Je mi 34 a poprvé v životě nevím, kudy jít

dukie
16. lis 2015

Zdravím všechny maminky, které do této diskuze zavítaly.

Stalo se Vám některé, že jste na tom byly podobně? Že jste se najednou zastavily a zjistily jste, že jste tam, kde jste vždycky chtěly být, ale najednou cítíte, že tam být nechcete? A tak se rozhlížíte a zjistíte, že vlastně vůbec nevíte, kam dál?

Já si to uvědomila (naplno) asi před půl rokem. Ono to tak pomalu všechno nějak plynulo a přibývalo, nabalovalo se... nejdřív velmi uplakané dítko, velmi nespavé dítko (několik let), s velkými problémy s řečí (starší syn má expresivní dysfázii), díky tomu i s výchovnými problémy (nerozumíš mi = vztekám se)... pak ne úplně idylické manželství (dnes už fungujeme čistě jako rodiče, už vůbec ne jako muž a žena)... pak jsem se vrátila do práce, nárazově velmi náročné práce, dá se říct. Což bylo zpočátku docela fajn, protože mi to pomáhalo žít 8 hodin denně pryč od toho ostatního... jenže občas bylo potřeba zůstat dýl, a to se manželovi moc nelíbilo (ani když viděl výplatní pásku, na které byl výdělek větší než jeho), takže když jsem v tom nejnáročnějším pracovním období vstávala ve čtyři, abych byla v pět ráno v práci... a vrátila se domů o půl desáté večer úplně vyřízená, řval na mě, že on se o děti starat nebude... a pak jsem z toho najednou byla neskutečně vyčerpaná. Duší i tělem. Cestou z práce jsem vyčerpáním plakala za volantem, doma mě čekal protivný manžel a neutěšená domácnost, děti sedící u počítače (aby od nich měl klid)... takže jsme se pohádali znova... a já do toho všeho byla prakticky v kuse nemocná, jedna antibiotika za druhými, bezvýsledně...

Takže jsem měla to, po čem jsem vždy toužila, k čemu jsem vždy směřovala. Muže, děti, dům (s hypotékou), skvělou (a dobře placenou) práci... ale byla jsem totálně vyšťavená a jediné, po čem jsem toužila, bylo utéct. Od všeho.

Věděla jsem, že dětem tátu brát nechci. Jediné, co jsem v tu chvíli dokázala odříznout, byla ta práce. A tak jsem to udělala. A udělala si půlroční "prázdniny", kdy jsem dělala dětem taxikáře (díky diagnóze staršího syna ho nemůžeme mít ve škole ve stejném místě jako bydlíme, takže jedno dítko odevzdám do školky u nás a druhé musím dovézt denně cca 25 km do specializované školy a pak zase vyzvednout), starala se o domácnost, dělala se starším synem úkoly... no však tohle znáte.

Teď se chystám znovu do práce, snad méně náročné (to se uvidí, doufám v to). Ale ani po té půlroční pauze se necítím vůbec dobře. Necítím se plná sil jako dřív. Jsem stále vyčerpaná... a na nic se netěším. A pořád mám pocit, že bych chtěla od všeho utéct. Časté virózy se mě stále drží (od září už mám třetí...), když se ráno probudím, vůbec nechci z postele, necítím se odpočatá... ale samo že vstát musím... vstát a rozvést děti do institucí...

Své děti miluju, jasně že je neopustím. 🙂 Ale prostě tu teď sedím a vím, že jsem ve svém životě někde, kde být nechci. Ale nevím, kudy a kam vykročit. Poprvé v životě nevím, co se svým životem, abych byla zase tak v pohodě jako dřív... A vůbec mi v této situaci není dobře.

lu777
18. lis 2015

@linnhe určitě to začni řešit... udělejte si na sebe čas s mužem a chvalte se navzájem.. někdy je hooodně těžké najít za co pochválit 😅 ale něco se najde...
mně hodně pomáhalo v krizi řešit věci přes sms... negativní věci, tam mě ten telefon nutil si to po sobě přečíst a držet se na uzdě... a pozitivní tam jsem si dala alarm 1-2x za den abych něco, cokoli pozitivního poslala... třeba "díky že každý den vynášíš koš, pomáhá mi to"... zní to trošku na hlavu, ale funguje to, muž měl radost a pomáhal víc... a víc jsme spolu mluvili...

a je nutné najít si čas pro pár jako takový... na tom ta rodina stojí!!
pokud je na prvním místě jen dítě/děti nebo peníze, tak to fungovat nemůže....
někdy musí i dítě stranou, protože rodiče musí mít chvíli pro sebe...
zavolat babičku, najmout paní na hlídání... věřte, že děti to zvládnou, protože čerstvý člověk se jim věnuje leckdy líp než vysosaní rodiče

pulecp
18. lis 2015

@lu777 Je to velmi náročné a mnohdy nestačí ani oboustranná dobrá vůle. Lidi jsou na některé věci přecitlivělí a je velice "na ostří nože" věci řešit a buď sám nesklouznout nebo nenechat druhého sklouznout do kolotoče pocitů viny, strachu... Je to o tom, že na takové hovory by bylo potřeba, aby se člověk dopředu připravil. Nemyslím ani "ideově", ale pocitově, emočně. Jak jsem napsal, je to hodně hodně náročné a na začátku je dobré se rozhodnout, jestli mi to za tu investici stojí. Pokud ano, dá se změnit spousta věcí někdy i v minutách, změníme-li diametrálně "souřadnicový systém".

radka35
18. lis 2015

jsou věci,o kterých se doma těžko mluví a blbě se hledají ta správná slova.Nám v krizi pomohlo vše si napsat mailem.já psala v klidu,bez nervů a měla čas vše popsat líp,než ve stresu z očí do očí.Stejně tak šlo líp volit ta správná slova,aby si je partner vyložil správně a nevyznělo vše jinak,než jsem chtěla říct.Stejně tak mi spíš dokázal popsat svoje pocity a problémy jak je vidí on.Dnes je vše až na maličkosti v pořádku.Stačilo jen na rovinu popsat jak mi je...a bylo mi tenkrát taky tak mizerně.
Když jsem čekala první holku a viděla maminky jak děti s nadšením cpou babičkám,říkala jsem si,že svoje dítko nikdy nebudu nikam odkládat.Tedˇmám dvě dračice a jsem ráda,když si je někdo alespoń na pár hodin vezme.Je důležité se nezbláznit.... 😉 Věřím,že to zvládnete a vše se srovná,jen na to řešení opravdu musí být dva.

pulecp
18. lis 2015

@radka35 Naprosto souhlasím.

dukie
autor
18. lis 2015

Přiznám se, že mě trošku mrzí, že většina z reagujících automaticky předpokládá, že se v tom plácám a nepokusila jsem se svoji situaci, resp. vztah s manželem řešit. Věc se má tak, že on problém odmítá vidět a především ho odmítá jakkoliv řešit.
Takže já se neptám na to, jestli je nebo není cesta, jak zachránit manželství (protože pokud nechtějí oba, tak dost těžko, že?...), já se ptám, jak to přežít... Nedělám si iluze o dokonalém vztahu. Upřímně, kdybych byla svojí vlastní kamarádkou, tak bych si řeka, že vztah už nemá perspektivu. Ale mám dvě malé děti, mám závazky... a nechci utíkat.
Tak trošku jsem doufala, že mi tu přispějí lidé s podobnou zkušeností - vyčerpáním, odevzdaností, pocitem jakési podivné beznaděje, neradosti... a ukázkou toho, jak se s tím vypořádali... než aby tu někdo soudil mého muže (protože i on je jistě nešťastný).

dukie
autor
18. lis 2015

Ale vím, že to všichni myslíte dobře a vidíte zkopaného psa a nabízíte řešení. To si samozřejmě uvědomuji... a děkuji, vážím si toho.

pulecp
18. lis 2015

@dukie Ne @dukie, aspoň za mě říkám, že si nemyslím, že jsi se nepokusila věc řešit. To, co chci k tomuto tématu říci,je, že velice často I PŘES OCHOTU OBOU (a to podle tebe není Váš případ - tedy jste na tom hůř) NEJDE věc společným hovorem o problému vyřešit. Velice často se přecitlivosti buď přímo přemění na nové hádky, nebo se jen zasejí další pochybnosti, pocity viny, strachy... Aby to mohlo fungovat, je potřeba se pohybovat "na ostří nože", krok bokem a následuje pád. To, co je nejlépe udělat pro zdárný výsledek takových hovorů, je, dostat se do pohodového stavu a snížit nebo nejlíp úplně odstranit (ne popřít, potlačit) negativní pocity a přecitlivělosti nejlépe na obou stranách. V podstatě náročná (a často i dlouhá) příprava předem a o samotě - nejlépe na obou stranách. Součástí by taky mělo být stanovení si cíle, a uvědomění si, jestli k cíli vede nebo dokonce je cílem hodit vinu na druhého (mluvím obecně, nemyslím to na Tebe!). Z behaviorálních technik toto řeší třeba asertivita: Připuštění možnosti, že dělám chybu (Možná máš pravdu...), souhlas s oprávněnou kritikou, přijatelný kompromis, mluvit o tom, jak se při tom cítím (opatrně na pocit útoku)... Já sám se spíš zaměřuji podle mne hlouběji, než behaviorálně - na zdroj problematického chování, na EMOCE. Pokud se nebudu špatně cítit, mám nejlepší možnosti i vhodně jednat. Podotýkám, že vhodné jednání neznamená nechat si všechno líbit. Mnohdy třeba špatné pocity (strachy, pocity viny a podobně) jen vedou k udržování naprosto nefunkčních vztahů. A "svoboda od špatných pocitů" vede k osvobozujícímu rozhodnutí a chování (zase, mluvím obecně, ne osobně, nevím, jak je to u Vás).

lu777
19. lis 2015

@radka35 taky souhlasím... nám hodně pomohla manželská poradkyně... doporučuju jít na začátku zvlášť, nejdřív jeden, pak jiný den ten druhý... tím může člověk volně říct vše bez toho, že mu ten druhý bude skákat do řeči... a taky se člověk hned nezaplete do nějaké obrany ega tak snadno... proti němu sedí totiž člověk, který do toho není zapojený emočně a vidí to z odstupu 😉
toto plus Bachovky je opravdu super kombinace

majkali
19. lis 2015

Neumím moc poradit, sama jsem jela tak dlouho nadoraz, až jsem jednou nevstala a trvalo to dva roky, než jsem se trochu zmátořila. Tělo (a hlavně duše) to dlouho nezvládne. Za prvé najděte lásku - sama k sobě, k muži. A pokud to s vaším manželstvím je hodně špatné - tak ho zkuste zachránit a nebo (neurazte se), najděte lásku k jinému. Bez lásky se žít nedá a jen děti Vám ji nedají. Co se práce týče, zkuste si najít zkrácený úvazek i za cenu menšího výdělku. Když je člověk ztracený - těžko si sám najde cestu ven. Radila bych Vám najít si pomoc, manželskou poradnu, psychologa, regresního terapeuta, těch možností je hodně. Bachovky jsou dobré, uklidní vás a nebudete se třeba cítit úzkostlivá, ale pokud neodstraníte příčinu stresu, nepomohou. Držím moc palečky, abyste byla zase šťastná.