Na dně se silami - hyperaktivní dítě, jak to zvládáte?
Ahoj všem, ráda bych se podělila, ale také načerpala nějakou inspiraci jak zvládat svého 2 letého synka.
Povaha velice živá, nenechavý, vzteklý, někdy agresivní na starší sestru, všechno ho vytočí a pak se vzteká, teď má problémy i se spánkem - protože neusíná jako když byl mladší, ted usne až k 22. hod. a dneska jsem byla úplně vynervovaná z toho, že začal už i vylézat ze svojí postýlky se špruclema, kterou má sníženou samozřejmě skoro na dno, ale už i to překonává, pak následovalo nesčetněkrát dávání zpět do postele. Marně. Rituály před spaním se snažím dodržovat, dneska byla i pohádka, nic platné.
Režim přes den se taky snažím dodržovat, ale leckdy se holt nezdaří, okolnosti mě nutí bohužel brát ho sebou ven i v době, kdy by měl spát....Oproti tomu bych čekala, že bude chtít o to víc spát večer, ale nefunguje to tak.
Jeho chování je pro mě za celý den strašně náročné - už jsem upravila v bytě hodně věcí aby někam nemohl , ale pořád ho stejně musím odhánět i od toho upraveného, aby nesahal na nebezpečné věci (na které se stejně sápe do výšky), aby na něj něco nespadlo, aby nespadl on, aby nerozbil televizi, aby nesedal na parapet u okna.....aby neroztrhával knížky , aby nebacal sestru, aby nebacal mě.....Přijde mi, že oproti starší dceři je s prominutím nechápavý, dělá neustále dokola i na schvál věci co má zakázané nebo co ví, že se nedělá....
Vím, že když neumí ještě mluvit pořádně, tak je to pro něho způsob jak vyjadřovat nevoli a jinak se zase učí docela pěkně třeba říct si aby mu někde pujčil hračku atd.....Ale je to strašný naschválník.
Já vím, že musím dodržovat režim - snažím se, vím, že musím dávkovat pozornost optimálně - snažím se, ale kolikrát se to nevede a on mě ve své rychlosti toho jak dělá nepatřičné věci prostě tak deprimuje a nervuje, že už jsem na dně se silami.
Venku se za něj stydím jak pořád vzbuzuje napatřičnou pozornost...ale co mě bolí hodně je že je ošklivý na sestru když jí hned mlátí když mu něco nepujčí nebo nevyhoví mu i když ona má snahu, ale jeho zběsilost jí i mně vytáčí a pak reagujeme popudlivě, já se pak neovládám a hrozně ječím.....Párkrát za sebou se ovládnu, ale když se něco opakuje už po x- té, vybuchnu a to hlavně proto, že jeho chování je prostě často destruktivní. Nevím - možná popisuju chování klasického chlapečka ve dvou letech a protože moje dcera byla úplně jiné dítě, jsem z toho tak rozčarovaná a znechucená.......Ale hlavně bych potřebovala nějaké rady, za jedno jak zvládat u sebe návaly vzteku, protože je to ve mně prostě vyvolává když se to ustavičně opakuje, jak reagovat na jeho chování. Bojím se,a by se mu něco nestalo, ale zároveň vím, že využívá mojí pozornosti, kterou chce ale využívá jí špatným směrem....
Nedovedu vymýšlet postupy jak mu odvrátit pozornost - kromě nějakých jednoduchých typu, že králíček nechce aby tolik křičel atd....
Možná jsem tolik vystresovaná taky tím, že když dělá binec nebo zlobí tak se ve mně zrychlí čas a já už vidím, že nestihnu to a to a že mám ještě fůru věcí co udělat, ale nepujde to když mě takhle zdržuje svým problémovým chováním....a tohle je myslím důležité, ale ono to pak opravdu dojde do určitého časového stadia, kdy už je to přes čáru....
Jak to zvládat, jak ho sklidňovat, jak zvládat jeho vzpurnosti......Máte to někdo podobně?
Díky, Ast.
Tak asi začneme nějakou raw stravu , aby měl energeticky méně choutek dělat lumpárny.......
