Život v Itálii vs. návrat do České republiky kvůli dítěti?
Ahojte maminky.
Moje téma se týká spíše maminek s dětmi, co žili nebo žijí v zahraničí. Ale budu ráda za každý názor a odpověď i od maminek, co v zahraničí nežijí. Je to sice malý román.....
Žijeme s mužem, oba jsme Češi, už 18 let v zahraničí, konkrétně v Itálii. Původně jsme šli sem si vydělat na auto a na byt a nakonec jsme tu zůstali žít. No ale před pár lety se nám narodilo vysněné miminko a teď přemýšlíme stále víc, jestli se vrátit zpět do CZ nebo tu zůstat na stálo.
Samozřejmě, když byla malá miminko, tak jsem si užívala každý den mateřské s ní, hodně jsem jezdila domů k rodičům a budoucnost jsem až tak neřešila, protože byl ještě čas. Vždy jsme si říkali, že se musíme URČITĚ!! rozhodnout, kde zůstaneme žít, než půjde do školky, ale plány koza sežrala....
Minulý rok začala chodit do školky, ale není to bohužel moc dobré. První rok byl úplně strašný, věčně jsem poslouchala jen stížnosti a chodila na pohovory do školky, jak je malá mimo, jak se bojí dětí a nespolupracuje,atd. Bylo to dost náročné na psychiku, už jsem hledala i jiné školky,ale není to jednoduché se dostat do školky v jiném městě a privátní jsou moc drahé. Druhý rok je naštěstí trošku lepší, ale pořád slyším často nějaké stížnosti. Malá si prý nechce ve školce hrát s dětmi,málokdy chce papat a má problémy se řečí. Ona sice rozumí, ale nechce mluvit. Hodně známých mi říká,že mám vytrvat, že se to zlepší, já v to taky doufám, ale je mi jí líto a hodně se kvůli tomu trápím. Kolikrát běhají i děti pod domem a volají na ni, ať jde za nimi, ale ona radši stojí na balkoně a hraje si sama. Přitom ty děti pozná a všichni jsou plus minus v jejím věku.
Když je malá v CZ u babičky(mojí mámy) tak je úplně jiné dítě, je tam šťastná, pěkně papá, prostě je z ní úplně jiné dítě. Jsou tam i děti od bratra ve stejném věku, na které se těší.Tak pořád přemýšlíme, jestli to tu po tolikati letech zabalit a vrátit se do Cz, kde by jsme ale začínali úplně od nuly.
Člověk pořád naivně spoléhá a doufá, že je tam rodina, že by to bylo jiné, hlavně pro malou lepší a nám by se tím ulevilo.
Babičky do Itálie bohužel moc nejezdí, druhá babička(od manžela) se stále vymlouvá na zahrádku, byla u nás jen jednou,a to jen kvůli tomu, že jsem musela na operaci, aby pohlídala malého. A to už jsou dva roky. Přitom je ještě dost vitální a každý rok chodí na dovolenou na týden na hory a na týden do Řecka,ale k nám nepřijede. To je smutné.
Moje máma ještě pracuje a navíc se stará o nemocného otce, tak taky nemá tolik času. Jinak se snaží dojet aspoň jednou za rok.
Ale když jsme byli delší dobu doma, tak se nám i otevřeli oči a zjistili jsme, že realita a rodinná iluze je úplně jiná, než jak si ji malujeme. K manželově babičce chodíme vyloženě z povinnosti. Bydlí totiž v rodinném domě dohromady s manželovým bratrem a jeho rodinou. Švagrová je dost záporný a věčně nespokojený člověk, vrchol byl, když jsme tam byli minulý rok na návštěvě a její děti se koupali v bazéně a naše malá se musela na ně dívat a nemohla jít k nim. Přitom my jsme jim kolikrát vzali děti k nám a nebo jsme je vzaly na výlet, ale ne z povinnosti, ale z radosti, že ty děti vidíme. Jim tam všechno vadí. Malá nemůže jít ani na zahradu ani na trampolínu. Nemá tam ani hračky, vše vozíme stále s sebou. Tak malá každou návštěvu odsedí u televize u pohádky, tam ji "odklidí" aby byl od ní pokoj. Už jsem na to kolikrát měla nervy, ani sem tam nešla. Ono je to tam vyloženě, přijeďte na kávu a za hodinu vypadněte, hlavně se ničeho nechytejte!!!! Ale tak se chovají bohužel i manželově sestře a její rodině.Máme doma i svůj byt, kde býváme, když jsme v Cz, tak nikoho neobtěžujeme s noclehem,vařením apod. Bohužel jsme kolikrát zvali všechny z jedné nebo i z druhé rodiny, aby přijeli na navštěvu, že můžou i přespat, ale nikdo nikdy nedojel. Vždy se na něco vymluvili. A ani ta manželova babička k nám nedojede, má to 15min autobusem, nebo by jsme pro ni i přijeli autem, měla by tam volnost, ale ona nechce. Hlavně, když potřebuje, tak jede autobusem i do "tramtárie". Ona nás radá vidí, to ano, ale to je všechno. Hlavně, že pořád vyvolává,jak jí malý chybí....blablabla....
U nás doma je to podobné, kolikrát jsem byla doma 3-4týdny a ségra si nenašla čas přijet pokecat, a to bývá jen 15km od našich. Vždy jsem musela ještě jet já k nim. Ale když něco potřebuje, to už vyvolává. Jediný, kdo je trošku přátelštější a vstřícnější je brácha a jeho rodina.Upřímně - od nikoho neočekáváme, že když přijedeme domů, že budou kvůli nám dělat oslavy a "vyvěšovat praporky na uvítání" - mysleno ironicky, ale je smutné, že když přijedete po půl roku domů, hlavně teď v koroně to bylo velmi obtížné, minulý rok jsme nebyli vůbec doma, tak o vás není velice zájem. A to je ta rodina, kvůli které se máme vracet domů?
Kolikrát jsem se o tom bavila i mamčou, že by jsme se chtěli i hlavně kvůli ní, jako babičce vrátit domů, aby měla malá nějaké vzpomínky na babičku. Já sama jsem prožila krásné dětství u obou babiček a přála bych to každému. Jenže se bojím, že až babičky umřou, tak rodinné vztahy skončí. A budem toho návratu litovat.
Tu v IT žijeme v malém městečku, jsou tu i nějaké Češky a Slovenky provdané a domácí
Italky jsou taky milé, všichni se tu poznají, tak nedělají rozdíl mezi cizincem a domácím, jak to často v zahraničí bývá. Samozřejmě jinde to tak ale je....Vzájemně si s kamarádkama pomáháme s dětmi, tak se to dá zvládnout i s prací, muž bohužel odjíždí brzo ráno a vrací se navečer, tak se školkou bohužel moc nepomůže. Kdyby bylo na mně a muži zůstaneme tu napořád, jsme tu zvyklí, mentalitou jsme už víc Italové, jak Češi. V Čechách si připadáme už dost cize, lidé nám tam přijdou i víc nabručenější a nespokojenější, jak tu v IT, to je naše zkušenost. A hlavně, jak by s kým "vy.....".Tu v IT jsou lidé více usměvaví, přátelštější a milejší i k dětem. ŽIjeme v horské oblasti, hory jsou naše vášeň,je to tu perfektně vybudované i pro děti, tak běháme po horách od mala is malou. Vždy když jsme na horách, tak máme kolikrát slzy v očích, že to tu nemůžeme opustit a trhá nám to srdce. Ty hory jsou vážná srdcovka, v CZ je taky krásně, ale na ty hory tu to nemá, teda pro nás aspoň. A to je největší problém. Vzdát se tohoto. Stále tu svítí sluníčko, i v zimě, tak chodíme lyžovat a sáňkovat se.
Co by jste teda dělali vy, vrátili se do CZ kvůli dítěti a hlavně babičce, když rodina je ale taková nejistá do budoucnosti. Anebo zůstali tu, když jsme tu zvyklí a milujeme to tu, ale zas nás trápí, že malá je tu taková uzavřená. Čas utíká a za rok by měla jít do školy, to už bude ale úplně o něčem jiném....
