Poporodní deprese u druhého dítěte, úzkost, strach

Pročetla jsem několik diskusí na toto téma tady na koníkovi, ale nenašla podobný příběh jako ten můj (náš). Prosím Vás maminky o své poznatky, podobné zkušenosti, příběhy, aby mi bylo trochu lépe, protože stav, který prožívám je nesnesitelný.
Popíšu můj příběh:
Původně jsem chtěla jen jedno dítě, ale když bylo synovi tak 2,5 roku, nějak jsem začala toužit po druhém.
Manžel tehdy pracoval daleko a dojížděl na víkend, takže nechtěl do toho jít. Postupně jsem ho přesvědčila a on si také našel práci v regionu.
Takže jsme se začali snažit. Byly nějaké neúspěchy i mimoděložní těhotenství. Vyčítala jsem si, že se to stalo proto, že jsem dřív druhé nechtěla. Ale já jsem toužila dál. Povedlo se asi po 1,5 roce.
Doktor strašil, že to vypadá opět na mimoděložní, ale nakonec to bylo ok. Byli jsme šťastní, těhotenství jsem si užívala naplno, jen poslední měsíc se mi zvedl tlak a musela jsem na pár dní do nemocnice. Když mě prospustili, tak jsem za 3 dny jela znovu, protože jsem začala lehce krvácet, nechali si mě tam na noc a v noci se spustil porod 2 týdny před termínem. Byla jsem docela ráda, že už to budu mít za sebou. Porod byl ok, bez problémů. Já byla šťastná v eufórii z povedeného porodu a z malé. Pobyt v porodnici jsem si užívala, malá pořád spala. Dobře jsme se rozkojily. Doma taky pořád spala dva týdny a já si to užívala. Byla jsem šťastná.
Pak začaly koliky, problémy s kojením, já přestala kojit v 6 týdnech. Začali jsme fungovat v reálném životě - s malým do školky, malou ráno budit, stresy, nestíhačka.
Mě došlo, že to bude hodně náročné se dvěma dětma. Malý má teď 5 let. Začala jsem stresovat, jak zkloubíme režim tak věkově odlišných dětí, víkendy ponorka. Začala jsem hodně stresovat, mít úzkosti, deprese ze všeho. Všude jsem začala vidět jen negativa a problémy. Všeho se bojím. Prostě jsem se lekla, že to bude hodně náročné.
Jsem celkově asi labilnější povaha, hodně stresující. Pamatuji si, že u prvního jsem se také soustředila jen na dítě, vyšilovala. Teď mám dvě, a nedokážu to skloubit.
Nejhorší je, že vymizel citový vztah k oběma dětem. Je to strašný pocit. Jako bych necítila nic ke svým dětem. Jen vidím to, že už teď nikdy nebudu mít svobodu, že na mě visí 2 malé bytosi. A to těžce nesu. Strašné je, že lituji toho rozhodnutí mít druhé dítě. S jedním už byla pohoda, najety režim, výlety, srandičky, bylo to super. Teď se cítím jako ve vězení. Je to rouhání....já vím. Ale nemůžu si pomoct. Už nemám z ničeho radost. Malá je hodná, hezky papá i spinká, a já to teď nedokážu ocenit.
Manžel je skvělý, pomáhá, prakticky se jen on teď stará o malého. Byla jsem u psychiatra a začala brát AD (Citalec), beru je něco přes 3 týdny, zatím beze změn, pořád se to prohlubuje, k tomu Neurol.
Pořád jen přemýšlím nad tím, že jsem se mělarozhodnout jinak, nejít do toho, vždyť je to na celý život.... rozmyslet si rozumně zda na to mám nebo ne před otěhotněním.
Mám pořád strach, co bude v budoucnu, nemoci, jestli se vůbec bodu mít rádi. Malý za chvíli do školy. Malou má rád, pořád se s ní mazlí a objímá, mě taky (to před tím nedělával).
Prostě hrozné depky. Ach jo, strašně se trápím a mám pocit¨, že už to jiné nebude 😢
Jen si pořád vyčítám, že to možná není jen ta dperese, ale že jsem prostě taková, neshcopná a nezodpovědná matka....že to mám v povaze. Děti obecně mě až tak neberou. malého jsme si zamilovali, byl to náš miláček. A teď mi malá připadá jako vetřelec. Vím je to hrozné...
Manžel a všichni ostatní si malou užívají, jen já ne...Bude líp ??