Jak uspořádat dům pro spokojenost všech členů?

@eliska_r pardon, ale když několikrát napíše vysvětlení, že jí nejde o to, že jsou hračky v obýváku atd. A znovu a znovu se to objevuje. Tak buď to dotyčný ignoruje a nebo nečte. Místo, aby sis řekla, jo nepřečetla jsem si to, tak radši nebudeš nějakou dobu přispívat, protože necítíš vděk.

Pokud je synovi teď tak 10 let, bude záležitost výměny pokoje tak na 3-4 roky max. Mám 3 děti, ty starší mají 14 a 13 a oba se na delší denní dobu “zavřeli” do pokojíčků sami tak v těch 13-14 letech. Do té doby byly téměř nonstop s námi, včetně různého přespávání v ložnici atd. Takže bych úplně “stěhování” obýváku do patra nehrotila, prostě bych teď na ty 4 roky uzpůsobila obývák dole jemu a až pomine tato jeho potřeba “okupovat” obývák dole (a ona skutečně pomine) a zavře se do svého pokoje, pak bych řešila obývák na “hotovo”.

@mischalinka já nepočítám s tím, že budeme v obýváku. Zůstaneme v pracovně, jen ji přesunu do větší místnosti. Zároveň bude super, že bude obývák nahoře a ve dnech, kdy nebudu šít, budeme nahoře na televizi.
Chůvička nepomůže, potřebuje nás vidět. Chodí co chvíli, přituli se, něco řekne, je chvíli s námi a jde zpátky.

@moudivlacek naposledy jsme byli v létě. Řešila jsem mimo jiné spaní. Paní psycholožka mi řekla, že to nemáme řešit, ať je v pohodě, až bude připravený, odejde.
Před dvěma roky mi jiná psycholožka řekla, že sám nikdy neodejde a máme ho zlomit, zakázat a trvat si na tom. Osobně mi je blíž přístup, až dozraje, odpadne. Ona by mu zakázala i sluchátka na luxování, že to je moderní nesmysl.
Je v pohodě, pokud dodržujeme určité věci, na které je zvyklý.

Bohužel jako u všeho, strašně záleží, na koho narazíš. Nicméně jedna návštěva určitě nestačí, je třeba delší práce, ale s člověkem, se kterým si zejména syn sedne. Lámat, ani nic zakazovat nemá určitě význam. To spaní mi na tom všem přijde jako nejvíc "v poho". Prostě spí jen jinde než u sebe. Otázka je, zda to někdy přijde a bude schopen spát ve svém pokojíku, uvidíte. Za mě je nejvíc omezující pro syna ta neustálá potřeba být ve vaší těsné blízkosti. Jasný všechny děti se přitulí, pomazlí, chtějí tu blízkost, ale zároveň si bez problémů pohrají ve svém pokojíku, zajdou na kroužek, jedou třeba na tábor. Rodiče jsou fajn, jistota, ale kamarádi, zážitky jsou taky prima a obohacující. A v tom světě "venku" pak ne vždy bude každý dodržovat to, co děláte vy jako rodiče. Ve finále to musíte udělat tak, jak to vyhovuje vaší rodině. Nikdo u vás nebydlí a některé zkušenosti jsou nepřenosné.

@moudivlacek na kroužky chodí, jen nikam nechodí na noc. Což chápu, mně máma tedy nutila a neměla jsem na výběr, prostě jsem jela a nebyly žádné jiné možnosti a vždy jsem to celé probrecela a cítila jsem se špatně, jak už jsem nemusela, tak se mi ulevilo. Naše první dítě je opak, všude jezdí, s ničím nemá problém, domlouvá si akce s kamarády a prarodiči.

Zrovna ta citlivost na zvuky může být i o tom, že slyší i vyšší parazitické frekvence, které některé elektrické přístroje vydávající a většina populace je neslyší. Ty zvuky jsou opravdu hnusné, úplně z nich bolí hlava, je to na umření. Nemám až tak skvělý sluch, ale kdysi po nástupu do práce jsem to zažila u generátoru stejnosměrného proudu, který vydával takový zvuk, že po hodině jsem měla chuť se oběsit. Byli jsme tam asi 3 mladší lidé a všichni jsme to slyšeli, zavolali jsme elektrikáře (35) a ten nic neslyšel. Pak jsme to měli chvíli jako atrakcí, kdo má jak poškozený sluch, nakonec přijela specializované firma a přelaďovala nám frekvenci zdroje, přičemž tam stál jeden kolega a říkal, kdy už to neslyší, protože specialisti to neslyšeli 🙂 Jsou i lidé, kteří mají nadprůměrný sluch a slyší i to co 99% populace ne a ti vyloženě trpí.

