• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

6. června 2016 
@lynks nieee :grinning: :grinning: len lietadlo je asi jedine miesto kde ma cas citat knihy :grinning: ked je doma tak je bud s detmi alebo pracuje za pc a na knihu si nevie najst cas, no a v lietadle moze len pozerat film alebo citat, takze uz presedlal na to citanie...nelieta zasa velmi casto ale myslim ze na neho co sa "chvali" tym, ze za svoj cely zivot precital 3 knihy, je ohromny pokrok, ked v lietadle 2x za rok precita po 1-2 knihy :grinning:
@blandik ten program co spominas Dusa K ide na nejakom ceskom radiu? mozno by to bola lahsia cesta pre mojho manzela ako tie knihy..len zas ci naladime..a na SK radiach alebo v TV som nic podobne nepostrehla..
26. led 2013 v 17:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blumka Duše K, je show Jaroslava Duška a najdeš na youtube.
26. led 2013 v 18:31  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@lynks dakujem :wink:
26. led 2013 v 18:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky, pomoooooc - já se asi zblázním... Jsem na malýho X-krát za den protivná a nevím, jak tomu čelit... A to ještě mimi není na světě, co budu krucinál dělat pak? :frowning2: Je mi to tak líto, pokaždý si říkám, že už taková nebudu a stejně to udělám zase, vyjedu na něj kvůli blbosti nebo s ním mluvím, jako kdyby něco, co udělá omylem nebo jen tak, dělal naschvál, aby mě vytočil... Vím, že to tak není, nejsem úplně blbá... Jen se nějak nedokážu ukočírovat... Kolikrát už když mluvím, tak vím, že mám zavřít pusu a přestat... Ale just si to na něj "vyleju"... Ale proč? Vždyť je to takový zlatý dítě a já nechci být taková hnusná, fňuk :cry: Vůbec nevím, jak se toho zbavit... Nevím, jestli to souvisí s tím, že muž je na 12 dní na služebce... zítra večer už se vrací, tak třeba se to zlepší - ale to taky není řešení, bude jezdit i nadále takto pryč a nemůžu přece pokaždý být megera na děti :pensive: Myslíte, že potřebuju nějakou psycho pomoc nebo? Já už fakt nevím, díky moc :frowning2:
26. led 2013 ve 22:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
@romcovaklarka podla mna je to normalny stav sposobeny tehotenstvom a manzelovou nepritomnostou. u nas to bolo podobne, pritom som sa nemohla stazovat na dieta. skratka so mnou sili vsetci certi. nevedela som sa dockat babatka, stale som bola ako na ihlach, ze co ked to na mna pride v obchode, co spravim, co ked vo vlaku... atd. napatia v hlave neustale a nedajboze sa do toho prihodila nejaka prkotina u dietata - no uz som isla.
zlepsilo sa to po porode - ked mimi bolo uz tu :wink:
26. led 2013 ve 22:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
@bubelko Fakt se to zlepšilo? No díky moc, já se právě bojím, že co když to bude ještě horší :frowning2: Ale snad teda ne, děkuju moc za nadějné vyhlídky. A do tý doby se budu snažit... prostě se budu snažit ještě víc... nevím, co jinýho dělat :sweat_smile:
26. led 2013 ve 23:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
@romcovaklarka hej, zlepsilo :slight_smile: stratila sa nervozita kvoli ocakavanemu porodu. ono prisli a pridu ine starosti, ale ja som sa ukludnila a bolo to o dost lepsie. tak drzim palce :wink:
26. led 2013 ve 23:10  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@romcovaklarka To je jasný, jste oba nervózní, nikdo neví co a jak bude. Poslední týdny s břichem jsou fakt otravný a náročný, i když si to třeba nepřipouštíš. Malej to určitě cítí. Navíc jestli jsi sama doma a ani ti nemá kdo namasírovat záda, tak je to ještě o to náročnější.
Až se miminko narodí, tak se to určitě spraví. Je pravda, že budou jiný problémy, ale už ne taková tak zbytečná podrážděnost.
Držím palce, ať to zvládnete, už je to jen chvíle (i když se to vleče, to si pamatuju dost přesně, to nekonečný čekání...)
26. led 2013 ve 23:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
@romcovaklarka ahoj, ani nevím, co vlastně přesně ti chci napsat, protože po přečtení příspěvku bubelko jsem si uvědomila, že tu zkušennost (druhýho těhotenství) nemám, ale chci říct, že ti hrozně rozumím, hlavně ten post-pocit, kterej tíží a vyvolává černý svědomí...
psala jsem tu nedávno něco podobnýho... a co mi holky psaly mi moc pomohlo, uvědomila jsem si asi hlavně to zásadní - je třeba rozlišit, co je úplně uvnitř mě a s okolním světem vlastně vůbec nesouvisí (leda tak, že mě ten svět od mýho vnitřku "ruší") a co jsou moje reakce na vnější svět. S každým se pak pracuje jinak - ale dobrá zpráva pro mě je, že blbý nikdy není dítě ani manžel, ale já - a s tím můžu něco dělat :slight_smile:
když jde o první případ a je to třeba o tom, že mám v sobě prostě neklid, kterej mi nedovolí uvažovat a reagovat normálně, je potřeba najít co nejpřijatelnější řešení, jak to vydržet, přežít, třeba do růžovějšího rána, do nejbližšího floorbalu apod. Třeba když jsem jak vosí hnízdo (a já poslední týdny nějak jsem :frowning2: ) tak najít způsob trávení času s Kubou, kterej oba přežijeme v klidu - vaření je prima společná zábava v klidu, ale v napětí je to potenciál pro velkej vzrůst dalšího napětí - tak raděj jedeme někam se najíst, když jsem ve stavu že mě rozčiluje že dílek puzzle dává špatně, tak společný hraní můe být prostě jenom moje ležení na koberci a on ať si vymýšlí - rád si z mých kolen dělá tunel, matlá mě mastičkama, češe vlasy; tuhle jsme se společně šli koupat do vany (jenže s břichem? ale pro princip to napíšu) - já nedělala skoro nic, jen se hřála v teplý vodě a on přesto šťastně blbnul a bažil se mojí přítomností.
A o druhym případu se tu píše hodně. Odpoutat se od dítěte a vidět situaci samu. Nemluvit, přemýšlet. ...
Mě hodně nabíjí jeden můj koníček, a když mám za sebou blbej den, je mi jasný, že nesmim sednout ani k práci ani ke koníkovi :slight_smile: ale pustit se do šití - a když mám za sebou o půlnoci hotový krásný tričko pro Kubu, usíná se mi blaze a na další den se zase těším.
Přeju ať se daří vycházet co nejlíp, ať manželův návrat pomůže a ať čas plyne co nejrychleji
26. led 2013 ve 23:19  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@ofelieee moc hezky jsi to napsala!
27. led 2013 v 08:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik @lynks holky přemýšlím o tom, co jste tu psaly o tom nejprve popisovat tu situaci, než nechat proudit emoce, ale jakoby mi tam něco chybí - když to popíšu, tak co? Je cílem, aby mi začalo být jedno, že tam ty ponožky leží? Když mým cílem je domov příjemnej k žití... nebo je to jenom můj strach, nedůvěra? Co zveřejnění emocí? Žádný úkoly, napadání, apod., ale prostě co vidím a co to ve mě vyvolává - a tu odpovědnost už nechat na něm, jestli stojí za to kvůli mýmu nepříjemnýmu pocitu něco udělat, nebo ne? Nebo uvažuju špatnym směrem?
27. led 2013 ve 20:33  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@romcovaklarka Hele a když na malého vyjedeš, tak pomůže to, uklidní se, resp. poslechne (krátkodobě, samozřejmě)? Já se snažím řídit svojí intuicí (naštěstí dost silnou), která je myslím dost ve shodě s RaBR (tu knihu jsem ale nečetla, proto do této diskuse nepřispívám). Kdybych na malého byla zlá, přísná nebo něco v tom smyslu, nejen, že by mi to nepohlo, ale on by začal zoufale plakat a frustrovaně se rozčilovat, no zkrátka, bylo by to ještě horší. Proto se mi nestává, že bych někdy na malého vyjela. Ne proto, že jsem "dokonalá máma", ale proto, že bych si to především já sama zavařila :sweat_smile: I když, ani kdyby to fungovalo, nevyužívala bych to (celá rodina mi vyčítá, že jsem na malého "měkká", ale to je zase jiné trápení).
To co píšu Ti asi neposlouží vyloženě jako návod, ale jen ze zvědavosti si říkám, jestli opravdu taková Tvoje reakce vůči malému něco řeší - byť, znovu opakuji, velmi krátkodobě.
27. led 2013 ve 20:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivular No "pomůže"... tak bych to zrovna neformulovala :frowning2: Jasně, že nechá toho, co dělá - ale jen proto, že se rozpláče :cry: Hele o to prostě nejde, že bych to dělala proto, že to "pomůže". Nic to neřeší, přesně jak píšeš. Ale já to nedělám plánovaně s rozmyslem s tím, že by to něco řešilo. Prostě nervy a jsem blbá, no :pensive: Jsi dobrá, že se ti to nestává. Mně se to dřív taky nestávalo, i když vím, že mám k "výbuchům" všeobecně sklony. Ale poslední dobou je to děs :pensive:
27. led 2013 ve 21:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
@romcovaklarka Opravdu nestává, ale jak jsem psala, není to tím, že bych se tak dokonale ovládala, ale tím, že tohle nutkání nikdy necítím. Možná i proto, že máme s malým dost závažný zdrav. problém a já se strašně bojím, aby to bylo dobré. Tyhle mrzutosti malého - a že jsou opravdu intenzivní a časté, ve mně spíš "jen" zesilují pocit totálního vyčerpání. Jenže já mám těch stresů hned na několika frontách tolik, že už ani nemám příliš sil tohle vnímat. Ale to je taktéž jiné téma..
Jasně, pokud cítíš nějaké napětí a to napětí má u tebe tendenci obracet se i proti malému (byť jen chvilkově), věřím tomu, že k určitému uvolnění přispěje porod a návrat do domácího prostředí. Možná, přinejhorším, ještě bude chvíli náročné, než si na sebe všichni zvyknete. V každém případě ale upřímně věřím, že je to jen dočasné a srovná se to!
27. led 2013 ve 21:33  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
ahojte :slight_smile: chcem sa opytat kde je mozne zohnat tuto knizku ? najdem ju aj niekdena nete? A prosim neviete mi poradit co robit : maly ma 13,5 mesiaca a strasne ma hryzie do ramien - som sama modrina a naozan to dost boli :frowning2: skusala som uz povedat au,boli alebo nerob alebo skriknut alebo ho aj uhryznut spet ale nic nezabera :confounded:
27. led 2013 ve 21:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ofelieee no, jak to pak uchopit ve skutečném životě, vid? všechny ty teorie. taky mám s tím problém.jistá jsem si v jediné věci - -- změnit je potřeba sama sebe. to očekávání, že muž jakmile mu vyjádříš svoje pocity, že chceš mít čistý domov a pak doufat a čekat, že prostě, když tě má rád, tak to dělat bude a že si pokaždé vzpomene jak protivné pocity to v tobě vyvolává....to je cesta k frustraci..

půjdu znovu nahlídnout do knížky od Katie Byron, ta to tam má popsané. idea je, že "co je realita?" ty špinavé ponožky na zemi.vadí to jemu, že jsou na zemi? ne, vadí to mně. tak koho je tady nutné měnit??

ráda bych se o tom rozepsala víc, ale zatím nemám, co víc k tomu říct :slight_smile: sama se to ještě učím, kolikrát si myslím, že --aha, te'd jsem to zvládla, zvedla jsem je a hodila do prádla a nevadí mi to---ale pak za půl hodiny vyjedu po Viktorovi, kvůli tomu, že mu z pusy vypadlo jídlo...a je mi jasné, že jsem to v sobě jenom potlačila ten pocit frustrace z pohozených ponožek.....
28. led 2013 v 08:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
@romcovaklarka blba nie si, si tehotna. a kratko pred porodom. nie si prva ani posledna, s ktorou pracuju hormony. tak ako deti aj my mame pravo na svoje nalady a deti sa tiez musia naucit s nimi pracovat. nemozu stale vidiet len mamu, ktora je vysmiata od ucha k uchu, napriek tomu, zeby najradsej hodila tanier o stenu. to tiez nikam nevedie.
ja ked mam stav, zeby som deti najradsej "prerazila", tak skratka poslem z dosahu bud ich, alebo idem z dosahu ja. skratka snazim sa ziskat odstup. aj ked mozno chvilku placu, ze som "zla", ale ak by som tam ostala, nedopadlo by to dobre. skratka potrebujem sa nadychat a predychat niektore situacie, skor ako ich zacnem riesit (napr. pokreslene parkety).
to cakanie na babatko (hlavne uz ku koncu) je nerozne - mozno to u teba nevidno, ale vo vnutri to urcite je. kedy pride, ako to bude, aky bude porod, co s malym.... tych otazok je tolko a riesis ich podvedome a ked do toho pride nieco sucasne - maly nieco vyleje, rozbije - tak uz sa to vezie. po porode to bude lepsie, budes mat mozno ine starosti, ale uz tam nebude ta nevedomost v takom rozsahu.
moj muz vzdy hovori - najhorsia som ked neviem - je jedno co, skratka neviem (ako dalej, co pride, ake su plany). vtedy je so mnou na nevydrzanie. alebo ak som hladna - to som na odstrel :grinning: :grinning: :grinning:
28. led 2013 v 10:59  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@romcovaklarka Ahoj, chtěla bych k tomu jen napsat jednu věc. Myslím, že je zásadní rozdíl mezi tím, když si tyto momenty uvědomuješ, lituješ jich (ano, lítost jaksi nestačí - a u mě bývá strašná; chce to reflexi :wink: ) a nedáváš je za vinu malému, a tím, když si toto někdo obhajuje a je s tím hned hotovej a v podstatě se domnívá, že se chová vždy správně - dítě ho přece vytáčí. Už tohle samo o sobě může být pro vás oba přínosnější. Pokud někdo ten přetlak opravdu nikdy necítí, co k tomu dodat, zaslouží obdiv, ale zrovna tak ten, kdo s ním vnitřně pracuje.
A taky myslím, že tohle náhlé vyostření je vzhledem k situaci určitě jen dočasné :wink:
28. led 2013 ve 13:33  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@wieruss ahoj, knižku kúpiš všelikde, aj na nete,treba zadať do vyhladávača. je to dobrá investícia, človek sa k nej vracia ako k učebnici.

velká téma hryzenie - písalo sa o tom tu vela, skus si prečítat forum od 200 stránky aspon, tiež som si to tu pomaly čítala, vela veci postupne docvakne. jedno do druhého zapadne. na deti nie sú finty, deti sa chovajú správne, reagujú tak ako vedia, ked sa im niečo nepáči, to my rodičia máme za povinnosť zistiť prečo tak reagujú. Zrkadlia naše pocity ukazujú svoje frustrácie, nie ako my, ktorí ich skrývame vnútri.

Hryzenie/ohrýzanie nechtov, búchanie - sú v podstate vyjadrenia dieťaťa, ktorému niečo nevyhovuje, s nejakým pocitm v sebe si nevie rady. možno tiež skúša, čo všetko si smie dovoliť. Ide o to začať menit svoje reakcie na dieťa, nie reakcie dieťata . Čo možem vysvetlit- posledné 3 interakcie, čo si písala, majú pramalý účinok.
Nerob - dieťa sa podiví, robiť niečo potrebuje, a mama hovorí, že nie, tak čo teda?Tu sa odporúča náhrada - Ukážem ti čo robiť miesto toho.trebars "ahá ty chceš hrýzt, tak budeme cvakat zubami "
Krik - dieťa poplaší a aj tak nie je o nič múdrejšie, rdšej si zaspievaj, ak cítiš pretlak v sebe, prípadne mu vysvetli " hryzieme len do jedla" a ponukni mu jablko.
Uhryznuť naspať - najvačší zmatok - dieťa nechápe, prečo sa zlostíš, kedˇmu ukazuješ, že hrýzť sa može a ešte mu to predvedieš.

no a ešte tam je jedna možnost, dieta potrebuje dokázat svoju moc. a o tom sú mocenské hry. najdeš vo foru , tiež nedávno sme o tom písali.

v RABR ide o to, že nič nie je hneď. je to mnohonásobné opakovanie tých istých situáciíí a ich postupné pochopenie dieťaťom.
28. led 2013 ve 14:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
Maminky, prosím o tip, kde pátráte po kurzech RBR? našla jsem jen respektovani.com a jiné, ale vše je od nás daleko (Valašsko). S kamarádkou pátráme i v okolí, samozřejmě, ale zatím marně.
Bohužel, na knihu mi moc energie nezbývá a náš junior, 19m, začíná den ode dne řádit víc a víc už nějaký pátek. V březnu bude přírůstek, dávám tomu souvislost i s tímto. Takže mimo velkou tulivost se objevilo ze dne na den bacání se do hlavy, bouchání hlavou do zdi (to vše i při radosti), bacání nás, "falešný" pláč, kopání, třískání s věcmi atd atd, zásadně neposlouchat, raději udělat ještě opak atd. Poslechne až když opravdu zařvu jako tygr :frowning2:. A už jsem jaxi na hraně s energií a trpělivostí, ale to i s tatínkem, který by právě taky ten kurz potřeboval jako sůl, aby po malém pořád nekřičel a já nekřičela po něm... takový hloupý začarovaný kruh :sweat_smile: ..
Maminky, jak reagovat, co říct, když např. malému řeknu "pojď, obujeme ti botičky a půjdeme ven" a on místo toho (i když chce jít ven) uteče ode mě pár metrů a stojí a kouká. opakuji podobné věty a snažím se ho nalákat (co venku budeme dělat atd) nebo naopak, vysvětluji, co bude, když tam stojí a nechce jít ke mě pro ty boty atd, a on prostě stojí a kouká a čeká, dokud nezačnu jít do varu.. :sweat_smile: když pro něj nakonec jdu, samozřejmě ještě dál utíká pryč.
28. led 2013 v 15:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
@druidee to je krása, jak se tě snaží navnadit na"mocenskou hru" !! každé dítě to potřebuje, je nutné to s nima dělat, nebát se toho. jde o to, že když on uteče, ty začneš hrát jeho hru a můžeš říct "a jejda, on mi utekl" on se asi začne chechtat, ty se zvedneš pobežíš po 4 za ním, a voláš, "chytnu si tě" a on utíká a utíka a ty se tváříš, že ho nemůžeš chytnout a tak dále a tak dále, až to JEHO přestane bavit. neměla bys tu hru zatípnout ty, protože pak on může spadnout do trucu a zabýčit se ještě víc. v tu chvíli je tohle důležitější než se dostat za každou cenu venku a být oba rozmrzelí..
28. led 2013 v 16:59  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@lynks ok, díky moc, tohle občas také hráváme, ale je jasné, že né pokaždé je zde prostor na takovou hru-někdy se jde ven prostě na nákup nebo k lékaři atd.. takže na čas a když takových situací je od rána jedna za druhou, na hru už není čas ani nervík :slight_smile:. ale zkusím to ještě nějak vychytat.
teď byla zase situace kdy jedl oblíbenou polévku. šla jsem mu pomoct-což uvítal.ale zase nápad-zavřít pusu hned na začátku lžičky. to se opakovalo, dokud jsem to nevzdala, odnesla jsem misku s polévkou s vysvětlením, že když Jindra papat neumí nebo nechce, tak papat holt teď nebude a jde od stolu. přiznám se, že jsem vysvětlovala už hooodně nahlas. dnes mě péruje od rána solidně :frowning2:
pokaždé se mu snažím říct, že se zlobím, ale i přesto ho mám, samozřejmě, stále ráda. a pak mu vysvětlím, proč se zlobím (i když to třeba ví, vysvětlím princip znova) hm.
28. led 2013 v 17:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lynks dakujem moc, konecne to zacinam chapat aj tie mocenske hry to ma maly strasne rad ked sa nahaname okolo
gauca alebo sa schovava :slight_smile: idem studovat teda, verim, ze to bude spravne cesta , od dnes som povedala ze nekricim (zatial sa drzim) a vysvetlujem, ale je to naozaj tazke lebo hned ma napadne poucovanie, zakazovanie a to klasicke co som naucena :sweat_smile:
28. led 2013 v 17:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ofelieee - já myslím, že tím popisem - v duchu, nahlas - člověk získává čas, aby se nenechal unést proudem emocí neboli, aby ze sebe nevysypal to, co mu mysl automaticky nabízí a co lidi velmi často mylně považují za to, co cítí, co je to pravé a skutečné já - jenže mysl nám nabízí spoustu autmatismů, které si v sobě neseme - vím, že třeba můj automatismus - zděděný z domu je - panebože, všechno tady na mě leží, chlap mi s ničím nepomůže, on si tam sedí v klídku, nic s ním nehne a já bych se tady mohla strhat - takto to cítila moje máma, která tátovi nikdy pořádně neřekla, jak se cítí...já si to v sobě nesu jako břímě s tím rozdílem, že jaksi moje povaha bojuje...ačkoliv mám muže, který nemá potíž se doma zapojit..i přesto někdy upadám do toho automatismu, kdy začnu doma pobíhat a na muže vrčet s pocitem, že všechno na mě leží a on NIC...přitom to vůbec není realita, kterou doma máme...
Já si myslím, že emoce stejně jako mysl nejsou opravdoví ukazatelé toho, co skutečně chceme udělat..známe to od dětí - kolik nepravých (převzatých z okolí) automatických reakcí máme na jejich vzdor, bordel máme..a tady se učíme se dívat a reagovat jinak..Podle mě, když člověk získá čas pomocí toho popisu, tak pak se lépe spojí s láskou a pochopením, které nahradí automatickou odpověď mysli a utiší tím své emoce /kterou jsme převzali z okolí).

Tolle tam navrhuje - jakoby se oddělit od mysli a pozorovat to, co nám mysl povídá nezúčastněně, jako pozorovatel. Tím se nám podaří spojit s vyšším vědomím, které jestli tomu dobře rozumím je "moudré".

no, už se v tom motám...tak raději končím. :dizzy_face:
28. led 2013 ve 23:59  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
já do vás holky tady nechci nějak rýt. Ty řeči, co tu píšete, se hezky, čtou, ale např. @blandík - co tedy s tím chlapem, který sedí, a "nic".. jak se mám nad to povznést? To je hezký, že se povznesu, řeknu si, že toho má chudák hodně, vnitřně si to vysvětlím a nechám to být?
@lynks ta hra na honěnou je možná někdy dobrý nápad. Ale jak má tomu dítěti pak docvaknout, že když řeknu, že se jdem oblíct - tak bude čekat, že se s ním nejdřív začnu honit? No to má asi málokdy nervy :sunglasses:
29. led 2013 ve 12:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
@jarkalada - ono je to o tom, že věříš, že každý dělá maximum, kterého je momentálně schopen..často to není o tom, že chlap jen sedí a NIC, to je jen naše projekce, my se rozhodneme, že teď ausgerechnet budeme něco dělat a chlap se nepřidá..my kolikrát taky sedíme jako pecky a NIC, a chlap většinou nereje do nás...prostě pro mě optimální model je - věřit, že chlap dělá max, čeho je v danou chvíli schopen a to maximum se liší v čase, to je jasné...pokud je nějaké věc, která mě skutečně točí, můžu mu to říct - formou - já mám problém s tím a tím, cítím se při tom tak a tak (a žádné - ty necháváš fusky tady a tamhle, prase jedno..) a můžeme nechat na chlapovi, co on s tím provede..každopádně věřím, že manželství, partnerství má být o svobodě a důvěře v druhého, že žena nemá přebírat zodpovědnsot za domácnost ani za chlapa a dobrovolně se pasovat do role služky, trpitelky...pokud to ženské vadí, může jít a zvednout to..nebo tam ty fusky nechat a nřešit to nebo si promluvit s chlapem...(formou Já, a vynechat výčitky formou TY)...a pokud se cesty dvou lidí rozchází i přes respekt a toleranci a nepřebírání zodpovědnosti, tak prostě si říct good bye..nevlastnit se, být spolu protože chceme...
ono se to těžko vysvětluje, ale myslím, že většina vztahů se rozpadá proto, že lidi mají tendenci se vlastnit a předělávat se...říkají si - on se změní, nebude tam nechávat ty ponožky, protože mě miluje, moje láska ho předělá, přeci, když mu to logicky vysvětlím, tak už to nebude dále dělat..a pak do toho jetšě zajedou automatismy, které si každý v sobě nese a je tu problém...vlastně vztahové problémy vidím jako problém komunikace (nepsrávné formy při sdělování vlastních potřeb) a problém přebírání zodpovědnosti za druhého, snahy předělat druhého, změnit ho ..pomocí výčitek, očekávání, atd...My po přečtení rabru měli tak dva perné roky, kdy jsme na sobě zkoušeli různé formy sdělení, samo se nám to nedařilo..někdy to bylo na palici, dost jsme se žrali..myslím, že konečně jsme našli klid teďkom...a konečně to neni jen o formě sdělení, ale přes takovou tu skutečnou toleranci a víru v toho druhého, že udělá to nejlepší, co může...už doma nehodnotíme, nesoudíme, neosočujeme se, nevyčítáme si, ani se nepoučujeme..najednou je to ztráta času a je to ubohé...mě kdysi točilo, že musím dělat manželovi svačinky do práce, a že on si je nenachystá sám, pokud mu je neudělám..a tak mu je dneska prostě nedělám..on si ráno vezme trochu ovoce, cornflaky do misky nebo pár kousků suchého pečiva..a je to vyřešené..mě je to fuk, navíc jsem to začala vnímat jako zdravější variantu k namazenému rohlíku...prostě to, co chci udělat, udlěám (včetně úklidu hraček po dítěte, prezentuji to jako svou potřebu a dítě nenutím), co nechci dělat, nedělám a co mi skutečně vadí, tak po tom se pídím nejprve u seb e v nitru duše - hledám kořeny, příčinu mé rozmrzelosti..a maximálně to sdělím formou - já mám ráda, když tady je pořádek...a ne - ty tady máš bordel... :grinning:

AT hra na honěnou skutečně zabere dost času, a určitě se ti může stát, že pak dítě se bude chtít honit, když budete potřebovat jít ven...já rozlišovala skutečně akutní případy, kdy musíme jít ven - jen doktor nebo schůzka a těch nebylo moc..a pak volný režim typu obchod...a s těmi akutními odchody nebyl problém, když to nebylo na denní pořádku...jinak děti docela dobře rozlišují tu srandu při hodnění a stav nutnosti odejít...no, asi ne 1,5 staré...
29. led 2013 ve 12:35  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
@jarkalada no víš, je to tak, že když má pocit moci v sobě nasycen, tak nepotřebuje už hrát další a další hry. Tím pádem, až příště budeš chtít oblíkat "nasycené" dítě, tak se prostě oblíknout nechá. U nás to funguje takhle jak píšu.Když chce s nečím pomoct -pomůžu, když chce něco sám, nechám to, pokud se chce honit, honím ho, opravdu stačí jenom nesnažít se prosazovat svoji moc.
29. led 2013 ve 12:36  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@blandik děkuji za obsáhlý výklad :grinning:
Já to tu nechci rozpitvávat. Ale když ono je těžké, když jeden z partnerů/manželů má zájem komunikovat a je ochotnej tolerovat, ale druhej ignoruje. A jediný, co pronese, je, že se o tom nebude bavit a tečka.
Pak je jakékoliv povznášení se nad věc veelmi těžké :sunglasses:
No zas si vás občas počtu, o čem píšete, koukám sem často : -)
29. led 2013 ve 12:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
@jarkalada - tvoje filosofie vychází stále z toho, že změna je možná, pokud e změní partner...v tom cítím tu potřebu předělat druhého. jenže tak to nefunguje...i změna v tobě vyvolá postupně změny v partnerovi, takže partner se vlastně nemusí aktivně ze své vůle měnit, stačí, když se změníš ty...možná se chytne, možná ne...někdy se lidské cesty rozchází...
29. led 2013 v 16:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik já to tu fakt nechci moc rozebírat. Asi to tak nefunguje, což nefunguje.
Ono by spíš chtělo, aby tenhle princip pochopil i on. Protože se opravdu nechytá. A je těžké se rozejít s velkou hypo a dvěma dětma, které miluje.
29. led 2013 v 16:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek