Poporodní deprese u druhého dítěte, úzkost, strach

@vercaxxx Je pravdou, že v mém životě nevím, co je deprese. Žiju šťastně, raduji se z ničeho. Už jen třeba ze slunce... Přibývá mnoho lidí s diagnózou deprese. Teď má slova vyzní tvrdě, ale naše generace je nezasažena katastrofami a plno lidí se utápí v pseudopocitech a hledá psychology atd. Myslím si, že na nás musí zákonitě přijít nějaká válka či jiná pohroma, abychom si uvědomili, kde nám zadek sedí. Mnoho lidí má stísněné pocity z ničeho. To není normální. Každý je odpovědný za svou duševní schránku. Pokud si k sobě pustíte negativní vlivy, díváte se na svinstva ve zprávách, obklopujete se emocionálními upíry, podsouváte si špatné myšlenky...pak deprese přijde. Každý musí na sobě pracovat, na svém duševnu. Takže opravdu je třeba se vnitřně překopat. Neutápět se v sobě. Myslím, že i práce psychologů je o tom, aby člověka nějak posunuli, aby si člověk porozuměl a šoupnul jinam. Nechápu tolik maminek, které jdou dobrovolně do chemickým svinst v podobě prášků od psychiatrů. Tudy cesta nevede.

Já nevím, ale myslím si, že zakladatelka diskuze má nějaký problém celkově v životě, který třeba ani s dětmi nemusí souviset. Je třeba, aby se nad tím zamyslela a našla místo v životě.

@daasenka85 Jasně to máš pravdu. Ona je mezi těmi "poruchami" tenká hranice. Já jsem kdysi u psycholožky byla a řikala, že úzkosti se dají zvládnout bez prášků. Od depresí prášky určitě pomůžou, jen člověk musí být dost silný na to, aby si v jednu chvíli řekl, že dál už to zvládne bez nich.

@maru84 s tím taky souhlasím, když máš dlouhodobě jakékoliv psychické neduhy, určitě deprese přijde snáz než bez nich. ale ať už je z jakéhokoliv důvodu, mohou zpočátku ty prášky pomoci do stabilizace stavu. Pak už záleží..

@dracula kdyby jsi to napsala trochu jemněji, tak do jisté míry bych s obsahem souhlasila. Ale uvědom si, že každý má od přírody jinou náturu a ne každý je rozený optimista, tudíž někomu dá víc zabrat, aby se "šoupnul" jinam. Většině k těmto neduhům dopomohli třeba i rodiče (ve většině případech samozřejmě neúmyslně, prostě se ta psychická "zátěž" nese, prostě jen málo podporovali v dětství, neúmyslně kritizovali, shazovali, atd.). Určitě si každý nakonec musí pomoci sám, však ani tazatelka nečeká, že to za ni udělá někdo jiný a trápí se tím, že neví JAK. Za to se snad nemusí hned střílet nebo přát, aby se měla ještě hůř, ne? Promiň, ale tyto výroky mi na optimistu nesedí

@daasenka85 to velmi pěkně shrnula. Větší náchylnost k úzkosti a depresi může být i vrozená, byl dokonce popsán a pojmenován úsek DNA, který má na toto vliv. Neméně důležitá je i rodičovská péče, tady hodně záleží na přístupu matky (příp. jiné hlavní osoby pro dítě). Dítě se rodí s vrozenou potřebou připoutat se k jedné osobě a pokud tato na jeho signály citlivě reaguje, je velká pravděpodobnost, že se bude dítko zdárně vyvíjet po psychické stránce. Dokonce se ukázalo, že péče matky může zvrátit vliv výše popsaného genu. Tohle všechno jsou věci, které jen velmi těžko člověk sám ovlivní.

holky mam to opačné ,jsem tehotna a jsem protivna nervni............. (vím,ze to je hormony) ale poraďte Prosím co dělat ? Chci si tehu užívat a ne jen přežit.... Hruza, poraďte co jste dělaly vy ... ? aby to přešlo.....

