Život v Itálii vs. návrat do České republiky kvůli dítěti?
Ahojte maminky.
Moje téma se týká spíše maminek s dětmi, co žili nebo žijí v zahraničí. Ale budu ráda za každý názor a odpověď i od maminek, co v zahraničí nežijí. Je to sice malý román.....
Žijeme s mužem, oba jsme Češi, už 18 let v zahraničí, konkrétně v Itálii. Původně jsme šli sem si vydělat na auto a na byt a nakonec jsme tu zůstali žít. No ale před pár lety se nám narodilo vysněné miminko a teď přemýšlíme stále víc, jestli se vrátit zpět do CZ nebo tu zůstat na stálo.
Samozřejmě, když byla malá miminko, tak jsem si užívala každý den mateřské s ní, hodně jsem jezdila domů k rodičům a budoucnost jsem až tak neřešila, protože byl ještě čas. Vždy jsme si říkali, že se musíme URČITĚ!! rozhodnout, kde zůstaneme žít, než půjde do školky, ale plány koza sežrala....
Minulý rok začala chodit do školky, ale není to bohužel moc dobré. První rok byl úplně strašný, věčně jsem poslouchala jen stížnosti a chodila na pohovory do školky, jak je malá mimo, jak se bojí dětí a nespolupracuje,atd. Bylo to dost náročné na psychiku, už jsem hledala i jiné školky,ale není to jednoduché se dostat do školky v jiném městě a privátní jsou moc drahé. Druhý rok je naštěstí trošku lepší, ale pořád slyším často nějaké stížnosti. Malá si prý nechce ve školce hrát s dětmi,málokdy chce papat a má problémy se řečí. Ona sice rozumí, ale nechce mluvit. Hodně známých mi říká,že mám vytrvat, že se to zlepší, já v to taky doufám, ale je mi jí líto a hodně se kvůli tomu trápím. Kolikrát běhají i děti pod domem a volají na ni, ať jde za nimi, ale ona radši stojí na balkoně a hraje si sama. Přitom ty děti pozná a všichni jsou plus minus v jejím věku.
Když je malá v CZ u babičky(mojí mámy) tak je úplně jiné dítě, je tam šťastná, pěkně papá, prostě je z ní úplně jiné dítě. Jsou tam i děti od bratra ve stejném věku, na které se těší.Tak pořád přemýšlíme, jestli to tu po tolikati letech zabalit a vrátit se do Cz, kde by jsme ale začínali úplně od nuly.
Člověk pořád naivně spoléhá a doufá, že je tam rodina, že by to bylo jiné, hlavně pro malou lepší a nám by se tím ulevilo.
Babičky do Itálie bohužel moc nejezdí, druhá babička(od manžela) se stále vymlouvá na zahrádku, byla u nás jen jednou,a to jen kvůli tomu, že jsem musela na operaci, aby pohlídala malého. A to už jsou dva roky. Přitom je ještě dost vitální a každý rok chodí na dovolenou na týden na hory a na týden do Řecka,ale k nám nepřijede. To je smutné.
Moje máma ještě pracuje a navíc se stará o nemocného otce, tak taky nemá tolik času. Jinak se snaží dojet aspoň jednou za rok.
Ale když jsme byli delší dobu doma, tak se nám i otevřeli oči a zjistili jsme, že realita a rodinná iluze je úplně jiná, než jak si ji malujeme. K manželově babičce chodíme vyloženě z povinnosti. Bydlí totiž v rodinném domě dohromady s manželovým bratrem a jeho rodinou. Švagrová je dost záporný a věčně nespokojený člověk, vrchol byl, když jsme tam byli minulý rok na návštěvě a její děti se koupali v bazéně a naše malá se musela na ně dívat a nemohla jít k nim. Přitom my jsme jim kolikrát vzali děti k nám a nebo jsme je vzaly na výlet, ale ne z povinnosti, ale z radosti, že ty děti vidíme. Jim tam všechno vadí. Malá nemůže jít ani na zahradu ani na trampolínu. Nemá tam ani hračky, vše vozíme stále s sebou. Tak malá každou návštěvu odsedí u televize u pohádky, tam ji "odklidí" aby byl od ní pokoj. Už jsem na to kolikrát měla nervy, ani sem tam nešla. Ono je to tam vyloženě, přijeďte na kávu a za hodinu vypadněte, hlavně se ničeho nechytejte!!!! Ale tak se chovají bohužel i manželově sestře a její rodině.Máme doma i svůj byt, kde býváme, když jsme v Cz, tak nikoho neobtěžujeme s noclehem,vařením apod. Bohužel jsme kolikrát zvali všechny z jedné nebo i z druhé rodiny, aby přijeli na navštěvu, že můžou i přespat, ale nikdo nikdy nedojel. Vždy se na něco vymluvili. A ani ta manželova babička k nám nedojede, má to 15min autobusem, nebo by jsme pro ni i přijeli autem, měla by tam volnost, ale ona nechce. Hlavně, když potřebuje, tak jede autobusem i do "tramtárie". Ona nás radá vidí, to ano, ale to je všechno. Hlavně, že pořád vyvolává,jak jí malý chybí....blablabla....
U nás doma je to podobné, kolikrát jsem byla doma 3-4týdny a ségra si nenašla čas přijet pokecat, a to bývá jen 15km od našich. Vždy jsem musela ještě jet já k nim. Ale když něco potřebuje, to už vyvolává. Jediný, kdo je trošku přátelštější a vstřícnější je brácha a jeho rodina.Upřímně - od nikoho neočekáváme, že když přijedeme domů, že budou kvůli nám dělat oslavy a "vyvěšovat praporky na uvítání" - mysleno ironicky, ale je smutné, že když přijedete po půl roku domů, hlavně teď v koroně to bylo velmi obtížné, minulý rok jsme nebyli vůbec doma, tak o vás není velice zájem. A to je ta rodina, kvůli které se máme vracet domů?
Kolikrát jsem se o tom bavila i mamčou, že by jsme se chtěli i hlavně kvůli ní, jako babičce vrátit domů, aby měla malá nějaké vzpomínky na babičku. Já sama jsem prožila krásné dětství u obou babiček a přála bych to každému. Jenže se bojím, že až babičky umřou, tak rodinné vztahy skončí. A budem toho návratu litovat.
Tu v IT žijeme v malém městečku, jsou tu i nějaké Češky a Slovenky provdané a domácí
Italky jsou taky milé, všichni se tu poznají, tak nedělají rozdíl mezi cizincem a domácím, jak to často v zahraničí bývá. Samozřejmě jinde to tak ale je....Vzájemně si s kamarádkama pomáháme s dětmi, tak se to dá zvládnout i s prací, muž bohužel odjíždí brzo ráno a vrací se navečer, tak se školkou bohužel moc nepomůže. Kdyby bylo na mně a muži zůstaneme tu napořád, jsme tu zvyklí, mentalitou jsme už víc Italové, jak Češi. V Čechách si připadáme už dost cize, lidé nám tam přijdou i víc nabručenější a nespokojenější, jak tu v IT, to je naše zkušenost. A hlavně, jak by s kým "vy.....".Tu v IT jsou lidé více usměvaví, přátelštější a milejší i k dětem. ŽIjeme v horské oblasti, hory jsou naše vášeň,je to tu perfektně vybudované i pro děti, tak běháme po horách od mala is malou. Vždy když jsme na horách, tak máme kolikrát slzy v očích, že to tu nemůžeme opustit a trhá nám to srdce. Ty hory jsou vážná srdcovka, v CZ je taky krásně, ale na ty hory tu to nemá, teda pro nás aspoň. A to je největší problém. Vzdát se tohoto. Stále tu svítí sluníčko, i v zimě, tak chodíme lyžovat a sáňkovat se.
Co by jste teda dělali vy, vrátili se do CZ kvůli dítěti a hlavně babičce, když rodina je ale taková nejistá do budoucnosti. Anebo zůstali tu, když jsme tu zvyklí a milujeme to tu, ale zas nás trápí, že malá je tu taková uzavřená. Čas utíká a za rok by měla jít do školy, to už bude ale úplně o něčem jiném....
Tak poraďte...
Děkuju.
@rebe Hele syn pořád mluví o tom, jak se chce do Francie vrátit (a to tady podle nás má taky skvělý život, spoustu kamarádů podobně jak píšeš, ale prostě jemu ten systém tam vyhovoval maximálně). Popravdě řečeno si myslím, že to stejně jednou udělá, možná se spálí a zjistí, že si to špatně pamatoval, ale aspoň to zkusí.
@sabatko Tohle je určitě jedna z výhod bydlení celá širší rodina pohromadě, to máš pravdu. I když mám pocit, že naše rodina funguje zvlášť v takových situacích velmi dobře, vždycky někdo je poblíž a pomůže s tou akutní situací (sanitky a podobně)... takže nemám úplně stejnou zkušenost jako ty. Ale v dnešní době mi nepřijde až tak zásadní rozdíl být 500 km nebo 1500 km daleko, pokud existuje nějaké rozumné spojení (umím řídit a mám auto, mám peníze na letadlo/vlak/bus... a jsem toho zdravotně schopná). Stejně pořád někde cestujeme, všichni. Vracela jsem se takhle párkrát akutně zpátky do ČR, hlavně kvůli sobě (chtěla jsem prostě být na blízku, nemusela jsem, neměl by mi to nikdo za zlé). Mám to ale nastavené tak, že byť ráda plánuju, tohle jsou věci, kvůli kterým neustále počítám s nějakou rychlou klidně i trvalou změnou (a mám je tak nějak rámcově promyšlené dopředu nejen u starších členů rodiny - kdokoliv může spadnout blbě ze skály nebo kola, vybourat se...). To, kde bydlím je prostě vedlejší, pokud je to v rámci širší střední Evropy (Španělsko, Finsko a Rumunsko jsou už trochu daleko, ale i to jde).
@sole37 ahoj, navrat nebo nenavrat zalezi na strasne moc vecech. Uvazovali jsme o tom hodne, nakonec jsme vzdycky zustali. Procitala jsem diskusi, spoustu uz toho tady zaznelo, ale zkusim pridat par postrehu. Teda asi budu opakovat ale... proste 🙂
1. po 18 letech v zahranici uz bude pro vas navrat do Cech kulturni sok. Potvrdilo mi to vic lidi, kteri se vratili po delsi dobe v zahranici. Zvlast, pokud jste si tam vybudovali zazemi, mate tam vyborny sousedy, jste socializovani atd. Vy se totiz nebudete vracet do spolecnosti jak jste ji opustili, a kterou si pamatujete, pred 18 lety. Taky vztah s rodinou a prateli nemusi byt jak si je clovek maluje - to jsi vlastne i psala, to chovani nekterych clenu rodiny je otresny. To je mi fakt lito. Mno - pokud se chcete vratit "domu", tak ne nevracejte, protoze "domu" se nevratite. Doma jste ted uz v Italii.
2. socialni system ty zeme - @rebe psala, jak zijou jeji deti raj na zemi. To je hrozne fajn (bez jakykoliv ironie, jo 🙂 ) a hrozne jim to preju. Ale jednim z duvodu, proc jsme se nakonec nevratili do Cech, byly cesky skolky. Ten system mi pripada dost podobnej jako v it, kdyz nemas vylozene stesti na dobrou skolku v lokalite. Je tam tezky se dostat (spousta diskusi o tom co delat, kdyz dite nevezmou do skolky) a privatni skolky jsou taky celkem drahy (meli jsme jednu chvili dve deti skolkovyho veku a platit obema privatni bylo sci-fi) . Homeschooling treba u nas nepripada v uvahu, protoze nam to situace proste nedovoli, takze nam je variabilita systemu k nicemu. takze cesky (statni) skolky, ktery jsou vetsinou preplneny, sousky neznaj slovo inschoolning a s ditetem, ktery je trosicku jiny si nevedi rady, byl naopak jeden z duvodu proc se do cech nevratit.
3.jednou jsme nasi situaci - vratit nevratit- konzultovali s jednim nasim kamaradem a on nam dal jednu hrozne dobrou radu imo. Nerozhodujte se podle ditete. Dite (hlavne to mensi) je flexibilni a bude stastny tam, kde jsou stastny jeho rodice. To je pro dite to nejdulezitejsi. Rozhodujte se v tomhle jenom podle sebe.
A ja si myslim, ze ma stoprocentni pravdu.
Podle toho co jsi psala, jak to mate v IT radi, mate krasny misto k bydleni, znate se se sousedama, mate pratele, ty sis dodelala vzdelani, takze muzes pracovat, manzel ma dobrou praci - ja byt na vasem miste tak bych se do Cech urcite nevracela.
@sole37 mně přijde, že byste u malé měli zapracovat, aby začala mluvit italsky a vyřeší to většinu problémů. Pokud se v Čechách baví s dětmi, co jinak nezná a v Itálii se kamarádit nechce, tak v čem jiném by byl problém?
Jinak já se s dětmi přestěhovala do Rakouska, ony rády jezdí do Čech, ale vrátit už by se asi nechtěly..
((
Žiju v Nizozemí už 20 let. Do Čech jezdíme tak 3x do roka. Nevrátila bych se, i když mě to do Čech pořád táhne, ale vím, co tady mám a nejsem si jistá, že bych v Čechách měla lepší živobytí.
Pokaždé si v ČR připadám jako turista. Už jsem si odvykla. S každou další návštěvou se ten rozdíl jen prohlubuje. Bohužel.
Především pro děti by takové přestěhování znamenalo šok, protože holandské vs. české školní prostředí - to se nedá vůbec srovnávat. Myslím, že by děti z takové změny byly velmi nešťastné. V ČR jsou rády a každý odjezd doprovází přívaly slz... nicméně..
Jediné pozitivum vidím v tom, že bychom byli blíž k rodině. Na druhou stranu má rodina tendence do všeho se míchat, čemuž ta 850 km vzdálenost je momentálně jedině ku prospěchu.
Nechci přemýšlet nad tím, co bude, až moji rodiče dosáhnou věku, kdy budou potřebovat například denně péči & pomoc. To budu řešit, až to nastane.
Momentálně určitě ne
Myslim, ze je to hodne individualni a je v tom spousta promennych, ale jen na zaklade toho, co pises, bych se nevracela. Vypada to, ze jste spokojeni tam, kde jste.
Zkusila bych ale dceri pomoct trochu v zacleneni se do kolektivu - zvala bych deti jednotlive na navstevu, aby nasly spolecnou rec skrze hru a dcera se v kolektivu citila lip.
Jestli jste v IT spokojeni, tak bych se nevracela. Mám desetiletou dceru a moc kamarády nevyhledává. Mezi dětma je jinak oblíbená. Je celkem pravděpodobné, že by vase dcera k ostatním dětem měla podobný vztah i v Česku.
Ne. Nevrátila bych se...
@suzanna123 u tri nebo ctyrleteho ditete, ktere je vicejazycne, to chce jen cas. Tam proste ta komunikace naskoci az treba ve skole kolem 6 let. Nekomu samozrejme driv, kazde je jine, ale kdyz proste vic jazyku potrebuje zpracovavat dele, tak s tim podle mne nejde moc co delat.
@konidana já myslím, že dá. Protože pokud na něj rodiče mluví česky, tak je logické, že se pak rozmlouvá dýl. Samozřejmě je možné, že to je jak píšeš ty
Vraceli jsme se do ČR po pěti letech života ve Švýcarsku. A upřímně, nedokážu ti dát jasnou odpověď. Je spousta věcí, proč toho lituju. Žilo se tam rozhodně líp. Jídlo, životní prostředí, celková atmosféra, finanční situace a možnosti. Is těmi babičkami vlastně trávili víc času, protože za námi buď přijeli na pár dní, kdy se věnovali opravdu jen dětem, nebo jsme přijeli my a byli jim vzácní.
Ale z hlediska dětí je to jinak. Jednak je v Česku unikátní sociální systém a možnosti: zdravoní pojištění dětem platí stát, zdravotní péče je v zásadě zdarma, máme velmkou svobodu ve volbě formy vzdělávání, takže máme domácí vzdělávání v kobnaci s lesní školkou a školou. Ale hlavně ty vztahy... Děti mají kamarády, navzájem u sebe přespávají, pořádají oslavy, tráví spolu celé dny.
Já za sebe občas lituju a nejraději bych zase odjela, zejména politická situace mě stresuje. Ale kvůli dětem to neuděláme, ony si tu žijí život snů.