Jak potlačit mateřské pudy?
Zdravíčko vespolek! 🙂
Jak napovídá nadpis, potřebovala bych poradit, jak potlačit mateřské pudy, jelikož už mi to neskutečně přerůstá přes hlavu a každým dalším měsícem jsem zoufalejší.
Jsem v takové situaci, kdy mi bude zanedlouho 23 let, rok žiji na bytě s přítelem (29 let), v červnu budeme mít svatbu, oba vyděláváme a já k tomu studuji závěrečný ročník VŠ.
Vždy jsem chtěla být mladá mamina, zbožňuju děti, když bylo možné, hlídala jsem děti známým, s dětmi souvisí dokonce i obor mého studia. Zkrátka není to jen chvilková záležitost. S přítelem jsme o tom už několikrát náhodně mluvili a připadá mi, že neustále mění svůj názor na to, kdy by chtěl mimčo. Jednou říkal, že by se nebránil ani před svatbou, podruhé říká, že chce, abych po studiu začala pracovat ve svém oboru a tak po roce bychom se mohli začít snažit, potřetí mi řekl, že stačí říct a můžeme klidně hned, a posledně to byl takový názor, že nechce, abych měla na svatbě velké břicho, takže si představoval, že by stačilo začít se snažit od března.
Tyhle jeho neustálé změny mě absolutně ničí, když se jednou smířím s jednou variantou, změní ji, já se začnu těšit, že teda třeba můžeme pokoušet štěstí hned, ale pak zase změní názor a já už sakra ani nevím, jestli budu někdy matkou.
Vím, že kdybych otěhotněla kdykoli, on bude nadšený. O tom už jsme se taky několikrát bavili a vždy řekl, že by byl štěstím bez sebe a slavili bychom několik dní. Nechápu tedy, proč se s ním nedá domluvit.
Snažím se už o těhotenství před přítelem nemluvit, jelikož na něj nechci tlačit. Chci aby si dítě taky přál a ne aby s ním souhlasil jen proto, ať už dám konečně pokoj.
Aby toho nebylo málo, zrovna teď, když mám absolutní krizi, kdy mě mateřské pudy nenechají myslet na nic jiného, otěhotněly dvě mé kamarádky. Moc jim to přeji, ale zároveň i závidím.
Jak se od toho odpoutat a přestat na to neustále myslet? Bude to tak nejlepší, když se dostanu do pozice, že mi bude jedno, zda se to stane za půl roku nebo třeba za pět let. Už jsem několikrát takové návaly pudů zažila, ale nikdy ne v takové velké míře..
Budu vděčná za jakékoli rady!
Káťa
Tak se ozývám po skoro roce. Jsme půl roku manželé, od května mám dostudovanou školu, od srpna pracuju ve svém oboru na plný úvazek. Hned po svatbě jsem se ho ptala, jaký je jeho aktuální postoj k dítěti. Samozřejmě se vše zase změnilo a z postoje "po svatbě už tomu necháme volný průběh" se stal postoj "dítě si představuju tak do dvou až tří let". V tu chvíli jsem věděla, že si prostě musím myšlenky na dítě zakázat a věnovat se čemukoliv jinému, ať se z toho nezblázním. A tak se stalo, že jsem se od srpna plně začala věnovat práci, kamarádům, koníčkům.. A konečně jsem po asi roce neúnosné touhy po dítěti byla ve stavu, že není kam spěchat. Manžel nechce, tak asi holt není vhodná doba, takže se budu realizovat ve všem ostatním. Manželovi jsem se o tom taky zmínila (na začátku října), že asi holt ještě nejsme na dítě připraveni a že už mu konečně s tímto tématem dám pokoj, že jsem si to v sobě nějak urovnala a přizpůsobila se jeho postoji.
Jenomže asi měsíc zpět přišel manžel s tím, že on by si už dítě dokázal představit, a tak ho mrzí, že já se od toho tak odpoutala a jsem v tomhle pasivní. Tímto rozhovorem ve mně bohužel zase vzbudil nějakou touhu a já jsem tam, kde jsem byla. Nechápu ho. Připadám si jako s prominutím kráva. Já se v tom neustále snažím přizpůsobit jemu, ale vždy je to očividně špatně.
Následoval tedy rozhovor iniciovaný z mé strany, zda bychom tomu už tedy nenechali volný průběh. To samozřejmě zase otočil. Že chce nejdříve vyřešit bydlení. Oba však víme, že bydlení vyřešíme nejdříve za 4 roky, jelikož potřebujeme došetřit na základ hypotéky a následně vyčkat na postavení domu.
A já teda nechápu, proč mi zase říkal informaci, za kterou si nestojí. Zbytečně mě s tím znovu dostal do nepříjemných stavů a on samotný si pak stěžuje, že myslím jen na dítě a na nic jiného. Ví on vůbec, co chce? Přestává mě bavit se v tom neustále přizpůsobovat jemu. To budu čekat 4 roky, až budeme bydlet a pak přijde s názorem, že chce nejdříve splatit hypotéku, než budeme mít dítě, ne? Proč pak máme spolu řešit otázky budoucnosti, když si za tím stejně nestojí?
Má tady někdo stejnou zkušenost? Jak jste to prosím řešily?
@katiiii me připadá že tě jen tahá v tomhle za nos. Absolutně neví sám co chce a/nebo té prostě bude natahovat až do chvíle, kdy řekne. Na dítě si připadám starý, máš Smolíka. Buď chce dítě teď, později nebo nikdy.
Prostě mu řekni, že tyhle kolotoče nemáš zapotřebí...
@katiiii Přijde mi jako totální sobec/vůl co si myslí že může otáčet jak se jemu zachce,a ty vždy jen přikývneš a přizpůsobíš se mu.
Možná mu začalo vadit, že si užíváš život. Nesedíš a nečekáš až řekne teď. Smutné. Vypadá to, že sám neví co chce, ale tvoje psychická pohoda a štěstí to úplně nebudou.
Opravdu myslim, ze jste to meli vyresit, nez jste vstoupili do manzelstvi. S timhle jeho pristupem taky nemusis byt mamou nikdy.
@katiiii tak jinak,udelej si v praci min.2-3 roky praxe a pak ho postav pred hotovou vec,to mozna uz bude i na vlastni bydleni...do te do by neres nebo mu rekni,at prijde az to bude myslet vazne...no a jinak jste svoji,tak se predpoklada,ze logicky jednou tu rodinu zalozite
Podle mě je nejde jen tak potlačit, taky jsem dobu chtěla dítě a partner ne. Pomohlo až to dítě mít 😂 Vím, že tohle ti asi nepomůže, ale podle mě je těžké potlačit něco tak přirozeného, jak je touha po dítěti. Max.bych si zkusila říct, že počkám do té svatby, stejně si ji zdaleka tolik neuzijes, pokud nebudeš vědět, jestli můžeš anebo nemůžeš alkohol.