Jsem hnusná na starší dítě. Je to aspoň trochu normální?
Ahoj, předem se omlouvám, že píšu anonymně, ale stydím se za své chování. Mám doma 2,5 letou holčičku a 3 měsíční mimčo. Poslední dobou hrozně ztrácím nervy a vybuchuju na starší dceru. Je šikovná, krásně mluví, miluje knížky. Jenže poslední půl rok je šílená, když si vezme do hlavy, že se nebude oblékat, tak se prostě nebude oblékat a nikdo s ní nehne. Takže teď každý den řešíme - nechci čistit zuby, nechci si vzít plínu (ještě má na spaní), nechci se oblékat a jít ven. Miluje procházky, ven chce chodit, ale zrovna včera řev jak blázen, že nepůjde. Já se mohla postavit na hlavu, nejdřív v klidu, domlouvání, pak mi ruply nervy, dala jsem jí na prdel (několikrát), vyřvala jsem si hlasivky a ona se stejně neoblíkla. Dala jsem ji do postýlky (jediný místo, kde se uklidní) a šla jsem s malou ven aspoň okolo baráku s velkou holkou na chůvě. Dneska to bylo stejné, musela jsem jít pryč a nechat to na manželovi, protože bych zase vybuchla. Stejně se neoblíkla, takže zase byla doma. Večer opět scéna, že si nebude čistit zuby a že nechce plínu. Přes zuby nejede vlak, ale co dělat, když nechce. Plínu jsme jí nandali násilím a šla spát. Ale opět ode mě dostala nařezáno. Kolikrát mě chytne záchvat, že se nepoznávám. Dělám to blbě a vím to. Je mi z toho celý večer zle. Nechci ji mlátit, mě naši taky nebili. Vím, že asi žárlí na mimčo, ale snažíme se jí věnovat maximálně. Jsem z toho unavená a už mě rozhodí maličkosti. I manžel na mě koukal, jestli jsem se nezbláznila, že tak vyvádím. Prosím, řekněte mi, že to je aspoň trochu normální. A nebo mi řekněte, že nejsem normální já.
@alice180 ono nasi generaci a vsem tem pred nama automaticky skace takovej ten mocenskej mod a nastaveni, ze my to prece delame jak nejlip muzem, tak se nam musej podvolit a neni to tak. Stejne jako kdyz musis v praci obedvat v 11, aby se po tobe stihla najist kolegyne, tak proste jdes, ale nebudes kvuli tomu jist v 11 i doma, kdyz nemas hlad. A stejne je to s tou skolkou.
Zadny zdravy dite neumrzne, i kdyz ho nechas vyjit do mrazu v triku a leginach, kdyz nechce bundu, tak proste obejdes barak a vratis se zpet, ale nechaa ho pocitit zimu. Ted teda zrovna je fakt zima, ale kolik takovejch dni letos bylo.
Ale podle me jdou deti do vzdoru ve vetsine pripadu proto, ze na ne od zacatku moc tlacime a neumime se do nich vcitit.
Jednou jsem někde četla, že malé dítě, když mu přinesete z porodnice domů sourozence, se cítí stejně, jako by si váš manžel přivedl domů milenku s tím, že odteď bude u vás bydlet. Co byste dělaly? Vztekaly se, brečely, trucovaly, dělaly naschvály? Hm, a kolik vám je let? Neměly byste mít dávno rozum? Víc k tomu asi netřeba dodávat.
@malanoha
Nevychova 🙂
@zelenaesmolda nejen, určitě to zaznělo i v Dovychovat a celkově všude, kde se člověk snaží na situace kouknout i z pohledu dítěte.
U nás to bylo ve 2,5 letech od léta do podzimu hodně podobné, co se týče odmítání různých činností. Někdy na podzim přišla změna k lepšímu. V prosinci měl 3 roky. Myslela jsem si, že je to hlavně mým těhotenstvím. Pak jsem zjistila, že se to děje i některým jiným kamarádkám, které nejsou těhotné. Těhotná jsem stále a změna přišla i tak. Neříkám, že syn neodporuje nebo vše odkýve, ale rozhodně je to o moc lepší. Celou dobu mu třeba předem říkám, co se bude dít. Že např. půjdeme za půl hodiny ven. Pak připomínám ještě několikrát (15, 5 minut) a říkám, že je třeba dokončit, co má rozdělané a půjdeme se oblékat na ven a někdy dodám i co to obnáší (převléknout kalhoty, obléknout mikinu, boty...). Mívala jsem i 40 minutovou rezervu na oblékání. Obléct nešel s mým klidem, ale ani křikem. Ani když jsem s ním vyběhla ven bez bundy a bot a že ho doobleču před domem. Někdy jsem ho držela, když kolem sebe mlátil nohama a rukama hlava nehlava. Ať neublíží sobě, mě nebo něco nezničí. On ani nevnímal, ale málokdy jsem uměla celou dobu mlčet. Mluvila jsem na něj, vysvětlovala věcně co a proč děláme, pak jsem už tlačila, že nemáme čas, oblékala ho, on se svlékal. Bylo to zoufalé. Incident končil tak, že se najednou syn "zapnul", obejmul mě, omluvil se, šli jsme zvednout pozhazované věci a obléknout ty kalhoty, kvůli kterým to třeba začalo. Někdo třeba řekl, že zakřičel a dítě se začalo oblékat - tak to u nás nebylo a naopak se zuřivě svlékal, když jsem mu šla pomoci. Čím víc tlaku a křiku jsem vyvíjela, tím větší odpor jsem mnohdy získala. Ale když jsem ho dokola žádala, že se jdeme obléknout, tak taky nic. U nás to chtělo asi čas, trpělivost, vysvětlovat smysl těch věcí, jisté pochopení z mojí strany a nenechat ho v té bouřlivé emoci samotného. Když už jsem zastavovala svou hysterii (a ne vždy jsem to podchytila včas), tak jsem šla od syna jen kousek dál se slovy, že se potřebuji vydýchat, jinak bych mohla křičet ještě víc, ale jsem tu pro něj, kdyby potřeboval. Když byl v klidu, rozebrala jsem s ním situaci. Jako rodič na svém klidu musím pořád pracovat.
Dcera se k tobě chová tak jako ty k ni,jsi hystericka a ona té jen kopíruje. V tomhle věku je vzdor normální,dokonce úplně v pořádku,dítě si vytváří osobnost, jen neumí zpracovávat emoce. Ty ji s tím moc nepomáháš,místo klidu,řev a tělesné tresty. S tou poslušností,taky s mírou,nechceš vychovat utáplé stvoření které každého poslechne. Chápu,ze toho mas hodně s dvěma prťatama,ale ta 2,5leta za to nemůže.
Zkus nebýt tak přísná, u valné většiny věcí se vše srovná samo s věkem. Tohle jsem si uvědomila před několika měsíci, když se nám narodilo druhé dítě. Taky jsem měla zpočátku období, kdy mi starší pil krev, a pak se to srovnalo. A srovnalo se i chování staršího, tak jako vždy předtím.
@ajja87 to stejny u nás, větší šest a půl skoro, mensi skoro 15 měsícu. Ještě se hodně kojí, takže zabere dost času. Starší vyžaduje pozornost zlobivým způsobem, schválně tahá malyho, aby rval, nebude se oblíkat, nebude se učit, nebude uklízet, bude pořád lítat. A ještě mě řekne, ze já něco k němu prehanim. K tomu chodím do prace, takže moje nervy teda pracují na plný obrátky, takže úplně to dokážu pochopit
Řezat dítě normální děti…. A řevem a příkazama vše jen zhoršíš. Ona zrcadlí Tebe. Začni u sebe, ne že budeš psát na forum, že “ona je poslední 1/2 rok šílená”. Spíš to bude právě naopak ….
