Maminky, které na rodičovské vystřídali tatínci. Nelitujete?
Dobrý den maminky, měla bych dotaz na ty z vás, které místo čerpání rodičovské dovolené chodily do práce a doma zůstal s dětmi tatínek. Na RD jsem nastoupila v lednu 2017, kdy se mi narodil první syn, od té doby jsem doma. Před necelými osmi měsíci se narodil druhý syn a původní plán byl, že do práce bych se vrátila v lednu 2022. Před Vánoci mě však oslovil jeden z mých známých, že jeho kamarád hledá do své firmy nového zaměstnance a že já splňuju všechny požadavky, tak zda to nechci zkusit. Upřímně - je to nabídka, která se za běžných okolností prostě neodmítá - je v oboru, má slušnou budoucnost, výborné finanční podmínky. Daní je jistá časová a psychická náročnost. Manžel nemá problém s dětmi doma zůstat, starší syn už navíc chodí dopoledne do školičky. O mladšího se manžel umí též dobře postarat. Pokud se domluvíme, nastupovala bych v době, kdy mladší bude mít 10 měsíců. I když kojím, přes den to už zvládnou na příkrmech. Vše se zdá v pohodě, ALE... já se prostě bojím odejít od tak malého dítěte, jsem navíc k němu hrozně fixovaná. Staršího bezmezně miluju, ale mladší je moje sluníčko. Takže bych se ráda zeptala vás, které chodí místo RD do práce - nelitujete? Rozhodly byste se stejně? Neovlivnilo toto vaše rozhodnutí vztah s dítětem? Ještě doplním, že rozhodující roli nehraje příjem. Ačkoliv tato pracovní pozice je velice dobře placená, manžel má příjem nyní dokonce vyšší, takže v tomto směru je to jedno. Spíš jde o to, že mám strach, že bych třeba za ty dva roky už na nic takového nenarazila a vyčítala si, že jsem nabídku odmítla. Jenže taky vím, že je to jen práce a ty dva roky v životě dítěte mi nikdo nikdy nevrátí :(
@lpch moje mamka musela v mých 8m do prace a není dne, aby toho nelitovala. Dítě v té době se nejvíce mění, učí, utváří vztahy...
A z pohledu dítěte? Cítí se být odložené, méněcenné... A hlavně tvoří se propast mezi matkou a dítětem i do budoucna. Matka je matka.
A z podobného pohledu... Mohla jsem se vrátit do prace, manžel by šel na RD všemi deseti... Nabídku jsem s díky odmítla. Bohužel jsem tak nejspíš ztratila i možnost se tam vrátit, ale za ty okamžiky štěstí mi to fakt stojí. Nevyměnila bych tyto okamžiky s dítkem za žádné peníze světa ani za práci snů. Tohle se mi už nikdy nevrátí, práce vždy nějaká bude... Ale mé dítě už nikdy miminkem nebude.
@priefi presne tyhle myslenky se mi taky honily hlavou, kdyz jsem se rozhodovala. Deti jsou male jen jednou.. jenze pak jsem si rekla, ze je prece neopoustim, ze budu pryc denne 8 hodin, kazdy den se budu z te prace vracet. Ale u me to rozhodnuti tu praci vzit bylo hodne i o tom, ze uz potrebuju zmenu, ty tri roky doma zacinaji byt hodne ubijejici. Ale tak nevyslo to a minimalne jsem se aspon presvedcila o tom, ze mam doma chlapa, ktery se toho neboji a v pripade potreby by tu moji praci doma zastal
@lpch jasně, to chápu, já už budu doma 4.rokem, takže chápu. Ono to láká na tu změnu. Ale vím, jak jsem se cítila, normálně si pamatuji, jaké jsem měla pocity, jako maličká, nevím, zda mám tak dobrou paměť, anebo to zanechalo až takovou stopu. O mě bylo fakt krásně postaráno, starala se o mě babička. Podepsalo se to ale na moji duši i na vztahu s mamkou. Jako ano, máme hezký vztah, ale prostě já to cítím, že to není ono... Prostě takové to pouto jsem měla k babičce a ne k ní. A popravdě lámalo/láme jí to srdce. Ale bohužel tu propast cítím... A mám kolem sebe ženy, matky, které šly také brzo do prace (i když nemusely), teď už mají dospělé děti a jsou špatné z toho, že s tím svým dítětem mají pošramocené vztahy a dítě tíhne k někomu jinému. Znám i matky moji generace, kdy šly do práce a staral se táta nebo babičky a ten vztah dítě a matka je jiný, chladnější. Někomu to neva, nekomu to láme srdce.
Tím, že jsem si to zažila, odmítám tohle podstupovat. Vím, jaký šrám to udělá. Manžel by šel na RD hned, je to skvělý táta a náramně by si to uzil. Ale to dítě prahne po matce. Jako emancipace je super věc a když žena vidí na prvním místě kariéru, tak kdo chce kam, pomozme mu tam... Každý má priority jinde... Někdo chce něco dosáhnout a takové ty různé "poprvé" u svého dítěte nebere jako něco speciálního, však co, mobil to jistí, na whatsappu mi přistane video nebo fotka. Ale pro mě je to to nejcennější, co mi život nadělil a o můj poklad nechci přijít. Ty pokroky jsou něco úžasného. Dokážu pochopit ženu, která dá přednost kariéře a tak to bere, že dítěti dá víc, co se týče financí... Ale upřímně, malému dítěti na penězích nesejde. Je mu jedno, jestli má 1 hračku, nebo 100, někdy jen ta 1 je dokonce lepší než těch 100, pro to dítěte je gro ta matka. Ano... Dítě si zvykne, že tam matka není, ne že ne... Tak jako o co vlastně go? Vždyť o nic nejde, matka spokojená, dítě spokojeně, v čem je problém? V tom, že dítě strádá a v budoucnu se to odrazi v jeho charakteru. Může ho to poznamenat, může ho to posílit. Nikdy nevíš, jak to zapůsobí. Ale matka, která pak zjistí, že ji ujel vlak a to dítě je puberťák, nebo dokonce dospělák, už čas nevrátí. Každý má priority jinde. V8m, že se Ti už situace vyřešila a že s dítkem zůstaneš, že jsi zjistila, že máš skvělého muže... Ale pokud by se Ti znovu něco takového naskytlo, zauvazuj, který typ ženy jsi a co chceš víc. Tady na fóru Ti každá napíše, co jí v tu chvíli napadne, ale kdyby to měla realizovat, tak by to taky mohlo vypadat jinak. TakY mě to táhne do práce. Zavřela jsem si dveře... No co už... Jsem za to ráda... Svojí práci jsem měla velice ráda, nedokázala jsem si představit, jak budu fungovat na md/RD. Dlouho jsem s nimi i spolupracovala během md/RD. Pak přišlo druhátko a bylo to... Rozhodnutí bylo na mě, já zvolila dítě a nelituji. Kdybych mohla vrátit čas, neměnila bych. Ta práce mi za to fakt nestojí.
Já jsem šla do práce velice brzo, ani tady radši nebudu psát, kdy, protože tuším, že by se mi snesla na "hlavu" kritika maminek, pro které je miminko středobodem světa nejméně do puberty (což je správně, pokud to tak cítíte). Chodím tři dny v týdnu. Manžel je na rodičovské, o prcka je výborně postaráno. Nyní je mu 2,5, manžel musí od května do práce a teda vůbec se mu nechce, nejradši by byl ještě s prckem doma - jemu to vyhovuje. Já se vracím z práce unavená, nicméně mnohem unavenější bych byla, kdybych byla už víc než 2,5 roku doma. Na prcka se těším, děláme spolu spoustu věcí a nemyslím si, že bychom měli nějaký pošramocený vztah. Když bych se měla rozhodovat znovu, udělala bych to zase.
Ahoj, už je trochu pozdě, ale napíšu i svou zkušenost, možná se Ti bude hodit za rok - nastoupila jsem do práce, když bylo dceři 15 měsíců. Šla jsem na plný úvazek s tím, že jsem měla dva dny v týdnu home office. Manžel hlídal jeden den v týdnu (zkrátil si úvazek) a dva dny v týdnu jsem dcerku vozila k mým rodičům. No a ty dva dny home office jsem s ní byla doma já a pracovala jsem když spala (brzy ráno, v poledne a pak pozdě do noci). Můžu říct, že jsem se toho hodně bála, jak to budeme zvládat, ale bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsme udělali. Mě už to po roce a půl doma nebavilo, ten stereotyp mě zabíjel, pískoviště jsem nemohla ani vidět a do práce jsem se těšila. Dcerka si užila den s manželem, dva dny s prarodiči a dva dny se mnou, podle mě se toho hodně naučila, různé věci od různých lidí, všichni se jí plně věnovali, protože s ní nikdo nebyl 24h denně, aby už z toho byl unavený. Dnes má dcerka 2 roky, má krásný vztah se mnou, s tátou i s dědou a babičkou, jezdí s nimi na víkendy a v září půjde do školky. Nebojím se jí nechat s někým z nich, protože vím, že si to užívá. Má ráda kolektiv, lidi kolem sebe. Čekáme každým týdnem druhé mimčo a já plánuji zhruba za rok a půl udělat znovu to samé, pokud to půjde.
Takže za mě rozhodně ano, ale hodně záleží na dítěti a celkovém nastavení rodiny. Na to co si myslí okolí bych se vykašlala. Více se mi zamlouvá ten západní styl výchovy dítěte, kdy se rodiče prohodí na rodičovské nebo jsou flexibilnější v zaměstnání před tím českým být 3 roky s dítětem doma.
Takže moc držím palce ať Vám to příští rok vyjde a uděláte si to podle svého.