Stresující práce, úvahy o dítěti, rozestavěný dům

Už třetí den ležím doma se zánětem ledvin a tak mám dost času přemýšlet...a protože jsou ty myšlenky neučesané a moc nevím, komu je říct, zkusím se tady z toho vypsat, třeba se najde někdo, kdo mi porozumí...na úvod..je mi 26, dálkově dodělávám školu (pedák), v lednu už jen obhájím diplomku a hotovo. Jsem necelý rok vdaná a za ten rok se nám s manželem dost změnily úvahy o dětěch, od rezolutního "ne v žádném případě žádnýho uřvanýho smrada nechceme", přes "tak možná někdy", "ale docela jo", "asi chceme", až po "jo fakt chceme a brzo"... V současné době stavíme svépomocí dům, jen sami dva. Máme hrubou stavbu, teď se dokončuje střecha, nebude - li krutá zima, zahájíme v lednu vnitřní práce, když všechno půjde, chceme se na konci léta stěhovat. Naše úvahy byly takové, dostavíme, nechám si vyndat tělísko(které mi mimochodem už na konci srpna "prošlo", mám Mirenu, ale gynekolog mě ujistil, že bude funkční minimálně ještě rok) a pak uvidíme. To by všechno bylo v pořádku.

Ale teď je tady druhá stránka a to můj neutěšený pracovní "život"...už od střední jsem chodila na brigády, stejně tak na VŠ při bakaláři...pracovala jsem vždy s lidmi, jako prodavačka, obsluha ve fast foodu, barmanka, servírka...po Bc. jsem si našla stálé místo jako servírka, to jsem dělala rok...pak jsem nastoupila na poštu, na přepážku, kde jsem strávila tři roky. Kdo občas jde na poštu, zná ty poměry...málo lidí za přepážkou, hodně před přepážkou, nucení do nabízení nesmyslů...jinak bych tu práci milovala, vyhovoval mi systém ranní odpolední, práce s lidmi, byla jsem šikovná, takže jsem si stále rozšiřovala díky školení své kompetence...všichni si mě chválili, kolegyně většinou starší,ale víceméně přátelské prostředí. Nestalo se, že bych v pondělí přišla do práce a někdo se nezeptal, jaký byl víkend. Ale bohužel ty tlaky na plnění produktů a nefunkčnost poštovního systému mě nutily utéct za "lepším". Hledala jsem práci dlouhou, vlastně za dobu na poště jsem chtěla utéct několikrát, ale ne a ne nic najít. Pak jsem našla malou vesnickou školu se sympatickou paní ředitelkou, které nevadilo, že ještě nemám plně hotovou školu a já si řekla, tak jo, tak půjdu učit, bude to super...začala jsem se těšit, podala jsem výpověď....ale bum prásk, paní ředitelka mi zavolala, že mě nemůže vzít, protože má na krku inspekci a dokud nemám hotovou školu, nemůže mě přijmout.

Pak se na mě usmálo štěstí a vzali mě na místo PR asistentky, o které jsem se už kdysi ucházela. Měla jsem pocit, že tohle je ono, že tady uspěju, to je moje cesta. Pracuju na té pozici tři a půl měsíce a ničí mě to. Bohužel situace je tam taková, že jsme v tuto chvíli jen dva kolegové, na začátku ledna by měly nastoupit nové dvě holčiny. Pokud nejsou šéf a šéfová přítomni (jezdí po schůzkách atd.), za celý den s nikým nepromluvím, kolega je takový nemluvný, nesdílný. U některých úkolů se občas potřebuji ještě poradit, ale když má šéfová schůzky, je mi hloupé jí volat a ten kolega mi většinou jen něco zamumlá... Pokyny dostávám hlavně mailem. Jak s nikým celý den nemluvím, tak už mi to asi leze na mozek. Přijde mailem nějaká výtka, třeba i dobře myšlená, ale jak tam sedím sama a dumám nad tím, roste mi to v hlavě do obřích rozměrů a já se pak šíleně stresuju, třeba i kvůli blbosti. Zdá se mi o práci, poznala jsem, co to je pálení žáhy, denně mě bolí žaludek, už se mi stalo, že jsem cestou do práce brečela, jak strašně jsem tam nechtěla... Nechápu to, strašně jsem o to místo stála, objektivně si vedu dobře, z nástupního platu už jsem poskočila na stálý plat, takže spokojenost s mou prací tam je. Ale já jsem nešťastná. Kolikrát jsem tam i přesčas a to mi pak už úplně hrabe, když třeba 12 hodin s nikým nepromluvím a jen klafu do počítače. S manželem jsme začali žertovat na téma, tak si uděláme dítě, půjdeš na mateřskou a pak uvidíš, třeba půjdeš učit. Já jsem se na to ale začala nějak upínat a chtěla bych to, co nejdřív. Ale to nejde, musíme dostavět ( s bubnem budu těžko nahazovat, tahat věci, pak stěhovat...) finančně se stabilizovat(začít pronajímat byt, zjistit, jak budeme vycházet s hypotékou) a pak teprve si můžeme dovolit oželet můj příjem. Manžel říká, že by mu to nevadilo, ať si nechám vyndat tělísko a když se podaří, dodělá všechno sám, vezme si k ruce mladšího bráchu (občas nám pomáhá, je to šikovný puberták a za pár korun by se nám tam snad i strhal)...ale to nechci. Jak z toho ven? Nechci zbaběle utíkat, ale bojím se, že mě ta práce zničí. Bojím se, že se strašně začnu upínat na tu myšlenku mít dítě a to fakt nechci, nechci si počítat plodné dny a pozorovat se a brečet při každé menstruaci. To fakt ne, prostě až to bude, tak to bude...
Teď marodím s ledvinama, asi se do práce vrátím až po Novém roce. A já uvažuju, jak dál postupovat. Zatnout zuby a pokračovat dál v té práci? Náplň práce mě vlastně baví, jde mi to, nastoupí ty nové dvě holčiny, tak snad se zlepší i to, že se budu mít s kým bavit...nebo zbaběle utéct? Ale kam, vždyť jsem práci sháněla tak dlouho a nic nic nic. Nebo podlehnout, vyndat tělísko a otěhotnět? A mít vidinu, že třeba do roka už do práce chodit nebudu?

Asi tady hraje roli i to, že tady vlastně nemám žádné kamarády, bydlím tady cca 4 roky, rodinu a místo, kde jsem vyrůstala a chodila do školy, je 200 km daleko. Mám jednu nejbližší kamarádku, se kterou si voláme, ale vidíme se cca 5 krát do roka, někdy více, bydlíme od sebe cca 100 km. Tady jsem se bavila jen s kolegyněmi z pošty,ale to nebyly vyloženě kamarádky, opravdu jen kolegyně, se kterými člověk tak obecně poklábosí. S manželovými přáteli se stýkáme (cca 1 za měsíc), ale to jsou hlavně kluci, holčina jedna, která je na mateřské a není vůbec moje krevní skupina. Do toho stavba, předtím dálkové studium, nějak jsem zapomněla odpočívat a teď na mě všecko padá...
Děkuju všem, co si tohle přečtou a třeba napíší svůj názor...Přijdu si jako rozmazlená fiflena, co brečí, že nechce pracovat, ale já pracovat chci, pracuju ráda, když jsem v práci, dávám do toho všechno. Ale nechci žít jen prací, být tam od nevidím do nevidím a nemít radost ze života. Tu jsem teď nějak vytratila...