Doporučuji na Fb,, Děti jsou taky lidi". Se vším, co je prezentováno nesouhlasím, ale mohla by Vám kniha pomoct, než si zničíte vztah s dcerou
@jerrabina Prosímtě a kde na to bereš trpělivost? Abych půl hodiny s úsměvem skotačila kolem vyšilujícího dítěte, jestli chce tohle nebo onohle tričko, to si vůbec nedokážu představit. 😯
@veronikalam fakt ti to přijde normální? To je hodně smutný…
Já mám jen jedno dítě (dost náročné)a tohle jsem mívala taky. Až jsem se desila vlastní reakce, ale nešlo to zastavit. Chce to učit se pracovat s emocemi a mít větší nadhled. U mě to dost souviselo se spankovou deprivaci a únavou (psychickou i fyzickou). Takže radím, kdykoli to půjde, delegovat péči na ostatní a spát.
Najdi si terapeuta. Normální to není, nebudu te omlouvat.
Nečetla jsem všechny komentáře... Ale za mě to chce stejný metr na obě děti. Co uděláš, když miminko začne plakat? Jdeš a mile ho chlácholíš, splníš hned co potřebuje, jdete ven, pochováš, směješ se nad každou počůranou plínkou atd.
A dcera to vidí, vidí že pláč a řev je cesta k mamince a intuitivně to zkouší taky, žárlí... Sice u ní dostane přes prdel, křičíš na ni či ji necháš samotnou doma (bože můj, nedělej to, doprčic to bych nařezala já Tobě...), ale dětem pak stačí i negativní pozornost. Tvá "starší" dcera je pořád hodně malé dítě a je fuk, že mluví!!!
Za mě je potřeba na tomhle pracovat hlavně u sebe, věnovat se i malé, nedělat z ní "teď už jsi velká a musíš všemu rozumět, spolupracovat, pomáhat a vše chápat, miminko na prvním místě". Rady tady máš dobré. Nedělej z ní malou dospělou.
Když měla mladší 3 měsíce a starší 2 roky, tak to bylo velmi náročné období a měla jsem problém se se starší dohodnout na spoustě věcí. Na tvém místě bych si to zjednodušila, jak to jen jde. Starší se nechce oblect ven? Tak zůstaňte doma, na co se stresovat složitým oblekanim do té zimy. Může jít ven později sama s tatínkem, nebo ty sama s kočárkem. Je toho na tebe během dne příliš moc? Pusť starší pohádku, objednejte si pizzu místo vaření, nechte všude doma nepořádek a jen si zalezte do postele. Nemej na dceru i sebe příliš velké nároky, které vám zničí vztah.
@prejeta_zaba protože vím, že za chvilku se toho fakana zabejčenýho zbavim a když to zvládnu s úsměvem a s láskou, budu mít od ní půl dne "dovču" 😂😂😂
Mám fajn dítě, ale je hrozně tvrdohlavá a každý protitlak vyvolává jen hysteráky, tak prostě jestli chci aby odešla, tak musím 😂
Když pak nikam nejde, trpělivosti mám min 😂😂😂
@jane46 se vším co píšeš dost souhlasím, s jednou výjimkou - když je dítě samo doma v pohodě a podá se mu to stylem ne že to je za trest ale že jsou nakonec všichni spokojeni, nevidím důvod ji doma nenechat (ale záleží hrozně moc na těch "drobnostech" okolo aby to pak byla úplně jiná situace)
@jerrabina Děkuji za podporu.
@jane46 Ona má od malička postýlku spíš za odměnu. I teď ve 2,5 letech si chce jít po obědě odpočinout, i když neusne. Hraje si tam, povídá si. Kdybych pro ni nepřišla, tak tam bude klidně celý den. Takže v té situaci jsem jí dala na výběr - chceš jít ven? Nechceš? Takže budeš doma v postýlce a my jdeme sami. Do postýlky šla dobrovolně a já byla venku za stěnou baráku. Takhle to děláme úplně běžně, když potřebuju uspat po obědě malou. Velká si jde odpočinout a já jdu malou uspat ven. Nevidím na tom nic špatného, přeci nebudu celou dobu sedět u postýlky, aby se jí něco nestalo. Hlavně postýlka je jediný místo, kde se dokáže uklidnit, když ji chytne hysterák.
