Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
avatar
aos
2. říj 2018    Čtené 919x

Další rok domškoly je tu...

Září je fuč, začíná nám říjen a školní rok je v plném proudu... Již jsme se oklepali z těch krásných, bezstarostných, ale i náročných prázdninových dní, již jsme si připomenuli všechno to, co jsme přes ty prázdniny zapomněli... A znovu se dostali do toho správného pracovního tempa 🙂

Občas od někoho slýchám, nebo čtu, že tu školu moc žeru... Že na ty děti moc tlačím, že to všechno příliš řeším, že to prostě beru až moc vážně... A já, když se nad tím zamyslím, říkám si: "Proč vlastně ne?" Tohle je naše domškola, náš život, náš způsob učení a naše organizace roku... Někomu vyhovuje učit se po celý rok (i v létě), někomu vyhovuje dělat si volno jak a kdy se mu zachce, učit se večer, o víkendech... Naprosto respektuji každého způsob, jakým to dělá... My se učíme dopoledne, protože odpoledne míváme kroužky. A také proto, že nám to po ránu lépe myslí 🙂 Samozřejmě ne příliš brzy po ránu. Až tak kolem té deváté, poté, co se v klidu nasnídáme, převlečeme, děti si chvíli pohrají a já si venku provětrám hlavu při ranním poklízení zvířat 🙂 Učíme se v sychravé podzimní a mrazivé zimní dny, kdy je člověk nejraději zalezlý doma, abychom si potom, s příchodem teplých dní, mohli užívat sluníčka, být venku, jezdit na výlety, pracovat na zahrádce... A nemuset i v tyto dny sedět nad učebnicemi 🙂 To neznamená zahálku. I během výletů či práce na zahradě se přece učíme 😉 Pouze už ne v tom klasickém "školním" režimu, ale spíš tak nějak přirozeně, samovolně, tak jak je všem normálním zvídavým dětem vlastní. Učebnice již máme tou dobou dokončené, takže zbývá jen občasné procvičování již probraného učiva, které zabere třeba hodinku obden... A zbývající čas jsme nejraději někde venku 😉

Momentálně jsme tedy v režimu "vysedávání nad učebnicemi". Nejhůře to snáší náš prvňáček, pro kterého je tohle všechno nové, a navíc ani nezažil klasickou školu, takže si toho luxusu v podobě domácího vzdělávání evidetně příliš neváží. Odbíhá, protestuje, mrčí, bručí, nadává, kroutí se jak žížala a vymýšlí blbosti 🙂 Každý den se vyloženě zapotím, ve snaze nějakým způsobem ho zaujmout, přemluvit ke spolupráci, a pokud možno se vyhnout vyhrožování, že když nebude spolupracovat, půjde do školy 😀 To starší děti - třeťák a čtvrťák - jsou úplně někde jinde. Učí se rádi, dobrovolně, zodpovědně... A pomalu se dostáváme k té mnou vysněné samostatnosti, kdy si každý dokáže sám přečíst zadání a sám si s úkolem poradit, i když nejsem zrovna po ruce, protože právě skáču kolem jiného dítěte...

Rozvrh hodin nám zůstal téměř stejný z loňska, neboť takhle nám vyhovuje nejlépe. Střídáme týden češtiny a týden matematiky, od pondělí do čtvrtka máme vždy "dvouhodinovku" češtiny nebo matiky (kromě prvňáčka, ten má "čtení", "psaní" i "počítání" každý den - pochopitelně, musí častěji opakovat a procvičovat 🙂 Ale ten to má celkově trošku jinak, nepracuje celé ty dvě hodiny v kuse, pouze po troškách, tak jak je schopen vydržet se soustředit, ale také podle toho, kdy si já na něho udělám chvíli), pondělí až středa po hlavním předmětu následuje půl až třičtvrtě hodiny angličtiny, a ve čtvrtek místo angličtiny něco jako domácí tělocvik a hudebka. Jelikož kluci ale chodí do kroužků, které tělocvik i hudebku pokrývají (fotbal, klavír, plavání...), je to spíš jen taková sranda, odlehčení... Společně si zahrajeme a zazpíváme písničku, ukážeme nějaké noty, no a pak si třeba zatancujeme na hudbu - to už je zase "domácí tělocvik" 😀 Občas si kluci dají pár přeskoků přes švihadlo, udělají pár dřepů, kotrmelců... a máme "splněno"...

Pátek je projektový den. Probíráme učivo vlastivědy a přírodovědy formou projektů. Aktuálně pracujeme na několikatýdenním projektu, v rámci kterého si tvoříme vlastní velikou mapu České republiky, kam zakreslujeme města, pohoří, řeky... Další projekty jsou již naplánovány, vše jsem si připravovala již o prázdninách, takže už v průběhu roku nemusím nic vymýšlet. Vlastivědu/přírodovědu máme vlastně spojenou s výtvarnou výchovou, protože na dané téma vždycky něco tvoříme (a tím se to vlastně také učíme). Jedeme učivo nejstaršího syna, mladší školáci si odnesou jen tolik, co jsou schopní pobrat... Prvňáček momentálně spíš jen občas proběhne okolo, něco málo pochytí, sám od sebe se rozhodne na námi probírané téma něco namalovat nebo vytvořit... ale úplně všechno s námi v tomto věku zatím není schopen ani ochoten dělat, ovšem evidentně mu to tak stačí a úplně "bez vzdělání" i této oblasti rozhodně také není - pochytí víc, než kolikrát čekám...

Angličtinu děláme také společně. Každý je, i přes stejný přístup a postup, trošku jinde, protože, jak můžu sama pozorovat, nezáleží až tak úplně na mně, jakým super způsobem jsem schopná jim to "tlouct do hlavy" (neberte mě doslovně, nikomu samozřejmě nic netluču, angličtinu se učíme zábavným způsobem a děti si ani nevšimnou, že je jim něco vtoukáno do hlaviček), ale na tom, kdy je dítě k pochopení učiva zralé. Neustálé opakování (samozřejmě s postupným prohlubováním) již probraného je tedy pro nejstaršího syna způsob, jak si své znalosti upevnit, a pro mladšího je to vždy nová a nová příležitost, aby se dostavil ten očekávaný "aha efekt" - když ne dnes, tak třeba zítra... Prvňáček se anglicky učí zatím spíš v režimu unschoolingu - tak jako u vlastivědy/přírodovědy - občas proběhne okolo, občas se přidá (když děláme něco dostatečně atraktivního - např. koukáme nějaké video, hrajeme hru, učíme se říkanku...), občas něco pochytí. Již dnes ale, když se ho zeptám: "Do you like chocolate?" odpoví: "Yes, I do!" 😀 Odpoví jak se jmenuje, napočítá anglicky do deseti, zná anglicky barvy a pár zvířátek... Na začátek první třídy myslím že super 🙂

avatar
aos
31. kvě 2018    Čtené 363x

Akce: Občanské průkazy

Tentokrát z trošku jiného soudku. Jen tak, pro pobavení.

Blíží se léto, a s ním čas dovolených v zahraničí. My, co máme děti, s tím máme také spoustu zařizování a vyřizování a chystání...

Když chcete s vaším dítětem vyrazit do zahraničí, musíte mu vyřídit nějaký cestovní doklad. Např. občanský průkaz. Když máte děti čtyři, tak čtyři občanky.

První krok je najít rodné listy všech vašich dětí. S chutí do toho! Otevřete skříň se všemi důležitými papíry, a hledáte... Po chvíli zjistíte, že nemáte všechny rodné listy pohromadě, ale každý založený v jiné složce, podle toho, k čemu byl naposledy použit. Máte chuť dát si pár facek. Vysypete celou skříň a zapojujete do pátrání celou rodinu. Probrány všechny papíry, fotky, manželův historický očkovák atd., děti jsou ve svém živlu, tolik pokladů na jednom místě ještě neviděly... Vám však do smíchu moc není. Chvílemi už se smiřujete s tím, že možná budete muset ještě i na matriku, protože jeden r. l. je prostě k nenalezení... Ale nakonec se přecejenom najde. Sláva.

Teď už jen uklidit ten bordel, nachystat a sbalit celou rodinu, přemístit se do auta a jede se do města. Než to všechno uděláte,  zjistíte, že už vyrážíte totálně pozdě...

