Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

@berenika39 obcas sa mi zadari 😀 😀 😀 dakujem 😉

Ďakujem za vaše reakcie a dobré rady 🙂 U nás to bolo tak, že s Tomášom som bola tri týždne v pôrodnici... A Marek na striedačku u starkých. Bol tam zvyknutý, ale predsa sme si chýbali, mala som čo robiť, aby som pri návšteve pred ním neplakala, keď on plakal za mnou... A keď som konečne prišla, tešil sa aj z bračeka, ale mňa chcel hlavne pre seba. Snažila som sa, ako som vedela, túlila si ho, rozprávala mu, ako ho ľúbim. Spíme spolu v jednej izbe všetci. Teraz je to už dobré, obaja chodia spať naraz, ja medzi nimi, máme svoj večerný rituál, už je to dobré v normálnom čase. Horšie je to pred tým, keď sú hračky po celom dome a ja už nedokážem postupovať v rabr metódach a nakoniec aj tak kričím, nech to už konečne upracú 😒 Najmä teda ten starší, mladší ešte toto aj tak nechápe....

@lu777 - napadá mě třeba s tím jídlem - stanovit hranice - sednout si ke stolu a probrat, že ty odchody jsou náročné a je důelžité dělat věci, kdy se dělat mají - že když se nenasvačí a pak se má jít ven, tak už se nebudeme vracet znova svačit... že pak bude až oběd...jakoby zavést taková pravdila a pak na něj odkazovat, že jsme se tak a tak dohodli...

@lu777 - k tomu půjčování hraček - napadá mě, že pokud si Matýsek chce hrát nerušeně, měl by mít ten prostor pro sebe - ať si ho třeba sám vybere, nebo pokud má svůj pokoj, tak to může být tam a tam by mělo platit, že Bella za ním nesmí...a asi bych současně i u Belly zkoušela říkat - tu knížku má te'd Matýsek a snažila se odvést pozoronost Belly od Matýskovy knížky - Matýsek bude mít pocit, že maminka brání i jeho a Bella z toho ještě nemá rozum, odvést pozornost je nejspíše jednoduché...a bude si zvykat, že jsou pravidla...

a opravdu myslím, že 50% úspěšnost u Matýska je parádní výsledek vzhledem k tomu, že asi dost žárlí a jste v situaci v jaké jste....

@blandik tohle s ním bohužel nejde vůbec udělat, tomu nerozumí ani když je v klidu, natož když je den jako dneska...
mimoto on když se nenají tak je naprosto mimo, je mu špatně (já to mám taky tak) a prostě o nemůžu nechat bez svačiny, to je pak mimo sebe a najíst se prostě musí, jinak by byla úplně hysterie....
tohle už se nějak konstruktivně ani nesnažím řešit, nosím s sebou takový ty polysternový chleby vždycky, bez nich ani nejdu z domu, někdy ovocnou musli tyčku nebo skleničku s něčím, jen aby se najedl..... scény máme hodně často, takže takhle je jich alespoň o pár míň... (např. dneska jich bylo dopoledne minimálně deset, mezitím fňukání, vztekání, opakování požadavků bez zastavení, bouchání atd... odpoledne bylo jakžtakž zvladatelný, byly jen asi tři scény)

s tím prostorem jen pro Matýska máš asi pravdu, potíž je jak to udělat, protože B. už se dostane všude, to bych ho jedině musela dát do ohrádky místo Matýska 😀 občas takhle sedí na gauči v kuchyni a tam se B. ještě nedostane, ale on moc nechápe takovýhle pravidla, pamatuje si je jen okamžik, je hodně impulsivní a přeskakuje z jedné věci na druhou, v tom je hodně po tatínkovi..... připadá mi, že je dost inteligentní ale pravidel musí být hodně málo aby si je zapamatoval, se vzdorem jsem musela hodně slevit, jinak bych nedělala nic jiného než vysvětovala nebo nějak trestala, zvlᚡs malou to je naprosto neúnosný....
ono těžko to vysvětlovat, Matýsek je poměrně specifický dítě, alespoň mi to tak připadá a i paní učitelka ve školce si všimla, že na jednu stranu ví věci, který jiný děti ještě moc neovládají (např. teď ho hodně zajímají mapy nebo planety), ale na druhou stranu v "jednoduchých" každodenních věcech je to někdy dost těžký...
na druhou stranu za pět let to pořád bude inteligentní asertivní kluk a ty každodenní věci nějak dožene, jen pro mě je to hroznej nápor, sociální věci jdou opravdu hodně mimo něho... prostě jak někde pán bůh přidá, tak jinde asi ubere 😒 ?

Bella je velice malá, pokud jí něco říkám, tak rozumím jen tomu nejzákladnějšímu jakože vidím, že rozumí že jí říkám, že bude jíst nebo že jdem přebalovat nebo reaguje na svoje jméno.... aby rozuměla tomu co píšeš, tak to je tak za 2-3 měsíce nejdřív.... hlavně sleduju, že se čím dál tím tvrději prosazuje, hodně odkoukává od Matýska, vyloženě si na mě houkne když se jí něco nelíbí a to samý pokud si jí někdo nevšímá nebo pokud přijde návštěva... rozhodně neexistuje, abych ji něčím zabavila a dělala jsem něco s Matýskem, to tak na tři pět minut než úplně spustí...
když byla menší tak jsem ji měla na ruce a druhou kreslila nebo modelovala atd., teď už to nejde, na rukou se mi staví, otáčí, odstrkuje se ode mě a jednou rukou ji ani neudržím... chce prostě všechno dělat s námi, hlavně je to jiná povaha než Matýsek - ten dostal zajímavou věc a tu zkoumal a chvilku se zabavil plus hodně času strávil trénováním lezení, sezení atd., prostě cvičením... Bellu hlavně zajímá být s lidma, zapojit se, komunikovat... dám jí něco zajímavýho do ruky, mrkne na to, za chvilku to zahodí a brečí, protože chce aby na ni někdo mluvil, aby ji někdo nosil, zpíval jí atd....

