redakce
22. zář 2018
8937 

Šikany ve školách a školkách přibývá, věk účastníků klesá: Je vaše dítě obětí šikany, nebo v roli agresora?

“Můj syn chodí do školy a teď je ve čtvrté třídě. První třídu jsem celou proplakala, protože chodil domů s tím, že dnes to bylo horší než včera. Nikdo se s ním nechce bavit ani si hrát. Stále ho vystrkují z kolektivu. Nechtěla jsem jít udělat rozruch do školy, protože v té třídě jsou kromě něj ještě další čtyři chlapci, s kterými by se mohl kamarádit a bála jsem se, že mu to kamarádství do budoucna pokazím. Čekala jsem, že to nějak přejde. Dokonce jsem byla za učitelkou, aby to sledovala, ale nic se nezměnilo,” začíná vyprávění o šikaně svého syna jedna z maminek.

“Druhý ročník byl úplně stejný. V třetím se to trochu uklidnilo, ale teď v tom lítáme zas. Že prý ukazují na tlusté prase, jako že to je on a že tak vypadá. A že je omega samec a podobné hlouposti. Když přijde ráno do školy, sedí tam sám na lavičce, dokud nezačne vyučování. Přes přestávku sedí sám v lavici, protože když se přidá k ostatním, tak se všichni otočí a odejdou od něj. Přitom syn je chlapec pěkný, šikovný a citlivý. Je mi ho líto a bojím se, aby nezůstal z toho nějak narušený a nebo si dokonce něco neudělal. Podle mě je důležité, aby děcko do kolektivu zapadlo. Nechce, abych šla za učitelkou. Ona je taková, že by to řešila před celou třídou a z toho by byl ještě frustrovanější. Nevím, co mám dělat...”

Šikana se bohužel odehrává víc, než si myslíme a má negativní dopad jak na děti, tak i na jejich rodiče. Abychom mohli začít rozebírat toto téma, je potřeba si stanovit, jaká je definice šikany a jak ji vlastně poznáme.

Je to šikana nebo jen škádlení?

Šikana je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížení slabšímu jedinci, jeho ohrožení nebo snaha o zastrašení. Jedná se o chování cílené a úmyslně vykonávané. Vystupuje vždy agresor a oběť. Agresoři bývají fyzicky zdatnější, silní, vůdčí osobnosti. Využívají buď fyzické násilí a bití nebo psychické útoky, jako jsou slovní obtěžování nadávkami nebo ponižování. Fyzickými agresory jsou častěji chlapci, psychickými tyrany dívky. Dokáží manipulovat s ostatními dětmi, aby ubližovali slabé oběti, která je proti nim bezbranná. Jsou velmi inteligentní a často i vtipní a zábavní. Důvody jejich chování mohou být různé, ať už je to kvůli tomu, že agresoři mohou být sami doma fyzicky trestáni, jsou pod přísným vedením nebo na ně rodiče nemají dostatek času a tak cítí potřebu vybouřit se někde jinde.

Vůdce, jeho pomocníci a oběti

Speciálním typem agresora je nohsled, který sám od sebe nic nezorganizuje a útok na slabší nevymyslí sám od sebe, ale je připojuje se k vůdčímu agresorovi při jeho chování. Oproti tomu oběti jsou samotářské, tiché a většinou se neumí prosadit v kolektivu. Nejčastěji se jedná o handicapované děti, které nemají žádnou možnost, jak se agresorovi ubránit. Dále děti, které se připojili do “zajetého” kolektivu, který už nějakou dobu funguje. Nebo takové, které se něčím odlišují, například mají zrzavé vlasy, jsou obézní nebo mají jinou vzhledovou vadu. Opovržení ze strany okolí vzbudí i původ ze sociálně slabší rodiny.

Oběti si bohužel svou roli nevybírají. Jenže chování okolí vůči nim způsobí, že se cítí nepodstatné, nehezké a nezajímavé, mají nízké sebevědomí, nechtějí vystupovat na veřejnosti a straní se zbytku kolektivu. Z dlouhodobého hlediska to samozřejmě poškozuje charakter oběti a může vést k rozvoji psychických onemocnění.

