Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Je mi 34 a poprvé v životě nevím, kudy jít

dukie
16. lis 2015

Zdravím všechny maminky, které do této diskuze zavítaly.

Stalo se Vám některé, že jste na tom byly podobně? Že jste se najednou zastavily a zjistily jste, že jste tam, kde jste vždycky chtěly být, ale najednou cítíte, že tam být nechcete? A tak se rozhlížíte a zjistíte, že vlastně vůbec nevíte, kam dál?

Já si to uvědomila (naplno) asi před půl rokem. Ono to tak pomalu všechno nějak plynulo a přibývalo, nabalovalo se... nejdřív velmi uplakané dítko, velmi nespavé dítko (několik let), s velkými problémy s řečí (starší syn má expresivní dysfázii), díky tomu i s výchovnými problémy (nerozumíš mi = vztekám se)... pak ne úplně idylické manželství (dnes už fungujeme čistě jako rodiče, už vůbec ne jako muž a žena)... pak jsem se vrátila do práce, nárazově velmi náročné práce, dá se říct. Což bylo zpočátku docela fajn, protože mi to pomáhalo žít 8 hodin denně pryč od toho ostatního... jenže občas bylo potřeba zůstat dýl, a to se manželovi moc nelíbilo (ani když viděl výplatní pásku, na které byl výdělek větší než jeho), takže když jsem v tom nejnáročnějším pracovním období vstávala ve čtyři, abych byla v pět ráno v práci... a vrátila se domů o půl desáté večer úplně vyřízená, řval na mě, že on se o děti starat nebude... a pak jsem z toho najednou byla neskutečně vyčerpaná. Duší i tělem. Cestou z práce jsem vyčerpáním plakala za volantem, doma mě čekal protivný manžel a neutěšená domácnost, děti sedící u počítače (aby od nich měl klid)... takže jsme se pohádali znova... a já do toho všeho byla prakticky v kuse nemocná, jedna antibiotika za druhými, bezvýsledně...

Takže jsem měla to, po čem jsem vždy toužila, k čemu jsem vždy směřovala. Muže, děti, dům (s hypotékou), skvělou (a dobře placenou) práci... ale byla jsem totálně vyšťavená a jediné, po čem jsem toužila, bylo utéct. Od všeho.

Věděla jsem, že dětem tátu brát nechci. Jediné, co jsem v tu chvíli dokázala odříznout, byla ta práce. A tak jsem to udělala. A udělala si půlroční "prázdniny", kdy jsem dělala dětem taxikáře (díky diagnóze staršího syna ho nemůžeme mít ve škole ve stejném místě jako bydlíme, takže jedno dítko odevzdám do školky u nás a druhé musím dovézt denně cca 25 km do specializované školy a pak zase vyzvednout), starala se o domácnost, dělala se starším synem úkoly... no však tohle znáte.

Teď se chystám znovu do práce, snad méně náročné (to se uvidí, doufám v to). Ale ani po té půlroční pauze se necítím vůbec dobře. Necítím se plná sil jako dřív. Jsem stále vyčerpaná... a na nic se netěším. A pořád mám pocit, že bych chtěla od všeho utéct. Časté virózy se mě stále drží (od září už mám třetí...), když se ráno probudím, vůbec nechci z postele, necítím se odpočatá... ale samo že vstát musím... vstát a rozvést děti do institucí...

Své děti miluju, jasně že je neopustím. 🙂 Ale prostě tu teď sedím a vím, že jsem ve svém životě někde, kde být nechci. Ale nevím, kudy a kam vykročit. Poprvé v životě nevím, co se svým životem, abych byla zase tak v pohodě jako dřív... A vůbec mi v této situaci není dobře.

barulina
16. lis 2015

Jako zaklad problemu vidim tveho muze. Me rict ze ze se o deti nebude starat tak koncim. Kdyvy ti pomohl,podporil a nebyl.jesitny tak.je rad ze ma pracovitou zenu. Takze jak dal zacni s detmi v nove praci,bez nej.

elvira
16. lis 2015

Jsi prostě vyhořelá - potom to odnášíš tím, že se tě chytí každá viroza.
Takovou situaci jsem zažila pár let zpět - nějak jsem nevěděla, kam se vydat, co dál, co mě vlastně čeká...
Pokud myslíš, že to potřebuješ, navštiv psychologa, dál si myslím, že by sis měla vyčlenit čas čistě sama pro sebe - a v něm se věnovat pouze tomu, co sama chceš, co tě těší, baví, třeba se vzdělávat, tvořit, hýbat se - cokoliv - minimálně jednou týdně třeba dvě hodiny.
Pokud to chceš s mužem táhnout dál, navrhla bych mu manželskou poradnu, pokud chceš ještě pár let přežít v režimu "rodič", tak OK, ale urvat si ten čas sama pro sebe.
Jednoduché to není, někdy to tak je, že člověk neví, kam se vrtnout, ale čas ukáže. 😉

lv
16. lis 2015

Tvoje představa, jak píše - dům, muž, děti, vydělávat slušně, je víc než dost! Byť synek má trochu potíže (to si nevysnivame, že)..někdy přijde rozčarování, že to přesto není úplně ono.. mému muži by se taky nelíbilo, kdybych pracovala na úkor všech od nevidím, do nevidím, a ani mě. Realita se dá buď přijmout, nebo změnit - je na tobě, kterou cestu si vybereš. Možná ta nová práce pomůže, nebo nějaký koníček, záliba, co tí přinese uspokojení..

martulka6188
16. lis 2015

Taky vidím jako první "problém" tvého muže. Podle mě by ses mu měla svěřit, co cítíš, jak si připadáš, v klidu si o tom promluvit a snažit se najít řešení, aby celá domácnost nestála jen na tobě. Jste rodina a mělo by to být jeden za všechny, všichni za jednoho. Klidně bych zkusila i radu od nějakého odborníka, manželskou poradnu nebo tak něco. Nečekala bych od toho, že vám poradí, co a jak máte udělat, to určitě ne. Ale možná vás navedou na to, abyste si uvědomili, co je a není důležité, porozumnět přáním a potřebám toho druhého, najít společné řešení, které bude přijatelné pro oba. Přijde mi, že nejen, že nefungujete jako pár, ale nefungujete ani jako rodina. Snažila bych se to řešit, ale pokud společně s manželem nenajdete řešení, jak dál společně žít, bylo by ti možná líp bez něj ☹

teeerez
16. lis 2015

@dukie priznej si v cem je ten hlavni problem - kdyz to takhel souhrne napis pro ostatni tak to dost sviti. A je to tvuj vztah s muzem, asi bych si s nim promluvila o rozdelelni povinnosti v domacnosti az se vratis do prace. Nejde prece jen tak rict, ze on nebude delat nic a ty vsechno, to nemuzes s narocnou praci dokazat. Jestli se zaseknete, zkus ho dotahnout do manzelske poradny.
Jestli ne, no, nechces brat detem tatu, ale zamyslela bych se jaky vzor si deti do zivota odnesou :( a taky jestli se nezblaznis.

loafeer
16. lis 2015

Řekla bych, že ses ocitla v začarovaném kruhu. Počínaje nespokojeností v manželství, náročným synem, péčí o domáctnost, náročnou prací, neustálou únavou, pocity vyčerpání až po neustále se opakující infekty, to vše jsou kombinace věcí, které tě neustále vysávají dál a dál. Jak je uvedeno výše, jsi nejspíš vyhořelá, a i v depresi, tvůj stav se výrazně nezlepšil, i když jsi zůstala doma a pečovala o rodinu. Asi by to jednak chtělo zvolnit a nedělat jen servis rodine, ale jak píše @elvira udělat si čas sama pro sebe. Je to strašně důležité, v rámci zachování duševního zdraví, dělat něco, co máš ráda, něco, nač se můžeš těšit,, najít si nějaké cvičení, vypadnout z domu od manžela a dětí a věnovat se chvíli sama sobě....Ale s tím jde samozřejmě ruku v ruce i to, že v době tvé nepřítomnosti budou děti zaopatřeny a postaráno o domáctnost, což si mylsím, že nemůže být pro manžela až takový problém, že by nezvládl dvě hodinky řekněme 2x týdně...
Osobně bych ti psychologa doporučila, už to, že se můžeš vymluvit nezávislé osobě a dostat na tvou situaci jiný pohled, taky není k zahození

ludmilad
16. lis 2015

Ano, cítím jsem se podobně, stejný věk, dvě děti, jedno náročnější. Teď po letech jsem v práci a jsem za to ráda, je to lepší, ale není to stále ono.

lu777
16. lis 2015

@dukie myslím, že sis toho naložila hodně... a to, že už nemůžeš, je přirozené....
tělo i duše jsou unavené... a hlásí se o to na co mají nárok - odpočinek, relaxace, čas na sebe, fungování, které není nad rámec sil fyzických nebo psychických

z vyhoření se člověk těžko dává dohromady, někdy ani delší pauza nepomůže (a v Tvém případě to byla jen částečná pauza, protože děti a domácnost jsi měla na starosti pořád)....

bylo by dobré zamyslet se nad tím co je pro Tebe zvladatelné... dlouhodobě a opravdu.... jinak se bohužel často stává, že člověk pak potřebuje antidepresiva 😔 nebo se ozve vážnější nemoc 😔
pracuji s lidmi a bohužel to, že se lidé přetěžují a pak se řeší následky, vídám velmi často.... nejčastěji u maminek s menšími dětmi 😉
je nutné opravdu si najít nějaký čas pro sebe... naložit se do vany, jít si zaběhat, jít na koncert... prostě vypnout... a to pravidelně....
na tu emoční stránku a nastartování jsou výborné Bachovy esence

lu777
16. lis 2015

@dukie jinak bych se určitě pokusila snížit požadavky na sebe....
např. když dost vyděláš, nebylo by na paní na úklid?
nebo na nějakou studentku, která by vyzvedávala syna a hodinku ho pohlídala než dorazíš z práce? 😉

mnoho tatínků není schopno nebo ochotno hlídat děti a starat se o ně (většinou to končí posazováním k tv, smart phonu nebo tabletu).... pokud si to můžeš dovolit, tak bych určitě předem nezavrhovala i tuhle variantu... jde o dobu přechodnou než bude syn umět domů dorazit sám za pár let.... někdy je lepší trochu utratit než se kvůli tomu stresovat a přepínat nebo hádat s nespolupracujícím okolím 😉

mythologist
16. lis 2015

Plne souhlasim s @lu777 - outsourcuj co muzes (rubas nema kapsy), neco flakej, s necim se smir,.... A nezapominej, ze mas porad jenom first world problems 🙂 pripadne zvaz terapii, jogu a cteni jacka canfielda a eckharda tolle. Aktivni sexualni zivot taky zvedne naladu 🙂 drzim pesti a preji krasne dny

rituska88
17. lis 2015

Já si myslím, že základní problém je ve vztahu s mužem. Podle mě nejde dlouhodobě fungovat jen jako rodiče a přitom si nerozumět, nemít se rádi jako muž a žena. Vím z vlastní zkušenosti, kdy jsme jednu dobu měli s mužem krizi, že se člověk nedokáže před dítětem stále přemáhat, přetvařovat, že je všechno OK. Děti potřebují vidět, že se maminka s tatínkem mají rádi a pokud to tak ve skutečnosti není a Ty se přemáháš, aby to děti nepoznaly, tak Tě to vyčerpává, i když si to možná neuvědomuješ. Je chvályhodné, že jim nechceš vzít tátu...ale nebylo by lepší na tom vztahu trochu zapracovat, zkusit nějakou poradnu nebo něco? Přece nezahodíš celý svůj život a nestrávíš ho jenom sebeobětováním... Když si naopak partneři rozumí, dokážou si najít i chvilku pro sebe navzájem, hodně to oběma zvedne sebevědomí a cítí se líp a troufám si říct, že jsou pak i lepšími rodiči - protože vlastně vychovávají děti svým příkladem že se mají rádi, projevují si náklonnost...než kdyby prostě jen plnili jak roboti rodičovské povinnosti, ale dál si šli každý po svém. A taky je třeba najít si chvilku pro sebe ať už tu chvilku strávíš prostým válením se na gauči nebo aktivně nějakým koníčkem. Nemůžeš pořád jenom pracovat a starat se o vše potřebné, potřebuješ i na moment vypnout - Zažila jsem to v práci, která mě strašně bavila a naplňovala tak, že jsem v ní trávila veškerý volný čas, nosila si práci domů, rozebírala to s rodinou...a byla jsem na nejlepší cestě k syndromu vyhoření...Naštěstí jsem pak otěhotněla a když jsem zůstala doma na mateřské, uvědomila jsem si, jak blízko jsem tomu vyhoření byla a že je vlastně strašně fajn najednou vypnout a věnovat se něčemu jinému. Podle mě u Tebe už to vyhoření je, potřebuješ změnit směr, zklidnit se a hlavně by Ti měl muž pomoci s péčí o děti a domácnost a občas Tě vytáhnout na nějaký výlet apod. Každopádně pokud cítíš, že to sama nezvládneš, bylo by dobré navštívit nějakého psychologa, který by to s Tebou všechno probral a pomohl najít ten správný směr, abys zase byla šťastná. Moc držím pěsti! 😉

markyzka84
17. lis 2015

Doporucuji konzulatci s prychiatrem ... protoze to muze byt zacinajici deprese. Pak doporucim čaje (bylinkové) jsou vyborne a v kobinaci s jogou 🙂 hodne stesti a chlap je proste jen chlap ješita

markyzka84
17. lis 2015

jo jinak urcite pani na uklid a promluva s chlapem bude vic nez na miste!🙂

dukie
autor
17. lis 2015

Děkuji Vám všem za podporu. Od manžela odcházet nechci, necítím vůči němu nepřátelství, nenávist nebo cokoliv takového. Není to žádný zlý chlap... má spoustu báječných vlastností, včetně toho, že mi opravdu moc pomohl přežít, když náš starší syn jako miminko plakal celé dny, týdny, měsíce... Jen už prostě několik let fungujeme jen vedle sebe... někde se stala chyba, kterou neumím najít... myslím, že jsme prostě byli oba moc vyčerpaní z péče o náročné dítko, že jsme zapomněli (neměli sílu je přesnější) pečovat i o nás dva... a pak jsme kolem sebe, nejspíš z pocitu zoufalé nespokojenosti, oba kopali... a řekli si věci, které už moc nejdou spravit (třeba jsem od manžela slyšela, že už ho nepřitahuju, že už mu nevoním, ať se na sebe podívám atp., jindy před švagrem a před dětma vstal od obědu a vyhodil jídlo, které jsem uvařila, z talíře do koše se slovy "to se nedá žrát" - přitom švagr říkal, že nechápe, co mu vadí, že je to dobré... a děti si přidávaly...).
Nějak mi přijde, že tohle už nejde spravit. Jde odpustit, nejde zapomenout...

U pana psychologa jsem už několikrát byla. Vždy, když už jsem měla pocit, že to prostě nedám. Je to moc moudrý pán a vždy mi pomohl můj akutní problém "vyřešit" (spíš rozumějme "přežít", protože řešení to nemá, resp. ne takové, na které bych byla ochotná přistoupit). Posledně mi vlídně říkal, že kdyby existovala pilulka na štěstí, napíše mi několik balení. A doporučil mi v podstatě to samé, co většina z Vás. Najít si nějaký únik... Snažím se o to. Ale moc se mi to nedaří. Buď jsem nemocná já (a jsem opravdu často), a to opravdu nemám sílu jít si zacvičit nebo povídat s kamarádkou nebo cokoliv jiného... nebo jsou nemocné děti (taky dost často), takže jsem uvázaná s nimi non-stop doma a běhám kolem nich. Což mi přijde úplně šílený a z tohoto pohledu se fakt moc bojím, jak to budu dávat, až budu zase chodit do práce.

Ale ono to nějak půjde. Musí jít.

Ještě jednou díky... všem.

merope
17. lis 2015

@barulina No, já vstávat ve čtyři a vracet se domů v půl desáté večer, tak budu mít taky doma někoho mooooc nespokojeného. Vždyť to není ani na pořádné vyspání se. A kór pokud do toho brala antibiotika (chápu dobře, že s antibiotiky šup do práce?).

Osobně bych v podobné situaci doporučila psychologa nebo psycholožku, mě na tohle víc sedla ženská, super jsme rozebraly ledacos (třeba mě přesvědčila, že po osmé večer fakt nemusím zvedat telefony, že zákazník, který mě chce, do rána počká a psychická pohoda je důležitější - zvláště když mi volali primárně spolupracovníci s blbostmi, které fakt nebyly důležité).

A hlavní a nejdůležitější - uvědomit si, co v životě chceš. Jsi doma, chlap chodí do práce, ale tím pádem snad nejsou takové problémy v domácnosti - nedají se děti na víkend dát k rodičům a udělat si víkend jen sami pro sebe? A třeba z toho udělat tradici?

sunshine125
17. lis 2015

@dukie to bych mu ten talir omlatila o hlavu,nevim co si ti chlapi o sobe mysli...

pulecp
17. lis 2015

@dukie Pokud chcete, de to spravit. Ale musíte chtít OBA. Možná by podle Tebe musel nastat zázrak. Ale jak by ten zázrak vypadal? Představ si, že usneš a přes noc, během spánku se stane zázrak. Jak brzo a podle čeho poznáš, že k zázraku došlo? 🙂

barulina
17. lis 2015

@merope to asi nehylo me

barulina
17. lis 2015

@dukie promin ale jake dobre vlastnosti ka.to ze se spolecne staral o dote,promin ale to ma byt samozrejme. Ja slyset od chlapabzr mu nevonim,ze by pred kymkoliv vyhodil jidlo s takovyma kecama. No kazdy to mame nastavene jinak,ja bych s takovym nebyla. A jeste aby me nadaval za praci no konrc

pavlak5
17. lis 2015

@dukie ahoj ...nedivim se ,ze se citis vycerpana ...i po pul roce co jsi doma.... .
Ty by jsi potrebovala ten pul rok volna hlavne na to ,aby jsi delala co ty chces a bavi te to..to by byl teprve relax.Takto si jen vymenila povinnost za povinnost .Jitste...manzel ma strach ,ze se mu pomalu skladas a prestavas fungovat jak byl zvakly.Veci kolem tebe se samy nezmeni ty je musis zmenit... ,je to nevyhnutelne ...staci,kdyz se podivas na tu tvoji nemocnost. To co delas nejde vydrzet dlouhodobe...otazka je jen jak spatne na tom budes muset byt ,aby sis to uvedomila a manzel taky.Jestli to bude jeste ted nebo az vypnes uplne a budes x mesicu nepouzitelna.Mela jsem taky vysoke pracovni tempo a vsechno jsem vydrzela...az moc dlouho,diky silne vuli.....a ted jsem uz rok na neschopence .....tak ti preju ,aby jsi nemusela udelat tu samou zkusenost.

pulecp
17. lis 2015

@pavlak5 Přesně.

linnhe
17. lis 2015

Děje se mi teď doma něco podobného, jen to první dítě nemám náročné a druhé teď čekám a je mi 26 a pomalu začínám cítit, že není něco v pořádku a popravdě jsi mě docela vyděsila, že takhle dopadnout nechci. Manžel teda doma sám od sebe uklízí postará se o syna apod. Jenže má někdy obdobía poslední dobou častěji, kdy přijde z práce a jde si hned lehnout nebo prochrápe celý víkend a jen se budí na jídlo a když žádné není uvařené tak se naštve a jde zas spát. Když se ozvu, že jen chrápe a já si nikdy neodpočinu tak mi řekne že já jsem doma a on celý den pracuje venku a tváří se jak kdyby takhle pracoval jedinej na světě. Manželé jsme 2 roky a spolu jsme 6 let a už ted mi přijde, že žijeme jen vedle sebe. Manžel je někdy i protivnej na syna proč je tak hlasitej a že ho budí ze spaní (spí třeba do 12:30) a naštve se na něj. Když se ozvu že teda nemá chrápat a jít s ním ven tak se zas dozvím, že pracuje a že si chce odpočinout. Máme jiné a o dost horší problémy, které zde nechci rozepisovat, ale rozhodně to začnu řešit už teď. Děkuju, že jste sem napsala své problémy otevřelo mi to oči.
@dukie

eliska10
17. lis 2015

@dukie Já si taky myslím, že problém je tvůj muž. Když tě nepodpoří, nepochválí, za to všechno, co pro rodinu děláš a jen na tebe štěká. Taky by mě neuspkojovalo dělat rodinného taxikáře, aby to muž bral jako samozřejmost.

pulecp
17. lis 2015

@eliska10 Chová se hrozně, ale ještě jsem nezažil, aby se na krizi nějak nepodíleli aspoň trohu oba. Přinejmenším dlouhodobým přehlížením problému. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. A jakmile začne kdokoliv (nejspíš to dělá taky on) obviňovat toho druhého a nevšimne si "trámu ve svém oku", můžou si gratulovat k úspěchu, budou eskalovat problém, jako se děje teď v Evropě. Není to nic, co by bylo komukoliv ku prospěchu. Buď zakladatelka chce vztah udržet (a to znaměná nejlépe společně se pustit do změn), nebo ho chce ukončit (a to znamená taky určité kroky). Tak, jak to je nepovede k ničemu dobrému. Pokudnchce pokračovat, tak ale nesmí házet flintu do žita. Podívejte se třeba, co dokázal udělat Gándhí. Osvobodil Indii od kolonizátora, kdxž vznikl problém s vírami, téměř bez násilí oddělil Pákistán a Indii. Na světě se třeba zázračně léčí terminální stadia rakoviny... Jde jen o to, co chce. Nezávisí to jen na ní, ale pokud si řekne NEJDE, tak to opravdu nepůjde. Co když stačí celkem málo? Co když je mezi nimi jen hromada nedorozumění, nesmyslných představ o rolích (chlap má vydělávat a to stačí - a podobně). A prosím Vás, neodmítejte tento názor jen proto, že jsem chlap. Kdybych byl jako Ti, se kterými máte problémy, nebyl bych tady a nedělal to, co dělám.

linnhe
17. lis 2015

@pulecp Já samozřejmě přiznávám, že je chyba i na mé straně a manžel mi ji vyčítá, ale v mém případě je můj podíl chyb o dost menší než ten jeho.

pulecp
17. lis 2015

@linnhe To nezpochybňuji 🙂 Jen je otázka, kam vztah má směřovat. Pokud se nemá dřív nebo později hroutit, je potřeba ho směrovat k tomu, aby se postupně stával vztahem s rovnováhou - činností, úcty, ... doplň co chceš... Pokud jakákoliv strana řekne: "Nejde to jinak, dál" a ještě hůř "a všechna vina je na tom druhém", půjde to do kytek. Ano, spousta vztahů asi nevede nikam. Proto se autorky ptám, kam chce? Někdy je opravdu lepší skončit, alr někdy možná stačilo málo, aby se věci začali měnit k lepšímu. Existuje pojem "divergentní systémy", znamená to, že jakákoliv malinká změna na začátku může vést k diametrálně odlišným výsledkům. A vztahy jsou často divergentním systémem. Proč nebýt (jako žena - statisticky intuitivnější, komunikativnější, s větší sociální a emoční inteligenci) tou malou změnou na začátku? Neznamená to, že ženy nabádám k tomu, aby se podvolily. Naopak, aby se osvobodily od pocitů, které je ničí a tak daly možnost "divergentní" změny "rozběhnout".

eliska10
17. lis 2015

@pulecp Já neříkám, že za všechno může muž. Nicméně si myslím, že to proč je dukie tak strašně vyčerpaná, že problém je vztah s mužem. Jak psal někdo výše, ono už to přetvařování se - hraní, že je vše ok, je strašně vyčerpávající.

pulecp
17. lis 2015

@eliska10 Já nepíši, že říkáš, že "za všechno může muž". Naopak píši, že jeho chování je hrozné. Ale píši, že jeden nebo někdy i jediný příspěvek k dlouhotrvajícímu problému je strkání hlavy do písku. Zdrojem většiny problémů lidí na celém světě je, že ignorují problémy až do doby, kdy je převálcují. Vezmi si jako příklad ekologii, ekonomiku, emigranty...(když začnu písmenem e 🙂 )... vezmi si v medicíně přílišnou medikaci, antibiotika jak na běžícím pásu, vztahy, výchovu... to by právě mohlo být na elaborátů na množství stránek. Přesně tak, zbavuje to energie. A možná, že to zbavuje energie i partnera (možná, že on se taky nějak přetvařuje - a třeba podle své iluze musí). Když se cítíš špatně, veškeré Tvé zdroje (intuice, rozum, fyzické síly, paměť... ...) jde šíleně dolů, zároveň si vytváříš hranice, co je a co není možné. Ale tyto hranice jsou nereálné. Jak jsem uvedl v příspěvku pro @linnhe, malá změna může za čas vést k dalekosáhlým rozdílům. Může, nemusí! K tomu, jak omezujeme své schopnosti tím, jak se cítíme, je možné uvést příkldy ze života, pokud je chceš, napiš, nechci příspěvek příliš natahovat. K tématu hranic mám na blogu hlavoam (tím jsem ale napověděl řešeni ☹

brunetka11
17. lis 2015

@dukie Popravdě řečeno - obdivuji tvého muže, že to zatím utáhl a jste spolu. Musí mu na tobě a dětem moc záležet... v tom vidím tu naději. Pro vás oba a děti...
Co se týče tebe - i kdybys měla roční prázdniny, těžko se z toho vyhrabeš kouzelným proutkem. Průšvih byl v té náročné práci - není normální při tom, když máte malé děti, trávit v zaměstnání více než 2/3 dne. Tipuji, že tam se přetáhlo ono pověstné pérko.
Zkusila bych to na tvém místě po malých krůčcích - na úklid najměte paní. Sama v sobě si vymez dobu, kdy se budeš vracet k dětem a nepřetahuj to více než 1-2 krát týdně (ideálně vůbec). Buď se svými dětmi.
Alespoň 1-2 večery si vyhraď pro sebe - jít si zaplavat, zacvičit, na pokec s kamarádkami - vyvětrej si hlavu... Nebo se jít hrabat ve hlíně na zahradu...
Vymezte si s mužem minimálně 1 den v týdnu, respektive večer, kdy budete spolu jen vy dva. Kdybyste u toho měli čučet na bednu nebo se šli projít (tím lépe) a mlčeli, i to je úspěch. Když časem večeře či kino, dvojnásobný úspěch.
Alespoň jednou za kvartál se seberte a odjeďte bez dětí kamsi dopryč na víkend - klidně si zaplatit hotel ve vedlejším městě, ale vypadněte z domu.

Ty zvaž, zda by se ti nechtělo zkusit si nějaké konstelace. Třeba klidně i soukromé (na ty je výborná Jitka Jurdinová)... vykecej se tam, vybreč, vyřvi, pusť to ze sebe...

A už nedopusť, aby tě zaměstnání někdy takhle pohltilo...

Problém nevidím v muži. Ale ve tvé schopnosti nastavit si hranice, kam až co necháš zajít...

lu777
18. lis 2015

@dukie prošla jsem si podobnou krizí a opravdu to jde i za touhle hranicí zlepšit... jak píše @pulecp ... 😉
je to hodně o tom, že jsme přetížení, unavení a samozřejmě jde o boj ega...
někdy opravdu stačí si jen sobě uvnitř říct, že třeba na tom co říká ten druhý taky něco je a zkusit se vžít do jeho pocitů, promítnout si jak vypadá většina jeho dnů... jak se asi cítí? co ho štve? jaké má kořeny, co si s sebou nese?
když se jeden z vás k tomuhle odhodlá, tak je možné to zlepšit, vyříkat si to, probudit se zpátky ve vztahu... samozřejmě to nejde xkrát a nejde to pokud tam bylo násilí apod., ale v mnoha případech to lze...

potíž je v tom, že
- partneři čekají příliš dlouho a dokud krize neeskaluje tak to přehlížejí a neřeší skutečné příčiny
- oba partneři čekají, že první krok udělá ten druhý... 😅

tak se ale není možné samozřejmě nikam dostat 😉

jinak velmi důležité je samozřejmě odpočinout si a mít nějaký život kromě práce, domácnosti a dítěte... představ si, že život visí na háčcích, ideálně by měl mít 4 - práci, vztahy, koníčky a duchovno.... a když pověsíš vše na 3, je tam větší tlak.. když na 2, tak je to čekání na průšvih... když na 1, tak se to utrhne o to dřív....

Sem začni psát odpověď...

Odešli