Teď dělám to, že když vyléza z postele a nechce spát, ležím u něj v ložnici dokud neusne 😕 , což je strašně nepraktické z hlediska času a potřeb pracovních, protože se potřebuju večer taky připravovat do práce, ale nevím už jak....určitě se to příčí všem zásadám učení dítě spát, ale jinak to ted pro tuto situaci nedávám.....sama tam bojuju se spánkem.....
@astra11 fakt ;) do teď pořádně nemluví, takže neumí vyjádřit co chce a proto se chová i teď dost negativně. Nicméně v těch necelých dvou letech předváděl takový šílený záchvaty vzteku kdy dokázal ŘVÁT klidně několik hodin v kuse. Nepomohlo řešení ani po dobrém ani po zlém, vzteky zvracel, rval si vlasy, kousal, nevnímal, nereagoval. Celkově nereagoval na své jméno, špatný oční kontakt, nevěděla jsi jestli tě vnímá nebo je mimo. Absolutně si neuměl hrát, ani navléct kroužky, ani dát dvě kostky na sebe, prostě nic. Uměl jen lítat, řvát, nereagoval. V půlnoci se vzbudil a do dvou hodiny bezdůvodně řval, nebo když neřval tak aspoň byl dvě hodiny vzhůru a lítal po domě jako šílený...možná to teď tak nevyplívá ale byla to vážně hrůza, nočník zvládnul až dlouho po třetích narozeninách, věčný problémy ve školce, nezapojoval se....nutno dodat že od ,,malinky,, jel na přeslazených nápojných a sladkých jídlech (protože normální jídlo odmítal - takže popíjem Coca-Colu, dal si sladký řez, a pak furt ujídal samý ,blbosti,,) pořádný jídlo nepozřel...
@astra11 syn večer usíná v mlíka, takže večer neuspáváme, ale problém byl po obědě...naučila jsem si ho na společné uspávání v ložnici. překousla jsem neustálý rady jak to dělám blbě, že nebude samostatnej, nebude chtít pak spát sám....jenže mě bylo milejší si k ěmu na 10 až 15 minut lehnout a dopřát mu usínání v klidu, než ho ,,drtit,, samostatným usínáním v postýlce. Sama jsem si taky odpočinula a kolikrát spal za pár minutek. Proč to všechno píšu, minulý týden jsem ho po obědě převlekla přebalila a už ho nesu do ložnice a povídám mu jak uděláme hají a on mi říká - mami, ne - tady a ukazuje na svojí postýlku v pokojíčku...položila jsem ho, odešla jsem, chvíli se tam potichu vrtěl a za deset minut spal...
@astra11 nemusíte vyloženě raw stravu, stačí se zamyslet nad tím co jí a pije...ideálně vodu nebo neslazený čaj, k jídlu hodně zeleniny, ovoce, masa, pečiva, mléčných výrobků, ale i těstovin, luštěnin.....prostě rozumně a zdravě ;) prostě všechno vyjma sladkostí, smažených, solených a slazených jídel ;)
Sleduji tuto diskusi a nakonec jsem se rozhodla také přispět.
Především, zakladatelko, úplně tě chápu. Sama zná tu šílenou bezmoc , zoufalství a vyčerpání, kdy už nevím, co dělat. Máme dvojčata, kluky, 4 roky. Už od malička byli opravdu nároční (jsou extremně nedonošení). Musím ale předeslat, že se jejich chování lepší.
Moc dobře znám scény, mlácení hlavou o zem, pro nás naprosto nepochopitelné chování. Mají destruktivní ataky, kdy ničí věci. Naše domácnost je v hrozném stavu, neustále něco opravujeme, měníme. Během chvíle rozervou na listy několik knížek, hračky rozmlácené, rozštípaný dětský nábytek, servané žaluzie .... Musím ale říci, že v tomto ohledu je to poslední dobou lepší. Už 3 týdny mají nové traktory a stále mají všechna kola 🙂.
Poslední dobou je zabaví pohádka, ale to tak poslední 3 měsíce. Do té doby jsem si s nimi opravdu nevydechla. U ničeho nevydrželi, veškerá činnost je bavila max. 5 min. Neustále jsem je hlídala, aby něco nerozbili, někam nelezli .... Nejvíc je bavilo křičet, mlátit něčím do topení, nebo kovového zábradlí, lítat s traktory po dřevěně podlaze ... čím větší kravál, tím lepší.
