• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Duše. Je v těle nenarozeného dítěte nebo po porodu?

30. července 2008 
Dobře, já ti to nevyvracím... :wink: A ty si opravdu pamatuješ svoje sny od půl roku do roku? :astonished:
25. črc 2008 v 11:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já si myslím, že duše, jak je vnímána většinou lidí, je něco jako osobnost člověka, je taky ovlivňována výchovou, růstem...po celý život se utváří. Nechci tím říct, že plod či zárodek duši nemá, to nevím...ale rozhodně bych toto "tvrzení" nepoužívala při obhajobě nebo zatracování potratů. Jinak vysvětlit tzv dejavu a podobné věci neumím, jestli jsou to nějaké "ozvěny" minulých životů, nevím. Ale myslím si, že lidský mozek je hodně neprozkoumaný a námi samotnými hodně nevyužitý, takže těžko říct...vždyť lidstvo si od pradávna pomáhá různými vírami a naboženstvími k vysvětlení nepochopitelného :wink:
25. črc 2008 v 11:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
zabza9: moje řeč :wink:
25. črc 2008 v 11:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak si tohle zajímavé tematko pročítám a jak píše dgm, opravdu to nedá nepřispět. Nicméně, vše s čím souhlasím už napsala právě dgm a ria80, takže již nemám co dodat...:wink: Jinak tuhle otázku jsme řešili už i s přítelem, bohužel, to je věc, ve které se neshodneme...
25. črc 2008 v 11:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
zabza9: souhlas

Jinak moje nejzazší/nejstarší vzpomínka je tak nějak z mých asi 3-4 let (později mi to potvrdila matka, kdy se mnou byla na pískovišti, já z mokrého písku dělal kuličky a házel je po ní. Znám člověka, kterej si údajně vzpomíná na své narození.....

andu: proč bohužel? Ty bys chtěla partnera s kterým by ses shodla na všem, kterej by v podstatě myslel úplně stejně jako ty? To by musela být hrůza, ne? :grinning:
25. črc 2008 v 11:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Nevim, jak to mam popsat. Je to jeden konkretni zazitek, neda se rict, ze sen. Je to vzpominka, rekla bych, ze ani pomalu nevim, do ktere doby ji mam poprve zaradit. Proste jednou jsem si na to vzpomnela, vybavila si to a od te doby, kdyz se mi to priste vybavilo, jsem vedela, ze uz predtim jsem mela ty same pocity. Je to jako by sis na neco vzpomnela treba ped rokem a ted znovu. Tak ted si budes prozivat ty same pocity co pred rokem. Tak ja to mam s tim jednim konkretnim zazitkem to same. Nejde to lip vysvetlit. Dejme tomu, ze jses dite, zijes nekde v izolaci od televize a jinych moznosti, jak si vysvetlit, ze poznas zabijeni a pocit pri vlastnim umirani, ten zazitek se ti vraci po urcitem case znovu a znovu a dejme tomu ze v nekolika letech mas moznost videt neco podobneho poprve v televizi, nebo slyset pri rozhovoru s nekym, tak si reknes, aha, tak to bylo asi tohle ...
25. črc 2008 v 11:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
Moje nejstarší vzpomínky sahají do mých necelých tří let, kdy jsem byla na operaci očí. Ale spíš se mi vybavují jednotlivé obrazy, jak to vypadalo v nemocnici. Nic moc konkrétního... :pensive:
Tohle nesmíme mít svým partnerům za zlé. Jelikož pravdu nezná asi nikdo... :slight_smile:
25. črc 2008 v 11:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
Moje žena se docela bojí smrti a právě na ní pozoruju, že je kvůli téhle své obavě schopna přistoupit (připustit je) k různým věcem (třeba k posmrtnému životu, Bohu, reinkarnaci, existence duše nezávislé na životu), často právě jen proto jakési uklidnění a zaplašení této obavy, svého času jsme se o tom dost bavili. A přitom je to v podstatě dalo by se říct ateistka, jinak jí tyhle věci nic neříkají....
25. črc 2008 ve 12:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já si pamatuju útržky od 2,5 let, považovali mě za geniální dítě :grinning: A co ze mě vyrostlo, haha. No ale zase musím reagovat na dgm...měla jsem několik snů, kdy mi třeba prostřelili břicho, bylo to neskutečně živé. I jsem byla v hypnóze a "cosi" prožívala, řekla bych, že ale nemůžu říct, že znám pocit, když se umírá nebo zabíjí...prostě dokud to OPRAVDU nezažiju (doufám, že ještě nějakých pár desítek let ne :grinning: ), nemůžu si myslet, že takhle to opravdu bude bolet a "cítit". Zrovna tak nikdo z nás nemůže popsat poslední myšlenku před usnutím, myslím tím skutečným, ne jak si přemýšlíme v posteli se zavřenýma očima. Přemýšleli jste o tom někdo? :sunglasses: :sunglasses:
25. črc 2008 ve 12:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ještě jsem zapomněla napsat, že tím rozhodně neříkám, že si Dgm vymýšlí nebo tak něco...klidně může být někde mnohem dál, než my, jen jsem vyjádřila svůj názor, jak si věci vysvětluju já :slight_smile: Smrti se asi taky bojím, nevím...asi každý se bojí toho, co nezná :slight_smile: V něco věřím, ne v Boha, žádné konkrétní náboženství...já si to sama pro sebe nazvala pracovně Osud :slight_smile:
25. črc 2008 ve 12:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
Eraserhead, šmankote, né, mít chlapa, který by byl stejný jako já, asi bych ho zabila!:grinning: Ale bohužep proto, že na toto téma se už bavit nemůžeme, přitom mě to filozofování ták baví, neb se u toho vždy kvalitně zhádáme :grinning:

No a má nejstarší vzpomínka je z dob jeslí - nedávno jsem to popisovala mamce a dost se divila, že si to vše tak jasně vybavuju. To mi byly prý necelé 2 roky.
25. črc 2008 ve 12:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
zabza9 jenze ty jsi ty sny o postreleni mela - pravdepodobne - az ted, kdy jsi vedela, ze je to postreleni, ja jsem ty svoje vzpominky mela v dobe, kdy jsem si je neumela vysvetlit, neumim to lip napsat.
25. črc 2008 ve 12:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
Zabzo, tou poslední myšlenkou před usnutím - nevím, jestli chápu dobře co myslíš... Mě se občas stává, že usínám, nad tím něčím přemýšlím, pak mě někdo z toho usínání vytrhne a já už si pak většinou zaboha nemůžu vzpomenout, nad čím tak důležitým jsem to uvažovala...:slight_smile: Tohle jsi měla na mysli??
25. črc 2008 ve 12:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Dgm to jo, měla jsem je už, když jsem věděla co to je. Ale nikdy jsem nezažila jaké to je :wink: A jak jsi je popisovala jako maličká, když jsi ty "vzpomínky" měla? Třeba mámě?
Andu asi tak nějak, ale to co popisuješ už je asi začátek snu...i když v podstatě je to nejspíš to samé :slight_smile: Já třeba před usnutím se snažím vybavit ti poslední myšlenku z předešlého usínání, bo když pomalu usínám, probleskne mi sen z minulé noci, jako by chtěl navázat :slight_smile: Akorát mě to vždycky vytrhne, takže nepokračuje :grinning: A jesle si taky pamatuju, i když jsem tam byla jen den...teda jen jednu vychovatelku (nebo jak se jim říká) a prostředí v šatně :grinning:
25. črc 2008 ve 12:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
Zabzo, tak to je přesně to, co jsem měla na mysli já:slight_smile: A když jste u toho střílení ve snech, tak rok zpátky jsem si "zažila" smrt zastřelením... Bylo to tak silné, že jsem cítila pachuť krve v puse :astonished: Poprvé v životě se mi zdálo o mé smrti a povím vám, až mě zarazilo, jak to byl krásný pocit :astonished: Probudila jsem se úplně osvěžena, opravdu zvláštní pocit..
25. črc 2008 ve 12:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
Andu ono se říká, že když ve snu umíráš (což je prý docela časté) a jakoby opravdu zemřeš (když padáš, dopadneš...), je zle. Já v tom svém chodila s dírou v břiše a nikdo mi nechtěl pomoct, ale nakonec jsem se probudila :slight_smile:
25. črc 2008 ve 12:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
O nejake probirani jsem se ani nepokousela. Kdyz jsem byla mala, tak jsem si nad tim jenom tak v duchu premyslela a potom, kdyz jsem byla starsi, tak uz ty vztahy s maminkou nebyly tak dobre, ted, kdyz je mezi nama zase vsechno vyreseno k dobremu, tak uz jsem si to mezitim zpracovala nekde jindJe. Je mozne, ze se s maminkou o tom budu teprve bavit. Ja se o techto vecech bavila jenom se svym manzelem, a on tomuto mudrovani neni moc nakloneny, sice me chape, neodporuje mi, ale vic si pokecam takhle anonymne nekde na foru .... :slight_smile: Jeste si vzpominam, ze jsem se o tom bavila s jednou kamaradkou a ta mi poradila, az se mi ty zazitky znovu vrati, abych se snazila tomu cloveku, ktery me zabiji, podivat do tvare. Ze by se taky ledacos vysvetlilo. To se mi ale zatim nepodarilo.
25. črc 2008 ve 13:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
Dgm no to je zajímavý...to určitě piš dál, zajímá mě to :wink:
Já měla od mala vsugerované, že jsem spadla z okna u nás v domě a chytil mě dole soused. Až někde po pubertě jsem se dozvěděla, že se to stalo mojí sestře a jak si o tom dospělí přede mnou povídali (byly mi tak dva roky, když se to stalo), já si to převedla na sebe. Dodneška si dovedu vybavit, jak jsem lezla po tom okně a jak padám, i tvář souseda, když "mě" chytil :wink: :wink: Zkus se mamči zeptat, třeba je to taky nějaká "deformace" z dětství, dospělí se o něčem mohli bavit, nebo jsi viděla něco v televizi.
A propos; když jsme u duší, jak se díváte na duchy? Já sama mám s nimi docela nepříjemnou zkušenost a nedávno mi jeden známý ukazoval fotku, kde jeho kamarád zkoušel nový foťák na mamince. A za ní je duch. Nikdo to neumí vysvětlit, ve "fotolabu", výrobce foťáku, vada na filmu taky nebyla, bo ten foťák je digitální :wink: A ostatní fotky normální, takže vada čočky nebo znečištění taky nepadá v úvahu. Jo a fotka té maminky je jinak ostrá, takže pohnutí fotícího je taky vyloučené.
25. črc 2008 ve 13:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
Hm, Zabzi, umřela jsem úplně, úplně... Ale nevím, proč by mělo být zle? Já zas četla, že smrt ve snu značí ukončení nějakého problému, znovuzrození, nebo něco podobného. A jak jsem psala, je fakt, že když jsem se probudila, cítila jsem se taková lehčí, vyrovnanější...

Jinak s těmi duchy, já nevím, nikdy jsem podobný zážitek neměla, i když občas mám pocit, že vedle sebe cítím něčí přítomnost. Ale opravdu nedovedu říct, jestli to je fakt, nebo jestli to jsou jen mé vsugerované pocity.
25. črc 2008 ve 13:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
zabza9: No, mě se jednou zdálo, že mě vlastní matka rozsekala sekerou, to abych se začal bát :grinning:
25. črc 2008 ve 13:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já nevím jak to přesně bylo, ani kde jsem to slyšela...snad že se jako neprobudíš, když zemřeš ve snu úplně? Nevím, možná to jsou jen takové ty městské legendy, jako o černé sanitce apod. :grinning:
Eraser haha, to já si nepamatuju, kdo to po mě střelil :grinning: Hele a nezdálo se Ti to po sledování majora Zemana? :grinning: :grinning: :grinning:
25. črc 2008 ve 13:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
No, když už jsme u těch snů. Když mi bylo asi 9-10, zabil se mi kamarád (docela ošklivým způsobem), tak nějak jsme to ve škole a s kamarády pořád nějak probírali (bylo to zřejmě naše první bezprostřední setkání s tragickou a nečekanou smrtí - nepočítám úmrtí babiček, dědečků a tak, což už v tom věku snad člověk chápe, že to je přirozené - ono nechybělo málo a já mohl být přímo u toho umrtí) a mě se pak ve snu zdálo, že se ten kamarád vrátil a řekl nám, že se má dobře, dokonce nás v tom snu zavedl tam, kde teď je.... No a po tom snu jsem se s tím docela smířil a už jsem na to nijak nemyslel....
25. črc 2008 ve 13:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
Eraser tohle se mi nikdy nestalo, jen o tom docela často slýchám, jak o tom Tvém snu, tak třeba o zastavených hodinách apod. Věřím tomu. A tam, kde je teď...co tím myslíš? Jsem zvědavá
25. črc 2008 ve 13:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
No hele, já si myslím, že není nikde, protože si myslím, že smrt je prostě totální konec - jak těla (hmoty), tak i duše pokud tedy něco takového existuje (ducha). Vysvětluji si to tak, že se tímhle způsobem s tím prostě vyrovnal můj mozek....
25. črc 2008 ve 14:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
Asi jo, máš pravdu. Možná proto, že už jsem byla velká, když mi blízcí začli odcházet, nic takového jsem neprožila. I když u některých, co odešli, bych byla radši, kdyby jo, těžko se mi s tím vyrovnává dodnes :unamused: Ale to "klišé", že v srdci žijí dál, u mě asi funguje, povídám si s nimi dál, i když neodpovídají :slight_smile: :slight_smile:
25. črc 2008 ve 14:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Šmarjá, Jósef :sweat_smile: ... já nevim kde jsem to vzala, že víc lidí umírá než se rodí, jsem to asi někde syšela, nebo četla, nebo jsem si to spletla, jsem věděla, že se k tomu nemám vyjadřovat :confounded:

Já si vybavuju a myslim si, že to nebyl sen když mě jako miminko pokládali na studenou novorozeneckou váhu u doktora a viděla jsem v mlze pana doktora nademnou :wink: Ale jestli je to možné nebo ne, to nevim. Možná jsem měla jako dítě jen sen :confused:

Já si smrt představuju asi tak, jako když jsem šla na operace a uspali mě... nic se čllvěku nezdá, najednou se prostě probudí, jakoby to bylo jen mrknutí oka a cítí bolest. Takže si myslim, že člověk zemře a prostě najednou vnímá své nové dětství :confused: Píšu to asi nesrozumitelně :sweat_smile: že prostě není žádné nebíčko, a tam se všichni jednou potkáme :wink:
25. črc 2008 ve 14:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
Nikka :grinning:
Teda s tou váhou je to dobrý :wink: Jen s tou smrtí si myslím, že se právě neprobudím, prostě to skončí a nebude nic. Možná tak těsně před smrtí nějaké výplody fantazie a vzpomínky...
25. črc 2008 ve 14:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já teda vzpomínky na minulý život nemám,ale na to místo,kde jsem byla mezi životy.Určitě jsem o tom jako malý dítě nemohla nikde slyšet,naši třeba tomu vůbec nevěří.
Když umřela babička,tak jsemto nesla dost špatně,a jednou takhle ráno,když už jsem nespala,ale byla jsem ještě rozespalá,tak jsem najednou slyšela babičku,jak mě oslovuje.Reklami moje jméno přímo do ucha,takovým způsobem,že mi nikdy nikdo jiný tak neříkal.TAk nahlas,že mě to probralo,a já jsem hledala,kde je.Rekla to tak hezky,že jsem věděla,že už se na mě nezlobí a že je jí dobře.
Pak se mi o ní zdálo,že za mnou přišla a já jsem se jí ptala,jaký to je umřít.Tak řekla,že to trochu bolí a není to příjemný,ale je to jen chvilička a hned už je člověku dobře.Taky jsem se ptala,jestli je Bůh a jak vypadá,ale ona sejen usmála a řekla,že tohle mi řísct nemůže,.
25. črc 2008 ve 14:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
hlavně ať je krása duše s fyzickou krásou :slight_smile:
25. črc 2008 ve 14:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Nobody jak oduševnělé :stuck_out_tongue_closed_eyes: :grinning: :grinning: :grinning: :grinning:
25. črc 2008 v 15:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek