Stresující práce, úvahy o dítěti, rozestavěný dům

malinkaelinka
21. pro 2016
Už třetí den ležím doma se zánětem ledvin a tak mám dost času přemýšlet...a protože jsou ty myšlenky neučesané a moc nevím, komu je říct, zkusím se tady z toho vypsat, třeba se najde někdo, kdo mi porozumí...na úvod..je mi 26, dálkově dodělávám školu (pedák), v lednu už jen obhájím diplomku a hotovo. Jsem necelý rok vdaná a za ten rok se nám s manželem dost změnily úvahy o dětěch, od rezolutního "ne v žádném případě žádnýho uřvanýho smrada nechceme", přes "tak možná někdy", "ale docela jo", "asi chceme", až po "jo fakt chceme a brzo"... V současné době stavíme svépomocí dům, jen sami dva. Máme hrubou stavbu, teď se dokončuje střecha, nebude - li krutá zima, zahájíme v lednu vnitřní práce, když všechno půjde, chceme se na konci léta stěhovat. Naše úvahy byly takové, dostavíme, nechám si vyndat tělísko(které mi mimochodem už na konci srpna "prošlo", mám Mirenu, ale gynekolog mě ujistil, že bude funkční minimálně ještě rok) a pak uvidíme. To by všechno bylo v pořádku.

Ale teď je tady druhá stránka a to můj neutěšený pracovní "život"...už od střední jsem chodila na brigády, stejně tak na VŠ při bakaláři...pracovala jsem vždy s lidmi, jako prodavačka, obsluha ve fast foodu, barmanka, servírka...po Bc. jsem si našla stálé místo jako servírka, to jsem dělala rok...pak jsem nastoupila na poštu, na přepážku, kde jsem strávila tři roky. Kdo občas jde na poštu, zná ty poměry...málo lidí za přepážkou, hodně před přepážkou, nucení do nabízení nesmyslů...jinak bych tu práci milovala, vyhovoval mi systém ranní odpolední, práce s lidmi, byla jsem šikovná, takže jsem si stále rozšiřovala díky školení své kompetence...všichni si mě chválili, kolegyně většinou starší,ale víceméně přátelské prostředí. Nestalo se, že bych v pondělí přišla do práce a někdo se nezeptal, jaký byl víkend. Ale bohužel ty tlaky na plnění produktů a nefunkčnost poštovního systému mě nutily utéct za "lepším". Hledala jsem práci dlouhou, vlastně za dobu na poště jsem chtěla utéct několikrát, ale ne a ne nic najít. Pak jsem našla malou vesnickou školu se sympatickou paní ředitelkou, které nevadilo, že ještě nemám plně hotovou školu a já si řekla, tak jo, tak půjdu učit, bude to super...začala jsem se těšit, podala jsem výpověď....ale bum prásk, paní ředitelka mi zavolala, že mě nemůže vzít, protože má na krku inspekci a dokud nemám hotovou školu, nemůže mě přijmout.

Pak se na mě usmálo štěstí a vzali mě na místo PR asistentky, o které jsem se už kdysi ucházela. Měla jsem pocit, že tohle je ono, že tady uspěju, to je moje cesta. Pracuju na té pozici tři a půl měsíce a ničí mě to. Bohužel situace je tam taková, že jsme v tuto chvíli jen dva kolegové, na začátku ledna by měly nastoupit nové dvě holčiny. Pokud nejsou šéf a šéfová přítomni (jezdí po schůzkách atd.), za celý den s nikým nepromluvím, kolega je takový nemluvný, nesdílný. U některých úkolů se občas potřebuji ještě poradit, ale když má šéfová schůzky, je mi hloupé jí volat a ten kolega mi většinou jen něco zamumlá... Pokyny dostávám hlavně mailem. Jak s nikým celý den nemluvím, tak už mi to asi leze na mozek. Přijde mailem nějaká výtka, třeba i dobře myšlená, ale jak tam sedím sama a dumám nad tím, roste mi to v hlavě do obřích rozměrů a já se pak šíleně stresuju, třeba i kvůli blbosti. Zdá se mi o práci, poznala jsem, co to je pálení žáhy, denně mě bolí žaludek, už se mi stalo, že jsem cestou do práce brečela, jak strašně jsem tam nechtěla... Nechápu to, strašně jsem o to místo stála, objektivně si vedu dobře, z nástupního platu už jsem poskočila na stálý plat, takže spokojenost s mou prací tam je. Ale já jsem nešťastná. Kolikrát jsem tam i přesčas a to mi pak už úplně hrabe, když třeba 12 hodin s nikým nepromluvím a jen klafu do počítače. S manželem jsme začali žertovat na téma, tak si uděláme dítě, půjdeš na mateřskou a pak uvidíš, třeba půjdeš učit. Já jsem se na to ale začala nějak upínat a chtěla bych to, co nejdřív. Ale to nejde, musíme dostavět ( s bubnem budu těžko nahazovat, tahat věci, pak stěhovat...) finančně se stabilizovat(začít pronajímat byt, zjistit, jak budeme vycházet s hypotékou) a pak teprve si můžeme dovolit oželet můj příjem. Manžel říká, že by mu to nevadilo, ať si nechám vyndat tělísko a když se podaří, dodělá všechno sám, vezme si k ruce mladšího bráchu (občas nám pomáhá, je to šikovný puberták a za pár korun by se nám tam snad i strhal)...ale to nechci. Jak z toho ven? Nechci zbaběle utíkat, ale bojím se, že mě ta práce zničí. Bojím se, že se strašně začnu upínat na tu myšlenku mít dítě a to fakt nechci, nechci si počítat plodné dny a pozorovat se a brečet při každé menstruaci. To fakt ne, prostě až to bude, tak to bude...
Teď marodím s ledvinama, asi se do práce vrátím až po Novém roce. A já uvažuju, jak dál postupovat. Zatnout zuby a pokračovat dál v té práci? Náplň práce mě vlastně baví, jde mi to, nastoupí ty nové dvě holčiny, tak snad se zlepší i to, že se budu mít s kým bavit...nebo zbaběle utéct? Ale kam, vždyť jsem práci sháněla tak dlouho a nic nic nic. Nebo podlehnout, vyndat tělísko a otěhotnět? A mít vidinu, že třeba do roka už do práce chodit nebudu?

Asi tady hraje roli i to, že tady vlastně nemám žádné kamarády, bydlím tady cca 4 roky, rodinu a místo, kde jsem vyrůstala a chodila do školy, je 200 km daleko. Mám jednu nejbližší kamarádku, se kterou si voláme, ale vidíme se cca 5 krát do roka, někdy více, bydlíme od sebe cca 100 km. Tady jsem se bavila jen s kolegyněmi z pošty,ale to nebyly vyloženě kamarádky, opravdu jen kolegyně, se kterými člověk tak obecně poklábosí. S manželovými přáteli se stýkáme (cca 1 za měsíc), ale to jsou hlavně kluci, holčina jedna, která je na mateřské a není vůbec moje krevní skupina. Do toho stavba, předtím dálkové studium, nějak jsem zapomněla odpočívat a teď na mě všecko padá...
Děkuju všem, co si tohle přečtou a třeba napíší svůj názor...Přijdu si jako rozmazlená fiflena, co brečí, že nechce pracovat, ale já pracovat chci, pracuju ráda, když jsem v práci, dávám do toho všechno. Ale nechci žít jen prací, být tam od nevidím do nevidím a nemít radost ze života. Tu jsem teď nějak vytratila...
medulinek
21. pro 2016
Ahoj,já osobně bych se neupínala na mimčo,zaprvé opravdu nejste v ideální situaci na to si ho pořídit a za druhý,čím víc se budeš upínat,tím hůř to půjde a bude tě to mrzet. Počkala bych na ten nový rok,uvidíš co ty holky,můžete si sednout a v kanclu bude sranda,myslím,že máš jen depku ze samoty. Můžeš si taky najít třeba nějaký cvičení,výtvarný kroužek - co tě baví a kde poznáš nový lidi.
malinkaelinka
autor
21. pro 2016
@medulinek S tím dítětem s tebou souhlasím, hrozně nerada bych se na to nějak fixovala, to fakt ne... a děkuji za příspěvek 🙂 asi bych potřebovala někoho nového poznat...ale když jdu cvičit, tak jdu běhat se psem, nebo jdu do fitka, kde jsou namakaný chlapi, ale nikdo na kecání...pravda je, že vlastně pořádně koníčky nemám, dřív to nevadilo, práce a škola mi zabrali všechen čas, pak se řešila hlavně stavba, teď na stavbu nejezdíme (střechu dělají řemslníci a je zima) a já přijdu v 6 z práce, vystresovaná, najím se a jdu si lehnout...a to je prostě špatně....ale zase se bojím naplánovat si nějakou aktivitu, protože sice mám končit 16:30, ale taky odcházím v sedm...a to se těžko něco plánuje...
lavender19xx
21. pro 2016
@malinkaelinka ahoj, tak nějaká změna asi nastat musí- zánět ledvin nepřijde jen tak sám o sobě, tělo si vždycky řekne, když na něj mysl zapomene 😉.
Zníš jako logicky uvažující člověk, který na rozřešení určitě brzy přijde + máš super manžela, který ti vychází vstříc, když vidí, že nejsi šťastná, to je velké pozitivum 🙂. Uvidíš, jak po novém roce, doděláš školu, zacvičí se ty nové síly (nevíš, jaké budou- co když s tím praští, pokud nebudou tak trpělivé jak ty?) a ono se ukáže, co bude pro tebe nejlepší.
Jenom bych se být tebou zamyslela nad tím tělískem- věříš 100% svému doktorovi? Může on 100% vědět, že to konkrétní tělísko, které v tobě je, bezpečně ještě vydrží a neuškodí ti? Znám jeden případ, kdy bylo tělísko v těle o něco dýl a způsobilo to zdravotní komplikace- tím tě nechci strašit, jen abys nad tím přemýšlela.

Taky si představ, že dostavíte, přestěhujete se, vyndáš tělísko... a ono to pak může nějakou dobu trvat. Já konkrétně (zatím bez nějakých nervů) čekám půl roku, přitom jsem zdravá, stres na pracovišti moc nemám.. A takových je nás tu víc, dvě nohy modrého koníka určitě 😃. Takže zvaž, jestli to tělísko nedát pryč dřív než v tom srpnu, už jen ze zdravotních důvodů.
Držím pěsti, ať se daří 😉
malinkaelinka
autor
21. pro 2016
@lavender19xx Ahoj, děkuji za reakci 🙂 začnu od konce, to tělísko si určtě nechám vyndat dřív, taky tomu moc nevěřím, ale když končilo, nehodilo se to hned vyndat, další jsem nechtěla a teď spíš není čas si dojít na gyndu...asi bychom pak přerušovali a nebo taky ne, to by se vidělo...já asi ani nemyslím, že by to mělo jít hned, takže na to rozhodně nespoléhám, ale děkuji za upozornění 🙂
Že ty holky s tím praští, z toho mám taky obavy...spolu se mnou nastoupila holčina a ta utekla po měsíci a kousek...takže se na to nechci moc těšit...
Vlastně se ani netěším moc do práce, včera jsem šéfové volala, jak to se mnou vypadá, že tedy mám zánět ledvin a zněla naštvaně...trochu se bojím, aby mi to nedala "sežrat"...což je blbost, nemoc jsem si fakt nevymyslela 🙂 ale to je zase ono, jen jsme spolu minutu mluvili a já už z toho vymýšlím bludy...strašně se jí chci zavděčit a přitom se jí strašně bojím...
lavender19xx
21. pro 2016
@malinkaelinka mohla znít naštvaně, protože teď řeší, jak tam vyřešit pracovní situaci minus jeden člověk, nemusela to vůbec myslet na tebe.. Každopádně jsou Vánoce, mysli teď na sebe, jak se dát do kupy, vytvořit pěknou atmosféru a pak se uvidí.
Podívej, pokud nebudeš šťastná, tak si tělo řekne i v novém roce.. a nic nestojí za cenu zdraví 😉.
malinkaelinka
autor
21. pro 2016
@lavender19xx máš pravdu 🙂 děkuju... jinak s tím zdravím...já jsem přesvědčená o tom, že ta ledvina je ze stresu...už jsem to zažila...a o to víc mě to nutí přemýšlet, jak dál...souhlasím s tebou, že mi tělo dává signál...
8slunicko6
21. pro 2016
Ahoj, tvůj příspěvek mi trochu připomíná mojí osobní zkušenost. Také jsem dělala dálkově vysokou školu a chodila při ní do práce v jedné firmě jako asistentka. Měla jsem tam ještě kolegu (který věčně bojoval se šéfem a neustále se s ním dohadoval-což jsem odnášela já, protože šéfík pak nakládal plno úkolů hlavně mě, jelikož jsem s ním o ničem nediskutovala a všechno jsem bez řečí udělala.
Jenže platově mě nikdo pořádně neocenil, navíc se v práci na jiných odděleních začalo poukazovat na jiné lidi a ruku v ruce s tím šla skoro "šikana" zaměstanců-kdy nám plošně nařizovali jestli si můžeme jít pro vodu jen o přestávce, vyřízení nutných hovorů se téměř zakázalo, začali lidem nařizovat přesčasy a pak zase vzápětí hned volno-o to aby si člověk mohl dojít k lékaři se musel skoro prosit...
Mě se kupila práce nad hlavu a dostávala víc a víc úkolů až jsem začala najednou mít plno zdravotních problémů-vysoký tlak, neustále mě někde něco bolelo, do toho jsem začala trpět syndromem dráždivého tračníku...
S přítelem jsme bydleli v bytě a dělali rekonstrukci domku. Mimčo jsme chtěli ale ne hned, jelikož jsem si naivně myslela, že až budem chtít tak to půjde (třeba do půl roku). Nakonec se to protáhlo a já musela na IVF (podstoupila jsem 2 než to vyšlo)... Na mimčo jsem se neupínala, ale byla jsem rozhodnutá, že jestli to nevyjde, tak dám výpověď...
Teď čekáme miminko, pořád žijeme v domě kde není dodělaná rekonstrukce-máme hotové 2 místnosti + sociálku... Snad se nám podaří ještě do jara udělat ložnici abychom tam mohli přestěhovat spaní a dát tam dětskou postýlku.
V téhle situaci jakou máš ty se těžko radí-je to prostě na vás jak se dohodnete. Můžeš zkusit počkat jak to bude vypadat s novými kolegyněmi (třeba si sednete a budeš mít kamarádku a v práci se to zlepší), nebo se budeš dál stresovat z práce a pak třeba bude i ten stres bránit v otěhotnění. Když to člověk potom hodněš chce, většinou to nejde....
lv
21. pro 2016
Být na tvem místě, nechám dát tělísko pryč a jak říkáš volný průběh. Stavba - pomoc by byla, peníze - nerodíš za týden, třeba otěhotníš až v létě.
Práce - třeba to bude v lednu lepší!

Jen jedno - nikdo ti nezaručí, že nebudeš sledovat ovulace, brečet u menses, ať to udeláš teď, nebo za rok.
malinkaelinka
autor
21. pro 2016
@8slunicko6 tak tvoje pracovní podmínky jsou mnohem horší...já žádnou takovou šikanu nezažívám, díky bohu tedy...ale z toho co jsi napsala, tak to tedy chápu tak, že ty jsi to vlastně nijak nevyřešila s tou prací? Otěhotněla jsi, jdeš na mateřskou...a pak? Vrátíš se tam?
8slunicko6
21. pro 2016
@malinkaelinka Nechci se tam vracet, ale zatím to neřeším-mám na to čas. Myslím, že to tam bude spíš ještě horší než lepší a dost mi vadí ta arogance, ze strany nadřízených... Já to ještě docela měla dobrý podle těch ostatních-ale celkově mě to tam vysávalo a měla jsem tam totální syndrom vyhoření... Chtěla bych svůj život véct úplně jiným směrem, než dělat šaška vedoucím... Jenže já jsem na to taková pitomoučká-než abych se s nima dohadovala tak to radši udělám ať mám klid, a pak se to všechno bere jako samozřejmost a nikdo to neocení-spíš si řeknou "ta to udělá, tak to dejte jí"...
Uvidím do budoucna-snad se mi naskytne něco lepšího...
malinkaelinka
autor
21. pro 2016
@8slunicko6 TAk to ti držím pěsti, abys po mateřské našla lepší práci 🙂
j.a.n.i
21. pro 2016
@malinkaelinka Upřímně, bacha na jednu věc, pokud teď máš pocit, že za celý den s nikým nepromluvíš a leze ti to na mozek, tak se připrav na to, že s miminem doma už vůbec s nikým nepromluvíš...
malinkaelinka
autor
21. pro 2016
@j.a.n.i To je dobrá poznámka, ale to nebude tak hrozné, protože bude doma hodně manžel..nechodí do práce klasicky po-pá od 8 do 17, slouží 12 ky, hodně noční, na kterých se ale většinou vyspí, takže je hodně doma...je to super už ted, když stavíme, protože na to má čas a bude to super i potom s dítětem, v budoucnu....a hlavně, to nebudu zavřená mezi 4 stěnama, budu na zahradě, na procházce, v lese se psem....to je něco jinýho než být 10 hodin přikurtovaná k počítači a být vystresovaná z mailů od šéfové, jejíž pokyny nemám s kým konzultovat...ale pracovně mi tohle nevyhovuje, jsem zvyklá pracovat s lidmi...
malinkaelinka
autor
23. pro 2016
@lv já doufám, že tak zoufalá nikdy nebudu 🙂
vineta
23. pro 2016
@malinkaelinka Nevím, co ti poradit, tak jen soucítím.. Já za sebe neřešila dítě v práci, když jsem tam byla nespokojená- nechtěla jsem dítě jako útěk, tehdy jsem se na potomka ještě necítila a přišlo mi vůči němu eventuálně nefér, zplodit ho vlastně ze zoufalství.
Teď jsem v práci, u které zatím nevím, jestli bude ta pravá, ale už jaksi přestává být čas ji kdyžtak opět měnit. Ale hlavně, vztah k mateřství už se ve mně tak nějak posunul, takže asi nebude moc nad čím váhat.
Nejhorší je pro mě představa sedět na místě, který bych nesnášela, a čekat na dítě, který nepřichází. Potom už výpověď jen tak nedáš. Snažila bych se tedy asi najít práci, kde můžu spokojeně existovat, a dítě řešit v klidu. Vím, jaký to je, pravidelně břečet cestou do práce a stresem nespat, a nechtěla bych v tom být už ani minutu.. blbý je, že ti nikdo nezaručí, že změnou si pomůžeš.
malinkaelinka
autor
23. pro 2016
@vineta právěže tahle práce byl vysvobozující útěk z pošty...a najednou mám pocit, že je to snad ještě horší, přestože dělám to, co jsem si vysnila, že bude pro mě ideální...kdyby se to na mě nepodepisovalo fyzicky, tak si řeknu, zatni zuby a ono to bude lepší...teď jsem trochu vyděšená, že mě to válcuje po tak krátké době...a je pravda, že ty myšlenky na dítě jsou doprovázené určitým zoufalstvím z práce...kdybych tam byla spokojená a štastná, o dítěti tolik přemýšlet nebudu...
A hledat si jinou práci...já nabídky práce tady u nás sleduju dobré tři roky...v pravidelných intervalech přichází období, kdy denně sjíždím pracovní portály...a já si nemám, co vybrat...to místo, které mám ted, je to nejatraktivnější, na které jsem za celou tu dobu narazila....o to víc si myslím, že musím zatnout zuby a zkusit to vydržet...teď mám strach, co bude po novém roce...co nové kolegyně...když se dobře zaučí, aby nevyhodili mě...nebo se nezaučí a my se tam zase budeme plácat jen dva s kolegou a bude to pořád ta stejná samota...asi musím vyčkat a uvidím, jak se to bude v lednu vyvíjet...je pravda, že to bude akčnější, budeme pravidelně téměř každý týden pořádat jednu akci pro odbornou veřejnost, tak to bude zase jiné....
malinkaelinka
autor
25. pro 2016
Už jsem doma skoro týden a tak mám až moc času přemýšlet...z práce utíkat nebudu, počkám, co se bude dít v lednu, přeci jen bude plno věcí jinak než v prosinci...a pak uvidím...dítě zatím určitě ne, nebylo by to řešení, spíš jen komplikace a to, že jsem nad tím přemýšlela, byl spíš způsob, jak utéct z práce...až se vykurýruju, chci se vrátit ke své dávné lásce- k fitness, myslím, že mi to pomůže si vyčistit hlavu z psychicky náročné práce a k sedavému zaměstnání je to nutnost 🙂 a uvidíme, co se bude dít dál...ale mám z lednového návratu do práce strach, že se budou zlobit, že jsem je takhle "vypekla"...což je samozřejmě blbost, zánět ledvin se nedá nasimulovat...ale stejně...
kristynatita
28. pro 2016
Ahoj, jestli muzu rict, jaky mam dojem z Tveho psani... byt Tebou zmenim praci. Dite a stavbu domu bych rozhodne neprolinala. Kamaradce tez partner sliboval, jak se vse stihne, a ze si nemusi delat starosti, holcicce je rok a neco a dum dostaveny v nedohlednu 🙂 Nerikam, ze mas nesikovneho muze, ale takhle mi to prijde vic v klidu.
Navic k poceti ditete potrebujes byt v klidu, takze tak jako tak zmena prace pripada v uvahu. Mirenu bych ale byt Tebou vysadila driv nez budes chtit otehotnet a chranila se zatim jinak, nehormonalne.
Drzim palce, bude vse ok 🙂 pekny domek, mimco a pratele a kamaradky si najdes, to se neboj 🙂 s mimcem se pri ruznych aktivitach seznamis raz dva 🙂
malinkaelinka
autor
28. pro 2016
@kristynatita děkuji za tvůj názor...ja bych o změně práce uvažovala, ale ono není kam jit...jak jsem psala výše, ziju tady 4 roky a z toho defakto stále hledám lepší práci...a tohle je ta nejlepší, na kterou jsem v ramci tisíců inzerátů narazila...jedinou možností je, jít učit, minimálně co dva týdny sleduju, jestli někde učitelku nehledaji, na vsech školách v kraji maji můj životopis a průvodní dopis...takže když dám výpověď, opravdu nevím, kam bych šla, aby to bylo lepší...a ne není to nechuť něco změnit, ale racionální zhodnoceni pracovních příležitosti 🙂 to dítě se snažím vypudit z hlavy, teď se to nehodi a docela se to daří a vidím v tom hlavně výhody 🙂
malinkaelinka
autor
1. led 2017
Tak zitra se vracím po 2 týdnech do práce...pocity jsou smisene, ale nechci očekávat nic, uvidím, jak se bude všecko vyvíjet...sama sobe se chci vic věnovat v soukromí, abych se od práce odreagovala a uvidíme, zda to bude stačit...kdy vyndat tělísko, to uvidíme...ale na jaře budu mít asi nějakou dovcu, tak to sfouknu tehdy a uvidíme 🙂 starý rok byl hodně nabity, tak uvidíme, co přinese rok nový...
pavlinar
2. led 2017
Ahoj, tak co v práci? 🙂 V tomhle jsem stejná, že si něco vyfantazítuju a sama sebe pak nervuju, myslím ohldeně práce. Tak uvidíš, jak to bude teď když nabrali lidi. Pokud děláte práci pro 4 ve dvou, tak je to nápor. Když se to nezlepší, tak dál hledat ve školství. Vysazení tělíska na jaře mi přijde jako rozumné. Hodně zdaru 🙂
malinkaelinka
autor
2. led 2017
@pavlinar Ahoj, děkuji za mila slova 🙂 dneska nastoupila první kolegyně a vypadá to nadejne 🙂 tak uvidíme 🙂 ale dostala mě šéfova, popřála mi do nového roku hodně zdraví, ale pak mi mírně "vynadala" že jsem si měla přijet pro notebook a vyřizovat aspoň maily...tak jsem ji vysvětlila, že bych to asi mezi zvracením a omdlivanim nestíhala...no tvářila se, že bych to stíhat měla...mno nic...asi nejsem ta spravna udernice 🙂 🙂
pavlinar
4. led 2017
@malinkaelinka A dobře jsi udělala! Když marod, tak marod. Ti lidi - šéfové 🙂 jsou fakt někdy mimo. Tak ať se ti daří 🙂
malinkaelinka
autor
15. dub 2017
Vracím se po pár měsících ke svému tématu....zase se potřebuju trochu vypovídat.... v práci se to po novém roce relativně zlepšilo, já už pracuji dost samostatně...ale...odhalila jsem, proč občas dochází k situacím, kdy mi šéfová vrací práci s tím, že je špatná, i přesto, že den předtím se jí to samé líbilo...ona je pod šíleným tlakem, myslím si že i bere antidepresiva, občas je přehnaně veselá a strašně v pohodě a jindy šíleně podrážděná....teď nastala situace, kdy naprosto iracionálně zkritizovala výsledek práce mé a kolegovi, smskou nám včer psala, že ještě dneska očekává předělání a kritizovala přesně to, co nám písemně mailem zadala, že tam má být....
Byla to pro mě asi poslední kapka, tohle nemám zapotřebí....za 15 tisíc čistého si opravdu nemůže někdo myslet, že budu denně k dispozici do noci, věčné přesčasy....jsem z toho už opravdu vyštavená, ztrácím sama sebe, nemám o nic zájem, ve volnu jsem s manželem na stavbě nebo ležím u televize a jím, nemám chut do sportu, do jiných aktivit....
Myslela jsem, že to je ta moje vysněná práce....a dávala jsem do toho všechno...ale na tohle já prostě nemám...nevím, co dál, bude mi líto dát výpověď...ale budu muset, už se to i trochu odráží na mém vztahu s manželem a to opravdu nechci....
j.a.n.i
15. dub 2017
@malinkaelinka Upřímně, tohle měl občas tendenci dělat šéf, naučila jsem se na to reagovat stylem - nechat odležet, ono se to ještě 3x změní a nebo to najednou nebude nutné, teprve to, na čem trvá i za 14 dní má smysl dělat 😃
malinkaelinka
autor
15. dub 2017
@j.a.n.i tak to u nás nejde takhle brát, my reagujeme na požadavky klientů, okamžité požadavky, tlačí nás dvoudenní, denní, půldenní termíny...je potřeba řešit přípravu podkladů okamžitě v časovém presu a když šefová není přítomna a přijde pokyn jen po mailu, tak vycházíme z toho, co nám napíše... nemůžu nechat nic být, to nejde...
j.a.n.i
15. dub 2017
@malinkaelinka Ale jednou připravený podklad jde nechat být... resp. poslat klientovi tak jak je...
malinkaelinka
autor
15. dub 2017
@j.a.n.i všechno jde přes šéfovou, firmu většinou neopustí nic, co by neviděla... a jestliže od nás odejde něco, s čím by nesouhlasila....to si ani neumím představit, co by se dělo 🙂 a nechat něco být...to u nás naprosto neexistuje...vše musí být vždy pefrektní
j.a.n.i
15. dub 2017
@malinkaelinka Nemusí, to si jen ty namlouváš... a možná proto jsi tam do noci. Prostě tady to je, je to přesně dle pokynů a pokud se ji to nelíbí, ať si to předělá, já už nejsem. Její boj.
malinkaelinka
autor
15. dub 2017
@j.a.n.i a přesně proto je ta práce tak stresující...protože šéfová požaduje pouze perfektní výsledky....když bych jí řekla, tady to je, odcházím a víc mě nezajímá...tak můžu rovnou jít 🙂 a proto musím pryč...protože na tohle já nemám...

Sem začni psát odpověď...

Odešli