@dracula ani nevíš, jak si vyčítám ty svoje pocity a s tím spojené stavy. Druhé dítě jsem chtěla, ale zvrtlo se to. Asi jsem slabá povaha, je fakt že jsem se vždycky v životě problémům vyhýbala, nesnášela jsem stres. Ale také jsem musela některé stresové situace ustát. Ale teď je to nejhorší, co jsem kdy zažila. Apousta lidí z rodiny mi říká, že se mám radovat z toho že mám dvě zdravé krásné děti, z maličkostí, ale to prostě nejde. ☹

@dagulik a kolik je malé?

Když se narodila druhá dcerka, měla jsem v hlavě a emocích maglajz... Nějak jsem třeba vytěsnala z hlavy starší, jako by mi na ní nezáleželo, nestála jsem o ní a žila jsem "jen" pro miminko... Vyčítala jsem si to a přišlo mi to hrozný, že svojí milovanou dcerku najednou neřeším a nezáleží mi na ní... Trvalo to pár týdnů, než se to stabilizovalo, ale začátky byli hodně emočně krušné... Střídání "lásky" k dětem, nepříjemné pocity a lehké depky... Co pomohlo mně byla tělesná blízkost a společné zážitky - taková "jistota", že není všem dnům konec :o) Třeba jsem vzala mladší jako miminko do šátku, starší za ruku a jely jsme autobusem na zmrzku, na výlet třeba do Prahy... Naučila jsem se fungovat hodně pro obě děti a sehrát se... Pro mně je zázrak šátek - dítě si navážu na tělo, mám volné ruce a můžu se věnovat starší dceři... Do batohu jsem si dala tři plínky a ubrousky, peněženku a razilo se... Přestala jsem řešit "mám miminko, je to těžké" ale hledala jsem sama v sobě pozitiva a snadné řešení :o) Lidi na mně občas koukali jak na blázna, ale já se fakt naučila se dvěma zvládat vše jak s jedním a to mně tak nějak nakoplo, že se všechno naprosto srovnalo :o) Držím palce, bude líp.

@daasenka85 je pravda, že u mě to taky souviselo s dětstvím a pocitem nejistoty a nedostatkem sebevědomí ☹

@daasenka85
Cituji Vaše slova:
"Určitě si každý nakonec musí pomoci sám, však ani tazatelka nečeká, že to za ni udělá někdo jiný a trápí se tím, že neví JAK. Za to se snad nemusí hned střílet nebo přát, aby se měla ještě hůř, ne? Promiň, ale tyto výroky mi na optimistu nesedí"

Absolutně mě nechápete a posouváte má slova zcela jinam. Nikdo tady nikoho nechce střílet nebo nepřeje někomu, aby se měl hůř. To fakt jsem nepsala. Možná střílení vás napadlo v souvislosti s tím, jak jsem psala o té válce. Ale to bylo myšleno tak, že jsme celkově neskromná západní rozežraná pohodlná generace lidí, která se utápí v pseudoproblémech, a už nevím, jak jinak by se lidstvo změnilo. Jen nějaká katastrofa změní podle mě myšlení lidí. Když si lidé prožijí opravdové peklo ... Možná pak by si lidé začali více vážit svých blízkých, zdraví a celkově by byli hodnější k sobě navzájem. Nehledali by problémy tam, kde nejsou.

Jen si říkám, že by se měl každý na sebe podívat zvenčí. Pokud to člověk neudělá, tak se utápí v depresích zbytečně.

@anetka1701 Přesně tento váš přístup je ten pravý. Moc se mi líbí, jak jste si poradila. Tak nějak by to měla vzít i zakladatelka diskuze.

