Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.

    Před malou chvíli se mi stalo něco neuvěřitelného. Byla jsem s Maximem ve vaně a volám na Petra ať už si pro něj jde. A přes zavřené dveře slyším "Počkej, ještě tu nemám ani uklizeno" Vůbec jsem nechápala co se děje a v jaké scifi se to kolem mě odehrává. On, který si není schopen umýt po sobě ani talíř, dobrovolně uklizí?

    Svatební deník, díl III 😀 Dneska mi přišel první balíček s věcmi na svatbu - stuhy na auta, vývazky a balónky. Z dalších dvou obchodu na mě asi kašlou. Včera jsme šli kupovat boty. Nikdy bych nevěřila že jedna z nejtěžších věcí na svatbě je vybrat boty pro mého chlapa. Nad většinou ofrňoval nos a choval se jak puberťák, že tohle on nosit nebude, že je to prý trapné. 😀 Jeho představa obuvi k obleku byla opravdu šílená a já myslela že jsem v tom obchodě za trest, ale zvládli jsme to a dneska si je objednal. Jinak pořád nevím kdo mi upeče ty koláče, už mám tip ale že by to bylo něco z čeho bych byla úplně na větvi se říct nedá. A jako třešnička na dortu... dneska pod náma rupla postel 😀 Takže máme rošty v obýváku za sedačkou a postel připravenou na reklamaci. No nevím jak tu reklamaci uznají, ale Petr reklamuje naprosto cokoliv co se nám doma zničí. Takže dneska spolu bude spát jako v době kdy jsme spolu začínali bydlet......na zemi 😀

    😀

    "Co v životě dáš, to se ti časem vrátí.." Toto se mi dnes potvrdilo.

    Je už to nějaký čas kdy jsem v nějaké facebookové skupině - něco jako Humans of Prague akorát z Ostravy- četla příběh bývalého děkana Obchodně podnikatelské fakulty v Karviné. Po 22 letech přišel o práci protože katedra společenských věd byla rozpuštěna, propadl alkoholu a časem skončil na ulici. Tehdy ho vyzpovídala nějaká dívka který tento příběh na facebooku zveřejnila.

    A dnes jsem na idnes.cz našla o něm článek, který mě skutečně dojal. Tady je úryvek z něj...

    " Toho si všimli bývalí Fialovi studenti. A rozhodli se, že oblíbeného kantora, mimochodem absolventa výsadkářského kurzu v armádě, který předtím běhal maratony a vzpíral, ve štychu nenechají. Ze dne na den se jich shromáždilo na dva tisíce - sociální síť Facebook v tomto případě pomohla k rychlému zkontaktování. Studenti dokázali v duši bývalého pedagoga zažehnout jiskru, o niž se předtím marně pokoušela terapeutka v protialkoholické léčebně. Na „Bohušovu“ záchranu založili fond a učitele si předávali jako štafetový kolík: nejen se zajištěním noclehu, ale i s programem: tu hvězdárna, jindy prohlídka zámku. Přeučili ho z vína na pivo. A začali omezovat dávky. Jeden z bývalých žáků Josef Halamík mu nabídl práci ve své firmě, pronajal mu byt. Další bývalá studentka mu pomáhá s vařením, praním a uklízením. „Je na mateřské a jezdí za mnou až z Hodonína i s dvouletou dcerou. Přivezla mi ukázat i svůj diplom, který jsem podepsal jako děkan. Solidarita mých žáků je fascinující,“ líčil na sklonku loňského roku užaslý muž MF DNES."

    Tohle mě dneska skutečně dojalo.

    A takhle se vztekám když mě mamka sundá z houpačky..
    #s_maminkou

    Achjo, mě dneska asi odvezou... Vařím si oběd, na lince mám hrnek s vodou z kterého upíjím a druhý hrnek ve kterém mám rozšlehané vajíčka. Ano, chytrým jedincům už došlo co se stalo 😀 Míchala jsem zeleninu a šáhla po hrnku že se napiju a samozřejmě jsem se napila těch vajíček 😀 No fuj

    Víte jaký je největší náznak toho že je nevyšší čas objednat se k zubaři? Když zapomenete jméno svého zubaře 😀

    Svatební přípravy pokračují.. Hledám někoho kdo mi upeče koláče a je to fakt těžké. Buď jsou drahé anebo mi nechutnají. Včera jsem obešla tak deset pekáren a nic. Taky jsem velmi podrobně vysvětlila paní cukrarce jaký dort si představuji. Dneska jsem si byla vybrat šaty a vybrala! Já která se nemůže pro nic rozhodnout jsem si vybrala hned v prvním salónu asi 6te zkoušené šaty a jsou jak stvořené pro mě. Mám radost. A prstýnky už jsou doma 🙂

    Fat doesn't make you fat. Sugar DOES!

    betysp
    29. dub 2016    Čtené 300x

    Proč mi chybí život na vesnici..

    Jdu si vylít srdíčko protože s pěkným počasím to na mě padá překvapivě nejvíce...

    Vyrostla jsem na vesnici. Žila jsem tam do svých, téměř, 19 nácti let. A celé dětství a dospívání jsem byla absolutně přesvědčena o tom že to je to nejlepší co mě mohlo potkat. Milovala jsem to a nikdy, opravdu nikdy, jsem nezatoužila bydlet ve městě. V zimě jsem milovala hory sněhu, na jaře jak všechno krásně kvetlo, mohla jsem chodit bosa do schránky anebo si jít lehnout do trávy kdykoliv mě to napadlo, a v létě.. V létě to bylo naprosto dokonalé... Čerstvý rybíz, jahody, angréšt, maliny,.. Stáli jsme u keřů a přímo si to dávali do pusy, celé dny jsme strávili v bazénu a na večeři si grilovali maso nebo ryby, slyšeli jsme jen zvuky sekaček a kokrhání sousedova kohouta, žádné auta. A pak jsme museli dům z vážných rodinných důvodů prodat.

    Ze začátku mi to ani tak nepřišlo, pracovala jsem a "doma" jsem byla velmi málo a tak jsem nestíhala ani vstřebávat to že bydlím ve městě. V králíkarně, jak jsme tomu v dětství s oblibou říkali.

    Od té doby co jsem doma se to ale změnilo. Nenávidím to tady. Nenávidím žít v bytě a někdy mám pocit, že se tady vyloženě dusím. Nesnáším jak slyším televizi od sousedů a nebo  někoho jak dupe po schodech, nesnáším opilce kteří, zvláště v létě, řvou pod okny, nemám ráda hluk z dopravy, chybí mi moje zahrada, chybí mi možnost strávit celý den venku a domů jít jen na wc, chybí mi zvuk sekaček, vůně čerstvě natrhaného libečku nebo čerstvě posečené trávy, chybí mi to jak jsem mohla chodit bosa,.. Občas se tu cítím jako vězeň.

    Můj chlap část svého dětství taky žil na vesnici, ale nesnáší to tam. Proto nechce slyšet ani slovo o tom, že bychom se tam měli stěhovat. Občas mu řeknu jak mi chybí to bydlet na vesnici, ale mám pocit že i kdybych se mu svěřila více tak stejně nedokážu pořádně vyjádřit to jak neuvěřitelně mi to chybí a jak mě to v bytě ubíjí.

    Poplatek na matrice zaplacen, záloha v restauraci zaplacena, fotografka zaplacena, prstýnky vybrány,.. Ono to vypadá že se vážně budeme brát!!! 🙂

    Prosím o váš názor. Chtěli bychom se v srpnu vzít. Můj "skoro švagr" se, ale žení na začátku července, svatbu mají naplánovanou dlouho a my tak trochu přemýšlíme zda by jim to nemohlo nějak vadit. Samozřejmě se zeptáme i jich, jen by mě zajímal i názor "veřejnosti" 🙂

    Ikdyž hodně cvičím tak běh nebyl nikdy má silná stránka. Občas jsem si šla zaběhat ale mé maximum bylo 6 kilometrů a funěla jsem u toho jak lokomotiva. Dneska chlap řekl "Jdeme běhat", chtěl vyzkoušet své nové běžecké boty. Já zavezla Maxima k mamce a cestou domů jsem si říkala do čeho jsem se to nechala uvrtat, úplně jsem se viděla jak doběhnu na přehradu (2 km od baráku) a budu nadávat a k tomu budu protivná. Trochu jsem si přála aby začalo pršet, ale zároveň jsem se těšila že strávíme zase nějaký čas jen my dva spolu.

    Vydali jsme se na cestu.. Já jsem se rozeběhla, měla jsem za sebou 500 metrů, kilometr, kilometr a půl, už jsem se blížila k přehradě když jsem si říkala že dneska to jde nějak samo. Cítila jsem se perfektně, vůbec jsem nefuněla a vydržela jsem si s Petrem i povídat. Pravidelně jsem oddychovala a když jsem přibíhala na přehradu tak jsem byla přesvědčena, že dneska to určitě půjde. A ono to opravdu šlo. Dohromady jsme zaběhli 9 km, a skoro jako nic, klidně bych běžela dál.

    Cítila jsem celou dobu mezi námi takové spojení, věděla jsem že tam je se mnou a že to všechno bude v pořádku. Byl to pro mě dokonalý okamžik za hodně dlouhou dobu. Měla jsem ze sebe takovou radost a nakonci byla tak zaplavena endorfiny až to skoro bylo neskutečné. Nikdy bych neřekla že já, naprostý běžecký antitalent, je něčeho takového schopen. Jsem ráda že mi osud přivedl do cesty člověka který mě, někdy i beze slov, motivuje být lepší a lepší. Neuvíznout v průměru a překonávat své možnosti.

    Vím, že jsem už tady podobnou fotku dávala ale ta fotka na levo je má výchozí.. Pár let stará fotka která mi tehda řekla, že prostě musím něco změnit..Tehdy jsem hledala sama sebe, nebyla jsem spokojena se svou prací, se svým vztahem, nevěděla jsem vlastně "co je moje poslání", pro co mám žít, jednoduše jsem nebyla šťastná. Byla jsem taková hromádka neštěstí a připadala si k ničemu. Tehdy jsem se rozhodla změnit svůj vzhled a jsem přesvědčena o tom, že ten první impuls změnit svůj vzhled může za to, že jsem změnila úplně vše. Teď jsem tak šťastná jako nikdy. Cítím se opravdu naplněná. Mám domov (pro někoho samozřejmost, ale pro někoho kdo dva roky musel žít střídavě na třech místech to tak samozřejmé není), mám úžasnou rodinu, dokonalé dítě, práci která mě naplňuje,.. Myslím si, že tohle všechno jde v ruku v ruce. Mám naprosto jiný pohled na svět, na jídlo, na sebe samou. A tohle je pro mě důležitější změna než vzhled.

    Miluji knihy a takhle to dopadá když mají v knikupectví slevu 30% 😀 A zítra jdu ještě pro jednu kuchařku kterou dnes už neměli ale zítra dojde 😀

    A ještě jedna ze včerejška... Byli jsme v obchodě, chlap si vybíral nové boty na běh. Prodavačka se mu vážně věnovala, probírala to s ním, chodila mu pro jiné velikosti a jiné modely, atd..

    Chlap: Ty joo, ta se mnou teda má práci
    Já: Cože!?!?
    Chlap: No jako že kolem mě tak líta
    Já: A to že já kolem tebe lítám doma už pár let nestojí za uznání?

    Podotýkám že předtím než jsme šli do toho obchodu tak jsme se chytli kvůli toho že jsem všechno musela udělat za něj :D

    Já: My máme ale krásné dítě
    Chlap: Jo no, taky si občas říkám že zrovna my máme tak pěkné dítě
    ?!?!?!
    Tím chtěl říct co? Jako že jsme oba škaredí? 😀

    Dnes jsem chtěla říct větu "Tak jsem zjistila, že je Maxim v tomhle opravdu po tobě" ale omylem jsem pronesla něco jako "Tak jsem zjistila že Maxim je opravdu tvůj" A hned byl oheň na střeše 😀

    betysp
    31. bře 2016    Čtené 1055x

    10 věcí které mi o mateřství nikdo neřekl

    1. Nikdy a nikde už nebudete sami, ani na WC!

    2. Kupovat hračky je zcelá zbytečné pokud máte doma mobil, tablet, ovladač od televize, boty, plastové láhve,.. To vše dítěti stačí k zábavné hře a zajímá ho to mnohem více než hračky.

    3. Jakmile se dítě začne plazit tak už nemusíte vytírat.

    4. Když jdu někam bez kočárku tak jsem slečna, s kočárkem mladá paní.

    5. Chcete-li zvýšit zájem o svou osobu tak stačí jít po (malo)městě s dítětem v nosítku, zájem máte zaručen.

    6. Váš denní “to do list” se změní z “uklidit koupelnu, uklidit kuchyň, přeskládat skříně, jít na dlouhou procházku,..” na “uvařit, najíst se, ostříhat Maximovi nehty,..”

    7. Že dítě si bude cpát do pusy hlínu, špinavé boty, a kdyby mohl tak i odpadky z koše do kterého se snaží dostat, ale polévku z bio mrkve a jáhlu bude s řevem odmítat.

    8. Že se budete celý život už jen bát...Ze začátku zda to zvládnete, zda dost jí, zda nemá hlad, jestli mu není zima nebo vedro. Později se budete bát aby nestrkal prsty tam kam nemá, nepřivřel si je do dveří, nebo do zásuvky, aby při pokusu o postavení se nespadl a nebouchl se do hlavy, aby se mu v životě nic zlého nestalo, aby zvládl nástup do školy, aby ho nešikanovali, aby měl v životě štěstí na hodné lidi, aby byl zdravý, aby mu nikdo neublížil, aby se mu dařilo, atd...

    9. Že budete alergičtí na otázky typu “už sedi, už leze po čtyřech, už má zuby, už mluví?”, protože si je neodpustí žádná návštěva ani lidé při náhodném setkání.

    10. Že mám pocit, že jinde je to jinak. A ono asi není...


    A co nikdo neřekl vám? 🙂

    Je tu ještě někdo vzhůru? Chtěla bych znát váš názor. O půlnoci na nás někdo zvonil, říkala jsem si že asi nějaký ožrala tak jsem to nechala být ikdyž mě to trochu rozhodilo. Ale za 40 minut znova a dokonce 3x za sebou, než jsem vzbudila chlapa (který spí se špunty v uších) tak to přestalo, vyřešil to tak že zamknul, nechal klíč v zámku a šel spát. Já jsem ale vystrašená, při každém zvuku sebou škubnu a spát mi fakt nejde. Kdyby to byl někdo koho známe a potřeboval by pomoc tak by nám snad zavolal na mobil. Nevím co si o tom myslet a jsem vystrašená.

    Můžete mi prosím doporučit nějakého opravdu dobrého fotografa z Ostravy, Frýdku-Místku nebo Havířova? Jediná podmínka, aby si za hodinu nebral 4000 kč 😀

    Vím, že to co se stalo dneska je hrozné a nechci to podceňovat jen chci říct, že kdybychom se měli všeho bát tak v životě už nic neuděláme. Já se nebojím. Protože mnohem více lidí denně umírá na dopravní nehody než na terorismus. Nebo to co se stalo v Uherské Brodě, jdete na oběd a vtrhne tam nějaký šílenec se zbraní. Nebo si v noci spíte a váš dům vyhodí do vzduchu nějaký šílenec jako ve Frenštátě. Kdyby se toho všeho měl člověk bát tak neudělá v životě nic. Nesedne do auta, nevyjde ven mezi lidi, nepojede na dovolenou a stejně nemá záruku že se mu nic nestane.

    Na mé facebookové stránce www.facebook.com/jidelnickynejenpromaminky od pondělí rozjíždíme hubnoucí výzvu tak se k nám můžete připojit pokud chcete a můžete i něco vyhrát 🙂

    Děkuji za 90 palců u mého blogu a posílám srdíčko 🙂

    Někdy si připadám tak moc silná aneb pokračovaní jednoho z mých minulých příspěvků 🙂

    Můj chlap volá na zubní pohotovost "Mám váček na dásni a teplotu 37,1!" 😀

    Tak jednou za čas si i dopřeji něco nezdravého, a ten den nastal dnes. Náš mexický oběd, přišel můj bratr se sestrou tak jsme se rozšoupli. Huevos rancheros, BBQ nachos, Tex mex žebírka, tacos s dušeným vepřovým a naprosto dokonalé Churos. No jo, musím se pochválit, povedlo se mi to 😀

    Po dlouhé době jsem si udělala radost v jiném obchodě než ve zdravé výživě... Ikdyž.. 😀 No teď už aspoň bude ten poradce co to vím 😀

    Mám trochu nostalgickou náladu. Dnes je to přesně dva roky co se můj život obrátil o 180 stupňů. Den kdy jsem si řekla dost. Možná už mě nebavilo to jak jsem byla věčně unavená, bez nálady, to jak mi bylo často špatně od žaludku anebo jsem se na to už prostě nemohla dívat. Pamatuji si na ten den jako kdyby byl včera, jak se mi v práci udělalo tak blbě z jídla že jsem si řekla že takhle už to dál nejde a cestou domů si místo coly a čokolády koupila rybu a salát.

    Za ty dva roky se toho hodně změnilo (nejvíc samozřejmě to, že máme Maximka), ikdyž cíl byl zhodit jen pár kilo. Změnila jsem stravu, začala jsem sportovat a díky tomu se pomalu dostala k práci která mě naplňuje více než jakákoliv předtím (výživové poradentsví). Můj cíl se změnil. Najednou pro mě nebyl cíl zhodit jen pár kilo ale najednou pro mě byl cíl moje cesta. Pomoct ostatním. Poradit jim a pomoct jim aby pochopila, že DIETA vám nikdy nedá to co ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL. Ono se to možná zdá hrozně těžké ale přitom to je hrozně jednoduché. Já byla z těch co byla schopna vypít dva litry coly na posezení, co nedodržovala žádné časy jídla, do tří odpoledne jsem nejedla a pak jsem snědla všechno co jsem našla. Byla jsem z těch co do sebe nacpali skoro všechno. Nedokázala jsem si představit život bez coca coly, hranolek s tatarkou a chipsů. A teď? Teď mi je blbě po jedné skleničce coly a chipsy ani hranolky jsem neměla ani nepamatuji. Né že bych si je odpírala. Prostě je nechci, nepotřebuji je, nemám na ně chuť. A tohle může dokázat kdokoliv z vás. Ať je vaše závislost jakákoliv. Třeba taková jaká byla ta moje na coca cole.

    Našla jsem se ve zdravém jídle, objevování nových, skvělých, chutí o kterých jsem neměla ani ponětí že existují, protože všechno mi vždy překryly hromady cukru a soli. Miluji vymýšlení nových receptů a miluji pomáhat lidem kteří se touží vydat po stejné cestě jako já. Nejsem ale žádný fanatik co by na obědě u babičky odmítl jídlo s tím, že nejí knedlík. U babičky si dám knedlo-zelo-vepřo a pak klidně zákusek, na Vánoce jsem se neomezovala, občas si dopřeji čokoládu nebo si udělám lasagne. Ale vím kde je moje hranice.

    Zrovna jsem se asi dostala do fáze ve které jsem chtěla být, tím nemyslím vzhled ale to že jím zdravě, sportuji a beru to jako přirozenou součást sebe. Stalo se to mým životem. Cítím se ve svém těle tak jako nikdy předtím. Cítím se zdravá, silná a plná energie. Kdyby mi někdo někdy řekl, že nejlepší postavu svého života budu mít po dítěti tak bych si asi klepala na čelo. Zvlášť pokud by mi to někdo řekl na střední (první foto). A je neuvěřitelné a zároveň, pro mě, naprosto šokující to že první a třetí fotku dělí 27 kg!!! Ta první fotka je tedy na střední, druhá po porodu (v těhotenství jsem hrozně přibrala) a třetí 8 měsíců po porodu. A pak ať mi někdo někdy vykládá že něco nejde 🙂 Já byla člověk který dokázal vymyslet nejvíce výmluv na světě! A moje mamka mi vždy říkala "Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody" a to je svatá pravda.

    A pak, když ujdete takový kus cesty, si uvědomíte co máte vedle sebe za poklad který vás miloval ikdyž jste byla mládě vorvaně.

    Pokud chcete s něčím poradit, pomoct nebo vás prostě jen něco zajímá tak mi napište. Budu moc ráda kdybych si vás mohla zařadit mezi své "hvězdičky" a mohla vám pomoct. Jak vidíte tak to jde..

    „Lidská mysl je schopna dokázat cokoliv, co si vymyslí a čemu uvěří"
    Napoleon Hill