Maminky, nelitovaly jste, že máte děti?

@papucka_27 ehm přesně tak, to třetí u mne taky dost visí ve vzduchu🙂 ale teď dva rokychodím regulérně do práce a užívám si ty sovje předškoláčky-)) uvidíme po první třídě🙂

@kukokuko Měla jsem to jako ty (VŠ, kariéra, život mimo ČR, koníčky, cestování...), ale pak nastal v našich příbězích obrat. Potkala jsem (teď už) mýho muže. Po půl roce mi bylo jasný že chci mít děti a že je chci mít právě s nim. První jsem porodila ve třiceti a říkala si uvidíme, nakonec máme dvě a fakt si to užíváme 😵 Jasně, je to pracný, ale je to krásný. Nic co jsem žila před dětma mi nechybí tak, abych litovala že je mám. Vidim v nich naší lásku s mužem, vidim jejich každodenní radosti. Jenže tahle zkušenost je nepřenosná a holt si jí "musíš" odzkoušet sama 😀 Je to skok do neznáma, ale fakt za to stojí 😵

Váš dotaz naprosto chápu a mohu s klidem odpovědět, že jsem před svým mateřstvím žila velmi podobně - pestrý, bohatý život, cestování, mnoho koníčků, přátel, báječného chlapa, skvělý sex. Byl to nádherný radostný život. Pak se mi narodily děti a bez jakýchkoli pochyb mohu řici, že život před nimi byl co do pocitů radosti a štěstí slabý odvar. Prostě jsem nevěděla, co je pravé štěstí. To pochopíte až ve chvíli , kdy po několika probdělých nocích ucítíte malé ručky kolem krku, voňavé vlásky a při tulení to zašišlá: Mamí, mlépo (tzn, že chce kojit). Nelitovala jsem nikdy. Život Vám to změní, zpomalíte, začnete hlouběji a intenzivněji prožívat obyčejné okamžiky. Pocítíte takovou lásku (mateřskou), kterou si dnes neumíte představit. Nicméně tím nijak neodsuzuji ženy, které se rozhodnou děti nemít, mohou prožít šŤastný a plnohodnotný život.

@emin To je přesně ono! Krásně napsané!

@emin
Určitě jste to vyjádřila moc pěkně...Na druhou stranu člověk někdy přemýšlí i nad informacemi různého typu, např. viz zajímavý článek: http://www.zenska-neplodnost.cz/novinky/stastni...

@kukokuko

Ono je to i o životní filosofii - někdo, kdo je nešťastný v pracovní oblasti, se najde v té "mateřské". Já si dovedu představit život bez dětí, proč ne? Zrovna včera jsem se zamyslela, že jsme letos už mohli být na dovolené....Takhle se budu koupat max na balkoně v lavoru..Já zase nejsem tak mateřsky založená, nemám slzy v očích, když svého syna hladím nebo uspávám. Ale kvůli tomu, že mám partnera, který je pravě dost rodinně založený, tak jsem do dítěte šla. Ale jedno mi opravdu stačí. Aspoň na pár let ....

@astyna Ono to možná ještě přijde, až bude syn starší. 😉 Já jsem tu miminkovskou fázi taky až tak neprožívala. A přiznávám, první rok synova života se mi taky stýskalo po vandrech (=náš způsob dovolené), které se tou dobou rozhodně podnikat nedaly. Věřte ale, že to počáteční období, kdy se člověk vyrovnává se spoustou změn v životě a v lecčem je omezený, je při zpětném pohledu hrozně krátké. Pak se to překulí a zas jde podnikat leccos, navíc to má úplně jiný rozměr. Čím je syn starší (a to jsou mu teprve dva roky), tím úžasnější to je a tím víc si uvědomuju, že nejšťastnější chvíle prožívám tady a teď. A to jsem předtím v práci i jinak v životě rozhodně nebyla nešťastná, ba naopak, než jsem měla děti, splnila jsem si v podstatě svoje hlavní pracovní i ostatní životní cíle. Ale také si umím představit spokojenost i bez dětí a určitě má každá žena právo volby. Jinak @kukokuko, k podobným výzkumům jsem dost skeptická, nebo spíš k jejich interpretacím. A nemusí se to týkat jen mateřství. V článcích tohoto typu skoro vždy chybí podrobné vysvětlení, jak byl výzkum prováděn a jaká přesně kritéria byla použita pro vyhodnocení, takže se těžko soudí. Konkrétně v tomhle případě by dle mého názoru bylo třeba vyhodnotit odpovědi vždy téže ženy před dětmi a v době mateřství. Nějak si neumím představit, jak srovnat "spokojenost" bezdětného páru s párem s dětmi. Navíc já osobně bych se "za bezdětna" označila za maximálně spokojenou, zatímco teď by záleželo, kdy by se mě zeptali. Jestli když mi syn visí kolem krku, hraje si s bagrem, tulí se k taťkovi, zrovna řekl nějaké nové slovo atd. atd. versus ve chvíli, kdy jsem už třetí noc nevyspalá, protože měl horečku, dítě trojčí kvůli rostoucím špičákům a nechce se nechat obléct a já s ním mám být za hodinu u doktora. 🙂 Ano, život s dětmi je víc jako na houpačce - vzestupy a propady - ale i tak jsem neskutečně vděčná, že jsem tuhle životní etapu nepropásla.