V červnu jsme s nimi byli na dovolené u moře a než zažít znovu takovou dovolenou, tak to už raději v životě žádnou. Byla to na ně veliká změna a spoustu novým podnětů. Dost času jsem tam brečela zoufalstvím, protože jsme už fakt nevěděli co.
No, závěr toho je, že jsme s nimi byli už 2x u dětské psycholožky, která je testovala a pracovala s nimi. Za 14 dní k ní s manželem jedeme a seznámí nás s výsledky, Předem už nám ale říkala, že u jednoho to vypadá určitě na nějakou formu ADHD a u obou jsou nějaké úzkostné stavy (mají i velký problém s kolektivem a změnami celkově). Jsem moc ráda, že jsme tam byli. Domluvili jsme se, že jednou za čas bude chtít vidět kluky a my s manželem k ní budeme jezdit častěji řešit výchovné problémy.
A možná ještě na závěr. Máme ještě 14 měsíčního chlapečka. Je také hodně živý, brzy chodil, všude leze, padá, do všeho hrabe, chvíli neposedí. ALE je to zdravě vyvíjející se veselé batole. K tomuto věku to prostě patří. U něj mě vůbec nenapadne, že je to nějaký extrem. To u dvojčat to bylo jiné, tam jsme věděli, že je něco "jinak".
A ještě k té stavě. Neuroložka nám také doporučila omezit sladké a rychlé zdroje energie. Přemýšlím teď více o tom, co jedí. A jak jsem psala je to lepší, ale nevím, zda za to může strava nebo se kluci dostali do "přelomového" věku. Ještě jim dáváme sirup Eye Q. Zkoušeli jsme i homeopatika, bez úspěchu.
Také jsme jim zredukovali počet hraček, nechali jsme jim jich pár, se kterými si opravdu hrají. Zbytek je akorát rozptyloval.
taky mam syna (ted 4 roky) a ve dvou letech delal to same -byl narocny, tvrdohlavy-ja v te dobe tehotna, furt nahromade se zdravim, fyzicky i psychicky jsem byla na dne, taky se vztekal, rval, venku si lehal, nesel, proste mazec -rikam, ze mi hnul tak zluci, ze jsem pak mela problemy se zlucnikem \.-))) ted ma 4 a uz je vklidu-teda kdyz je nevyspaly ma deficit spanku -je protivny a urvany (zrovna vcera, hahaha), bydlime ve 4.patre bez vytahu a nikdy nejdem potichu, bud rve on nebo jeho dvouleta sestra, hahaha, ja uz to neresim, davam se do klidu, i tenkrat venku - kdyz lezel (okolo chodili lide, blbe pindy, jak by mu dali na zadek -zkousela jsem, nemelo to valny uspech), tak jsem proste stala a odpocivala, hahaha jinak s tou agresi-kluci to maji zakodovane z drivejska, oni se tak projevuji .vita v tom obdobi taky vsechny mlatil-i svou kamaradku emicku (chudera, ale i pres to ho mela furt rada)-ted mlati spis emicka jeho, hahaha mladsi sestru taky, ale ta je diky nemu vycepovana a neda si nic libit, ted uz mu to oplaci a dost dobre, 🙂))) bude mit ostre lokty, se ji to v zivote bude hodit.....no a vita uz proste skoro ze vseho vyrostl-taky byl lakomy a nepujcoval hracky- stydela jsem se za nej, ale proste to nemelo smysl, smirila jsem se s tim jaky je -je muj a miluju ho.....
s tim uspavanim, holt tam budete muset lezet, dokud neusne-a radim pri tom nepremyslet, co musite vsechno udelat- to cloveka jen nasira 🙂))) proste toho vyuzijte ke svemu relaxu 🙂))))) uz to tak delam, nedavam si zbytecne vysoke cile na den a jsem spokojenejsi 🙂))
@astra11 My s usínáním nikdy problém neměli, ale teď poslední 2 dny je to očistec - vymýšlí všechno možné, aby nemusel jít spát a potom dělá v postýlce scény, křičí, chce si jít hrát atd. Nevím, co se děje a jenom doufám, že za to může poslední zub, který mu roste. Včera to byl úplně masakr, byla jsem vyřízená, tak jsem se vykecala u nás ve skupince a tam jsem ještě byla poučena slovy ,,Tak mu to nedovol." - Jo, to bych taky ráda měla takové dítě, které si to nechá vysvětlit a zakázat - můj syn prostě když není po jeho, tak šíleně ječí, bydlíme v paneláku, pod námi bydlí paní, která už párkrát měla nějaké řeči a já si nechci dělat zbytečné problémy, takže když vymýšlí, že nechce spát a chce třeba napít, tak mu holt napít donesu, protože jinak zboří barák - ječí, mlátí do zdi...Kdyby třeba pomohlo dát mu na zadek, ale to pak ječí samozřejmě ještě víc a dýl a nechat ho vyřvat? On má takovou výdrž, že by na mě zavolali sociálku. Ale kdo takové problémy nemá, tak to nemůže pochopit a klidně ,,zakáže" svému dítěti dělat problémy a ono poslechne a jde klidně spát.
Co se týče té stravy, tak určitě to nějaký vliv má. Proto já od malička synovi nic nedoslazuju, pije jenom vodu nebo dětský neslazený čaj, přesnídávky jen bez přidaného cukru atd., dost na to dbám, protože už tak je jak pytel blech a cpát do něho ještě další energii v cukrech tak zblázíme. Ale teď po 2. narozeninách už se mi to hůř koriguje u babiček - to je pořád sušenka za odměnu, kousnutí od každého z oplatku u kávy, nechce svačit rohlík? - tak mu dáme piškotky...Všechno co vidí u nás, chce taky, takže je to někdy boj a přiznám se, že někdy když mu třeba rostou zuby a nechce nic jíst, jsem i sama ráda, že sní aspoň něco, byť by to měla být miska piškotů. Ale věci jako brambůrky, cola, hranolky, uzeniny, sladká pitíčka apod. jsou u nás naprosté tabu a osobně nechápu jak to někdo může cpát do 2letého dítěte.
Holky, neco me napadlo, kdyz to tu ctu. Mozna to k nicemu nebude, ale napisu to. Moje prostredni dcera byla (podle meho nazoru tenkrat) silena. Hyperaktivni, nemela pud sebezachovy, porad vyzadovala pozornost, na verejnosti ji vsichni chvalili, jak je sikovna a ona vzapeti udelala neco, za co jsem ji chtela uskrtit - zacala se z niceho nic priserne vztekat, malem mi vbehla pod auto... apod. Mela jsem pocit, ze je neuhlidatelna a ze cely den nedelam nic jineho, nez hlidam, aby se nekde neprizabila nebo nedelala ostudu. Taky se bavila s kymkoli kdekoli, jednou dokonce odesla (ve trech letech) s cizim chlapem v obchode nekde do skladu. Nechtela curat a najednou v obchode rekla "curam" a rozkrocila nohy a vycurala se tam na zem.... To uz ji bylo tri a pul a davno umela svoje telo ovladat. No, mohla bych popisovat spoustu, spoustu situaci. Navic jeji otec porad pryc, byla jsem sama, jeste starsi dcerku, na kterou uz nezbyvala pozornost, ani jsem si nevsimla, jak tim tenkrat ta starsi trpi. Byl to blazinec. Jednou jsem z lazni, kde jsem s mladsi byla, brecela priteli do telefonu, ze uz me nebavi zit, ze v tom nevidim zadny smysl a v tu chvili jsem ho fakt nevidela. Taky jsem jednou volala na Linku duvery, ze mam doma nezvladatelne dite a bojim se, ze ji ublizim. Ne byla rozmazlena, to me treba chvili podezirali ti, co me neznali, kdyz ji videli, jak se chova. Ale pak uznali, ze jsem rozumna, primerene prisna, dusledna (coz byl u ni nadlidsky vykon) a stejne je to k nicemu. Ze je to v ni. Ale muj matersky instinkt a laska tomu neverili. Vedela jsem, ze musim neco delat spatne. Je to uz cca patnact let a ja mam dnes dalsi malou holcicku, ktera je mozna povahou podobna te prostredni, ale uz to zvladam lip, vic jsem se za ty roky poznala. Uz nedelam nektere chyby, ktere jsem nevedomky delala tenkrat. A o to se chci s vami hlavne podelit. A podotykam, ze je to jen ma zkusenost, mozna to vubec nebude mit nic spolecneho se situaci u vas. To hlavni asi je, ze se snazim, aby mi bylo uplne jedno, co si o mne a o mem diteti mysli druzi. Taky se ucim myslet na sebe. Kdyz jsem unavena z vychovy, coz neni casto, nekomu ji "prehodim" a snazim se vubec nemyslet na to, co se tam deje. Pro me je to tezke, ja jsem u vsech svych deti kvocna, ktera ma pocit, ze ona jedina se o umi postarat nejlip, vadi mi spoustu veci, ktere jini delaji jinak (vyziva, chovani k ni pri "konfliktu", to, jakym zpusobem s ni komunikuji...), jsem proste rozenej puntickar a nejradsi bych si vse delala sama a "podle me" dobre. Ale pochopila jsem, ze tim ji neprospeju. Tak se snazim neresit a prenechat ji a odpocinout si. Poprve jsem to udelala v jejich 8 mes a to bylo tóčo. Pritel