Akce: Občanské průkazy

Tentokrát z trošku jiného soudku. Jen tak, pro pobavení.

Blíží se léto, a s ním čas dovolených v zahraničí. My, co máme děti, s tím máme také spoustu zařizování a vyřizování a chystání...

Když chcete s vaším dítětem vyrazit do zahraničí, musíte mu vyřídit nějaký cestovní doklad. Např. občanský průkaz. Když máte děti čtyři, tak čtyři občanky.

První krok je najít rodné listy všech vašich dětí. S chutí do toho! Otevřete skříň se všemi důležitými papíry, a hledáte... Po chvíli zjistíte, že nemáte všechny rodné listy pohromadě, ale každý založený v jiné složce, podle toho, k čemu byl naposledy použit. Máte chuť dát si pár facek. Vysypete celou skříň a zapojujete do pátrání celou rodinu. Probrány všechny papíry, fotky, manželův historický očkovák atd., děti jsou ve svém živlu, tolik pokladů na jednom místě ještě neviděly... Vám však do smíchu moc není. Chvílemi už se smiřujete s tím, že možná budete muset ještě i na matriku, protože jeden r. l. je prostě k nenalezení... Ale nakonec se přecejenom najde. Sláva.

Teď už jen uklidit ten bordel, nachystat a sbalit celou rodinu, přemístit se do auta a jede se do města. Než to všechno uděláte,  zjistíte, že už vyrážíte totálně pozdě...

Je středa, a vy za deset minut pět vcházíte do dveří městského úřadu. Je vám naprosto jasné, že v tento čas už nebudete příliš vítáni, a tak tam vejde nejprve manžel sám. Ptá se, zda bude možné ještě teď vyřídit občanku. Jedna z úřednic, ještě stále s úsměvem, odpovídá, že to nebude vůbec žádný problém. Hurá, vcházíte do místnosti i vy, s celým zbytkem rodiny, a hned ve dveřích upřesňujete, že nepotřebujete jednu občanku, ale čtyři, pro všechny děti. Úřednice jásají radostí.

Naštěstí jsou dvě, takže to ze začátku jde jako po másle. Starší děti jsou již celkem 

rozumné, takže ochotně a rády spolupracují. Pak ovšem dojde na nejmladšího, dvouletého. 

Vlezete s ním do boxu, kde se má vyfotit, a tam už na něj čeká stará plastová dětská jídelní židlička zbavená pultíku, na ní komínek knížek, aby bylo 

sedící dítě "větší", a tedy viditelné ve fotoaparátu... a to vše zakryté bílou látkovou 

plenou - prý kvůli bílému pozadí. Celé to vypadá asi jako operační stůl, nebo jako křeslo u zubaře. Přesně to místo, na kterém chce vaše dítě dobrovolně sedět a usmívat se do 

objektivu.

Reakce se dostavuje ve zlomku sekundy po posazení dítěte na onu židličku. Řev, jak 

kdyby ho na nože brali, a definitivní konec jakékoliv spolupráce. Spouští se akce, 

do které se zapojují všechny úřednice, manžel i vaše starší děti: Přesvědčit šprajcnutého dvouleťáka, že mu opravdu nic trhat nebudou, a aby se alespoň na nepatrnou chviličku podíval směrem na foťák, a pokud možno při tom neřval.

Úkol téměř nadlidský, použity všechny hračky, kokina a další atraktivní předměty, které kdo  v místnosti našel, židlička nakonec úplně odstraněna z dohledu, vy v krkolomné poloze, abyste na fotce 

nebyla vidět, držící dítě ve vzduchu, jedna úřednice u foťáku připravená stisknout spoušť... a ač je to skoro neuvěřitelné, ono se to podaří!

Fotka, na které se vaše dítě tváří, jak kdyby právě požilo vodu ze záchodu, a která se 

podařila jen díky pohotové úřednici, která stiskla spoušť přesně ve chvíli, kdy se na půl 

vteřiny bez řvaní zadívalo zrovna tím správným směrem, bude zdobit jeho první občanský průkaz dalších pár let, a vy se radujete, že vůbec nějakou fotku máte.

Všichni si oddechli. Omlouváte se, a pak raději berete děti a mizíte.

Zbývá ještě nakoupit, pak ještě zmrzlina, která se všem rozteče, a konečně domů.

Hurá, pojedeme k moři! 🙂