@kukokuko za sebe rikam, ze bych dokazala byt stejne stastna, treba i stastnejsi, kdybych zustatla bez ditete. Jenom bych si myslela, ze kdyz to vsichni tak vyzdvihuji to materstvi, ze o neco prichazim - a toto jediny by byl duvod meho trapeni. Moje kamaradka, co presne tomuto podlehla (ja se ji nedivim), ted doma denodenne breci jak je to s miminem tezke (ja to mela lehke a nebrecela jsem).

To mas jako s nabozenstvim. Nekdo dokaze v mysli vykonstruovat takove veci, ze se kvuli tomu lidi zabijeji (pro myslenku) a nekomu to nic nerika. Proste vsechno je jen v hlave, filozofie, hodnoty. Jinak je to biologicka vec, proste se mnozime. Vetsina lidi se socialne formuje. Ne, ze by se stal nejaky zazrak, ale zijeme ve spolecenstvi a ovlivnuje to nase mysleni i chovani.

Stastni lidi si stesti hledaji v tom, co delaji. To je takovy otrepany citat, ale plati do puntiku. Nekdo je porad nespokojeny, i kdyby nevim co. Moje svagrova ma tri deti a porad je jak kakabus. Manzel (muj bracha) jim nechal postavit barak jakoze fakt velkej drahej moderni barak bez hypoteky, jen pozemek stal asi 3 miliony, na zahrade bazen se slanou vodou, ciste prostredi u lesa, do mesta blizko, deti krasny, zdravy, manzel hodnej, pry doma nic nedela, ale asi ma jinou predstavu o nic nedelani. Kdyz to srovnam se svym muzem tak toho dela hodne, necha se od ni a jeji matky peskovat a jeste hodne vydelava. Nam se narodil prvni, porad posloucham kecy jak mi ona a jeji matka vycitaji, ze moje matka za mnou chodi (vzdyt je to moje matka proboha...) a prijde mi, ze zavidi, jestli nahodou mi to s malym nejde lip, ze se mu moje mamka venuje (a rada!) a oni ji tam ani nezvou. Do te doby, nez jsem toto zjistila, jsem si myslela, ze musi byt mega stastna, tri krasne deti a blahobyt. A ted vidim, ze ji porad nestaci. Casto si doma rikame, ze jsme radi, ze se mame. Dokazala jsem si najit stesti i v praci, jsem stasta i kdyz se mi povede dobre uvarit... proste to je jen stav mysli, cemu kdo priklada vahu, co do te doby prozil, jakou ma zivotni filozofii. Takze lidi, co nemaji deti ze sve podstaty nebo aby se nezblaznili ze socialniho tlaku se nejspis snazi svoje stesti najit v jinych vecech nez jsou deti a verim, ze jsou opravdu stasti lide i bez deti.

@astyna
A v kolika letech jsi šla do prcka?

@kukokuko

Honzík se narodil 2 měsíce před mými 28.narozeninami, partnerovi je nyní 27 let.

@dokument
Taky moc pěkný názor...Přesně tak, je to o stavu mysli...Lidé často mají tendence si myslet, že sousedovo tráva je zelenější, ale pak zjistí, že to tak vlastně vůbec není...

