Litujete rozhodnutí mít jen jedno dítě? Zkušenosti a názory rodičů.
Zdravím všechny, máme doma tříleté dítě a již nějakou dobu zvažuji, že zůstane jen jedináček. Původně jsem chtěla děti dvě jenomže jsem během mateřství zjistila, že asi nejsem tak úplně "mateřský typ" a necítím, že by děti byly smyslem mého života. Dceru samozřejmě miluji nadevše a udělala bych pro ní všechno. Zároveň mám ale ráda i svůj klid, své zájmy a svůj prostor, což vše muselo jít s narozením dítěte stranou, to je jasné. Nicméně teď, když už je starší, začíná se mi vracet takový ten "starý život". A asi jsem si už zvykla na ten větší klid a jsem pohodlná a při představě toho všeho znovu dokola od začátku (pleny, krmení, noční vstávání, hodinové uspávání v nosítku atd..) se mi svírá žaludek. 🙄 Další věc je, že jsem na dítě v podstatě sama, protože manžel není zrovna ten typ tatínka, co by dokázal matku zastoupit téměř ve všem, je ten typ "pomazlit, pohrát a stačí". 🙄 Navíc se léčí z OCD a to všechno také hraje roli v mém rozhodování.
Moje otázka je na ty, které se rozhodovaly podobně a nakonec se rozhodly jen pro jedno dítě, litujete toho rozhodnutí? A pokud ano, proč? Ač jsem totiž nejvíc přikloněná k té možnosti mít jen jedno dítě, stále ve mě hlodá červík, že toho třeba jednou budu litovat. 🤷♀️
Manžel bych chtěl ještě jedno, ale ví, že do toho nejvíc dávám já, takže konečné rozhodnutí nechává na mě. Jediná jeho podmínka je buď během maximálně dvou let nebo už nikdy, je totiž starší než já a nechte být starý táta, což chápu.
Mně to přijde OK, pokud to tak cítíš, tohle si opravdu musí vyhodnotit každá sama. Přijde mi v pohodě jakýkoli počet dětí, i žádné, když je s tím dotyčný v pohodě a preferuje život bez dětí. jedináček mi přijde taky super, zase prostě má tu pozornost, více možností z hlediska finančního atd...
Niméně my máme děti tři a nikdy mi zřejmě nepřestane být líto, že už nebude ze zdr.důvodů čtvrté, mám to v hlavě pořád...vím, že se s tím časem smířím tím, že už to nemůžu moc ovlivnit, ale jinak bych do toho šla, protože vím, že ty myšlenky by byly velmi neodbytné.
Máme jedno dítě a ano, trochu mi to líto je. Ale syn je autista, vyžaduje zvýšenou péči, nemáme moznosti hlídání, do druhého sa jít bojíme, protože zvýšené riziko, že by byl autista taky, tam je. Teda manžel hlavně nechce. Možno bych ho dokázala zlomit, ale myslím, že druhé takové dítě by už asi nedal a já bych byla zoufalá žena se dvěma zoufalyma dětma. Proto zůstáváme u jednoho a budeme se snažit z něj vykřesat to nejlepší, co se bude dát. Škoda, plánovala jsem to trochu jinak. Ale zas, nemuselo být dítě žádné.
Mam deti tři ( samé kluky 17,14, 1)starší jsou už samostatna jednotka, ten jednolety je díky velkému rozdílu v podstatě jako jedinacek.
Občas je to narocne, ale nelituju a jedinacka bych osobně nechtěla.
Až nebudou rodice, zůstane tu dite samo, ale to jsou jen moje předsudky. Něco se nedej Boze stane, porad je tu díky vícero deti hnací motor do života.
Takhle to mam nastavené v sobě já
Máme prvního syna už 15tileteho, mě bude teď 37 a muži bude 34. Chtěli jsme jedno dítě tak byl 11.5 let s námi jen on. Pak mě přepadla hrůza že co s tím životem dal budu dělat (nejsem karieristka) , tak máme ještě díky ivf kluka 3,5 let a teď čekám že porodím poslední dcerku (tělo se na starší kolena zbláznilo a já přirozeně otehotnela) . No místo aby jsme už měli klid jsme si zařídili že prostě nebude nuda no. Ovšem vím že by ideálni bylo mít to opačně dvě děti tehdy a teď jedno malé, tak ale to nenaplnujes 🤷♀️
Také teď velmi intenzivně řešíme. Původně jsme plánovali jedináčka, no jak se dcera narodila, já hned věděla, že chci druhé, přestože byla nesmírně náročná - nedonošená, císařem, absolutní nemožnost kojení, abkm, reflux, koliky, neskutečně dráždivá, nespí pořádně ještě teď ve 14 měsících. Na všechny milníky si dojde později, zároveň chce už od miminka dělat to, na co ještě nestačí a pak je nešťastná, potřebuje stále nové podněty. Je teda úplně úžasná, povahově nesmírně zlaté dítě, miluje lidi i zvířata, na hřišti chce lidí objímat a hladit, miluje starší děti, má neskutečnou kuráž, ale fakt je náročnější než ostatní děti kolem a to ve všem. I tak jsme si ale říkali že aspoň máme natrénováno a že bychom to ještě jednou zvládli.
Jenže mi zjistili jednak špatně srostlou jizvu po císaři a u dalšího těhotenské je malá, ale stále reálná možnost, že mi praskne a zemřeme já i plod. Navíc při vyšetření jizvy zjistili, že mám celý život celkem závažnou vrozenou vadou dělohy a cca 8* větší riziko potratu, KP a předčasného porodu než normální žena (mám velké subseptum, místo normální dělohy mám téměř dvě úzké špičaté "trubky"). Tohle zjištění mnou fakt hodně zamávalo a popravdě nevím, zda unesu osm měsíců nejistoty, zdá přežiji já, dítě, nebo tedy oba.
Navíc mně nějak opustil ten optimismus ve stylu "zvládli jsme to jednou, zvládneme to znova" a stále mám před očima jen mrtvé plody, postižené děti, dvě děti s ADHD a dysfázií a podobné scénáře. Najednou se mi vrací všechny argumenty z dob, kdy jsme plánovali jen jedno dítě a fakt nevím. Zároveň nechci aby dcera byla sama, ale ani aby třeba měla zkažený život kvůli smrti matky/postiženému sourozenci. Momentálně se tedy vůbec nedokážu rozhodnout a je mi už 34 let :(