Jak žít se strachem, že "se něco stane". Máte radu?
Ta dnešní tragédie v Ostravě mě přiměla založit tuhle diskuzi. Odjakživa jsem byla posera a bála jsem se o sebe, nedělala jsem žádné kraviny, vyhýbala se adrenalinovým sportům a nikdy ani neměla žádný úraz. Vždycky jsem si přesně uměla představit, co se může stát. Bohužel jsem i vždy byla velký konzument filmů a špatných zpráv a to mě také myslím zformovalo do mé dnešní podoby 🙂 Mám dvě malé děti a od jejich narození žiju v neustálem strachu. Ne v takovém tom běžném, rodičovském, ale pořád se mi ty myšlenky honí hlavou, že jim někdo ublíží, že se něco stané mně a nebudu je moct provázet životem. Nežiju v bublině, vím, že svět není o nic horší než byl dřív, že ten obrovský tlak na nás vyvíjí média, když o každé nehodě se hned všude píše. Ale já prostě nedokážu přijmout ten běh osudu, že co se má stát se stane. Tolik toužím po životě, jsme tak štastní a já si pořád říkám, čím jsem si to zasloužila, že se někomu stávají špatné věci a nám ne. Mám pocit, že je to jen otázka času, že se nám něco špatného určitě taky musí stát..... Na druhou stranu si ale myslím, že to není úzkostná porucha, nebo podobná diagnóza. Funguju normálně, jsem naopak i velmi veselý a pohodový člověk. Ten strach mě neomezuje do té míry, že bych nesedla do auta, nebo nepodnikla něco, co opravdu chci. Ale pořád ve mně to je, běží mi ty myšlenky hlavou každý den. O víkendu jedeme na výlet a já už mám v sobě, proboha snad se vrátíme a nic se nám na dálnici nestane..... A sice mě ten strach neomezuje v každodenních činnostech, ale i tak je to strašně vyčerpávající, protože jako bych z každé radosti měla jen půlku. Něco si naplánujeme, těšíme se a ve mně už začíná zrát ten hnusný pocit - dočkáme se toho, nestane se nám nic? Tolikrát už jsem vystoupila z metra, protože se mi někdo nezdál, nebo jedu v autobuse a koukám po lidech, jestli někdo nezačne střílet...... Připadám si jak blázen, chtěla bych to dostat z hlavy. Nemyslím si, že bych potřebovala léky, spíš radu jak ten svět a život přijmout, užívat si ho a neřešit, co se může stát..... Moc všem děkuji za komentáře.
Je to typicke chovani pro urcity typ osobnosti, ja to mam bohuzel take. https://www.enneagram.cz/index.php?act=typ_sest
@not_blond
resila bych to s psychologem nez tim v dobre vire zkazis zivot detem tak,ze se o n budes prehnane bat a neustale je kontrolovat.
@sudylichozrout
tak ja to mam presne naopak.jsem smirena se smrtelnosti ditete protoze vim,ze se to stane pravdepodobne az po me smrti.nejsem ale vubec smirena se smrti rodicu nebo jinych blizkych.
@zelenaesmolda mam to stejne, pravdepodobne umru (a v to i doufam, jinak si to nepripoustim) driv nez moje deti. Jenze se nedokazu smirit s tim, ze mi umrou rodice.
Mam to stejne, driv jsem nic neresila, ale pak nekdy ve 20ti jsem se zacala strachovat. Uz jen jizda v aute. Nepripoutana, rychla jizda byla strasna zabava. Dneska to mam opacne. A co se nam narodil syn tak jsem ze zacatku mela strach ridit. Ne strach ze sebe jako ridice, ale z toho, ze to do nas nekdo nabori. Strach mam furt, ale uz jsem aspon v klidu. Kdyz se dozvim o nejaky bouracce v blizkosti naseho domova tak si hned rikam, ze to snad nebyl nikdo z rodiny. Manzel kdyz jede do prace a pak slysim, ze jede rychla (bydlime u nemocnice, takze nam tu jezdi casto) tak jen doufam, ze nevezou jeho. Nasi kdyz jedou nekam dal tak na ne myslim a doufam, ze dorazi v poradku. Zvoneni telefonu v neobvykly dobe (pozdeji vecer), to se desim, ze nekdo v rodine umrel. Kazdopadne si pamatuju kdyz jsem nekam jela autem a musela jsem mamu prozvanet kdyz jsem dorazila na misto. Strasne me to rozcilovalo (jezdila jsem kvuli praci kazdy den nekam), ale ted co mam dite tak to chapu. Az moje dite dostane ridicak a auto tak budu furt nervozni. Ale zas myslim, ze takovej strach je normalni. V zivote me to nijak neomezuje. Nejsem zavrena jen doma. Chodim vsude kam chci. Bohuzel clovek opravdu nikdy nevi co se kdy stane, ale takovej je zivot.
Ahoj, mne pomohla knizka Kudy do pohody od Mudr. Nespora, je tam spousta tipu a relaxacnich technik. Chce to take prestat resit, co se kde deje, to co nemuzes sama ovlivnit prenechat vyssi moci
@zelenaesmolda Tak takhle jsem to brala, když mi bylo tak dvacet. Jenže po to úmrtí 30 leteho v rodině jsem to po několika letech pochopila, že když zemře dospělý, tak to přebolí. Mám ale kamarádku, které zemřelo dítě v 8 letech a to nepřebolí nikdy. To je prostě něco, s čím je neuvěřitelně těžké žít.
@lucie_j
no pokud ten dospely nebyl taky neci dite,matce je asi jedno jestli diteti bylo 5 nebo 30
@zelenaesmolda věř, že to co prožívala jeho matka se nedá srovnat s tím, co prožívala matka malého dítěte. Mám víc známých, kterým zemřelo dospělé dítě a je to bolestné nesmírně, ale opravdu se to nedá srovnat.
@not_blond já teda asi moc neporadím co s tím, ale zrovna včera jsme to s manželem řešili doma (střelbu v nemocnici). Par dni predtim jsem na FB sjizdela různá videa kde se dětem něco stalo jako napr kauza pardubické nemocnice když z dítěte udělali mrzaka apod videa. Jelikož jsem skoro u každého brecela a v hlavě jsem si to samozřejmě prevadela na svou dceru šla jsem radši něco dělat doma- uklízet, vařit... Došla jsem k závěru, ze presprilisne sledování těchto zpráv mě přivede tak akorát do blázince. Navíc jsme se shodli s manželem, ze co se má stát se nejspíš stane. Umím být celkem flegmous a všechny tyhle zprávy hodit rychle za hlavu. Nikdy nevíme co se nám stane jestli nás někdo zastřelí ve FN nebo srazí auto na přechode, možná nám někdo nedá přednost na křižovatce, pojede sanita a my nedáme přednost ji nebo potkáme magora s nožem. Já fakt nevím je toho strašně moc co se muže každou sekundu našeho života stát, ze se o tom snad ani takhle nedá přemýšlet jinak je to fakt na prášky nebo blazinec. A dle mého to je daný....kdy se nám co stane 🤷♀️
@urtica samozřejmě, že je to individuální. Známá taky vzdala boj s rakovinou po tom, co jí zemřelo dospělé dítě a taky nebylo jediné. Ale opravdu je rozdíl vidět umírat dítě a dospělého. Problém je, že jak my se teď máme dobře a je u nás bezpečno,tak jsme si odvykli brát smrt jako součást života a vyrovnáváme se s ní obtížně. Lidi mají prostě málo problémů, tak se alespoň musí hádat na netu, vyhledávat adrenalinové zážitky a hrát únikové hry. V dobách ne až tak dávných toto nemuseli lidé vyhledávat, oni to žili.
@not_blond V první řadě vypustit tu myšlenku, že co se má stát, to se stane. Člověk si svůj osud, resp. běh osudu když použiju tvoje slová, může zařídit podle sebe. Tuto myšlenku zastávám já, stejně tak blízká osoba, která s tím má životní zkušenosti. Sled okolností, lidí, myšlenek, informací a dokonce i počasí, náš osud mění. Nic není pevně dané a je pouze na nás, jak s tím naložíme a kterým směrem se dáme. Ve druhé řadě vypustit většinu virtuálního a mediálního světa, omezit anonymitu internetu, žít v reálu, žít ve svém okolí a brát s velkou rezervou to, co se děje na druhé straně světa. Ty ho spasit nemůžeš ale v blízkém okolí už můžeš něco změnit, (sebrat ten papír kolem tříděného odpadu, naházet do popelnice bude prospěšnější, než protestovat na náměstí proti kácení Amazonie). A za třetí, si připomínat, že žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí světa a žijeme v nejbezpečnější a nejbohatší době lidstva. Nepřemýšlíš o tom, jestli tě jiný kmen vyhodí z jeskyně a ve třiceti letech život končí starobou, že ve středověku tvůj život nemá absolutně žádnou cenu, že na tebe neukáže odmítnutý nápadník prstem a veřejně tě neupálí, že neumřeš na španělskou chřipku a nebo, že tě někdo neposadí do vlaku směrujícího někam do neznáma. Ale tato doba má na druhou stranu jedno specifikum, a to je agrese. Na toto téma se už několikrát vyjádřili různí odborníci. V dnešní společnosti je obrovský přetlak nenávisti, agrese a netolerance. Všichni vůči všem. Politickí oponenti vs. přívrženci, matky vs. jiné matky, vs. rodiče, rodiče vs. lékaře, vs. učitelé, vs. společnost a tisíce dalších příkladů. Podívej se na internet, sociální sítě, FB skupiny, lidi žijí v bublinách, každý si najde to své, inklinuje k tomu a ani si nepřipustí, že existuje něco jiného, že exituje jiný názor, jiný přístup. Jen pro příklad, jelikož jsme na tomto fóru, žena touží po dítěti, nemůže otěhotnět, tak hledá informace, spoustu informací, pak hledá ženy s tím samým problémem, dny, týdny, měsíce pročítává články, sítě, zapojí se do diskuzí, přidá se do skupin a za chvíli úplně vytěsní myšlenky, že to může být i jinak. Žije v přesvědčení, že problémy s otěhotněním má většina žen a že jinak to ani nemůže být. A přesto je jinak je. A tohle platí pro všechno, od rodičovských povinností, stravování, zdraví, přes záliby, názory na společnost až po politiku. Takže na závěr, spoustu věcí ovlivnit můžeme a to co ne, tam je potřeba zvýšit opatrnost, soustředěnost, předvídatelnost, používat vlastní rozum ale ne na úkor paranoje.
Ahoj, mám to úplně stejně jako ty a spousta dalších teda, přesně i vím kdy to začalo.. když mi před pár lety umřeli krátce po sobě prarodiče,do tý doby jsem si nějaký zvláštní strach z něčeho neuvědomovala,ale pak přišla ta smrtka krátce po sobě,pak vážná nemoc rodiče,autonehoda blízkého člověka...no a když jsem otěhotněla, říkala jsem si, že třeba konečně tím štěstím vytesnim z hlavy to hrozné,ale ejhle ono se to snad zdvojnasobilo... strašně se bojím dne kdy zemřou rodiče, od té doby co jsem se o od nich odstěhovala se bojím každého telefonu,aby mi nevolali, že se jim něco stalo...o smrti dítěte ani nemluvím, bojím se abychom je viděli vyrustat,aby we jim něco nestalo,aby na hřišti nespadli z prolezacky...jak už tu bylo i řečeno, občas si říkám, že jsem blázen a nebo proč to ostatní berou tak na lehkou váhu?!🤔Ale vím, že je to ve mě... všude prostě vidim potencionální nebezpečí a snažím se mu předcházet, přestože vím, že je to někdy i na úkor ostatních (viz moje dítě se určitě díky mě bojí výšek, proto na hřišti neleze na prolizacky)
Mám to podobný. Ale ještě se mi do toho motají děti. Je to hrůza. Holky 10 a 8. Jezdi ráno do školy autobusem. Už rok. A ja stále dokola každé všední ráno prožívám stejné hrůzy. Vím, že bych nedokázala ztratit ani jedno dite. Tim pro mě prostě život končí. A žit s tím strachem každý den je unavujici. Vím, že až budou chodit večer ven tak už se ani normálně nevyspim. Bude to horší jak obdobi s miminkem 😬
Ahojky, mám to v něčem podobné a v něčem asi ještě horší.... Taky nerada jezdím na dovolené a výlety autem, protože se bojím nehody. U hromadných akcí typu rozsvěcení vánočního stromečku si zásadně stoupám tak, aby nikdo nemohl stát za mnou a abych v případě teroristického útoku měla možnost úniku. V autobuse okamžitě zostražitím, když někdo tahá třeba mobil, zda to není zbraň. Ale všechno je to tak nějak v normě, prostě se mi jen tyhle věci honí hlavou. Mnohem více se bojím těch běžných, všedních nepříjemných věcí, které jsou naopak velmi pravděpodobné, že se stanou..... Třeba že syn bude nějakým způsobem strádat ve školce či (v budoucí) škole. Rozuměj, že ho cestou do školy přepadne a unese pedofil, je pravděpodobnost hodně malá. Ale že chytne nějakou "milou" paní učitelku, která si na něj zasedne, nebo se stane obětí šikany spolužáka, je docela reálné. Vím, neumírá se na to, ale tyhle věci mohou kvalitu života dost negativně ovlivnit.... Nechci, aby moji blízcí měli "jen" život, ale aby to byl šťastný život.
Jinak mi v obou případech pomáhá, když se místo toho můžu bát něčeho úplně jiného, příjemného..... třeba vrahouna z nějaké detektivky. Takže mám neustále rozečtenou nějakou napínavou detektivku nebo thriller a čtu cestou do práce, v autě při cestě na výlet či dovolenou, před spaním a prostě vždy, když to jde🙂
@mysicka_lb Hmm, na tom asi něco bude - od puberty hltám detektivky a horory...
@not_blond Jedině, co máme v životě každý jisté je smrt. Nevyhne se tobě ani tvým dětem. Jen mi příjde zbytečné se stresovat tím, kdy to bude. Žít každý dne naplno a co nejlépe, jak to jde. Starat se o své tělo a zdraví a to, co jde ovlivnit. To co nejde ovlivit, tím se nezatěžovat. Nejlepe omezit media a fb, protože pokud se stane 100 věcí pozitivních a 1 negativní.. je jasné, co se zveřejní. Taky je dobrá pevná víra v to, že po smrti vše nekončí a že se zase potkáte.. že duše člověka je víc než nějaká změť buněk v těle odsouzených k zániku.
@lysecek Jj. Se svou smrtelnosti a smrtelnosti manzela ci rodicu jsem srovnana, ale nejak jsem jeste nedospela do urovne srovnani se se smrtelnosti svych deti. Obcas na ne koukam a pocitam jim roky. Jestli se treba doziji roku 2100, jestli uvidi treba to a to, co je ceka, jaky budou mit zivot. Ale predstava jejich odchodu me neuveritelne desi a zatim me ty myslenky tyraji. Zejmena predstava, ze odejdou drive nez ja.