Milé holky, děkuji za zajímavé názory všem diskutujícím 🙂

@kukokuko už trošku víte jak to chcete? jestli se můžu zeptat 🙂 🙂

@kukokuko nikdy jsem nelitovala, že mám děti a litovat nebudu. Žít se dá i s dětmi. Když si to tak promyslím, tak mám děti 3,5 roku a rok a za poslední půlrok jsme byli o víkendu doma tak 3x. Jezdíme na akce, na výlety, setkáváme se s ostatními rodiči, pracujeme, koníčky máme, žijeme. A jako bonus k tomu všemu máme: "ty můj tatínku milovaný", "ty moje maminko mazlící". Ano, zaměřili jsme se na to, aby se bavily děti, aby něco zažily, ale jednou se ke všemu vrátíme, jednou zase budeme jen dva, ale teď jsme rádi, že jsme banda....únava, nevyspání, občasná nuda, občasné zrušení akce kvůli nemoci...a zbořil se svět? Nezbořil...

Litovat, že mám děti? Protože nemůžu jít hopsat na aerobic a místo toho si hraju s dítětem? Protože nemůžu jít pařit a místo toho utěšuji plačící miminko? Ne, nikdy jsem toho nelitovala, protože v momentu, kdy se mimi narodí, se Ti pravděpodobně hodně změní priority, i když teď je to možná těžké pochopit. Jediné, čeho mi bylo trochu líto, že nemohu věnovat 100% času prvorozené, když se narodilo další, ale to je život a bylo to nakonec ku prospěchu🙂 Děti nás učí více žít v přítomnosti, více žít ze dne na den a radovat se z drobností.

@lolina16

Milá zlatá, jistá si nejsem, ale co vím, tak podobně to mělo většina mých kamarádek 🙂 Zrovna o víkendu jsme si s přítelem říkali jaká je to pohoda, když jsme po společenské akci vstávali v 11 a přítel dělal famózní míchaná vajíčka🙂 Spíše se bojím toho, abych jednou nelitovala, ať už se rozhodnu jakkoliv...Určitě se do toho nebudeme ještě nějakou dobu pouštět..

@kukokuko podle mě to nemá cenu hrotit🙂 jestli to necítíte, nepouštějte se do toho, bud to přijde a nebo ne..jestli máte přítele, s kterým vám je dobře i bez dětí a nechcete je, tak budete spokojená i tak🙂 hodně štěstí

@lolina16

Díky, já to mám tak, že chvílemi hrotím, že bychom to měli "nějak" řešit a pak se uklidním a říkám si, proč to hrotit?:D Nedávno jsem hrotila po návštěvě stejně staré kámošky, která už čeká druhé a na to 1. čekali rok a už byli trochu nervózní..Tak mě upozorňovala, že bych pak prý mohla litovat, že jsem se nesnažila dřív...

Noo zajímavý téma 🙂. Po dětech jsem nikdy netoužila, přišly mi otravný, uřvaný, štěně nebo kotě mi přišlo mnohem roztomilejší 😀. Tak jsme s přítelem, dnes již manželem, do 30 jezdili po světě, fesťákách, užívali si, chlastali, prostě pohoda. Ale pak jsme začali přemýšlet, jestli jednou, až budeme starý, nebudeme litovat, že děti nemáme. Byli jsme vybouřený, užili jsme si dost a dost, byl čas se posunout dál. Tak jsme se vzali a rozhodli založit rodinu. Nešlo to hned, ale když jsem měla pozitivní test, rozhodně jsem nekřepčila radostí. Zpotily se mi dlaně a bylo mi zle. Najednou mi došla realita, jsem opravdu těhotná, stalo se to, budu mít dítě! JÁ!!! Panebože, co jsem to udělala! No rozdýchala jsem to a po pár měsících to vzala jako fakt a začali jsme se těšit. Když se malá narodila, pocítila jsem k tomu bezbrannému uzlíčku vlnu něhy. Jenže pak, asi po 3 týdnech, začalo období řevu. Plakala skoro pořád a já to nedávala. Byl to pro mě šok, ve 32 letech se mi život obrátil vzhůru nohama a já si najednou uvědomila, že už to rozhodně není o mě, ale o někom úplně jiném. Že už nikdy nebudu žít jako předtím. Mý ego se rvalo s mateřskými pudy, padaly myšlenky, že se seberu, uteču a na dítě zapomenu, šílený období. A v tu dobu jsem opravdu litovala, že jí mám. Ne toho, že se narodila, ale že jsem vůbec dopustila jí počít. Paradoxně nás zachránilo kojení, když jsem si jí uřvaná s počínající poporodní depresí přiložila k prsu a ona začala sát s pěstičkama přitisknutýma na hrudníčku, uvědomila jsem si, že jí miluju. Ale pak zase špatnej den a zase špatný myšlenky. Tohle trvalo asi 2 měsíce. Pak jsme se zžily, přestala tak plakat, já si konečně uvědomila, že je na čase dospět a dát do popředí někoho jinýho, než sebe. Teď jí jsou 4 měsíce pryč a miluju jí beze zbytku. Jsem její máma a ona je moje všechno. Může plakat a stejně jí budu milovat. Nedala bych jí nikomu a nikdy. Suma sumárum - čím později si dítě pořídíš, tím větší to bude šok a tím hůř se tomu budeš přizpůsobovat. Ale ve finále to bude to nejkrásnější, co tě v životě potká. Mimochodem, s manželem jsme se shodli, že jsme si jí měli pořídit tak o 4 roky dřív a plánujeme druhý. Takže tak 😀