Ach jo, někdy jsem si říkala, že je fajn, že tyhle diskuze existují. Že se maminky mohou někomu svěřit a trochu se jim uleví. Ale některé komenty mě tedy vyvádějí z omylu a dost udivují. Nemůžete radit s něčím, co neznáte. To se prostě nedá. Deprese není špatná nálada, není to nevděčnost, není to ani neskromnost. Je to fyzický stav, kdy nedokážete prožívat radost, kdy se vám všechno jeví jenom negativně, kdy máte sebevědomí na nule. A není ovlivnitelná vůlí! Vědci v laboratořích (ano, tohle skutečně hrozné je) ji navozují uměle vystavením dlouhodobému stresu. Jak můžete vědět, co zakladatelka prožila nebo prožívá? A dáváte ji hned do nějaké škatulky nevděčné a rozežrané generace? Za normálních okolností bych se asi jenom pousmála. Jenže někomu, kdo právě prožívá depresi, tyhle připomínky mohou dost ublížit. A to už mi k smíchu moc nepřijde.
Každopádně zakladatelce doporučuju, aby tuhle diskuzi nechala plavat. Jsou i jiné a vřelejší! 🙂

@vercaxxx musím souhlasit, že tyhle řeči akorát docílí toho, že zakladatelka diskuze bude mít větší deprese a bude se v tom akorát utápět.

@vercaxxx přesně tak, jedna věc je to zezačátku prostě jen nezvládat, než se najede nějaký režim, ale druhá věc, že kdo nezažil opravdové deprese, kdo se s tím nikdy nesetkal osobně, tak prostě vůbec nemůže vědět, o co jde... Ony můžou být naskládané stresy z let dávných a minulých a teď to prostě dopadlo, to nikdo nevíme. Nicméně po soukromých zprávách s tazatelkou o pomoc budu doufat a věřit, že to zvládne. Bude to ale běh na dlouhou trať a vím, o čem mluvím. Bratr depresemi trpí od útlého mládí..

Ok, už mlčím. Ale prostě nikdo mi nevymluví, že tyto deprese v dnešní době naší společnosti přerůstají přes hlavu a způsob života se na depresích podílí. Jak je možné, že člověk nedokáže prožívat radost? Když se podívám na generaci mé babičky, tak měli v životě mnohem horší podmínky a rozhodně tolik lidí nemělo problémy s psychikou jako dnes. Psychofarmaka rozhodně nejsou dobrou léčebnou cestou. Píšete, že nevím, o co jde, že se nemohu k tomuto vyjadřovat, když deprese nemám. Ok, končím. 🙂

Tak snad rady typu," můj příbuzný má taky deprese" a "vemte si léky" a litování a soucit zakladatelce pomohou.

@dracula Nebude to spíš tím, že se o tom prostě nemluvilo?! Že přiznat, že mám depresi, beru léky a chodím k psychiatrovi bylo vnímáno jako stigma?! Člověk by označen jednoduše za blázna a odsouzen okolím. Je dobře, že o tom zakladatelka dokáže mluvit a že vyhledala odbornou pomoc. Deprese není rozmar, ale nemoc a pokud není medikována neničí jen nemocného, ale bohužel má dopad na celou rodinu. Možná by byl dobré si něco o depresi nastudovat a až pak odsuzovat a podsouvat nesmyslné názory!

tak trošku tady přidám - snažila jsem se to přečíst celé a tak nějak musím souhlasit s @dracula, chci jen podotknout, že sama jsem na cipralexu nyní 3m, ale problémy mám již od svých 17-ti let - tudíž nějakých 13 let. Souhlasím hodně s tím, že psychofarmaka nejsou dobrou léčebnou cestou, protože často se k tomu prostě člověk upne a čeká, že prášky to za něho vyřeší - nicméně musím z vlastní zkušenosti říct, že půlroční podpora AD je často dostačující k tomu, aby se trochu potlačily celkové projevy a zároveň se člověk dokázal přesměrovat v myšlení úplně na jinou kolej.
Rodičovství je ze začátku hodně o tom, že člověk najednou ztrácí tu původní svobodu a záleží , jak se k tomu postaví, ale pak si člověk uvědomí, že může dělat totéž i s dětmi. takže je to o to pak hezčí. Ano radovat se z maličkostí jde i s depresemi, či úzkostmi - je to hodně o přístupu.

