Jak se narodila Amálka

Dokud to mám ještě v paměti, chtěla bych popsat užasný porod s Amálkou. Při minulém porodu jsem tvrdila: nikdy více!, i když jsem také tvrdila, že porod syna byl jiný, víc jsem ho prožívala. Amálka potřebovala díky své velikosti mnohem méně času k příchodu na svět, byla to rychlovka a já Jí tímto děkuji 😀.

Termín porodu jsme měli 21.6. 2011. Doktorka si však dělala již od 30.tt starosti s jejím váhovým odhadem, rozměry a nakonec mne týden před porodem poslala do nemocnice na vyšetření. Doktoři neviděli důvod, proč by měly malou nutit dříve vykouknout na svět, ale pro jistotu mne poslali na zátěžový oxytocinový test, aby zjistili, jestli by malá normální porod zvládla...

Test byl v pátek dopoledne a dopadl dobře. Nicméně se mohlo stát,že by mohl začít porodt, ale mé tělo na to připravené nebylo a kromě nepříjemných nepravidelných kontrakcí se celý den nic dál nedělo... Čekali ještě do půlnoci a pak mi píchli něco na spaní a proti bolestem a já se vyspala krásně dorůžova 😀. Druhý den jsem se nechala pustit domů s tím, že se semnou loučili způsobem: však se zase brzy uvidíme!

Ja tomu docela věřila, byla jsem jak na jehlách, ale poslíčky po pár dnech ustaly. Znovu se ozvaly přesně za týden. To k nám dorazila návštěva, doma bylo opravdu živo: tříletá dvojčata, osmiletá holčina, naše čtyřletá a 20ti měsční Filípek, který nějak neunesl, že maminka lítá kolem návštěvy, vaří, uklízí...Bylo to hodně náročné. Ale kamarádi se právě vrátili po roce z Gruzie a tak jsme je chtěli vidět... Byla sobota, odpoledne a taťkove si sli na fotbal a my s pěti dětmi sami...Když jsme konečně večer nasytily tu dravou zvěř a podařilo se uložit ke spaní alespoň našeho Filípka, sedla jsem si k PC, že ukáži známé pár fotek, když najednou pode mnou loužička... Jejich děti se právě cachtaly ve vaně, tak jsem v zmatku utíkala do ložnice, abych zjistila, co to je. Pak následoval doslova vodopad 😀. Tak mi došlo, že to jsem se asi nepočurala, že mi asi praskla plodovka. Bylo asi 20: 30. Oznámila jsem to všem, že teda musím jet, v rozrušení zbalila pár věcí, co jsem neměla v tašce, zavolali jsme sanitku a do pár minut jsem už jela. Neměla jsem zatím žádné kontrakce, jen možná slaboučké...

Po příjezdu do nemocnice (ve 22 hod) mi natočili monitor a vyšetřili mne. Byla jsem stále otevřená jen na jeden prst a čípek měl 1cm, tak jsem zaúpěla, že to zase bude dlouhý porod a zklamaně jsem jen čekala, co bude dál.  Do půlnoci se nic moc nedělo, kontrakce sice trochu zesílily, ale s čípkem to nic nedělalo, tak mi v půl jedné dali zase tu uspávací injekci, abych nabrala sil na zítřejší porod...Spala jsem jak dudek, na porodním sále, prý se v noci narodily ještě tři děti, ale já o ničem nevěděla 😀.

Ráno byl budíček po šesté, hned mě dali zase na monitor a já kontrakce max 80... Jenže byly časté a i trochu nepravidelné. Poslali mne proto chodit do schodů, ale ani to nepomohlo... Čípek ne a ne zmizet. Bylo mi děsně, porodní asistentky pořád za mnou chodily a ptaly se, jak mi je, nebo jen koukat na monitor, jak se to vyvijí...Udělali mi také akupunkturu, ale nic moc to nepomohlo. No a v deset hodin se rozhodly, že mi dají oxytocín, aby se to hnulo, že je tu jinak nebezpečí infekce...

A pak to šlo pomalu, ale jistě. Ty první hodiny byly fakt perné, už jsem nevěděla, jak ležet, tak jsem chodila po chodbě, jenže mi bylo při kontrakcích trapně, když jsem se začala svíjet a prodýchávat před takovým obecenstvem... Vratila jsem se na porodní pokoj a zkusila zase ležet, ale pak už ty kontrakce byly  fakt dost nesnesitelné. Uplně jsem cítila, jak se s každou kontrakcí dere malá do pánve a ja už to nemohla ani rozdýchat a myslela jsem, že to je teprve začátek, pač jsem byla pouze na dva prsty otevřená. Už jsem myslela, že to nedokážu, že už nemám sílu...A najednou bylo asi 11:30 a ja byla na tri prsty, pár hnusnych kontrakci a byla jsem uz na šest (bylo asi 12:00) a říkám sestře, že fakt už nemvydržím ležet, že si musím kleknout! A že mne to tlačí už na konečník... Tak jsem si klekla, rukama opřela o opěradlo a ani nevím jak, byla to rychlost, uplně jsem cítila jak leze hlavička. Přitom jsem nemusela ani nijak tlačit, jen jsem cítila, jak při každém úúúúúúú (to mi poradily porodní asistentky na místo křiku a vzlyku) postupuje hlavička ven. Musím říci, že vokace úúúú s obličejem zabořeným do polštáře je téměř úplně osvobozující od bolesti 😀 Asistentky díky za typ!!!! No a ani nevím jak, dvakrát jsem přitlačila při úúú a hlavička venku a za ní hned to ostatní 😀. Takový osvobozující pocit! Dokázaly jsme to Amálko, ty jsi se narodila, jsi tu! Ani jsme tomu nemohla věřit, pořád jsem to opakovala. Asistentky mi malou hned ukazaly, klečela jsem nad tím modrým děťátkem ( prý to pro ní bylo trochu rychle, proto byla modrá) a dávaly mi do ruky nůžky, abych ji přestřihla pupečník. To bylo pro mne něco nového a málem jsem ji ušmikla i nožku, kterou tam strkala 😀, chudinka moje, jak ja byla rozrušená tím štěstím 😀. No a pak ji daly trochu kysliku a šup do inkubatoru se hřát. Když mě vyšetřily a ku mému štěstí nemusely nic šít, počkaly jsme ještě na placentu. Poprvé jsem ji viděla a přišla mi docela malá a prý i byla... No a pak mi daly malou na první přisátí. byl to krásný pocit, držet to malé ptáčátko v naruči, tu malou neznámou, která mi bude brzy říkat máma 😀.

Kdyby nebyl porod tak bolestivý, chtěla bych rodit snad každý rok 😀!