Tak poraďte...
Děkuju.
Zustala bych tam kde jste. Ja jsem odesla ze Slovenska do Prahy ( mozna to neni to same) studovat a ted uz jsem tady 20 let a domu bych se nevratila. Chodime tam jednou za rok pres leto na tyden a volame si jednou tydne pres Skype a uplne nam to staci. Starsi dcera chodila do soukromych jesli od 2,5 let a pak ve 3 letech sla do statni skolky a bylo to pro ni peklo, s manzelem jsme litovali tento krok, ale uz jsem ji nechtela prehlasovat zpatky do jesli. Zvykla si za rok- dva a nasla si ve skolce kamarady.
Ne, nevrátila bych se. Pokud jsem to správně pochopila, jste šťastní tam, kde jste. Jestli školka nefunguje, tak co nechat malou ještě nějakou dobu doma? Kamarádit se s dětma není žádná povinnost, ono to časem přijde 🙂.
Nevracela bych se.
Já bych se nevracela... A tvá dcera mi připomíná hodně mého syna, syn se ve školce nezapojoval, dětí se stranil a strani se bohužel nadále, utíká od nich, když si k němu sedne na pisek chlapeček... Takže já syna minulý rok odhlasila ze školky(to měl 3,5r v září) a letos to zkouším znovu... Ale já mám práci jen odpoledne, takže dopoledne jsem s ním a odpo je s ním manžel či sousedka nebo babička, prostě to lepime jak se dá... Nedá se ještě rok počkat se školkou?
My jsme se vrátili, ale bylo to plánované (práce jen manžel a jen na 4 roky), ale plánujeme zase na pár let někam odjet. Ve vašem případě bych zůstala, kde jste. I pro nás byl návrat těžký a ještě pořád je cítit (po skoro 3 letech), co se týče vztahů. Přeci jen na dálku se udržují mnohem hůř i s rodinou, natož s kamarády, i když jsme se hodně snažili. A to v porovnání s tvým popisem naše širší rodina funguje ukázkově. Zkus se zaměřit na dítě, ať je spokojené v Itálii - s mluvením a komunikací potřebuje čas, u dvojjazyčných dětí některé věci prostě trvají dlouho, zvlášť když v rodině se mluví primárně jedním jazykem. V rámci školky bych se snažila hlavně stát za dítětem - učitelky jsou tam od toho, aby mu pomohly se integrovat, ne aby si stěžovaly rodičům, že se nezapojuje. My jsme se synem taky takhle bojovali - učitelka prostě nedokázala pochopit, že on nerozumí dost na to, aby rozlišil, jestli si má sednout nebo kleknout (a podobné excesy). A jestli je stydlivější a ty to zvládneš časově, zkus chodit někam s ním mezi děti (abys tam byla k dispozici, třeba si i četla nebo něco, ale věděl, že jsi kdykoliv ihned dostupná - ne, že je on venku a ty doma).
Nevracela bych se, těch plusů pro současný domov je mnohem víc než těch pro návrat do ČR. Věřím, že i dcera si zvykne a postupem času se začlení mezi italské kamarády 🙂.
Dle toho, co pisete - nevratila bych se. Dcerka bude introvertní a možná ji hlasité italské děti dávají zabrat, ale nemyslím, že by byla pri dochazcendo ceske školky nejaka větší změna v jejím chování...
