Dnes ráno se mě Vítek ptal, jak se - až budeme staří a umřeme - dostaneme na ten obláček do nebíčka. Nemáme křídla jako ptáčci, neumíme lítat jako letadlo a tak dlouhej žebřík neví, zda koupíme. 😵 A až tam teda nějak budeme, vejdeme se všichni (máma, táta, on a Mája) na jeden obláček nebo budeme muset mít každý svůj? ... Miluju ho, fakt že jo 😵
Tohle me u deti take vzdy dojme.
... a když pak dcerka celou pouť otravovala, že potřebuje koupit balonek... a pak doma si bezeslov zalezla s ním do pokojíčku, namalovala obrázek, nalepila na něj i naší rodinnou fotku, složila a přišla poprosit, abych jí to tam pomohla přivázat, že to chce poslat babičce na nebíčko, aby jí potěšíla.... šla jsem do kolen a bulím z toho i teď když to po půl roce píšu sem. a asi budu i příště, až to budu někomu zase vyprávět...... nebylo jí ani 5 a babičku zná bohužel jen z fotek... tímto mě dojala tak, že to těžko kdo, kdy a kde překoná.....
Jak krásně ty dětičky přemášlí 🙂