Jak zvládnout zklamání a odpustit člověku?
Ahoj, dlouho jsem přemýšlela jestli mám tohle téma založit nebo ne. Odpověď je vlastně možná jasná, protože určitě každý zažil nějaké zklamání. Zajímá mě, jak jste ho zvládli, za jak dlouho jste se dokázali přes to přenést nebo jestli danému člověku odpustili? Přišel ten dotyčný s “omluvou” a dopadlo vše jak happy end nebo patříte k těm, které neopustí, nezapomenou nebo se vše uzavřelo bez usmíření? Zajímá mě to, protože sama prožívám jedno zklamání v člověku.
@helmon určitě, moje máma se po 25 letech vykaslala na tátu, což by nebylo nic neodpustiténeho, kdyby 2 roky nezila s jiným paralelně a nám jezdila domu dělat peklo. Teď se s tátou už 7 let soudí. Neskutečný.
@helmon me zklamala nejvíc moje matka, v puberte se zacala chovat hrozne, zmenila se a vím ze uz nikdy nebudu mit s ni vztah jako v dětství. Moc me to mrzí, ale když jsem ji rikala, cim mi ubližovala, neuznala to nikdy. Moje mama je manipulator, lhář a zřejmě i sociopat... Lituju všechny, kdo ma takovou mamu a podvoli se a poslouchají na slovo a matka s nimi dal manipuluje. Jde tonu zabranit. Ale musíte být tvrdí a neústupní, jinak vám bude ničit život.... Pak me zklamal člověk, ktereho jsem mela za kamaráda 16 let (pritel sestry). Vyklubal se z nej hajzl a podvodnik....
Zklani patří k životu...k vytříbení lidí a vztahu. Pokud se jednalo o malé zklamání, dala jsem šanci, pokud o velké, nebo opakovane, poslala jsem do oběhu. Zbytečně se trápit lidma, kteří si člověka neváží a nerespektuji ho.
@helmon zklamal mě někdo koho jsem moc milovala. Byl to muž, kterého jsem asi milovala jako nikdy jiného. Bylo to bolestivé a dlouhé než se to změnilo. Našla jsem si asi dva takové citáty nebo články a ty jsem si četla nejdřív každý den i několikrát denně, aby mi pomohly dostat se pod kůži problému. Postupně jsem tomu začala věřit a situaci lépe zvladala. Vystihovaly to, co se mi stalo/dělo. Nakonec jsem došla k odpuštění. Přišel po mnoha měsících? (Asi) den kdy jsem si byla schopna přiznat, že mu odpouštím a ulevilo se mi. S daným člověkem jsem o tom ale nikdy nemluvila. On se nikdy neomluvil a ani já jemu (pokud jsem měla za co, je možné, že i on pociťoval potřebu moji omluvy 🤷♀️). Bydlíme kousek od sebe takže se občas vidíme, ale vždy je to na místní akci apod kde je víc lidi takže se pozdravime a snažíme se tolerovat a přímo se spolu nikdy nebavíme. Jsou to zvláštní pocity, které trvají stále a myslím, že už to nad námi proste zůstane na vždy viset. Takové nevyřčené cosi…vysvětlení možná.
Odpuštění, smíření…to vše přišlo, ale taková zvláštní atmosféra proste vládne kdyz se někde náhodou potkáme. Naštěstí se to stane tak jednou do roka takže dobrý 😁. Bylo to moc těžký, ale časem mi došlo, ze to jaký je on nemůže ovlivňovat mě. Ze je na mě jak se k tomu postavim ☺️.
Zklamala mě před lety nejlepší kamarádka,holka,kterou já brala za sestru a dýchala bych pro ni..je to už 15let a nikdy jsem ji to neodpustila a nezapomněla,ale hsem schopná s tím žít,aniž bych se tím užírala..na druhou stranu by mě to i dnes zajímalo,proč to udělala..
Jsem povaha,co neodpouští,jak mě někdo jednou zklame,už je to navždy..zároveň i tím jsem hodně uzavřená a nepouštim si lidi k tělu,takže už mi vlastně nemá kdo zklamat..mám kolem sebe jen úzký kruh lidí,kterým věřím