Je středa, a vy za deset minut pět vcházíte do dveří městského úřadu. Je vám naprosto jasné, že v tento čas už nebudete příliš vítáni, a tak tam vejde nejprve manžel sám. Ptá se, zda bude možné ještě teď vyřídit občanku. Jedna z úřednic, ještě stále s úsměvem, odpovídá, že to nebude vůbec žádný problém. Hurá, vcházíte do místnosti i vy, s celým zbytkem rodiny, a hned ve dveřích upřesňujete, že nepotřebujete jednu občanku, ale čtyři, pro všechny děti. Úřednice jásají radostí.

avatar
aos
12. únor 2018    Čtené 2298x

Zápisky z našeho domškoláctví

Od zahájení letošního školního roku již uběhlo pár měsíců a můj poslední článek je již mírně zastaralý, a tak je na čase sepsat nějaký aktuálnější článeček o tom, kam jsme se posunuli, co se u nás změnilo a jak to celé vnímám teď, když jsem již nabrala nějaké ty zkušenosti...

Mám dva domškoláky - třeťáka a druháka, k tomu předškoláka a dvouleté batole. K domácímu vzdělávání svých dětí jsem se rozhodla poté, co mi jednak došla trpělivost s místní školou, jednak jsem zatoužila po svobodě, kterou oceňuji úplně ve všem ve svém životě, a jednak jsem se prostě nadchla pro ty úžasné věci, které jde díky tomuto způsobu života zažít se svými dětmi, pro tu spoustu možností, které nyní máme... A v neposlední řadě můžu svým dětem poskytnout a dopřát individuální přístup, což přináší velikou spoustu výhod. Nemusíme čekat na pomalejší spolužáky při probírání témat, které nám jdou rychle, a máme dostatek času a prostoru věnovat se tomu, čemu potřebujeme... Máme více času na sebe, na své koníčky, můžeme si dny organizovat po svém...

Ovšem abych nepřeskočila něco důležitého, musím v každém případě zmínit, že začátky byly těžké. Těžké je samo o sobě už jenom to, že jsem nezačala s pouhým jedním domškolákem, abych se v tom vůbec nějak "našla", ale rovnou se dvěma, k tomu se snažím věnovat i předškolákovi a získávat si tak mírný náskok na příští rok, kdy už bude také školákem, no a pak nám tady řádí také naše batole, což byl ze začátku asi největší zádrhel. Chtělo se po něm totiž, aby si zvykl, že holt v určitou denní dobu nebude středem pozornosti, že školní pomůcky, ať vypadají jakkoliv lákavě, nejsou úplně všechny na hraní, nebo že po stole, na kterém se starší sourozenci pokoušejí o nějaký takový, dá-li se to tak nazvat, krasopis, se neleze... a nechodí... a neskáče... 

No, trvalo to, ale naše nejmladší dítě už si evidentně zvyklo. Umí se dokonce zabavit samo, aniž by k tomu nutně potřebovalo "školní" pravítko, nebo kalkulačku, nebo lepidlo či fixu... A já už jsem si také asi zvykla, naučila jsem se spoustu věcí, např. přehlížet nepořádek a jiné nepodstatné detaily 🙂 a dokonce mě to baví stále více. Nacházím další a další možnosti, způsoby, výhody... Občas i nevýhody či nedostatky, ale tak už to bývá asi se vším...

Zásadní změna nastala především v našem rozvrhu. Tak např. již nezačínáme před osmou, tak jako na začátku, jelikož před osmou ranní poslední dobou obvykle teprve vstáváme. 😀 Naše vyučování začíná teoreticky o půl deváté, prakticky ale až v devět, protože toho musím po ránu ještě hodně stihnout, mimo jiné poklidit naše zvířata, což někdy zabere celkem hodně času, obzvlášť od té doby, co máme i koně, který není zrovna nenáročným koníčkem... Pokud se nám podaří vstát ráno dříve - a já doufám, že již brzy se do toho zase dostaneme (zpohodlněli jsme přes Vánoce a od té doby se to s námi táhne 😀 ), mohli bychom, konečně podle našeho platného rozvrhu, začínat s učením o půl deváté a nebýt neustále v časovém presu a skluzu 😀

A nyní naše nejdůležitější změna: Inspirovala jsem se alternativním školstvím, a místo několika předmětů denně a skákání od jednoho ke druhému jsem zvolila mnohem poklidnější, a dle mého i efektivnější, způsob výuky, a to, vyučování v epochách. Každý den tedy máme tzv. dvouhodinovku, kdy máme jen jeden hlavní předmět. Jeden týden češtinu, další týden matematiku. Po krátké přestávce následuje cca půlhodinka angličtiny, ve čtvrtek místo angličtiny hudební výchova plus něco jako tělocvik... A nakonec samostatná práce - chvilka čtení, psaní do písanky či zápisek do naší kroniky. To už zvládají kluci sami a já se můžu věnovat vaření. A pátky věnujeme celé pouze prvouce. Pokud tedy začínáme v devět ráno, nejpozději ve dvanáct "už" vařím. 😀 Je to možná pozdě - pro někoho. My jsme zvyklí obědvat třeba ve dvě odpoledne a vůbec nám to nevadí. 🙂 Naše odpoledne bývají z části pracovní, z části odpočívací, z části aktivně prožité, ať už v kroužcích, na zahradě, v lese, v koňském sedle, či u něčeho, co nás baví a zajímá...

avatar
aos
11. říj 2017    Čtené 486x

Malý statek, 4 děti... a jak to bylo dál?

Nedávno jsem se trošičku rozepsala o tom, jak vypadá život na malém statku se čtyřmi dětmi, jak máme zorganizovaný den, jak to u nás celé funguje. Možná to bylo někomu inspirací, pro někoho uklidněním, že nic nemusí být tak složité jak to vypadá, pro někoho pobavením... Pro mě osobně je to ohlédnutím a vzpomínkou, protože život se mění, vše se mění, a co je dnes, nemusí být zítra...

Začal nám nový školní rok a my jsme se rozhodli udělat jeden zásadní krok. Rozhodla jsem se učit své děti doma. Důvodů je víc, např. více volného času pro děti, méně stresu pro mě... Více svobody, lepší přehled o tom co je mým dětem vtloukáno do hlaviček a individuální přístup ke každému z nich...

A tak mám doma třeťáka, druháka, předškoláka a dvouleté batole... K tomu stádo ovcí, koně, psa, kočky, drůbež a králíky. Tohle už si přímo žádá dokonalou organizaci. Nepodcenila jsem to a začala si vše organizovat a plánovat již o letních prázdninách. Ovšem člověk míní, život mění, a tak se mé představy v některých bodech mírně míjí s realitou, náš rozvrh vyučovacích "hodin" jsme museli párkrát změnit (teď už je snad dokonalý), některé své plány jsem musela přehodnotit.

Musím říct, že kromě toho, že je to o dost náročnější, než jsem si představovala, je to především pro mě také o dost víc obohacující, než jsem čekala. V životě by mě nenapadlo, že se díky svým dětem naučím tolik věcí. Že mě jejich individuální potřeby svým způsobem donutí přemýšlet nad takovými věcmi, jako je třeba způsob učení čtení, psaní, matematiky a nebo angličtiny... A že těch způsobů existuje! A pokud chce člověk dosáhnout opravdu úspěchu, musí být schopen mnohdy ustoupit od svých požadavků, představ a plánů a pouze a jednoduše naslouchat svému dítěti.

Kromě toho ale také zjišťuji, že učit jedno dítě je zajisté pohoda, ale učit jich více v různých ročnících je opravdu velmi náročné a troufám si říct, že snad ještě nikdy můj mozek nedostával tak moc zabrat. Velký obdiv tedy patří všem učitelkám dvoj- či trojtřídek, jsem ráda že jednu takovou znám osobně, protože některé zkušenosti je přecejenom lepší od někoho převzít, než je získávat trnitou cestou sama. Co se týče batolete a vymýšlení co s ním, aby nás alespoň občas nechalo v klidu pracovat, tam mi asi nikdo moc neporadí, ale zvyk a čas snad udělá svoje 🙂

Ovšem veškeré naše úsilí také není bez výsledku. Nemůžu sice říct, že je to vyloženě pohoda, jak mnozí zkušení rodiče vyučující své děti doma tvrdí, ale můžu se s klidným svědomím a velkou pýchou pochlubit, že jsou naše děti ve všech předmětech celkem dopředu. Druhák nejspíš nebude mít v češtině ve druhém pololetí co dělat, třeťák počítám tak od dubna se začne nudit... Máme začátek školního roku, ve kterém se naše děti poprvé v životě začaly učit anglicky, a už mluvíme ve větách, tvoříme otázky, odpovědi, zápor, známe minimálně 100 anglických slovíček... Prostě nemusíme meškat čas čekáním na pomalejší spolužáky, veškerý čas i úsilí věnujeme tomu, o čem víme, že nám nejde, nemusíme psát žádné testy ani zkoušet u tabule... Děti škola baví, někdy si s pracovním sešitem sednou ještě v pyžamu, tak, jak ráno vstanou... Jindy se učí samy od sebe, mimo vyhrazený čas, protože je to prostě baví a zajímá...