@ilonne je jedno, zda mluvilo, či nemluvilo - píšete, že dříve člověk byl označován za blázna a byl tak nějak souzen okolím. a co dnes?? myslím, že je to ještě horší a člověk se stává dost často terčem.

a také souhlasím s tím, že způsob života se na depresích podílí

@ilonne Babička, když si s ní povídám o mých známých, co jsou na nervy a z čeho, tak jen nechápe. Opravdu neměla nikdy v okolí tolik lidí psychicky nemocných jako je dnes. Přitom babičky praly bez praček, neměly jednorázové plíny, vařily ze surovin a ne z přesnídávek .... Chvat, rychlost, konzum...toť dnešní svět. Myšlení mnohých maminek: "Hlavně, abych stihla s dětmi milión kroužků, pak si zašla sama cvičit, ještě udělala to a to, abych byla supermatkou. " Tak se ale dříve nežilo a byl klídek. Už jen v úvodu pisatelka píše, že se obává, jak skloubí pětileté a malé dítě. Cituji: "Mě došlo, že to bude hodně náročné se dvěma dětmi. Malý má teď 5 let. Začala jsem stresovat, jak skloubíme režim tak věkově odlišných dětí..." Vždyť nejdůležitější je, aby si děti hrály. Aby si tvořily něco s maminkou, povídaly si. Kroužky angličtiny, gymnastiky, fotbalu... toť v tomto věku blbost, když by člověk měl mít strach, že to vše neskloubí časově.. Můj názor. Opravdu stresy mají lidi, kteří si je do života pustí. Nepouštějte si je k sobě.

@dracula Promiň, ale musím se zeptat. Máš děti? Tvoje příspěvky jsou v mnohém pravdivé, nicméně jako celek na mě působí, že je píše někdo, kdo o situaci tazatelky nemá ani ponětí - neprožil ji, ba možná naopak. Omlouvám se, jestli se pletu.

@michaela_2 Mám syna. A byl velmi nespavé a neklidné miminko. Takže vím, co to jsou bezesné noci, neustálé kojení... 🙂

@dagulik Celkem brzy, na dnešní dobu, jsem porodila první dítě, naší holčičku. Bylo mi 22, když se narodila. S manželem jsme se dohodli, že s dalším miminkem - které jsme jednou určitě chtěli - počkáme pár let. Navzdory plánům a ochraně jsem podruhé otěhotněla, když bylo dceři 13. měsíců. Nejdříve šok. Ale postupně jsem to hodila za hlavu, druhé dítě jsme jednou stejně chtěli, začala jsem se těšit a těhotenství si užila.
S dcerou jsem kvůli poloze KP a navíc i přenášení měla císařský řez ( po termínu, před ním jsem nechtěla). Vzhledem ke krátké době po něm, byli lékaři i ve druhém těhotenství nakloněni pro CS. Ale dopadlo to tak, jak jsem chtěla já 🙂) Syn se narodil přirozeně, přesně hodinu a půl po příjezdu do porodnice, bez nástřihu.......Toto vše popisuji proto, aby bylo jasné, že byť druhé miminko nebylo plánované v době, kdy k nám nakonec přišlo, tak žádné další logické důvody toho, co přišlo potom, jsem neměla. Těhotenství v pohodě, porod nádherný.
Po návratu domů - psycho. Syn skoro nespinkal, v noci. Spal víc přes den, a to jsem se musela věnovat dceři. Novovozence jen tak neprobudíte, navíc hodně ublinkával, kojila jsem téměř pořád. Vždy se poblinkal a měl zase hlad. Já byla pološílená z toho, že to vše odnese ani ne 2letá dcera. Byla zvyklá, že jsme pořád spolu, hrajeme si, chodíme ven, dříve jsme se pořád smály.......a teď tohle. Když bylo synovi 6. týdnů, prodělal zástavu dechu s krvácením z nosu. Odvezli nás do Motola, kde prošel různá vyšetření. Díkybohu byly všechna v pořádku. Ale bylo to ještě horší. Vypěstovala jsem si takovou nespavost, že jsem nemohla usnout, ani když obě děti spaly. Usínala jsem třeba dvě hodiny a sotva jsem usnula, samozřejmě se jeden z nich vzbudil. Pořád jsem si říkala, že takhle to být nemělo, že to snad nemá konec a že se asi zblázním.........................................

Zlepšovalo se to postupně, jak malý rostl. Nevím ani přesně kdy se situace obrátila k lepšímu nejvíc. Každopádně......teď je synovi 14. měsíců. Je to živé stříbro 🙂 lítá jako drak, vyšplhá takřka všude.....fyzicky je tedy zdatný parádně. A já mohu s klidem a pravdou říct : miluju ho. Oba je miluju naprosto nejvíc na světě a za absolutně nic, bych je nevyměnila.

Bude to lepší, až maličká povyroste! Pokud bys ale cítila, že to už nezvládneš, zkus toho psychologa, jak psaly holky nade mnou, ten ti možná pomůže víc. Psychiatr skutečně jen vypisuje léky.

@michaela_2 děkuji ti za tvůj příspěvek. Člověk alespoň ví, že v tom není sám, že kolem něj neexistují jen neskonale šťastné maminky, které vidíme v reklamách...každá asi nějak bojujeme. Budu bojovat, snad bude líp...
Samozřejmě budu vděčná i za další zkušenosti a příběhy maminek...

Chci se zeptat maminek, které si prošly depresí a braly AD, jak a kdy se to u nich zlepšovalo....
Mě pár dní bylo fakt dobře, řekla jsem si, že konečně prášky zabraly a bude líp a teď pár dnů je mi z ase mizerně. Psychiatrička říkala, že ty výkyvy můžou být, že mám těm lékům dát čas. Beru je 6 týdnů. Tak nevím, doufám, že se to zase spraví....Jsem objednaná k psycholožce a pevně doufám, že i ta pomůže...

http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/360045...

Matka z tohoto článku měla taky depresi. Je mi z toho smutno.

Rizikovými faktory pro vznik poporodních depresí jsou: věk ženy pod 20 let, svobodná matka, zdravotní handicap, matka pochází z šesti a více dětí, prožité dětství v nekompletní rodině, špatný vztah k rodičům v dětství a v dospělosti, špatný vztah k otci dítěte, problémy ekonomické a s bydlením, neukončené základní vzdělání, emoční problémy v minulosti a v současnosti, nízké sebevědomí.

Je těch faktorů mnoho.

@dracula no nepřijde moc vhodné dávat sem takové články. Spousta holek se pak zbytečně bojí, že svým dětem ublíží. V tomhle článku se jasně píše, že žena byla opilá. Bůhví, jak to bylo, to se většinou z podobných senzačních článků nedozvíme. Zbytečně tady děsíte ženy, které něčím podobným procházejí.

@dracula jen jsem ti chtěla napsat, že Tvé rady jsou sice cenné, ale pro člověka trpícího depresí ( v mém případě - pro matku, která bojuje s nemocí jako je poporodní dperese) zcela bezpředmětné. Můžu to potvrdit, neboť mám tu zkušenost....Konečně se na mě podepsala léčba a můžu se pořádně nadechnout.
A také chci napsat všem maminkám, které hledají "pomoc" - informace a zkušenosti ohledně této nemoci, že až začne zabírat léčba (léky a psychoterapie) uvidí svět ve světlejších barvách a začnou si vážit toho co mají....jak tady "hezky" napsala dracula....
Já jsem konečně pocítila, že znovu žiju. Sice ještě u mě není všem dnům konec. Měla jsem hodně velké výkyvy, a ty se ještě můžou opakovat, ale jsem ráda za těch posledních několik dnů, které byly pozitivní a v pohodě. A věřím, že přijdou i další....

@dagulik Tak to ráda čtu, že jste se znovu nadechla a přeji, abyste to zvládla co nejlépe a brzy byla bez léků. Pro mě je to opravdu nepředstavitelné, že mnoho lidí vidí svět tak černě. Je to hodně o nátuře člověka. Naštěstí ji mám pozitivní. Tak hlavně, že se Vám vede lépe a vidíte konečně život správně. Těší mě to a přeji mnoho dalších spokojených dnů.