se nestacil divit. Najednou: tady ji mas a starej se, me je vse sumak. Ja vylezla na terasu, nohy na stul, lahev vina - no byla tenkrat krize velika, tak proto, ale bylo to uzasny. Ja opravdu vypla (i diky tomu vinu) a i kdyz on se krasne postaral, neresila jsem nic. Potrebovala jsem to. Dalsi vec je, ze spis minimalne resim, ze ji musim vychovat. Jsem dusledna jen v nekolika vecech: nebudes ublizovat druhym ani sobe, nebudes nic rozbijet, nebudes na nas kricet. Je mi jedno, jestli ji, nebo ne. Ji kvuli sobe. Pokud frfna, odnasim jidlo se slovy: tak nic, asi nemas hlad. V pohode. Je mi jedno, ze hodinu rve, kdyz vim, ze uz jsem ji dala vse, co jsem mohla. Je to nekdy tezke vydrzet, ale pomaham si tim, ze si rikam, ze tim dostava ze sebe ven vsechno zle a negativni a nekecam, je pak vzdycky par dnu naprosto ZLATA. Zacina ji obdobi vzdoru (bude mit dva roky) a poprve mela takovy zachvat vzteku, jaky jeste nemela. Nechala jsem ji. Vydrzela to trictvrte hodiny. Ten den za moc nestal uz do vecera, asi proto, ze i ja byla chte nechte uz rozhozena, ale druhy den se probudila s absolutni pohodou a v te je uz dva dny. Dulezite ale je, ze poznala, ze je mi to jedno, ze jsem vydrzela nekricet, nerozcilovat se, ani ji zachranovat...Nelituju ji, o to se taky snazim. Je to silna osobnost, takze zadna litost.Take si uvedomuju, ze ji daleko vic respektuju, nez mou prostredni. Prijde mi, ze hodne dela to, ze mame urcitou predstavu, jake by to nase zlaticko melo byt. A ono je jine. Samozrejme. Cim tvarnejsi dite od mala, tim vetsi ma problemy v dospelosti. Nejstarsi byla "hodna". Kdyz mela rok a hrabala se v hline v pokojove kytce, odnesla jsem ji dvakrat, rekla NE a uz tam nesla. S ni jsem si myslela, ze mam patent na vychovu a jak bych tem rozmazlencum, ktere jsem nekdy potkavala, ukazala. Ale mne to ukazala ta prostredni. Ja nakupovala a ona busila v obchode do dveri. Nekolikrat jsem ji vynesla z obchodu a ani nenakoupila. To jsem si vzpomnela, jak jsem driv byvala chytra. A taky, ze by asi mela mit nejakou nalepku od lekaru. Ne, nemela. Dnes je skoro dospela a je uzasna. A ja jsem rada, ze jsem se tenkrat nenechala zlakat na nejake "leky".Je chytra, citliva, empaticka, sva. Nejstarsi je uzasna taky, jasne, ale treba pracuje a je tam nestastna a nic s tim nedela. Nadrizeny se k ni chova hrozne. To by si ta druha nikdy nenechala libit ani pet minut. A ma pritele o dost starsiho, ktery mi dekuje za to, jak jsem ji vychovala, ze se od ni uci! Snad jsem ji v te me bezradnosti nikdy nezlomila. Chci tim rict, ze tyhle podle lekaru a psychologu hyperaktivni a hur zvladatelne deti jsou casto velikym darem. Uci nas. A budou nas provokovat tak dlouho, dokud nepochopime. Co je v zivote dulezite a na cem mame u sebe pracovat. A ano, deti jsou obrovsky napojene na matku a jeji rozpolozeni. Ale to nepisu proto, ze je treba se bicovat, ze delam vse spatne. Vsichni delame veci nejlepe, jak umime. Myslim, ze je treba se zeptat: co me tim to dite chce naucit? Co mam o sobe pochopit? Napr. proc se stresuju tim, co si o mne mysli okoli? Atd. atd...... Moje zivotni zkusenost je, ze tyto zive a pro nas mnohdy "problemove" deti, jsou obrovsky dar. A je to sakra fuska. A boli to. Ale je to hodne, pokud ne uplne, o nas, rodicich...... Drzim pesti!!!!!!!! Mejte se rady, delejte si radost, nereste, na co nemate zadny vliv a starejte se o SEBE. Na tech detech se to okamzite odrazi. Pripominam: je to moje zkusenost. Treba aspon nekomu kapku pomuze 😉 Krasny vecer vsem!