@pampeklec
Jo, mas pravdu. Za dcerou si urcite pevne stojim a budu stat,kolikrat to zkousely na me s psychologem nebo ,ze potrebuji asistenku,tak bohuzel neuspely.Mne ty ucitelky prijdou taky hodne slabe. Ale jak uz jsem psala,neni to jednoduche prehlasit se do jine skolky. Kolikrat ty hovory s nima byly,jak kdyz hazes hrach na stenu.Tento rok jsem to uz rapidne omezila. Navic maji smulu,ze jsem si tu delala jeste pred koronou skolu,abych mohla pracovat v jeslickach. Nemam sice mozna takovou zkusenost,jak vykladaji ony,ze jsou tam 10roku a vic,ale za ten rok prace,uz jsem taky chytrejsi a zkusenejsi,co se vychovy deti v zarizenich(myslim jesle a skolky)tyce a jak to tu v zarizenich funguje.Ony hlavne od te doby,kdyz zjistily,ze pracuju s malymi detmi, tak uz tak neotravuji a maji urcity respekt.Tim si ted o sobe nemyslim,ze jsem buhvico,to vubec,ale vzdy jsem chtela pracovat s malymi detmi a jsem rada,ze se mi to podarilo,snad to tak i zustane dale.Predtim si myslely,ze jsem asi jen blba cizinka,co je rada,ze ma co do pusy.K cizincum se konkretne v teto skolce nechovaji buhvijak privetive,to jsem slysela od vic maminek a to tu je radny mix narodnosti z celeho sveta.Hlavne, ze tam maji ucitelku se specializaci na integraci deti cizincu a ta je nejvic dulezita a pritom vi uplne prd. To je jen ucebnicova vychova...jinak s malou jsme,uz ve dvou letech chodily do detske centra kvuli reci, a casto jsem se snazila s ni chodit na hriste a ven mezi deti, u ni nastal hlavne blok,kdyz zacala korona,tu to bylo dost prisne,dva mesice jsme fakt sedeli zavreni v byte,strasne to tu kontrolovali a pokutoval
Já žiju necelé 4 roky ve Francii. A vrátila bych se okamžitě. U nás mám spoustu přátel, spoustu akcí a rodiče, kteří jsou na vnoučata nadrženi a hlídali by je ideálně furt. Tady zatím nikoho pořádně neznám, jen pár Češek, ale ti jsou ode mě 30-40min a mají větší děti, takže na žádné časté návštěvy to není. Mám 2,5r a 15m staré děti a jsem s nima pořád sama. Nejsou tu vůbec žádné aktivity s dětma, herny, hřiště bída.....ale děti jsou OK, občas už chodí do jeslí, starší by měl jít do školky....A já snad začnu od ledna pracovat aspoň nějaký brigády a snad si taky časem vytvořím svou sociální skupinu. FJ už se domluvim slušně, ale ani zdaleka to není tak, jak když v ČR sednu s kamarádkou na víno a meleme 3 hodiny. 😀 navíc tam mám lidi, co znám 15-20 let a to je jiné....
Nicméně návrat určitě nehrozí, přítel je francouz, má tu ještě děti z exmanželstvi...možná na důchod no. Taky se stále držím byt, který pronajímám. 🙂
Ve vaší situaci bych ale zůstala v IT.
Bylo to fakt narocne obdobi. Skoro 2 mesice byla sama jen s nami dvema v byte. Potom jsme mohli jit slavnostne 200m od bytu.Ja vzdy rikam,ze v Cechach ani korona nebyla,oproti tomu,co bylo tu a jeste i je.
Mozna jsem to blbe napsala,ze nechce jit sama ven za detmi.Neni to o tom,ze bych se ji chtela zbavit,to nikdy,ja jsem rada,za kazdou chvilku s ni.Jen mi je to trosku lito, ze ostatni deti tam blbnou a volaji na ni a ona je radsi sama doma.Uz jsem i kolikrat slysela,ze se ji venuju az moc, proto je takova. Vetsinou jsem to ja ,kdo si se vsemi detmi pred domem hraje ruzne hry,kresli s kridama nebo jde na hriste anebo prochazku,ale mne to proste bavi. Ostatni sousedky,to moc nebavi, vzdy se jeste smeji,ze kdyz jsem ja pod domem,tak jejich deti maji tu nejlepsi peci a vi,ze je o ne dobre postarane.
Kamaradky rikaji,ze kdyz nejsme rozhodnuti,ze mame jit na rok domu,jestli by jsme si vubec zvykli a vratit se muzem kdykoliv. Akorat,jit ted domu a pak zase zpatky?!Hlavne pro to dite to asi nebude buhvico?
@sole37 otázka mimo téma , ale o dětech v itálii. U vás jsou děti samy venku? Kamarádka tam žije už asi skoro 10 let , děti tam chodí do školy a podle ní je velký problém pustit děti ven samotné. Není to tam zvykem, když šli kluci (mladší školní)třeba na chvíli na ulici, tak hned zvonili sousedi, že jsou sami venku, a to že nemůžou... Možná se to liší podle kraje, ona je na severu někde v oblasti Varese.
@sole37 Já bych se na rok nevracela. Prostě se rozhodni (jakkoliv) a pak už to neřeš. Neříkám, že se to nemůže změnit, ale takové to vyčítání si "kdybych bývala udělala..." je k ničemu, naopak.
Rozhodně jsem to nepochopila tak, že se chceš dcery zbavit. Úplně chápu, že je to znervózňující, zvlášť pokud ty jsi spíš společenská a baví tě s těmi dětmi si hrát. Prostě bych jí dala prostor, nabízela ale nenutila. Ale to určitě sama cítíš nejlíp. Třeba moje dcera si taky většinu času vyhraje sama, klidně i vyhodí kamarádky, co za ní přijdou, když na ně nemá náladu... A to už je jí 5, takže si to zvládá líp sama s nima vykomunikovat.
@konidana
Ano,je to hodne i o lidech a kde bydlis.My jsme v Trentino. Mame stesti,ze bydlime v malem mestecku,ma jen kolem 600obyvatel. Je to okrajova ulice,kde jen par domu a pak jen louky a lesy, vsichni se tu poznaji,deti chodi na sebe vzajemne zvonit a vzajemne se navstevuji doma, tak tu zijeme,jak" jedna rodina".Jednou se naji u jedne sousedky,pak u druhe. Sama jsem byla prekvapena,ze to tak jeste v dnesni dobe funguje,kdy z jedne ulice deti behaji spolu venku.A nesedi jen u pocitacu a u TV.Pred tim jsme bydleli ve meste,tam vadilo lidem hodne veci...to je pravda.
Hlavně si nenech namluvit, že malá si nehraje s dětma, protože je moc s tebou, až přijde čas a bude mít chuť zapojí se. Každý člověk je individuální, někdo je víc společenský, někdo méně, někdo je víc do světa, někdo méně.
Mně přijde, že vy dva jste v IT šťastní a spokojení, tady byste trpěli a nebyli úplně spokojení, kdybyste se sem vrátili kvůli možnému lepšímu kolektivu pro malou. Spíš byste tady byli spokojení, kdybyste se chtěli vrátit kvůli tomu, že chcete žít tady, protože se vám ČR líbí a považujete ji za super místo k životu. Šťastný rodič je dobrým předpokladem pro šťastné dítě. Děti nejsou blbé a nejsou šťastné, když maminka a tatínek se trápí.
@me_druhe_ja A kde přesně jsi? Klidně do zprávy. My taky byli ve Francii a měla jsem pocit, že možností kam zajít s dětma (herny a podobně) je tam strašně moc. Najít si kamarádky Francouzky bylo těžké, ale ostatní cizinky naopak byly rády, že se s nima člověk baví... Třeba se zrovna trefíš někam, kde někoho znám a můžu vás spojit 🙂 A nebo nějaké obecné rady, kde hledat lidi... ale jestli jsi na menším městě nebo dokonce na vesnici, tak je to těžší pravděpodobně.
Ve tve situaci bych se urcite nevracela. Spis bych se pokusila resit tu skolku nejak na miste, v nejhorsim sehnat jinou skolku, ale navrat do cr to podle me stejne nevyresi a vy jako rodice budete zbytecne nestastny.
@sole37 Ahoj,taky žijeme v zahraničí a domů se zatím nechystáme. A to jsme vycestovali původně na 2 roky a jsme tu už 16 let. Nejdřív jsme se chtěli vrátit po 2 letech a pak než se narodí dítě a pak než půjde do školky 😀. Teď starší chodí první rok do školky a neplánujeme se vracet. První cca dva měsíce ve školce byly náročnější kvůli jiné řeči, ale teď už je to pohoda. Naučil se krásně jazyk a i toho mladšího učí 😉 Babičky za námi lítají a my zase do ČR. Já osobně se už v ČR cítím divně, nevím jak to jinak popsat. Teď asi ( nebo určitě ) uvažujeme ze koupíme dům. Zatím jsme spokojený kde jsme.
@pampeklec Malý město právě. Opravdu tu není nic pro malé děti, kde bych s nima mohla jít sama. Ani tak ne. Jedna jakoby hernička pro 0-5, kde jsou i as. maternelles vždy, ale to je jen v pondělí dopol a zavřeno o prázdninách. A ještě v knihovně jednou za dva měsíce jedno dopol čtení pro děti 0-3 roky. Jinak dvě hřiště, docela bídný, ani houpačka tam není. Navíc často jsme tam sami. A když ne, stejně mě nikdo neoslovi, když slyší, že na děti mluvím jinak. Teda teď občas oslovím já, prohodíme par slov, ale tím to končí. Cizinců tady podle mě moc není. Včera jsem teda potkala anglicky mluvícího tatínka, tak jsme trochu pokecali. 🙂 Ale teda i maminky, co jsem ve skupině na FB, které žijí ve větších městech vc. Paříže říkají, že ty možnosti cvičení s dětma, heren, kroužku atp je hrozně málo. Nedá se to srovnat s ČR. A tady fakt není nic. Jsme v okruhu Nantes, ale do Nantes je to 30-45min dle provozu. A to prostě není na časté dojíždění. Navíc teď máme jen jedno auto. 🤦 V Nantes je velká komunita, znam je, sem tam se mi podaří na nějakou akci, ale to spíš bez děti. No prostě s tím, když jsme pak v ČR, se to nedá srovnat.
@sole37 Ahoj, promiň, nečetla jsem celou tvou zprávu, napíšu krátce zkušenost kamarádky. Provdala se do Itálie, žije taky na severu asi kousek od vás. Má dvě děti, 24 a 14. A pořád řeší, že se chce vrátit, ale kvůli dětem se jí do zda složité. Teď u nás byla s 13 letou dcerou. Obě byly úplně unesene z uvolnene atmosféry, dle jejich slov, tady u nás. Když viděly tady děcka, jak se smeji, baví se,....to u nich prý neexistuje. Tam děti dost řeší, jak se kdo obléká, že ji mamka dovolila si nabarvit vlasy,..že chodí moderně tedy asi odvážně oblečená. Tam se ty děti asi opravdu moc neschází. A vůbec se tam vše hodně řeší. Třeba ještě nedávno měly děcka tělocvik venku 2 hodiny a musely cvičit v respiratorech. Co se týče školy, ona jako rodič je hrozně nespokojena, jakmile se rodičům něco nelíbí, hned si berou advokáta...☹️
Žijí taky v zahraničí. Čekáme druhou dceru. Vím že to pak bude těžké kvůli škole a jazyku, ale do ČR bychom se s manželem nevrátily.koupily jsme si domeček. A věřte že děti jsou jako houby a maji svá období takže to nakonec všechno dobře dopadne.
@me_druhe_ja hmhm, já jsem měla pocit, že v Grenoblu to bylo o hodně lepší než třeba v Praze nebo Říčanech, kde jsem bydlela v Česku. Ale je to hodně univerzitní město se spoustou cizinců a zároveň ne moc velké, tak možná proto. A já se teda úmyslně velmi aktivně zapojovala do různých městem nabízených programů na podporu rodin, uprchlíků atp. I co bych doma nedělala, ale prostě jen abych měla nějaký program s jinýma lidma, jak jsem byla doma s dětma. Měli takové nízkoprahové aktivity - jazykové kurzy zdarma, herny pro děti, kurzy všeho možného pro rodiče, kluby deskovek, pro seniory, kurzy šití a podobně... byla jsem chvíli i dobrovolník). Maison des Habitants se to jmenovalo. Ne, že bych si tam našla nějaké vyloženě kamarády, ale na sociální kontakt a francouzštinu to stačilo. Kamarádky jsem měla hlavně mezi ženama ostatních cizinců na univerzitě, případně přes alpský klub, což u vás asi není, no. A pak přes školku, rodiče kamarádů, ale to jsi asi taky už zkoušela. S českou komunitou jsme se nijak zásadně nebavili, moc jsme si nesedli s nikým hlavně časově, věkem... a teda není v Grenoblu nijak velká. No, to jsem asi moc nepomohla :(
Ahoj,
Já žila 10 let v Anglii. Líbilo se mi tam, byla jsem tam spokojená, měla skvělou práci, pár přátel, nepřipadala jsem si jako cizinec v 90% času. Už jsem ani neplanovala návrat do Čech, ale potkala jsem manžela a tak nějak to vyplynulo. Mě se stýskalo po rodičích, sem tam se objevila nějaká nemoc nebo problém, se kterým bych jim mohla pomoci a přece jen jsem byla jinde, tak to nešlo. Pak vazne onemocněl manzeluv otec, tak jsme se sbalili a vrátili se do Prahy. Je to sedm let. Nelituji toho, ač se mi po Anglii občas zasteskne. V době covidove jsem byla ráda, že jsem blízko rodině. Teď se dvěma dětmi jsem ráda, že znají prarodiče a mají s nimi blízký vztah. Máme oba s manželem dobre zaměstnání, nemůžeme si stěžovat. Jediné co bych vytkla je, že po těch letech v zahraničí už nemáme tolik přátel a bylo by fajn jich mít více. Ano, ČR není ideální místo k životu, ale je to domov.
Asi jsem Ti v rozhodování moc nepomohla, spíše se tu holky přiklání k variantě zůstat v Itálii. Osobně bych ten návrat neviděla tak černě.
z itálie bych se nestěhovala ani za nic 😀 naopak bych se tam nastěhovala, kdybych tam mohla pracovat 😀
Ahoj, já do toho vstoupím asi spíš i trošku otázkou k ostatním diskutujícím. Jak jste řešily nějaké vážné zdravotní situace vašich rodičů či sourozenců potažmo neteří či synovců? Proč se ptám? Já jsem se odstěhovala pouze v ČR od rodiny 400 km. Bylo všechno v pohodě, navštěvovali jsme se, volali, přesně jak tady zaznělo. Pak mi ale umřela v sedmi letech neteř, to bylo hrozné, rodina potřebovala podporu, s bráchou jsem byla nakonec jediná, kdo se šel na ni podívat, i když předtím jsme bůhví jaké vztahy nepěstovali a pak už právě moc také ne. Pak po letech mamka měla mrtvici, koorodinovala jsem sanitku, lékařskou péči, převozy, následnou péči atd. atd.. Brácha po ráně s dcerou nebyl tohoto vůbec schopen a taťka to vůbec psychicky nedával. Moji osobní přítomnost to najednou vyžadovalo několikrát do měsíce..... Mamce pak zůstaly problémy s mluvením a telefonování už vůbec nepřipadalo v úvahu. Pak onemocněl rakovinou táta a já opět koordinovala, zajišťovala, pendlovala tam a zpět, všichni se obraceli se vším na mě. Docházela k nim pečovatelská služba, pak hospicová jednotka, já kdykoliv to šlo, brácha méně, ale neumím si představit toto realizovat někde ze zahraničí. A přestěhovat je ze známého prostředí taky ne. Mamku jsem nakonec po tátově smrti blíž k sobě přestěhovala, měla vlastní maličký byt v domě s pečovatelskou službou, ke mně nechtěla, chtěla být co nejvíc samostatná, ale i tak to bylo náročné. Proto mě zajímá, jestli jste se s tímto už někdo také musel popasovat a jak do dopadlo.
Já to mám opačné, čekáme s manželem až děti ukončí SŠ a budou plnoletí a chceme do IT. Já mám strach, neumím řeč, manžel se už nemůže dočkat, miluje Itálii, strávil tam hodně času i pracovně. A je to tak, lidí tady mi přijdou čím dál více nepřející, naštvání, agresivní☹️ kdybych mohla vrátit čas a potkala manžela před 20 lety, tak už v Itálii bydlíme dávno. Určitě bych se nevracela
Zustala bych v zahranici.Ja jsem se vratila do CR a lituju toho,dalsi moje kamaradka se taky vratila do sve zeme a uz planuje navrat zpet do zahranici.