Litujete rozhodnutí mít jen jedno dítě? Zkušenosti a názory rodičů.
Zdravím všechny, máme doma tříleté dítě a již nějakou dobu zvažuji, že zůstane jen jedináček. Původně jsem chtěla děti dvě jenomže jsem během mateřství zjistila, že asi nejsem tak úplně "mateřský typ" a necítím, že by děti byly smyslem mého života. Dceru samozřejmě miluji nadevše a udělala bych pro ní všechno. Zároveň mám ale ráda i svůj klid, své zájmy a svůj prostor, což vše muselo jít s narozením dítěte stranou, to je jasné. Nicméně teď, když už je starší, začíná se mi vracet takový ten "starý život". A asi jsem si už zvykla na ten větší klid a jsem pohodlná a při představě toho všeho znovu dokola od začátku (pleny, krmení, noční vstávání, hodinové uspávání v nosítku atd..) se mi svírá žaludek. 🙄 Další věc je, že jsem na dítě v podstatě sama, protože manžel není zrovna ten typ tatínka, co by dokázal matku zastoupit téměř ve všem, je ten typ "pomazlit, pohrát a stačí". 🙄 Navíc se léčí z OCD a to všechno také hraje roli v mém rozhodování.
Moje otázka je na ty, které se rozhodovaly podobně a nakonec se rozhodly jen pro jedno dítě, litujete toho rozhodnutí? A pokud ano, proč? Ač jsem totiž nejvíc přikloněná k té možnosti mít jen jedno dítě, stále ve mě hlodá červík, že toho třeba jednou budu litovat. 🤷♀️
Manžel bych chtěl ještě jedno, ale ví, že do toho nejvíc dávám já, takže konečné rozhodnutí nechává na mě. Jediná jeho podmínka je buď během maximálně dvou let nebo už nikdy, je totiž starší než já a nechte být starý táta, což chápu.
@gigi2 to zni az strasidelne …
@veronikav31 Ať tvoje kamarádka neztrácí naději, mě se podařilo mimčo až po 12 letech 😊
@swan42
@me_druhe_ja Já s bráchou jsme si taky skoro jako cizí, a to bydlíme od sebe pár metrů. V dětství to ještě šlo, ale jak šel na střední, už to šlo do kopru. A co znám z příbuzenstva nebo z okolí, neznám ani jedny sourozence co by se navštěvovali a měli rádi.
Po 1.porodu tezke deprese. 1.3.mesice po porodu si vubec nepatuji, o dite se staral v podstate partner. Nebyla jsem z ditete vedle, lepsilo se zo az kolem jeho 1 roku. Partner chtel druhe, rikam ani nahodou nejsem matersky typ. Nalehal, rikam ok, pokud to nevyjde napoprve syn je jedinacek. No a co myslite? Ale bylo to mimco za odmenu. Jako kdyby to mimco to vedelo. Tehu v poho, porod v poho a superychly, dite porad spalo a dodnes je to milacek😁😁
Mám jedno dítě a přesně vím, jak se cítíš. Také se to ve mě hrozně pralo a nevěděla, zda do druhého, nebo zůstat u jednoho. Klukovi 7,5 let a člověk by řekl, že už s ním nebude dost práce. Velký omyl. Nemám geniální dítě, takže se mu musím hodně věnovat a učit se s ním. Máme 1 den v týdnu kroužek, který mu od září navýším na 2x v týdnu. Jsem ráda, že jsem se rozhodla mít jen jedno dítě. Můžu ho pořádně vychovat a věnovat se těm věcem, které zrovna potřebuje. Jsme s manželem dost pracovně vytížený , hlídání nemáme a teď jsme zapojili i na dva dny v týdnu chůvu. Mít děti dvě, tak bych musela zůstat doma, což se mi zkrátka nechce. A ano, někdo řekne, že jsem třeba pohodlná, ale já vím, na co stačím a nechci být nervní, uřvaná matka. Jinak klukovi sourozenc nechybí
Mám jedno. A stačí.... Nedávno se mi zdál sen že jsem těhotná. No bylo mi normálně z toho uzko. Uplne vyřízená jsem se probudila. Neměla jsem uppne růžové těhotenství a stačilo mi to.
@fire85 nemyslím si, že ty kydy jsou pravda. Doby, kdy rodina byla rodina, jsou dávno pryč a ne zdaleka se všichni k sobě jako sourozenci chovají, my si se ségrou mohli přijít na jméno až v dospělosti. A pořídit si druhý, protože:"všichni říkali, že to je prostě potřeba, až umřem, aby tu nebyl sám", "no sourozence jsme pořídili proto, protože kdyby jeden zemřel, ať nám zůstane další".
Počet dětí má primárně záviset na tom, kolik dětí skutečně sám chce, ne co se hodí, protože to okolí říká.
Pozri, to ty musis vedet ci dalsie dieta chces alebo nie. Neni tam moc logickych vysvetleni preco mat/nemat dalsie dieta. Bud to ta rodina tak citi a tuzia po dalsom potomkovi alebo nie. Ziadne aby mal partaka, keby jedno umrelo, keby sa jedno nepovedlo, atd neni dovod mat dalsie dieta. Ja mam dve a naozaj logicky neviem odovodnit preco som si po tom vsetkom co som si prezila s prvou dcerou to chcela prezit este raz 🤣 Jednoducho mala som silnu tuzbu mat dalsie dieta. Ked tam ta tuzba neni, nema zmysel to lamat cez koleno.
@te_reza to je jasný, s tim souhlasím, ne Teda s tou rodinou, to.zalezi na rodičích jak ty děti povedou, od toho se odviji taky jaky mají vztah ty děti k sobě.akorat ty máš a chceš jedno dítě, ale nevidím důvod proč psát někomu ze ma kydy, já myslím že ty bys ve skrytu duše třeba i druhé dítě chtěla, ale bohužel máš chlapa na hovna jak si psala, vubec se nezapojuje , jak píšeš, tak smůla.ale to.ostatni nezajímá.
Jako jedináček jsem věděla, že nechci mít jen jedno dítě...
@kakba My jsme byly se ségrou taky jako děti OK. Až v pubertě, okolo 13-15 let jsme šly každá úplně jinou cestou...
Jak jsem psala výše: je naprosto v pořádku mít 0, 1, 2, 5, 10 děti, ale určitě by neměl být jedinej argument "aby měl sourozenec parťáka" to je hloupost no.
@gigi2 To je hrůza 😟
@klokanka31 no,ono v čerstvých 41 letech už moc prostoru pro naději není...
@veronikav31 Aha tak to už je horší 😟
Po druhém porodu(děti máme 2r a 1m od sebe) se mě každý ptal kdy bude třetí mimco,já říkala,že další už ne,že nechci,byla jsem si tím jistá, i se mě na miminko ptala starší dcerka,když se spolužákovi narodilo miminko,vysvětlila jsem jí to,že další už nechci,že mám je oba dva ráda,ale další miminko už nebude.chlap by si dal ještě asi říct,ale myslím,že i on je nakonec rád,že máme jen dvě děti.dcerka je neúnavná, hyperaktivní a nadprůměrně chytrá,syn to samé,takže se v mluvení nezastavim.vim,že kompletní jsme a přes to nejede vlak,i kdyby mě přemlouvali tak ze svého názoru neustoupim.
Já nikdy nebyla takový ten typ, co se rozplývá nad kočárky, ale vždy jsem chtěla jedno dítě. Když se narodila dcera, ty 3 roky doma pro mě bylo peklo, i když jsem od narození chodila několikrát týdně do práce, dcera byla zlatá, já to prostě nedávala psychicky a nástup do školky byl vlastně vysvobozeni, dceru jsem si začala konečně užívat a druhé dítě pro mě bylo tabu. Když bylo dceři 5, začala jsem mít šílenou touhu po miminka. Rok jsem o tom přemýšlela, pro a proti, nebyl den abych o tom neuvazovala, až jsem se dostala do stádia, že bych si to mohla v budoucnu vycitat. Pak jsem to jednou vyklopila pritelovi, ten byl nadšený, druhé vždy chtel, no hned další měsíc jsem otehotnela. Dcera, ač o miminka nikdy nemluvila, tak tak šťastnou jsem ji nikdy neviděla, když se dozvěděla, že budeme mít miminko. Teď máme 8 měsíční holčičku, to mateřství si užívám úplně jinak a jsem ráda, že jsem do toho šla. Takže, pokud máte čas, netlačí vás věk, nechte to být. Teď se na druhé necitis, ale za par let to může být všechno jinak.
Osobne si myslim,ze nejde litovat,ze nekdo ma jen jedno dite, protoze nezazil situaci s tim jake to je, mit deti dve. Ano, lze touzit po druhem diteti a to kdyz pak nemate, tak to boli, pokud se s tim clovek srovna, ze ma jen jedno, nemel by mit problem. Neni nici povinnost mit deti,nebo mit vice deti, a nekdy ta chut prijde mit dalsi az po letech a je i 10 lety vekovy rozdil, nic neni spatne. Blbe jsou ty argumenty k tomu,ze mit jedno je na strach,nebo kdyby se neco stalo,je pravda,ze u jedinacka je clovek vice uzkostny,ale toto si nelze pripoustet.
@sarihy opravdu jsem do této skupiny nechtěla nic psát, protože se čtyřmi dětmi nejsem cílovkou. Ale teď mi to tedá.
Reaguji na to, co jsi napsala: "@normalnimatka Jsem si ten tvůj elaborát musela přečíst 3x, jestli mě nešálí zrak. A hle, nešálí. To jsou tedy hovadiny, co píšeš, až je to k pláči a smíchu zároveň. Pořídit si druhé dítě proto, kdyby to jedno umřelo, ať mi zbyde aspoň to jedno...prosím?"
Dost mě překvapilo, že zrovna ty jsi takto vypíchla a překroutila význam sdělení od @normalnimatka. Nikdo s více dětmi si je přece nepořizuje jen kvůli tomu, aby je měl jaksi do zásoby nebo pro případ tragedie. Na druhou stranu je prostě holý fakt, že když člověk přijde o jediné dítě, většinou ztratí smysl života (a že těch případů znám několik). V tomto smyslu je opravdu výhoda mít více dětí. Je to úplně na stejné úrovni, jako když tu několikrát padlo, že někdo nechce s druhým dítětem riskovat narození postiženého dítěte, komplikace při porodu atd.
To, co jsi v úvodu napsala, je téměř, jak kdybych to psala já.. Já si nastavila, že když se do mých 35ti stane, tak se stane.. nestalo se.. a rozhodně toho nelituji. V rámci svého nastavení se můžu věnovat "naplno" synovi.. a to i včetně financí jsem radši, protože hraje hokej.. Celkově u mě převážily ti pozitiva: moje ne úplně mateřská povaha - z miminek jsem nebyla nikdy odvázaná, čas, přístup chlapa, finance, možnosti hlídání, cestování, zájmy všech, nemocnost... a když vidím, jak jsou sousedi, mají teda tři kluky, kolikrát totálně vyfluslí, věčně nemocní atd.. Ano je i hezké, jak si spolu pohrají.. ale zase pořád řvou, rvou se.. jasné s věkem dětí se to různě mění..
Taky přispěju troškou do mlýna. Máme jedno a má 4 roky, ale má vývojovou dysfázii, nic hroznýho, jen je takový trochu pomalejší, no. A přemýšlíme nad druhým, jestli jo, nebo ne. Jak tu už bylo hned na první stránce psáno, vidím tam kopec záporů, ale...je tam to ale. Tak nevím. Jde o to, že manžel se zrovna moc nezapojuje, pohlídá, to jo, uvaří to taky, trochu zabaví, ale stejně je skoro všechno na mě. A svého syna opravdu miluji, úplně neskutečně, ale to taky i svůj prostor, čas, záliby a vím, že příchodem druhého dítěte bych o hodně věcí přišla. A teď babo raď. Když budu mít jen to jedno, tak možná budu v budoucnu litovat, když budu mít dvě, tak můžu toho olitovat. Škoda, že nemám křišťálovou kouli, že bych se podívala, jaké to bude. Zatím máme tak rok čas ještě se rozhodnout, už nejsme nejmladší, co a jak, pere se to ve mě nehorázné. A myslím, že za ten rok rozhodnutá stejně nebudu.
@sfet VD je naštěstí jedna z lehčích .... s dobrým výhledem do budoucna. Nás nejstarší ji ma také. Nebudu mazat med kolem pusy, ve škole je to boj. Ale to by byl i kdyby byl sam. Našeho syna sourozenec neskutečně táhnul. A i ted jsou všichni velcí parťáci. Aktuálně je druhák (ještě mám prvnacka a další dva mladší).
@rnika to je ten lepší případ. Jen se bojíme, že dysfazii nebo možná i PAS bude mít i druhý a co pak? Já vím, že není to pravidlo, ale to riziko tam prostě větší už je. A člověk má strach. Poznala jsem paní a jejího syna autistu na škole učila. Přála si velkou rodinu, děti klidně minimálně čtyři. První syn autista, druhý jakbysmet, třetí a čtvrté zavrhla úplně. Ale taky si říkám, že druhý zdravý sourozenec by ho možná táhnul, je to obrovská dilema. Vůbec nevím.
@sfet Druhy syn ma trochu horší tonus v ruce, jinak nic. Třetí ....já vždycky ve srande říkám, ze do něj vkládáme největší naděje, to je prostě sikulka no a čtvrtý mi přijde, ze ma občas nějaké rysy co mel nejstarší v tom věku, ale ne v takové míře. Jak jsem psala předtím, zrovna VD mi zkratka nepřijde tak strašná, aby nás to odradilo. Byt to geneticky podložené tezke zdravotní riziko, pak ano. Ale chápu, ze každý ma své hranice a vnímání...
@rnika Mám syna s VD a ADHD a mě to třeba odrazuje hodně, syn je hodně zbrklý, schopný skočit pod auto... Netuším jak bych uhlídala dva, ani jak bych stíhala domácnost, učení a obíhání lékařů se dvěma kousky. Ale jak píšeš, každý to má jinak a hlavně, tohle je něco, co si musí každý rozhodnout nakonec sám.
@tyname presne, tohle řeším já. Syn je velmi hyperaktivní, navíc co týče mentálních dovedností pomalý, co chvíli jsem u psychologa, logopeda, v raní péči, mit jeste jedno k tomu a nedejbože stejná diagnóza, no tak to asi Bohnice. Bojím se, že mi to jednou bude třeba líto, ze malýmu bude sourozenec chybět, nevím. Ale mám případ, že jedna naše známá měla syna, za 7 let porodila jeste dceru, aby nebyl sám, a nakonec se dcera právě kvůli němu odstěhovala na druhý konec republiky. Takže ono je to možná jedno. Trochu závidím i kamarádkám, které čekají nebo budou mít druhé dítě, v dobrém samozřejmě, vždy mě trochu píchne u srdce, že naše rodina není úplná. Že to jedno dítě by tam možná být mělo, mohlo. Zas ty kamarádky mají celou rodinu kolem, mají podporu a my jsem odtženi jako poustevníci na pustým ostrově bez možnosti pomoci a hlídání, snad jen tchán, ale ten taky má svoje roky a různe zdravotní potíže, že už to tak nedává, i když se snaží a chce pomoct v rámci svých možností. Ale odstěhovat se tak daleko od rodiny byla naše volba, to zas se nemůžeme na nikoho zlobit. Je to dilema obrovská. A já budu mít v létě 38 a manžel 44, takže čekat nemůžeme kdovíjak dlouho, no co, narazit na sebe nám trochu trvalo 🙂 ale vždy si vzpomenu na své dve kamarádky, co deti nemají a asi mít nebudou a je mi líp, že já mám toho svého jednoho lumpa. Vidím, že někdo nemá ani to.
@sarihy lidi si kolikrat neviděj do pusy,co jsou schopný z ní vypustit..kolegyně z práce mi často říká,jak ji táta celý dospívání stále říkal dokola,že si “musí” pořídit dvě děti,kdyby se jedno tzv.“nepovedlo”,nebo umřelo..tak v reálu se to jedno opravdu “nepovedlo”a to druhý ji před dvěma lety zemřelo..