Vztah s mámou. Je normální nemít ráda mámu?
Holky, docela těžké téma, ale nějak to v sobě nevím zpracovat.
Můj vztah s mámou bych opsala jako... problematický, ne dobrý. Když bych měla svou mámu popsat slovy, řekla bych, že je: bezcitní, krutá, přísná
Zažila jsem i hezké chvíle s ní, ale nebylo jich moc. Většinou byla velmi přísná, kontrolující a nedávala mi najevo lásku. V dospívání se náš vztah velmi zhoršil, udělala jsem také skopičiny, na které nejsem pyšná, utíkala jsem z domu pryč, chtěla jsem svobodu od ní. Bydlela jsem u přátel, raději než bydlet doma. Cizí lidi mi dali cítit, že za něco stojím, že mě mají rádi, že jsem výjimečná, že dokážu co chci, že jsem schopná. Tohle jsem doma nikdy necítila, naopak doma jsem se cítila jako nula, k ničemu, neschopná. Máma mě také častovala slovy jako třeba lína, neschopná, kráva, ku.., su.ka a mnoho dalších vulgarizmů. Také mě kontrolovala, kde jsem a co dělám. Prohledávala mi kapsy, tašky, kontrola stavu účtu, peněz, smluv.
Když se mi podařilo pak odjet natrvalo z domu, byla jsem neskutečně šťastná. Bydlela jsem v zahraničí, teď jsem už zpátky v Čechách. Náš vztah je pouze přes telefony, občas přijedu na návštěvu. Všimla jsem si, že k ní nemám žádný vztah. Vůbec mi nechybí, ani ona a ani otec. Už jsem na návštěvě nebyla rok, pořád se ptá kdy přijedu, ale když mám pravdu říct, vůbec se mi tam nechce. Ty telefonáty jsou pro mě maximum co ještě snesu, nemám jí ráda. Vlastně k ní cítím zároveň nenávist, ale taky jí mám ráda, je to máma a nepřeji jí nic zlého. Ale jsem prostě ráda bez ní. Je mi lhostejná. Asi půl roku zpátky mi volala, jestli bych s ní nešla na výlet na 3 dny. Pro mě naprosto nepředstavitelné. Nechci s ní trávit čas i to volání s ní mě neskutečně unavuje. Také jí neříkám vůbec nic ze svého života, neví, že mám snoubence a budeme se brát, neví kde bydlím, kde pracuji. A když něco ví, tak lži, co jsem jí řekla. Prostě nechci ji ve svém životě, nepotřebuji se s ní jakkoliv kontaktovat. Nevím jak to vyřešit, přítel by rád poznal mojí rodinu, ale já si prostě nepřeji, aby je poznal. Ani nevím proč.
Trápí mě to a nevím co s tím. Jestli to nechat tak, jak to je a žít si po svém, nebo se snažit obnovit vztah. I když o obnovení vztahů nestojím, myslím, že na to měli dost času.
A myslím, že děti nemají povinnost mít rády své rodiče..."Je to tvoje matka" Samozřejmě existují chyby kterých se každý rodič dopouští, ale třeba pernamentní urážení, ponižování, týrání a nevím co všechno není chyba nebo omyl. Myslím, že i když rodič udělá chybu, tak dítě ví, jestli ho mají rádi, nebo ne. Jde o ten celkový pocit, celkovou dlouhodobou atmosféru. Pokud ho mají rádi, tak to vymaže občasné chyby. Když někomu hodí kus chleba pod stůl a k tomu ho kopnou do prdele, tak bych si nebrala za povinnost se s takovým byť biologickým příslušníkem stýkat, ještě pokud mně to stresuje a po každé návštěvě mi je několik dní ouzko.. sice je to pro mě nepochopitelné, ale některé matky prostě své děti rády nemají.. A nekteří cizí lidí mohou naopak projevit více lásky a soucitu. Kež by každý někoho takového našel. ❤️
@kometkak No já se nevídám ani s jedním. Matka řekla že jí je přednější chlap, než vlastní děti. Tak jsem se podle toho zařídila. Už 3 roky mám svatej klid.
Oni se furt snaží o mě něco vyzvídat od ségry. A nově mě všude pomlouvají že jsem je okradla o dědictví po mojí babičce. Matka je totiž vyděděná.
@zizlikova1987 U nás to bylo taky tak, že otčím byl víc než děti a něž cokoli. Takže to přesně znám. S matkou jsem ochotna se vidět, ale jen na "svobodné půdě" a jen za určitých pravidel, které musí dodržovat, když je u nás.
Po půl roce terapií, antidepresiv a jiných bezva věcí mohu s klidným svědomím říci, že není špatné "nemít ráda" svou matku. Paradoxně ale spíše čekám na okamžik kdy vůči ní nebudu mít vlastně žádné emoce (lásku, nenávist, lítost... prostě nic), jsem přesvědčená že v tu chvíli budu úplně v pohodě, bohužel se obávám že to nebude tak snadné a rychlé jak bych potřebovala.
Jináč pokud jí v životě nechceš, tak si jí do něj nepouštěj. Já udělala velikou chybu že jsem po pobytu mimo ČR si jí nějak více idealizovala a vrátila jsem se domů a od té doby to šlo všechno do háje :D Kdybych se měla teď rozhodnout znovu, nevrátím se a ona nebude ani vědět kde jsem (konec konců, dokud by něco nepotřebovala, ani by jí to nezajímalo 🙂 ).
Akorát já jsem se rozhodla že už nebudu utíkat, znovu, takže si to tu teď musím vybojovat a věřím že se to povede, i když jí už nikdy nezměním a ona si svůj problém nepřizná... ;)
@zizlikova1987 Já to mám podobně. Přesně.. modla. K vlastní rodině nejezdím. Cca 3x za rok mamka dojede k nám na noc. Když není pod vlivem otčíma, je s ti docela řeč, pokud na mě nezkouší zrovna nějaké citové výlevy, abych měla pocit, že je to moje chyba, jak se ke mě chovali. Mám to tak už 10 let a vyhovuje mi to. Je to ujetá rodina. I moji sourozenci. Snažila jsem s níma být v kontaktu, ale co jsou někdy schopní z huby vypustit na moj účet je nepochopitelné. Zjišťuji, že čím mín je vidím, tim pro mě lip.