@icekofee Přesně...cítím to podobně...dokonce i věk odpovídá 🙂. Musím říct, že těch propadů přišlo ještě několik - teď zrovna jeden mám..
Mateřství je zvláštní věc - nikdy jsem nazažila tak nádherné a krásně pocity, když jsem se svou holčičkou a taky jsem nikdy nezažila takové vyčerpání - fyzické i psychické, jaké přinesl porod a následný rok. Nikdy bych to ale nevzala zpátky.

@icekofee
Já o druhým zatím nechci ani slyšet a to mám o dva roky míň. 😀 😅 Ale taky si myslím, že dříve je lépe. 😉 S manželem spolu budeme za dva měsíce 10 let, je o 6 let starší, dcera na sebe nechala 3,5 roku čekat, jsem neskonale šťastná, ale i tak mám někdy kacířský myšlenky. 😅 Je svatá pravda to s tím přizpůsobením....čím později, tím hůře a navíc si nás slečna nehorázně ochočila. Vymodlený mimčo, no. 😀

@kukokuko
Nečetla jsem celou diskuzi, jen nahodile pár příspěvků.... Ono s miminem se změní všechno, ale pokud jste byli akční i bez dětí, tak je přirozeně zakomponujete do provozu (prý i na velkých fesťácích fungují dětské koutky 😉 ) 😀 - vypozorováno z okolí. Ve 34 jsi ještě mladá. 😀 Jinak pro mě je dcera inspirací a motivací v mém životě (být lepším člověkem). Jak říkám manželovi : Jací jsme my, taková bude ona. " Logicky chce člověk pro své dítě to nej. 🙂 Já jsem teda ještě poznamenaná né moc šťastným dětstvím, tak to dost hrotím, ale na rovinu říkám, není to někdy jednoduché, ale neměnila bych. A to jsem ve stresových situacích vnitřně vyváděla, že už žádný mimino nechci doma ani vidět. 😕 😅 Už má 8 měsíců a když koukám na fotky, kde byla ještě čerstvá, tak mám pocit, že jsem si to vůbec neužila a strašně rychle to uteklo. 🙂 Někdy mi ta naše mylady leze pěkně na nervy a říkám si, už aby chodila aspoň na střední, ale zároveň prožívám jedno z nejhezčích životních období. Pak si vyber. 😝 Je lepší nad tím moc nepřemýšlet - jak jsem četla v jedné knížce : "Nikdy vás nikdo nebude tak moc milovat jako vlastní dítě". To prostě převáží všechny negativa. Ale pokud cítíš, že děti nee, tak je to v pořádku. 🙂 Já myslím, že odpověď znáš, jestli ano nebo ne, hlavně se nenechat zviklat okolím. 😉

@urtica No vidíš, jsem si říkala, že se takhle přece nemůžu schízovat jen já 😀. Doufám, že už žádnej propad nebude. Alespoň ne v takový míře. Ne, už to nesmím dovolit, už hrozně vnímá, ublížilo by jí to chudince. Vyčítám si to, že jsem o ní měla hnusný myšlenky, párkrát jsem na ní i křičela, ať už zavře tu svojí .... No děs. A přitom takovej uzlíček maličkej, něco jí trápilo, matku měla hysterickou a ještě se k ní takhle chovají. Nebyla jsem vyčerpaná až tak fyzicky, ale psychicky strašně. Nemít podporu manžela a rodiny, skončila bych asi na psychárně. Ty hormony tomu opravdu nepřidaly. A teď mě beruška nabíjí, dodává mi energii a obrovskou radost ze života 🙂

@petule284 Já taky nechtěla, když jsem vozila neustále řvoucí kočár, tak jsem si říkala, že lidi jsou blázni, že si vůbec pořizují děti a ti, co jich mají víc, jsou úplný magoři. A přesně, už aby jí byli aspoň 3 roky 😀. Teď když koukám na fotky z prvních pár týdnů, kdy byla poloviční než teď, připadá mi, že to ani není pravda. První týdny jsem čas popoháněla, teď bych ho na chvíli zastavila, je fakt boží 😀
Nejlepší věk je asi těch 28. Člověk už neřeší, že kvůli dítěti něco nemůže, ale pořád má dost sil a rychle se přizpůsobí. Po 30 už ta přizpůsobivost a regenerace jde dost do háje, v pátek se člověk trošku opije a ještě v neděli je mu špatně, děs. No ale to teď řešit už nemusím, protože než já se někdy napiju, budu mít na krku čtyřicítku 😀

@icekofee Já to dělám tak, že když už cítím, že začíná opravdu přituhovat, tak prostě odejdu z místnosti , kde malá je, opláchnu se studenou vodou, sednu si na vanu a rodýchám to.
Ty propady jsou podle mě dané psychickým a fyzickým vyčerpáním a tomu se úplně zabránit nedá - nejsme stroje - takže bych si to asi vyloženě nezakazovala a nevyčítala - spíš si myslím, že je dobré počítat dopředu, že to může nastat a mít v záloze záchranný plán 🙂.
U nás to tedy bylo hodně dané tím, že dcerka byla dráždivé miminko. I teď s tím bojujem - špatně usíná, v noci se často budí, je celkově neklidná a hyperaktivní.
Nyní mám poprvé po 16 měsících volno - manžel s ní odjel na tři dny k babičce a neskutečně mi to pomohlo. Konečně jsem se pořádně vyspala a odpočla si a cítím se jako nový člověk 🙂.

@icekofee
Tak jsem ráda, že s tím přeskakováním v čase nejsem jediná. 😀 😅 Ale mrzí mě to, že to tak letí a že jsem to vůbec chtěla urychlovat. 😅 Někdy bych se nejradši vrátila do porodnice a začala znovu. 😕 😅 O tom ten život ale není. Ale je pravda, čím je větší, tak je to lepší, když víc vnímá, komunikuje a je s ní sranda. Na druhou stranu jsem teď fotila malinký oblečky od vel. 56 na prodej a div jsem u toho nebrečela, že už je to pryč! 😀

@urtica Ta voda je dobrej nápad, zchladit hlavu, doslova 🙂. To ti věřím, že ti to strašně pomohlo, já taky byla v sedmým nebi, když si jí, byť na chvíli, někdo vzal. Ono to chce, vypnout, neřešit, nemuset se starat. Dráždivá naštěstí není, dokáže se už docela zabavit sama, v noci spí hezky od začátku, na jídlo se budí jen 1x a občas už vůbec ne. Jediný co, tak má problémy s usínáním přes den zhruba od těch 3 týdnů, když chce spát, začne řvát. Čím byla mladší, tím hůř usínala a spát chtěla často. Navíc večer jí vždy zhruba od 6 do 8 bolelo bříško a to ječela hrozně, nešla vůbec utišit. Naštěstí to skončilo 7. týdnem. Teď už jsme to snad jakž takž vychytaly, má režim a hlavně spí už přes den jen jednou přes poledne asi 2 hodiny, ale musíme ven, usne jen v kočárku. V noci usne u prsa a pak se neprobudí při přenesení (dřív jo, musela jsem jí pak i hodinu uhoupávat) a večer už taky často usne sama v postýlce. Zaplaťpánbůh! Tak relaxuj 😉

@petule284 Jo já taky byla naměkko, když jsem zase uklízela do krabice, co jí je malý a narazila tam na 56. Jak vůbec něco tak mrňavýho mohla nosit?? 😀 Ale přesně, o tom to není, jak se říká, všechno zlý je pro něco dobrý, snad nám to něco dalo do budoucna, snad se ze svých chyb alespoň dokážeme poučit a být lepšími lidmi. Jdu spát holky, dobrou 🙂

@icekofee
Věřím, že ten začátek je určitě "šok", ale pak si to většinou nějak sedne...Já to mám každopádně stále tak, že mi připadá, že mi to dostatečně "netiká" a že to má čas😀 I když mi táhne na 35..Ale asi to chce zbytečně moc nepřemýšlet a vlítnout do toho, ale já ještě budu nějakou dobu ve fázi přípravy na akci..Nechci to lámat přes koleno, věk nevěk...Věřím svým pocitům, i když nebudu zapadat to tabulek..