Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Jak zapadnout mezi lidi?

27. kvě 2020

Ahoj holky, zajimaji me vase nazory. Vite, vzdy jsem byla seda myska, neumela jsem se zapojit do kolektivu, nevedela jsem o cem vest rozhovor.. proste outsider.
Vzdy jsem se citila zle a vsechno co jsem rekla jsem vnimala jako trapne.
Zajima me, o cem se bavit treba s kolegynemi v nove praci? Nebo nekde na kurzu s cizimi lidmi?
Co vas odrazuje, na co se ptat a na co uz ne? Cim si ziskat lidi?
Neberte to tak, ze se chci nekomu strkat do zadku, jenom me uz nebavi byt outsiderem.

pipi_puncocha
27. kvě 2020

Bude potřeba zapracovat na sebevědomí, nervózní a nejistý člověk pak tak působí i na okolí...

K tomu o čem se bavit - obecně mám za to, že lidi mají rádi, když se o ně někdo zajímá, čili je fajn se ptát a poslouchat odpověď a případně na to pak navázat. Např. zeptat se na plány na víkend a pak v pondělí se zeptat jak si to užili a klidně přidat co jsi dělala ty. Na co je nevhodné se ptát: plat, sex, náboženství, tělesné procesy, politika 😅 (ale to předpokládám, že by tě nikdy ani nenapadlo, když se vnímáš tak jak se vnímáš).

Jo, a klidně bych řekla, že jsem fakt nervózní a že v mám vždycky blbý pocit, když se mám seznamovat s novými lidmi - upřímnost nade vše, má to tak tuším většina.

kridav
27. kvě 2020

Já třeba s věkem dospěla k tomu, že není potřeba se za každou cenu nutit do rozhovoru. Raději budu v trapném tichu než udržovat konverzaci o ničem. Taky jsem vždy byla tichá myška, a raději jsem víc poslouchala, než povídala. A kolikrát i vycítím, že si třeba s tím daným člověkem budu mít co říct, tak nějak rozhovor navážu. A když ne, tak mi to nevadí, jsem prostě samotářka, a beru to tak že to tak mám.

klea81
27. kvě 2020

@kridav on jde pak paradoxně snadněji navázat vztah později, když ten druhý pozná, že umíš naslouchat.

herminka
27. kvě 2020

Jsem podobná povaha, ale nikdy mě to nějak netrápilo a dodnes se nepovažuji za outsidera. Beru to prostě tak, že každý jsme nějaký, a já si ráda žiju ve svém světě a jsem taková, že nejsem hned s každým jedna ruka a jsem spíš posluchač, než abych mluvila.
S kolegyněmi se dá bavit třeba o dětech, o volném čase, s lidmi na kurzu třeba zapříst hovor, odkud jsou, zeptat se třeba, co je tam zajímavého k vidění (nebo se sama chytneš, že jsi byla někde poblíž a viděla tam to a to).
Pokud se s nikým bavit nechci, maskuji to např. knížkou 🙂 Anebo pletením, ale to se pak většinou lidi chtějí bavit se mnou 😀 (Co to pletete? To se dneska moc nevidí atd. atd.).

katgatoo
27. kvě 2020

Já jsem asi spíš opačný typ. Často zahajuju konverzaci. Možná jsem s tím už spíš protivná 😅. Asi to dělám proto, že je mi totálně fuk, co šlo mě lidi myslí. To bych řekla, že je brzda, když ti moc sejde na názoru ostatních.

orisek56
27. kvě 2020

Jsem taky, taková. Dost na tom má vliv výchova a zazitky z mladí. No dřív jsem, to řešila, a trápila se, teď jsem, prostě dospěla, do stavu, kdy je mi to fuk. Jsem taková, jsem, a jiná, nebudu. Mám Rada, mam svůj klid a nesnáším přetvářku a křečovitě snahu o to být přátelská když prostě v danou, chvíli nechci. Jsem odtažitějši typ člověka, a, taková už prostě zůstanu. Takže jsem, přátelská nasloucham, ale nezačínám kuomunikaci a, "sbližování" Jako první. Chceš chceš, nechceš se bavit, nebav se. Bohužel mě to naučili právě lidi, kdy jsem, se pro svou otevřenost a přehnanou přátelskou dost spálila, takže nedůvěra je v určité fázi normalni vyústění odezvy okolí.

altalia
27. kvě 2020

Hmm ja vzdycky byla a budu 😀 Jsem introvert, nemam rada povidani jen tak o nicem “aby rec nestala” a ani v posledni pozici to nebylo jinak.. Myslim, ze clovek neni outsider proto, ze neni ultra vtipny a vecne ve stredu deni, proste jsou introverti s extroverti, nema smysl podle mne se krecovite predelavat a byt neco, co clovek neni 😉

ninive211
27. kvě 2020

Jsem podobny typ, vzdy v novem kolektivu se citim nejiste a ze zacatku se snazim nejak navest rozhovor skoro "za kazdou cenu", aby nebylo trapnu ticho, ale nikdy mi to dlouho nevydrzi. Kdyz nevidim zajem i z druhe strany o me, mou osobu, uzaviram se do sebe a rozhovor udrzuji na nezbytne minimum. Ono je casto dost mozny, ze druha strana muze byt uplne stejny introvert, co nerad zahajuje rozhovory... Jinak uplne na zacatku problem zavest rozhovor problem az tak nemam, tam jde o to prvni otukani a zjisteni zakladnich informaci o cloveku, na to se pak da navazat pripadne.

cilkat
29. kvě 2020

Já si myslím, že není třeba zapadnout všude a za každou cenu. Prostě jsou kolektivy, se kterými si nesednu. Pokud v nich z nějakého důvodu setrvávat musím (třeba v práci/škole), prostě se držím v "profesionální rovině" (řeším s nimi to, co máme společného - práci. Neodmítám odpovědět, pokud se někdo na něco jiného ptá, ale sama se neptám, protože prostě nemám důvod. Nemá pro mě smysl bavit se o 'cizím světě' - třeba když holky probírají líčení a kadeřníka, nemá smysl se do hovoru montovat, protože stejně poznají, že mě se to vlastně nijak nedotýká.) A to se vlastně týká i seznamování - je tam docela zajímavá fáze, kdy lidi zjišťují, nakolik "žijí ve stejných světech". V téhle fázi obvykle nadhazují různá "neutrální" témata, typu "co plánujete na víkend", "šéf/nový systém v počítači jsou úplně na nic", nebo i "tobě to sluší, kde jsi to sehnala". Mimochodem právě to poslední téma bývá nejúspěšnější, ale musí to být úpřímné 'to chci taky', protože právě tenhle pocit bývá fajn ukazatel toho, že byste si mohli rozumnět - že opravdu máte něco společného.

herminka
29. kvě 2020

@cilkat Velice výstižně řečeno!

A jen perlička. Jeden můj známý vede kroužek, kam chodí můj 9letý syn, a teď mi říkal, že syn mezi ostatní kluky nezapadá a ani zapadnout nechce. Já: "Hmm, to znám velice dobře už minimálně 30 let." 😀

Sem začni psát odpověď...

Odešli