Jinak ještě možná je fajn napsat, že jednu dobu jsem měla doma malého zenového Mistra (ale na 2,5 letech to nebylo, bylo to tak na 2). Já jsem řekla uklidni se, a ona ze skoro hysteraku přešla do naprostého klidu a čekala co bude. Bylo to období, kdy já sama byla v klidu a stačily asi 3 situace, kdy se jí něco stalo a já opakovala "uklidni se, vyřešíme to" a pak jsem z ní vytáhla co přesně se děje a opravdu jsme to vyřešily (vytáhly žalud co skoro spadl do kanálu, atd). Pak mi natolik důvěřovala, že na "uklidni se" reagovala klidem, čekáním a důvěrou. Teď mám pocit, jako by ji tehdy vychovavala úplně jiná ženská - spíš si připadám jako Ty, jednak má ve 4 letech období vzdoru, jednak bude mít bráchu (na něho se fakt těší, pusinkuje mi bříško a podobně, ale je to nejistota), já sama jsem těhotná a je mi dost blbě, navíc v noci naspím tak 5 hodin protože mě pálí žáha malý kope a podobně, a navíc se budeme stěhovat do většího, takže my nervy s penězi a stěhováním a tak, dítě další nejistota, navíc problémy s našima kteří nám finančně dost pomohli, ale tím některé situace co už předtím byly problém vyeskalovaly - a já se snažím udržet si zdravý rozum. Takže se taky kolikrát pristihnu jak jsem na dceru hnusná a místo opory jí ještě dávám kapky. Ale snažím se jí to vysvětlit a celkem to bere. A spím s ní v noci, a určitě to chci pak nějak skloubit s miminkem. Ale od chvíle kdy si každý den vyjmenovávám co všechno má teď naloženo ona (náročné vývojové období, narození sourozence, stěhování, nejednotnost v rodině, to vše násobeno tím že nemá ráda změny a chce mít věci pod kontrolou) a co mám naloženo já (těhotenství - hormony i obtíže, nevyspani, stěhování, nerespekt v rodině, to vše násobené tím, že já jsem nejvíc ten kdo to musí vyřešit nebo sjednotit) tak jsem od nás obou přestala chtít zázraky a když jsem z nároků na nas obě slevila, začalo se to trochu zlepšovat 🙂
A taky jsem začala meditovat na lásku, protože láska a strach se tak nějak nemají rádi. Takže buď když uspavam, cíleně si prohlížím dceru a říkám si jak jí to sluší a jak jí mám ráda - pak promluví a já dostanu vztek že mě nenechá spát, tak si říkám, že ten vztek je v pořádku a nepomáhá mi (prostě tu lásku v tu chvíli obrátím na sebe když ji potrebuju v tu chvíli víc) a pak mám ten klid dceři buď odpovědět nebo říct jemně "psssst" (v období předtím jsem v té situaci začala někdy i křičet, byla jsem fakt s nervama v kyblu) a ten vztek už přichází min a min. Nebo si pustím i meditaci na YouTube (většinou samoleceni od Shy Artist) a ptám se dcery jestli chce poslouchat se mnou nebo si to mám vzít jinam nebo i třeba poslechnout jindy, když je to pro mě v tu chvíli v pohodě. Někdy nechce, ale někdy se ráda připojí a meditace nám pomůže oběma. Ale dceři je těch skoro 5,v tom to máme trochu jiné. (ale zas těm prckům je někdy jedno co poslouchají, hlavně že je to uklidňující hlas... V těch 2,5 se u nás každý den při uspavani točila audiokniha Alchymista od Coelha. Mě uklidnovaly myšlenky tam, dceru hlas 🙂 )
@mdch91 proto jsem psala,že je nejlepší pro mě zlata střední cesta. Tak školka je přece jen blíž. Tomu věku. Jsou věci, o kterých prostě nejde diskutovat a domlouvat se. To je např. Že jí obleču ven jen mikinu ať si na to přijde sama. A když ji nebude chtít ani venku, tak to přece nenechám dojít do extrému, že si to začne uvědomovat az bude mrznout. Jako určitě ne stylem nebo tě zmydlim. To radši ven nepůjdeme. Třeba teď před chvílí, se pokakala. Nechtěla si jít umýt zadek. Domluvy moc nepomohly teda. Musela jsem ji capnout a dát do vany. 🙂