Kdybyste jen věděli, co vím já...
Milá paní z obchoďáku,
Už jsem to párkrát slyšela, že si rozmazluji dítě. Byla jste přesvědčená, že se nikdy nenaučí být nezávislá. Usmála jsem se na vás, políbila malou na hlavičku a nakupovala dál.
Kdybyste jen věděli, co vím já.
Kdybyste jen věděli, že prvních deset měsíců svého života strávila osamocená ve sterilní kovové postýlce, kde její jedinou možností, jak se uspokojit, bylo sát si palečky.
Kdybyste jen věděli, jak vypadala její tvářička v momentě, kdy mi ji poprvé sestřička ze sirotčince podala, abych ji pochovala – letmé momenty pokoje smíšené s panikou. Nikdy předtím ji tak nikdo nedržel a ona neměla ponětí, co má dělat.
Kdybyste jen věděli, že po probuzení ležela v postýlce a nezaplakala, protože až dosud na její pláč nikdo nereagoval.
Kdybyste jen věděli, že běžnou součástí jejího dne byla úzkost, bouchání hlavičky o tyče postýlky a kývání se sem a tam, aby aspoň něco vnímala a aspoň něco ji upokojilo.
Kdybyste jen věděli, že to děťátko v nosítku je až srdceryvně nezávislé a že spolu trávíme minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky pokoušejíc se přepnout program její mysli, která křičí „trauma“ a „nebezpečí“.
Kdybyste jen věděli, co vím já.
Kdybyste jen věděli, že toto děťátko nyní nespokojeně mručí, když ji položíme a ne, když ji bereme do ruky.
Kdybyste jen věděli, že toto děťátko ráno nebo po zdřímnutí dává najevo, že je vzhůru z plných plic, protože ví, že jeho křičení přivede někoho, kdo ho zdvihne a vymění mu plenku.
Kdybyste jen věděli, že toto děťátko nyní uspává houpání v matčině nebo otcově náruči, namísto toho, aby si usnulo samo.
Kdybyste jen věděli, že toto děťátko rozplakalo všechny okolo, když samo poprvé spontánně požádalo o utišení.
Kdybyste jen věděli, co vím já.
Rozmazlování tohoto děťátka je nejdůležitější práce, jakou jsem kdy měla a je to zároveň i moje výsada. Budu ji nosit o něco delší dobu, anebo tak dlouho, jak mi to dovolí – protože tím se učí, že je v bezpečí. Že někam patří. Že je milovaná.
Kdybyste jen věděli, co vím já...
Originální článek zde:
https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=10209592037176963&id=1209079850
Smutne... Me všichni za noseni obdivuji. A nejvíce cizí lide.. Na letišti byli všichni z nisitka nadseni a ptali se jak se mu tam libi .. Žijeme ted na chvíli v cizině a tady me v obchode taky zastavuji, ale ne aby měli pohorsene poznámky, ale aby se na malého usmáli a pohladili ho a strasne se diví ze je tam tak spokojeny 🙂
Je mi z toho článku hrozne ťažko a je smutné, že si týmto niektoré deti naozaj prechádzajú ☹
Tak to mě dostalo ☹ ach hodně silný příběh.
Je mi z toho strašně úzko :'( děti by prostě měly být šťastné a chráněné, od všeho zlého!!!
Strašně mě to dojalo a oči se zalily slzami. V naší rodině máme taky zkušenot s pobytem v kojenáku. Sestra mého muže tam odložila své půlroční miminko (mohla za to její tenkrát ještě neléčená shizofrenie). Její matka pak asi rok bojovala o svěření svého vnuka do pěstounské péče. Chlapeček byl prý po návratu domů úplně někdo jiný, apatická hadrová panenka s prázdným pohledem. Obdiv všem, kdo chtějí těmto dětem dát lásku 🙂
Nádhera
Zazila jsem to. Hned dvakrat. Myslela jsem si, jake nemam hodne miminko, ktere neplace. Az pak mi doslo, ze vedelo, ze plac nikoho neprivola.. jen je mi neuveritelne lito, ze ty okamziky, kdy se nad nimi sklaneli lide s litosti a pochopenim jsou pryc. Dalsi z neduhu tohoto smutneho startu do zivota, jsou totiz nektere projevy, ktere uz u triletaka a petilete tak roztomile nejsou. A presto jsou to porad ty same deti, kterym se v mozecku zapsala stejna oskliva rana zkusenost. Jednou napisu clanek. Ted nestiham. Jsem vycerpana z tech dvou mych milovanych adopcatek.
@princeznaj to máš pravdu, ale bohužel to tak nefunguje
A já ryčím dvojnásob (nepláču, ale fakt řvu..).. Popusinkovala jsem spícího Ondráška, pohladila bříško s Davídkem a musím se uklidnit.. A budu je nosit kdy chci, jak chci a rozmazlovat, jak chci.. 🙂
jsem tak ráda, že ten náš pěstounek snad padl do kojeňáku, kde na něj bylo alespoň trochu času.... Usíná s cucáním palců dodnes, ale sání nikdy nebylo tak urputné, nějaké podněty evidentně měl, i když plný rozvoj vypadá jinak, kývání nebylo, zato zařvat si uměl... pomazlit a poňuchňat se přijde rád i dneska - oslavili jsme třináctiny... Víte co třeba neumí? - poslouchat. Rozhovor, např. u stolu, dospělých už vůbec ne - naučil se jen to, že pronášená slova nejsou pro něj, porozumění je mizerné. Ale je tak hodný! hloupý, ale náš 😀
tohle me hodne zasahlo ☹ Jsem silene citliva kdyz se jedna o male deti :(
Hmm taky řvu:')
Začni psát komentář...
Kdybys věděla jak já ti teď brečím a chci jít vzbudit oba rarachy a pomazlit se...😭😭😭😭😭😭