Přijmout své dítě takové, jaké je
Ahoj všichni, nevím přesně, co si slibuju od téhle diskuse, možná sdílení podobných zkušeností, tipy, nebo možná, uznávám, jen vlastní vypovídání se.
V kostce mě trápí toto: Cítím se provnile, že mi dělá potíže přijmout jedinečnost svého dítěte a často bych si přála, aby bylo stejné jako ostatní. Proč, když každý přece v zásadě chceme mít jedinečné dítě? Proč, když jsem se tolik let učila přijmout svou vlastní "osobitost" a myslela jsem, jak už jsem to zmákla?
Situace je takováto: Mám rok a čtvrt starého syna, kterého zbožňuju. Jsem s ním hodně sama, hlavně proto, že mi to tak vyhovuje (jinak tatínka máme, sem tam hlídající babičky taky), a když jsme jen spolu, většinu času jsem úplně naměkko z toho, jak je báječný. Jenomže pak přijdeme mezi jiné děti a on je prostě trošku jiný než většina z nich a hlavně se jich bojí. Rodiče se na mě soucitně obracejí, jak to musí být strašné, mít něco takového doma. A já, která jsem investovala takového úsilí do toho, abych se oprostila od toho, že nejdůležitější je, co si myslí okolí, odcházím s depresí a dotěrnou myšlenkou "proč nemůžeš být jako ostatní děti", což teda apoň naštěstí neříkám nahlas, ale můj muž jako ten méně trpělivý sem tam i nějakou kousavou poznámku pronese. Vím, že je to proto, že v něm taky hodně vidí sebe. Jsme oba celkem přecitlivělí lidé, takže jiné dítě jsme asi ani mít nemohli - a stejně pro nás není lehké plně akceptovat "dalšího takového".
Máte/ měli jste to podobně? Jak jste na to vyzráli?
Dodávám, že syna rozhodně nějak sociálně neizoluju, chodíme denně na hřiště, které miluje (pokud se do něj nějaké dítě "nesere"), nakupovat, chodíme plavat, jezdíme MHD...
Přijmout své dítě takové jaké je a nehroutit se z názorů okolí je někdy náročné. Sama s tím mám bohužel bohaté zkušenosti.
Moje dcera je "jen" extremně vystresovaná z čehokoliv nového a z většího množství lidí. Je pro ni nemožné vystupovat např. na besídce, to brečí a brečí. Do školky chodila s občasným brekem 3,5roku! přitom tam byla a je spokojená, odpoledne nechce domů.
Je chytrá, v kolektivu tak nějak ve středu /není ani vůdce, ale ani není bokem/. Dávám ji už třiměsíce Bachovy esence a ze začátku jsem měla pocit, že je to lepší, ale dnes tak plakala, že nechce na Zahradní slavnosti /odpolední akce s rodiči/, že jsem ji musela ze školky vzít.
A já si z toho už nic nedělám. Dřív mi hrozně vadilo jak všechni mají furt kecy, že to by jejich dítě nesmělo /asi by bylo bito/ nebo by si to nedovolilo /jasně ona povaha člověka se ovlívní lusknutím prstů/ a každý měl tisíce rad co s tím. Bylo mi to líto a dceru jsem omlouvala, že ona je taková a maková... A teď už jim na to říkám, at nám dají pokoj a nevšímají si ji :D
Takže jsem své dítě přijala takové jaké je i s jeho chybama a co na to okolí je mi naprosto u.... Ale je fakt, že mi naštěstí dost pomáhá syn /je druhorozený/, který je naprosto jinačí. Díky bohu za to, aspon je vidět, že dceřino chování není výchovou /i to jsem si vyslechla/ 😀
my máme opačný problém se starším synem. Od mala se cítí dobře ve společnosti dětí, neustále potřebuje kolem sebe kamarády a když je nemá tak prudí. Naštěstí bydlíme ve slepé ulici v řadovkách, kde pobíhají mraky dětí, takže si má s kým hrát, ale nedej bože když třeba chceme jet na kola, jen sami, rodina...To ječí dělá scény že pokud nepojede ten a onen tak on nikam nejede....to samé třeba když chceme jet sami na dovolenou bez známých...tak jekot že to bude nuda a co on tam bude dělat atd.....přitom se jim věnujeme, nakonec je spokojený ,ale ty scény... 😝 v létě hodně grilujeme a už jsme si zvykli že tam sedíme sami jen s mladším synem a ten starší dorazí jen z donucení k jídlu a pak zase pádí za dětma...na dovolenou k moři už jsme začli jezdit sami, nedá se to...jezdívali jsme se známýma, to naše dítě sotva se probudilo už běžel k nim do apartmánu, jestli jsou vzhůru, nepomáhaly zákazy, nic...na pláž se šlo až šel syn známých, na zmrzlinu se šlo až na ni dostal chuť syn od známých..pokud jsme to chtěli jinak byl řev a scény, nechtěl se s námi sám jen tak projít...prostě neskutečný opruz a pro nás stres....myslela jsem že z toho vyroste ale je to pořád stejné 😔
Mám to samé s dcerou (9let). Od malá je složitá povaha, na jednu stranu strašně citlivá, nesebevedoma a na druhou stranu strašně palicata. Bohužel jsem si vědoma, ze tuto povahu ma po mě. Vím, jak těžké je s tím žít a to víc mě to trápí. Nebude to mít v životě snadné a nemá uz ani teď. Už od školky vidím, jak má ráda kolektiv, ale nikdy se v nem neumí nijak výrazně prosadit, stále je spíš někde na okraji. Miluji ji, ale prala bych si aby byla prubojnejsi, aby si nenechala ublizovat, aby vše tak moc citově neprozivala...Ale bohužel povaha se změnit nedá. Na druhé straně je syn 4 roky, naprostý opak. Nekompikovany, bezpostredni, kolektiv mu nedělá problémy, prostě živel, neděla mu problém se prosadit. Už teď vím, ze on to bude mít v životě jednodušší.
@pejskyne nevim jestli to dobre chapu, v cem je jiny? Neprubojny? Ja detska hriste plna spise matek nez deti nesnasim. Nemam na to naladu, aby na me kazdy cumel, jak vypadam, jestli mam mensi nebo vetsi bricho, co mjam na sobe, nechci se bavit o detech, piskoviste s malinkymi detmi, ktere vubec nechapou proc tam jsou a maminky delaji babovky... nejsem ochotna tam chodit. Takze chodime jen kdyz je tam mene vsech. Dite bylo dost prubojne, dokud ho nezacaly sikanovat skolkove deti, ktere jsme nahodne potkali na hristi, je to asi mesic zpatky (vyhaneli ho z prolizacek a posmivaly se, protoze chtel k nim a je mladsi, pry to je normalni reakce, ale nastvalo me to). Ted se deti boji. Taky me to trosku zaujalo, chci, aby byl do kolektivu, ale ma casu dost. Verim mu. Ty mas mladsiho, to bych ani po nem nechtela, aby se umel hned zapojit. Nas v tomto veku jenom koukal a s nikym se nebavil. Mozna ani neumel chodit v te dobe...nebo zacinal. To byla zima a stejne nikdo na hriste nechodil. Jedno, dve deti a my 😅 To je hrozne brzo po nem neco chtit. Bud v klidu. Nebo chodte tam, kde se bude potkavat se stale stejnymi detmi, zvykne si a nebude vyjeveny z cizich lidi a deti 🙂
@mkaj ano, bohuzel jsem to precetla protoze jsem si myslela, ze mluvi o postizenem diteti a jeho prijeti takoveho jaky je.... Tohle resim totiz ja. Moje dite je postizene, a tak kdyz na hriste prijdeme tak sice na prvni pohled vypada normalne, ale vubec nemluvi, stezi necemu rozumi a na vsechny mava ruckama jako ptacek a ma pritom siroce otevrenou pusu (tohle dela kdyz seji neco nebo nekdo libi). A to jsou teprve pohledy okoli! Je mi to hrozne neprijemne, a nerada uz na hriste chodim, ale tady nejde o me ze.... Takze tam s dcerou chodime casto, protoze ji to tam bavi..
Takze s timhle zakladatelce neporadim a preju ji aby nemusela resit v zivote vetsi problemy!
@zyoma U nás chodí na hřiště dvě postižené děti. Chovají se podobně, jak píšete o vaší dceři a mají více kamarádů a jsou méně středem pozornosti, než ty děti, které maminky neustále jen napasovávají do tabulek a snaží se nacpat do kolektivu. Ty pak z toho mají zbytečně stresy a traumata, kdežto ty dvě jsou prostě bezprostředností dětí do toho kolektivu přijaty nenásilně. Přeju vám, ať taky potkáváte hodné a milé děti a lidi
@zyoma já se vám vůbec nedivím. Mě reakce těch dětí tady hodně překvapuje. Jsou to děti, které jsou na hřišti bez rodičů, už chodí do školy. A ty dvě postižené děti si normálně berou mezi sebe a dávají na ně pozor. Říkám si, že kdyby tam byli rodiče, tak možná ta reakce není tak dobrá, bohužel ☹
@bartovka83 Ahoj, u nas je to uplne stejne.Akorat mladsi je holka.☺
@susik77 Včera jsme šli na hřiště, dcera si tam jezdila na kole, žádné děti v jejím věku tam nebyly a ona by se stejně stydela k nim přidat A kluk tam ihned vběhl mezi starší kluky na kolotoč, oni se ho sice snažili vystrnadit, ale on se nedal. Ja blbec tam sedím koukám na něj a normálně jsem z toho byla dojata. Jak je prostě jinej. Nebojí se, když si někde chce hrát tak prostě jde. Dcera to mě už od školky těžší, nechá se odstrcit a děti samozřejmě vycítí, ze je slabší. Trpí tím i ve škole.
@pejskyne Mysím,že tvůj syn je ještě hodně malinký,povaha se bude měnit.Moje dcera 21měsíců je velice vybíravá ohledně lidí,někteří lidé z okruhu rodiny a známých jsou jí extrémě nesympatičtí,pokud se s nimi setká,drží se mě jako klíště,nehne se ode mě dokud dotyčný neodejde. Zatím jsme nepřišly na příčinu,co tu averzi způsobuje. Vůbec by mě,ale nenapadlo přemýšlet o dceří,že je jiná...každý je nějaký,lidé přece mívají různé povahy,osobnosti.
@pejskyne máte naprosto normální dítě, které se chová úměrně věku, a bude se možná bát ještě víc okolí za chvíli, jestli přijde období závislosti na matce,Tak si sama nedojdete ani na záchod. Nehledejte problém,vztah k dětem se bude měnit, v tomhle věku potřebuje hlavně mámu a taky jak pisete nebudete mít diametrálně odlišné dítě než jste vy sama nebo partner (případně prarodiče, jak jdou geny) taky by vás malý mohl mlátit děti, být agresivní, hystericky bojovat o hračku, nebo naopak apaticky, že by mu bylo vše jedno (to by byl asi větší problém)
@mkaj a Ty jsi matka postiženého dítěte a víš lépe než my, jak se máme cítit? Tuhle konkrétní maminku něco trápí a tak se zeptala. Pro někoho je to maličkost, pro někoho opravdu velký problém. Každá to vidíme jinak, ráda bych řešila také takové "banality", ale netrhá mi žíly, že mají jiné maminky zdravé děti a řeší svoje menší bolístky.
Kazde dite je jine.. taky moc nechapu smysl diskuze.. muj syn je jinej nez syn kamaradky a jeste jinej nez syn jiny kamaradky... kazdej z nich se boji jinych veci, jeden je hodne spolecensky, jeden ne... neni to jedno? Stejne jako je kazdej dospelej jinej.. nekdo extravert, nekdo introvert... prece nemuzou byt vsechny deti stejny...
Velmi mě mrzí, že se moje diskuse někoho dotkla, pravděpodobně jsem ji i nešťasně pojmenovala, netušíc, že na téma "přijímání dítěte takového, jaké je" mají monopol matky postižených dětí. Chápu vaše rozhořčení a vy zase prosím chápejte, že u téměř jakéhokoli "trápení" existuje někdo, kdo se má hůř a mohl by nám poprávu dát sežrat, že nám nemá co být blbě. Efekt to má asi tak ten, že se cítíme jako ještě o něco horší lidé, což se teď cítím a stydím se za své pocity ještě o něco víc než předtím, super. Promiňte a beru si poučení napříště se se svými margináliemi poprat sama a nezatěžovat tím veřejný prostor, vážně.
Nicméně znovu a naposled děkuji všem, kdo mě podpořili nebo se svěřili s podobnými pocity nebo i dobře poradily. Pracuju na spoustě věcí, kontaktovala jsem znovu psychoterapeutku, ke které jsem dřív chodila, a konečně čtu Respektovat a být respektován a je to docela úžasné, jak nám se synem oběma prospívá krok k partnerskému přístupu, a to teprve začínáme. Nevěřila bych, že už u takového mrněte to jde, ale úplně teď vidím, že on je vlastně takový malý dospělý a potřebuje, aby se tak k němu přistupovalo. Nechci se rozepisovat o tom, jaký vlastně můj syn je a v čem jiný než ostatní, a byla chyba, že jsem vůbec zmínila ten strach z lidí v úvodu, protože to je opravdu jen jedna maličkost, a cokoli dalšího bych uvedla, by samo o sobě jistě působilo taky tak. Nejde mi o to, že by "měl být" stejný jako ostatní nebo jiný než je, ano, každé dítě je jiné a je to tak v pořádku. On nějaký prostě je a bude a já s tím zkrátka jenom nejsem tak v pohodě, jak jsem doufala, že budu - a to je to, co mě štve. Myslím, že ty, co to mají podobně, to zcela pochopily. Takže to měla být diskuse typově spíš k "jak to že z mateřství neskáču radostí, když ostatní ano" (což já obecně skáču, to je jen příklad) než "jak zařídit, aby mé dítě mělo rádo mrkev, když nemá".
@pejskyne víc si věř jako matce a taky věř synovi. Všechno se bude pomalu zlepšovat až to vyvrcholí pubertou, kdy budeme jako rodiče úplně mimo a v podstatě k ničemu, aby se to za pár let zase změnilo na snad příjemný a vroucí vztah rodičů a dospělých dětí, abychom mohli rozmazlovat naše vnoučata.
Naše nejstarší je taky pěkný kousek - naše drama queen se vším, co k tomu patří, prostřední je spíš pozorovatel života, má občas problém se prosadit v neznámém prostředí a hůř to nese, ale je schopná plnohodnotně fungovat s obouma ségrama a nejmladší dáreček jde zatím do všeho s vervou jejích 18 měsíců, hlavně pokud mě má za zády nebo pokud může komandovat své ségry. Výchova je kus od kusu spíše stejná, se zřetelným rozvolňováním a postupným lpěním na stále méně věcech. Každé dítko je jiné a hlavně se rychle mění, jen si na něco zvykneš a hned je to jinak. Občas jsem na holky hrdá, občas se za ně stydím, někdy je bezmezně miluju, někdy jich mám fakt plný zuby. Jen mě tak napadá, že ony jsou vlastně dokonalé, ten, kdo by potřeboval změnit přístup, jsem asi spíš já...
@pejskyne Zas si to tak neberte. Diskuzi jste pojmenovala, protože jste se trápila, jake vaše dítě je a máte problém se s tím vyrovnat. Kecy, o tom, že to má někdo horší, protože jeho dítě je postizene? Je to sice smutne, ale vy s tím nic neuděláte. A rozhodne není důvod se cítit provinile, protože vase dítě je zdrave!
Myslím, že pes bude zakopán ve vašem přístupu k sobe samé a az si tohle vyresite, zlepší se vám i přístup k diteti.
@japona mám stejný názor jako @japona 🙂 Vůbec se za založenou diskuzi nestyď, každého trápí něco jiného @pejskyne 🙂 Někdo tu holt měl radikálnější názory, já osobně moc nechápu, proč bych se měla jako matka postiženého dítka stavět do pozice chudinky která opravdu trpí a ostatní řeší blbosti 🙂 Necítím se jako chudinka a u druhého zdravého dítka řeším taky "nesmysly", jak to tu bylo nazváno. Osobně netrpíme ani posměchem ani ničím jiným, blbce většinou zkrotíš úsměvem a nějakou ostřejší hláškou 😀 Upřímně, já moc nechápu, proč tady někoho diskuze natolik pobouřila, že má potřebu ohánět se těmi chuděrkami maminkami postižených dítek 🙂 Syn se ještě vyvíjí, dej mu čas, to bude OK 🙂 A když ne, tak zkus psycholožku, nic za to nedáš.
@pejskyne nectu všechny příspěvky... je ještě malicky, vůbec bych to ted tak nesoudila. prichodem sourozence, budou dost blizko sebe, se otrka, neboj. moje nejstarsi byla opatrna, maminkovska a koncem tehotenstvi uz byla u tatinka a po porodu jsem je ucila sourozenectvi (16mesicu od sebe jsou) a ted? ma devět a je velmi oblibena v kolektivu, nepotrebuje se prilis prosazovat, ale je mila, pohodova, ochotna, hezka... nikde s ni není problém a to jsme se stehovaly během skolniho roku...
ted to vazne nesrovnávej... moje starsi deti (prvni a treti) byly vždy oproti tem "jedinackum" (kdy ta jejich maminka není tehotna, nerodi, nedeli lasku a pozornost) pozadu a trochu jiné 🙂
ale druha věc je, ze ano, nektera nase slaba mista spatne snasime u svých deti..... u me také emotivnost... ma ji ta druha... dnes zrovna taky naaarocnee.....
Starsi sun je od malicka taky trochu jiny. Je extremne chytry,uz od mala jsem to slysela ze skolky. Byl rad v kolektivu deti,ale chtel si hrat sam vedle nich,ne s nimi. Nyni je mu deset let a nijak vyrazne se to nezmenilo. Ve skole i pres jeho inteligenci ma problem udrzet pozornost,cimz si nekdy skodi. Ucitelka to pojmenovala,ze si obcas ulitne do sveho sveta,kouka z okna a nevnima. Na druhou stranu,nepotrebuje se ucit,zapamatuje si to co si rikaji ve skole. Slovicka do anglictiny staci kdyz si prepise do sesitu a v tu ranu je umi. Chodi na anglictinu i mimo skolu a jde mu to jako po masle. Ted od 5.tridy bude pribirat druhy jazyk. V prubehu let jsem ho zkousela vclenit do kolektivu tim,ze jsem ho zapsala na kolektivni sporty,badminton,ping pong,fotbal. Nikde dlouho nevydrzel,nebavi ho to. Tak jsrm to nelamala a nikam nenutila. Oproti tomu strasne rad cte. Musi cist kazdy den do skoly,co jsem se bavila s ucitelkou,ostatni deti nosi napsane 2-3 stranky,Alex cte minimalne 30 stranek kazdy den. Uz pomalu nevim jake kupovat bichle,kdyz ho bavi,ma knizku prectenou za den. Miluje Harryho Potera,vsech 7 knizek ma prectenych minimalne 3krat. Ted cte sagu o Dracich jezdcich,4 knizky,kazda kolem 700 stran. Uz je u druhe,tak jsem zvedava,jak dlouho mu to vydrzi. Diky cteni ma obrovskou slovni zasobu a vseobecny prehled. Ale to uz od malinka. Vyjadruje se uz od mala jako maly dospely. A nikdy jsem ho k tomu nevedla,s detmi ve styku byl vzdycky. Ale proste je k zivotu nepotrebuje. Na druhou stranu je extremne citlivy a jakykoliv vysmech tezce nese a umi se pekne vzteknout. Samozrejme nekdy s klukama litat ven jde,ale kdyz to srovnam se synovcem,tak minimalne. Jeho fantazie je fakt obrovska,kolikrat ho pristihnu jak chodi po pokoji a kdyz se ho zeptam co dela,tak odpovi,ze si hraje s myslenkama😄 driv me to obcas mrzelo,ale ted jsem pysna,ze je tak vyjimecny jak je. Da se s nim na vsem domluvit,vse pochopi kdyz mu to vysvetlim. Myslim,ze prave kamarady najde asi az ba stredni nebo spis na vysce,kde prece jen prijde k vetsimu mnozstvi lidi a najde sobe podobne.
Prikladam fotku z pranicka ke dni matek. Je proste uzasnej. Takze jestli je vase dite jine,budte radi,ze neni tuctove a podporte ho v jeho jinakosti,nez aby jste ho nutily do neceho,co je mu cizi 😉
Přijmout své dítě takové jaké je , je velmi těžké, zvláště v těch oblastech, kde má stejné záporné vlastnosti jako já. Se svými vlastnostmi těžce bojuji, léty se jim trochu ohladily hrany, ale v mém dítěti to na mě křičí denně v plné síle. Pro mne to je hodně těžké.
@tichackova boze moj ma 4 a detto... on teda sa bavi s hoc kym a kazdemu vyklada ale presne rozhodi ho kazda malickost, vcera zacal revat lebo na ihrisku su deti! na detskom ihrisku! potom tam teda siel ale ja s nim.. vsade s nim, stale mu pri riti.. uz som dufala v to, ze v tomto veku uz bude samostatny, ze ja uz konecne budem sediet na lavicke a konecne si vypocujem aj ja tie kecy co sa tu vsetky maminy stazuju ako okrikuju deti ze sa zaspinia na ihrisku 😀 ale ne, viem ze to mam prijat taky aky je ale ja uz nemozem! .. keby bol holka mozno by som to viac akceptovala ale on je chalan a je horsi ako dievca, on sa vsetkeho boji.. a presne letela okolo mucha a ten skoro z koze vyskocil.. mne to uz normalne nepride.. a tiez neviem ako na neho.. vcera sa este zlostil lebo bolo na smyklavke ine dievcatko.. malicke.. jej otec na neho tak pozeral s takym opovrhnutim ze mi bolo do placu.. a najradsej by som utekala daleko prec.. som v koncoch..