• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Jaké jste měly dětství? Jak na něj vzpomínáte?

23. června 2008 
autor
apon: já si Tě ráda vyslechnu a na ostatní se vyprdni, ta netolerance mě tady už sere...
20. čer 2008 v 19:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
Apon, souhlas s Bambulíkem, sice jsem sekci Tchyně nečetla :unamused: , myslíš, že by to pak někdo mohl zneužít proti tobě???
20. čer 2008 ve 20:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
no urcite jo..pac nekteri chytraci to zacnou svepomoci analyzovat jaka jsem osobnost a jine kecy..me staci si precist nektere nazory na mou osobu a celkem ziram..ja to muzu nastinit v IP ale tady ne.. :stuck_out_tongue_closed_eyes:
20. čer 2008 ve 20:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak u mě půl napůl. Rodiče jsou celkem otevření lidé, hodně s námi cestovali po ČR, setkávali se s dalšími rodinami, byla sranda. Ovšem můj táta je totál mimoň (muzikant) a máma byla doma za vůdce smečky a generála a to bohužel i směrem k nám. Ještě teď mám osypky ze sobotního ranního výkřiku "rozdělíme si úkoly", vím, že žádné dítě asi nebaví uklízet, ale my jsme byly vydrezurované i bez těchhle pokřiků. Vánoční stres, který končil vždy nějakou hysterickou scénkou, mi způsobil, že jsem Vánoce nesnášela a v dospělosti ani neslavila. Občas jsme dostaly nařezáno, ne že by to byla nějaká hrůza, ale já jsem byla vždy relativně hodné děcko a cítila jsem to jako strašné ponížení, zvlášť když na mámě bylo poznat, že si spíš pouští ventil. :stuck_out_tongue_closed_eyes: Ale měly jsme proti některým příběhům tady se sestrou dobré zázemí, možnosti studovat atd., což ocěňuji. S tárou jsem byla vždy v pohodě, jako otec tedy nefungoval, protože vychovávat vůbec neumí, ale je to zábavný a chytrý člověk, takže jsem strašně ráda poslouchala, co nám povídal a jaké fórky dělal. Máma je také velmi inteligentní, ale bohužel postižená výchovou svým despotickým otcem, čemuž se snažila tak bránit, až se začala chovat podobně. Takže se s námi vždycky všude strašně chlubila, jak jsme nadané a co všechno umíme a budeme dělat. Celkem mě to ovlivnilo při výběru výšky, až před třicítkou jsem začala přicházet na to, co chci já a nedala se zmást jejím očekáváním. Moji partneři pro ni vždy byli málo a chovala se k nim povýšeně, což mě děsně točilo. Mého současného žere, protože je známý, zajištěný a muzikant, prostě pro ni splněný snobský sen ... a to mě točí ještě víc, protože já si ho vybírala pro jiné kvality a zrovna tohle je mi někde. S našima jsem měla několik konfliktů, kdy se se mnou přestali úplně bavit (např. celé těhu máma dělala, že neexistuju). Teď už je to lepší, protože jsou hotoví z Týnky a já je beru jako babi a dědu, ale své věci s nimi absolutně neřeším, protože máme rozdílné hodnotové žebříčky.
Nejvíc jsem si ty nedostatky uvědomila, když jsem začala žít s Mírou, jeho rodina je totiž skvělá, tchánovci se ke mně chovají jako rodiče a mám je fakt ráda. Trávíme dohromady spoustu času a je to super. na nich vidím, co je rodičovství, být při svých dětech, ať už dělají cokoliv, respektovat jejich rozhodnutí a volbu partnerů, pomoci radou či penězi, když je třeba ... to zní dost materialisticky, ale moji rodiče jsou mnohem bohatší než moji tchánovci, a přesto je nikdy nenapadlo nám se sestrou do začátků v Praze nějak vypomoct např. se zařizováním bytu nabo nám spořit do dospělosti. Sedí si ve své megavile a my měly se ségrou doma všechno v krabicích a jedly masoxovou polívku, protože nájem v Praze nám sežral veškěré příjmy. No je to pro mě poučením, že se o své děti postarám po všech stránkách a budu se je ptát na jejich problémy, moje máma si ke mně z ženského hlediska cestu nikdy nehledala a o mých láskách a starostech nic neví. :unamused:
Aponchie a taky znám to, že máma obrací věci naruby a tváří se, že prapůvodcem vzniklého problému jsem já a ne ona. To je pak těžká komunikace.
Ale za ty léta už to beru s nadhledem, dřív mě to hodně mrzelo, ale jak píšete, moje rodina je ta, kterou jsem si našla a porodila :grinning: a jsem teď fakt happy a vždy je nablízku někdo, koho zajímám nejen jako objekt prezentace dokonalého života, ale jako svébytná holka s všedními starostmi.
20. čer 2008 ve 20:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
některý příběhy jsou moc smutný :cry:
já měla moc krásný dětství tak do mejch cca 14, potom i u nás byly mraky - táta jednu dobu dost pil a měl ženskou a máma po čtyřicítce psychicky zhroutila a od tý doby je psychicky labilní - hypochondr, nesnese žádnou výčitku, i po požádání typu "mohla bys prosím klepat" se psychicky hroutí - má hluboký deprese...apod. Například nemůže vozit malýho v kočárku sama, protože má strach, že se jí někde udělá špatně a malej bude v nebezpečí, když o sobě nebude vědět. Ssem se o ní jako dítě bála - omdlívala v MHD, dělalo se jí špatně v obchodech, několikrát jsem volala záchranku. Měla jsem paniku s ní někam jet sama. Ale v mojí povaze je se vůči tomu co mě trápí zatvrdit a znecitlivět vůči tomu. Takže jsem se v pubertě o ní bát přestala. Vůbec jsem jí přestala řešit. Jednou o prázdinách si každý den na chatě klekla na zem a opřená o křeslo měla jakýsi záchvat úzkosti, který se projevoval jako slabost. Táta z ní byl pokaždý na větvi a bál se o ní (infarkt, mrtvice, apod) ale já už jí v klidu překročila a šla pryč. Už se mě to nedotýkalo. Stala se z ní mučednice, která se umí bavit jen o nemocech, o tom jak nemají s tátou peníze, apod. Když jsem jí řekla, že je malej macík, tak mi oznámila, že má určitě cukrovku, a podobný kecy :confounded: No a vinu za vše dává otci, že jí psychicky utlačoval. A mě potom taky - podle ní jsem strašně sobecká a díky tomu budu šťastná, to že ona neuměla. No, asi sobecká sem, pro svou rodinu (manžela syn) udělám vše :sunglasses:
Jinak táta má taky svý mouchy, ale jsme si hodně podobný, proto se můžeme pohádat a za 5 minut o tom nevíme. Jïnak je moc fajn, docela si rozumíme.
A mám dvě sestry, ale o 12 a 16 let starší. Takže jsem vlastně jedináček.
Mojí povahu tedy vykreslilo matčino chování ale hlavně mi v 17 umřel můj přítel a báječnej kamarád v jednom. Táta to s nim napral v autě do stromu :cry: A já se hrozně změnila - stáhla jsem se do ústraní, přestala se učit, jen jsem si četla a četla. Začala jsem poslouchat tvrdou muziku a vyžívat se v opacích toho co dělali moji vrstevníci. Všechny jsem považovala za blbé a jednoduché :frowning2: Přestala jsem se učit a kašlala na výsledky. Měla jsem čtyřky a učitelé mě považovali za hloupou. Citově jsem se stáhla a stala se bezcitnou vůči ostatním lidem a lidskýmu neštěstí. Hrozně jsem se upla na svoje tehdejší kamarády a hrozně mě ranila každá zrada od nich, a že jich pár bylo. Tak jsem dala sbohem i své partě a absolutně od všeho odstřihla svůj život. A asi se zasmějete, ale zachránila mě moje práce. Hrozně jsem se chtěla dostat ke kriminálce, tak jsem (ve čtvrťáku) začala na sobě makat. Cvičit, běhat, plavat, šprtat se a celej svůj svět sem zaměřila jen na svou "těžce" :grinning: vysněnou budoucnost.
A pak jsem to dokázala, odmaturovala jsem s jedničkama a dostala jsem se sice trochu jinam ale na neméně zajímavé místo a poznala jsem lidi, který o mě nevěděli co jsem byla zač, nevěděli, že jsem měla na střední skoro 100kilo a že mě všichni považovali za moc tvrdou a odměřenou, protože teď jsem byla hubená, pěkná a pořád vysmátá. Balil mě každej druhej chlap v práci a našla jsem si na výcviku nejlepšího kamaráda a o dva roky později i nejúžasnějšího manžela :wink: :dizzy_face: :dizzy_face: Teď mám skvělého manžela, krásného syna, opravdové přátele, vysokou školu a za sebou 6 úspěšných pracovních let :dizzy_face:
20. čer 2008 ve 20:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky, když vás tak čtu, tak můžu být ráda za takové rodiče, jaké mám. Sice taky mají své mouchy, ale dětství jsem měla celkem v pohodě. Samozřejmě jako malou mi taky párkrát dali páskem přes zadek, ruce (ale to jsem si fakt zasloužila) :grinning: Naši bydlí na vesnici, takže pořád plno práce, hlavně v létě, takže jsem ráda, že některý věci fakt dělat nemusím. Ale to jsme prostě museli makat, neexistovalo, že se nám nechce, nebo něco takovýho...Se školou to bylo celkem v poho, trojky jsem na základce vždycky měla dvě a bylo to v poho, na střední to taky ušlo, ale že by mi bili kvůli známkám, to nee...Sami měli jen učňák...Když jsem si chtěla dát přihlášku na VŠ, tak mi akorát máma řikala, že se čtyřkou mi tam nevezmou...přijímačky jsem nakonec neudělala o pár bodů...Když jsem po dvou letech zkoušela přijímačky na dálkový, tak jen máma čuměla, že jsem je dala, bohužel školu jsem neudělala, ale mě to neva...Jinak samozřejmě vždycky když k našim jedeme, tak se dělá podle toho, co oni chtějí, v kuchyni s mámou je to taky děs, všechno dělám špatně, kdybych to dělala podle ní, tak je to tak lepší...Ale radši už jen odsekávám :grinning: Jen pořád se jede podle toho, jak oni pískají, a to samé mají na ségru i bráchu. Jo, a co jsme byla na střední, tak před ukončením jsem si nesměla barvit vlasy, chodit namalovaná, namalovaný nehty...Ani teď na to moc nejsem... Ale aspoň na ty diskotéky mi pouštěli :sweat_smile:
20. čer 2008 ve 20:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky, zatím je tady víc veselejších příběhů...., to je dobře :dizzy_face: . Čtu je s otevřenou pusou a je mi u nich moc fajn :slight_smile: .
20. čer 2008 ve 20:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ygreen, člověk musí zmobilizovat své síly a to zaměření se sám na sebe v určitém okamžiku není od věci. Já měla hrozné problémy se sebevědomím, protože na mě máma kladla velmi vysoké nároky a já byla hubená brejlatá nesmělá a zmatená. Teď jsem úplně jiný člověk, ale cesta byla dlouhá a musela jsem vyzkoušet mnohé, než jsem našla, co je to pravé pro mě. Tak Ty to sama znáš, důležité je, žes vše překonala a cit v sobě zas probudila. Já mám sestru, která bohužel tu cestu doposud nenašla a pořád si nese nahromaděné problémy a ve výsledku je sama a zlá na své okolí a ještě se tváří, že za všechno můžou ostatní. Bohužel se hodně pomamila a nevidí, že dělá to, co jí vždy na mámě vadilo. Jenže jak jí pomoci, nedokáže na to pohlédnout s nadhledem a s mámou se teď děsně paktujou (i proti mně). :unamused:
20. čer 2008 ve 20:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
petrolejko: moje tchýně je taky skvělá ženská, který, narozdíl od mý matky, i kdyby mělo upadnout koleno, tak k doktorovi nejde s tím, že to nic není :grinning: hrozně ráda si povídá a zajímá jí i co já (moje matky jen vypočte své nové nemoci a hledá je i u mě).
A s penězma - matka měla hnusnej žlutej notýsek, kam psala úplně vše od mý maturity po dobu než jsem mohla nastoupit do práce (cca 7 měsíců po které trvalo výběrové řízení) - psala tam jídlo, třetinu nájmu, nákupy, drogerii, půjčky, autoškolu - vše psala a odepisovala. Táta tomu nevěřil, ale moje matka si do svého žlutého notýsku napsala i 500 za kredit a 200 za jídlo, které mi přivezli do nemocnice, kam mě odvezli s těžkým zánětem ledvin :rolling_eyes:
20. čer 2008 ve 20:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jo asi jedna z mno z vás... dětství bylo v pohodě, dokud jsem byla hodná a poslušná holčička. Byla jsem vychovaná, že maminku se musí poslouchat a pak to bylo vše OK.
Naši se ani nevzali, protože mě otec nechtěl a já byla s mámou sama - jak jsem již 1000x slyšela, obětovala život mě a vzdala se všeho.... z toho se pak vyvynulo to, že když jsem konečně nabrala rozum a chtěla projevit svou identitu, byla jsem ta špatná, protože už jsem nešlapala jak natažený hodinky,a hlavně jsem neskákala jak ona píská.
byla jsem a dodnes jsem prý málo vděčná, za to co maminka pro mě objetovala. Mé máti taky není nic dobré a nikdo dobrý, nesnese se s nikým, ani s kamarádkama natož s cizím chlapem.
Vhledem k její oběti dnes zustala "sama" (bydlíme společně tak sama zase moc není), a lituje se a protože kvuli mě nemá žádný zájmy ani kamarádky, a už nemá ani práci a je 4 roky v duchodu , tak se snaží být užitečná tím, že se stará opět o mě a mou rodinu :confounded: :rolling_eyes: :rolling_eyes: :rolling_eyes: ( z čehož se snažím už roky vymanit, ale mati mě nikdy neposlouchá, neboť jen ona ví co je pro všechny z nás nejlepší :rolling_eyes: ), což je děsně vyčerpávající, pže se pořád se*e po čem jí je prd... a já mimo toho, že jsem zralá na psychiatrii,tak denně řeším nějaké její stupidní problémy (které si mimochodem vytváří sama a zbytečně, pže nemá co dělat). A navíc jsme málo vděčná a hnusná, když odmítám její pomoc :rolling_eyes:
20. čer 2008 ve 20:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak to je téma jak dělaný pro mne. Vztah s tátou špatný. Nezajímal se o nás. Nechtěl si s námi hrát, ani máma ne. Ale ta se s námi alespoň učila. Teď už táta nežije. Máma mi taky stále diktovala, co si mám vzít na sebe a proč si tak často myju vlasy. Měla a mám je mastné, tak už druhý, třetí den byly takové matné, nepěkně vypadající a dostávala jsem to ve škole samo sežrat. Nejsem hezká, ale dokážu být sympatická, když jsem vnitřně celkem v pohodě. A máma mi říkala, abych si z toho nic nedělala, že ona taky není hezká. O ségře říkala - "to je pěkná holka". Je to sice pravda, že je hezčí, jenže mne to dost bolelo, když jsem měla beďary, mastné vlasy a hrůza. A ještě jsem si v 19 letech koupila první wallkmena. Měla jsem ho na uších v posteli a usnula s ním. Ráno tam nebyl a měla ho máma. Prý, co jsem si to koupila. Bylo to za moje peníze a strašně mne to vadilo, že mi bere věci. A když se hádáme, tak mi řekne, když Tvoje ségra je taková a Ty jsi maková. Ty jsi prostě jiná!!! Mámě asi teď vadí, že jsem taková docela chladná (bydlí s námi). Jenže si moooc dobře pamatuju, že jsem jednou zlobila a potom jsem chtěla pochovat od ní a ona mne nepochovala. Co prý od ní chci. Já svoje děti chovám, i když zlobí, protože to se zlobením nemá co dělat. A ještě mi máma s babi (její mámou) říkaly, že nic nedokážu a cpaly mi oblečení, které bylo příšerné, vymykala jsem se z kolektivu. Brečela jsem a stejně mi to bylo prd platné, babi mi to ušila. A přešila mi takový kostýmek, což se vůbec pro můj věk nehodilo. Bylo to na základce. To si asi dokážete představit. :angry: :angry: :angry: :angry: :angry:
20. čer 2008 ve 21:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ygreen. :frowning2: Já si asi ve 13-ti chtěla začít dělat graf dní, kdy mámu něco bolelo (je celý život zdravá jak řípa), no nemusela jsem si ho nakonec dělat, protože každý den ji buď bolela hlava nebo zuby nebo cokoliv jiného a byla děsně strhaná z toho, jak se o nás všechny musí postarat a demonstrativně to dávala najevo. Jsem teď sama matkou a vím, že není lehké se o dítě postarat, ale to byla teda pruda první kategire, neustálé vzbuzování pocitu, že jí něco dlužím a že jsem nějaká její investice nebo co. :stuck_out_tongue_closed_eyes: U nás se zase stalo, že mi děda (její táta) odkázal peníze a ji vydědil (protože s ním asi 5 let před smrtí vůbec nekomunikovala). Já jsem nabídla, že se o dědictví rozdělíme na třetiny - já, sestra a máma, jako jediní jeho žijící potomci. A ona mi nadala do podrazáků, že jsem to celé plánovala a že jí třetina nestačí. :stuck_out_tongue_closed_eyes: To bylo v době, kdy jsem měla v podnájmu akorát matraci na zemi, místo skříně krabice a na školu jsem si vydělávala sama, abych mohla studovat. :confused:
20. čer 2008 ve 21:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
petrolejka: moje starší sestra je taky celá máma a ona mámu ve skrytu nemá moc ráda, ale využívá jí na hlídání dětí. Je mi jí ale spíš líto - zdědila po mámě vše co mohla, i některé nemoci a psychickou labilitu. Já jsem díky bohu tvrdoň z tátovi strany :grinning:

A já zase byla hodně tlustá - táta vždy když jsem se blížila k lednici, ak zařval NEŽER :grinning: :grinning: a pak - pojď ochutnat moje utopenečky, jsou báááječnííí :grinning: :grinning: Ale ani s jedním jsem nikdy nemluvila o svých citech, láskách a tak. Nikdy se mě nikdo z nich nezeptal. Asi se pak trochu báli, že bych je odpálkovala, ale oni netuší, že mi umřel přítel - nikdy jsem jim to neřekla a oni mojí změnu v chování nekomentovali. Ani proč v noci bulim vedle v pokoji. A dokonce si ani nevšimli, že mám po tom problémy s jídlem - za 3/4 roku jsem shodila 27kg - ale oni si mysleli, že asi jen cvičenim, ale já se kráva prolejvala projímadlama a nakonec jsem měla k jídlu odpor. No, ale naši mě jen chválili jak krásně hubnu :pensive:
Z toho mě dostal můj nejlepší kamarád na výcviku - oznámil mi svým neodolatelným způsobem, že pokud nesním tu pizzu, tak dostanu na hubu :grinning: :grinning: :grinning: rok jeho přátelství byl pro mě 10kilo nahoru :grinning: :grinning:
20. čer 2008 ve 21:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Můj táta každýmu vykládá, jak je na mě pyšnej, ale mě to nikdy neřekl. Když se před 10 lety vdávala ségra, tak se ožral a na celý sídliště řval že jsem nula - a to jsem ho táhla domu :stuck_out_tongue_closed_eyes:
20. čer 2008 ve 21:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Když Vás tak holky čtu, tak to mám ještě celkem v pohodě. Ale stejně nemám moc sebevědomí. Spíš na bodě mrazu. A do nedávna jsem trpěla, že má máma ségru radši. A se ségrou si kvůli mámě nerozumíme. Ona si na mne u ní stěžuje a ségra stojí při ní.
20. čer 2008 ve 21:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
Hele, aknela, to mi hodne pripomina mou matku a hlavne babicku; kdyz mi bylo 14 a mela jsem mastnaky (mastny vlasy :grinning: ), akne a nabeh na skoliozu a rovnatka, tak me srovnavaly s mou o pet let starsi sestrenici, ktera byla muj presny opak: krasny panenskovsky oblicej, nadherne vlasy, vystavni usmev a bla bla bla...dokonce si vybavuju jednu prihodu, kdy k nam mila sestrenice prijela se svym tehdejsim pritelem a oba vypadali jako ze zurnalu (mne bylo 14, ji 19) - to se matka i babi mohly ze sestrenky podelat - cively na ni jak na svaty obrazek a babicka ji dokola opakovala, jak je hezka, jeji pritel sikovny atd...kdyz odjeli, babi na me zavrcela: 'Ta Verunka ma tak krasny vlasy, jenom ty je mas jak pochcanou slamu!!!' :rolling_eyes: 'A plet - jako alabastr....to jenom ty mas to ekne' :rolling_eyes: (nechapala, ze je to akne, ne ekne...)....no umis si predstavit, co to se mnou -zakomplexovanou pubertackou- udelalo :frowning2: Nejlepsi terno ovsem je, ze mila sestrenka si vzala muslima a chodi zahalena od hlavy k pate (doslova!), takze jeji krasny vlasy/zuby/usmev/plet atd jsou ji platny jak mrtvymu kabat, kdyz se stejne nikomu ukazovat nemuze :grinning: No a mne ted babi (kdyz se vidime) rika, jak jsem hezka, ale to me dokaze paradoxne nastvat, protoze nechapu, proc mi to rika ted, kdyz uz sebevedomi zvysovat nepotrebuju....Mela mi to spis rikat pred 10 lety a ne me jeste srazet.. :rolling_eyes:
20. čer 2008 ve 21:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
Zanett, tak to sedí s tou pochcanou slámou. Takový hlášky tam taky padaly. Jo a sestřenky jsou taky pěkné, hlavně ta stejně stará se mnou. A vždycky dostávaly od babi za dárky pěkné oblečení a já a ségra noční košily a takové blbiny. Já vím, že nám nemusí nikdo nic dávat, jenže tehdy mne strašně moc mrzelo. Byly jsme z vesnice ony bydlely v městě. Jo a obě mají VŠ a já a ségra jen SŠ. Prostě byly jedničky u naší babči. Ono je to všechno pravda, jenže takovéhle srovnávání neskutečně bolí. :angry: :angry: :angry: :angry:
20. čer 2008 ve 21:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
aknelo, jj, nebo sestrenka a segra dostavaly holcici darky (sponky, celenky, obleceni), ktery jsem jim zavidela, ale ja, ktera nebyla dostatecne hezka jsem dostavala prakticky darky; orezavatka, omalovanky atd :grinning: :rolling_eyes:

Moje druha sestrenice studovala vejsku - pedak a delala z toho hrozny drama a cela rodina se rozplyvala, jak je strasne inteligentni (ikdyz se na VS dostala diky protekci a studium si musela o rok prodlouzit kvuli neudelanym zkouskam)....vsichni se tvarili, jako kdyby studovala jadernou fyziku, kdyz pritom studovala obycejnej pedak (a pak skoncila jako vychna nekde v zapadle vesnicke ZS). Ovsem dostalo se ji za jeji snahu obrovskeho uznani. Ja studuju v zahranici (v cizim jazyce samozrejme) a k tomu jeste pracuju, ale nikdy se mi nedostalo ani polovicniho uznani...rozumej, nejde mi o uznani, tu vysku delam pro sebe, ale s*re me ten nepomer :rolling_eyes:
20. čer 2008 ve 21:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
zanett: jak sis sebevědomí vybudovala? asi blbá otázka co?
20. čer 2008 ve 21:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
wow, tak to je teda husty tema. U nas to taky nebylo jednoduchy, starala se o nas jen matka, otec mel novou rodinu, navic na nas neplatil, jednou dokonce segry unesl, resp. nas privezl z prazdnin, mama po nem chtela penize, ja uz byla vystoupena z auta, a jak se hadali, on nasedl do auta a odjel - i se segrama.
Btw cesky zakony - chacha, urady ani policie, nikdo vam nepomuze, dodneska je na otce exekuce za alimenty na tri dety nekolik let zpet a porad se nic nedeje, otec podnika, ma auto a svou novou rodinu a pohoda jazz.
Holky co jste to nejak resily s psychologi, v nejblizsi dobe se taky chystam, protoze ted je navic v hajzlu i mati, neco na zpusob jak psala kristi, akorat ze nase mati to nechce resit....naposled o vanocich kdyz byla ozrala a ja ji to vycetla me malem v noci vyhodila a od ty doby spolu nekomunikujem....tak se chci opytat, ja si to u toho psychologa nedovedu predstavit, nedokazu o tom skoro ani psat, jak o tom mam mluvit s cizim clovekem? a jak mam vubec zacit?
20. čer 2008 ve 21:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
sophii: vybalit problém tak jak je, on se s tím psycholog porve, on ví jak komunikovat...
20. čer 2008 ve 21:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
no asi jo, ale kdyz ja ani nevim, na jednu stranu matku nenavidim, na druhou mi je ji lito, chapes? no ale tak on si s tim asi poradi, ale proste si to nedokazu predstavit, ja jsem dost uzavrena a tohle o me vi jen hoodne malo lidi.
20. čer 2008 ve 21:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
Bambuliku, s tim sebevedomim to sice neni otazka na me, ale u me pomohlo osamostatneni, nejaky uspechy ve skole a v praci, fajn chlap, se kterym jsme tak nejak spolecne dozrali (taky mel od otce sebevedomi na nule) a pak taky buddhisticka praxe :slight_smile:

Co se tyce psychologa, sice nechodim sama se sebou, ale s tim kamaradem, no ale je to fajn :slight_smile: U nas teda dost pomohlo, ze ta psycholozka je kamaradka moji kamaradky (tady z kone :slight_smile:), takze proste sympaticka holka naseho veku. Ten muj kamarad se odhodlaval k psychologovi X let, ale prave se bal jit k nekomu, o kom nic nevi, a takhle se konecne dokopal a je to super (ja jsem tam takovej polonezavislej pozorovatel, co funguje napul jako analytik a napul taky jako pacient ;)). No na prvni navsteve se tak nejak probralo, jaky problemy ma (tj. vlastne jak to vnima on, ze ma strachy deprese a tak, a ze nevi z ceho). Aby ona si trochu udelala predstavu, a pak se usnesli, jestli si navzajem vyhovujou a bude to pokracovat dal. No a pak vetsinou na kazdy navsteve se probere, co se od minula udalo novyho, jak to vypada s domacimi ukoly ;) (protoze vetsinou dostane nejakej ukol, jako treba uvedomovat si nejaky situace, kdyz do nich zapadne, zkusit udelat nejakou akci, ke ktery se driv neodhodlal a tak..), a pak to tak nejak plyne, ze se povida, ona se vetsinou spis tak jemne pta a posloucha a obcas rekne nejaky obecnejsi zavery (kdyz je ten psycholog) nebo ho tak jemne smeruje, aby si sam uvedomil nektery veci, ktery nam z vnejsku jsou jasny, ale jemu ne :slight_smile:.

Zatim nevim, jestli to bude mit nejakej velkej ucinek, ale rozhodne to pomuze si aspon srovnat, kde je skutecnej problem a co jsou jenom dusledky. Pak se s tim zatoci lip nez jen s tim, ze se clovek cejti zle a nevi proc...
20. čer 2008 ve 21:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Sofi, no právě..., jak u psychologa začít... :confounded: , ale neboj, ona/on tě nějak navede. Já když jsem poprvé začala mluvit o svém dětství... a o problému, tak jsem se rozbrečela, ani nevím proč, šlo to nějak samo. Prostě je to známka toho, že jsem s tím nebyla a vlastně ještě zcela nejsem smířená a pořád se mi to vrací. Ty tam chceš jít i osobně nebo jako jen doprovod maminky????
20. čer 2008 ve 22:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
no, já musím říct, že co se týče osobnosti, tak mě vlastně moje blbý dětství moc neovlivnilo...to bych dnes asi byla vyklepaná troska :stuck_out_tongue_closed_eyes: , ale zase jsem problémy odjakživa řešila neurotickým přežíráním a válčím s tím do teď :confounded:

já měla hrozně hodnou maminku (zemřela před šesti týdny), ale ona byla hroznej slaboch a žena trpitelka a dopustila situace, který se nemusely stát..hodně dlouho jsem pak měla pocit, že musím všechny nešťastný kolem sebe ochránit a pomoct jim ze všech trablů a dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že můžu pomoct jen tomu, kdo o mou pomoc stojí a že nemohu vyřešit problémy druhých, pokud jim situace vlastně vyhovuje....to byla vlastně i situace maminky, která měla celej život dost nešťastnej, ale vlastně to byla její volba....všechno samozřejmě vycházelo z toho, že nebyla jako dítě milovaná...já se aspoň narodila dvěma bláznům, co mě vlastně chtěli, i když byli mladí a pak spolu dlouho nevydrželi...ale asi ta prvotní radost ploditelů hraje větší roli, než by se zdálo, v mém okolí se to teda potvrzuje...

já věřím na to, že veškerý citový problémy se odráží na našem zdraví a vidím příčinnou souvislost mezi svými zdravotními problémy a svým životem....tak teď už jen se toho zbavit :slight_smile:
20. čer 2008 ve 22:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
Sofi, s tom maminkou jsem na tom podobně, na jednu stranu matku přes to všechno nenávidím, a na druhou stranu je mi jí líto, ale ta lítost musí pryč, je to fakt těžké... je to běh na dlouhou trať, přeji ti v tomto směru hodně hodně úspěchů....
20. čer 2008 ve 22:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
dagina: osobne, resp. se segrama, mama bydli v jinym meste a je total blazen. Neda se s ni komunikovat a my porad jen se segrama resime, jedna je pro ze za to muze alkohol, druha zase ze je mama blazen atd atd, takze jsme musely uznat, ze na tohle nestacime. A kdyz si k tomu prictu ne zrovna idealni, resp. pro nekoho mozna dost drsny detstvi, tak je proste ten psycholog na miste. Akorat se toho bojim, pac ted jsem "celkem" v poho a jak v tom bude stourat, tak se to zase vrati. Rozumej, ja ten problem s mati akorat ignoruju, proste se mi dari na to nemyslet, ale obcas se rozbrecim nebo vybuchnu v sytuaci, ktera je temer bezna.
20. čer 2008 ve 22:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
Maciku, přesně tak :astonished: .
20. čer 2008 ve 22:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
sophii: psycholog je neutrální člověk kterej se Ti pokusí nastavit zrdcadlo a navést tě ke je chyba, co změnit a komu jinému se otevřít? Já tam i brečela a emoce musí jít holka ven...
on se nesměje, chápe to, je vázanej mlčenlivostí............
já se ¨taky styděla takovou pomoct vyhledat, ale když se léčí angína, musí se léčit i bolavá duše kruci, to si málokdo uvědomuje....
psychické zdraví je strašně důležité a když není, pak se dostavují různé nemoce, nechci chytračit, ale jistě mi dá někdo za pravdu...
20. čer 2008 ve 22:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
gedren: tak to zni docela v pohode, doufam ze na zacatku budu moct chodit se segrama, uz to vidim, jak tam budem vsechny sedet a nikdo nebude chtit zacit :astonished: ale vazne, kdysi davno jsem pri skole neco malinko podobnyho absolvovala, teda ve skupine, a bylo to silny, tezky, nekdy brutalni, vsichni breceli, ale dneska z toho cerpam silu, to je fakt.
20. čer 2008 ve 22:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek