• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Co vám život zařídil jinak, než jak jste to plánovaly?

22. dubna 2010 
Tak holky, nechte potratu. Mam zajimavejsi tema. Kdy vam zivot prinesl neco, co jste necekaly. Kdy jste planovaly neco a ono to vyslo naprosto jinak, nez jste cekaly. V dobrem i ve zlem :sunglasses:
Tak piste, rozepisujte se... jen se proboha uz nehadejte a neodsuzujte :angry:
19. čer 2006 ve 20:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
hahaha, tak to je tema pro me: ja jsem se dostala do Spanelska cirou nahodou! v zivote by me nenapadlo, ze tu nakonec budu zit.
19. čer 2006 ve 20:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
Marky, ted mam praci, ale pozdeji se stopro rozepisu :slight_smile:
19. čer 2006 ve 20:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
no, plánovala jsem svatbu, pak jsem otevřela oči a viděla co všechno je špatně a ještě jsem vidělaněkoho dalšího a teď jsem sama. a nejsem ani s jednim a oba mě serou :grinning:
no vidíš to. a všechno je jinak a stačilo na to necelé 2 měcíce, ale zhubla jsem díky nervům-v ale všechni zlé je k nčemu dobré, vejdu se do svých starých věcí :grinning:
19. čer 2006 ve 20:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
takových věcí bylo :grinning: :grinning: :grinning: to se snad ani napsat všechno nedá....např by mě nenapadlo mít na krku zlatou olympijskou medaily z Nagana, která patřila jednomu z hokejistů....,ale je mnoho a mnoho věcí co by mě ani ve snu nenapadly, co je na tom dobrý je, že jsou to samé pozitiva, negativa asi jen dvě :slight_smile:
19. čer 2006 ve 20:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Jednou jsem (frajerka) sla ke kartarce a ona mi rekla, ze si za manzela vezmu cloveka, se kterym se od detstvi znam a mijim. Ze je ze stejne rodiny jako ja. A ze me cekaji caste cesty do zahranici a pak se tam usadim. Bylo mi 15. Dala jsem ji za to asi stovku. Zapsala si to do denicku. Zamilovala se do australana (sladoucky chlapecek, bylo mu 17, me 15), pak do portorikance, pak do cecha, do itala a pak jsem chlapy nechtela videt. Byla jsem prijata na vysokou v zahranici a odmitala chodit ven, abych se nezamilovala!!! A jak jsem sedela doma na zadku a ucila se na maturitu, tak jsem uklizela a nasla moje denicky. Jak ja si poplakala, zasmala se, zavzpominala... a v jednom z tech nejstarsich jsem nasla i to od te kartarky :grinning:
Rikala jsem si: Ha, ta baba nekecala, cekaji me cesty do zahranici - jdu tam na skolu. Ale co ten kluk. Vyhrabala jsem fotky ze skolky a ze zakladky a hledala "budouciho zenicha." :grinning: :grinning: :grinning:
Samozrejme pro me nikdo nebyl dost dobry. Rikala jsem si, ze ma-li to tak byt, tak se nic nestane. Tak jsem teda porusila svuj "celibat" a zacala chodit ven. Pokecala jsem tam jednou s fajn klukem, co chodil na zakladku o rok vys. Za mesic jsem ho potkala znovu, bylo to 14.6.2002, kdy se stal mym pritelem a 7.7.2006 se stane mym manzelem :wink: Do zahranici jsem kvuli nemu nesla. Zustala jsem v Brne, kde studoval on, zacala studovat tady, ted pracuje venku, ja za nim porad jezdim a brzy se za nim odstehuju definitivne....sakra, ona ta babka s tema kartama nekecala!!! :wink:
19. čer 2006 ve 20:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
petrakuba: ty uz nejsi ani s jednim? Ale hlavne ze jsi v pohode
19. čer 2006 ve 20:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
teď se mi to ztratilo :angry:

zuzi: no, momentálně nejsem, ale třeba se vrátim ke starýmu, nebo si začnu s novym, nebo si najdu někoho jinýho ... :grinning: každopádně mě te´d novej naštval, tak jsem ho pěkně podusila a je to :grinning: musim mu hned na začátku ukázat, co si mže a co nemůže dovolit, ne ? :grinning: tak a a´t si teď přemýšlí sám a láme si hlavinku :wink:

