Jak se cítíte v této době?

Ja zmenila jednu vec. Vzdycky jsem hodne planovala budoucnost a ted kdyz je to takove nejiste, tak ziju ze dne na den. Proste ziju dneskem, max zitrkem 🙂 premyslim, co se da dnes delat a podle toho se zaridim. Nastesti pracuji, mam hlidaci babicky a zahradu, takze to je taky velke psychicke plus.

@margriet zní to asi blbě ode mě (rozhodně tohle nikomu nepřeji), ale na jednu stranu jsem ráda, že to tak nemám sama, že to asi není úplně nenormální, jestli mi rozumíš ☺️

A taky se uklidnuju tim, ze tohle je proste zivot. Jinde na svete/ driv lide zazivali peklo, tohle je jeste v poho pro me. Snazim se nemyslet a neznervoznovat se tim co nemuzu ovlivnit.

@barumrallyebum zajímavý nápad. Já vždy plánovala hodně dopředu, těšila jsem se na dovolené, na víkendy někde, na výlety, na lidi, kamarády.. Zkusím to jako Ty. Pracuji taky a zahradu máme taky, tak to zkusím taky brát jako bonus ☺️

@barumrallyebum to jsem si říkala taky donedávna, jen teď mi to nějak nejde a nějak mě ty příběhy umírající mladých lidí berou

Rozumím a chápu. Někdy pomůže i to vědomí, že v tom člověk není sám 😉

@margriet takže díky ☺️

V praci ma clovek nejake ty socialni kontakty a na zahrade se da porad neco delat 🙂 musime se zacit radovat z mala. My zaciname podrobne objevovat nase mesto. Nasla jsem si a vypsala vsechny ty historicke a cirkevni pamatky, pamatne stromy a budem to se synem hledat.

Jsem na tom taky úplně stejně. Pracuju z domova, s třema dětma za zadkem, holky škola, nejmladší školkový. Venku ještě není počasí, aby tam člověk trávil půl dne, doma už mě nic nebaví vymýšlet, jsem vyhořelá, unavená, otrávená. A taky se bojím, co když ...

Už je to náročné a dlouhé pro všechny...Co povzbudiveho? V minulém Respektu se ke covidu vyjadřoval v reportáži ze Západních Čech jeden kněz a zmínil při tom dobu, kdy zazival za komunismu nejakou buzeraci na vojně, nemohl to už vydržet a jeho kamarád mu na to řekl, aby zacal žít tak, jako kdyby už to tak jako teď melo byt pořád. Ze nema cenu cekat, až bude, nebo nebude to a tam to...ze pry z toho čerpá celý zivot. Mně to pomáhá taky. Svet už asi pandemie nejakym způsobem změní a my se v tom naučíme fungovat. Je to klišé, ale co nás nezabije, to nás posili. Mně osobně to pomáhá vic nez se upinat na to, ze za chvíli už nam ty restaurace s rizkama zase musí otevřít (I kdyz bych si to samozřejmě taky prala).

Co se týče obav z covidu, ty mám taky, mam zodpovědnost za svoje deti. Kdyby něco, je dobre vybavit se pulznim oxymetrem, eventuálně domácím crp testem a hlavně informacemi (Fcb skupina Pacienti s COVID a stránka Medicina, nemoci a studium 1. LF). A pak uz dej se vůle Bozi a myslet spíš na odstavec c. 1 🙂 Tvému známému moc držím palce.

Mladi lide umirali vzdycky..v tv nas radi strasi. Ale chapu tve obavy. Doporucuji nesledovat tv/ zpravy. Nenadelas s tim nic, jen te to stresuje.

Taky jsem už s nervama docela v kýblu 😟 bojím se jak o svou 10 měsíční dceru, tak o sebe, přece jen dítě bez mámy by bylo hrozný chudák 😟 štve mě že není v dohlednu žádné zlepšení, a co mě úplně dostalo, když nás dneska v krámě obsluhovala prodavačka bez jakékoliv roušky nebo respirátoru.

S tím nesledováním zpráv souhlasím. Člověka ta čísla a informace akorát stresují. Jen pro představu: co by asi udělalo s psychikou řidičů, kdyby bylo na každém rohu, kolik zemřelo řidičů na silnicích, kolik jich je ve vážném stavu v nemocnicích atp.? Ta mediální masáž tvoří velkou část tohohle “pekla”...

Zkus najít na každém dni něco, co tě rozesměje a za co jsi vděčná, že máš. Dneska je to přesně rok od doby kdy jsme byli "vězni" v místě kde žiju a od toho dne to dělám každý večer. Neskutečně to pomáhá....a taky přátelé. Vidíme se pravidelně online a díky tomu si nepřipadám tak odříznutá od světa... Jediné co mě hrozně štve, je že se nemůže cestovat mezi okresy. Máme 2 měsíční holčičku, kterou velká část rodiny ještě neviděla. Moc bych si přála, aby naše 70 letá babička, která na tom není zdravotně nejlépe mohla ještě svoji první pravnučku pochovat a užít si ji.

Jak píšou holky, přestat sledovat média. Přijde mi, že poslední dobou akorát podstrkují lidem důvod k hádkám, zoufalství a rozbrojům.

Jestli tě to potěší.. Je nás více, většinou je to v pohodě, chodíme ven, naši bydlí naštěstí poblíž, takže se vídáme.. Ale jednou za čas to na mě padne, jsem bez práce, malej má zavřenou školku, ja jse jen na podpoře, manželovi strouhli hodiny a peníze, takže tak tak vyjdeme.. V rodině na covid umřel strejda, ostatní se z toho jakz a takz vyhrabali, ale máme strach o babičku s dedou, prece jen jim tahne na 90,tatka taky patri do rizikove skupiny, ted navic po mrtvici..
Jedine co mi pomáhá je necist zprav na netu, nekupovat noviny a nesledovat zpravy v tv. Jednou za cas zjistim jestli nejake nove opatření a jinak se to snazim zasklit a fungovat normálně

Hm som rada ze niekto zacal aj tuto temu, ja uz som z toho tak zdeptana ze premyslam vyhladat nejaku pomoc. Nemoci sa tak nebojim, bojim sa toho okolo. Deti prichadzaju o detstvo, vsetko zavrete, nikam sa neda, chodit len po okoli ma uz zabije. Polroka sme nevideli nasich rodicov, druhorodenu dceru videli naposledy ako 3 mesacnu a za chvilu ma rok! Pravidelne mojmu otcovi placem do telefonu nech pride, ale boji sa a ani to teraz nejde. Takmer s nikym sa nestykame, raz za par tyzdnov na 2 hodky, takze proste od rana do vecera sama s detmi, manzel robi doma na home office, takze sa musime snazit byt potichu. Nastastie sa nas to financne nedotklo.

Já se více méně sesypala už v lednu... Takže naprosto rozumím těm pocitům.
Covid jsem prodělala v říjnu a od té doby mám problémy s čichem a chutí. Od prosince mám k tomu všemu ještě čichové halucinace (jídlo mi smrdí, nechutná, smrdí mi veškeré pití, někdy i voda). Takže ani tou blbou čokoládou se nemůžu uspokojit.
Bohužel jsem občas měla hodně černé myšlenky, ale čekám dítě, takže jsem se musela vzpamatovat, abych každý den nebrečela. Takže další omezení a nařízení mi k náladě vůbec nepomáhají. Rodiče za mnou nemohou (druhá strana republiky), potácím se jen mezi domovem a zahradou. Chtěla jsem se nějak dál vzdělávat, číst knížky... No ale ani na to nemám moc náladu. Teď akorát plánuji novou kuchyň, dělám návrhy a trochu se tím zabavím. A pak taky nějaká práce na zahradě. Tahle covidová vlna mě teda taky už solidně smetla.

Jak se citim? Na hovno, Vavro, na hovno. 😥

upřímně ... mám to úplně stejně, hlavně od té doby co zemřel během jednoho týdne strejda (61let) a švagr (35let) skončil ze dne na den v umělém spánku ... na štěstí ten se z toho vyhrabal ... ale hodně to změnilo moje vnímání věcí okolo ...

Myslím si že to má spousta z nás. Já na víc prodělala v lednu docela hrozny covid, kdy jsem se permanentně dusila, až jsem z toho po 10 dnech omdlela a sekla sebou o zem, vystřídalo se u mě kromě teploty a ztráty čichu a chuťi, úplně vse. Je to měsíc a pul a já nejsem doteď v pořádku, tělo je nějaké rozhozené. Plíce, prujmy, kašel, bolesti hlavy, dušnost, nespavost a tak furt dokola. Dnes jsem se už objednala na plicní, tak první lepší krok k léčbě a byla jsem na proti látkách, tak jsem zvědavá na zítřejší výsledky. Psychicky jsem to od skákala úplně nejvíc. Upřímně tu nejhorší noc, kdy to vygradovalo a nemocnice o mě neměla zájem, zhodnotili po telefonu, že ještě neumiram, jsem do sebe narvaná všechny léky co jsem měla najednou a usnula s myšlenkou, že buď se ráno probudím a nebo ne. Ten nahoře tomu chtěl a probudila jsem se. Pak následovalo pár týdnů depresi. Pak to bylo už lepší, pak děti, které prodělaly covid se mnou měly jednodenní kašel a rymu, tak jsem se vyděsila, že mají PIMS. Naštěstí dobře. No a pak se manžel potkal opět s pozitivním, tak jsem spadla opět do těžké deprese a histerie. Upřímně..... Momentálně mi ani nevadí být pořád doma, neberu to jako vězení, ale po tom všem jako útočiště, kde bych nejradši to všechno preklepala..uz nakupuje i manžel, nikam moc nechodim. Jenže.. Jsem nečekaně nové těhotná, takže jsem z ulity vylezt musela. Do toho k těhotenskym nevolnostem pořád pocovidove obtíže.. No motám se jak včela. S dětma je to náročné, máme malinký domek a v podstatě plno krámu, malou místnost a dvě extrémně divoké holky, že kterých už rostu, samy si hrát neumí a jen se otočil na podpatku, tak po nich uklízím nějakou spoušť. Moje smýšlí se teď upínají k naději, že se nám třeba podaří ssplasit domek se zahradou a budu moci jako vášnivý zahrádkář plně propadnout tomuto smyslu a regenerovat svou duši, víc nepotrebuju. Výlety mi chybí ale naštěstí jen ty po republice. Nejsem zvykla cestovat do zahraničí, takže to mě moc netrápí...
Jedu jako robot a snažím sen radovat z maličkosti, protože ty jsou teď hmatatelné a realizovatelne a jsou nám na blízku.

Jsem na tom podobně, pracuju z domu, skolkovy syn a do toho bych měla v květnu rodit. Na jednu stranu se snažím dodržovat skoro izolaci, kvůli těhotenství, ale už toho mám zuby. Snažím se mít každý den pohyb venku, na zahradě nebo procházka. Bydlíme na malé vesnici, takže rebelsky chodím i za hranice obce, ale obvykle nikoho nepotkam. To mi hodně pomáhá.

Taky nic moc, jsem doma na RD a rodinu mám v zahraničí, takže skvělé načasování... Hrozně teď bojuji s lenosti, nikdy jsem nebyla moc na uklízení, ale teď je to opravdu hrůza, nemůžu se donutit nic dělat... Ale snažím se dokopat se do toho, když tady trávíme tolik času. Tak to mě teď zamestnává. Jinak si pořád říkám, že bych tuhle dobu měla nějak efektivně využít na zvyšování kvalifikace a učení se jazyků nebo tak, ale nada... Každý druhý den mám náladu pod psa a nechce se mi.

Já se cítila mizerně pár týdnů zpátky, ale teď se to už naštěstí zlepšilo. Pomáhá mi víc spát, být na vzduchu, na slunci, pohyb a kvalitnější jídlo. Naopak se to zhoršuje, když musím dělat současně najednou několik různých činností, furt po mně někdo něco chce a nemám ani na chvilku klid a místo jen pro sebe.

Já jsem v takové kontinuální subdepresi. Furt se snažím o optimismus, ale hrozně mi chybí hezké zážitky. U mě je to ještě umocněno tím, že nod listopadu na covid jipu sloužím, mám tak 120h v nemocnici, plus záchranku a ambulanci, takže mám pocit, že buď pracuju nebo s dcerou (2 roky) dokolečka obcházíme sídliště nebo dřepíme doma, jsem nevyspalá (protože v noci toho v práci fakt moc nenaspím a batole mě doma odpočívat nenechá). Navíc moje největší vzpruha je normálně běh, ale mám ještě dobité koleno, tak ani neběhám a to je poslední hřebíček do rakve. S rodinou se vídám, dcera nechodí do školky, tak hlídají, ale ačkoliv jsem za poslední dva roky byla na kávě v kavárně asi dvakrát, tak už mi vadí jen ten fakt, že teď nemůžu ani kdybych chtěla. A do toho to špatné počasí, to mi taky nepřidával. Z nemoci mám respekt, viděla jsem v právi zlé věci a rodiče ani tchána s tchýní nemám očkované. Naposledy když jsem ve tři v noci intubovala 25letého kluka a do rána už neusnula, chytla mě noční depka, že co když nakazím mamku, která je sice fit šedesátnice, ale ty na ventilátoru máme taky. Potřebovala bych někde koupit instatntní vzpruhu a životabudič😂

Přestala bych číst zprávy a hned ti bude líp. 😉 Každý stres oslabuje imunitu, takže tím se řídím já. Co nejvíce do přírody a dělat si malé radosti, den po dni.

Mě to teda vůbec nebere, protože i před kovidem umírali mladí lidé. A když nečteš celý článek, tak kolikrát ani nezjistíš, že ten mladý člověk z titulku byl ročník 1960, tudíž mladý ani omylem. Ano umírají i 1980,ale je jich minimum. Rozhodně ne tolik, aby snížili průměrny věk úmrtí na kovid. Třeba v JMK je teď průměr 84,6.

@barumrallyebum přesně tak, umřel mi spolužák ze ZŠ v 18 na leukémii...

@michaela666 však si napiš papír, že jedeš pečovat o babičku 70 let a jeď, ne? Trochu selského rozumu do hrsti. Samozřejmě pokud i babi o návštěvu stojí...

Taky už bych chtěla žít normálně. Starší syn byl ve školce 3 týdny, mladšímu je půl roku a byl max u babičky na návštěvě. Starší se pořád ptá,kdy pojedeme do zoo, sem tam jedeme k babičce,ale taky se bojím často. Do doho ne úplně fungující manželství...
Jsem ze všechno tak unavená a smutná, že je to hrůza 😣