“Ono se to snadno řekne - zvyšovat sebevědomí. Někdy je to těžké. Pokud je třeba holka z povahy introvert, drobná oproti ostatním, naopak silná nebo prostě jinak vyčuhuje. Stačí brýle, zrzavé vlasy, fyzický hendikep, samé jedničky a nebo naopak čtyřky… Prostě děti si vždy něco najdou. Spíš zapracovat na tom, aby si dítě z podobných řečí nic nedělalo, nehroutilo se, nevšímalo si provokatérů a ono je to časem přestane bavit. Já sama jsem měla podobné zkušenosti - mamka mi radila nevšímat si, být nad to povznesená (pokud se jednalo jen o řeči, posměšky atd.) a časem to fakt bylo méně a méně časté. Prostě to ty ostatní přestalo bavit, když viděli, že si z toho nic nedělám (navenek). Toto souvisí s tím úsměvem na tváři - nenechat se prostě rozhodit.

Jinak co se týče vzhledu a oblečení - některé děti prostě nejsou krasavci, musí do toho dorůst, nemohou nosit nejlepší značkové oblečení, protože rodiče si to třeba nemůžou dovolit nebo mají jiné priority, než kupovat desetiletému dítěti trička za tisíce. Já jsem třeba nabrala hodně sebevědomí až na VŠ, když jsem šla na operaci očí a přestala nosit brýle, našla si přítele (nyní manžela). Ale i tak z introverta extroverta prostě neuděláme, i když se budeme jako mámy snažit sebevíc. To je v povaze a případně ve výchově v prvních letech života.”

Jak začíná šikana?

Nejsilnějším faktorem, který ovlivní vznik šikany je charakter a osobnost jednotlivých účastníků aktu. Podstatná je také osobnost autority, pod kterou se vše odehrává, ať už je to učitel, rodič nebo nadřízený. Nevhodné nebo nedostatečně autoritativní vystupování totiž může být buď prvním impulzem nebo podpůrným faktorem vzniku šikany.

“Je to hodně nepříjemná věc, já chci dceru přihlásit na kurz sebeobrany, samozřejmě se musí naučit, kdy se bránit, protože když učitelky nejsou ochotné pomoci a když se to opakuje čtyřikrát a víc, tak už by mu to měla vrátit, ve škole se to bude hodit a celkově v celém životě, zaprvé bude mít pohyb a zadruhé se naučí bránit profesionálně.”

Ve školách, ale už i školkách, bohužel případy šikany rostou, čím dál více klesá věk zúčastněných. V nejmírnější formě se šikana vyskytuje na všech školách, všude jsou totiž děti, které jsou méně oblíbené nebo se nestaví do pozice vůdčího vlivného typu osobnosti. Samotná akce probíhá na místech mimo dozor autority, jako jsou toalety, chodby, šatny nebo třída po zazvonění, kdy učitel odejde. V tu chvíli se pak stává šikana hlavním programem zábavy o přestávkách.

Existuje prevence?

Prevencí ve školách může být tvorba pozitivního a příjemného prostředí, naučit děti schopnostem práce v týmu a nechat je vyjadřovat otevřeně své pocity a názory. Pokud se v případě výskytu šikany pedagogové staví jako k důležitému problému a nesmetou ho ze stolu, jejich procento výskytu ve školách se snižuje. Krize začíná v případě, že učitel dětem nevěří, odmítá přijmout jejich volání o pomoc, případně si situaci nepřizná a nezajímá se o ni, i když o ní ví. Samozřejmě celé řešení není jen na zaměstnancích školy, ale i na rodičích a samotných dětech.

Jak mohou pomoci rodiče? Nejdůležitější pro děti je, aby vyrůstaly ve fungující rodině, kde jsou všechny vztahy na dobré úrovni, všichni spolu otevřeně komunikují a tráví volný čas. Rodiče musí projevit zájem o dítě, ptát se, jak bylo ve škole, co je nového a nespokojit se s odpovědí “nic”, protože tím děti své rodiče rády odbývají. Také záleží na výchově dítěte, jak ho trestáte, odměňujete a učíte řešit neshody a nepříjemné situace. Na místě je i primární prevence, jako je komunikace přímo narovinu o problematice šikaně, upozorňovat na její výskyt a naučit dítě zdravého sebevědomí a kladného pohledu na sebe samé.

Pokud se vaše dítě ale chová zvláštně a vy hledáte důvody, co s ním je, zkuste vypozorovat následující. Chodí vaše dítě do školy rádo? Má kamarády, se kterými si telefonuje, chodí si s nimi ven hrát? Nezhoršily se mu výsledky ve škole a soustředěnost? Nebo chodí za školu a záhadně ztrácí osobní věci a peníze?

Jak to vidí rodiče?

Zkušenosti se šikanovaným synem popisuje jedna z maminek: “Já šikanu zažila u syna, bohužel musel dochodit devátou třídu na jiné základní škole a to bylo hodně těžké, kvůli šikaně málem propadl z dějepisu, naštěstí mu pomohla učitelka, která taky byla šikanovaná. Sice jsem pak slyšela, že je bonzák, ale bylo to lepší než dostávat rány, kdyby uměl sebeobranu profesionálně, asi by působil silněji a něco takového se mu nikdy nestalo. Horší je, když je těch silných víc na jednoho, tak pokud nemáte kamarády, tak je dobré mít alespoň svědka, který situaci dosvědčí.”

“Já si myslím, že nejzásadnější u šikany je nebát se svěřit - hlavně rodičům, kteří můžou ledacos udělat (i kdyby to mělo být přeložení na jinou školu). Taky pak záleží, jak se k tomu budou stavět samotní pedagogové, nicméně pořád je podle mě důležité, aby se o tom vědělo - jinak se nedá dělat zhola nic,” přidává svůj pohled na věc další uživatelka Modrého koníka.

“Taky jsem měla dilema jak vyřešit, když mi syn říkal, že ho ve školce spolužák štípe. Zjišťovala jsem, jestli to dělá často a jestli všem a vypadalo to, že si vybral jenom našeho syna. Takže jsem mu poradila, že až mu bude příště něco takového dělat, ať mu jasně řekne, že ho to bolí a ať přestane. A pokud to udělá znovu, ať mu vrátí to samé, aby pochopil, že to bolí, je to nepříjemné a dělat se to nemá. Plus následoval dodatek, že to může dělat jenom těm zlobivým klukům, kteří si začali a že to nesmí nikomu dělat sám jen tak. Ono je sice pěkné nechávat řešení této situace na učitelce, ale kolikrát k tomu může dojít někde, kde učitelka nebo jiná autorita není a dítě se bude muset spolehnout samo na sebe a bránit se.”

Co můžete jako rodič udělat?

Pokud se jako rodiče dozvíte, že je vaše dítě je šikanováno, podstupte s ním následující kroky. Zjistěte, co se opravdu děje, co agresor vašemu dítě dělá, jak mu ubližuje. Zjistěte také, proč šikana vznikla a co je jejím spouštěčem. Je vaše dítě něčím odlišné? Nebo je vylučováno z kolektivu? V tuto chvíli musíte dítě ubezpečit, že vy ho máte rádi, že je skvělé a poradit mu, jak se do kolektivu znovu zapojit. Otázkou je, jestli dítě podporovat v tom, aby se bránilo. Slovně určitě ano, říct agresorovi, přestaň, nelíbí se mi to, nedělej to. Ohledně fyzické obrany je to těžší, jelikož vymýtit agresivitu další agresivitou není úplně to pravé ořechové a v dítěti by to pak mohlo vyvolat “touhu” oplatit zacházení s ním dalším dětem.

Ze všeho nejdůležitější je vysvětlit dítěti, že za každé situace je potřeba se obrátit na někoho dospělého, komu důvěřuje, koho má rád a kdo mu pomůže jeho situaci vyřešit. V krajních a vygradovaných případech (hlavně u starších dětí) je vhodné se obrátit na vedení školy, případně změnit školu úplně.

“Řešila jsem se synem to samé - nebránil se a jen brečel. Psycholožka mi řekla, že k bránění patří i to, že případnou ránu vrátí. A já s tím souhlasím. Vždyť my bychom to tak udělali taky, pokud by na nás někdo "zaútočil", nestáli bychom jen tak a nemluvili bychom útočníkovi do duše, že se nám to nelíbí. Útočné dítě musí vědět, že pokud si na někoho dovolí, že jednu schytá, jinak si bude dovolovat čím dál víc. Snažím se to synovi vštěpovat, prvně taky nechtěl, ale i psycholožka se do něj obula, že si nesmí nechat ubližovat ani slovně, ani fyzicky. Pokud někdo někoho bouchne, musí se mu to vrátit zpátky, to je přirozená obrana, ne že tím učíme naše dítě být agresivní,” vypráví jedna z maminek šikanovaného syna.

Co když je vaše dítě agresor?

V opačném případě, když vaše dítě má nakročeno stát se agresorem a šikanovat slabší, je také potřeba zasáhnout. Opět je na prvním místě komunikace s dítětem a snažit se vysvětlit situaci. Pokud to nezabere, obraťte se na dětského psychologa nebo upozorněte učitele ve školce a ve škole, ať dá na chování vašeho dítěte pozor.

“Já mám opačný problém - dcerka, 5 let, má našlápnuto šikanovat. Všimla jsem si toho o prázdninách, má tendenci všem rozkazovat, je hodně silná osobnost - děti s ní chtějí kamarádit, ona si toho je moc dobře vědoma. Rozhodně to není tím, že by měla nějaké super oblečení, nebo hračky, nebo já nevím co. Ale má tendenci se někomu posmívat a vím, že s jednou holčičkou jsou velké kamarádky, ale zároveň moje dcera se jí občas posmívá (třeba že má hnusnou barvu kalhot) a ta druhá samozřejmě pláče a mrzí ji to. Dcera se jí sice pak omluví, je to pořád dokola. Mluvila jsem s ní o tom několikrát, různé poučné příběhy a pohádky jsme si četly, ze zoufalství jsem se jí taky párkrát posmívala, aby věděla, jaké to je. Myslela jsem, že už je to lepší, ale dnes mi říkal tatínek té holčičky, že se jim to už nelíbí a že se bojí jít do školky, aby se jí má dcera neposmívala. Uf. Bylo to hrozné to poslouchat.”

Pokud se šikana vyskytne ve vašem okolí, ať už z pohledu rodiče agresora nebo oběti, určitě zasáhněte. Zachovejte klidnou hlavu a nestavte se k tomu zády! Mluvte s vaším dítětem, mějte otevřené vztahy a řešte vše upřímně.

Úplně nejhorší je ale neinformovanost učitelů a nezájem cokoliv napravit,jen výmluvy jak nic nemůžou dělat,nebo což byl náš případ už ze školky podporováni děti a trestání šikanovaného,a protože se bránil jak uměl tak se ho radši ze školky zbavili než by doporučili odklad,bohužel tohle vyšlo najevo pozdě a tak teď bojujeme ve škole s nasledky

23. zář 2018

Nemyslím, že by šikany přibývalo - šikana byla a vždy bude, jen se o ní teď mluví daleko víc než dřív, což je vlastně pozitivní jev. Já sama byla její obětí už v 1. třídě, moje máma si tím taky prošla. Ano, z introverta extraverta neuděláš, a to ani výchovou v prvních letech života - temperament je zkrátka vrozený. Co se trénovat dá, to jsou sociální dovednosti, ale to přichází až s věkem..

23. zář 2018

Jinak v případě autorky bych určitě zvažovala změnu školy...

23. zář 2018

@marecek4 to je šílený ☹ je mi to moc líto, mohla bys o tom napsat více? Já se tohoto strašně bojím....za rok nás čeká 1.třída....ten náš troubelínek je dobrák od kosti, komediant, ale nechá si všechno líbit a ostatní toho dokážou nehezky využít...

23. zář 2018

Ono není moc co psát,co se děje jsme se dozvěděli úplně náhodou,když se sami aktéři pochlubili staršímu bráchovi co malýmu vyvádějí a jak se jim líbí když se pak vzteká,do té doby jsme slyseli jen stížnosti,že malý oststnim ublizuje-na dotaz co tomu předcházelo žádná učitelka neodpovedela,po návštěvě psycholožky jsme se dozvěděli že je maly dlouhodobě sikanovany,a vzhledem k tomu,že přesile se samozřejmě neubrání tak to vrací náhodně podle příležitosti,ale že to měly zjistit právě už v té školce,a ne jo ještě trestat a zavírat o samotě do kuchyňky,teď prostě už když cítí podobnou situaci jedna jak se to naučil,no opět se vyskytl ve třídě problém,ale tam hral i věkový rozdíl aktérů,přece jen desetiletý kluk má jiné myšlení než ti osmileti

23. zář 2018

@koncita celkově si myslím,že problém je někde úplně jinde,ve škole nic učitele neřeší,protože nesmí nic,můžou vlastně jen žalovat na děti,a ty se samozřejmě o samotě chovají úplně jinak,takže rodiče pak nevěří,že by jejich dítě mohlo ubližovat druhým,spolupráce mezi školou a rodinou,a celkově společná výchova jak to bylo za nás je dávno ta tam a mám za to,kdyby tohle začalo fungovat aspoň zčásti jako dřív,tak by těchto problémů ubylo,ono je totiž i dost nesmyslný něco řešit až doma,když tomu člověk většinou neví ani hlavu ani patu už jen tím,že přece nemůžete být ve škole,když musíte být v práci,a učitelé nemají žádnou páku na zlobivý děti krom poznamky

23. zář 2018

@marecek4 Ahoj, pracuji ve školství a jak jsem psala - sama jsem byla kdysi obětí šikany a obávám se, že jádro problému (agresor) tkví skoro vždy v rodině. Škola má především vzdělávací funkci, výchovná funkce je doplňující a její "gró" pochází vždy z rodiny. Škola nemůže nahradit rodinu, i když je samozřejmé, že učitel by si měl všímat, jaké jsou vztahy mezi žáky a snažit se je usměrňovat. V případě šikany je nasnadě jednoznačně razantní zásah.
Spolupráce učitelů a rodiny tak jak to bylo za nás...to nevím - nemyslím, že to dřív fungovalo. Když jsem se jako malá po x měsících šikanování svěřila učitelce, řešila to tehdy pouze tak, že trojici, která mě šikanovala na chvíli demonstrativně postavila "na hanbu" - nemusím asi dodávat, že to celou mou situaci ještě zhoršilo. Rodiče to tenkrát neřešili skoro vůbec - měli pocit, že jde jen o takové nevinné dětské pošťuchování..pojem šikana byl v podstatě neznámý.
Reakce učitelů, tak, jak ji popisujete, je ovšem v dnešní době pro mě zcela nepochopitelná (zavírání do kuchyňky je úplně zcestné - totalitní přežitek možná z doby, kdy my jsme byly děti. Nic by to neřešilo ani v případě skutečného pachatele, natož oběti). Pravda je , že šikana je často obtížně řešitelná i pro učitele - neříkám, že se nedá dělat vůbec nic, občas to lze zvrátit, promluvit s dětmi i s rodiči, ale v mnoha případech - a možná jich bude většina - je jediným řešení skutečně změna kolektivu, potažmo školy. Držím palce, ať je lépe.

23. zář 2018

Muj komentar bude nepopularni, tak ho nebudu moc rozvadet. Ale jako byvala obet velice tezke a dlouhodobe sikany, ktera na me zanechala nasledky a sveho casu mi znicila dospivajici zivot vim, ze to se stat memu diteti, budu to resit hodne razne a nejake zvasty tech typu ucitelu, kteri maji sikanu tendenci kryt by me nezajimaly. To co jsem si zazila uz u sveho ditete nedopustim. Ten kdo zazil sikanu, tak vi, jaky demon skrze agresory to je.

24. zář 2018

@urtica Za ní hned tou spolupraci-za nás teda fungovalo,že pokud jsi něco provedla,tak trest v nějaké podobě přišel hned,dnes se většinou prohřešky řeší až na třídních schuzkach,jen ty větší učitele napíšou do žákovské nebo denicku,je to ve výsledku tak,že sami učitele si podrývají tímto svoji autoritu a postupem času si pak děti dovolí to co si dovolí,vím,že je to teď tak nastavené,ale zas říkám,že za to si rodiče můžou sami,svým přístupem že vzali učitelům veškerá práva,ano hlavní věc rodičů,je vychovat své děti,ale na druhou stranu pokud se v tom ve školce a pak ve škole nepokračuje,je to většinou na nic,vždyť si spočítejte kolik času dětí dnes ve škole tráví,družina ráno,škola,družina odpoledne kolikrát do čtyř pěti hodin a jak je v tuto dobu mají vychovávat rodiče?tady vidím právě prostor pro tu spolupráci a návaznost jako za nas

25. zář 2018

@biedronka10 taky jsem si užila svoje-vysoka,brýlatá,ne moc hezká a už bylo téma pro ostatní,a posmívání byla ještě paráda,sebevědomí dodnes na bodu mrazu,sice už znám cestičky jak se z toho vymanit,ale občas přijdou chvíle kdy je vše zpátky,ale na děcka si sahat tímto způsobem nenechám,u nás škola taky nic moc neřešila,tak jsme si našli cestičku sami a dcerka vyšla jako vítěz po všech stranách,s malým je to jiný,ten už má díky školce,která to tutlala a sváděla jen na něj už návyk obrany a musí z toho vyrůst a přijít na jiný způsob,jak se s takovým jednáním vyporadat

25. zář 2018

@marecek4 u me me sikanoval i jedna ucitelka, nez sama skoncila na psychiatrii. Ja byla zase mala, opalacana, takze rizek, spekoun a prase byly obvykle moje jmena. Zakladka to tutlala a otacela prpti me, protoze iniciatorem a predakem sikanovaci skupiny byl syn v te dobe starosty. Moje matka to nakonec resila po svem. Vlitla na rodice, vlitla na kluky i spoluzacky udelala vyrval a pomohlo to. Sice jsem pak byla stredem posmechu, ulze jsem mamincin mazanek ale utlumovalo se to. Jem ja v te dobe z toho propadla anorexii a z oplacane ale zdrave holky byla vyzibla troska s chlupama vsude, 32 kg a zimnici i pri 25 °C. O zmrsenym ms cyklu ktery ani nenajel nemluve a x dalsich komplikaci. Dnes je zazrak, ze nasledku mam jen par a jsem relativne zdrava. Ale vlastni dote tohle zazit nenecham, to pujdu pres mrtvoly vrrrr.

25. zář 2018

@urtica tak my jsme plne funkční rodina a naše dcera byla vždycky usměvava a plna kamarádů. První 2 roky jsme nic v MŠ neresili;pak ze strany školky došlo k prosetrovani,zda je po nemoci dcera ok (šla 3 dny po tom,co byla usxhopnena),před celou školkou. Kdyby mi to dcera neřekla, nevím o tom!plus volaly uc. čtyřem MUDr. Kdyz jsem se ptala, vše ok.od te doby nechtěla do školky, Dlouhé rukávy, deti se ji posmivali, že šla nemocna do školky. Následující rok byla dcera spíše na pokraji a 4 sikanozni ji dokonce na besidce před vsemi kopali. Uc. I rodiče ok, vše fajn,dcera v pohodě prý. Nastoupila do 1.tr.,tam skupinky deti, které se znali, 1 sk. ze školky. Byla jsem stastna,ze se tesily s kam. (ne ze skolky),ze budou sedět spolu.Bylo to super,ale první týden je presadila k zlobilcum. Její kam. tam má skupinu ze světa školky, a tak je ok.ale dcera už je nejista, a tak tam vlaje.prominenty, se kterými se účastnil zná nechaLa spolu.ty by to bolelo min...Když jsem za ni byla,nechtěla poslouchat a vše obrátila proti nám. Dcera začíná byt negativní a začíná od těch asociaLu, se kterými sedi, chytat manýry, jako sprosta slova...učitelka nechce nic připustit, že to má tezsi,když jsou partičky a ona těžko se za nimi dostane.mam neurozu a nevím, jak tohle dopadne,už nemyslím na nic jiného. Z tak usmevave a kamaradske holky,která je inteligentní a sportovne nadana se stává negativni, uzavřená a az zla osubka. ..

25. zář 2018

@marion2017 To je mi moc líto, netušila jsem, že tolik učitelů tuto problematiku zlehčuje a bagatelizuje - když ty příběhy čtu, jímá mě z toho hrůza. Jinak - k těm rodinným poměrům - nemyslela jsem ani tak rodiny obětí, ale rodiny agresorů...tam bývá - většinou - z mojí vlastní zkušenosti - nějaký problém. Jiné je to s "nohsledy" - to bývají často děti z normálních rodin, ale nechají se strhnout a už se vezou - pořád je pro ně koneckonců výhodnější být takovým nohsledem než šikanovaným. Dcera se chová logicky - chce zapadnout. K tomu, aby se dítě stalo obětí stačí poměrně málo - větší citlivost, nějaká odlišnost někdy může být i pozitivní. U mě to byla třeba hodně uzavřená povaha a sociální neobratnost. Bohužel moc neporadí, když už k šikaně dojde, vyžaduje to opravdu plnou spolupráci dětí, rodičů, učitelů a často i ředitele. Mně tenkrát pomohla změna kolektivu, ale jak je vidět, ne vždy to zabere.

25. zář 2018

@urtica před necelými dvěma lety bych nevěřila, že tohle budu rešit. Už vůbec ne,ze pedagogové budou preziravi. A všichni tuhle školku miluji,jelikož konkrétní věc neresi nebo jsou to kamarádi ředitelky. A tak jsem asi mimo. Na dceru si pak za sedly, do te doby mi ji jen chvalili, dokonce me zaatavovaly uc.z jiné třídy, jak je sikovna a skvěla. .Nevím nevím. .jsem v šoku, jak funguje protekce,deti známých jsou spolu a nas ostatních deti jsou na zklidnění pro asocialy. .

25. zář 2018

@urtica jo, DCERA když vidi, jak funguje agrese,tak začíná používat. ..

25. zář 2018

Začni psát komentář...

Odešli