Pobyt rodičů nemocného dítěte na Jip a ARO

evaje, dik, zes to napsala
Setkala jsem se s podobnymi nazory zdravotniku, bohuzel, tyto nazory ma z 90% jen stredni personal. Lekari se timto zabyvat prilis nechteji, hlavne jim to bere kus vysadniho postaveni.
A jeste k zodpovednosti rodicu za dite bych chtela pridat, ze toto nelze zevseobecnovat nebot kazdy rodic, ktery je sam pouze clovek, vydrzi jen co dokaze. To znamena, ze neni podporou pro dite rodic, ktery nesnese pohled na krev, to je lip, aby pri odberu zustal za temi dvermi.
Pokud ovsem dokaze zustat klidny a soustredeny na dite, tak je velkou oporou pro dite a druhotne i pro ten personal. jen si to pripustit.
Kdyz bylo moje starsi dite male a trpelo na zanety stredniho ucha, tak prvni s cim jsem se setkala u velmi stareho pana doktora, z ktereho jinak fakt sel strach, byl to vehlasny odbornik, byvaly primar, bylo, ze nekompromisne rekl, kdyz me chtela sestra odstranit : Ne, maminka si sedne, veme dite na klin a bude ho pevne drzet.
A vse az na "au" probehlo v klidu.
Na tomto jsem pak uz vzdy trvala u vsech lekaru a nekdy, kdyz byl problem, tak jsem pouzila razny a presto klidny hlas tohoto pana doktora a vzdy me respektovali.
V mem pripade, ale z hlediska zde diskutovanych problemu slo o bezne prkotiny, za coz jsem vdecna.

Ahoj
Též jsem si přečetla diskuzi a se svým synem se nám stalo to,že si loni koncem srpna zlomil ošklivě loket a tak byl transportován do Hradecké fakultní nemocnice.Já jsem s ním bohužel nemohla jet nebotˇjsem doma měla 6 nedělní dítě,které jsem kojila,ale moje maminka,které plně důveřuju a syn s ní vyrůstal,jela s ním.Byla nutná samozřejmě oprace a poté ležel na Jipu.Mamce bylo hnusně řečeno,že si má najít ubytovnu nebo jet domů.Bylo skoro půlnoc a Hradec je od nás 60km!!!!Jenže mamka se nedala a jelikož synka operoval sám primář,mamka mu vše řekla a on jí nabídl nadstandard...mamka ho samozřejmě přijala a že jí je jedno,kolik to bude stát.Což by v tu chvíli asi bylo každé mamině,hlavně,že by mohla být u svého dítka.Mamka si byla ochotná lehnout kamkoliv.Daneček se kolem jedné v noci vzbudil a volal.Tak sestra pro mamku došla a ona u něj mohla sedět.Moc ho to bolelo,ale netrpěl sám.Tím chci říct,že všechno jde.Jsem také zdravotní sestra.A nechápu přístup,zdravotníků,kteří vědí,že umírá dítě a nenechají matku,aby jej držela za ruku ☹ ...Bože,kde to jsme!!!!!!!!!!
Všem maminkám radím-nedejte se!!!!!!!!!Práva dětí,jako pacientů jsou taková,že mají právo nato,být se svým rodičem!!!!!V jiných zemích EU je toto normální....
Já sama jsem jako 11letá prodělala punkce dutin,což je velice bolestivý výkon a moje mamka byla vždy se mnou!!!!!I když to bylo ještě v dobách minulých,měli jsme štěstí na ochotný personál,který chápal,že dítě potřebuje někoho,kdy by u něj byl 😔

magika, psala jsem ti do IP 😉 Tak vidíš, jsme ze stejné branže, což jsem si před tím nevšimla.Tak mě napadá, že to s těmi rodiči jde vždycky. Pokaždé se personál pokusí o to vás " vyhodit" či "uklidit" ,aby měl v některých případech klid při práci. Myslím, že když se nedáte, nic s tím nenadělá. Pokud bude sestřička neoblomná, požádejte o svá práva jejího nadřízeného a nebo jeho nadřízeného. Protože některý z nich dělá nejspíš chybu. Máte právo být na blízku svým dětem. 😉

Asi to tak je, že když bude člověk neoblomný, tak si svou nakonec prosadí, ale stejně si myslím, že by to měla být samozřejmost nejlépe i uzákoněná, protože je tak strašně těžké tohle řešit ve chvíli, kdy máte těžce nemocné dítě, v takové chvíli se nechcete dohadovat s těmi, kdo ho bude léčit. Kromě toho jsou to většinou právě nařízení těch nadřízených, která třeba brání sestrám vás tam nechat.

Mili, je to asi přesně tak jak píšeš ( nadřízení nadřízených). Člověk v té situaci má co dělat sám se sebou a né ještě se dohadovat. Oni by měli být ti, kdo vám pomůžou a ne stavět ještě překážky. Fakt je ale ten, že i v těch těžkých chvílích má personál plné ruce práce a plnou hlavu starostí o pacienta a věřte, že i jim leží na srdci to nejlepší a nespí celé noci, když se stane něco podobného jako vaší malé. Ještě navíc mají neskutečnou zodpovědnost a lechtání u žaldku, jestli dělají vše správně, protože na ně se spoléhá a na ně je kladen hafl zodpovědnosti nad výsledkem. Někdy jde o vteřiny při rozhodování, a proto asi taky těžce připouští, aby tam mohl být někdo další přítomen. Je totiž někdy dost těžké dělat závěry v přítomnosti blízkých pacienta. Ať už je ten závěr jakýkoliv. Někdy se musí rozhodovat mezi tím a oním a to laik někdy těžce chápe. Je ale pravda, že by člověk měl mít možnost s blízkými a zvláště s malými dětmi být, v jejich těžkých chvílích. A to je bez debat. Co s tím ale můžeme dělat, aby to šlo a my nemuseli o svá práva v těžkých chvílích bojovat, to nevím. Slibuji za sebe, že se v práci budu snažit. 😉

Evaje, já nejsem až takový necita vůči zdravotníkům a v případě třeba resuscitace bych úplně chápala, že by mě poslali za dveře. Člověk v takové chvíli sám chápe, že překáží. Taky když Milenku už v bezvědomí dávali na ARO a tam mi řekli, ať přijdu až ráno, že jí musí navrtat lebku a připojit k přístrojům atd., ani jsem nepočítala, že bych u toho byla, ale to už byla jiná situace. Až do té doby bylo vše kolem malé bez nějakého lítání a rychlých rozhodování, všechna vyšetření byla předem naplánovaná. U Milenky k resuscitaci nedošlo. Prostě během noci upadla do epilept.statu a pak postupně do bezvědomí, během dalšího dne došlo k otoku mozku, se kterým se stejně nedalo už nic dělat a pak už nastala smrt mozku.
Vím, že zdravotníci pociťují tlak zodpovědnosti, aspoň ti se svědomím, kterým na jejich pacientech záleží, ale přesto je třeba si uvědomit, že snad kromě určitých právních následků, které jsou u nás stejně těžko dosažitelné, skutečné následky nenesou, ti nesou pacienti a jejich blízcí.

Mili, já si tak úplně nemyslím, že by zdravotníci nesli následky jen právní. To si myslím že je omyl. Jinak by svou práci snad ani nemohli dělat. Spíš bych řekla, že se naučí s tím utrpením nějak žít a vstřebávat ho. Já vím, že to není srovnatelné s blízkými, ale říkat, že nesou následky jen právní mi příjde kruté. Já dělala na Jipce a vím co to je. Byla jsem tam hned po škole, než jsem šla do soukromého. Byla jsem tam jen rok. Když jsem se o tom bavila s mojí mamkou, teď s odstupem času, říkala, že jsem nebývala zdaleka tak veselá jako před nástupem na toto oddělení a po tom, co jsem odešla. I já to tak tenkrát cítila a někdy jsem chodila s obavou do práce, že pacient, který tam už dlouho leží a jehož prognoza není dobrá, tam už nebude. A někdy zase bylo horší vidět, že tam ještě je ☹ Prostě dívat se denně smrti do očí je těžké a bolí to i zdravotníky. Jenže jim tam příjdou další nemocní a ti nepotřebují koukat na zhroucený personál, prostě musí fungovat dál a předávat energii, kterou posbírají mnohdy až někde na dně. Ne všichni mají ten dar to vydržet.
A k tomu pobytu u nemocného, opravdu mě příjde normální, že by tam měli blízcí být. Ale věřte, že ne všichni jsou tak chápaví. Tak jak se setkáte s necitou zdravotníkem,tak potká zdravotník nespolupracující příbuzné. A možná kvůli těmto dvěma stranám, začaly boje 😒
Jinak Mili, je bohužel spousta jiných zákroků, od kterých by vás vyhnali. Resuscitace patří možná mezi ty, u kterých bych já zase byla pro, aby tam byli ti blízcí. A zase je to jenom věc názoru.
Je to všechno strašně těžké, ale když je přístup lidský, všechno se pěkně a s citem vysvětlí, tak snad i neoblomný rodič nebo personál pochopí a poleví. A pak když by snad personál neposlouchal, tak jsou tu pořád ještě ty paragrafy 😉
Tak hodně štěstí lásky a hlavně zdraví vám všem

Děkuji za přání 🙂
Špatně jsem se vyjádřila, vůbec nechci tvrdit, že to není těžká, psychicky i profesionálně náročná práce, naopak. Vím také, že málokdo dokáže na těchto odděleních pracovat dlouhodobě, to mluví samo za sebe. A sama jsem viděla, že ne všechny maminky byly rozumné, mnohé z nich neměly ani to nejmenší povědomí o základních pojmech a tělesných pochodech, takže vysvětlit něco bylo velmi obtížné.
Rozdělila bych to spíš na následky z této těžké práce, ty jsou u zdravotníků a osobní následky, ty nese pacient a jeho blízcí. Nejtěžší pro pacienta či pozůstalé nejsou často ty dny v nemocnici, ale až ty dny, kdy už lékařská péče a všechny snaha marná a oni zůstanou sami se svým postižením nebo bolestí. Pak teprve nastává ten nejtěžší boj o další život. Nejhorší nebyl ten den smrti ani ten další, člověk je v určitém šoku a nedokáže si naplno uvědomovat, co se stalo. To přijde až týdny i měsíce potom, kdy už mu konečně dojde nejen rozumem ale i v srdci, že už se opravdu nevrátí, že už mu odnikud nezavolají, přijďte si pro svojí holčičku, že už se opravdu nedá nic dělat, žádné slzy, žádná slova, žádné skutky, dokonce ani modlitby nic už jí nevrátí zpět, opravdu bude už do konce života bez ní, pak se vám zhroutí svět, nic už nemá smysl, není žádná radost, každý den je jen břemeno, čeká se jen na večer, abych už si mohla jít lehnout a usnout a nic nevědět, jenže pak třeba ani spánek nepřichází, znovu a znovu pořád dokola si vybavuje ty chvíle s ní, ty těžké i ty hezké, ale oboje bolí stejně. Nechce se mu žít dál, někdy je to až fyzický pocit, že se udusí tou bolestí, opravdu máte až fyzický pocit, že srdce to už neunese a pukne. Někdo se pokusí o sebevraždu, někdo nemůže, jsou tu další, kteří ho potřebují, ale má pocit, že vnitřně už umřel, děsí ho, že už nedokáže snad ani cítit dost lásky k těm, co mu zbyli, ta bolest potlačuje všechny kladné pocity. Je těžké se z toho vůbec dostat a nepopisuji jen svoje pocity a zážitky, ostatní maminky mrtvých dětí popisují to samé. Nakonec se z toho nejhoršího nějak dostane, ale stejně má život na dvě půlky, na tu předtím a na tu potom a ta potom je nadosmrti poznamenaná. Musím říct, že jsem si před tím nedovedla představit, že je to až takové celoživotní stigma. Tak jako většina jsem si myslela, že přijít o dítě musí ukrutně bolet, ale jen dokud se s tím člověk nevyrovná. Představovala jsem si, že po určité době to zase musí být jako dřív, pokud je ta máma aspoň trochu silná. Jenže to tak není. Člověk nějak žije dál a zvenku to vypadá, že už je to skoro jako dřív, ale uvnitř se něco změnilo tak moc, že už se to nedá odstranit. Ani to okolí už neukazuje, ví, že nikdo to nedokáže ve mě změnit a tím že si myslí to co já, než jsem to zažila, mají sklon poučovat o vyrovnání se a případně posílat pro odbornou pomoc apod. Já si v podstatě myslím, že vyrovnaná už jsem natolik, nakolik to jde, ze začátku jsem doufala, že to půjde víc, ale asi už ne, ta bolest prostě zůstává, jen je někdy možné ji v tom srdci trochu víc zahrabat něčím přikrýt, ale vždycky si nějak najde cestu na povrch a připomene se.

Mili, na to nemám co říct. 😢 Jen, že přežít smrt svého dítěte je to nejkrutější a ta největší bolest jakou člověk může zažít. 😢 .O tom po vašem příběhu opravdu nepochybuji. Můžu vám jen přát, aby vaše ostatní děti byly co nejhřejivější a nejvetší peřinou na vaši bolest 🙂

Peřina na bolest, to je hezký 🙂 a vlastně hodně pravdivý, přesně tak to funguje, každý úsměv nebo hezké slovo, každá radost, kterou spolu prožijeme je jako peřina, co zahřeje bolavé srdce. 😉

ahoj maminky,nedá mi to a musím reagovat na názor jedné z nás-radky.prominte,ale nadskakuju ze židle,při jejích slovech o tom,jak maminky z onkologie jsou rády,že můžou jít na noc na ubytovnu 😠 vážená radko,léčila jsem se se svým 2,5 letým chlapečkem v brně na onkologii rok a půl a vždycky!!!!!!!!!!!!!!!mě zajímalo,zda můžu být s ním.i když jsme tam byli několik měsíců v kuse-třeba po transplantaci-nikdy jsem na ubytovnu nešla,protože ty děti nás prostě potřebují.ano,byla jsem vyčerpaná,unavena,nevyspalá,ale neumím si představit,že bych šla ráda na ubytovnu.a ani nevím o žádné mamince,která by nestála o to,být tam se svým dítětem.jedině.kde mě nenechali,bylo na chirurgické jipce,což bylo šílené,prosila jsem přednostu onkologie,at nás vrátí zpátky na onkologii-ale o tom je psaní na dlouho a někdy jindy.můj chlapeček boj s tou strašnou nemocí prohrál a před měsícem zemřel...ale o to víc si nyní vážím toho,že jsem s ním byla i v noci-i když jednoduché to rozhodně nebylo.

Ahoj všichni, přečetla jsem jedním dechem tuto smutnou diskusi a je mi z toho strašně. Taky si myslím, že pobyt maminky s dítětem v nemocnici by měl být něco automatického a uzákoněného- naprosto souhlasím s Mili. K uzdravení dítěte je mimo jiné zapotřebí jeho dobrý psychický stav a ten se nemůže docílit tím, že ho v neznámém prostředí, kde mu navíc "ubližují", oddělíme od jeho jediného zdroje bezpečí a lásky.
Myslím (doufám), že za dvacet let se naše děti zasmějí při sdělení, že když byly malé ony,tak toto ještě nebylo automatické. Souhlasím s Mili i v tom,že člověk ,když mu zdr.personál háže klacky pod nohy, je naprosto zoufalý, protože jeho dítě je v nebezpečí a on si nechce rozhádat lidi,kteří ho budou léčit.
Holky,mám ještě jednu "věcnou" otázku- hlavně na vás,které jste byly s dítětem v nemocnici dlouhodoběji- jak je to s příjmy té maminky. Když budu chodit do práce, tak mám nárok na zaplacený paragraf tuším 9 dní a co pak ? A co zaměstnavatel ? Když by třeba bylo potřeba tam s dítětem být celý měsíc nebo i déle. My se s manželem bohužel rozvádíme a já s malou zůstanu sama a nevím,z čeho bychom potom žili, kdybych byla takovou dobu bez jakéhokoliv příjmu.
Moc díky za rady, i když doufám,že je nebudu muset využít.

Už jsem tady psala o důležitosti přítomnosti matky u nemocného nebo i umírajícího dítěte v souvislosti tím, že v průběhu Milenčina pobytu v nemocnici mi bylo několikrát zdravotníky bráněno s ní nepřetržitě být. Proto bych nyní s vámi ráda sdílela názor lékaře, který mě velmi potěšil. Před několika týdny paní Petře zemřel na rakovinu 4 letý Ondrášek. Její zkušenost nyní zveřejňuji s jejím souhlasem. Před pár dny měla rozhovor s lékařem, který Ondráška léčil a probírali spolu okolnosti Ondráškovi smrti, také to, že měl bolesti, které už ani léky nedokázaly ztlumit. Pan doktor vyjádřil názor, že je velký rozdíl mezi tělesnou bolestí a utrpením, kdy umírající cítí nejen bolesti, ale ještě velkou úzkost a psychickou bolest z osamělosti, bez blízkého člověka a útěchy, kterou mu jeho přítomnost dává. Ondrášek měl chudáček velké bolesti, ale měl zároveň to štestí, že mohl umírat v náručí svojí maminky.
Je pro mě stále velmi těžké smířit se s tím, že moje Milenka musela prožívat obojí, tělesné trápení, ale i utrpení z osamělosti. Jsem moc ráda, že i mezi lékaři a zdravotníky se setkávám s tímto postojem, jako u tohoto lékaře a doufám, že svým svědectvím aspoň částečně mohu přesvědčit ty zdravotníky, kteří mají k pobytu rodičů u dětí v nemocnici (myslím především na oddělení Jip a Aro) výhrady a neochotu.

Hezký večer,

jsou to strašné zážitky a strašné vzpomínky. Samozřejmě úplně nejhorší ty, kdy není vítězů...

Mě stačila jedna hospitalizace s rotavirem před rokem a před Vánoci další, ale tu už absolvoval s malou tatínek.
Po přečtení řádků zde si vážím toho, že mi nikdo ani náznakem nenaznačil, že bych měla odejít a dítě nechat samotné. A že se to zvlášť u těch rotavirů stává. Jedná se o infekční nemoc, tak mají někteří rodiče smůlu. A přitom jsou vlastně sami proti sobě, právě proto, že rodič dodá dítěti jistotu a zastane i řadu dalších věcí kolem něj. A pravdou je, že ani návratem z nemocnice není vyhráno. Dítě je stále vyděšené, nechce být samo, křičí, špatně spinká. Pokaždé nám trvalo nejméně 3 týdny, než jsme se vrátili do normálu.

Mili,
Ondrášek, chudinka malá, měl v tom, že mohl být se svou maminkou vělké štěstí. To Milenka neměla. Ale psala jsi, že když naposledy přišla k sobě, otevřela očenka a viděla Tě a řekla "mami". Odcházela snad s vědomím, že je u Tebe, že je s Tebou, že není sama. Jinak to ostatní kolem rve srdce.
Na jedné jiné diskusi jsi psala, že třeba i pomůže se s dítětem "rozloučit". Dovol mi zeptat se Tě, zda jsi to s Milenkou stihla.

Peto,
příjmi, prosím, upřímnou soustrast. Ondrášek byl jistě velký bojovník. A měl, stejně jako Milenka, úžasnou maminku.

Geminis, napsala jsi to moc hezky. Já jsem se rozloučit už nestihla, aspoň ne tak, že by mě Milenka mohla vnímat, že bych s ní mohla mluvit, protože byla v bezvědomí a ještě i tak tlumená léky, aby lékaři zvládli epiteptický status, takže jsem si jí mohla znovu pochovat až po odpojení od přístrojů a to už byla mrtvá a studená a tak strašně bezvládná. Někdy si vyčítám, že jsem se nechala na jeden den odvést domů, myslela jsem, že to bude trvat déle, ale v sobotu odpoledne jsem odjela a Milenka pak v neděli ráno odešla, i když oficiálně zemřela až další den při tom odpojení, ale já vím, že odešla v tu neděli ráno, protože její dušička za mnou přišla a řekla mi, že musí odejít a když jsem volala do nemocnice, lékař konstatoval smrt mozku. Snad jsem tam měla zůstat a sedět u ní, dokud nezemřela, ale to už se nedá změnit.

miliharmi, asi to tak malo byť, že si tam práve nebola...
ak by si tam mala byť, tak by si tam určite bola... 😔

zdravim....byla jsme s malym v nemocnici v chomutove na jip a koukala jsem kolik tam lezelo deti a miminek bez maminek nechapala jsme pritom ta moznost tam je ja ji mela a byla mi i nabidnuta....nedokazi si predstavit byt doma bez sveho drobecka kdyz vim ze je tam ze neni ok to bych se asi doma uchlastala nebo ja nevim....sice oddeleni sileny sestricky nekteri take ale vse se da vydrzet hlavne ze mam jistotu ze detatko je ok a ze je o nej postarano.doktor ktery si vzal Matyáška na starost přišel i v době kdy neměl šichtu byl v oblíkly do hadrů a na krku vodítko ale chodil a kontroloval....když o tom piši možná to je zmatené ale do ted jsme v soku z toho co se stalo a bude to dlouho trvat nez se spamatuji takze se omlouvam.hlídala jsem neteř a ta se smim malým pretahovala o hracku malymu bylo 12.3 1 rok a 14.3 se narodil podruhe.pretahovaly se strcila do nej a spadl prastil se hlavickou o topeni a uz nereagoval jen trosku zabrecel a konec dychal ale nereagoval neco kolem 30 minut(nevim byla jsme tak v soku ze nevim jak dlouho) my pripadala jako cela vecnost myslela jsme ze se zhrotim kdyz jsme videla kolik doktoru a sesrter je nad telickem bezvladnym naseho syna modlila jsme se a prosila boha aby se malej probral ze radeji umru ja nez on.sestricka nas vyhnala s manzelem na chodbu a ty pohledy tech lidi a jeste otazka proc nas vyhnaly co se deje nechapala jsme promitl se mi cely ten rok pochvilce prisel doktor a rekl ze muzeme dovnitr ze malej se probral stestim jsme zacaly brecet cely den jsem byla u nej a v noci jsme byt nemohla ale byla tam hodna sestricka ktera mi dovolala byt chvilkama u nej.jsme rada ze je vse ok.je to nase laska byla je a bude a asi hodne dlouho ho nepujcim nikomu na hlodani ani mamince ktera bydli hend vedle v byte chci ho myt stale u sebe a radovat se z toho ze je tu snama a hlidat ho

ahoj
jestli sem někdo chodí.
malý se mi narodil před týdnem a skončil na JIPce - krvácení do mozku a podezření na metabolickou vadu. dneska ho převáželi do prahy. hned jak ho dali tady na jipku mi nabídli ať jdu domů z toho důvodu, že v nemocnici jsou zakázané návštěvy - byla bych tam sama - a doma mám manžela a hlvně 3letou dceru. domů jsem šla a za malým jezdila 2-3x denně, častěji by mě za ním nepustili ani kdybych tam ležela. natož abych u něj byla furt a třeba v noci. je to podle vás špatně? jsme na tom psychicky oba s manželem dost špatně a pomáhá nám být spolu a s dcerou.

Ahoj všem, před rokem byl syn na JIP na Kladně, automaticky mi nabídl za poplatek postel v pokoji matek (hodně mě překvapilo, když jsem viděla, kolik je tam dětí) a na pokoji matek jsem byla sama...no byla, spíš jsem tam měla jen věci a věci syna,jinak jsem seděla u postele na Jipce.....ale za tuto možnost jsem byla vděčná, v noci, když jsem si šla na chvilku lehnout, přišla sestřička, že syn mě volá, sice nepláče, ale plní slib, že když se bude cokoliv dít, má pro mě hned dojít.....přišla jsem k synovi a on mi jen řekl, že jse moc rád, že jsem blízko a že opravdu funguje to, že kdykoliv mě bude chtít, tak přijdu. Opravdu dětí nás v těchto chvílích moc potřebují a já uznávám nemocnice, co aspo%n tato řešení nabízí 😉

Zlobidlo: věřím, že prožíváte těžké chvíle, každý to cítí jinak, ale určitě Vás dcera nabíjí novou a novou energií, neptej se nikoho, zda to děláš špatně...dělej to tak jak to cítíš, nikdo nedokáže posoudit vaší situaci...takže se hlavně držte a přeju, ať Martínek vše zvládne a jste brzy doma celá rodinka......

nám se na silvestra stal úder do hlavy a pak apatie. nebylo to bezvědomí, ale takovej výpadek reakcí. Koukala před sebe a nereagovala, takže sme pro jistotu jeli do nemocnice - bulovka chirurgie. Primíř chirurgie trochu nepříjemnej, pak následovala neurologie - super mladá doktorka. Doporučila pro jistotu hospitalizaci do rána na pozorování. Reakce jinak byly v pořádku. Takže zpět na chirurgii, ale tam už nebyl primář, ale šílená doktorka. Krom toho, že sem dítě musela násilím položit na lehátko, aby se jí mohla podívat na ranku na vrchu hlavy (což by líp viděla když dítě sedí), byla označená za hysterku, protože vztekla řvala (bylo k půlnoci, mezi vyšetřeníma usínala a měla toho dost, navíc hysterka teda je, ale čekala bych trochu pochopení) Tak mi bylo sděleno, že na JIp s ní bejt nemůžu. Nechápala sem proč hned na JIP, tak prej úrazy hlavy tam jdou dycky y matka tam nemůže. Tak sem řekla, že mám právo s ní být. A dostala sem na výběr, bud jí tam nechám a nebo podepíšu revers. Noo...jeli jsme domu a sem fakt ráda, že to byla jen taková prkotina, bych se zbláznila jí tam nechat, by celou noc řvala a po propuštění domu by asi byli velký problémy. To mi přijde lepší nechat v nemocnici malý miminko, neříkám, že by nepotřebovalo mámu, ale tak moc to neprožívá.
Nicméně sem pro, aby rodič mohl být vždycky se svým dítětem, i kdyby měl sedět na zemi. příště už se vyhazovat asi nenechám

@zlobidlo ahoj, citala som tvoj prispevok. moooooooooooc vam drzim palce. mne hned po narodeni vzali dcerku, ani som ju nevidela a po operacii skoncila na detskom are a tiez sme za nou mohli len chodit. moznost hospitalizacie tam veruze tiez nebola. a mozno to bolo aj lepsie. chodila som tam kazdy bozi den, ked ju uz prelozili na oddelenie chirurgie, tak som pri jej postielke presedela dlhe hodiny a divala sa na nu. a poviem ti pravdu, ze mozno to bolo lepsie, lebo pohlad na nu ma velmi naplnal, ale ta bezmocnost ma ubijala. doma som plakala jak mala, ale tym, ze doma bola starost o dalsie dve deti, tak to akosi preletelo. ale clovek ked musi tak ide na 200%. ked sme ju konecne doniesli domov, tak prisiel utlm a ulava, aj ked som sa bala ju davat spat, aby sa jej v noci nieco nestalo. ked bola dlho ticho, tak som kracala so zatajenym dychom k postielke. ked som do nej stuchla a ona sa ani nepohla, vzdy som bola na pokraji infarktu. moooooooooooooooooooooooc vam drzim palce a prajem veeeeeeela zdravicka a hlavne vela, vela sily. drzkajte sa.

@miliharmi boze, ty neskutocne pises........... to sa cloveku chce plakat pri kazdom tvojom slove.... moc ma to mrzi....... ☹

ahojte
tak koukám, že jste byli hlavně se staršími dítky to je jiné. Martínek je maličkatý, dělají mu lumbální punkce, nesmí se s ním manipulovat a potřebuje klid, takže i nás brzdí s hlazením. i kdybych tam ležela tak u něj nemůžu být furt. a říkají že hned jak to půjde tak mě k němu hned vezmou. zase se fakt čloěk musí postarat o starší dítko aby to moc neodnášelo. navíc v praze jsme jen na návštěvě a nemáme tu to zázemí tak je to blbé...
koukám, že jste to všichni zvládli tak musíme taky...

@lucia20 a jak dlouho tam teda byla?

@zlobidlo ahoj, nasa tatianka tam bola okolo 6 dni. v piatok ju operovali a na chirurgiu sa dostala az na dalsi tyzden bud v stredu alebo stvrtok. ale zda sa mi, ze stredu. ani mi neoznamili, ze moje dieta uz na are nie je. ☹