• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Po porodu se změnil můj cit k partnerovi

7. května 2013 
Je tady několik diskuzí na podobné téma, ale nenašla jsem v nich to, co jsem hledala, tak to zkusím takto. Všude se řeší, jak se po příchodu dítěte změnil partnerův postoj k Vám, ale mě by zajímalo, jestli se něco změnilo ve vašem vztahu k partnerovi. S manželem jsme měli hodně intenzivní vztah, byl středobodem mého světa, když se vracel z práce měla jsem radost jako bychom měli první rande. Posílali jsme si zamilované smsky, pořád se otlapkávali a nebyla to póza, opravdu jsme jeden pr druhého byli vším. Miminko bylo plánované a brala jsem to jako vyvrcholení té naší osudové lásky. Ale po narození našeho chlapečka se něco změnilo z mé strany a nedokážu říct co. V porodnici bylo ještě všechno v pořádku, hrozně jsem se těšila domů až budeme všichni spolu. Ale po po příchodu nějak už necítím to co dřív. Je mi tak nějak jedno...... Myslela jsem, že je to jen tím zmatkem kolem dítěte a až se to uklidní, zase to ucítím jako dřív. Ale už je to dva měsíce a pořád to trvá. Přijde mi, jako bych měla jen omezené množství citů a ty jsou všechny orientované na naše dítě. Taky mám někdy trochu vztek na partnera, že mi nepomáhá tak jak bych to potřebovala, hlavně v domácnosti. Moc mi to naše hluboké pouto chybí. Myslíte, že je to jen otázka času, nebo pro některé ženy holt po narození dítěte je partner prostě na druhé koleji? Děkuju moc za všechny názory, je mi z toho ouvej.
5. kvě 2013 v 11:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
Řekla bych, že pro většinu žen je na prvním místě jejich dítě a pak teprve někdo další. Myslím si, že je to tak správné a "biologicky" nastavené. Ale může se to změnit, jak budou děti dospívat.
A co se týče s pomáháním v domácnosti - pokud ti vadí, že ti málo pomáhá, tak místo abys měla vztek, tak si s partnerem promluv a řekni mu, co konkrétně má dělat a případně si rozdělte úkoly. Plno chlapů podle mě ani nenapadne, že je nějaký problém a že ty pomoc potřebuješ.
5. kvě 2013 v 11:52  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
ahoj, taky si myslím, že když se narodí miminko, tak tvoje láska a city jsou ted upřené na něj, ale to je normální a je ještě dost malinké, takže všechno se točí okolo něho a nemáte možná dostatek času na sebe a to je možná ten problém...ale u nás to bylo to samé, ale postupem času se to změnilo, teď už je malému rok a tři měsíce a jelikož je už dost velký na to, aby ho někdo pohlídal, tak si s přítelem vyrazíme ven, pobavit se, do kina, na vínko a tak a ono to tomu vztahu pomůže...
takže si myslím že to chce jen čas...
a stím úklidem, u nás to bylo taky to samé,taky jsem měla vztek,ale pak jednoho dne jsem mu vše řekla a od tý doby se snaží, aspon něco, uvaří, povysává, vypere....takže určitě se neboj mu to říct, určitě to pochopí
:slight_smile: :slight_smile: :grinning: :grinning:
5. kvě 2013 ve 12:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
já myslím, že je to hlavně "v hlavě"...partnera třeba miluješ úplně stejně, ale najednou je tu nový druh lásky, který v tom návalu prostě tu "starou" převálcoval...ale to neznamená, že tam není...měla sem to asi úplně stejně jako ty, ale až trochu dýl, tak kolem 4. měsíce...byla sem naštvaná, že nepomáhá, ale musela sem to v sobě dusit, protože vím, že to nebylo leností, ale strachem, ale to je o jiným...jednoduše až dítě povyroste, pomalu se to vrátí, musíš si pořádně v sobě ujasnit, co chceš a jak to chceš a tak trochu ty city dostávat zpátky cíleně, uvědomovat si je, udělat si čas jen na vás dva a opravdu na malý moc nemyslet a ono to půjde...už je to nějaký čas zpátky, ale mám je teď oba na stejné úrovni v tom smyslu, že syna miluju tak, jak prostě miluješ svý dítě, a miluju manžela tak, jak jen si dokáží představit lásku k druhýmu člověku...ale snažím se neupřednostňovat ani jednoho z nich a zároveň pečovat o oba ty vztahy, protože tak to podle mě má fungovat a chci, aby fungovalo... :slight_smile:
6. kvě 2013 v 17:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
6. kvě 2013 v 17:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tyf, cítím to podobně. Manžela miluju, on mě taky, ale zkrátka je tu někdo další. Mateřská láska přišla postupně, jak prcek roste (je mu 1,5) a ač jsme to s manžou neprobírali explicitně, tak on to má podobně. Zkrátka se máme rádi, ale je tu ještě někdo další, koho nemáme rádi proto, jak vypadá, nebo kvůli penězům :slight_smile:)) ale protože nám to tak biologicky "sepnulo". Věřim, že to tak má být.
S chlapem se můžeš rozejít, ale tvoje dítě je tvoje dítě napořád.
Souhlasím, že lásku s manžou je potřeba pěstovat. Taky je dobrý mluvit o tom, s čím potřebuješ pomoct, nebo možná změnit pravidla domácnosti.
