Nevysvětlitelný strach z rodičů. Jak to řešit?
Holky, já nevím proč, ale mám strach z rodičů, zejména z mámy.
Bojím se jí říkat věci, raději před ní všechno tajím, jenom aby byl klid. S partnerem žijeme spolu a zjistila jsem, že čekáme miminko. Jsme šťastní, ale bojím se to říct rodičům. Vůbec nevím jak to říct, všichni rodiče by reagovali radostně, byli by rádi, že se stanou starými rodiči, jenomže moji rodiče jsou pravý opak. Když jim to řeknu, zavalí mě depresivními úvahami. Tedy namísto toho, aby mi pogratulovali mi ještě vynadají, jaká jsem hloupá. Kdysi, když mi bylo 19 jsem s ex přítelem otěhotněla a tak moc jsem se bála rodičů, že jsem byla na potratu. Dodnes toho lituji, zpátky to už ale nevrátím. Tehdy, když se to rodiče dozvěděli na mě řvali, křičeli a nadávali mi. Táta řekl, že jsem pí...
Nevím, jak to řešit, říct jim to musím, stejně je to jenom otázka času až se to dozví. Pravda, moc se nestýkáme, žijeme na opačném konci republiky.
Neumím si vysvětlit ten strach, když to řeknu komukoliv, tak se každý normální člověk diví, proč se dospělá, téměř 30 letá žena bojí mámy. Já to taky nechápu. Jak to řešit? Mám to říct, nebo poslat smsku? Nebo by bylo asi nejlepší zajít k psycholožce aby mi pomohla to rozlousknout ....
Já to mám stejné, jako ty.Jen s tím rozdílem, že m naši nenadávaji,nemají blbé připomínky.Přesto, když jsem otěhotněla, bála jsem se jim to říct. Vůbec nevím, proč, ale asi mám nějaký blok nebo co 😃.Já bych jim to zavolala, přeci jen je lepší takovou událost říct, než napsat.A podle jejich reakce bych uvažovala, co dál. A vůbec bych se nebála s něma zpřetrhat kontakt, kdyby měli jakekoliv hloupé připomínky. Musíš teď především myslet na svoji novou rodinu.
Řekni ji to a nemá co ti do toho kecat 😉 už jsi dospěla a ať si říkají co chtějí 🙂 a pokud to ve mou špatně vykašli se na to😄❤️
Tak co, je nějaký nový vývoj? ❤️
já tě úplně chápu. A chápu, že tady nejde vůbec o to zda jsi šla kvůli tomu na potrat nebo ne. Taky se neumím s ničím doma svěřovat. Naši by sice nenadávali, ať bych řekla cokoli, ale mám prostě nějakej blok se jim svěřovat. I jako dítě, jako puberťák, i teď v dospělosti. Třeba máma kdysi: napiš dopis ježíškovi. Napsala jsem co bych si přála a ona každou věc okomentovala např: tohle nepotřebuješ, toho máš dost, tohle je blbost, tohle nebude kam dát a podobně. No a kdo by se pak svěřoval, když má takový reakce? Nebo nikdy mi nic nekoupila na oblečení, kdykoli jsem dostala od tety a babičky a táty něco, akorát nadávala, že těch hadrů mám dost. Chtěla jsem jednou koupit sukni a ona: "vždyť sukně nenosíš!" Jak bych taky mohla nosit sukně, když jsem žádnou neměla. No a tak podobně. Jenže teď v dospělosti vidím, že psychologa by potřebovala právě máma, pramení to z jejího podivnýho dětství a přístupu jejích rodičů a okolí k ní a tím to přenesla i na mě. Jenže to se dozvídám vše až když je mámě 70. Doufám, že moje děti nikdy takhle nedopadnou. A co se týče oznamování věcí rodičům, tak nastrkuju manžela. Ať si každej říká co chce. Oznámil jim svatbu i to že čekáme děti. Na svatbu máma reagovala tedy strašně. Před manželem nijak a pak mi řekla: "a to jako budeš vdaná, jo? a co kdybychom s tím nesouhlasili, to tě nenapadlo?" No já čuměla, jak před stoletími kdy svatbu rozhodovali jiní... a to mi přitom bylo už něco přes 30...