Při pomyšlení na druhé dítě si připadám jak prvorodička

ahojky,
je to divné, už 8 měsíců vychovávám sama dceru (tedy nejsem samoživitelka, sama myslím tak jakože manžel je v práci a babička jezdí tak jednou do týdne, takže nemám žádnou pomoc nad sebou) a zvládám to docela dobře. Přibližně na konci léta bychom se chtěli začít snažit o druhátko. A já když si to představím tak si připadám jako bych do toho šla poprvé. Než se narodila Michalka měla jsem strach, že jí nebudu umět vzít do ruky, že bude strašně droboučká. Po jejím narození mě až překvapilo jak je to jednoduché, že není křehká ale gumová a že se s ní zachází fakt špičkově. Je dost zlatá, v noci v pohodě spí, krásně jí, není zbytečně mrzutá, s kojením nemám problémy. Zažívali jsme si sice menší zdravotní komplikace a nervíky, ale to mívají všechny děti - u nás to byla dlouhá žloutenka, pak zvýšená jatýrka, teď zase máme zápaly plic. Jinak je dcerka prospívající a dost šikovná (dnes už sama půl minuty seděla a umí lízt a říkat nějaké slabiky). Jsem dost spokojená maminka a na to že je to moje úplně první miminko bez předchozí zkušenosti (žádná péče o mladšího sourozence či hlídání, brácha byl ode mě jen o tři roky, takže si jeho miminovské období nepamatuju a bratrance ani sestřenice žádné nemám) to zvládám docela dobře.
No a když si teď představím že bych měla mít čerstvé miminko tak mě překvapuje že se vůbec necítím ostříleně. Říkám si jestli já ho ještě budu umět vzít. Už jsem odvykla na tak malé mičmo. Co když bude plačtivější než Míša? Bude trpět kolikama, objeví se problém, který jsem s Míšou neměla. Co když nedonosím, co když budou problémy s kojením? Je možné že až ho budu držet v ruce tak se mi ta jistota zase vrátí, ale teď si fakt připadám jako prvorodička