Držím palce, ať jste šťastní všichni dohromady :slight_smile:
6. kvě 2013 ve 22:57  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
zdravím, toto téma mě zaujalo, ptže to doma máme úplně stejně. jsem ráda, že to tak necítím sama, a že je nás víc a asi na tom něco bude. líbí se mi jak to napsala snowwhite, tak nějak je to i u nás. jen doufám, že se to do budoucna zlepší a bude to ok. neříkám, že takové jako předtím, to už asi ne, ale lepší:slight_smile: u nás to možná udělalo i to, že jsme každý vnímali trochu jinak to, že se nám holčičky narodily předčasně a já byla ta, která si to zabírala a trápila se tím a on byl ten nad věcí. a s tím pomáháním doma souhlasím s tím, že je lepší o tom mluvit, říct mu co tě trápí příp. štve apod...... pěkný den všem :slight_smile:
7. kvě 2013 v 10:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
já si nemyslím, že je to jen tím, že je miminko malinké. aspoň ne ve všech případech. já přítele nejvíc ze všeho milovala snad právě v porodnici a pak v šestinedělí. najednou jsem měla dva úžasné poklady na světě. ale náš svět mi přijde nějak naopak. říká se, že tatínci se zapojují více až časem, jak dítko roste. což bych i chápala. u nás je vše jinak. čím je prcek větší, tím míň s náma jeho táta tráví času, tím míň má na něj energie a náladu se mu věnovat, rozvíjet ho, učit. nemluvě o domácnosti. nemám hlídání ani v rodině. jsem sama úplně na vše a to 7dní v týdnu, v tom lepším případě 6dní v týdnu. pokud s námi míšův otec je aspoń ten jeden den, tak si stejně neodpočinu, stejně necítím pospolitost rodiny. jen vidím, jakou jsem udělala chybu. že přítel není trpělivým otcem, ani dobrým vzorem do života. že i tak jsem nakonec na vše sama a jen se trápím nebo se hádáme. a o tom, že bych se nesnažila s partnerem komunikovat to opravdu není. měla jsem dost vztahů na to, aby mě přešla naivita ohledně toho, co mužům dojde samo nebo náznakem. bohužel přítel má asi rozbitý jak vysílač, tak i přijímač :frowning2: a nebo další varianta...je mu to prostě jedno a proto dělá hluchého a nechápavého. přítel je spokojený. o vše je postaráno, navařeno, zaplaceno, uklizeno, dítě spokojené (snad) a jediné, co mu chybí je více sexu. to, že mě chybí mnohem víc, aby k tomu jeho sexu mohlo vůbec docházet už pochopit nechce :frowning2: moji kluci jsou pro mě vším, ale jsem velmi zklamaná. představy jsou prostě vždycky jiné a lepší než realita.
7. kvě 2013 v 10:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
Hezký den, téma mě také zaujalo. S manželem, tehdy přítelem, jsme spolu byli 4 roky než se nám narodila dcerka a já měla šílený strach, že budu přítele zanedbávat, že dám všechnu lásku tomu miminku...
Ale od první vteřiny, kdy mi malou ukázali, miluji svého muže ještě mnohem víc. Naši dceru mám ráda nade vše na světě, ale nebýt mého muže, tak ji přece nemáme. Ty, které si myslíte, že svého muže máte rády méně nebo na něj nemáte čas, tak si na něj udělejte alespoň chviličku. Když dítě spí, místo vaření oběda, jídlo objednejte, žehlení a úklid počká a věnujte chvíli jen jemu. Vždyť jemu vděčíte za to, že máte tak rozkošné miminko.
A co se týče pomáhání, tak chlapi většinou neudělají nic sami od sebe. Narovinu je třeba poprosit, já udělám to a ty zase tamto. U nás to tak funguje. Já mu dávám ještě na výběr: je třeba vyžehlit a vytřít celý byt, co chceš udělat ty, miláčku? :slight_smile:
7. kvě 2013 v 10:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mám to podobne. Pred porodem jsem mela velké komplikace. Byli jsme stastní, ze jsem to já i malá prezily. Ale pak to zacalo, celé noci jecela, nechtela jíst....prisla frustrace a zacala jsem být na muze velice..az prehnane nárocná. Vsechno, co mi vadilo i v minulosti jsem mu vmetla do očí, že ho plačícího uklidnovala jeho mamina, že jsou to hormony a že me to prejde. Víceméne preslo a ted je úplne vyčistený vzduch, pomáhá mi, je nám celkem fajn. Ale ta náročnost mi zustala. Vsechno organizujeme tak, baychom si pomáhali a malá byla spokojená a my taky. Ted jí pro zmenu začlalo vztekací období...dlouho ji nic nebaví a pak začne porvávat nez usne. Na celý den ji zatím nikam nemuzeme dát, protoze u jídla hrozne vyvádí. Ale nejhorsi mame za sebou a já jsem mu vdecná, ze se snazí.
Kdyz se malá pokadila, tak se nemel k prebalování, tak jsem ho zase zprcala do slz nez z neho vylezlo, ze ho z toho proste natahuje. Tak jsem ho zprcala, ze mi to má ríct a ze se domluvíme. A on zatnul zuby a prines si z dílny masku, nic necítí, prebaluje a malá se mu smeje :grinning:
7. kvě 2013 v 11:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek