Váhám nad druhým dítětem

Já mám děti s věkovým rozdílem 7let,nevidím v tom žádný problém mít další dítě až se nato člověk cítí.Pohrají si spolu i když ten starší má už své zájmy 🙂 a když si potřebuji někam odběhnout tak pohlídá samozřejmně jen 10,15 minut více ho hlídat nenechávám

Já otěhotněla neplánovaně a syn se narodil v mých 26ti letech. Ale už jsem měla udělanou VŠ a téměř 4 roky odpracované, tak to nebyl problém. Navíc přítel je o 9 let starší. Druhé dítě jsem původně chtěla 2-3 roky od prvního, ale okolnosti nás donutily plány změnit. Syn byl do půl roku hodné miminko, spinkal krásně, i když teda ze začátku trpěl na bolení bříška, ale nebyla to taková hrůza. Jenomže od půl roku začalo neskutečné trápení se zoubkama, nic nepomáhalo, skoro rok jsme se pořádně nevyspali a pořád jenom řešili zuby a to, že malej nejí. Do toho separační úzkost taková, že si syn nebyl schopný hrát ani minutu sám a já nestíhala ani uvařit, prostě nic, aniž by celou dobu neječel jak pavián. No a jak začal v necelém roce běhat, tak už jsem se nezastavila vůbec, protože spí přes den max. hodinu a jinak je pořád v pohybu. Přítel pracuje na 12tihodinové směny a potřebuje se někdy i vyspat a byly týdny, kdy třeba spal jen několik málo hodin po kouskách a do toho chodil do práce, kde hrozilo, že sobě nebo někomu jinému ublíží. Bylo období, kdy jsem si připadala totálně neschopná, protože syn celou noc prořval a pak od rána byl zase protivný, nechtěl být ani chvilinku sám, nevydržel sedět v židličce s hračkama a jenom se na mě dívat jak něco dělám a křičel a já u něho musela chtě nechtě sedět celé dopoledne a hrát si s ním, snažit se aby byl potichu a aby se přítel aspoň trošku vyspal, pak jsem samozřejmě nestíhala vařit (tehdy ještě zvlášť pro syna a zvlášť pro nás), takže jsem byla vystresovaná, hádali jsme se... No a do toho se už několik let léčím s migrénama, takže si každý dovede představit, jak jsem na tom asi byla. Pak jednou přítel řekl něco v tom smyslu, že další dítě už nechce a to jsem byli zralí na rozchod, protože já si nedovedla představit, že budu mít jedináčka (sama bohužel sourozence nemám, protože maminka děti mít nemohla a celý život jsem si nepřála nic jiného než nějakého mít). Nakonec jsme si v klidu sedli a probrali to a shodli jsme se na tom, že syn je prostě náročný a když do toho přítel pracuje na směny, tak je to holt těžké skloubit a mít do toho ještě hned zas miminko, tak už bysme se zbláznili. Ale druhé dítě oba chceme, jen prostě ne teď hned. Na chvíli se vrátím do práce (jsem zdr. sestra, takže by mi ani např. 6 let doma neprospělo) a pak uvidíme. Synovi je teď 18 měsíců a už je vše lepší, spí celou noc, přes den už si sám pohraje, začíná mluvit a vše chápat, takže jsme teď rádi, že si to konečně začínáme víc užívat a nejsme tak uštvaní a chceme si chvilinku oddechnout než přijde druhé dítě.
Mám kamarádku, která má děti s rozdílem 20 měsíců a i když se navenek tváří, jak vše v pohodě zvládá, tak vím, že to tak není. I když si třeba později spolu vyhrají, tak teď jsou oba malí a nerozumní a ona musí pořád kontrolovat aby jeden druhému neublížil, ten starší na toho mladšího žárlí a když jde s oběma ven, tak je to divadlo pro všechny, protože zatímco jednou rukou táhne kočár s miminem, druhou rukou se snaží zpacifikovat vztekající se batole. A je na ně taky většinou sama. Když ji vidím, tak si musím sama upřímně říct, že takhle bych to nechtěla. Samozřejmě nemusí to tak být vždy a u každého, tohle uvádím jen jako příklad z mého okolí - jako jednu z nevýhod mít děti příliš brzy po sobě i když to má určitě naopak i své výhody. Ale když se kamarádce narodil ten mladší, měl nějaké komplikace a musela s ním být v nemocnici 100 km od domova zatímco doma po ní tesknil ani ne dvouletý chlapeček - to jsem si taky uvědomila, že když chce člověk další dítě, měl by tak trošku počítat s tím, že se může cokoliv přihodit a že už jedno dítě doma má a čím bude samostatnější, tím líp (tím myslím v našem případě, protože jsme na děti sami, nemáme babičky, které by mohly pohlídat ani nikoho, kdo by pomohl).
Samozřejmě ale, že když jsou děti k sobě věkově blíž, je asi větší pravděpodobnost, že si budou i víc rozumět, ale jistota to není a někdy je opak pravdou, takže nemá cenu se na to spoléhat a pořizovat si kvůli tomu druhé dítě v době, kdy se na to necítíš.
Osobně nemám ráda ty řeči typu ,,aspoň si to odbydeš najednou" apod. Já si totiž nechci děti odbývat, ale chci si je užívat a být pro ně mámou, která je v pohodě a může se jim plně věnovat jak si zaslouží a ne, že budu uštvaná, nervózní a protivná, protože nestíhám, ale před okolím se budu přetvařovat, jak jsem v pohodě a jak si to užívám. Ono je totiž taky rozdíl, jestli máš třeba hlídací babičky nebo někoho, kdo Ti trošku pomůže, jestli máš možnost aspoň občas někam vypadnout mezi lidi nebo jsi pořád doma s dětmi, jakou práci má manžel a jestli Ti doma pomáhá (ten můj naštěstí pomáhá hodně, ale jsou rodiny, kde chlap ještě remcá, že není teplá večeře a s ničím nepomůže), taky děti jsou každé jinak náročné...prostě co může vyhovovat jednomu, druhému nemusí a proto se řiď sama sebou, svými pocity, svou situací a nenech se okolím dotlačit do něčeho, co sama nechceš, jenom proto, že pro druhé je to normální nebo ideální.

@slunickova123 já poradím jen jedno a to, aby ses rozhodla jak chceš ty bez ohledu na okolí...resp. určitě se na tom musíte shoudnout vy oba s manželem, aby do toho ani jeden nebyl tlačený!!! protože pak to jednou v nepohodlné situaci vytáhnete jako křivdu, to jsem viděla nespočet případů 😝

je úplně jedno jaký budete mít rozdíl, menší, větší, jestli mezi tím půjdeš do práce nebo ne...to nehraje vůbec žádnou roli, protože to máme každý nastavený jinak, každý má jiné děti, jiné priority, jiné představy...
já si malý rozdíl chválím, byla jsem po RD 2 roky v práci, která mě baví, mám svou vlastní firmu, ale těším se na další MD doma s mimčem 🙂 plánujeme i další dítka a u mě přes co rozhodně nepojede vlak je věk a vím, že rozhodně už si nebudu pořizovat dítě po šestatřicítce 🙂

@slunickova123 Rozhodni se podle svého srdce. Nikdo za Tebe tu největší část péče o děti nepřevezme - bude to na Tobě (nevyspání, vyčerpání). Rozhodně neplatí, že si spolu dvě děti pár let od sebe "vyhrají". Některé opravdu ano, jiné spíše zlobí a matky jsou z toho často také na prášky (několik mých kámošek málem zešílelo, jak jim tekly nervy). Mám i kamošky, které mají děti od sebe 4 a více let. Chtěly to tak a jsou spokojené. Říkaly, že to není takový záhul, víc si jednotlivé děti užijí. Je to rozmanitější - podněty školkáčovi a podněty pro mimi. Školkáč už je parťák, dá se s ním popovídat, už s něčím pomůže a zabaví se i sám... Každý má nějaké zkušenosti, ke šťastnému životu však patří rozhodování podle svých pocitů a potřeb. Nenaplňovat přání ostatních, ale svá přání - žít svůj život. Rozhodni se podle sebe 😉

Hlavně se rozhodni svou hlavou a nenechej se do ničeho tlačit. Mám 5ti letou holčičku která za rok půjde do 1. Třídy a čekáme mimčo. Nechtěla jsem druhe za žádnou cenu, a když to najednou přišlo, nebyla jsem z toho ani moc šťastná (vím zní to ošklivě vůči těm, které se snaží) ale já to tak cítíla, byla jsem strašně ráda za to že je už tak veliká a že můžeme spolu podnikat spoustu věcí, a nedokázala jsme si ani představit že bych měla mít další a taky tu lásku nějak rozdělovat a taky to aby se starší necítila nějak odstrcene. prostě jsme si říkala že to přišlo nevhod, chodila jsem do prace a byla jsem Tak spokojená, ale zase si říkám mala je sama jsou často chvíle kdy se nudí a to se s tatinkem, snažíme ji neustále věnovat. Takhle už nebude sama a nebude se už tolik nudit. A potom už žádné absolutně ne. Taky jsem si říkala že bych možná chtěla další až jak půjde do školy, ale bylo tam to slovo možná... mozna ze bych uz pak vubec nechtela...Takže si zas říkám kdyby to nepřišlo samo najednou tak bych se k tomu asi sama nerozhodla a jsem i za to rada zacinam si na to zvykat že nás bude o jednoho víc. A i mala uz rika sama od sebe ze se o miminko (holcicku) bude starat hude ji krmit oblikat koupat atd. Má to své výhody i nevýhody. Jsem zastánce toho že by nemělo být dítě samo, aspoň jednoho sourozence by mít mělo, a nezáleží na vekovem rozdílu, můžou být klidně je o rok od sebe a nemusí si rozumět. Já jsem zas případ toho že si se svým o pět let starší bráchou a o sedm let starší sestrou rozumím jako a nikým jiným.