doufám, že se to zlepší až se B. posadí, možná se trošku zabaví (a snad už taky nebude tak extrémně často blinkat, často musím ode hry se starším odbíhat protože musím převlíkat, čistit koberec, sebe atd.)...
ale spíš už nejsem naivní a zlepšení očekávám až tak za rok, kdy bude už v chůzi jakžtakž stačit Matýskovi a bude mluvit atd... předpokládám, že bude taky mluvit hodně brzo a dobře (už teď se jí pusa nezastaví 😀), tak to snad pomůže... M. prostě absolutně není schopnej se přizpůsobit mladšímu sourozenci v žádným ohledu, tak musíme vydržet, až se B. přizpůsobí jemu 😕 😕

jinak se žárlením by mě samotnou zajímalo nakolik uvnitř žárlí... nijak to nevyjadřuje a je dost těžký říct jestli určitý tendence který má jsou žárlení nebo ne..... je prostě hodně aktivní a každá minuta, kterou strávím čímkoli jiným, ať už je to péče o domácnost nebo o Bellu nebo o sebe, je potencionální problém....
když se mu pak věnujeme na střídačku s mužem o víkendu maximálně, tak je to někdy ještě o hodně horší (např. dneska se to opět potvrdilo), takže je to dost demotivující 😖

ahoj holky,moc prosim o radu.ted jsem procetla par stran dozadu (dalo mi to zabrat 😉 ) a jsem rada,ze nejsem sama,kdo nezvlada dve deti.samozrejme jsou dny,kdy je vse bezva,ale jsou dny,kdy mi nervy tecou.potrebovala bych znat Vase postrehy,co presne Vam pomuze,abyste nezacaly kricet?ja nastoupila do prace (ucitelka hudby) a hlasivky uz tim dostaly dost zabrat,do toho jeste zanet prudusek a do toho,bohuzel,krik na deti.rabra mam doma stejne jako skvelou knihu j graye:deti jsou z nebe,ale to asi znate,neni nasi naplni dne cist tyto knihy,tzn.jsou dny,kdy se proste nedari nebo neni nalada,nebo proste prijde necekana a obtizna situace a clovek reaguje postaru-krikem,vyhruzkami.co Vam nakonec pomuze,ze nezakricite??
@brisalek,moc me mrzi,co Te potkalo.souhlasim s tim,ze deti potrebuji rad a ten rad dodrzovat.ja asi byla prilis mekka a celkem se mi to vymstilo (deti treba nechteji odpoledni klid a pokud specham,brzy prijde na radu krik,vyhruzka,misto aby automaticky chapali,ze je to nezbytne a nebude se o tom diskutovat).
a pak jeste tem,co maji starsi deti ve vzdoru (ja uz mam tu mladsi),jste ted v nejnarocnejsi dobe a hlavne to musite vydrzet.bude lip! a odpocivejte,kdy muzete..

lu777,nemam zkusenosti se zarlenim starsiho sourozence.mam holky 16mesicu od sebe a delala jsem vse pro to,aby starsi nezarlila (miminku jsem se temer nevenovala a mela z toho skoro poporodni depresi,prislo mi to moc lito).ovsem,pravdepodobne mi zarli ta mladsi na starsi,nebot nema zrovna ukazkove dobry zdravotni stav (ted ji trhali nosni mandli).chci tim rict,ze tomu zarleni se nikdo asi nevyhneme.a to si myslim,ze mam deti velmi socialne citici.
jen chci Ti poradit (to je z te grayovy knihy),ze kdyz jsou deti prilis narocne,nekdy je to z toho,ze jim davame prilis.vy se mu o vikendu venujete hodne a nakonec vlastne nesklidite to ovoce,jake byste meli. treba toho bylo az moc (myslim pozornosti a tak).chtelo by si to precist primo v te knize (str.284),velmi me to oslovilo,proste davame-li prilis,deti jsou pak cim dal narocnejsi.

@verusky po pravde - mne v urcitom momente nepomoze nic - skratka to ide same od seba. u nas je to skor o tom, ze sa potom v klude s lukasom porozpravam a vysvetlujeme si - preco k tomu doslo, co sa jemu nepaci a co mne. obcas sa to potom este zopakuje, nepamatam si, zeby som sa vsak rozculila kvoli nejakej veci viac ako 2-3x.
hlavne sa snazim predchadzat zhonu a stresovym situaciam, snazim sa lepsie narabat s casom. a potom su dni, ktore treba len prezit - skratka uz rano viem, ze bude tazky den - vtedy skratka nic neriesim. su to take dni - vsetko pada z ruk, deti jacia jedno cez druhe - no zaber na nervy ako vysity 😀

@blandik pýtala si sa na gastro - chodíme tam kvôli neznášanlivosti laktózy. Dr. vždy vraví, že je pod tabuľkovým priemerom, hlavne vo váhe, ale čo ja viem, veď pri narodení mal len 2300 g a 45 cm my s mužom tiež nie sme vysokí, aj keď kíl máme viac než dosť 😅 Proste si myslím, že to má aj geneticky podmienené, ale vždy tam idem s malou dušičkou, že mi bude vyčítať, že je podvýživený 😒 Aj som nad tým uvažovala či naozaj nie je nejako chorý a bola som zmierená s tým, že ak na tom dr. bude trvať, tak ho nechám vyšetriť, ale ako vravím, je veselý, hravý, rád si spieva, ja na ňom žiadny zdravotný problém nevidím, aj keď doteraz jeho apetít bol veľmi malý... No teším sa, v posledných dňoch papá celkom obstojne, dúfam, že mu to vydrží a snáď sa už konečne nechá nahovoriť, aby jedol sám a prestane už vyžadovať kŕmenie...
Niekedy premýšľam aj nad tým, čo vlastne má dieťa v jeho veku urobiť samo a pri akých činnostiach je pomoc rodiča normálna. Napr. to jedenie sa mi nepáči, myslím si, že 3 a pol ročné dieťa sa má najesť samo (ale ako vravím, u nás to nefunguje, jedine pri jogurte, ten zje celý v pohode sám). Neviem, ako je to s obliekaním. Keď od neho chcem, aby sa sám prezliekol trebárs večer do pyžama alebo ráno do teplákov, nechce. "Ty ma obleč" - je jeho každodenná veta. Ale nie preto, že by to nedokázal. Keď napúšťam vaňu na čvachtanie sa vo vode, je vyzlečený rýchlosťou blesku, lebo kúpanie má veľmi rád a má ho dopriate len raz za týždeň - dva, inak ho len osprchujem a vtedy sa s vyzliekaním neponáhľa... Vyjednáva, aby som naplnila vaňu a keď zistí, že z toho nič nebude, môžem ho vyzliekať sama, do sprchy sa mu nechce.... Niekedy mi to vôbec neprekáža a v pohode ho vyzlečiem, oblečiem, inokedy sa ponáhľam, alebo mám pred sebou ešte nejakú prácu a som nervózna, že sa šuchce a nechce byť ochotný spolupracovať a vtedy mi rupnú nervy a kričím na neho 😒 Síce mu pomôžem, vyzlečiem ho, ale som naštvaná a dávam to najavo... Osobne nemám pocit, že by to robil mne napriek, skôr v tom stále vidím snahu byť ako mladší brat. Mama Tomáša kŕmi, aj to tak chcem... Mama Tomáša oblieka, nech oblieka aj mňa...a pod. Vidím to aj na tom, že Tomáško urobí niečo, čo nie je dobré, ale nehrešíme ho, len to okomentujeme, že to sa nemá a vzápätí do 10 sekúnd to urobí aj Marek. A to ma dokáže vytočiť, pretože jasne počuje, že to, čo sa stalo Tomášovi, nie je dobré a on to urobí tiež naschvál. Len taký príklad na ilustráciu dnes u našich. Ocino piekol vianočné trubičky, podal jenu Tomáškovi a jednu Marekovi. Tomáško ako to chytil, tak to silno stisol, ešte nemal na takú krehkú vec odhad a pomrvil tým polovicu trubičky, popadalo to na dlážku. Ja som zareagovala tak, že som s miernym pobavením v hlase povedala: "Jéj, Tomi, to nemôžeš tak silno stláčať." A ocinovi - vidieť, že ešte nevie, ako na to - niečo v tom zmysle. A Marek v tej chvíli pomrvil svoju trubičku v rukách a čo padlo na zem, ešte aj postúpal. Ostali sme s ocinom v šoku, že čo to malo byť. Ani som nevedela v prvej chvíli, čo povedať, ale som ho vyhrešila a potom mu hovorila, že to urobil veľkú hlúposť a nech si všimne, koľko s tým má starký práce a je to jedlo, ktoré si máme vážiť a nie po ňom šliapať, tak nejako to zo mňa išlo, už ani neviem presne, čo všetko som mu povedala. Svojím správaním ma dokáže tak zaskočiť, že len ťažko hľadám správne slová... Potom neskôr, keď už trubičky chrúmal, som mu pripomenula, že teraz mu to ako chutí, že tak by mu chutila aj tá pošliapaná trubička a že môže byť rád, že ho starký ešte ponúkol, lebo v tom návale emócií sme mu povedali, že si druhú nezaslúži a viac nedostane... Čo som si hneď uvedomila, že to nie je pravda, že určite dostane, ale ani jeden sme v tej chvíli nenašli tie správne slová... A toto býva často. Tomáš niečo urobí, trebárs vylezie v kuchyni na stôl, dávam ho dole, rozprávam mu, že to sa nerobí, po stole sa nechodí a pod. a vzápätí je tam aj Marek a s úsmevom čaká, čo mu poviem. Samozrejme, na neho už nejdem s takým pokojom a vyletím, či nepočuje, že to sa nemá robiť!!! Tomáš napodobňuje Mareka a Marek Tomáša... Ako na toto reagovať správne? Ja robím rozdiely v tom, že Tomáša považujem ešte za dieťa, ktoré všetko skúša, učí sa, čo môže a čo nie, reagujem relatívne pokojne, vysvetľujem, ale Marek má mať toto dávno za sebou, predpokladám, že vie, čo je správne (vidím, že sa smeje a čaká, ako zareagujem) a takmer vždy na neho vyletím, málokedy zostanem pokojná, ale vidím, že zatiaľ sa zmena k lepšiemu nedeje, robí opakovane to, za čo je hrešený... Aj sa mu snažím vysvetliť, prečo to a to nesmie, ale v knihe píšu, že to má byť pokojným hlasom a ja teda v tej chvíli hlas pokojný zväčša nemám...

Inak neviem, či je to tým, že bračeka veľmi ľúbi a preto samu chce vo všetkom podobať. Myslím si, že žiarlivosť ho už prešla, malého má rád, teší sa na neho, keď sa zobudia, hneď ho volá sa hrať, alebo sa s ním chce maznať, túliť sa k nemu, už aj Tomáško sa vie k nemu pritúliť a Marek drží 😀 Často sa všetci traja spolu maznáme, hovorím im, že sú moje najväčšie lásky na svete a tiež im pripomínam, že oni dvaja sa majú ľúbiť najviac na svete, lebo sú bračekovia a bračekov ľúbime najviac... Tak neviem, či sa tak správa kvôli tomu, aby boli "ako jeden"...

@verusky no to už nás taky napadlo, že jak říkáš dáváme příliš ale pokud se mu nevěnujeme chvilku tak křičí, hází sebou o zem atd, nepomůže ani třeba ho chovat, abych si mohla promluvit s mužem atd... někdy má teda lepší chvilky, jindy je zlatej... bohužel to je opravdu krátká chvilenka a většinou zatím doslova ječí malá

s tím po porodu: Bella je hodně náročná odmalinka (Matýsek byl totéž, myslela jsem, že se z něho doslova zblázním, ale u něho nastalo okolo 5 měsíců zklidnění jak se začalo zklidňovat bříško, u B. mě drželo někdy jen to že jsem čekala na tenhle zlom ale nedošlo k tomu)....
po porodu jsme měly velké potíže s kojením a vzhledem k tomu, že M. jsem skoro nekojila, tak u B. jsem se snažila, abych kojila, takže jsem přikládala neustále, byl to boj ve dne v noci, zvládla jsem šestinedělí a pak ještě dva měsíce s přikrmováním.... vůbec by to nebylo možný, kdyby tu nebyla s námi 7 týdnů babička (manželova maminka), kterou Matýsek zbožňuje, věnovala se mu maximálně, hodně chodili na hřiště a na návštěvy, aby ho co nejvíc zaměstnala, ale po tom šesetinedělí jsem s těžkým srdcem musela začít přikrmovat, protože Matýsek začal babičku odmítat a chtěl být jen se mnou, o tom že bych mohla kojit a u toho mu číst nebo vyprávět pohádku, jsem si mohla nechat zdát.....
mnoho rad z knížek je u nás naprosto neproveditelných....

jinak musím říct, že včera to byla katastrofa a dneska opět, jen se vzbudí a brečí a brečí, nebude jíst, nebude se oblíkat, říká, že chce obejmout, ale když ho chci obejmout, tak je to takový poloobjetí a hned zas začne brečet nebo někam utíká.... mluvit se s ním naprosto nedá, dvě hodiny chovat ho bohužel nemůžu, dneska jsem se snažila, protože tu máme výjimečně dědečka na pár dní, ale Bellu bohužel zvládne jen chvilenku, ta hned začne brečet a za chvilku je úplně hysterická a musím si ji vzít zase zpátky....
můj táta toho moc nenamluví, ale dneska mi řekl, že nemůže věřit vlastním očím jak ty děti pořád brečí, buď zároveň nebo jedno skončí, druhý začne.... já už jim i měřím teplotu, kontroluju zuby, Matýska se vyptávám jestli ho něco nebolí atd.... manžel dneska myslel, že ho nedostane ani do školky, nakonec ho nesl v náručí a Matýsek kopal a řval, ale do školky se musí do 8 hodin a muž byl na cestě na letiště na služebku, takže i kvůli tomu to jinak nešlo...
pořád o tom přemejšlím a říkám si, že jestli se to tak do ledna, kdy mu budou 3 nezlepší, tak bysme možná měli zajít za nějakým psychologem... doufám teda, že to nebude nutný a do tý doby to povolí, snad je to jen k vývoji a vzdoru a ne něco jinýho 😒
@bubelko krásně jsi to shrnula, někdy nepomůže nic a některý dny jakmile M. otevře oči tak vidím, že ten den nenadělám nic, takže se jen snažím přežít

@verusky když je nejhůř tak počítám nahlas... nebo si představuju jak plyne čas a čekám až to přejde, protože vím, že musí... když už opravdu nemůžu a mám strach že to špatně dopadne, tak odejdu z místnosti a zamknu dveře, někdy stačí i minuta dvě a jsem sice pořád vyčerpaná a rozčilená ale ta obrovská frustrace o kousek spadne...

a když obě děti vyvádí na maximum několik dní v kuse, tak si představuju jak za tak dva roky půjdu do práce 😔 😅 😅
vím, že to taky bude záhul a doma druhá směna, ale aspoň to nebudou hodiny řevu 😔
a představuju si, jak jednou půjdu normálně s dětma po ulici, bez scén a prostě si něco užijeme, bude se s nima dát normálně mluvit.... 😵

@verusky ještě prosím Tě kdy asi přešel vzdor??
mně už tvrdí všichni okolo asi 9 měsíců že to bude lepší a to my už předtím to měli dost náročný, takže už nějak přestávám doufat někdy 😔
pak je třeba půlhodina kdy je Matýsek "normální" a to je taková krása a všechno je tak jednoduchý !!!! 😅 😅 😅

@maja22 to zní jakože je to opravdu hodně o tom, že chce být jako mladší.... Matýsek to taky někdy dělá, naštěstí ne moc, ale čekám že to ještě dorazí až malá do všeho poleze, tak že on zase začne (a dodnes je extra hrabal, všechno musíme mít zamčené a nebo hodně vysoké, všechno dává pořád do pusy, takže jakmile někde nejsou věci pozamykané, tak ho musím nepřetržitě hlídat)....
Matýskovi se nelíbilo, že třeba on sedí u stolu, B. v židličce nebo že ona má sedátko do vany, on ne.... takže jsem ho nechala si obojí vyzkoušet, pokud to neničí tak je to ok... za chvilku ho to přestalo bavit... ale u nás je to naštěstí o věcech, M. může mít hezkou hračku ale musí všecky sebrat Belle apod....
trochu pomáhá že mu říkám, co všechno ještě B. nemůže a komentuju to... on jinak moc nevnímá když si s ním chceme "promluvit", i kouká vedle nás nebo za nás, mluví o něčem jiném, nadskakuje, utíká atd.... prostě pokud sám o sobě není v klidu, tak ho do klidu nic nedokáže dostat, dokáže se trochu uklidnit, ale ne natolik aby např. vnímal nějaký rozhovor.... hodně se uklidní sám u knížek nebo při hudbě, na to reaguje dobře, takže to hodně využíváme....

prostě jakoby Belle říkám to co chci říct Matýskovi - že něco ještě nemůže ale Matýsek jo (no než to dořeknu, tak to většinou vykřikne on 🙂 ), že jí teda s tím pomůžu, že třeba Matýsek má něco k jídlu a to ona ještě nemůže....
pokud trvá na tom, že chce např. ležet v lehátku a pít mlíko z flašky, tak řeknu že jo, že bude miminko, chvíli ho nosím a tak, pak ho dám do ohrádky a v tu chvíli už bejt miminko nechce 😀
nebo mu dám ochutnat co jí Bella a hned chce bejt velkej kluk 😀

ale mám obavu, že jakmile B. začne chodit tak se bude ještě víc od M. učit jeho negativnímu přístupu a zároveň on po ní bude opakovat to co bude dělat ona (utíkat, ničit věci atd.)... ty věci se nevím proč děti učí mnohem rychleji 😝 😅

@maja22 jinak s úklidem hraček - měli jsme každodenní konflikty, které nikam nevedly, nakonec jsme tak půlku věcí dali do sklepa, některé věci jsou zamčené a musí mi říct že je chce (Lego, pastelky apod.) a pak je uklidí nebo je uklidíme společně... prostě aby těch věcí bylo míň, protože když je toho míň, tak se to přece jen nějak uklidí, jakmile je těch hraček hodně, tak je stejně většinou jen rozhází a pak je to obr hromada a úklid zabere dlouho a všecky nás ty konflikty jen vyčerpávaly....
takže něco je v šuplíku pod postýlkou, něco v šuplících zamčených, knížky na skříni atd... nemám z toho radost, ale nepřišli jsme na to jak jinak normálně fungovat.... muž zkoušel to, že které hračky zůstaly před spaním na zemi, tak ty dal v noci do sklepa a Matýsek je pak hledal... asi dva tři měsíce jsme pořád vysvětlovali, že co není uklizené může vzít sklepák 😅 k sobě do sklepa a pak nevím jestli a kdy nám to vrátí, takže je lepší dát hračky "spát" večer.... nepomohlo to, takže to řešíme takhle.... prostě pokud chce např. vyndávat hrnce tak si mi musí říct, já kredenc otevřu ale než to udělám tak se podívám jestli nemá rozházených x dalších věcí všude, pak prostě řeknu "až bude Lego uklizené, tak budeme vařit, uděláme třeba palačinky"... většinou to funguje, když ne, tak prostě kredenc zůstane zamčený a Lego uklidí až chce něco dalšího - např. pohádku nebo večeři, prostě tam musí být nějaká motivace, takže na ten moment čekám a pak to jde bez konfliktů.....
byla bych ráda, aby už to chápal a víc spolupracoval, ale často prostě dělám něco z čeho nejsem tak úplně nadšená, musíme nějak fungovat 😒

Hokly hodně jste toho tady popsaly, díky za cenné rady
@maja22 to je jako u nás... mladší něco udělá špatně a starší ho vzápětí napodobuje ... ale myslím, že je to tím, že vidí, že mladší si tím získal od nás pozornost - např .s tou trubičkou jak píšeš, ty jsi na to reagovala spíš pobaveně, tak starší si řekně - aha - brácha te´d maminku rozesmál - on ještě nechápe ironii v tvém hlase, spíš vnímá, že se na bráchu nezlobíš, že se usmíváš, mluvíš k němu a mluvíš o něm, tak to udělá taky a najednou sklidí negativní reakci a nechápe proč, udělal přece to samé, co mladší brácha.... jde to o to, že my si myslíme, že ten starší už určité věci má chápat, že se něco nedělá, ale on vidí, že ten mladší je dělá a my se na něj zase až tak nezlobíme, že vysvětlujeme pokojně, co se dělá a nedělá... tak to zkusí taky, a nám o připadá jako provokace, takže křičíme...
@lu777 některý tvoje popisy jsou úplně přesný 🙂 s tím brečením bez důvodu to míval Míša tak před půl rokem, vzbudil se třeba po odpoledním spaní a hodinu bez přestávky opravdu fest brečel, taky většinou nic nepomáhalo, ale už dlouho se to nestalo, asi to bylo jen takový nějaký úzkostnější období... stres ze sourozence atd. nevím
zelmirka psala že je lepší aspoň 3 letý věkový rozdíl mezi dětmi, tak já to vidím stejně, ale prostě se nám tak zadařilo, na prvního syna jsme čekali 4 roky, léčila jsem se, a potom jsme si říkali, že se začneme snažit o druhé dřív, kdyby to zase tak dloho trvalo a ejhle, povedlo se hned první měsíc, měli jsme radost, ale stejně jsem si říkala, že kdybysme věděli, že to tentokrát takhle rychle půjde, tak bysme možná ještě trochu počkali...

@verusky - to, co mi pomáhá se většinou uklidnit je, že si představím v prvním momentě, jak se situace bude ubírat, pokud zaječím, zařvu nebo jinak začnu dítě vydírat...stejně mě neposlechne a snažím se přitom vidět, co za jeho chováním vězí - proč dělá to a to a i když by to bylo naschvál - tak si uvědomím, že to je proto, že jsem ho několikrát za sebou odmítla, že na něj něco leze...a hlavně si představím ten jeho kukuč, pohled jeho očí - když zaječím - tak vypadá, že mu spadl svět a vidím v jeho očích strach přede mnou a to cítím, že není správné...pokud mu jen relativně v klidu něco nedovolím s vysvětlením proč ne...pak ten pohled je jiný - je tam, ale já to chci...ale není to strach - takže si v podstatě na začátku přehraju v mysli, jaké bude mít moje konání následky a to mi pomůže se zastavit a nadechnout...a pak začít normálně...ale ono je to i o tom se naučit nedostat do těch vlastních negativních emocí - a to je o pokusu změnit svůj pohled na dítě jako takové - chápat jeho motivy, chápat, že nemusí okamžitě poslechnout a že v situaci, kdy se začně vztekat, ječí, dupe...není opravdu ten správný čas na to ho vychovávat...v té situaci jde o něj a jeho pocity a já mu můžu v tomto dělat "průvodce" - popíšu mu jeho pocity, popíšu jeho potřebu, přání...tím mu potvrdím, že má právo se cítit, jak se cítí - ale ještě to neznamená, že s ním souhlasím...na výchovu je prostor potom, co se uklidní...takže pro mě bylo klíčové si uvědomit, že nemusím na jeho jekot reagovat zvýšením vlastním emocí, a když už se neudržím a emoce moje se rozbouří, pak se snažím si představit ten mizerný výsledek, ke kterému ventilace mých vlastních emocí povede a minimálně mě to zbrzdí...

@reruna určitě by byl lepší větší věkový rozdíl, M. byl od narození dost náročný, takže jsem chtěla začít se snažit až mu budou 3-4 roky... ale zadařilo se neočekávaně dřív... taky jsem za to moc ráda, protože Matýsek je vymodlený miminko, už mě i napadlo, že tohle všechno je kvůli tomu, že jsme ho "donutli" tu zůstat, bylo to v těhu dost naváhlý s ním, musela jsem ležet a brala jsem vysoký dávky bylin....
takže jsem byla moc překvapená jak to pak šlo s Bellinkou hned 🙂
na jednu stranu jsem ráda, že jsou děti blízko u sebe, možná v nějakým bodě si to všechno sedne a budou si bližší a budou si spolu hrát (náš sen), ale když si vzpomenu jakej jsme s M. mívali pěknej vztah tak je mi to někdy hrozně líto 😔 těhotenství a od porodu je náročný, je to tak na hranici toho co se dá zvládnout bez babiček a s mužem v práci do 7 h večer... jediný období klidu kdy jsem si to fakt vcelku užívala bylo mezi 15 a 18 měsíci 😒

jinak ad co mě zastaví když jsem rozčilená - mě bohužel představa toho jak se to bude dál vyvíjet nezastaví.... mám pocit, že ode mě se neustále ve dne v noci žádá svatá trpělivost a péče, zatímco na mě nikdo ohled nebere a pořád musím jet na 150 procent.... mě pomáhá odvést pozornost, třeba to počítání nebo tu situaci přerušit krátkým odchodem apod., představa jak se to bude vyvíjet mě dokázala zastavit při menším stresu - než se narodila B. nebo když byl M. menší a ten vzdor nebyl tak vyčerpávající
teď mám psychickej "držák" v tom, že koncem dubna přijede manželova maminka, nějak to musím zaonačit, aby pohlídala obě děti na dva dny a prostě si udělat volno, bude to po 2 letech a už teď je nejvyšší čas... děti to nějak přežijou a babi taky, však se pak může třeba rok regenerovat 😀
ale pořád si tohle opakuju jako mantru, v létě jsem si říkala, že horší už to nebude, že povyrostou a na podzim to bude o hodně lepší, teď si opakuju totéž s jarním termínem 😅

každopádně tohle všechno má jedno velký plus - už chápu proč byla moje máma tak zničená (měla 4 děti), proč byla vystresovaná, proč se s tátou hádali atd. atd... jsem ve stejný spirále, takže někdy sotva stojím na nohách ale tahle představa mě donutí sebrat poslední síly a jít děti obejmout, když se vztekají tak radši nemluvit apod....
jen teda pak to zas odnáší manžel... je to prostě každodenní zápas

@lu777 deti to urcite preziju a babka tiez. jedine, co sa moze stat, ze ti babka povie, ze si to strazenie zopakuje az ked budu deti vacsie 🙂

mile kamosky, spriaznene duse 🙂 🙂 🙂
zalozila som temu feministky, tu sa urcite nejake najdu..... 😵 😵 😵

@lu777 ja som pred dvoma týždňami, keď boli deti vonku, dala do špajze dve igelitky hračiek, o kktorých som predpokladala, že mu až tak chýbať nebudú a len sa povaľujú v miestnosti. A tipla som dobre, ani si nevšimol, že mu niečo chýba 😝 Vyberala som hračky, s ktorými sa už dlhšie nehral, len mu občas pri hre zavadzali, asi preto. A potom, ak odmieta nejaké hračky upratať, poviem, že ok, upracem to ja, ale do špajze a dostane ich až Tomáško, keď na ne dorastie. On súhlasí, lebo v tej chvíli sa mu upratovať vôbec nechce a už raz kontroloval, či tá hračka v špajzi ešte je a pýtal ju len raz, ale nedostal, lebo sme práve niekam išli, inak by si ju asi vyprosíkal späť. Inak ak ide o veľmi obľúbenú vec, tak táto finta so špajzou zaberá, ak nechce o niečo prísť, uprace...Ale máva aj takú náladu, že v tej chvíli, keby sa ho opýtala, tak povie, nech tam dám všetko, že on nič nepotrebuje 😝 To musím ustriehnuť, aby k tomu neprišlo, to by sa mi slovo veľmi zle držalo, asi by to porušila 😝 Ak mám čas, upratujem s ním, resp. ja sama, on sa len vykecáva a postáva... Inokedy mám všetkého dosť a vtedy už neviem inak, len naštvane kričať, nech konečne po sebe ten bordel uprace... Ale to viem, že musím zmeniť viac seba, ako jeho, resp. môj prístup, lebo čím viac kričím, tým viac sa hnevám na seba, že to neviem inak, že neviem vychovávať a to ma frustruje...

@reruna vidím, že deti zmýšľajú dosť podobne v tom istom veku a v podobnej situácii, je to pre mňa útecha 😅

@maja22 dobrá finta se špajzkou, to musím vyzkoušet, ale Míša má taky takové stavy, jako že nechci nic, , všechno klidně vyhoď.....

@maja22 myslis si, ze to nemozes zmenit?...samozrejme nase osobne primarne nastavenia, to podlozie, ten pristup, cez ktory pristupujeme k detickam moze vela zmenit, treba si niektore veci zanalyzovat...nie nadarmo sa vravi, ze pricina neziaduceho, "zleho" spravania dietata je uplne ina...
dalsia vec ...odporucam, co hovorila blandik...prezit hnev v nasej mysli...ak sa velmi hnevate, kludne si predstavte, ze co by ste urobili...tym padom v sebe negativne emocie nepotlacujeme...ale mame cas ich zhodnotit, hned potom si predstavte skuttocne tak chcem zareagovat...alebo skusim to inak...pretoze nase emocie nie vzdy su tie pravdive...niekedy pre nas..ale ten druhy ich nevyvolava vzdy zamerne...ani dieta...
v tomto pristupe, co ma byt niekde na zaciatku, v nasom vedomi..tak je potrebne sa opytat, skutocne moje dieta preziva tu lasku, ktoru k nemu citim...nepochybuje o mojej laske...? skutocne citi porozumenie....rozumiem jeho svetu, jeho potrebam, jeho tuzbam...akceptujem jeho svet...ukazujem vaznost a uctu jeho osobnosti...vacsiana neziaduceho spravania pochadza len z daneho faktu, deti nemaju pocit, ze ich rodicia maju "vzdy radi" nemaju pocit, ze ich maju radi, "taki aki su"...som zly mamicka ma nema rada...co uz ja s tym spravim? dokonca aj agresivne spravanie je prave vysledkom znizenenej sebahodnoty...osobnosti atd...
k tomu kazde dieta je jedinecna osobnost..a zasluhuje jedinecne UZNANIe, alebo uznanie prave danej jedinecnosti.nikdy neporvnavajte svoje dieta...a uz vobec nie pred nim....je to hrozne...potrlacujete jeho jedinecnost a hodnotu jeho osobnosti
kto je moje dieta? ake je? nechcem aby bolo ine? je to dobre...som schopna prijat svoje dieta take ake je....
ak prezivate frustraciu, vycitky...samozrejme nie je to dobre...treba si verit...to , co sa vam na sebe nepaci...sa da jednoducho zmenit...ale len v smere..ze si verim, verim si, ze som dobra matka, musim sa mat rada...bez toho to neide...
nic nie je take hrozne...ako sa na prvy pohlad zda...ste velke osobnosti, mnoho ste toho dokazali spravali...to vobec nie je malo...
vychova je cesta...je aj zmena a vyvoj...ak dnes zlyhavam, neznamena to, ze vychovavam...zleho cloveka...
treba sa ospravedlnit za svoje zle spravanie...mamicka na mna kricala, nechcela to...ona ma stale lubi...
atd...
konkretne...nie vzdy, co sa tu popisalo zo spravania starsieho surodenca, je typicky vzdor...treba si zanalyzovat, ci sa dane spravanie opakuje, ci je to nejaky permanentny problem...vzdor je skor jednorazova zalezitost...je mu jedno kedy "hormonalne" vybuchne...neziaduce spravanie, ktore sa opakuje...moze poukazovat na nejakjy problem...
vo vacsine pripadov je to primarne vynutenie pozornosti prave "zlym spravanim" deticky su velmi mudre a hned zistia, ze si ich nitko nevsima ak sa spravaju pozitivne...negativne spravane je to, pri ktorom sa mi venuje enormny zaujem..v situacii surodeneckej rivality, ziarlivosti je to o to vacsi problem...
ak sa toto opakovane spravanie na zaujatie pozornosti...dalej opakuje..a dokonca vyvola konfliktne situacie...moze sa dalej zacyklyt...moze sa zmenit boj o moc...kto vyhra...tak budem jest, nebudem jest...nebudem jest..aj ked mi to mamicka povie...atd.
tak ako lu777poznamenala, ja nezvitazim...lebo ak by som zvitazila tak by to bolo za cenu nejakeho "udupania" dietatka...ak je maly komunikativny...aktivny..skutocne by oapkovane vitazstvo autoritativneho rodica znamenalo vyraznu zmenu jeho osobnosti, rezignaciu na iste cinnosti, apatiu, znizenu sebahodnotu a pod...
tiez si je treba zanalyzovat, ci je maly pripraveny na cinnosti ako upratovanie hraciek...
ak tam chyba socialne zrucnosti, dieta sa to uci len na vlastnej kozi...musi zazivat empatiu, respekt, odpustenie..nedokaze abstraktne mysliet...osvojit si socialne spravanie iba z pozorovania inych bytosti navzajom..dieta same musi byt subjektom respektujuceho vztahu...
ono to negativne spravanie sa zvacsa riesi, tak ze pouzijeme ine vychovne prostriedky ako doposial..to znamena, ze dieta zostane zarazene..za mamickaspravila nieco neobvykle...co necaka...zvacsa porozumenie...
samozrejme riesenie takehoto negativneho spravania sa nedeje jednorazovo, ale trva to prinajmensom taky isty cas...ako trvalo stabilizovanie negativneho spravania...
blizsie som pisala na str. 21 a myslim 34 tejto diskusie...
pravdepodobne by vam to poradil aj psycholog, hlavne vtedy ak odmeny ako podporovanie pozitiv. spravania dietata negunguju..
a v suvislosti s tym, samozrejme teba si dieta vsimat a venovat pozornost pozitivnemu spravaniu...ocenovaniu...to by malo prevazit ako venovanie pozornosti negativnemu spravaniu..lebo to sa len viac a viac ustaluje..
preto ani vysvetlvoania by nemali byt siahodlhe...a taktiez vysvetlovanie spolu s kritizovanim osobnosti dietata je uz v tenkej hranici s psychickym tyranim....preto je dolezite davat na to pozor...
a pri surodeneckej ziarlivosti pomoze travit cas osobitne s kazdym rodicom zvlast, kazde dieta..oblubenu cinnost..neide o kvantitu ale o kvalitu...polhodina staci...
pre starsieho je to o to dolezitejsie...
je dobre si urcite veci pocas dna rytmizovat, zarezimovat a pod.
tak drzim palce...

@maja22 no tak s tím úklidem to je popis jak od nás....
muž mi říkal, že jeho máma se jednou naštvala a řekla, že hračky který večer zůstanou rozházený půjdou dětem do děts. domova... on si myslel, že si dělá legraci, ale ona to fakt udělala, přišel i o fungl novou autodráhu 😅 která se tam někde válela pomrskaná všudemožně... od tý doby údajně uklízel... ale to už mu byly asi 4 roky... mně připadá že M. tomu ještě nerozumí úplně...

každopádně posledních několik měsíců ho hračky až tak nezajímají, nejvíc chce jít někam kde ještě nebyl a dělat věci které dělávají děti o několik let starší.... takže jsme byli v planetáriu, na 3D filmu, na dostizích atd... a tam je zlatý, hodně o tom pak mluví.... jenže to jsou věci, které nemůžu dělat i s malou během týdne....
hrozně bych potřebovala strávit s Matýskem čas sama, ale on by to potřeboval tak obden minimálně a bez hlídání je to možný tak jednou za týden když hlídá muž mladší.... mám pocit, že až teď na nás dopadl stres po narození Bellinky, spadlo to na nás zároveň
ale ve středu jdeme k jedné paní co míchá Bachovy esence na míru, je to prý tak na hodinu, abysme to i rozebraly, tak jsem na to zvědavá, protože ten jeho vzdor a divné vzorce chování se určitě bude muset řešit přese mě

@fem to jsi napsala moc pěkně, přesně jsi narazila na to ,že člověk se cítí mizerně protože něco neudělal správně a z toho pocitu se těžko dává nějaký respekt nebo láska dítěti, když v tu chvíli to necítím ani k sobě...
mně někdy nejvíc pomůže, když mi muž řekne třeba že by pohlídal děti, ani se to pak třeba neodehraje, ale ta MOŽNOST, že mám volbu, to je něco co mi někdy úplně přehodí vnitřní pocity....

tak zdravím, koukala jsem, že nám rabr skočil na druhou stránku...tak oživuji diskuzi...Jak se máte, co dětičky?

ahojte, my sa mame dobre ale ja zacinam mat obavy lebo od decembra nastupujem na polovicny uvazok do prace a bojim sa ako maly vydrzi s opatrovatelkou. Teraz som bola 3x v práci na dve-tri hodinky a z toho cast prespal a ked sa zobudil a videl babicku tak plakal ako o zivot, volal mamu pritom bývame v jednom dome a vidia sa kazdy den. Neviem preco lebo som sa snazila od narodenia aby bol casto sam s muzom aj babickou, je to taky mamanek.
S opatrovatelkou bude na zaciatok len dve hodinky a od januara uz by to malo byt cely den. Najhorsie je ze vzdy ked odchazdam tak spusti plac, nepomaha vysvetlenie ze pre neho pridem....neskor sa ukludni ale ked to pocujem trha mi srdce. 😢

no u nas momentalne nic moc. jonas je chory - ma "pseudokrupp" - netusim co to v sj znamena, ale kazdopadne hika ako maly somarik. v sobotu zomrel svokor, takze manzel sadol na lietadlo a isiel vybavovat so svokrou pohreb. ja sedim doma, do nedele som bola chora a kaslala ako tuberak, a cakam, ako bude jonas dnes spat, aby som vedela, ci zajtra kupim letenky na pohreb alebo nie. 😖 esteze lukas je ok, akurat sa stale pyta, ze preco dedko umrel... ☹