Poporodní deprese?

dari82
12. dub 2016

Ahoj holky, potrebovala bych radu nebo utechu, jsem par dnu po 6nedeli, mam krasneho chlapecka, uz v porodnici jsem vedela ze je nejkrasnejsi miminko, ale ta nekonecna materska laska se u me nedostavila:-/ prvnich 14 dnu po porodu (cisar) bylo prisernych, porad jsem jen brecela, ted uz je to mnohem lepsi, ale ten vztah k synovi, i kdyz vim, ze je nejuzasnejsi na svete nejak necitim, porad citim nejakou uzkost a strach a nedokazu specifikovat z ceho, sama nevim, za tyhle pocity citim strasnou vinu, nejhorsi to je, kdyz jsem s malym sama, kdyz je s nami moje mamka nebo manzel tak se citim lip, maleho i casto mazlim a doufam ze ten vztah se nejak vytvori, myslim ze muzu rict ze ho mam rada, ale nemuzu rict, ze jsem bezmezne zamilovana - zlepsi se to?
pripadam si ze tou holkou co jsem byla pred tim nez jsem porodila uz nejsem:-/ vzdycky jsem byla silna a energicka, nenechala si nic libit a ted mi prijde ze jsem jen uzlicek nervu a mekka:-/ maly ma 7 tydnu uz se zacina smat a povidat si, ale prijde mi ze me nema rad kvuli tomu, ze ja jsem na tom tak bidne, nekdy si rikam, ze takovou neschopnou matku jako jsem ja si on vubec nezaslouzi! na jednu stranu vim, ze kdyby se melo rozhodovat kdo z nas dvou ma zit, ze bych za nej zivot dala bez zavahani, ale na druhou mi srdce nepreteka laskou :-/ mate nekdo taky takove pocity?

lv
12. dub 2016

láska roste každým dnem,každou prožitou chvílí, hodně holek to tak má - že se sice těší, ale pak..no je to jak píšeš, naprosto se pro tebe vše změní, najednou nejsi zodpovědná jen sama za sebe, ale i za dítě, které navíc i při sebelepší snaze a péči brečí /protože je to prostě dítě, neumí dát potřebu jinak najevo, jakoukoliv/.
Měla jsem to tak u první dcerky, těšila jsem se a...dost těžký porod, šokovalo mě to, že to tak moc bolí, pak jsem se bála, že jí něco udělám, že to nezvládnu, zvlášť proto, že byla hodně uplakaná, často z přetažení přes den, takže prořvané večery, den co den 18-22h, i kdybych se na hlavu stavěla, nosila, kojila, konejšila..a muž v nemocnici, stres. No přešlo to, jak jsme si na sebe zvykly. Je to jak říkáš, život bych za ni dala..ale prostě to "přetékání srdce láskou" přišlo postupně..tak 2.-3.m už to bylo mnohem lepší..a samozřejmě jsem měla výčitky, že nejsem správná, že to dělám špatně..stydím se, když si vzpomenu, jak jsem kupovala poprvé nějaké kapky v lékárně a řekla jsem, že potřebuji kapky pro..pro to dítě. Nenaskočilo mi v hlavě pro mou maličkou, pro mou dcerušku,..u druhé dcery už to naskočilo hned.
Vydrž. Ano, zlepší se to.Ale je dobře, že se tím zabýváš, protože je třeba odlišit opravdovou poporodní depresi, která existuje a je ji třeba léčit.

kacca11
12. dub 2016

Podle me je to, co citis, uplne normalni. Maloktera zena citi nekonecnou lasku k diteti hned od zacatku a jen maloktera to prizna. Je uplne normalni, ze neprisel zadny naval citu, spousta zen to ma tak, ze vztah se svym ditetem musi vybudovat od zakladu. Pokud to citis jako velky problem nebo sve selhani, klidne se sver muzi, kamaradce nebo treba psychologovi. Ale ver, ze casem se to zlepsi a ty city se dostavi.

mon_88017
12. dub 2016

Utěší tě, když ti řeknu, že mně ta "bezpodmínečná láska" (nebo stockholmskej syndrom, nazývejme to, jak chceme) naskočila až asi po tři čtvrtě roku? 😎

pajula123
12. dub 2016

Souhlasím s komentáři výše (@lv @kacca 11) a jen ještě doplním: po císaři je tohle ještě daleko běžnější než po klasickém porodu. Jsem taky po císaři a měla jsem ke strachu, jestli vůbec jsem dobrá matka, taky navíc pocit, že jsem jako matka už selhala, když jsem ho nezvládla normálně porodit. Plus roli pochopitelně hraje i separace maminky a miminka, která po císaři prostě je.

liska01
12. dub 2016

Měla jsem to hodně podobné, ale nepřišlo mi to nijak patologické. Dcerku jsme měla ráda od narození, toť vše, byla jsem neskutečně unavená, hodně plačtivá. Celé 4m okolo 15-16h začala dcerka plakat a plakala a plakala až do 21h. Nosila jsem jí, nenechala nikdy plakat samotnou, nikomu bych jí na hlídání nesvěřila (krom manžela), měla jsem jí ráda, ale nějaká totální euforie to rozhodně nebyla! Teď je jí rok a láskou bych jí spapala. 😀

fidelka81
12. dub 2016

Já si taky myslím, že je to normální. Já jsem to tak měla taky. Všichni okolo mě mi říkali, že jak viděli poprvé své mimčo, tak se okamžitě zamilovali, já ne. Ale jak už se tu píše, rostlo to každým dnem. Taky jsem si říkala, co jsem to za matku, že svého chlapečka nemiluju,ale prostě podle mě nám to jen dýl tvrá. Už po pár měsících se to změnilo, tak vydrž, přijde to 🙂

blecha94
12. dub 2016

U mě (ač jsem rodila normálně) se opravdová nehynoucí láska oběvila až po téměř 6 měsících. A stále jsou dny, kdy bych dceru vystřela na měsíc... 😀

Vím, že je to složité už tak, tak si k tomu nepřidělávej starosti, že jsi špatná a to co cítíš je nenormální. Zažilo to víc matek, než si myslíš, jen se o tom stále moc nemluví... Uvidíš, že časem to přijde!

lucysmidkova
12. dub 2016

Ahoj já tím trpěla skoro 3 měsíce. Pokaždé když plakala me strasne vytacela, znervoznovala a byla jsem z toho mimo. Jednou kdyz mela bolení briska což trvalo 3 měsíce jsem ji nechala plakat v postýlce a odešla jsem kdyby tam nebyla moje mamka tak to neudelam. 4 měsíce jsem se nevyspala porad s ni neco bylo tskze jsem byla vyčerpana a jeste ta deprese ale s pomocí všech jsem se z toho vylizala sice to trvalo dlouho ale už je vše v pořádku. Uvidíš vše bude dobre

milius
13. dub 2016

Jako bych to psala já před dvěma lety!! 🙂 bude to lepší neboj, hormony, únava, nejistota, úzkost, to je zhoubná kombinace. na druhou stranu - dcera ke mě nemá takový vztah, jako jiné děti k maminkám. miluje mě, to bez pochyby, ale moc se netulí, nemazlí a mě to mrzí. říkám si, že kdybych ji od narození třeba nosila v šátku atd. že by byla přítůlnější. nebo kdybych já necítila to co cítíš ty teď, že by náš vztah byl lepší, teda z její strany. asi to ze mne cítila, nějak podvědomě přijímala a s tím rostla. teď v jejích dvou letech mám výčitky, že vše mohlo být jinak. zapomeň na nějaké pochybnosti, že necítíš "nekonečnou mateřskou lásku", ta se dostaví, jen si dej pozor na odcizení, nedrž si odstup.. nevím jak to lépe popsat..

soussan
18. led 2017

Ahoj holky, ozivuji tema. Snad se nekdo vyjadri.
Jsem hrozne zmatena a potrebuji radu. Mam ted 18 dni po porodu, ten byl rychly, dokonce bych rekla, ze pekny. Maleho jsem si hned zamilovala. Problem nastal jeste 2 mesice pred porodem, moje sestra se psychicky zhroutila a je hospitalizovana na psychiatrii. Byl to pro me velky zasah a denodenne jsem na to myslela, bylo to na podzim a ja na to byla vzdy citliva a mela naladu na nic. Hrozne jsem se zacala bat, ze se mi stane to, co sestre. Porad jsem se sledovala, jestli o sobe vim, vnimam se a mluvim k veci atd. Casem jsem zacala byt takova apaticka, tim jak jsem se snazila porad uklidnovat kvuli miminku. Dva tydny pred porodem jsem uz byla jak telo bez duse, takova bez nalady. Pak nastal porod, jak jsem psala vyse. Tri dny euforie v porodnici z miminka. Pak si nas manzel vyzvedl a jeli jsme domu. Uz kdyz jsem balila, zjistila jsem, ze nejsem uplne OK. Nedokazala jsem se soustredit, byla jsem takova roztrepana a spatne vnimala okoli. Pricitala jsem to unave, protoze v porodnici jsem temer nespala. Muj aktualni stav je takovy, ze jsem totalne bez nalady a bez radosti. Malinkemu bych nic neudelala, ale to muze byt tim, ze je moc hodny a skoro neplace. Uz z nej ale nejsem tak nadsena jako v porodnici, musim se premahat abych na nej mluvila, nechce se mi vubec nic. Je pro me problem jit i ven, jsem z toho uplne vyklepana. No a co me nejvic strasi jsou moje myslenky a to je i duvod proc pisu. Rada bych se nekoho kdo si depresi prosel zeptala, jestli se nasazenim AD i zklidni myslenky. Ja se cele dny pozoruju, jestli jsem se nezblaznila a parkrat uz jsem mela pocit ze je po mne. Sleduju jestli jsem sama sebou, jestli se vnimam, jestli nejsem jako sestra. No a najednou jsem mela pocit, ze nejsem sama sebou, asi jsem si ten pocit sama vyvolala, ale dostala jsem z toho sileny strach a myslim ze tu naladu pod psa mam hlavne kvuli tomu. Nevim proc, ale mam panickou hruzu z toho, ze by mi preskocilo a nikdo by mi nebyl schopen pomoct :(

musin
18. led 2017

Ahoj, myslim, ze to, co popisujes neni laktacni psychoza. Podle me mas "jenom" strach o svoje vlastni zdravi, bojis se, aby se ti nestalo to, co sestre. Nechala jsi strach, aby ovladl tvoji hlavu. Mas pocity uzkosti az paniky a nedokazes si s tim uz sama poradit. Zazila jsem pred nedavnem neco podobneho v rodine. Poradila bych ti zajit za obvodakem, sverit se mu, co te trapi a on ti podle me napise doporuceni k psychologovi nebo psychiatrovi. Hlavne to brzo zacni resit, ten stres, ktery sama sobe privolavas se zrejme bude stupnovat.

soussan
18. led 2017

@musin Dekuji za reakci, dneska jdu k psychologovi. Doufam ze me pochopi, kdyz ja nechapu ani sama sebe 🙂

musin
18. led 2017

@soussan Neni zac, at je brzy lepe.

lv
18. led 2017

@soussan držím palce, psycholog rozezná, zda je nutný psychiatr a antidepresiva. Můj názor je že by bylo správné, aby tě viděl. Vždyť by ta návštěva u psychiatra, byla prevencí, předcházení tomu, co se stalo sestře. (stát se to může komukoliv, v péči lékařů se jí udělá líp).

elu
18. led 2017

a není tohle náhodou láska!!!! 🙂

lv
18. led 2017

@soussan jo a uklidním tě, láska roste s dítětem, každým dnem, po 6nedělí už tryská.. ze začátku je to běžné. Pamatuju si, jak jsem s dcerkou týden starou v lékárně řekla, vykoktala, že chci kapky pro TO dítě, a ukázala prstem na kočár. Nějak mi nešlo říct pro dcerušku, pro Apolenku, cokoliv.. (a měla jsem pocit viny).

karlajasmine
18. led 2017

@soussan Z popisu mi prijde, ze ti v podstate nic neni, ze se akorat pozorujes a bojis se o svoje psychicke zdravi 🙂 Je to stejne, jako kdyby tvoji sestre nasli rakovinu a ty ses pozorovala, jestli ji nemas taky, a tim na sobe vnimala kazdy detail a prikladala tomu zbytecny vyznam. Zkus nechat myslenky plynout volne a nebat se jich. Jsou to jen myslenky. Kdyz k tomu pridas hormony a unavu po porodu tak je jasne, ze jsi uzkostlivejsi. Navstevou psychologa nic nezkazis, ale tohle vsechno prejde 🙂

soussan
19. led 2017

@lv
@karlajasmine
Moc Vam dekuji 🙂
Vcera jsem byla u psychologa a rekl mi v podstate to stejne. Ze to vychazi z me povahy, kdy chci mit vse pod kontrolou, ze se mu zdam normalni a zorientovana, ze se nemam niceho bat. Dal mi navod jak se tech myslenek zbavovat, tak to zkousim. No a rikal ze to bude i castecne hormonalne, ze jsem kratce po porodu a mam si dovolit nebyt 100%. Dnes rano jsem se probudila zase s blbou naladou a jsem porad takova unavena a otapena, ale lepsi se to, tak doufam ze to zvladnu bez medikace 🙂 Nevim totiz jestli je to nejaka lehka deprese, nebo se jen potrebuju szit s novou roli. Asi pockam do konce sestinedeli a uvidime jak se to vyvine. Vetsinu casu jsem s malym sama, takze to taky neprida.

dari82
autor
29. led 2017

Ahoj holky 🙂 vidim ze soussan ozivila diskuzi 🙂 to co popisujes, ze se bojis chodit ven ,to jsem mela i ja, vidim zes taky nemela idealni podminky pred porodem, totez jsem mela ja, u nas se nervove hroutila moje maminka, protoze ji opustil manzel :-/ byla na tom spatne ale zvladla to bez medikace....chci tim rict, ze cloveka to ovlivni vsechno, ja na tom jednu dobu byla hodne spatne ,ja uz jsem nevedela co se sebou, rano jsem se budivala s tim, ze je vsechno s prominutim uplne nahovno a nejvic ja☹ ze jsem ta nejhorsi matka na svete, dolehala na me zodpovednost, nechtela jsem nikoho videt, nekam dojit me stalo vsechny sily, kazde zaplakani meho chlapecka pro me znamenalo, ze jsem jako matka selhala:-/ rozumem jsem, ale vedela, ze to jak se citim neni v poradku a ze si tohle myslet vubec nemusim, ale ty pocity me ovladaly:-/ sla jsem k psycholozce ta poradila bojuj bojuj bohuzel sama jsem to nezvladla, nakonec me zmedikovali a muzu rict diky bohu za to! do tydne ty prasky zabraly a ja se mohla konecne radovat 🙂 te medikace se neboj neni na cely zivot, ja uz jsem vice nez mesic bez prasku a stastna 🙂 z maleho se raduju kazdy den kazdy jeho pokrok mi vhani slzy dojeti a stesti do oci 🙂 neboj se vsechno bude dobre a pokud citis, ze takhle nemuzes zit, ze prijdes o rozum nech si predepsat prasky ja mela takove, ktere muze predepsat normalne obvodak 🙂 je jich vice druhu, muj stav byl diagnostikovan jako baby blues, za sebe muzu rict, ze to bylo fakt peklo a opravdu nechci vedet jak vypada klinicka deprese:-/

soussan
30. led 2017

@dari82 moc dekuji za reakci 🙂 u psychologa jsem byla a podle nej jsem v poradku, ale on nema ty moje pocity. Planuju jit jeste k psychiatricce. Ja jsem asi takova raritka, protoze nejsem plactiva, spis apaticka, bez nalady, unavena a hrozne se hloubam sama v sobe a porad mi naskakuji zvlastni myslenky. Nejsem proste sama sebou. Mozna se szivam s roli maminky 🙂 malinkeho ale miluju...jen mam pocit ze to nedokazu poradne prozit. Jsem to ale orisek 😀

dari82
autor
30. led 2017

@soussan ano prvni predstava kterou jsem mela me strasne vystrasila byla to ziva predstava proste mi blesklo hlavou ze jsem malemu ublizila:-/ ze zkusenosti psycholog s tebou bude mluvit a bude chtit at zadne prasky neberes psychiatr vetsinou neco napise ja sla k psychiatricce po znamosti byla strasne fajn popovidala si se mnou a spoustu veci mi vysvetlila a rekla mi ze ta matka s ditetem musi nejak fungovat pri teto vete jsem se rozhodla ze si ty prasky vemu ze kvuli tomu malinkemu muzi sveho zivota to udelam🙂 pro nej se dat do kupy! Bylo to fakt peklo ty prvni dva a pul mesice ale zvladla jsem to! Ty to taky zvladnes!! Mozna to bude chvili trvat ale zvladnes to!😉 hormony jsou holt strasny svine a ve me udelaly fakt bordel brala jsem hormony na otehotneni pak do pulky tehotenstvi na udrzeni do toho mi trikrat navysovali davku prasku na stitnou zlazu a po porodu zacal sileny hormonalni sesup kvuli tomuhle zatim porad nevim jestli budu mit i druhe

soussan
30. led 2017

@dari82 Děkuji Ti za podporu, teď mam pocit že už nikdy nebudu jako dřív. Ale věřím, že mi dokážou pomoci.
Teda a nedivim, ze to s Tebou zamavalo. Kdyz jsi byla takhle plna hormonu. Super ze jsi mela znamou psychiatricku a pěkně jste to spolu zvládly.
U nas v Brne maji psychiatři terminy objednani nejdrive za dva mesice, to je sileny.Ty asi z Brna nejsi, že?🙂
Muzu se zeptat, jestli jsi mohla dál kojit, když jsi brala prášky?

dari82
autor
30. led 2017

Pochazim z Moravy ale ziju v Praze 🙂 sestinedeli jsem travila u moji maminky na Morave kousek od Ostravy hodne pomahala s domacima pracema ja toho nebyla schopna a presne jsem si myslela ze uz nikdy nebudu takova jako driv ale vez ze je to jen pocit budes zase v poradku 😉 je to pech s tema cekacima dobama zkus obvodaka ten ti taky muze napsat prasky a ja se ani nerozkojila druhy den v porodnici se mi rozjely nervy ze nemam mliko ale za to mohly i detske sestry tvarily se hrozne ze nemam mliko a musi maleho dokrmovat to byl muj prvni hrebicek do rakve a uz jsem se nerozkojila on se te doktor zepta jestli kojis nebo ne a podle toho ti da prasky ja vybrala jedno baleni a pak zacala odvykat to odvykani trva dyl musi se hodne opatrne a hlavne postupne snizovat davka aby to v tele neudelalo binec a nevratily se zase ty stavy