Co se týče změny uspořádání, asi bych nic neměnila.
Jako @bbn si myslím, že je to otázka 3-4 let, kdy už o kontakt s vámi v pubertě tolik stát nebude a bude rád za svůj pokoj. Neexistuje změna tak, abyste byli spokojeni všichni, tak bych to prezentovala tak, že se každý přizpůsobí. Obývák bych nechala neoficiálně jako synům pokoj, že ho tam necháte 90% času samotného, ale když si budete chtít pustit televizi, budete mít návštěvu ap., tak vás tam prostě nechá a buď si zvládne hrát v jídelně nebo na schodech. V životě nemůže být člověk vždy 100% šťastný, vy se mu snažíte vyjít maximálně vstříc, ale bohužel místo na další pokoj dole není.

Řešíme teď podobný problém s puberťákem, který by chtěl mít vlastní pokoj, jen v 3+1 v 5 lidech s miniaturní kuchyní na to prostě prostor není. Dohodli jsme se, že většinu svých potřeb s mužem zvládneme v ložnici, mladší dcery si v pokojíčku nevadí, tak mu z větší části přenecháme obývák, ale občas nám tam bude tolerovat televizi nebo rodinná setkání a buď zůstane s námi, nebo půjde si do ložnice, kde mu to sice moc nevyhovuje.

@hafika právě mi ta možnost, že syn je v obýváku a zároveň má prázdný pokoj, nevyhovuje. Tím, že se pracovna přesune do většího pokoje, bude tam víc místa na všechno i na společné trávení času. I kdybychom měli obývák přesunout do jeho pokoje, což by sice byl malý obyvacek, ale ve výsledku by to bylo lepší pro všechny. Kdybychom byli v obýváku, mohl by být ve svém prostoru v ložnici, kdybychom byli v pracovně, byl by ve svém pokoji. Díky tomu by byl prostor pro všechny nahoře i dole.

Nečetla jsem komplet všechny komentáře, ale nešlo by přesunout jídelnu do obýváku a udělat mu pokoj místo jídelny/pracovny a nahoře udělat třeba nějaký svůj prostor - pracovnu, pokoj pro hosty.. jinak vás chápu, dcerka si také hraje hodně dole, koukáme spolu na animáky atd. Ale všechny hračky patří nahoru do pokojíčku a to jsou jí 4 a často se tam i zavírá a když tam vejdu nezvaná, má asi stejný výraz jako váš syn. Ale je to její pokoj, má na to právo.. pokud by mi tohle dělala v obýváku, tak to by mi dost vadilo. Nevím, jak je ta jídelna velká, ale pokud jde zavřít, tak i v mini prostoru jde vymyslet parádní pokojík. Hlavně ho do toho zapojit, ať to má dle sebe.. samozřejmě než bych něco začala, promluvila bych si s ním.

Hele a vyšetřoval vás někdo na nedovyhaslé reflexy ( klasický klinicky psycholog tohle nevyšetruje , alespon jsem se s tim nesetkala)? Ty hodně mávají s psychikou. Starší syn má autisticke rysy. Také nechtel být sám ani sám usínat. Asi před rokem jsme začali cvičit chirofonetiku a neurovyvojovou terapii a vysledek zacal být vidět cca po měsíci. Krasne začal spát pak dokonce i sám. Možná bych zkusila jít touto cestou.

@lucieevita ano, chci mu pokoj přesunout do pracovny, v obýváku udělat pracovnu/jídelnu.

@martt toto nikdo netestoval. Taky má autistické rysy, ale přiznávám, že to nevnímám, protože jsme na to zvyklí a nemá jich tolik, ani to bylo na diagnózu.

Ahoj, nemůžete sem hodit nějaký půdorys baráku? Ať se mrkneme, jak to vypadá reálně? Nějak se to vymyslet dá.
- Co jsem si tu tak pročetla, tak já bych teda za odborníkem zašla. Nemusí to být nutně aspergr ale třeba nějaké trauma co je třeba vyléčit. Něco se děje, a může to být jen začínající puberta nebo něco vážnějšího. Ten kluk neví co chce ale chce to hned. To, že pak sedí na schodech a nemůže vlastně nic je pekelný. Tam je vidět, že to je opravdu problém.

- V pokoji má jen oblečení. Nespí tam, netráví tam čas. Pokoj bych zrušila. Lze místo něj dát třeba pracovnu? Co třeba maminky i tatínka? Tím pádem uvolnit díky tomu místo v obýváku kde má muž stůl? Nebo tam přestěhovat klavír? Prostě jednoduché řešení to nebude, ale půjde to. Tím pádem by v obýváku bylo daleko více místa na hračky atd. Ikea má často spoustu super řešení pro malé prostory, mrkněte na to. Dala bych mu tam křeslo, takové to alá lenoška. Že se na tom dá válet a kdyžtak i spát asi. Kolem křesla poličky na věci. A nějakou možnost se tam "schovat". Tzn japonské posuvné panely nebo prostě závěs. Nebo knihovnu kolem dokola. A koupit velké odhlučňovací sluchátka. Když bude chtít být s vámi, bude s vámi. Když ne, "schová" se do svého koutku a bude mít klidnou chvilku. Jakože by máme celkem malý obývák a když bychom chtěli tak tam prostě takový koutek dokážeme udělat.

- Jediné co bych pak řešila by bylo, pokud by on vás tam nějak obtěžoval. Například se chcete v klidu koukat na zprávy a on tam - jak jste někde psala, má hlučné hry a zabere celý prostor. To bych netolerovala. Pokud bude doma sám nebo vy budete uklízet, pracovat, prát atd. prostě nebudete v obýváku, tak v pořádku. Ať si ho obsadí. Ale pokud tam budete všichni, musí se i on naučit chovat ohleduplně. Tzn buď si hru vezme jinam a nebo si zaleze do svého koutečku.

- Do toho koutku jde koupit třeba i paravan. Tj takové hodně rychlé řešení. Dejte si Ikea malé prostory a koukněte na inspirace. Hodně tam právě řeší rozdělení prostor skříní, knihovnou, závěsy. Podle mě to by pro vás bylo ideální, protože to prostě nezabere žádné místo (ten závěs). A ten pocit soukromí tam ale mít bude.

@vitezove problémy byly vždy, spíš se to v mnohém zlepsilo, nemyslím si, že má trauma, byl už náročné mimino. O prázdninách 2024 klinická psycholožka neshledala problém. Uznala, že má dost autistických rysů, ale podle ní to na diagnózu není.
Naprosto přesně ví, co chce. Chce mít svůj pokoj v místech, kde se zdržuje nejvíc lidí. Nijak si to nevynucuje, klidně bude dál fungovat takto, ale to vadí mně. Koutek neuděláme, není jak. Ze dvou stran jsou okna, pak jedny dveře, druhé dveře, krbovky, pohovka, klavír, stůl, ten nahoru stěhovat nebudu, je tam kopírka, tiskárna, pouzivame všichni. Do patra klavír stěhovat nejde, po schodech se nevytočí.
On těch hraček už moc nemá, je velký, spíš jde o něj a jeho potřebě mít svůj prostor.
Ale už to mám rozmyšlené a od včerejška na tom pracujeme.

Ten autismus se vyvíjí. Za rok to může být jinak. Na obě strany. To že tam má hodně autistických prvků je naprosto jasné a jen mají nějaké tabulky a o fous to nestačí na diagnózu. To úplně neznamená, že s tím ale nemáte pracovat. Evidentně to ovlivňuje život jeho i zbytku rodiny.
Asi už jsi tolik zvyklá, že to tak moc nevidíš ale sama vidíš, že na to lidi zde přišli jen z popisu jedné situace. Určitě bych řešila jak s ním pracovat aby se vám všem lépe dařilo.

Přesun obýváku zkuste, uvidíte co se bude dit no. Držím palce ať je líp.

@vitezove je tu vypíchlá jedna situace z mnoha a to ta problémová. Bez problémů dokážu popsat i starší dítě jako těžkého autistu, přitom je úplně normální.
Když jsme řešili jinou situaci, tak mi každá psycholožka radila něco jiného.
Co by se dělo? Bude spokojený.

Já mám doma dítě s PAS, ikdyž tedy nízkofunkční. Ale některé projevy jsou podobné. S dětmi s PAS i pracuji.
Každopádně, jak už jsem psala, pokud se jedná o prkotiny ,klidně dítěti ustupuji..ale, člověk to musí zarazit včas. Vždy se to stupňuje. Musí být jasné hranice, kam až to prostě nesmí zajít. Některé děti s aspergrem jsou rození manipulátoři a vždy dostanou přesně to, co chtějí. Někdy okolí ani nevnímá, že je to až takto. Přeci jen chtějí dítěti vyhovět (defakto ustupuji proto, aby měli klid). Žiju v tom, částečně to chápu. Aktuálně také spím s dětmi a potrvá, než je opět dostanu do pokojíčku. A stejně budou v noci lézt k nám do ložnice. Ale prostě si je tam nenastěhuji na trvalo, už nejsou miminka. Stejně tak nebudu stěhovat místnosti, ikdyž u nás by to spíš byl problém, máme vše rádi na svém místě. Každopádně manipulace to je. A je na rodiči, jak se k tomu postaví. Uvidíte. Třeba to bude dobré a další stěhování se konat nebude. Nebo taky ne, a budete se stěhovat každý měsíc...příště to bude ložnice, dětský pokoj druhého syna, obývák. To ukáže až čas.

@marketa11112 já samostatné spaní nemám ráda dodnes. Nespí tedy se mnou v posteli, to se mi nelíbí a zrušila jsem to už před lety, má v ložnici svůj kout a svou postel. Ale tato diskuze mě přivedla na myšlenku, že začneme oddělovat jeho spací kout, koupím paraván, pak uděláme příčku a třeba se zadaří přesun do vlastního pokoje.
Kdyby mi to takto vyhovovalo, tak to nebudu řešit, ale teď je nas nespokojených víc. Uděláme měsíc zkušební provoz, kdy teď z větší části necháváme nábytek a přesouváme část věcí. Pokud se to osvědčí, tak přesuneme i nábytek.

Tak to bych určitě udělala. Obývák bych neměnila, jen jeho pokojík dala do jídelny. Tam bude spokojený, když je to jistě u kuchyně i blízko obýváku a vy budete mít své a on bude blízko vás. Jinak s tím autismem. Mám zvláštní dcerku, ale autista není. Diagnostikována jako citlivé nadané dítě. Jen má své specifické věci, rituály, strachy. Ale docházíme na terapii, je hodně chytrá, velice vnímavá, se zvuky nám na té terapii hodně pomáhají. Ale je tedy o dost menší. Začali jsme řešit ještě než nastoupí do školy, i na doporučení učitelek ve třídě. Pokud byste chtěli řešit doporučuji dětského terapeuta, ne psychologa. Ten je v takovém případě k ničemu - tam nám řekli, že je nadaná a citlivá, což víme taky. Na terapii nám reálně pomáhají. Já u toho nejsem, nevím jak, ale zabírá to.

@lucieevita obývák nevyužíváme. Takže přesuneme pracovnu do větší místnosti. Myslím, že když bude obývák nahoře, tak bude využívaný víc, protože tam je starší dítě. A plus je to, že nahoře má syn svůj prostor v ložnici. Ložnice je obrovská, takže se časem přehradí a udělá se tam pokojík, aby se syn nemusel stěhovat s prostoru, co zná.

Je dobrý nenechat se rozhodit konvenčním uvažováním, že do obýváku patří mega placatá telka s ještě víc mega gaučem a hromada pracholapů v zaprášených poličkách, ale hračky musí být každý večer uklizené, kdyby přišla návštěva, která stejně nepřijde. Na to, že v obýváku se zhusta odehrává jenom čumění na bednu s balíkem chipsů na tom velkým gauči, je mu paradoxně pravidelně vyhrazená největší cimra v baráku. Knížka se dá přečíst i v posteli a návštěva se dá občerstvit u kuchyňského stolu. Poznámky typu za pouhé tři roky to budete stejně předělávat zpátky, no tvl, tři roky jsou pro takové děcko celé věky, přesněji 1095 nekomfortních dní v jeho vlastním domově. Dole herna a nahoře televizní místnost to nejspíš vyřeší úplně v pohodě.

@jiss díky, my rozhodně nemáme konvenční řešení domácnosti. Už jen tim, že největší místnost je loznice. Asi i proto skončil v obýváku, protože tam měl prostor. Mně nejvíc vadí několik věcí a to, že je jeden pokoj prázdný, neustálé stěhování věcí sem a tam a i to, že v pracovně není tolik místa.
A k tomu času, mně tři roky přijdou taky dost. Kolik lidí se někam stěhuje na 3 roky. Když jsem byla malá, tak jsme s tátou jezdili podle práce, klidně jsme někde byli jen rok nebo dva a nežili jsme v holobyte, vše bylo normálně zařízené.

no co se bude dít... nikdy nevíš u takových dětí. Sekne se, že tam stejně být nechce, nebo mu bude o to víc vadit změna, nebo bude sedět na schodech navždy. Netroufla bych si to odhadnout ani u úplně zdravého dítěte. Ale jak říkám, držím palce, snad to bude všechno v pohodě.

@vitezove my ho bereme jako běžné dítě, protože prostě nikde na žádnou diagnózu nepřišli. Ve škole nema problémy.
Zatím to vypadá celkem nadějně. Děláme to postupně. Začala jsem tím, že jsme mu paravanem oddělili spaní v ložnici a přesunuli jsme mu tam skříň s oblečením.

@vitezove změna pomohla. Dole jsme to zatím nechali pořád tak, že on je v obýváku a my v pracovně, ale zrušili jsme nahoře pokoj, má svůj pokoj v ložnici, manžel tam vymyslel posuvnou stěnu, takže je s námi i není s námi. Až se rozhodne, že chce být jen sám, tak se stěna zamkne. Má tedy pidipokoj (3x4 m), ale stačí to.
Ale dneska tam byl sám víc než 30 minut a za tu dobu přišel jen 3x. Netvrdím, že se to nezmění, ale je tam zvyklý spát.