• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Nezvládám své dítě. Nepomáhají zákazy, plácnutí

25. února 2012 
@mataharyy : jasně, věci se nemají soudit podle toho, jak by působily na nás, ale jak působí na osobu které se týkají... Syn je ve školce nejmenší a nejdrobnější, naštěstí umí obratně diskutovata všechno si vyhandlovat, takže problém nemá. A ač je malý, je krásně mrštný, takže přepere i o hlavu většího kluka (což samozřejmě nesmí, ale ubrání se:grinning: ).
To o cestě do pekel, jsem nepsala ty... Víš, možná se fakt moc zaobíráš tím, co si prcek myslí, ono je to někdy na škodu.. Ale jestli to tak cítíš, tak tak jednej, já to dělám trochu jinak... Ono taky až budeš mít druhého prcka, uvidíš spoustu věcí jinak, najednou zjistíš, kolik věcí jsi dělala zbytečných, že se leccos dá ošidit (teď nemyslím ve výchově, ale celkově). Ono je to u tebe proostě jinak, když nemáš hlídání, nemáš co řešit, mě se tchyně nabídla, tak jsem to využila, proč by ne? Adík u ní byl opravdu denně s tátou, když já pracovala, odpoledne a o víkendech jsem s ním byla jen já, v neděli jsme teda ještě jezdili k babičce.. Teď je to tak, že manžel jezdí s Míšou k babičce na 5 hodin, než udělám práci, Adík je ve školce, následují kroužky nebo odpolední program se mnou, každý večer uspávám (manžel pracuje od 16 do noci) máme to vyvážený a hlavně obrácený než většina rodin.. Standart je táta přes den v práci, odpoledne a o víkendu doma, u nás je to táta přes den doma, odpoledne až do noci a o víkendech v práci... To taky hodně udělá...
Řekla bych, že naše děti jsou spokojenější, než když vidím mámy, které jsou sice hrdé na to, jak všechno zvládají samy i bez partnera, ale honí se jak blázen, pak jsou nervní na děti, takže jsem kolikrát zaslechla "ty debile" apod... Takže já mám před svým prahem zameteno:slight_smile:. Není důležité kolik času trávíš s dětmi, ale jestli se jim v tom čase opravdu věnuješ, tak to beru já:slight_smile:
A propo, nešoupali nás naši rodiče už do jeslí?
17. únor 2011 ve 22:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sonije nooo, do jesli mne soupli a skoncila som u psychologa :slight_smile:))
ale teda to bolo kvoli tomu, ze som bola zvyknuta na starsie detia v jaslach som strasne trpela (pamatam si dodnes, ako som plakavala, ked mama odchadzala). Tak ma dali do skolky driv a bol klid :grinning: :grinning: :grinning:
17. únor 2011 ve 22:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sonije Myslis me, ze? Psala jsem doslova, ze cesta do pekla je dlazdena dobrymi umysly :wink:
Byla to reakce na to "odsunuti" starsiho prcka znecehoznic k babicce po narozeni druheho... v prvnim prispevku jsi nepsala, ze je tam tak zvyklej, vyznelo to zkratka jinak...

Ja jsem kazdopadne i v takovejch pripadech, jako je tento (i kdyz ma dite babicku za de facto druhou rodinu a je tam hodne zvykle) presvedcena, ze po porodu druheho by se mu naopak mela venovat maximalni pece ze strany maminky. Jak uz jsem psala ten priklad z manzelovy rodiny, tak dvouletou svagrovou po jeho narozeni prichylil tatinek (coz byla pritom pro ni druha nejblizsi osoba!) a stejne se tam v te chvili cosi pokazilo :pensive: A je podle me jedno, jestli jde o rocni nebo petilete dite (starsi a rozumnejsi to mozna pokouse jeste hur, i kdyz to navenek videt nebude - mne se bracha narodil, kdyz mi bylo 5 a ze by se mi to dalo rozumove zduvodnit, to nic moc teda :grinning: pamatuju si to dodnes, tu silenou krivdu, ze se mi mamka uz tolik nevenovala...

Do hlavy detem nevidime a zakonite nemuzeme vedet, jestli to, co pro ne delame v dobre vire a s laskou se pozdeji nejak neblaze neprojevi... coz muze samozrejme platit pro jakejkoliv zpusob vychovy, cili timto nekritizuju ten tvuj :wink:
17. únor 2011 ve 22:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
@evaviki : já za komančů taky skončila u psychologa, protože jsem odmítala (a dodnes odmítám) jakýkoliv "ovčí" systém a chtěla jsem třeba děti naučit něco nad rámec. Když mi jednou došla trpělivost, poslala jsem učitelku někam (neřekla jsem kam), takže jsem taky musela a rodiče byli vláčeni všude možně.. :wink: :grinning: Musím přiznat, že jsem se školky taky obávala, zvažovala jsem montessori, ale hodně jsem se ptala a zvolila jsem školku, kterou mám sice dál od domu, ale je nejvíce vychvalovaná. A musím říct, že se rapidně liší od toho, co jsem zažívala ve školce já ("seď a maluj si, nemluv nebo ti zalepím pusu, teď se dělá tohle a ty to budeš dělat jako všichni...). Učitelka má na starost 20 dětí, ale málokdy se sejdou všechny, když tam přijdu, tak třeba 8 zpívá s učitelkou, dvě si kreslí, 4 si hrají s auty... Adík je akční, jako jsem byla já, takže je furt u učitelky a vymýšlí, co by mohli dělat, takže když ji požádá, že by chtěl dětem říct pohádku, vyndá mu knížku a může spustit, když jí řekne, že ať azhraje na piano, jdou zpívat.. Prostě učitelka má přirozenou autoritu, ale zároveň vychází dětem vstříc v rámci možností. Na besídce zapojila rovnoměrně do rolí každé dítě podle jeho schopností a nebylo to takové to "Anička, Maruška a Honzík jsou nejšikovnější, ti něco předvedou a ostatní budou dělat křoví". Takže do školky ano, ale pečlivě vybírat. My jsme spokojení :slight_smile: . No a do jeslí bych nedala..
A abych nemluvila jen jako ta "krkavčí máma" :wink: . Náš nejuznávanější psycholog Matějček prohlásil: "jesle jsou instituce pro rodiče, školka je instituce pro děti." A já s ním 100% souhlasím...
17. únor 2011 ve 22:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sonije Já nevím já nechodila ani do školky, zato pak jsem si to slízla alternativním wladorfem... A já a komanč... těžko soudit můj jedinej zážitek kterej si více, nebo spíš méně pamatuji je revoluce a to mi byl rok a půl :grinning: Jináč možná to tak vidím proto že vím jak na mě některé věci působili jako na dítě mám tu (ne)výhodu že mám k dětem věkově celkem blízko a když se to tak vezme, tak od malička jsem se starala o nějaké děti (sourozence, sestřenice, bratrance atd.) takže se na vše snažím pohlížet dětskýma očima a navíc hodně jsem mluvila se ségrou (které teď bylo šest) když se narodila druhá ségra (té budou tři) a vím jak to brala ona, tak odtud asi pramení mé poznamenání :grinning:
@majdula No i tady je to sporné, zas když je rodina kde na rodičovské dovolené je tatínek (znám jedu takovou) a po porodu staršího se to najednou změní a maminka je ta co se mu plete do zaběhlejch kolejí, tak tam to má ten samej efekt, jen prohozené role... A každopádně jak jsi psala z těch prvních příspěvku se spíš zdálo že dítě bylo doma s mámou a najednou bude odsunuté pryč... Ale zas pokud je už tak naučený a je v tom nějaký řád, pravděpodobně by bylo spíš na škodu ho nějak měnit :slight_smile: Ale fakt každý si musí uklidit svůj píseček a každá sama nejlépe víme co je pro její dítě nejlepší, nebo se každopádně každá snažíme to nejlepší zajistit, zda je to co děláme správné nebo ne uvidíme časem...
A ano je spoustu věcí které u druhého dítěte opravdu dělat nebudu :grinning: člověk se prostě stále učí a to hlavně z vlastních chyb, že... :sunglasses:
17. únor 2011 ve 23:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
@majdula : Jasně, už jsem psala, že každý to má zkrátka jinak a každý se určitě řídíme svým instinktem, citem... Ty jsi prvorozená, tak to asi vidíš jinak, já jsme druhorozená a jak říká Jiřina Prekopová (metoda pevného objetí), druhé a další dítě v pořadí, nemůže v dospělosti nikdy pochopit pocity svého prvorozeného dítěte. My u nás máme rovné skóre, manžel je prvorozený a i on to takhle viděl jako nejlepší řešení.
Třeba u nich v rodině je to úplně jinak, jeho mladší ségra má celý život pocit, že prvorozený byl vždycky preferovanější a to tchyně tvrdí, že se jim věnovala oběma stejně...
Podle mě to nemůžeš nikdy úplně vyvážit, musíš se řídit svými pocity, naslouchat dítěti a dělat rozumné kompromisy, takže se nikdy nezavděčíš všem...
Období, které máme teď mi přijde daleko složitější, Míša už taky pobral dost rozumu a oba kluci si mě uzurpují, když jsem doma jen já. Když je doma i manžel, je to jasný, Míša jde ke mě, Adík k tátovi... Denně řeším situace, že si Adík chce číst, ale Míša nám knížky bere, že si Adík chce stavět, ale Míša mu to bourá. Bruslím v tom půl napůl. Snažím se, aby si tyhle situace řešili spolu sami už od ranného věku, takže se Adík naučil mu dát jinou hračku, aby mu nebral tu jeho, na druhou stranu mu taky něco čmajzne, takže je to 50 na 50. Ale někdy se do toho vložím a zastanu se jednoho nebo druhého, podle situace. Adík musí pomáhat v domácnosti, ale zas chodí spát o hodinu později a může si tedy ještě hrát, číst nebo povídat se mnou...
A teď mě napadá, řeší se tu, co bude po porodu, že mimino vlastně potřebuje jen jíst a spát. Ale co budete dělat za půl roku, za rok, až si mimino bude chtít hrát a mít mámu taky pro sebe? Kterého pak odstavíte na druhou kolej?
Ptám se, protože přeci nemůžete brát donekonečna ohledy na to, že když je prvorozený první, má ve všem přednost, to pak zas budete utlačovat druhého. A upozorňuju, že dle mých zkušenností nejde jen tak hra sladit, ještě tak v půl roce položíte mimčo pod hrazdičku a hrajete si se starším, ale jakmile se začne plazit vpřed, už potřebuje i svoji hru s mámou.. Takový pískoviště je vyloženě krizovka, jeden staví, druhý bourá.. Nebo jak to uděláte, když onemocní různými nemocemi, to chtějí být oba u mámy a neměli by to od sebe chytnout (třeba Adík měl kašel, Míša průjem, obojí nakažlivý, takže se chodili mazlit na střídačku, Míša spal v noci u mě - nechtěl být v postýlce, Adík u táty - možná bychom to i prohodili, ale kojím....Přes den byl Adík u babičky).
Prostě je super, že chcete dát svému prvorozenému maximální pocit jediněčnosti a chcete všechno zvládat jen samy, ale někdy jsou situace, kdy je lepší zapojit tátu nebo babičku... A hlavně si myslím, že na děti by měli být za všech okolností dva lidi... I psychologický výzkumy ukazují, jak je to důležitý pro rovnoměrný vývoj...
17. únor 2011 ve 23:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mataharyy Jak pises, ten prvni prispevek @sonije vyznel uplne jinak, nez nasledujici vice objasnujici :wink:

Jej ty jsi takova mladice? :grinning: to jsem si vsimla az ted, z tvych prispevku to fakt nevypada :wink: Tak ja si naopak komance pamatuju vic nez dobre, v podstate jsem za nich prozila sva nejhezci leta :slight_smile: ale zaroven si moc dobre pamatuju tehdejsi styl vychovy (ne zrovna z nasi rodiny, ale celkove, ve skolce kleceni v koute, buzerace ve skole, o brachovych proplakanych jeslickach nemluve :pensive: a zaroven z vypraveni pra/rodicu jeste i vychovu predeslych generaci) a tudiz naprosto presne vim, co svym detem delat nechci a nebudu. Jo a jasne, stara matka s vymodlenym ditetem - to taky dela svoje, ze jo.
17. únor 2011 ve 23:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
A víte co, na mě asi nekoukejte, protože jak tak nad tím přemýšlím, jsme odjakživa nestandartní protiproudová rodina, která se neřídí žádnými standartními doporučeními :grinning: . Od mimin děti cestují, lítají letadlem, dokážou se vyspat v jakékoliv postýlce v jakémkoliv státě, střídat chlad za vedra, střídat mámu s tátou a babičkou... Já to beru jako klad, jsou skvěle přizpůsobivé :grinning: . Ale třeba mě v pubertě vykuchajía zakopou na zahradě, ale to dopředu nemůžeme vědět nikdo :grinning: . Ostatně i největší diktátory jistě rodiče vychovávali v dobré víře :grinning: ... Já mám ráda černý humor, tak se toho prosím nikdo nechytejte doslova :grinning:
17. únor 2011 ve 23:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
@majdula Asi ten způsob těch zařízení pro děti a na děti způsobil že mého otce vyhodili už z jiskřiček :grinning: Ono vše má své plus i mínus, starší matka s vymodleným dítkem je co do života zkušenější a je spoustu věcí které jí připadají naprosto normální a na sebenavazující, zatím co mamině co má dítě za mlada takové věci prostě nedocházejí a musí si k nim dojít, ale obě své dítě milují a udělali by pro něj cokoliv a vše co dělají se snaží dělat pro dobro dětí, jestli je to nejlepší opravdu vždy tím nejlepším je už věc druhá... I já vím co mi jako dítěti vadilo a chci se tomu ve své výchově a přístupu vyvarovat, ale taky je mi jasný že nikdo není dokonalej (a ten co to tvrdí je spíš pitomej :sweat_smile: ) a každý máme nějaké chyby, to zda se z nich umíme poučit, nebo je z díky honbě za dokonalostí budeme raději přehlížet už je věc postoje... A co si budem povídat oni nám to jednou naše děti objasní, až budeme sedět u kafe a vzpomínat :grinning:
17. únor 2011 ve 23:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sonije Toz ja nepolemizuju o tom, ze je pro dite nejlepsi mit vic milujicich a pecujicih lidi, nebo aspon teda minimalne ty dva nejdulezitejsi :wink: A zlaty babicky! Akorat ten tvuj prvni prispevek vyznel proste nestastne, no :zipper_mouth:

Mno a abych se priznala, pro me je ted aktualni, jak zvladnem tu zmenu po porodu a co bude dal, za rok, dva, nad tim zatim nepremyslim... asi to nebude zadnej med, jak pises a kompromisu bude treba, ale zatim se mi vyplatilo nechat vsechno tak nejak zit vlastnim zivotem a pokazde se ta spravna reseni objevila sama :slight_smile:

Ale uvidime, treba mi za tricet let kluci vmetou do tvare, ze jsem je poznamenala a citove zdeprivovala :grinning: Na druhou stranu v tom veku uz mi to asi bude jedno :stuck_out_tongue_closed_eyes:
17. únor 2011 ve 23:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
tak jsem to tady trochu pročetla a hlásím se k těm, který toho mají občas taky už plný brejle. Občas si říkám, jak toho mýho draka budu zvládat ještě s druhým prckem, ale doufám, že do té doby ještě pobere "trošku rozumu" a bude s ním lepší domluva :grinning: Rozumí většině, co mu říkám už teď, jednoduchý úkoly (něco vyhodit do koše, přinést si oblečení na ven a tak) už zvládne udělat, ale ne a ne se rozmluvit, tak je tak komunikace o trochu těžší, než kdyby už vykládal. Ale občas je den, že já jsem utahaná, a on má energie na rozdávání a to je pak zlo. Mamka má teď svých starostí dost, sice s malým je, ale nemůžu (a ani nechci) jí ho nechávat na starosti. Manželovi rodiče jsou daleko, k nám jezdí jednou za čas a my tam taky jen sem tam, takže ti taky moc pomoct nemůžou a pak už moc lidí nezbývá. Manžel se vrací domů docela pozdě, takže to není ideální...
Přitom malej není vyloženě zlobivý dítě, dokáže se hodně zabavit i sám a nedělá mu to problémy, jen bych pro něj potřebovala místnost, kde si nemůže nic udělat a pod kterou nebude bydlet prudérní soused, kterej aspoň jednou za měsíc přijde a stěžuje si, že ho malej ruší tím, že "ťuká" do podlahy.... :confounded:
17. únor 2011 ve 23:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
Toz to je vtipne @sonije a @mataharyy vsechny jsme napsaly vlastne to same... :grinning: :stuck_out_tongue_closed_eyes:
17. únor 2011 ve 23:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sonije :grinning: :grinning: Ono asi každý máme někde ten svůj extrém... Mé dítě je nadmíru samostatné (v rámci mezí), takže když někde čekáme na autobus a on se vydá na průzkum nástupiště, tak nemám potřebu za ním letět jak šílená, jen hlídám aby mi neodjel jiným autobusem, případně pod něj nevlít, když nahání holuby no a za takovej přístup, jako že ho stále nevodím za ručičku jsem si onehdá vykoledovala přednášku jak hrom od nějaké paní na nástupišti a kní se přidali další tři, jsem si připadala jak obviněná z čarodejnictví :grinning: No a moje tchýně ta to naprosto nechápe a stále se mi snaží dokázat že mé dítě je menší a hloupější než si myslím (což je vůči němu teda dost sprosté, pač snižuje jeho přirozenou touhu objevovat a osamostatňovat se... :rolling_eyes: ). No a má matka byla se čtyřměsíční sestrou pod stanem a venku bylo na nule... :grinning: :grinning: Ono je třeba trochu děti zocelovat :sunglasses: :grinning:
17. únor 2011 ve 23:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
@majdula Asi máme všichni dost podobnej názor, jen způsob podání se mění :sunglasses:
@k.ate Joj to u nás už je soused naučenej, že je normální ve dvě ráno tahat židli sem a tam, zatím co on za zdí spí, nebo se o to snaží :grinning:
17. únor 2011 ve 23:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mataharyy mně všichni říkali, že malej na mně bude závislej, když dlouho kojím a zatím to nějak nepozoruju... (je fakt, že nikdo jinej než já ho neuspí,což je docela problém) V parku se normálně sebere, zamává a jde úplně na druhou stranu, než já. V dětské kavárně ho skoro ani nestihnu vyslíknout a už je v dětským koutku a na mě si ani nevzpomene, jen se začne nahlas smát, protože má radost, že tam zas je... :grinning: Občas toužím na dítěti, který na mně bude viset... Jediný, co je super, že když jdem někam spolu, nedělá mu zatím problém (teda aspoň většinou) jít za ruku, i když už i tak jsou vlaštovky, že dokud ho držím, tak prostě nejde a vzteká se... :confused: :confounded:
17. únor 2011 ve 23:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mataharyy tak to ten náš si očividně zvykat nechce :frowning2: :grinning: Ale stejně plánujem stěhování před narozením druhýho prcka, tak uvidíme, asi budu hledat byt v přízemí :grinning: Ale je fakt, že naposled, když přišel, hlídal malýho manžel (já potřebovala vypnout) a vařil s ním v kuchyni, malej ukořistil paličku na maso a začal s ní mlátit do podlahy v kuchyni. :grinning: V neděli odpoledne to asi není ideální :grinning: Komický bylo, že ten soused přišel, zazvonil a manžel mu šel otevřít s malým v náručí a ten ještě držel v ruce tu paličku na maso... :grinning: Ještě že ji po něm nehodil, jak je poslední dobou jeho "dobrým" zvykem :grinning:
17. únor 2011 ve 23:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
@k.ate Adrián taky nemá problém s tím být v kolektivu, mnohdy mám dojem že jsem prostě navíc a jeho pohled mě v tom i ujišťuje, ale zas vím že jsou okamžiky kdy se ohlédne a potřebuje se ujistit že tam jsem... I vím že kdybych ho dala někam na hlídání tak největší krize je prvních pět minut (neuznávám totiž odchod potají, takže se vždy loučím) a pak je v pohodě, prostě zkouší a když mě zas vidí tak mi přijde dát pusu a zas se jde bavit po svém :dizzy_face: Což je fajn, no méně fajn je to že když jdem ven s dětma, většinou staršíma tak oni utíkají, on metelí za nima a mě se špatně běhá momentálně... Jináč ve městě chodí za ruku, sice občaz zkouší se vysmeknout, ale většinou pohoda, zato jak jsme doma (na vesnici) tak je ve známém a ruku moc nee :fearful:
18. únor 2011 v 00:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mataharyy tak to já jsem teď po zkušenosti na kontrole u doktorky pro "utajenej" odchod, malej tam lítal s mojí mamkou po chodbě a o mě nezájem, ale pak přišli od čekárny a já odešla do ordinace a i přes ujištění, že se za chvíli vrátím spustil šílenej ječák, babička nebabička, prostě viděl, že jsem mu zdrhla a chtěl za mnou a potom už byl protivnej skoro celou dobu, co jsem tam byla. Je teda fakt, že jsme dlouho (skoro hodinu a půl) čekali, tak se podepsalo i to, že už byl utahanej, ale i tak. Prostě mi přišlo, že kdyby byl pryč na té chodbě, přišel by zpátky a já tam v tu chvíli nebyla, řešil by to míň, než když jsem před ním zavřela dveře od ordinace (mamka nesmí teď tahat těžký věci, tak ho nebrala ani do náruče a bylo prostě zle... :frowning2: ). Skoro hned, jak jsem slyšela, jakej ječák spustil jsem se domluvila se sestřičkou, že mamka může i s ním dovnitř, ale to už na něj bylo pozdě no :frowning2:
Zato, když jsme teď o víkendu po x měsících byli u manželovejch rodičů na víkend, v sobotu jsme jeli nakoupit a venku tam byla šílená zima, tak mi přišlo zbytečný malýho dávat do kombinézy, cpát do auta, jet s ním do města jen proto, že potřebujem nakoupit a pak hned jet zpátky, tak jsme se potichoučku vytratili, malej si hrál s tetou a se strejdama a na nás si za celou dobu ani nevzpomněl (byli jsme pryč asi hodinku a půl), vítal mě stejně, jak kdybych odešla do druhýho patra toho domu a přišla jsem po 10 minutách... :grinning:
A s tím chozením za ruku je u nás problém v tom, že pro malýho je doma právě v tom městě, bydlíme asi tři zastávky od centra, tak to je takový naprd no, za tu ruku prostě ve většině případů jít musí...
18. únor 2011 v 00:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak mě to s Míšou teprve čeká, už nechce sedět v kočárku, ale chodit venku, což dost dobře nezvládá. Doma jo, tam je rovný povrch, ale venku stačí nějaká skulinka a dá si na čumec. Včera spadnul venku na pusu a valilo se mu z ní krve... Přitom jsem ho držela za ruku, ale vysmekl se... No co se dá dělat, takových úrazů ještě bude... Já si ani nepamatuju, jestli jsme s Adíkem chodili za ruku nebo ne, myslím že jen přes kritický místa, jinak jsem vždycky volila cestu nejvíc bezpečnou.. Učíme děti samostatnosti a rozhodování už od ranného dětství, můžou si zvolit cestu, kterou půjdeme, jestli chce nebo nechce za ruku, jestli dá večer přednost pohádce nebo hraní... Na druhou s tarnu máme režim odpoledního a večerního spaní, koupání, jídla.. Když se nenají v určený čas, mají smůlu oba, od roka už se to učí i Míša.. Opravdu se osvědčuje dávat dětem volnost, ale zároveň mít hranice. A hlavně ta důslednost,.. My to třeba máme tak, než jdeme ven, řeknu, jak bude probíhat cesta, bud ji bude vybírat Adík nebo já, podle toho, kam jdeme. Vybírám-li já, poslouchá jak hodinky, vybírá-li on, jdu podle něj, jen třeba musí dodržet směr.. Dobře to zvládá od těch dvou let cirka.. Dneska jsem byla se známou a její stejně starý kluk běhal kde se mu zlíbilo, absolutně neposlouchal a když mi řekla, že nemohla ani na kurz, protože jí v půli cesty řekl, že nejde a vrací se domů, tak to jsem teda čuměla.. On je přesně to dítě, na kterého je máma sama, babičky nemají, manžel se o výchovu nestará. Ale je zajímavý, že když jsem ho okřikla já, poslouchal jak hodinky.. Já nevím, na výchovu se musí s citem, ale zas tak moc to neřešit, nechat děti být dětmi, jen je občas povzbudit nebo usměrnit. Tak to dělám já... No a po tom porodu druhýho.. To je prostě vždycky hrozně složitý a citliví. To první bude vždycky sesazený z trůnu, ať k němu budete mít sebecitlivější přístup. Já bych řekla, že je lepší to tak nějak zahrát do outu. Jasně, je to všechno jako dřív, jen je nás o jednoho víc, takže mu vyčleníme jednu poličku na oblečení, místo na postýlku, místo na hračky a místo v našich srdcích..
Jo Adík mi dneska řekl, že by chtěl ještě ségru, takže traumatizovanej asi nebude :grinning: . O Míšu se nebojím vůbec, to už je starej mazák, i když v rámci svýho věku a vzhledem ke kojení, je ještě závislák.. K tomu loučení.. Adíkovi nedělalo problém nikdy. Když ho ráno vezu do školky, nechávám Míšu doma (je tam manžel), zamáváme si a pohoda. V MC si taky hraje vklidu, jen mě po očku sleduje, ale dokáže si mě najít. Doma někdy kňourá, vyžaduje mě za zadkem, ale dnes jsem zjistila ideální kombinaci pro línou matku Míša v postýlce a Adík v téže místnosti s hračkama. Míša byl v klidu, že tam s ním někdo je (i když teda neusnul, jak bylo původně v plánu), Adík byl v klidu, že mu nikdo nebourá lego a já hodila nohy nahoru:grinning:. Dneska jsem si to zasloužila, po třech hodinách venku:grinning:
19. únor 2011 ve 23:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sonije To je taková ta výchova kdy má dítě svou důležitost a možnost se také rozhdnout a ne jen pasivně poslouchat... Proto je s ním více řeč, protože ví že není jen "otrokem" rodičovského rozhodování. Je to zajímavé, ale i celkem malé dítě je schopné se tomuto naučit... Ale zase nemyslím si že to je závislé na tom zda je dítě vychováváno jen jednou osobou nebo třeba celou vesnicí... Vždy záleží na tom přístupu který rodiče, či další lidé v okolí, volí :wink: Já s Adriánem nemám nějak velké potíže, ale jsou dny kdy mi leze krkem, protože už toho mám fakt dost, sotva se kulím a on je dost aktivní dítě... Ale když člověk chce dá se s ním domluvit, ale i on má své dny, kdy se prostě zabejčí a nehne s ním ani stádo volů. Ale myslím že jak pro mě, tak pro něj je celkem důležité že si umím přiznat že mám dne na pytel a že nejsem dokonalá a hold i v těchto dnech se musíme nějak domluvit... Ono není vždy jeho vina že jsem KO, prostě když se toho sejde víc, já mám blbej den on má zase své potíže tak si lezem navzájem krkem a to jsou ty dny kdy si člověk říká i kdybych ho umlátila tak mi to nepomůže, no jediná výhoda pro mě asi je že nevím co si v takovejch chvílích myslí on :grinning: A ano máš pravdu asi největší potíže s tím jak starší sourozenec přijme toho mladšího mají nakonec rodiče, ty děti se s tím nějak popasují, ale chce to taky volit opatrně... Já si myslím že to u nás nebude nějakej problém, takovejch měsíců ho na to připravujem, včera dokonce koupil miminku botičky a plenky (a chtěl koupit pro miminko vše v obchodě na čem bylo miminko vyobrazeno :grinning: )... No uvidíme co nás ještě čeká :slight_smile: ale hádám už to bude jenom lepší :dizzy_face:
20. únor 2011 v 00:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mataharyy : ono to všechno závisí na všem.. Každé dítě takovouhle výchovu taky nesnese, zvlášť, když se neodhadne míra toho, co všechno může dítě rozhodovat. Hele, Adík včera třeba míchal horký puding a rozklepával vajíčka. To jsou věci, nad kterými babička kroutí hlavou a nedovolí mu je dělat, mě už přijde dost rozumnýej na to, aby se neopařil a nerozmačkal vejce na padrť. No a on je rád, že ho k tomu pustím. Jsou ale děti, které bych k tomu nepustila ani v 6 letech... No a pokud jedna osoba zvládně dítě vychovat bez rozmazlování, tak to pak jo, ale stejně si myslím, že dva jsou potřeba hlavně kvůli objektivitě a vyvážení. Znám kluka, co se ve 3 letech chová jako holka(maminka chtěla holčičku, partner do výchovy nemluví), nebo naopak holku a dva kluky, kteří jsou absolutně nezvladatelní (mámy na ně prostě nestačí, chlap je věčně v práci).
Dítě prostě ovlivňuje hodně věcí a je potřeba podchytit jich co nejvíc..
No Adík byl od dvou let hrozný grázl, nešlo s ním nic udělat, bil děti, vztekal se... Nezabíralo nic, ani přes zadek, ani domluvy, nic.. Procházel prostě šílenym obdobím, kdy mi mámy okolo mě dávaly vyžrat, že mám hrozný dítě. Ale narozením Míši se podstatně sklidnil a s nástupem do školky úplně. Byla jsem si jistá, že jsme neudělali výchovné chyby, takže jsme prostě vydrželi a pokračovali dál ve stejné výchově. To bych řekla, že bylo asi nejdůležitější. Moje ségra se snažila na jet na můj styl výchovy až ve dvou letech prcka a už bylo pozdě, vůbec to nepochopil a dovoluje si ještě víc než dřív..
Musím tedy říct, že já neznám věci v DVD nebo videu, neznám rozbité hračky, neuklizený pokoj, omatlané fotky, schovávání věcí ze skříní v obýváku.. Schovala jsem jen nejcennější kousky a s ostatním si můžou děti dělat co chtějí. No a nebaví je to, takže to nechávají být.. Ale to je moje výchova, jinak se vychovávají děti citlívé, jinak temperamentní..Adík se taky na brášku těšil, taky jsme spolu nakupovali, alůe pak jsme od toho upustili, protože chtěl vždycky něco i pro sebe a to by mě za chvílui zruinoval. takže se mnou kupoval jen pár věcí a vybral si dárek od miminka. A ještě dostal k svátku kočárek a panenku - miminko, aby se mohl také o něhoho starat. To ho bavilo, dělal to, co maminka..Ale nejvíc byl samozřejmě rád za moře s tátou. Jen manžel to trochu nepochopil a letos si vyrazí znovu sami, takže jsem naštvaná. Ne kvůli mě, lae přesně kvůli tomu zvýhodňování. Loni to byla odměna za to, že byl hodný u babičky a taky aby měl nějakou super aktivitu, kterou miminko ještě nemůže, letost to postrádá jakýkoliv význam, takže mu je líto, že tam nebude brácha a máma.. No musíme to ještě doladit..
20. únor 2011 v 11:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sonije Tak jasně je nutné výchovu uzpůsobovat i tomu co máš doma za dítě když je to dítě které posadíš a za dvě hodiny by jsi ho našla na tom samém místě, tak je to něco jiného než dítě které sotva obuješ a už je u sousedů :grinning: Jináč jak píšeš je spoustu věcí za které mě lidi (tchýně) odsuzují, protože jim přijde že je Hadroš malej aby je dělal, ale já vím že pokud chci uvařit bez toho aby měl amok, musím mu dovolit dotáhnout si židli ke sporáku a nechat ho míchat, jináč prostě není šance uvařit. Vždy mu oznámím že musí dávat pozor, že to pálí a on to chápe, minule teda nevěřil tak si sáhl na hrnec, pak mi do konce vaření oznamoval pozor páá :grinning: Stejně tak když jdem prát, tak už ví že může naplnit pračku a pustit jí (má to obr klad nemusím se tam sklánět já :sunglasses: ) od té doby co jsem přestala řešit rady co by takhle "malé" dítě nemělo a dala jsem na vlastní intuici a nechala ho se ve spoustě věcí realizovat, tak se mi minimálně stává že mám rozhozenej programátor na pračce, nebo přecvakané čudlíky na kde čem... Mám štěstí je to chytré dítě, někdy jsem až sama překvapená jak :sweat_smile:
20. únor 2011 ve 12:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
A je fakt že i ty výhody které člověk dělá pro usnadnění příchodu toho mladšího sourozence se nesmí přehánět, aby pak nebyl problém opačnej :sweat_smile:
20. únor 2011 ve 12:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky maminy a hlavně Pepi:slight_smile:,
kdybych zakládala podobnou diskusi, tak bych ji musela nazvat "Nezvládám sama sebe".., nicméně i mě se vyplácí s malou dělat téměř vše jak píše @mataharyy, navíc to má svoje výhody, nemusím se zvedat z gauče, abych zapla televizi, naplní pračku, zapne myčku, někdy jí nechám sem tam něco ukrojit nožem, DVD - sama už delší čas umí vyndat a zandat CD, takže si i pohádku pustí bez mé asistence... super, a kaši na plotně míchá pravidelně - máme indukci, takže hrozí minimální nebezpezpečí. Pak nemá důvod se na tyto věci vrhat jak divá saň s nima manipulovat.
Ale jsou i krušné chvíle, teď co máme druhé...., na mimi se také těšila, hrkala hrkačkou bříšku a chystala hračky..., no a teď ji všechno bere, trochu žárlí..., navíc nemáme ani minutu hlídání, takže se bez nich ani neprdnu a to je někdy hodně náročné..., nic jiného než děti nestíháme..., také to není úplně dobré, ale co naděláme. Někdy, když mám slabou chvilku si říkám, že to je takové nedůstojné mít děti brzy za sebou..., ani na jedno není pořádně čas.... holky, já už jsem si tak dlouho nesedla s malou do pelechu s knižkou jen tak, třeba po obědě.... a moc mi to chybí...a jí možná také.... :frowning2:
20. únor 2011 v 16:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@dagina jé ahoj dagi, gratulace k druhé cácorce.... Hele, mně taky kolikrát už napadlo, jestli nebyla chyba mít je takhle rychle po sobě, ale vždycky to zakončím -i kdyby byla, tak co teď už udělám, nic, už v tý situaci jsem, tak se s tím musím porvat, ideálně tak, aby to nezanechalo negativní následky ani na jedné ze stran.

My Pepču taky necháváme asistovat u zapínání pračky, myčky, s ostrým nožem se bojím, ale asi já víc než on. Bohužel na něm pozoruju začátek žárlení, ale překvapivě až teď, dokud byl Martínek malinký "ležáček" miminko, bylo to OK, ale co už začíná být čím dál větši parťák, tak mazák Pepča začíná žárlit, a to dost hnusně - strká do něj, leze mu do ohrádky a dává chodidla na hlavu atd... nezabíraly výhrůžky, dání na pr..l, nic. Až mi přišla rada, netrestej ho fyzicky, ale spíš zákazem - takže se Pepa dozvěděl, že od ošklivýho kluka, kterej nemá rád brášku, odjedou všechny mašinky, a to včetně Tomáše. A to byste měly vidět to zděšení v očíčkách. A od tý doby stačí jen říct "Tomáš odjede" a už jde udělat malá malá :grinning:

20. únor 2011 v 16:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
@dagina nezoufej, už to bude jen lepší :wink: Já měla ze začátku taky pocit, že zvládám uspokojovat jen jejich tělesné potřeby. Ale teď už je to fajn, na ten malý věkový rozdíl nedám dopustit. Holky se mají rády, žárlení se nekoná, starší dcera má se svou sestřičkou neuvěřitelnou trpělivost. :dizzy_face: Tak vydrž :slight_smile: Pokud můžu poradit, tak si zkus vyšetřit třeba hodinu týdně jen pro starší holčičku, kdy budeš jen pro ni. U nás to mělo vážně velký ohlas. Je mi jasné, že když nemáš hlídání, je to těžké, ale třeba o víkendu se můžete s manželem prostřídat :wink:
Jinak vás tu pravidelně a ráda čtu, jen nestíhám reagovat. Vážně konečně jedna super diskuse, jsem ráda, že v tom nejsem sama :wink: Akci - Jdu vám zachránit maminku - hodlám zařadit jako pravidelnou součást víkendového programu :grinning:
20. únor 2011 v 16:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@mataharyy teda děvče, na to jaká jsi mladice, to máš v hlavě srovnaný líp než kdejaká o dost starší ženská :slight_smile: můj obdiv :slight_smile: Tenhle styl se taky snažíme používat, nevidím důvod proč by si nemohl třeba sám zkusit namazat chleba, když chce, proč by si nemohl rozhodnout zda si vezme ten, nebo tamten svetr, nebo si říct, zda chce k večeři chleba se šunkou nebo pribináček ("ibinka" :grinning: ) Ale samozřejmě - jakmile už jednou zvolí, tak je zvoleno, žádný jednou to, vzápětí tamto.... Když řekne "neci" a odsune talíř, fajn, nenutíme ho - když vynechá jídlo, asi hlady nezhyne... Ale samozřejmě nechtěl jsi oběd/večeři? to vůbec nevadí, ale nebude žádný mlsání, až do dalšího jídla.... Když si s něčím dohraješ, fajn, ale uklidíš to... Většinou to funguje, ale pak jsou dny kdy vůbec ne a to ryju hubou zem a říkám si, jak krásně mi bylo když jsem byla bezdětná, a když jsem v noci nespala, znamenalo to jen pařbu nebo sex :grinning: A on pak přijde, "maminko, jád," dá mi pusu po níž se už nemusím mýt :grinning: a je mi zase fajn :dizzy_face:
20. únor 2011 v 16:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mataharyy jsem rada, ze nejsem jedina nezodpovedna matka, ktera nechava sve dite michat pri vareni :grinning: Maly jak vidi, ze se na plotne neco vari, tak uz se po me sape, abych ho vysadila. Mame snizenou varnou desku, takze ho posadim na ten kraj, on si vezme varecku a uz micha. U i vi, ze nesmi rychle, ale opatrne, ze neni dobre se naklanet nad hrnec, protoze je tam horka para apod. A kdyz si dostatecne zamicha, tak si jde pro svuj hrnec a jde varit sam plysakum :grinning: Myslim, ze ja zapnout mycku nebo rpacku bez jeho asistence, tak se mnou tyden nemluvi, ale zas kdyz mu to pravidelne dopravam, tak mi tam nechodi mackat cudliky jen tak. Minimalne dote pracky aspon neco narve, nastavi program a pak macka :grinning:
@pepibubu taky si myslim, ze stoji za to dat detem vybrat. Ony nejsou tak hloupe, jen proto ze jsou male nebp ze se tak rady tvari :wink: Vidim, jak se da s nasim 16m uplne v pohode domluvit, kdyz ma normalni naladu, bez problemu dokaze pochopit podminkove vety (nejprve se prevlekni, umyj si ruce a pak ti dam mrkev) a vetsinou i posloucha :slight_smile: Sama uz jsem zvedava, jak se to vsechno zmeni a co se zmeni prichodem druheho mimca, ale rikam si, ze co vic se ted nauci delat samostatne o to to bude potom lepsi.. Tak doufam :slight_smile:
20. únor 2011 ve 20:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mataharyy
@sussanah
já se teda přiznám, že ve výchově docela dost tápám a hlavně tak trochu pořád bojujem s manželem, když se spolu bavíme v klidu, dokážem se domluvit, co určitě ve výchově malýho dělat nechcem, ale ve vypjatejch situacích manželovi ujedou nervy a začíná zajíždět to stylu výchovy, kterou měli doma a to mě docela štve :frowning2: Ale co nadělám... Vlastně ani nevim, jestli se pak stavět na stranu manžela nebo spíš na stranu malýho (což udělám většinou :confused: ) :grinning: Prostě chci nechat malýho dělat hodně věcí, nevadí mi, že mi stokrát vypíná a zapíná při luxování vysavač, že lítá po bytě s mopem, nebo se smetákem a tak, když jsme spolu doma sami, je to v pohodě, malej se takhle parádně zabaví, ale pak přijde manžel a začne mu vadit to, co se mnou má malej běžně dovolený, protože při tom kolikrát nadělá víc "škody" než užitku... A pak začnem narážet, protože já chci malýmu dát tu volnost, kterou on potřebuje, jinak vymejšlí absolutní blbosti a je protivnej, ale manžel ho mnohem víc koriguje. Venku je to stejný. Manžel by malýho pořád jen držel za ruku a jistil, aby sebou neplácnul, že si něco udělá, ale mně přijde, že malej už by nejradši lítal sám. Jenže pak přijde zákon schválnosti, manžel malýho pustí a on se po půl minutě rozplácne a něco si udělá (což se mu se mnou stane max. jednou za procházku nebo když už je unavenej :grinning: ) a hned je to "já jsem ti to říkal" :grinning:
20. únor 2011 ve 22:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
@k.ate ja bych teda hlavne zkusila neresit tyhle vychovne veci pred prckem. My se snazime s muzem domluvit vzdycky hlavne vecer, kdyz uz maly spi, ale ne vzdy se nam povede navzajem se nevmesovat. A uz jde na malem videt, ze kdyz ja mu neco zakazu, tak on si to razi za tatinkem a "stezuje" si :grinning: Zkusila bych s muzem promluvit, ze proste maly potrebuje vic volnosti, ale zas bych se nebala, ze by v tom mel maly zmatek. Proste bude nauceny, ze s tebou plati jedny pravidla a s tatou druhe. Jenom se s muzem dohodnete, ci pravidla plati, kdyz jste spolu jako rodina, aby to nebylo jednou tak a podruhe tak :wink:
20. únor 2011 ve 22:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek