Přijmout své dítě takové, jaké je
Ahoj všichni, nevím přesně, co si slibuju od téhle diskuse, možná sdílení podobných zkušeností, tipy, nebo možná, uznávám, jen vlastní vypovídání se.
V kostce mě trápí toto: Cítím se provnile, že mi dělá potíže přijmout jedinečnost svého dítěte a často bych si přála, aby bylo stejné jako ostatní. Proč, když každý přece v zásadě chceme mít jedinečné dítě? Proč, když jsem se tolik let učila přijmout svou vlastní "osobitost" a myslela jsem, jak už jsem to zmákla?
Situace je takováto: Mám rok a čtvrt starého syna, kterého zbožňuju. Jsem s ním hodně sama, hlavně proto, že mi to tak vyhovuje (jinak tatínka máme, sem tam hlídající babičky taky), a když jsme jen spolu, většinu času jsem úplně naměkko z toho, jak je báječný. Jenomže pak přijdeme mezi jiné děti a on je prostě trošku jiný než většina z nich a hlavně se jich bojí. Rodiče se na mě soucitně obracejí, jak to musí být strašné, mít něco takového doma. A já, která jsem investovala takového úsilí do toho, abych se oprostila od toho, že nejdůležitější je, co si myslí okolí, odcházím s depresí a dotěrnou myšlenkou "proč nemůžeš být jako ostatní děti", což teda apoň naštěstí neříkám nahlas, ale můj muž jako ten méně trpělivý sem tam i nějakou kousavou poznámku pronese. Vím, že je to proto, že v něm taky hodně vidí sebe. Jsme oba celkem přecitlivělí lidé, takže jiné dítě jsme asi ani mít nemohli - a stejně pro nás není lehké plně akceptovat "dalšího takového".
Máte/ měli jste to podobně? Jak jste na to vyzráli?
Dodávám, že syna rozhodně nějak sociálně neizoluju, chodíme denně na hřiště, které miluje (pokud se do něj nějaké dítě "nesere"), nakupovat, chodíme plavat, jezdíme MHD...
Proč by mělo být dítě stejné jako ostatní děti? Kdo to řekl? Pokud nějaké jiné maminky a ty s tím máš problém, tak pak máš problém ty a ne tvůj synek.Pokud nám něco vadí na druhých, značí to něco, co nemáme vyřešené sami v sobě.Takže jestli mohu něco poradit - řeš sebe sama, svou nedůvěru v sebe sama, dítě se zdá být naprosto v pořádku.Pokud bys měla celý život řešit to, že ti někdo něco řekl, tak se z toho zblázníš. Zapracuj na sobě, víc si věř a pamatuj - pokud někdo řeší víc život druhých, tak jen proto, aby nemusel řešit ten svůj. 🙂
Ono se to taky hodně upraví dalším vývojem. Syn měl třeba v roce a půl taky takové specifické období. Zhruba kolem tří let věku to ale bylo pryč. Každé dítě je unikát,tak si važte, že to vaše je ještě o kousek výjimečnější. Není to nic špatného a časem se to upraví, jen mu věřte. Možná zkuste občas vzít jiné dítě k vám domů na návštěvu-na domácí půdě se může malý chovat sebejistěji.
@merunkova : Problém je, když někdo nemá takové dítě, tak to nepochopí...Dcera od malinka se vyhýbala jiným dětem, křičela na celé sídliště když jsme měli jít kolem, bála se když padal sníh , bála se much, nebo že jdeme jinou cestou...Je to komplikované, člověk se začne hrabat v sobě a říká si, že to je jeho vina... 😢
Děkuju za reakce. Možná jsem to nenapsala úplně jasně. Myslím, že vím, co je potřeba - viz název diskuse. Já vím, že porucha je na mém přijímači, trápí mě právě to, že jsem si myslela, že právě já budu umět takové dítě "bránit proti celému světu", protože tomu přece rozumím, a ono to prostě není tak snadné.
@lejnka Ano, "na jeho území" je to každopádně lepší, třeba narozeninovou oslavu plnou dětí zvládl úplně v pohodě. Ale co si budeme povídat, on k nám celkem nikdo moc nechce
@susik77 Bylo by super, kdyby jste to dokázala přijmout,a všichni by jste byli klidní a spokojení, ale to je podle mě prostě nemožné, pokud máte své dítě tak ráda a jste citlivá. To že toužíte v těch chvílích aby byl jako ostatní je podle mě normální, chceme totiž aby naše děti byli v životě spokojené a štastné a to bez zapadání do kolektivu jde daleko hůře. A žádná mamka nechce vidět jak je její dítě odstrkováno a nepřijímáno, i když je to třeba jen jeho povahou.
Moje situace je obdobná a to je mé dítko už o nějaký ten rok starší. Hodně mi pomohlo nevyčítat si ty pocity, respektive přiznat si na ně právo a s někým si o tom občas promluvit, kamarádka, rodiče, nebo klidně psycholog. Hodně se mi tím ulevilo. Mě osobně dost pomáhá jednu byt za dlouhý čas vyrazit s kamarádkou na tah a tzv. "si vyčistit hlavu" a pak když to jde žít dneškem neřešit do budoucna - což se ovšem snadno říká, ale daleko hůř dělá.
Má dcera je z našeho rodinného pohledu zkrátka nejlepší a neúžasnější, ale ty kolektivy .... Ve chvíli kdy začala pobírat rozum, začala jsem vysvětlovat snad vše co měla jinak než ostatní, respektive snažím se jí ukázat ten pohled dětí z druhé strany a že má o svých jiných pocitech mluvit, že to není nic špatného a ža na mě má plné právo. Teď už mám pocit že to občas přináší své plody. Tak budu držet palce ať se to i u vás sune dobrým směrem 😉
@pejskyne Možná, že si to jenom moc bereš 🙂 Ale docela vím, o čem píšeš. My máme trochu jiný problém, ale řešení je, vždycky. Zkus svému dítěti víc věřit a zkus víc věřit i sama sobě. Knížka Respektovat a být respektován je v tomto skvělým průvodcem, jukni do knihovny...pokud by se Ti zamlouvala, tak si ji pořiď, bude Ti sloužit dobře. Pokud se bojí dětí, tak bych s ním chodila na hřiště/MC ze začátku jen když tam bude jedno dvě děti a tak, bude se otrkávat po nějakou dobu- aby nabyl sebevědomí 😉 - tím myslím, že bude se učit, že každý má svůj prostor, který si třeba i hájí před ostatními....když jich potom bude víc, bude mít lepší pozici. V tomto případě, je, myslím si, nebát se hlavní cesta. 😉
@pejskyne Já myslím, že není třeba si to tak moc brát, on do toho kolektivu možná i dospěje. Můj syn je klidné hodné dítě s velmi bujnou fantazií a neskutečně krásnou schopností si hrát. Hraje si tak, že má člověk okamžitě chuť se k němu přidat a zapadnout do jeho světa. Ovšem v kolektivu to neumí. Jak začne nějaké dítě radit nebo zkoušet dělat něco jinak, než jdou synovi myšlenky, bali a odchází, případně si jde hrát jinam. Kolem druhého roku jsme měli období, kdy jsme ani na hřiště nechodili, když tam byli děti. Prostě nechtěl. Dnes je ve školce, chodí tam moc rád, zapojuje se do všech aktivit, všechno si vyzkouší, s dětma si hraje, ale i tak mi učitelka říká, že prostě přijde přijde chvilka, kdy chce být sám se svou fantazií a nehne s ním ani buldozer. To pak sedí v koutku, má tam dvě hračky a nevidí, neslyší, hraje si...
Jak se s tím smířit, že není jako ostatní? Neposlouchat ty ostatní. Není potřeba děti srovnávat, není potřeba je nikam zaškatulkovat, není potřeba je do ničeho nutit. Je prostě takový, za půl roku bude třeba jiný. Žijte tak, ať jste v pohodě. Já jsem měla třeba syna jiného v tom, že byl v plenkách do 2 let a 8 měsíců. Když si někdo všiml a řešil to... no prostě mu to nejde. Tečka, víc jsem o tom s nikým nemluvila. Syn taky špatně mluvil, dnes ve 3,5 letech mluví, jako 2letá sestřenice, ale dělá pokroky. Taky jsme byli terčem debat. A co? On mluvit začne. Je třeba taky jiný v tom, že si na houpačce hlasitě zpívá 😀. Vy nemáte povinnost nikomu nic vysvětlovat, syna s nikým srovnávat, žijte si, jak chcete, jak je vám dobře a ostatní neřešte.
@pejskyne Když se bojí dětí, nenutila bych ho mezi ně chodit. Je malinký, za půl roku bude jinde🙂 Ono pobizeni, aby sel za nimi a odpoutal se od maminky, bude mit horší efekt, než když ho nebudete nutit. Viděla jsem to v MC: "nelez po mě, bez si hrát s detmi" a povzdech maminky, že je ne samostatný a hrůza .. no čeho tím docílí? Presneho opaku nez chcela aneb: Maminka me odstrkuje, proto se ji musím pevne držet.. 🙂
V roce je opravdu brzo nějak vic hodnotit, jaké ditko bude🙂
Moc díky za obsáhlé a podnětné příspěvky, jste moc hodné. Až teď jsem si upravila profil, takže možná když je teď vidět, že jsem taky mj. ve 20 tt, cosi to vysvětluje - ano, moc si to beru, všechno si teď moc beru.
Víceméně jste mi potvrdily, co jsem tak nějak instinktivně věděla, a dostala jsem i pár dobrých tipů. Ne, do ničeho ho necpu a jsem tam vždycky pro něj, když potřebuje, možná ale ty návštěvy kolektivů i tak ještě omezíme, než k tomu líp doroste.
Moje hlavní ambice je vést dítě k přijetí světa se vším, co obnáší, protože sama mám s přijímáním dlouhodobě problém (mám např. historii poruch příjmu potravy a celkem nerada vlastně i dostávám dárky, špatně nesu, když mi někdo s něčím pomáhá a tak). Snažím se jak můžu a děkuju vám za podporu. Ono to mateřství člověka na jednu stranu hrozně "vyrovná", na druhou ale taky zřetelně vyplují na povrch věci, které má nedořešené.
Je ještě malinký, takhle malé děti chtějí být spíš s mámou, na dětský kolektiv mají času dost...stejně z hlediska vývoje si děti začínají opravdu hrát s vrstevníky až tak kolem 3 let, některé třeba trošičku dřív....ale do té doby si stejně hrají víceméně vedle sebe....takže myslím, že není kam pospíchat....mám taky takové extra citlivé dítko (navíc má ještě vývojovou dysfázii), je mu tedy už 8, ale povaha mu tak nějak zůstala, nežene se do většího davu, nemá rád nové věci, nežene se vždycky za tím a nejásá nad tím, co zajímá všechny ostatní....je trochu jiný, než většina ostatních dětí....ale na druhou stranu je v něčem naprosto úžasný, má někdy trochu jiný pohled na svět a celkově věci vnímá jinak, má často úžasné nápady a úžasná řešení....a hodně jsem se od něj naučila - trpělivosti, toleranci....nemusejí být přece všichni stejní.....ale mám výhodu, manžel to vnímá podobně, takže to nebere jako nějakou svojí prohru, že je takový, bere ho prostě takového, jaký je....on dělá pokroky, osměluje se, občas nás něčím naprosto dostane, že zíráme, čeho se odvážil.... 🙂
@jjustyna - moc pěkně napsané 🙂 , byli jsme na tom s plenkami podobně, taky je odložil asi 2 měsíce před 3.narozeninami, ale zato během jedno dne a bez jakéhokoli trénování 🙂 , s mluvením to bylo horší, ale to je tou dysfázií, od 3,5 jsme chodili na logopedii.....naštěstí ale ani plenky, ani mluvení nikdo v okolí nějak zvlášť neřešil, navíc tedy syn chtěl chodit na hřiště téměř jen když tam nikdo nebyl, takže ani celkem nebylo s kým co řešit 🙂
moj syn je taktiez "iny", tiez ma to trapi.. ma uz 4 roky a ked ideme na ihrisko a vidi tam ine deti, uz panikari ze tam su.. stale mu vysvetlujem, ze ihrisko je pre vsetky deti a prave to je super ze tam tie deti su, lebo sa moze s nimi hrat.. no on, sa chce hrat len so mnou.. mna to uz nebavi, stale len ja.. doma, vonku vnoci.. (tatinka mame taky) niekedy mam chut odist.. zavidim kamoskam, co ich deti si po ihrisku behaju same a ony len sedia na lavicke a podavaju piticka ci male obcerstvenie.. mozu pokecat s inymi maminami.. moj syn sa zo vsetkeho "ruca" dnes ho volal novy kamos aby sa sli nahanat, ten kamos mu usiel a Misi zacal plakat, ze on ho v zivote nedohoni.. pak sa zacne hnevat, jacat a zurit a v tom najhorsom pripade utoci na mna akoby som za to mohla ja.. ☹ prestava ma to bavit, prestavam mat energiu na to sa mu venovat, chcem aby sa hral sam.. chcem odist na tyzden prec.. SAMA! .. neviem kde sa stala chyba, mozno preto lebo som s nim tak casto sama.. a mozno chuda citi, ze ma len mna lebo ostatni na neho se.. (babky a dedo) a jeho otec mi rozprava ako mu mam vsetko vysvetlovat ale on s nim nevie vydrzat ani vikend.. zeby ho zobral na vylet aspon na pol dna o tom sa mi moze len snivat! ..ja sa citim uplne v koncoch a uz prosto nevidim a neverim v lepsi zajtrajsok.. moje pocity k nemu su niekedy fakt hrozne.. citim zlost, nenavist... a zaroven obrovsku lasku a to ze by som za neho aj dychala.. asi je chyba vo mne.. mozno mu malo verim.. to tiez nechapem, som pri nom, sedim vedla a on Mami, mami mami a ja ze co je? a on len ze ci som tu... neustale sa potrebuje uistovat ze som tu.. pritom na mna vidi.. nikdy som ho niekde nenechala a usla.. nikdy som mu neklamala ze ho niekde necham a tam zostane.. vzdy ho uistujem ze pridem, ze ho nikdy nenecham len tak.. no on akoby mi neveril.. ja fakt neviem co s tym! ..inac je zlaty, vie sa chovat v spolocnosti, v restike mi nerobi hanbu.. je pokojny (do okamihu ked sa opat nezruti z niecoho) je mudry, velmi.. chape suvislosti.. uz neviem co s nim, ako na neho.. bojim sa, ze ho v skolke nebudu mat radi, ze nebude mat kamosov..
@pejskyne Moc se mi líbí, jak o synovi přemýšlíš, a kolik energie vkládáš do toho, abys mu porozuměla. Je z toho cítit tvoje láska k němu, což je asi to nejdůležitější, co mu můžeš dát... Sama se někdy trápím, i když trochu jinak, takže nějaké úžasné rady nemám, ale jen jsem Ti tohle chtěla napsat...
@krystalka tak to máme hodně podobné. Také jsme s plenkami skončili ze dne na den. A nestala se mu ani jediná nehoda, kdy by se počural nebo pokakal. S mluvením začal letos na vánoce tak, že prostě přišel a povídá "přijede drak" (říká svému strejdovi drak, podle tetování na ruce). Já koukala jako blázen, protože do té doby používal jen jednoslovnou komunikaci a ještě k tomu slovo drak! A už do konce vánočních prázdnin začal přidávat, dnes už krásně mluví, skloňuje, rozumí mu kdokoliv, i kdo ho nezná. Fakt velký posun. On mě vlastně naučil trpělivosti a neřešit zbytečnosti. On nesnáší do čehokoliv tlačit, vše dělá, až se sám rozhodne a já vím, že je lepší si na to počkat. Například jezdil na plastové motorce, už mu praskalo kolečko, denně jsem se ho ptala, jestli nechce přejít na kolo bez šlapek. Prostě NE! Až mě to přestalo bavit a měsíc jsem se nezeptala, tak si to kolo vzal a říká: teď jezdím na tomto. A jezdí. Prostě mě naučil, že je šikovný a všechno zvládne, ale až on bude chtít.
No mate zdrave deti, to ze byli v necem opozdene, nebo jsou vice citlive, jine je furt pohoda o proti tomu, mit fakt postizene dite... To tim mhd ani jezdit nemuzete, protoze na vas vsichni civi nebo se usklebujou a delaji, jak kdybychom meli lepru a nekoho jeste napadli a fakt nevim jak to diteti mam vysvetlit. Spolecnost furt neni schopna za tech x let se smirit s tim, ze postizeni lide tu jsou a budou a kdyz jim je 20a maji mozek 8leteho ditete, tak fakt nemaji komu ublizit.
@pejskyne ahoj, mě trvalo dlouho, než jsem si zvykla na to, že se malý mezi děti nezačleňuje, že je jiný. Na jednu stranu je vyjímečný svojí inteligencí, na druhou asociální vztekloun. Chce to nechat obrousit hrany, násilím si to v hlavě nepřehodíš. Od té doby, co ho beru takového jaký je, tak dělá velké pokroky 🙂 @micaella23 a Ty si z lidí něco děláš? Já se maximálně blahosklonně pousměju, pomyslím si něco o zádeli a tím to hasne.
Každé clovek je originální a proto je potřeba přijmout ho takového jaký je. Ja jako mala jsem byla taková ze bylo plne pískovište děti a ja si hrála sama na druhem konci. Proste jsem si vystacila a moje Mamka to neřešila. Na názory okolí se opravdu povznes. Tvůj syn je jedinečný a on si cestu k ostatním najde sám u me to bylo az ve škole. Moje Eliška taky neni úplně standardní dítě jsou ji teprve 2 měsíce a uz je to osobnost. Musela jsem přijmout fakt ze moje dcera je vztekloun (ma to po me ale i moje Mamka říkala ze tohle je o hodne vetsi level 🙂) ale provztekala se k držení hlavičky, k otáčení se ab viděla co potřebuje. A nemazli se, proste je nejradši v postýlce sama a kouka kde co litá, nebi na gauci ale sama. Jak si s ni chci pomazlit vydrží to max 10 minut a pak se vzteka. Taky mi to ze zacatku bylo lito, ale co je to její povaha, třeba si k tomu žáky časem dojde. A když me tuhle jedna maminka litovala jak mam vztekle dítě poslala jsem ji slušně někam ze me nema co litovat, ze Eli je osobnost a žádná tuctovka 🙂 když to prijmes v sobě bude ti okolí ukradené 🙂 ale u tebe to děla asi o hodne to ze jsi těhotná 😉
@pejskyne I ja se pridavam do klubu. Dceri jsou 4 roky a uz od miminka to s ni bylo narocny. Prvni rok prorvala, pak se po roce zklidnila, ale "jina" je porad. Povahou je mi tak silene vzdalena, nedokazu ji pochopit, vcitit se do ni a prijmout ji takovou, jaka je. Jeji povaha me rozciluje, vsechno ji vadi, vseho se boji... Ted treba mela narozeniny a deti ve skolce ji zpivaly pisnicku a ona se rozbrecela, ze ji to vadi a uz s ni nebyla rec, totalne ji to rozhodilo. Nebo k nam prijede navsteva a zatimco deti si hrajou, ona knoura, vali se po mne a cuca si palec. Ale vzdyt preci ona je doma, ve svym, tak ona by mela byt ten kapo, ne? Deti ji berou hracky, hazeji pisek do oci.... a ona je stoji, kouka, popřípadě breci, neozve se, aby to nedelaly. S cizima nemluvi a tim cizi myslim i blizkou rodinu jako je babicka s dedou. To trva klidne pul dne, nez jim zacne odpovidat. Rozhodí ji sekacka na travu, moucha, o brecicim brachovi ani nemluvim, to pak jeci oba...
@jjustyna - mám úplně stejné dítě, ke všemu si musí dojít sám, ať je to nočník, dudlík, helma a nebo klasické kolo....prostě to začne dělat až ON uzná za vhodné a nezabere nic 🙂 . Když jsme mu pořídili kolo bez šlapek, tak nastal problém, protože si odmítal vzít helmu, vadilo mu to, bál se jí a prostě nee.....nepomohlo ani to, že teda nebude jezdit vůbec, pohodil hlavou a vzal si plastovou motorku...asi za půl roku si najednou nechal helmu v pohodě nasadit a od té doby bez jí nevyjede a sám si to hlídá.....to samé s klasickým kolem - šlapat uměl, rovnováhu držet taky, ale kolo bez koleček neee....tak jsem to nechala být a jednoho dne se ho zeptala, jestli to nechce zkusit....a ejhle, během půl hodiny jezdil jako drak, za další půlhodinu natrénoval nasedání a otáčení a od té doby kolo miluje....ale musel se k tomu rozhodnout SÁM 🙂
@micaella23 - tak to mě mrzí, že máte takové zkušenosti, já se naopak v okolí setkávám s docela pěkným přístupem k postiženým lidem a dětem.....syn mi chodí do logopedické třídy v rámci školy pro sluchově postižené děti, jsou tam i děti s mentálním nebo fyzickým postižením....jsem ráda, že se potkává ve škole i s takovými dětmi, že ví, že existují, že za to nemůžou a že se k nim má chovat pěkně a neodsuzovat...
@tichackova - popisuješ přesně mého syna, když byl v tom věku....časem z toho trošku vyrostl a dozrál, ale stejně je pořád jiný....akorát já jsem se celkem dokázala do něj vcítit, jsem asi podobná povaha, nikdy jsem nebyla "kápo", tak ho docela chápu....ale zároveň se trochu bojím, že s touhle povahou to nebude mít v dnešním světě, který je nastavený jinak, úplně jednoduché.....
@krystalka No presne. Bojim se, aby ji pak ve skole s jeji neprubojnosti nesikanovali☹ A ja jsem prave uplne jina povaha, nedokazu se vcitit do toho, co se ji prave honi hlavou. Hned ji okrikuju, jecim.... Manzel s ni ma vic trpelivosti, je podobna povaha
@tichackova - no, my máme svým způsobem štěstí, že díky té jeho dysfázii jsme měli možnost dát ho jak do speciální školky, kde jich bylo ve třídě 10, tak i potom ve škole, kde jich je dokonce jen 7....on hůř snáší větší kolektiv, tohle je pro něj ideální....učení mu jde docela dobře a má tam aspoň klid a postupně dozrává a osměluje se....v klasické třídě by rozhodně moc v pohodě nebyl....
@mogwaika - my jsme byli přímo ve speciální školce, asistenta nepotřeboval, on jinak zvládá, ale problém je ten větší kolektiv.....a s hledáním vhodné školy je to docela dobrodružství, protože malé třídy dneska už nejsou prakticky nikde, dětí je moc.....my to nakonec vyřešili logopedickou třídou v rámci školy pro sluchově postižené děti (do těch logo tříd chodí normálně slyšící děti, většinou s dysfáziemi, některé mají k tomu i něco dalšího...), je jich tam 7-8 ve třídě, logopedii se věnují hodně, první třídu mají rozdělenou do dvou let, takže ten začátek je takový pozvolnější....my to zvolili místo odkladu - ve školce se už nudil, tak takhle už aspoň nasával učení a přitom to bylo takové pozvolné....
@pejskyne Naše starší dcera byla taky jiná , než ostatní děti na hřišti. Nechápala, že jí někdo bere hračky a nedokáže říct prosím, bouchá jí, předbíhá na klouzačce, radostně zašlápne berušku atd. Jsem stejná, takže jsem tiše trpěla s ní. Přitom jí to na hřiště mezi děti pořád táhlo. Druhá dcera je povahově jiná a ta se uměla ohradit, takže když tam byly obě, tak si na starší nikdo nedovolil. Třeba to budete mít podobně. Starší dcera je pořád přemýšlivější, má jen pár skutečně dobrých přátel, nikdy z ní asi nebude ta hvězda, která baví všechny kolem. No a co ?
Ahoj, mám to samé se starší dcerou a také to prožívám. Mladší dcera je stádové dítě, zapadne do všech kolektivů, o starší se pořád bojím, také toho že bude mít ve škole asi šikanu...