Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    hasara33
    10. únor 2020    Čtené 1312x

    ČLOVĚK MÍNÍ, MATEŘSTVÍ MĚNÍ aneb Jak mateřství zcela změnilo můj pohled na svět

    "V okolí mám spoustu známých, které nekojí" povídá má kamarádka dřímajíc svého téměř půlročního synka na prsu. Já se tehdy nacházela na začátku třetího měsíce těhotenství a se zaujetím jí přitakávala. Také jsem měla v okolí spíš nekojící kamarádky a tak jsme si říkaly, jak to nechápeme. Musím se přiznat, že jsem je i trochu odsuzovala. V té době by mě nenapadlo, že i já budu jedna z těch žen, která bude mít dítě na umělé výživě.

    Cesta k miminku začala v listopadu 2017 a po roce neúspěšného snažení jsme s manželem navštívili reprodukční kliniku na doporučení mého gynekologa. Manželovi zjistili špatný progresivní pohyb spermií. Po tomto zjištění nám byly doporučeny vitamíny, které manžel začal hned brát. V únoru se konečně na těhotenském testu ukázaly dvě čárky a pro nás s manželem začalo období největší radosti a zároveň i největšího strachu. Celé těhotenství bylo víceméně bezproblémové až na menší peripetii po druhém screeningu, kdy se objevilo riziko Downova syndromu. Naštěstí vyšetření plodové vody vše vyvrátilo a my jsme se dozvěděli, že čekáme zdravou holčičku. 

    Tímto "posvěcením" jsem začala přemýšlet nad výbavičkou, zařizováním pokojíčku, přemýšlela jsem nad porodem a samozřejmě jsem také přemýšlela nad tím, jak vlastně chci své dítě vychovávat. Mnohokrát jsem četla i komentovala různé diskuze ohledně porodu, výchovy, výživy, kojení apod. Přesvědčena o své vlastní neomylné pravdě jsem horoucně komentovala a diskutovala s ženami, které měly názor opačný a kolikrát si bohužel pomyslela - "nekojí z vlastní pohodlnosti", "jak může dávat bonbony a párky ani ne ročnímu dítěti", "epidurál, vážně??" a jiné a jiné. Myslím si, že touto "mateřskou naivitou" prochází každá těhotná prvorodička. Já byla samozřejmě přesvědčená o tom, že budu plně kojit, porod bude bez jakékoliv medikace a "oblbováků" na bolest, v rámci minimální ekologické stopy budu používat látkové pleny a místo vlhčených ubrousků obyčejnou vodu a nastříhané látkové ubrousky, zkrátka jsem si vše malovala na bílo-růžovo. Při porodu a v prvních dnech s miminkem mi pomalu začalo docházet, jak hloupá jsem vlastně byla. 

    12.10.2019 nastal den "D". Večer v 19. hodin jsem si dala horkou vanu a všimla si, že se malá v břiše až moc nezvykle vrtí. Poté, co jsem vylezla z vany jsem si vypila šálek maliníkového čaje. Přišel za mnou do obýváku manžel s tím, že si pustíme nějaký pěkný film. Tak mu říkám, že ano, ale předtím si ještě dojdu na záchod. Jakmile jsem se zvedla z gauče a udělala pár kroků ozval se zvuk jako když vám na podlahu vyšplouchne lavor vody, manželův úhel pohledu. Ano, praskla mi voda a to tedy ve velkém stylu. Začal porod. Vyděšený manžel pobíhal po bytě, tváříc se jako ztracené štěně, a shromažďoval všechny věci, které byly potřeba sebou do porodnice. Já se mezitím šla obléknout, ale protože ze mě tekly hektolitry zelené plodové vody,  bylo to značně obtížné. Aby toho nebylo málo tak jsem do toho všeho začala zvracet. Nikdy bych nevěřila, že té plodové vody je v děloze tolik. Zaneřádila jsem dva ručníky, sedačku v autě a ještě v porodnici se za mnou táhla mokrá cestička. Po přijetí na porodní sál mě PA napojila na monitor a po příchodu lékařky následoval ultrazvuk a vaginální vyšetření, které tedy já hodnotím jako horší než celý porod. Bohužel porodní cesty byly úplně zavřené a kontrakce byly velmi slabé a nepravidelné. Vzhledem k zelené plodové vodě lékařka doporučila zavést  vyvolávací tabletu. Toho jsem se bála, protože jsem byla samozřejmě plná informací od strejdy Googla, kdy jsem se dočetla, že vyvolávaný porod má mnohem vyšší riziko komplikací a následné zakončení porodu císařským řezem. Zavedení tablety bylo, mírně řečeno, velmi nepříjemné. Bylo 22:00. Asi dvacet minut po zavedení tablety se rozjely opravdu silné kontrakce po dvou minutách. Tímto začalo postupné porušování mého plánování. První kontrakce začala a nabírala na intenzitě jenomže uběhla minuta, dvě, tři a kontrakce stále trvala. Upřímně jsem myslela, že se v tu chvíli raději dobrovolně utopím v záchodě. Manžel zavolal PA, která přinesla injekci na úlevu. Neprotestovala jsem. Po píchnutí injekce kontrakce sice na intenzitě neubraly, ale alespoň začala být pravidelné po těch dvou minutách. Dvě minuty oddychu mezi kontrakcemi hodně pomohly. Po pár hodinách jsem byla svolná také k rajskému plynu, ale ten pomohl jen občas. Malá se narodila před třetí hodinou ranní. Byť jsem byla po porodu unavená, nešlo mi usnout a navíc jsem samozřejmě musela blízkou rodinu a přátelé zpravit o skutečnosti, že jsem se již stala matkou. Byly to poslední hodiny, kdy jsem se mohla  ještě normálně vyspat a já hloupá toho nevyužila. Kolem 8. hodiny ranní mi sestřičky přivezly ten krásný uzlíček štěstí. A já se těšila až se probudí a přisaje se mi k prsu. Tedy alespoň tak jsem si to představovala. První pokusy o kojení zbortily moje veškeré představy. Malá se přisávat nechtěla i přes pomoc sestřiček a laktační poradkyně, ale vypadalo to, že prostě jen zatím nemá hlad, protože u toho usínala a vůbec neměla snahu se přisát. Nicméně přišla noc a také přišel hlad. Noc jsem strávila věčným přikládáním a řevem. Malá by i sála, ale nebylo, co sát. Vytékalo jen pár kapek mleziva a toť vše. Nakonec jsme se na to se sestrou nemohly dívat tak přinesla dokrm ve stříkačce. Malá to zhltla jako nic a spinkala do rána. Proces se avšak opakoval následující den. Byla jsem zoufalá z toho, že nedokážu nakrmit své miminko, byla jsem unavená, chtělo se mi plakat. Nakonec nám lékař naordinoval dokrm, protože malé šla váha dolů. Pořád jsem přikládala, zkoušela kojit, ale byl to skutečně boj. Mléko se mi plně udělalo až 4. den po porodu, tedy při propuštění z nemocnice. Při propuštění mě lékařka informovala, že mám nakojit a poté dokrmit umělou výživou. První noc doma byla opravdu horor. Opět jsem pořád malou přikládala, ale přesto, že mléka bylo dost, tak se nechtěla přisát. Bylo na ní vidět, že je hodně hladová. Bohužel po několika hodinách řvaní jsem to vzdala, udělala UM a dala jí láhev. Vypila to a usnula. Poté jsem to ještě několikrát zkoušela z prsa, ale vztekání a řvaní se opakovalo. Zkoušela jsem tedy odsávat. Dávala jsem jí odsáté mléko z láhve a popřípadě ještě dokrmila UM. Takto to šlo cca týden jenomže mléka ubývalo, dle lékařky potřebují prsa stimul od dítěte, a s kojením byl nadobro konec. 

    Skutečnost, že zrovna já mám dítě na umělé výživě byla pro mě opravdu velmi deprimující a měla jsem pocit vlastního selhání. O to horší bylo, když se mě příbuzné ptaly zda kojím a poté, co jsem odpověděla, že ne se samozřejmě ptaly proč. Nechtělo se mi o tom mluvit a ani to vysvětlovat. Opravdu musím říct, že to pro mě bylo velmi bolestné téma. Viděla jsem na nich, že si myslí své, vlastně asi to samé, co jsem si o nekojících matkách myslela i já. A tohle vše byl moment, kdy jsem si uvědomila, že já sama jsem soudila člověka na základě několika vět mnohdy i jen z doslechu.  Netýká se to jen mých názorů ohledně mateřství, ale i jiné mé odsuzující a vysmívající názory, které jsem vypustila z úst v průběhu života. Tehdy jsem se posunula dál ve svém osobním rozvoji. Zkrátka nelze jiného člověka soudit na základě svých zkušeností a někdy ani ne zkušeností, ale svých domněnek. Každý člověk je jiný, každý vnímá různé aspekty života úplně jinak a každý má jiný úhel pohledu na to, co je, a co není správné. Každý máme samozřejmě na něco názor a chceme, aby ho ostatní respektovali, ale tím pádem musíme i my respektovat názory druhých a samozřejmě respektovat i jejich styl života.

    Dnes jsou mé dceři 4. měsíce. Tak nějak jsem se s tou skutečností, že nekojím již smířila. Brzy budeme začínat s příkrmy a já jsem také zatím pořád přesvědčená o tom, že malé párky ani sladké dávat nebudu minimálně do toho roka a půl jenomže kdoví, jak to vlastně bude. Zkrátka člověk míní, život (mateřství) mění. 

    PS: Zatím jsem dodržela akorát to, že nepoužívám vlhčené ubrousky, ale opravdu jen vodu a nastříhané kousky látkových plen.  

    Po všech peripetiích jsme se loni touhle dobou dozvěděli, že čekáme naše největší životní štěstí, které nám už skoro 4. měsíce dělá tu největší radost na světě ❤️❤️❤️👨‍👩‍👧👨‍👩‍👧