A s tim sladkym a barvivama je to taky pravda. Souhlas!
@astra11 s tou atmosférou od matky asi na tom něco bude... prostřední nevlastní dcera, by na hrst lexaurinů pro mě... pořád něco, pořád dokola... nic nezabíralo, jen měla přijít, v hlavě jsem měla otázku "Co zas", pak jsem šla k psycholožce já, co mám dělat... pomohla mi jen tím, že jsem mluvila a mluvila a nelitovala mě, ani jí... prostě změnit přístup,... zkuz zajít k nějaký terapeutce, mě moc pomohla...
@duvi21 to bych taky podepsala, mám 4 dcery doma a jsoui všechny naprosto jedinečné a 2 starší si jsou samy sebou natolik jisté, že od mala přesně věděli co a jak... v rámci pravidel fungovaly a fungují do teď, ael težce po svém... prostřední jde ode zdi ke zdi, neví, plácá se v tom, chce být hodná holka pro všechny, ale ty silný osobnosti ji drtí... nejmladší je taky silná osobnost, která si nenechá nic namluvit... Zkuste si pustit i videa o indigových dětech a přečte si knihu Sofiin svět... Hodně sil... sama vím co to je, když se mi v hlavě rodí myšlenka, že už nechci být matkou...
@rituska88 popsala jsi presne chovani me druhorozene. Ja k tomu jako bonus resim spory s prvorozenou, jejich hadky, tahanice, jeceni. Bohuzel jsem na spoustu veci sama, takze si nekdy prijdu jak vymackanej citron. Strasne me povzbudi, ze to tak nekdo ma taky. Ono kdyz to nekomu vypravim, tak se usmiva a rika, ze to zna, ze to delaji vsechn deti. Ale doopravdy.to pochopi jen ten, kdo ma dom podobne stvoreni a sam vi, jak muze byt matka nekd vycerpana. Osobne jsem se naucila to brat jako takovou zivotni vyzvu, holt mam slozitejsi cestu, ale zase na druhou stranu, jsou horsi veci. Presne jak pises, dcerka je original od prenatalniho obdobi 😀
@angel456 Ja uz jsem celkem ok, nesrovnatelne od te doby, kdyz jsem mela ty dve starsi holky male. Pochopila jsem, ze jen kopala kolem sebe, protoze jsem od ni ocekavala, ze bude "nejaka" a ze me hlavne "prisla" naucit hodne veci o mne. Vim, ze se ted rodi vedome deti a ze je to dar 🙂 Knihu Sofiin svet jsem neznala, takze to moc dekuju za tip 🙂
@duvi21 napsalas to skvele. K necemu podobnemu jsem dosla taky.
@duvi21 já jsem pochopila díky holkám mnohem víc, než jsem jim kdy mohla dát já... moji rodiče se hnusně rozvedli, nikdo to tenkrát se mnou neřešil, dostala jsem párkrát na prdel, ať neřvu a neřvala jsem, ale pořád mě to strašně tížilo... pak přišel Ondra a holky a ve mě se to otevřelo skrz ně jsem si to vyřešila jim a jejich rodičům jsem pomohla, aby nenapáchali na těch dětem skoro žádně škody...
Tak to jsem rada 🙂 Ze nejsem sama a hlavne, ze to nekdo umi takto vnimat. Ze ty deti jsou uzasnej dar (proto mam jeste treti holcicku po ctyriceti) a ze je to vse jen o nas. Nic se nedeje bez duvodu 😉
@duvi21 Skvěle napsáno a za sebe Ti moc děkuji za Tvé postřehy a rady. Máš pravdu, není důležité, co si o nás myslí okolí a taky se snažím od těch myšlenek odprostit, ale je to asi hodně i o mém sebevědomí, které by mohlo být větší a potom bych to tolik neřešila. Kromě toho bydlím v malé obci, kde se prakticky všichni znají, a dnes je každý ,,odborník na výchovu", takže se mě hodně dotýká, když má někdo nějakou poznámku nebo řekne něco ve smyslu:,,No to naše Anička ne, ta je hodná, na nočník chodí už od roka, venku chodí za ruku, to já bych nepřipustila mít to jako ty..." Ale hodně mě podpořil náš pediatr, ten nám řekl, že takoví lidé měli obrovské štěstí, že mají děti takové, jaké mají, a vůbec netuší, jaké my zažíváme boje, a že se musíme snažit mnohem víc než oni, abychom dosáhli toho stejného, čeho oni dosáhnou bez potíží, a že jejich řeči vůbec nemáme poslouchat a být pyšní na sebe, co už jsme dokázali, protože jen my víme, kolik nás to stálo úsilí. - Je to pravda, ale je těžké si to v té hlavě srovnat tak, že to opravdu nebudu řešit a budu řešit jen sebe a své dítě.
Jinak to mám úplně stejně jako jsi to měla Ty - taky mám pocit, že nikdo se nepostará tak jako já, že si musím všechno ohlídat, že pokud by ho hlídal někdo jiný, určitě by mu dal něco nevhodného k jídlu, nechal ho někde spadnout apod. S tím se mi bojuje čím dál hůř jak syn roste a je rychlejší a samostatnější.
Ale máš pravdu, už z více stran jsem slyšela, že se aspoň v životě neztratí, že na něco je dobré, že je paličák a že si nenechá všechno líbit a všemu se hned nepodvolí...No ale je těžké to vidět z té dlouhodobější perspektivy, když jsou mu teprve 2 roky 🙂 Každopádně je to tak - všechno, co jsi tu vypsala bych si třeba já osobně měla vytesat do kamene a denně to číst. A svého syna beru jako dar, i když je to s ním v mnohém těžší, ale zase jsem potom na něho i na sebe pyšnější, že udělal nějaký pokrok ve svém chování, protože vím, že to nebylo zadarmo. A někde v koutku duše vím, že z toho vyroste jako Tvoje dcera a bude z něho fajn kluk - aspoň v to pevně věřím 🙂
@lvicek2000 Je to zivotni vyzva 🙂 😉
@rituska88 Presne tak, jak pises! Vyroste z nej super kluk, kterej si nenecha ..... na hlavu. Je jen dulezity, aby jsi mu vstepovala "neublizovat zamerne druhym, byt Clovek..." A to my matky umime. A mas pravdu i v tom, ze je potreba pracovat na svem sebevedomi. To Te mozna prisel naucit 😉 On chce a zaslouzi si maminku, ktera si sama sebe vazi. Pak si najde podobnou zenu pro zivot 🙂 😉
@rituska88 A to, ze se nepostara nikdo jiny tak, jako my, to je stopro problem, ktery mame jen my ve sve hlave. Deti potrebuji spoustu prikladu chovani a pak si vyberou (verme jim). I to spatne musi videt. A neverim, ze kdyz nekdo, kdo neni extremni magor hlida napr. male dite, ze se na to vykasle a necha ho nekam spadnout... Proste: je to v nas.... Ruku na srdce 😉
@lvicek2000 Já si právě v současné době nedokážu představit, že bych k synovi měla ještě další dítě, protože absolutně nevím, jak bych to fyzicky i psychicky zvládala. Další dítě chceme, ale ne teď, ale až si tím budeme jistí. Proto nemám ráda, když se mě na to někdo ptá, vždycky říkám, že Pepča vydá za tři a že až z toho trošku vyroste, pak ano, ale teď si nehodlám něco dokazovat. Jo, kdyby byl druhorozenej, tak by to asi bylo horší 🙂 Taky jsem na vše skoro pořád sama, přítel pracuje na směny, takže pokud zrovna není v práci, tak spí...jo, když má volno, tak pomůže, dokonce uvaří atd., ale to je jednou za 14 dní... Jezdíme hodně k mým rodičům a oni k nám, ale ti už mají svůj věk a i když malýho milují, nechci je nějak víc zatěžovat, takže se snažím spoléhat sama na sebe, což uznávám není úplně rozumné, protože i já si někdy potřebuju odpočinout a pak to ani neumím. Ale jak píšeš - je to životní výzva a já i když se někdy vykecám jak je to se synem ,,strašné", tak stejně vím, že bych ho za nic na světě nevyměnila, ani za žádnou holčičku, která by celý den jenom seděla někde v koutě a tiše si hrála...ne ne, on je prostě můj a nejlepší a nejkrásnější...no prostě tak jak to má snad každá máma...a nemít ho, tak už bych se v životě asi strašně nudila 🙂
@duvi21 No to bys koukala, ta naše sousedka mě třeba nedávno zpérovala za to, že syna držím před barákem za ruku, že prej nebude pak vůbec samostatnej nebo co. Tak jsem jí řekla, že mi jinak utíká a já ho nehodlám lovit někde pod autem, kromě toho tu často běhají navolno psi, tak mám prostě strach, aby se něco nestalo a radši ho budu držet za ruku než si pak celý život vyčítat, že jsem ho nedržela. Samozřejmě na zahradě a mimo cesty má volnosti dost. Jednou se doma strašně vztekal, najel tatrou v kuchyni do linky a odřel ji, vzhledem k tomu, že jsme tu v nájmu a linka není naše, tak přítel strašně vyletěl a plácl mu na zadek, jenže syn pak začal strašně ječet a nemohli jsme ho nijak uklidnit a sousedka mi pak vykládala, že ji vzbudil (bylo to o půl 11. dopoledne, ale spala po noční) a že co jsme mu chudákovi dělali, že to znělo jakobychom ho vraždili. No už víckrát měla takové poznámky a navíc vždycky před synem, takže tím vlastně snižuje moji autoritu před ním a dělá ze mě blbce. Kamarádka ve vedlejším vchodě má taky 2leťáka a ještě 4letého a občas je hluk i od nich slyšet a ona vždycky chodí za náma a ptá se, co zas malej vyváděl...kolikrát jsem si nemohla uvědomit kdy to podle ní mělo být a že jsme v tu dobu třeba vůbec nebyli doma nebo že normálně spal, takže nic nevyváděl a jenom jsem pokrčila rameny, že nevím, nemůžu si pamatovat každou jeho scénu, a pak mě to docela žralo, že nás takhle neprávem obvinila. Kdysi dřív jsem byla blbá a občas když jsme se potkaly, taky aby řeč nestála jsme se bavily a já jí ledacos řekla o našich trápeních atd. a ona toho teď akorát zneužívá, víckrát už se jí s ničím nesvěřím.
A to je taky ten obrovskej dar. Milujeme je za tu jejich spontannost. Mozna je to tak, ze se ji od nich mame ucit. Jsou proste obrovskej balik energie... ktera nam chybi. Neumime ji brat, furt jenom davame...
@rituska88 Deti proste rvou a jsou hlucny a pokud s tim ma nekdo problem, tak ho ma ON! Boze, zas tak strasny to prece neni. Kdo ma rad zivot, t.j. i male deti, nikdy s tim problem mit nebude. Tady jde o to, ze ji mas (slusne) poslat do haje. At si sve problemy nekompenzuje na Tobe...
Ale co mě hodně hodně je líto, když se haštěří se sestrou - ona je hodná a je k němu vstřícná a on třeba jde a bouchne jí nebo hned jí plácá když mu nechce pujčit nějakou svou věc hned - stejně mu jí nakonec pujčí, ale prostě hned se jí třeba nechce když si chce hrát tay s hračkou která je potažmo její - já to syna učím, že simusí říct pujčíš prosím? Ale on to nezvládá úplně no, takže často musím samozřejmě zasahovat, nicméně mě to velice mrzí když se to vymkne kontrole a pak přijde řežba.........Je mi líto hlavně dcery....a o něho se v tu chvíli bojím, co z něj bude 😕 ☹ 😒