mmmk. tak jestli karty nelžou, tak se nakonec budu opravdu příští rok vdávat.
2 chlapi v mém životě se splnily, stěhování taky, tak ještě čekam na ten blahobyt, peníze, dědictví, štěstí úspěch, postup v kariéře.. dobrý ne? ale taky závist, soud, právnické spory...
ale jinak to vypadá dost pozitivně :wink: :slight_smile:
19. čer 2006 ve 20:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
petra: cim te ten novy nastva? :wink:
19. čer 2006 ve 20:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
jol zuzi, ono s tim novym ani nic nezačalo. a hele jsem tu dospěl, takže asi všichni víme, že nějakej románek neznaměná hned něco vážnějšího a že z toho musí něco být ...
te´d asi ne, a jestli to přijde?...... kéž by :dizzy_face:
19. čer 2006 ve 20:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
mmmk, pro mě je tohle dost smutné téma, ale dobrá, budu sem upřímná. ale varuju dopředu, bude to asi hodně dlouhé a asi i smutné. Ale naštěstí s relativně dobrým koncem :wink:

Naši se rozvedli když mi bylo pět. Táta to dostal direktivou od svýchrodičů, kteří mámu nikdy neakceptovali a když jsem se narodila ne zcela zdravá, tak ji osočovali že mu zničila kariéru apod. Pohrozili mu, že když se nerozvede, tak ho vydědí. U rozvodového stání prý mluvil otcův otec, táta jenom mlčel s pohledem do země. A největší ironií je, že když jsme pak likvidovali tátův byt, tak jsme našli vyděďovací listinu. Udělal co hctěli a stejně ho vydědili.

Do péče mě samozřejmě dostala máma, ale dnes vím, že táta by mi dal do života daleko lepší školu. Máma třeba nikdy neuměla pochválit. Vždycky mi šla čeština a jazyky, takže jedničky z diktátů byly samozřejmost, běda když nebyly, zato běda když jsem přinesla trojku z matiky, fyziky či chemie. Jo, to táta mi vždycky poblahopřál a podal ruku, případně, šlo-li o něco většího, třeba čtvrtletku, tak mě vzal na chlebíček :slight_smile:

Jako každý dítě jsem si vše zpracovala tak, aby z toho máma vyšla co nejlíp. Není v silách dítěte vědět že máma není nejlepší, tak si to sežvejká tak, že z toho máma vyjde jako chudinka. Klasická psychologie dítěte. Abych mámě nekřivdila, vypiplala mě z nejhoršího zdravotně, ve chvíli, kdy jí doktoři řekli "paní, pořiďte si druhý, tahle vám nevydrží," se zatnula a dostala mě do stavu v němž jsem dodnes, a to mi za necelý měsíc bude 28. ALE od té doby mi to nesčíselněkrát předhodila a vyčetla. Vyčítat začala od doby, kdy jsem si našla Honzu a začala žít po svém - H. se jí ani trochu nelíbí od prvopočátku. Její oblíbené rčení je "ty snad nejsi moje, kdybys byla moje, tak místo XXXXX uděláš YYYYYYY (za "X" si doplňte co jsem udělala já a za "Y" to, co by udělala máma.) Nebylo v mých silách jí vysvětlit, že nejsem její klon a že nedělám nic špatně, jenom reaguju podle sebe.

Markantní to bylo např. při výběru střední školy. Máma se rozhodla že půjdu na ekonomku, já chtěla na gympl a výšku, filologii na fildě. "Když se z gymplu nedostaneš, tak z tebe nic nebude," zněl rezultát. Když teda pominu jak to "posiluje" sebevědomí, předpokládání že se automaticky nedostanu, prostě s ní nebyla řeč. Nakopala mě teda na ekonomku, mě, jak sama o mně říkala "debila na matiku." Samozřejmě jsem při přijímačkách stávkovala, 3+2 bylo 6 a podobně.... a při přijímačkách na ten gympl, kam jsem tedy přijímačky dělala, ale jaksi marně, jsem byla pátá ze 100... Táta se hodně snažil mě podpořit, abych šla na gympl, ale matka byla silnější. A tak jsem se mstila jinak, no nebo mstila... propadala jsem z matiky, z účetnictví ne jenom proto, že učitelka pochopila. "to je zvláštní Veroniko, když hodím do pléna těžkou otázku, tak premianti mlčí a ty odpovíš s lehkostí. Pak se zeptám na trivialitu, všichni vědí, až na tebe..."

Nemyslete si že táta byl světec, ne, taky to byl vejlupek, dovedl udělat naschvál... Boihužel to byl taky "kvartální alkoholik," což se mu stalo osudným.

No zkrátím to, máma ve mně s úspěchem zadupávala individualitu, táta měl tendenci ji budovat. Letos to bylo pět let co umřel, ale jeho rady ve mně jsou pořád a pořád se jimi řídím.
19. čer 2006 ve 20:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
pepibubu: to je fakt smutny..evim co na to rict, teda napsat...
19. čer 2006 ve 20:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
pepi, obdivuju Tě za Tvoji sílu, že jsi se svěřila a taky za to, že si stojíš za tím, co chceš. Držím palce, ať Vám s manželem v životě vyjde všechno, co si přejete.
19. čer 2006 ve 20:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pepi, rodiče si nikdo nevybít¨rá, prostě se jim narodíš a pak jen můžeme čekat, co s námi bude. taky jsem to měla težké a zažila jsem opravdu peklo a i když za to ještě pořád někde ve skrytu duše mojí mámu nenávidim, a hodně mě to dodnes bolí, tak jsem ráda, že s ní dnes vycházim a říkam si, že nebýt h¨tohi, čím jsem si prošla, tak dnes nejsem taková jaká jsem- samostatná, soběstačná, tvrdá, paličastá , upřímná, pracovuïtá... třeba bych byla namyšlaná fiflena s frňáken nahoru a s ručičkama dozadu a práce by mi smrděla.. ale co, zvládla jsem to a dalo mi to hodně. stejně jako tobě. tak mysli na to pozitivní, co ti to dalo a vytěž i z toho špatného co nejvíce užitku :wink: :slight_smile:
19. čer 2006 ve 20:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak se taky přidám. Nemám sice nic z osobního života, protože ani nemám pocit, že bych si něco plánovala. Co jsem ale plánovala hodně byla škola - nejdřív gympl a potom vysoká. Dlouho jsem si přála jít na matematický gympl, což se mi bohužel nepovedlo, a vzhledem k tomu, že jsem si ve druhém kole přijímaček už nemohla moc vybírat, šla jsem na jiný gympl a ještě ke všemu do třídy s humanitním zaměřením. Ale už po prvním roce jsem toho nelitovala, takže to nakonec dopadlo dobře. A s vysokou to bylo hodně podobné. Už ve třeťáku jsem si vybrala jak vysokou, tak i přímo jeden konkrétní obor, zase to ale nevyšlo. Jenom náhodou jsem si podala i přihlášku na školu, kde studuju nyní a jsem na ní víc než spokojená (myslím, že jsem našla super partu lidí - prostě stejná krevní skupina). Takže jsem si sice svá studia naplánovala úplně jinak, ale teď vím, že ať už jsem to byla já svou neznalostí nebo nervozitou během přijímaček, kdo zasáhl, nebo cokoli jiného, tak jsem jenom ráda.
A ještě mě napadlo, že jsem celé dva roky na vysoké říkala, že, přestože máme spoustu nabídek na studium v zahraničí, tak prostě nikam nepojedu, protože mám doma přítele a dva naše pejsky, tak jsme momentálně na semestr v zahraničí a taky bych neměnila:slight_smile:)
19. čer 2006 ve 20:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Pepibubu, myslim, ze toho mama asi moc nezadupala... me jako silna osobnost pripadas! Neznam te osobne, ale jen z tvych prispevku mi pripadas jako moc sympaticka a silna holka :wink:
19. čer 2006 ve 20:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
o plánování toho v životě asi moc není, teda si to myslím, spíše osud hýbe se všim a vždy a všude. co mne možná nejvíce ovlivnilo a změnilo možná plány, sny, představy, byl letošní osudový den 11.1 kdy mi tragicky zemřela švagřičkovka, nic horšího a tak silného mne nepotkalo, prozatím. ano plánovala jsem si že mi bude hlídat a pomáhat s našimi dětmi, mimísky, protože byla skvělá máma, že u ní budu mít oporu, opravdovou kamarádku, sestru, prostě moc moc dobrou osůbku, prostě budeme ta pravá velká rodina.

oporu a vlastě podobné plány zůstaly tak jako neteř, synovec a švagříček, hold miminka bude hlídat neteř, snad jednou a zastání najdu u těch dvou chlapů kteří následují žebříček za mým mužem, se kterám mne tato událost ještě více a více i po těch letech sblížila. a rodina zůstala idyž v ní vězí obrovská díra, propast, prázdnota.


mimo to je moc maličkostí, když si brácha vzal někoho jiného než moji nejlepší kamarádku se kterou chodil 5 let,...,....,..... osud, či cesta každého je zpletitá a nikdo nikdy nevím a tak to má být.
19. čer 2006 ve 20:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
holky omlouvám se za smutek, snad jste mne pochopily :wink:
19. čer 2006 ve 20:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pepi, souhlas s holkama...jestli v Tobe mama chtela zadupat individualitu, tak to pekne zbabrala :grinning: Jsi skvela a takova zustan :dizzy_face:
19. čer 2006 ve 21:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
pepi vidím to tak zakázané ovoce nejvíce chutná,a ty jsi se vybojovala a z koše se pořádně najedla, jsi fajn kočka tak bojuj a užívej života :slight_smile:
19. čer 2006 ve 21:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
říkala jsem si, že prvního přítele si určo vezmu, budeme spolu mít děti - nemám (a ani už bych nechtěla :sweat_smile: )
nechtěla jsem o moc staršího přítele - mám o 13 let :grinning:
chtěla jsem cestovat, užívat si, poznávat svět - šla jsem na školu a na dovolené byla naposledy před 5 lety :confounded:
a takových příkladů, co mi život nachystal, poznala asi každá z vás nejméně milion :grinning:
pepibubu - moje mamina taky nebyla s citama sdílná, byla jsem premiantka, ale když to byly jedničky, tak ok (bez pochvaly), horší známky se ani nečekaly... dodnes mi mamina tak nějak nadhazuje spoustu věcí, které bych raději s ní ani nerozebírala, např. jsem trochu "neurotičtější" takže jsem ze všeho vyklepaná, ale mamina pořád že se mám hodit do klidu, že dělám ze všho vědu, zbytečně plaším,... asi chápete, že tohle zrovna nechci v tu cvhíli slyšet :frowning2: kvůli tomu jsem se i rozhodla že před svatbou nebudu spát u našich ale doma, v klidu se ráno připravím a pak vyrazím, nechci poslouhcat věty typu: "už máš průjem???" prostě ne. Na druhou stranu máma není špatná, dobře si s ní pokecám, ale jsou určité oblasti, kdy prostě vidím rudě... Ale život to zařídil tak, že jsem poznala přítele a ten mi dal oporu a porozumnění i v těch nejtemnějších skulinkách duše a já mám člověka o kterého se můžu opřít :slight_smile: já nikdy nedoufala, že budu někoho upřednostňovat před rodiči... :wink:
19. čer 2006 ve 21:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky, myslím, že vztah matka a dcera je kapitola sama pro sebe. Taky s mamkou nemám ideální vztah a dodnes mě mrzí, když slyším, že se mám názory jako malý děcko, a to jen proto, že ty moje názory jsou jiný než její. Jak ale píše Singid, našla jsem človíčka, který je můj nejlepší přítel, moje opora, moje láska. Rozumí mi a naučil mě, že si mám stát za svýma názorama a že si nemám nechat nakukat že jsou špatný. Taky nebudu spát před svatbou u rodičů, ale u nás doma. Budu se cítit líp.
A co je jinak než jak jsem si plánovala? Vždycky jsem chtěla studovat, cestovat a vdávat se až po třicítce, no a pak jsem poznala přítele a změnila jsem hodnoty. Budu se vdávat už je svých 22 letech, snad si brzo pořídíme miminko a budem šťastná rodina, to je moje priorita.
A co se svatby týče, spousta věcí je jinak, než jsem si plánovala. Šaty budu mít jiný, než jaký jsem si představovala, kytka nebude z jen z růží a a už vůbec ne modrých, budeme se brát na zámečku v Líšni, což jsem na začátku kategoricky odmítala. A když si tak uvědomím, i přítele jsem původně vůbec nechtěla, takže asi to tak má být :slight_smile:
19. čer 2006 ve 21:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky, mockrát děkuju za vaše slova. Jak řekl Honza, když jsem mu t ehdy tu story s tátou vylíčila poprvé. Poslouchal pozorně, a pak řekl, "on tě táta vlastně taky vychovával, když to tak vezmeš, ne systematicky a denně, ale rozhodně líp než tvoje máma." CHvíli jsem na něj koukala jak péro z gauče, ale pak mi to došlo, že má vlastně pravdu. Jak máma říká BOHUŽEL, já říkám NAŚTĚSTÍ mám povahu po tátovi -tzn. jednat přímo, bez čtverylek, když se do něčeho zakousnu tak za tím jdu... Když jsem udělala či řekla něco co se mámě nelíbilo, tak jsem byla "pomsta Veselejch, jdi si k fotrovi..." dneska vidím že jsem měla jít.

Ale to nevadí, byla to chyba ale poučila jsem se z ní. Neopakovala jsem už tátovu chybu podřídit se při výběru partnera, tenhle kruh jsem rozsekla a myslím že dobře. když táta umřel,tak mi jedna známá esoterička řekla, že mi pošle partnera, skrze kterého na mne bude dávat pozor. No a Honzu jsem poznala tři měsíce na to. Občas mu říkám, že je můj dáreček, jenom mu dát mašli :slight_smile: a jiná známá, která má karty, na nichž je vždy jedno slovo, mi řekla ať si jednu vytáhnu na Honzu .... ejhle.... DÁREK.... :sunglasses:
20. čer 2006 v 06:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
Spouta věcí, které mě v životě potkaly, bych si od sudiček nepřála, ale vše beru tak, jak přichází, a i ty nejbolestivější chvíle se snažím přijímat s pokorou a s poděkováním. Bez špatných chvil bych si nikdy nedokázala naplno užít štěstí. Kdyby by přítel málem neumřel, nikdy bych si neuvědomila, jak je život křehký a neužívala bych si každou chvilku s ním tak, jako teď. Kdyby se naši nerozvedli, asi bych si nikdy tak naplno neuvědomila, jak moc je mám oba ráda a jak mi na nich záleží. Kdybych neměla nemoc kterou mám, nikdy bych si nedokázala tak užívat dny, kde se cítím zdravě.. Vše zlé má i svou odvrácenou tvář..
20. čer 2006 v 07:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
Marinko, co tě nezabije, to tě posílí, že :slight_smile: taky to tak beru :slight_smile: ale děsně dlouho trvá než si člověk uvědomí že ta slova nejsou jenom prázdná fráze.
20. čer 2006 v 07:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
To máš pravdu - chce to hodně síly!! Ty jsi ji našla, jsi silná holka..
20. čer 2006 v 07:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
manicko, kamarádka má taky rozvedenýho, dokonce se dvěma dětma. Když se poznali tak Libor už měl podanou žádost o rozvod, ale stejně Petra měla dlouho cejch rozvracečky. Nevymluvila jim to.... A dnes mají dvě děti, cca 9 letýho klučinu a ani ne týden starou nebo spíš mladou holčičku :slight_smile:
20. čer 2006 v 10:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
Chtěla jsem si vzít svého bývaléh přítele. Nevzala, naštěstí. Chtěla jsem jít na vysokou. Nešla (vlastní vinnou) a taky můžu napsat, že naštěstí, jinak bych nepoznala svého nynějšího přítele. První dítě jsem nechtěla dřív jak v 28. Je mi 23, hormony mi bouří jak splašené a doufám, že první stihneme do mých 25. Chtěla jsem "dělat kariéru", teď už mi to slovo nic neříká. A nikdy jsem nechtěla jít z Prahy, ale tehle kotrmelec mě s největší pravděpodobností ještě čeká a trochu dost se toho bojím.
20. čer 2006 v 10:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
aktako, neboj... kam byste se stěhovali? DO jiného města, nebo na venkov?
20. čer 2006 v 10:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
aktaka, mam to velice podobne
myslela jsem si, ze uz zustanu se svym byvalym pritelem, ale rozesli jsme se
vzdycky jsem byla trochu moravsky nacionalista a ted chodim s prazakem ze zizkova :slight_smile:
nikdy jsem se nechtela vdavat a uz se tomu asi nevyhnu :slight_smile:
zakladala jsem si na sve manazerske praci a ted jsem doma a varim teple vecere :slight_smile:
20. čer 2006 v 10:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek