Jak se vyrovnat s pocitem odmítnutí od rodiny?
Zažívám teď těžké období, uvědomění, že na světě mám jen manžela a děti. Ze jsou to jediné osoby, na které se můžu spolehnout a které mě mají opravdu rádi. A že vlastní rodina mě nemá ráda. Pořád jsem nechápala, ten náš vzlastni vztah s matkou, ani si nepamatuji, kdy mě naposledy obejmula, řekla mi, že mě má ráda, že mě chápe a nebo mi jen dala cítit, že mě má ráda. Pořád jsem se cítila, jako na druhé koleji, když jsem měla nějaké problémy, její podporu jsem necítila. A po těch letech jsem na to přišla, prostě mě nemá ráda. Bolí to, ale aspoň už se nemusím snažit a veškerou svou energii můžu věnovat těm, co o mě stojí a záleží jim na mě. Jen jsem se asi potřebovala vypsat.
Bohužel i takové věci se dějí a rodiče si člověk zkrátka nevybere. Každopádně máš milujícího manžela a děti a to je to nejdůležitější. 😉
Pokud nebudeš chtít, tak odpovídat nemusíš, ale smím se zeptat, jak si došla k závěru, že tě nemá máma ráda? Třeba by se váš vztah dal ještě nějak zachránit, protože někteří rodiče jsou bohužel k dětem citově chladní, ale vůbec to neznamená, že je Nemak rádi. Vlastně nerozumím tomu, jak některý rodič, matka zejména, nemůže mít rád vlastní dítě.
Asi bych mamku úplně neodsuzovala. Přece jen vychovala tě a snad jsi neměla těžké dětství... Moje mamka, vlastně oba rodiče, moc na city nejsou, nikdy jsem od nich neslyšela mám tě rád a objímání v dospívání přestalo. A spíš než chválení se mi dostává nedůvěry a že dělám věci špatně... Přesto! Vím, že mě milují. Nikdy na mě nebili zlí, netrestali mě a snesli mi modré z nebe, pokud mohli. Ty vztahy jsou vždycky těžké, ale jednou jsou to naše rodiče a díky nim tu jsme zase pro někoho dalšího 😉
Jsem na tom stejně, matka se mě snaží spíše ponižovat, soupeří se mnou, nikdy jsme si nerozuměly a právě těžce bojuju se stejnými pocity, jen mám jen ty děti, partner nějaký je, ale často od nás utíká přespávat k jeho rodičům, domů mi nedává žádné peníze, často mě uráží, ikdyž nemá důvod, nikdy mi nebyl v ničem oporou, materiální, ale bohužel ani psychickou, spíš jsem se díky němu a problémům s ním dostala do slušné deprese, často mě přepadají myšlenky na sebevraždu a už se mi ani nedaří normálně fungovat, jsem unavená z dětí, ze svojí nemoci, kterou si vleču jako závaží a z deprese, žádná radost ze života, jen děti, práce, starosti a samota, žádná opora, žádný partner, kamarádka, nemám nikoho, všechno dusím v sobě a snažím se dětem aspoň přiblížit normální dětství. Otec prvních dvou dětí se před devíti lety oběsil a po něm mám tady toho floutka, že ikdybychom neměli co jíst nebo i to jeho poslední biologické dítě, nechal by nás hladovět, tohle jsou podle něho jen moje starosti a já už to nemůžu unést, ani vyřešit, hlavně nemůžu unést tu životní prohru, že jsem si neuměla najít slušného partnera, dětem dát normální úplnou milující rodinu a hodného tátu, co by je měl rád a nenávidím se za to, všude tady kolem fotky těhu bříšek, svateb, dovolených, milujících partnerů, co dělají vše pro své rodiny, platí dovolené nebo aspoň manželce kytku k narozeninám a mně je z toho do breku, protože to, co občas přijde se ukázat sem k nám jako otec a partner je prostě výsměch, slušně vydělává, ale přijde spíš ještě, abych mu dala z našeho jídla/peněz večeři po práci a proč jsem mu nekoupila pivo atd...
Vítej do klubu, jak kdyby si psala o mě... Nebuď smutná, máš děti a manžela, teď si vem, že někdo nemá ani to. Buď vděčná za to koho máš, to je tvá rodina. ❤️