Měla jsem vcelku bezproblémové těhotenství, všechny těhotenské obtíže mě tak nějak minuly a kdyby nerostlo bříško, ani nevím, že nějaké miminko čekám. Termín porodu dle MS byl stanoven na 17. 11. 2016. Postupně jsme s manželem začali pořizovat nezbytnosti a zařizovat pokojíček. První pohyby jsem začala vnímat kolem 21. - 22. tt. Bylo to krásné. Četli jsme s manželem bříšku pohádky, povídali a hladili. Kolem 30. tt se miminko otočilo hlavičkou dolů, UTZ a všechna vyšetření byla naštěstí v pořádku. Celou dobu jsem nosila své "staré netěhotenské" oblečení, až zhruba ve 33. tt jsem poprvé oblékla těhotenské kalhoty.

Byl konec října, konkrétně 26. 10., kdy má manžel narozeniny. Bohužel byl v práci, tak jsem mu upekla dort a 27. 10. přišli odpoledne na návštěvu sousedi, se kterými jsme chvíli poseděli a narozeniny oslavili. Šli jsme spát cca ve 23 hodin, byla jsem dost unavená a z neznámého důvodu lítostivá, nevrlá a protivná sama sobě.

V 1:15 ráno (28. 10.) jsem se vzbudila s pocitem tepla a mokra mezi nohama. Chvilku jsem přemýšlela, jestli je možné, že jsem se počůrala, ale usoudila jsem, že je to blbost 😀 No a pak tedy zbývá jediná možnost - odteklá plodová voda. Byla jsem 37+1 tt dle MS. Jemně jsem pohladila manžela po ruce a když procitl z hlubokého spánku, pravila jsem mu, že mi asi praskla voda. Manžel vyskočil a začal plašit - co jiného od chlapa očekávat, že 😀 Došla jsem si na toaletu, voda stále vytékala, tak za mnou tu mokrou cestičku manžel utíral. Dobalila jsem si tašku do porodnice, dala si sprchu a cca po hodině jsme jeli do porodnice. Zde mi natočili monitor, vše sepsali, řekli že nemám kontrakce (hmm, opravdu? to bych ani neřekla, když mě nic nebolí) a ubytovali na šestinedělí. Bohužel spát se zde nedalo, takže jsem ani oka nezamhouřila. Ráno jsem se po zvážení všech rizik rozhodla podepsat negativní revers a jít čekat na kontrakce domů. Případnou infekci můžu chytit doma stejně tak jako v nemocnici. Máme to tam autem 2 minuty, takže není problém se ihned dostavit. Po tisícech keců velice nepříjemného pana doktora negativní revers sepsal a já podepsala. Ve 14:30 jsem měla jít na monitor a poté na něj z domova docházet každé 3 hodiny.

Zhruba od 14 hodin jsem měla křeče v podbřišku - pravidelné po 3 minutách, ale tento doktor i porodní asistentky tvrdili, že kontrakce to rozhodně nejsou, že u těch bolí záda a celé břicho, nikoli jen podbřišek. Křeče nebyly nijak hrozné, ale trošku prodýchnout jsem je musela. Ve 14:30 mi začali natáčet monitor, po 15 minutách začal přístroj pískat a došel papír, takže PA jej vyměnila a začala natáčet nanovo. Po 15 hodině mě přišla zkontrolovat zrovna ve chvíli, kdy jsem prodýchávala. Ptala se, zda mám kontrakce. Tvrdila jsem, že podle doktora ne, jen křeč v podbřišku. Po natočení monitoru mě vyšetřila spodem a oznámila mi, že domů rozhodně nejdu, že jsem otevřená na 5-6 prstů a mám zavolat manželovi, že jdeme rodit. V 15:20 dorazil manžel, už jsem byla ve sprše a křeče v podbřišku byly cca po 1,5-2 minutách. V 16 hodin jsem vylezla ze sprchy, asi 10 minut chodila po porodním sálu a pak ucítila nutkání tlačit. PA mi pomohla vyškrábat se do křesla, našla jsem si takovou polohu, která mi vyhovovala a začala jsem trochu tlačit. Byla jsem v polosedě se zapřenýma nohama o PA a manžela a manželovu druhou ruku jsem měla pod hlavou. Za chvilku přišel doktor (ano ten, co mi psal negativní revers a tvrdil že to kontrakce nejsou 😀) a začala jsem tlačit pořádně. V 16:33 jsem se ho ptala, na jak dlouho to tak vidí. Čekala jsem, že řekne třeba 3 nebo 7 hodin. On se podíval na hodiny a řekl, že do 17 hodin je dítě venku. Myslela jsem, že si ze mě prostě utahuje. Párkrát jsem zatlačila a v 16:52 se nám narodila Eliška s porodní váhou 2 840 g a 48 cm. Hned mi jí dali na bříško a přikryli nás. Nechali jsme dotepat pupečník, pak jej manžel přestřihl. Po chvilce jsem porodila i placentu a doktor se jal šití. Hráz natržená nebyla, jen pár vnitřních stehů. Poté všichni odešli a my tři tam zůstali sami. Poprvé jako rodina.

Je to silný, krásný, nezapomenutelný zážitek. Moc jsem brečela, byli jsme šťastní. Po hodině jsem zavolala mamince, že miminko už je na světě, sice o tři týdny dřív, ale zdravé a že je to holčička Eliška. 

Po další hodině šly sestřičky Elišku za doprovodu tatínka zvážit a odvezli ji na novorozenecké oddělení. Mě pomohla PA a manžel do sprchy, poté jsem se s manželem rozloučili a mě odvezli na šestinedělí. Dost se mi motala hlava, tak si Elíka nechali na novorozeneckém. Bohužel dostala žloutenku a nepapala, tak byla dva dny pod modrým světýlkem a vozili mi ji jen na kojení. To se nám moc nedařilo, takže ji neustále vážili a dokrmovali UM. Domů jsme šli 1. 11.

Nazvala jsem porod naší cestou. Mojí a naší Sam. Do 36tt jsem házela ramena, že ta naše cesta je pohodová, nemáme žádné problémy a jsme vysmáté. Z omylu mě vyvedly výsledky jaterních testů. Diagnóza těhotenská cholestáza a následná hospitalizace na oddělení šestinedělí. První den pan doktor operoval dokonce s tím, že pokud by se testy nelepšily bylo by nejlepší řešení cisařský řez. Okamžitě jsem se vylekala, ten jsem totiž opravdu nechtěla. Naštěstí se pod kupou léků testy alespoň trošku lepšily. Každopádně z nemocnice jsem se dostala až po šesti dnech, kdy doktoři sami uznali, že léky můžu brát i doma a budu chodit na kontroly. Bylo ale jasné, že přenášet mě určitě nenechají.

Poslední týden před termínem bylo jasno úplně. Pokud do neděle neporodím, tak v pondělí ráno nástup na vyvolání. Neměla jsem téměř žádné poslíčky ani bolesti, takže mi bylo jasné, že vyvolání se mi nevyhne. Měla jsem trochu strach, ale zároveň jsem byla ráda, že to je takto naplánování. Nemám ráda nárazové akce 🙂

V pondělí jsem přišla do porodnice, rychlá prohlídka u pana doktora a už mě vedli na porodní box, kde zavedli první tabletu. Poté mě dali na pokoj a celkem nic se nedělo. Ani jsem nečekala, že by se hnedka něco změnilo. Po jedenácté hodině opět na porodní box a další tableta. Na pokoji jsem si lehla s mobilem do postele a zabíjela čas na internetu. V půl jedné mi začly lehké menstruační bolesti. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že by tableta už zabírala. Paní, se kterou jsem byla na pokoji měla návštěvu, tak jsem si říkala, že se schoulím do klubíčka, protože se bolesti začaly stupňovat , i když mezi nimi nebyla žádná pravidelnost. Za další půlhodinu už jsem se přistihla, že pofňukávám nahlas, bez ohledu na to, že jsou na pokoji dva pro mě cizí lidi a dokonce jsem už viděla pravidelnost asi co 6 minut. Čím dál více jsem se na posteli kroutila. Když jsem se rozhodla, že to zkusím jít na chodbu rozchodit, tak jsem si nejprve sedla na postel, ucitíla jsem pod sebou mokro. Praskla mi voda a pode mnou louže. Zavolala jsem sestru a ta už mě vezla na porodní box, plodovka pořád odtékala a na porodním boxu už jsem si kontrakce vychutnávala. Volala jsem příteli ať přijede, že rodíme. Bylo něco po třetí hodině odpoledne.

Když přítel dorazil už jsem jen chodila po boxu a dýchala. Tekly mi slzy a pořád jsem se opírala o předloktí ať naberu síly. Porodní asistentka mi poradila pár věci, které mi trošku ulevily. Stála jsem kroužila pánví a dýchala. Otevírala jsem se hezky, jen při každé kontrole porodní asistentky jsem myslela, že vyskočím z kůže. Od sestry jsem jen zaslechla:"Paní doktorka, tam má jen dva prsty a tudma musí projít miminko." Jako kdybych to nevěděla! Před osmou hodinou už jsem neměla sílu ani kontrakce vydýchávat, sprcha už nepomáhala a mě bylo na omdlení. Byla jsem neskutečně vyčerpaná a měla jsem tušení že je zle. Kontrakce jsem měla co minutu a najednou se mi podlomily nohy. Sedla jsem si na židli, kterou jsem měla poblíž a usnula jsem. Jenže zase za minutu mě vzbudila kontrakce, takhle se to opakovalo asi třikrát. 

Po osmé hodině už jsem byla otevřená a nutilo mě to na tlačení. Bohužel jsem už neměla sílu tlačit. Paní doktorka běhala mezi mnou a vedlejším porodním boxem, kde taky rodila jedna maminka. To mi na klidu nepřidalo. Byla jsem zmatená nutilo mě to na tlačení, křičela jsem a nevěděla jsem co se děje "dole". Paní doktorka přišla a řekla příteli:"Až budete mít tři zatlačení, tak řekněte." Kdybych mohla, tak se nervnu. Byla jsem nervozní, že tam je jen přítel a ten si taky moc nevěděl rady, jak mi pomoct. Pořád jsem tlačila, ale vždy jen krátce, protože jsem neměla vůbec žádnou sílu. Když přišla doktorka, jen jsem opakovala, že už nemůžu. "Musíte tlačit déle, jinak vám nemáme jak pomoct." Byla jsem těmito větami vyloženě namotivovaná! Propadla jsem panice, že v tom jsem sama a nikdo mi nepomůže. Ba ani slovně.

Celé mi to připadalo jako věčnost. PA mě pořád přes můj odpor nutila měnit polohy, nejdřív na jeden bok, což mi na porodním křesle bylo nepříjemné, pak na druhý bok, což mi přišlo ještě horší. Nakonec mě opět přesunula na záda. Přišla další sestra s tím, že mi zatlačí na břícho. Začala jsem tlačit, sestra mi tlačila na břicho, ale vůbec mi to nepomohlo. Po deváté hodině, bylo vidět, že jsou obě bezradné a poslali pro doktora. Přišel doktor, sedl si ke mě a vysvětlil mi, že mi zatlačí na břicho, aby mi pomohl, jen potřebuje, abych tlačila stejně dlouho jako on, a že mi vždy řekne. Byl úžasný, povzbuzoval mě a já jsem najednou cítila, že v tom nejsem sama, že tam nikdo nepobíhá, ale že je tam někdo, kdo mi chce pomoct. První zatlačení můj křík, další a na třetí byla naše Sam venku. Ihned jsem dostala malou na hrudník, tekly mi slzy, hladila jsem ji a líbala.

Ahojte holky, tak i já jsem se pro Vás rozhodla sepsat naší ´´porodní story´´ 🙂

Tak konečně jsme se dočkali, myslela jsem si, že ten den už snad nepřijde... Čím blíže bylo k termínu, tím více jsem se nudila a byla opravdu v očekávání, takže domácnost neminulo každodenní uklízení apod. 🙂 Krátila jsem si tím čekání..

Byl pátek 29.5.2015 a mě čekala kontrola v termínu, takže přesně ve 40tt... Kontrola dopadla dobře, dle UZ váhový odhad na 3300g, méně plodovvky, ale vše v pořádku, k porodu nic nenasvědčovalo. Pokud by se nic samo nespustilo, čekalo by nás zhruba za 10 dní vyvolání... Uběhl pátek...

Byla sobota 30.5,2015 🙂 A ten den to začlo... Mimořádně po dlouhé době mě přítel vyvezl na jeho fotbalový zápas, těšila jsem se, že alespoň přijdu na jiné myšlenky a mrknu konečně na přítele 🙂 No už od rána jsem měla divné tušení, lítala jsem na záchod snad každou chvíli, ale moc jsem tomu nedávala, protože tenhle stav už tu jednou byl... Po cestě na fotbal mě tak podezřele 2x píchlo v podbřišku, nějak jinak, tak jsem si říkala, že by? Ale bylo to fakt jen 2x, pak už nic.. Nutno dodat, že cesta byla fakt jak polní, takže jsem si dělala srandu, že ze mě to dítě přítel nejspíš vyklepe už po cestě :D

No fotbal byl celkem vzrušující, několikrát na mě letěl balón, takže párkrát jsem se tak skrčila, že bylo mimčo snad až za páteří :D A to už jsem se známou po boku vtípkovala, že teda jestli to nebude dneska, tak už fakt nevim :D Skončil fotbal a my vyrazili domů, vlastně ještě na obědo-večeři k rodičům.. Tchýňka dělala obalovanej květák.. S tak velkou chutí jsem se nacpala a po jídle vtipně prohlásila: Tak jsem nacpaná a teď už můžu jít rodit :D No bůh mi požehnal a tak se i stalo...

Dorazili jsme domů, ulehli k telce, koukali na filmík a najednou byl večer okolo desáté... bolístka sem, bolístka tam a já si toho ani nevšimla.. Najednou kolem půl jedenácté začli být ´´bolesti´´ pravidelné, tak jsem si říkala, že by? Vzala jsem tužku a papír a zapisovala... jejejej máme tu kontrakce po 5 minutkách 🙂) Bolestí se to fakt nazývat nedalo :D Tak jsem si říkala, počkám 2 hodinky, aby to nebyli poslíčci.. dvě hodinky pryč a stále to jelo 🙂 Jenže mě bylo až moc dobře :D Tak jsem si řekla, že to půjdu zaspat.. jojo haha :D nešlo to samozřejmě... čas mezi kontrakcemi se krátil, ale plodovka nepraskla, nic se nedělo a mě pořád bylo dobře 🙂 Kolem druhé ráno jsem si tedy dala sprchu, pak vanu a čekala a čekala... čas mezi kontrakcemi se opět krátil a už byli tak po 3 minutkách... Tak jsem tak chodila po bytě, dobalila poslední věci do tašky do porodky, udělala jsem si sebou čaj do termosky, nějakou sváču a hups, najednou byli 4 ráno 🙂 Kontrakce už byli cítit trochu více, ale pořád to bylo v pohodě.. šla jsem teda probrat přítele, abychom vyrazili, že nás maximálně pošlou domů...

Po narození Adrianky jsme s manželem oba byli názoru, že jedno dítě stačí.

Jak šel čas, tak se náš názor změnil na "možná jednou bude druhý".

Ale Valinka se rozhodla, že chce mezi nás teď a ne až za pár let 😀

V dubnu 2014 jsem vysadila antikoncepci. Ale vůbec ne, abych otěhotněla, ale proto, že mi dělala v těle neplechu.

V pauzách kdy se antikoncepce nebere mi už tři měsíce po sobě nepřišla menstruace.

Jedna hodná maminka mi poradila bylinky na srovnání cyklu a já, i když jsem na bylinky nikdy moc nevěřila, jsem to zkusila s tím, že lepší než do sebe začít cpát hned nějakou chemii.

Cele to zacalo nekdy v noci,ale to jsem neresila a snazila se spat. V pul pate rano uz jsem se koukla na budik. Kontrakce byli pravidlne asi po 5 minutach. Tak jsem zustala v posteli a jen sem to prodychavala. Ta intenzita se dala snest. Kdyz uz to bylo v posteli nepohodle sla jsem si dat vanu. Tam jsem stravila ani nevim mozna hodinu i vice. S moji dulou,protoze je zaroven i mou dobrou pritelkyni jsme se dohodli ze zavolam brzy a ona prijede a muze pomoci i treba uvarit nebo tak.. Tak jsem ji z vany poslala sms ze uz se neco deje. Tepla voda byla prijemna.pri kontrakcich jsem vymyslela ruzne polohy a rozdychavala to. Kdyz sem vylezla vzbudila manzela a sla si dat neco k jidlu. Cas bezel a dula dorazila ani nevim asi za hodinu po te sms. Pak jsem cely dopoledne prodychavala a hledala vhodne pozice. Pohupovala jsem se ve stoje nebo se opyrala o zed a krouzila boky. Dula se o me pekne starala. Uvarila mi polevku. a hlavne mi porad davala napit.Skvele osvezeni byla kokosova voda ktera prej pomaha predejit dehydrataci. Kontrakce byli porad tak 5 jednou sedm minut od sebe. Silily velice pozvolna. Ale vetsinou to slo do zad.Ocividne byla mala natocena hlavickou spatne takze me tam tlacila. Teplo sem nesnasela. Zvlaste pri kontrakci. Chvilemi jsem si prisla jak na drogach a kupodivu mi delala dobre pri kontrakci stat pohupovat se a dat uplne ruce vzhuru a plne se uvolnit. S kazdou kontrakci jsem se musela proste uvolnit a prodychat to a pak to bylo v pohode. Dula mi pak nabidla takovou elektromagnetickou pomucku proti bolesti.mela sem to na zadech a sama si mohla stelovat jak hodne si to pustim.Jde to az na 15,ale ja cely porod zustala na 5. Bylo to prijemne a nerusive.Myslim ze to trochu pomahalo na tu bolest.Bylo to jako takove mravenceni. Nevim jak se tomu presne rika ale kdysi na rehabilitaci se zadama mi to taky davali.

Cas plynul a porad se jako nic nedelo. Odpoledne uz to zacalo silit.Kontrakce byli cim dal silnejsi. Premysleli jsem kdy vyrazime na cestu. Meli jsme to celkem daleko.No bez provozu asi 45min ale s provozem klidne hodinu a vice. Kolem ctvrte jsem rozhodli ze radeji pockame az nebude takovy provoz. Sla sem si lehnout a zkusit se trochu vyspat. Diky tem elektro-neco se to dalo se i trochu vyspat. Cele se to tim trochu zpomalilo ale pak zase zacli kontarkce a byli vice intenzivni. Kolem osme vecer uz byli kontrakce kazde tri minuty a my zacali premyslet nad odjezdem. No nez se tak stalo zase to vzalo nejaky cas. Hlavne sme pak nechteli jet zase zpatky. Nakonec celkem pozde kolem asi jedenacte jsme teda jeli. Sedela jsem vzadu.Uz to bylo fakt intenzivni.mela jsem tam polstar a na nem sem odpocivala. Manzel jel po prazdne silnici a prislo mi ze celkem rychle ale tvrdil mi pak ze ne. Te cesty jsem se bala asi nejvic ale nakonec i to se dalo.

Prijeli jsem a sli na prijem. Tam nas zkontrolovali.Prohlidli me a rekli ze jsem otevrena na 3cm. Udelali ultrazvuk a sledovali monitorem dite. Vsecko vypadalo ze nas poslou se projit ze se stale nic moc nedeje. No pak porodni asistentka prisla na to ze se ji zda ze je tam malo plodove vody takze si nas tu nechaji a budem muset byt sledovani monitory nepretrzite. Nastesti pak moje dula si vyzadala takovy ty monitory s kterejma sem mohla jit i do sprchy.Byla noc a pak rano. Dali mi i kapacku proti dehydrataci prej pro jistotu. No chvilemi sem si pripadala napojena na moc pristroju a bylo to vse nepohodlne ale byl semnou stale muj manzel i dula. Nejak sem to vsecko vnimala ze uz je to dost dlouho ale kontrakce me vzdy hazeli do toho byt tady a ted. Uprimne sem se celou dobu vazne hodne modlila a to mi fakt pomahalo asi nejvic. Modlila sem se abych mela silu a zvladla to. Uz to bylo dost dlouhe a zacinala sem byt trochu unavena. nastesti me dula v prubehu celeho toho cekani obcas nahnala si lehnout a odpocinout. Po te co sem se trosku odpocinula jsem sla do sprchy.tam sem byla asi fakt dlouho.Bylo to prijemne ikdyz sem zacala mit pochybnosti zda to zvladnu. kdyz sem vylezla ze asi uz zacneme neco resit moje dula spala na gauci.no tak tim me asi zachranila abych si o nic nerekla.  Nechala jsem se zkontrolovat a byla jsem otevrena asi na 5cm. Vsechen personal byl musim rict vazne super. Byli moc hodni a podporovali me. Porad chodili a rikala ze si vedu skvele.

Pak najednou kdyz sem lezela v posteli na boku a manzel stal u me sem citila jak mi praskla voda. Tak mu rikam at da pozor at nema spinavy kalhoty. No najednu stranu jsem byla trcohu mimo ale na druhou jsem porad zustavala samasebou tou v realite. Pak se mi pochvili zacalo chtit na zachod. Tak jsem sla a ja si fakt jako potrebovala dojit  na zachod. Sedela sem tam nejako dlouho.Celou dobu jsem na sobe mela ty moitory. Najednou me prisla zkontrolovat sestra ze se jim ty monitory nezdaji. Tak jsem musela na postel. Pak se to cele nejak rychle zacalo hemzit vice presonalem. Celou dobu tam totiz jen obcas prisla porodni asistentka a nejake sestry to kontrolovat. Ted jich tam bylo nejak hodne a oznamili mi ze detatku klesaji ozvy. Sama jsem uz zacinala mit nutkani tlacit, ikdyz sem spis myslela ze chci jen na zachod. Uz sem z toho vseho byla takova dost mimo a zas az tak sem je vsechny nevnimala. Byli tam ale jako by tam nebyli. Pak uz prisel i doktor,coz tady v te porodnici znamena ze uz jsou komplikace. Vetsinu porodu kdyz jde vse normalne odrodi jen porodni asistentky. Rekl ze ozvy jsou slabe ze musim to dite vytlacit na jednu kontrakci jinak budou muset pouzit ten vysavac nebo jak se to rekne. No ja na ne jen nechapave koukala jak jako muzu na jednu kontrakci vytlacit cely dite. Vubec sem necitila ze by to bylo mozne. Porodni asistentka byla tam dole a pomahala mi se otevrit. To bylo asi z celeho porodu nejhorsi,ale chapu ze to bylo potreba. O malou jsem se zase tolik nebala porad sem nejak mela pocit ze vsichni jen zbytecne plasi. Vyhoda tlacici faze byla ze vsechny bolesti v zadech byli pryc. Rikali ze uz jsem plne otevrena. Snazila jsem se je poslouchat co po me chteli ale necitila jsem kdy je ta kontrakce. Rikam to i sve dula ale pak najednou citim ze tlacim.telo si proste tlacilo samo. Nevim kolikrat jestli 5 nebo 10 zatlaceni ale najednou byla venku a oni mi podavaji ten uzlicek. To jsem nechapala jak je to vubec mozne. Je to jak magicky zazrak. Jak by se tam mohla proste protahnout? No kvuli smolce v plodove vode a tem slabym ozvam mi ji zase hned vzali a kousek ode me ji trochu otreli od krve a zjistovali zda je v poradku. Zacala hned silne brecet. Chtela sem ji co nejdriv zpatky. Taky jsem se toho dost dozadovala. A po vazne asi minutce nebo dvou mi ji vratili. Ikdyz mi to prislo dlouhy,prijmula sem ze to bylo nezbytny. Bohuzel museli i hned prerusit pupecni snuru any ji zkontrolovali. Tak nic neni vzdy uplne jak by jsme si mohli prat ci predstavovat.

Pak jsem spolu byli uz porad. Snazila jsem se hned o samoprisati.Hledala urputne ikdyz prisati se hned nepovedlo. Na pokoji jsme pak stravili jeste asi 2 hod. Trochu me stvalo ze tam porad nekdo chodil a na neco se ptal. Predstavovala sem si trochu vetsi klid ale po case se tak i stalo. A byli jsme jen mi tri. Kdyz uz jsme byli trochu seznamen po tech 2hod.tak jsme ji nechali premerit a zvazit a nechat tedy dat ten vit K a neco do tech ocicek. Dopredu jsme se s manzelem rozhodli to podstoupit pro jistotu.Dosla jsem si na zachod a celkove se citila plna energie ikdyz moje nohy dostali dost zabrat. 

Nejak sem tomu ani neverila ze jsme to nakonec cele zvladli po tech 29hodinach bez jakychkoliv leku. Jsem na nas na obe patricne hrda a ikdyz to nebylo dokonale,bylo to presne takove jake to melo byt. Proste jsme si na ni museli dlouho pockat a pak muselo byt trochu drama, kdyz uz tedy kralovna prichazi. Mimochodem jmenuje se Devaki podle jedne kralovny. ;) To jsem se jeste zapomela zminit ze ke konci jsem taky mela 4minutove kontrakce.Proste jedna skoncila a hned jakoby sla dalsi..Nemela jsem v te chvili ani cas o tom premyslet proste sem jen dychala. Dula z toho byla prekvapena ze to nikdy jeste nezazila.

Konečně jsem se po dvou měsících dostala k sepsání příběhu o průběhu mého těhotenství a následném porodu mého 4 400g vážícího a 54 cm měřícího synka.

Tak abych začala úplně od začátku...
S přítelem jsme se dali dohromady  v červnu 2013, na nic nechvátali, budoucnost jsme plánovali jen tak letmo. Mým původním plánem bylo dostudovat střední školu, možná zkusit i vysokou, vybudovat kariéru a až po několika letech zakládat rodinu. Veškeré plány se ovšem zhatily 31. ledna 2014. Půlku noci jsme strávili na maturitním plese naší kamarádky, poté jeli domů k mému příteli a následně neplánovaně počali našeho prvorozeného.

   Už následující den jsem se cítila nějak jinak, ale ani jsem netušila, čím by to mohlo být...Každým dalším dnem jsem pořád víc přemýšlela nad tím, jestli náhodou nejsem těhotná a když mi vynechala MS, bylo jasno. Poprvé ve svém životě jsem se odhodlala jít ke gynekologovi (dříve k tomu nebyl důvod) a tehdy mi pan doktor řekl tu úžasnou větu "Gratuluji, jste těhotná"...Když jsem tam šla, bála jsem se, že to řekne, ale poté co onu větu vyslovil, zaplavila mě jen radost a štěstí. Hned za dvěřmi čekal přítel a když se to dozvěděl, byl rozhodnutý si dítě nechat a šťastný, že bude tatínkem.

   Doma to už tak jednoduché nebylo. Okamžitě přišla záplava řečí o tom, jak by byl lepší potrat, že to ještě ani není dítě, že bychom nedokázali být rodiči, když jsme tak mladí atd. Trvalo několik týdnů, než maminka změnila názor a začala se na vnouče těšit, bohužel táta s tím má problém do dnes. Vždy o mně mluvil jako o zmetkovi, blbce a používal i mnohem horší výrazy, ale po oznámení této noviny mi zakázal jakýkoliv kontakt s rodinou, řekl, že da jeho bytu už nevkročím a v podstatě mě vyhodil na ulici.  Nastěhovala jsem se tedy s přítelem k jeho rodičům, odtamtud dojížděla do školy, kterou mi od té chvíle platil přítel a i přese všechny ty problémy se společně s ním těšila na naše děťátko.

  Následovalo několik měsíců plných shánění výbavičky, chození na kontroly a podobných činností. Po zjištění pohlaví našeho potomka jsme nemohli být šťastnější - čekala jsem chlapečka! Přítelův sen o prvorozeném synovi byl splněn a já byla samozřejmě také nadšená. Jen o dva měsíce později radost mírně poklesla. Ve 30. týdnu mi bylo řečeno, že nejspíš porodím každým dnem. Dostala jsem přísný klidový režim a Dr. nevěřil, že se za týden uvidíme. Myslím, že jen díky podpoře přítele a jeho přemlouvání prcka, ať v bříšku ještě zůstane jsme to překonali a já maličkého donosila. Nakonec se se mnou doktor loučil v den termínu s tím, že mě posílá na další kontrolu do porodnice. Absolvovala jsem ještě dalších 7 kontrol.
Na první kontrole mě strašili, že má malý špatné ozvy. Druhý den mě zase uklidnili, že je to v pořádku. Na třetí kontrole na monitoru stále nic moc, CS 8 a jakýsi mladý doktůrek si mě pozval na příště, že mi tedy udělá ultrazvuk, když na tom tak trvám. Na další kontrolu se ovšem nedostavil a ostatní mi utz odmítli udělat, že prý to není nutné. Při další kontrole jen monitor s jednou větší kontrakcí, už jsem opravdu věřila, že ten den by to mohlo přijít. A prd - nic nepřišlo 😀 Na šesté kontrole opět jen poslouchali ozvy. To už jsem přenášela 10 dní, připadala jsem si jako balón, sotva se hýbala a byla neskutečně vyčerpaná...tak jsem si vyžebrala vyvolávání porodu na pátek 7. 11.
Na další kontrole ale přišel velký zlom. Přišla doktorka, která si mne prohlédla a uznala, že už musím být tím přenášením vyčerpaná a tak jsme si domluvily vyvolání porodu na druhý den. Byla jsem nadšená 🙂

Dalšího dne jsme se tedy s přítelem dostavili do porodnice, udělali mi přípravu, dr. protrhla plodové obaly, přivedli mi na předporodní sál přítele a vše začalo. Kontrakce přišly v podstatě okamžitě - po třech minutách, ale slabé. PA přišla asi po hodině a povídala, že mi s tím trošku pomůžou, že bych tam takhle byla až do noci. Dala mi kapačku s oxytocinem a zase bylo všechno ráz na ráz. Během chvilinky se interval zkrátil na minutu a já se kroutila bolestí. Chodili jsme po sále, povídali si, pak jsem si ulevovala horkou sprchou. A poté jsem slyšela něco, co mě totálně odrovnalo: "Otevřená jenom na 5 cm."
Byla jsem už vysílená, unavená, chtělo se mi brečet, myslela jsem, že to už dál nezvládnu, ale přítomnost mého milovaného mě dokázala uklidnit 🙂
Posledních 45 minut už jsem jen ležela na koze a čekala, kdy už konečně budu moct tlačit. PA přivedla doktorku, že už je čas. Byla to pro mě neskutečná úleva, když jsem věděla, že za pár minut bude po všem.
Přišla kontrakce, já zatlačila a nic. Dr. se na mě podívala a říkala, že vůbec netlačím a já přitom víc tlačit snad ani nemohla. Nevěřila, že jen nejde ta hlavička protlačit a že se snažím. I tak ale zachovala klid a radila mi, co a jak mám dělat. Asi po minutě konečně uviděla hlavičku, ale já ji pořád nemohla dostat ven celou. Píchli mi tedy cosi, co mělo vyvolat silnou kontrakci - a taky že jo. Jen jsem trošku přitlačila a hlavička byla venku. Teď následoval horší úkol a to dostat ven i zbytek jeho tělíčka. Bolestí jsem ječela tak, že to muselo být slyšet i před porodnici, ale na jedno zatlačení byl Sebastiánek venku celý 🙂 Už jsem jen viděla užaslé výrazy všech okolo a slyšela zvolání doktorky "Ježiš, ten je ale velkej!"
Dali mi toho našeho macka na hruď a já pocítila záplavu emocí..V tu chvíli se ze mě stala MÁMA!! Byla jsem nepopsatelně šťastná.

Malého mi vzali na přeměření a vážení do vedlejší místnosti, přítel šel také, aby byl u všeho a já už jen ležela a poslouchala, co říkají..
"Musíme vám pomoct porodit placentu, někde nám to moc teče..."
"Sestři, přineste další tampóny, ta krev stříká všude."
"Jste hodně roztrhaná, ale venku bude jen pár stehů, nebojte"
"Nedělá se vám špatně? Ztrácíte krev, ale není vidět odkud to teče."
"Sestři, zavolejte honem primáře, ztratila moc krve!"
Po příchodu primáře konečně našli přetrženou cévu a zastavili krvácení...Nasadili mi další kapačku a několik hodin jsem pak ještě ležela na sále...Sama. Nezbývalo než pozorovat, jak se za oknem stmívá.  Od porodu uběhlo dlouhých 5 hodin, než jsem se dostala na pokoj. Mezitím jsem několikrát omdlela, dostala nějakou další injekci, ale stejně to za to všechno stálo. Máme krásného a zdravého syna, který nám teď dělá radost a to je něco, za co by stálo i umřít. 🙂

Původně jsem svůj porodní příběh sepisovat nechtěla, říkala jsem si, že to byl normální porod. Ale překvapivá reakce okolí, že jsem rodila vaginálně po prvním císaři mě v tom utvrdila. A tak jsem se dočkala své vytoužené holčičky a "vysněného" porodu.

Druhé miminko přišlo téměř plánovaně, už jsme se s manželem domlouvali, že je nejvyšší čas se začít snažit o sourozence pro bráchu a najednou to bylo. V obou těhotenstvích jsem přišla do jiného stavu na první pokus, za což jsem v době problémů s početím strašně vděčná. Těhotenství probíhalo bez větších problémů, chvíli mě držely nevolnosti a párkrát jsem zašpinila.

Po prvním porodu (akutní sekce u KP po odtoku plodové vody bez kontrakcí) ve mě zůstalo trauma. Chtěla jsem syna porodit a neměla jsem tu možnost. Teď jsem byla rozhodnutá, že chci porodit přirozeně. Doktorka to se mnou probrala a dala mi 60-70% na úspěšný vaginální porod. Řekla mi, že mě nenechají přenášet, ani mi nemohou dát nic na vyvolání, aby neohrozila ruptura jizvy a miminko nesmí být moc veliké. TP 13.10. (9.10.)

Screeningy vyšly dobře a čekali jsme nepotvrzenou holčičku. Kontroly na utz zahrnovaly pravidelné měření tloušťky jizvy na děloze. Ale termín porodu se blížil, a u mě vše na 1000 západů. Z gynekologie mě předali do péče rizikové poradny v nemocnici, chodila jsem na kontroly tam. Ale pořád nic a doktorka se se mnou domluvila na předběžný termín sekce 14.10., pokud v porodnici nerozhodnou jinak. 

Malá se mě držela, přišel TP a moje CS2-3 se neměnilo. Poslali mě na zátěžový oxytocinový test (ZOT), tam malé kontrakce jako u menstruace, ale jinak nic. Během dalších dnů mě čekaly amnioskopie co 3 dny, ty mi pomohly k CS4-5 ale jinak nic. Váhový odhad miminka se držel okolo 3 kg. Přenášela jsem už týden, rodina i manžel byli značně nervozní, že to necháváme zajít příliš daleko.

10 dní po druhém termínu jsem se s doktorem domluvila, že nastoupím do nemocnice, kde dostanu ZOT a pokusíme se kapačkami porod rozběhnout. Stále jsem odmítala sekci, i když přenášení bylo zdlouhavé a únavné. Do nemocnice jsem nastoupila 24.10. a dopoledne dostala první oxytocinovou kapačku - absolutně bez odezvy, čísla na CTG se nehly ani o píď. Na noc jsem si nechala dát jakousi injekci na spaní, která neškodí miminku. 

Tak jako mnoho z Vás, i já jsem se rozhodla popsat na Modrém koníkovi svůj porod 🙂 Těhotenství bylo náročné, v prvních měsících jsem během čtrnácti dnů díky nevolnostem shodila 12 kilo, skončila na výživě v nemocnici, od 20. týdne jsem měla zákaz dělat téměř vše - hrozil mi předčasný porod, v 27 týdnu jsem se stihla vdát - svatba byla nádherná, přesně podle našich představ! ve 30 byl prcek moc malinký,  ukázali se mi kameny v žlučníku, ve 31 týdnu další pobyt v nemocnici s oboustranným zánětem ledvin, diletací ledvin, ve 33 týdnu jsem se do nemocnice vrátila znovu tentokráte se zánětem močových cest..no žádný med! :D ale přes to na těhotenství vzpomínám ráda a už se těším na další! 🙂 

Dne 3.9 (39+4 tt)  v 5 ráno jsem cítila, že tohle už nebudou poslíčky. Manžela jsem nechala spát a dala jsem si horkou vanu na uvolnění. Bolesti trochu povolili, tak jsem se ještě na půl hodinky natáhla a usnula. V 6 už jsem manžela budila, že mi asi praskla voda, že je dole nějaké vlhko. manžel se otočil a v polospánku řekl že jooo.. po deseti sekundách mu to asi došlo, vyskočil z postele a začal plašit jak musíme okamžitě jet do porodnice! já si mezitím skočila na záchod a zjistila, že šlo nejspíš o hlenovou zátku, žádné velké mokro se nekonalo - voda nepraskla! Uklidnila jsem manžela. Hned na to se dostavili bolesti hned po 3 minutách. Vzala jsem si bloček a každou kontrakci jsem si poctivě zapsala. Jelo to přesně po 3 minutách a manžel plašil :D. Zatím nevlastníme auto, tak jsme se vydali se sbalenou taškou na autobusovou zastávku a sjeli dvě stanice k nemocnici! Řidič na mě koukal vyděšeně jak kdybych měla porodit v autobuse..:D

Do porodnice jsme dorazili v půl osmé ráno. Natočili monitor, prohlédli mě a poslali pro manžela, aby si šel chvíli na kafčo, že jsem otevřená na 2cm, porod je v běhu a že udělají přípravu. Manžel se se mnou rozloučil, ujistila jsem ho, že budu volat ihned jak bude moci přijít za mnou. Porodní asistentka mě řádně připravila, přesunula na porodní pokoj a zavolali jsme manžela. Ten mezitím obvolal nastávající babičky a dědečky že UŽ! přijde na svět naše malé překvápko! Asistentka praskla vodu, byla jsem jak chodící cisterna a uvnitř je prý pěkný plaváček 🙂 voda už byla prý zakalená. Bolesti zesilovali, kvůli nízkému tlaku mi začalo být špatně, tak jsem zvracela. Čím byli bolesti větší, tím víc jsem nemohla stát, chodit, ležet už vůbec ne. Jediná poloha ve které se dalo vydržet bylo ve sprše na míči pod proudem horké vody na záda. Ve 12 jsem už cítila obrovský tlak na spodek, ale prý pořád málo otevřená. Najednou bolesti ještě zesílili a já už myslela, že prasknu! :D sestry mě chodili chválit jak jsme statečná, že o mě skoro nevědí a čekalo mě poslední vyšetření.. to pro mě bylo vždy nejhorší. Vyšetření při kontrakci jsem proskučela tak, že když mi manžel můj porod vyprávěl, musel prý odejít za roh, aby mě neviděl trpět - měl chudák v očích slzy.. Asistentka zavelela, že jdeme rodit! Těch cca 10 metrů z porodního pokoje na porodní sál bylo nekonečných! 

Vyškrábala jsem se na křeslo, kontrakce byli po minutě a šlo se tlačit. Na hodinách byla půl jedná. Rodila jsem s asistentkou a doktor - mimochodem sympatický černoch se chodil vždy mrknout, jak to vypadá. manžel mě držel za ruku.. tlačil se mnou a Překvápko nešlo ven!  S každou další kontrakcí a neúspěšným tlačením jsem byla vysílenější. Napít mi dát nemohli kvůli nevolnosti, vždy když mi manžel ovlažoval rty, málem jsem mu žízní vcucla tampónek :D po hodině neúspěchu jsem měla už tak sucho v krku, že se mi špatně dýchalo. Tlačila jsem na koze na boku, klasicky a náš Kuřízek ne a ne domeček opustit.  Když už jsme se propracovali k tomu, že koukali vlásky a stále jsem Kuřízka nemohla dostat ven, rozhodl se doktor pro malý nástřih. Ten jsem ani necítila a byla jsem za něj už opravdu vděčna! (ačkoliv byl to jediné, čeho jsem se na porodu děsila) Kontrakce už se mi pomalu i ztráceli, byli čím dál častěji. Zatlačila jsem nejvíc jak to šlo a hlavička byla venku.. na podruhé jsem zatlačila, cítila neuvěřitelný tlak a šup.. ve 14:18, jsem něco malého mokrého teplého měla na prsou. Byla jsem sice vyčerpáním na půl mimo, ale na pocit kdy jsem našeho CHLAPEČKA měla na prsou, vítala jsem se s ním a manžel vykřikl ježiš ten je hustej! nikdy nezapomenu!  

Manžel přestřihl pupečník a já porodila placentu. Kochali jsme se maličkým KUBÍČKEM. Manžel s Kubíčkem pak odešli na vážení a měření a mě čekalo šití. Musím říct, že mě to jen jemně tahalo - žádný horor! 🙂 Kubínek měl 49 centimetrů, 3600 Gramů, hodně vlásku, šíleně dlouhé řasy - ty má doteď. 🙂 

Já když slejzala z kozy, klepala jsem se, dvakrát jsem se praštila hlavou o lampu nad křeslem a sotva jsem přelezla na lůžko :D Ale byla jsem šťastná! Kubík měl omotanou šňůru kolem krčku a byl hodně napitý plodovky. 

Od začátku těhotenství jsem se nebála porodu, naopak jsem se na něho moc těšila. Každý mě strašil tím, jak porod bolí a jak těžký to je, jakoby se snažili moje těšení se na onen den převrátit ve strach, ale nic mi ten pocit nevzalo. Jelikož chtěl být přítel u porodu, nemohla jsem se dočkat okamžiku, kdy spolu poprvé uvidíme, uslyšíme a ucítíme našeho syna, na ten moment, kdy přítel bude štěstím brečet jako želva a já budu hrdá na oba dva, šťasná a zničená. Říkala jsem si, že tohle zaručeně bude ten nejkrásnější okamžik a zážitek zárověň, jaký kdy s přítelem prožijeme....  

,,Ať mám porod jakýkoliv, ale ať nepřenáším a nemám císaře!" 

Devět měsíců uplynulo jakoby nic a slibovaný, tolik očekávaný den TP..... minul a já byla stále 2v1. 

SOBOTA 4.10. 

Probouzím se s pocitem vlhosti na kalhotkách a cestou na toaletu mi tekl slabý čůrek průhledné, nezapáchající tekutiny po stehni. Na zemi loužička velikosti zhruba padesátikoruny. "Je to tu!" říkala jsem si celá natěšená. Vzbudila jsem přítele, že mi asi unika plodová voda, oblékli jsme se a vyrazili i se vzorkovou vložkou do porodnice, kde moje natěšení zase rychle přešlo. Na monitoru nic a plodová voda se nepotvrdila! "Co to teda bylo?"  pravděpodobně prý hlenová zátka, říkala PA 

"Chci aby mi praskla plodová voda!" 

Byl to nádherný den, prakticky spíše letní a já stále nedokážu říct jak jsem se cítila, ale bylo to jiné všechno 🙂.Zrovna probíhaly volby do zastupitelstva a já řekla manželovi, že půjdeme odvolit, nějak se k těm volbám ještě dobelhám- měla jsem v těhotensví obrovské bolesti při chůzi a ke konci už jsem se zastavovala snad co deset metrů 😀.. Ale já chtěla jít ven a užít si ještě procházku ruku v ruce, udělali jsme si den pro sebe, krásný večer, dali si sklenici vínka a poslala jsem muže spát. 

Sedím si tak sama v obyváku, dívám se na psa, on na mě...moc dobře věděl, co přijde 🙂. Vzala jsem si papír a sepsala si, co všechno musím posbírat ještě po bytě až to přijde. Bylo už docela pozdě, rozloučila jsem se na koníku s holkama v říjnovkách s tím, že tuším divokou noc a šla si lehnout. Prakticky jsem jen čekala kdy to přijde s mobilem v ruce...

A pak asi pět minut po půlnoci taková rána, až jsem leknutím zakřičela. Nebolelo to ani trochu, ale byla to teda síla, praskla mi voda. Budím manžela a říkám: "miláčku, víš, praskla mi voda" a on na to chudák celý pomatený:" tak já ti pomůžu se převléct do suchého" a já na něj: "víš, ale tohle je konec, my už dneska v noci spát nebudeme" 😀..Pochopil vážnost situace, uklidnovala jsem spíš já jeho, aby se v klidu oblékl a najedl, že si pobalím ještě věci.

Nebyla jsem ovšem už tak připravená na to, co přišlo asi deset minut poté. Jako prvorodička jsem měla nastudováno, že ze začátku jsou stahy mírné v delších intervalech. U mě byl nástup takový, že jsem se skoro svalila na zem, na druhou už jsem byla připravenější, ale i tak byl skoro problém dojít do auta. Intervaly byly od začátku max. dvě minuty. A tak vše probíhalo tak, jak to znám z filmu, zkrátka divoká noční jízda v šílených bolestech směr porodnice 😀.. Musím říct že na příjmu kolem druhé hodiny ranní už jsem to nedávala, bolest vystřelovala do kyčlí, páteře, nohou, prostě všude, nedalo se odpočívat, stahy jely prakticky vkuse..zbaběle jsem si vyprosila epidural který bolesti vrátil aspon jen do břicha 🙂...Ženy, mohu vám říct že všechny maminky měly v tu chvíli můj veškerý obdiv a vůbec ty, které do toho šly už vícekrát,doslova  jsem tam omdlévala a prosila at už je konec..😀 Nevím jestli jsem taková bábovka nebo co, ale vzhledem k tomu že ten katetr do páteře jsem ani necítila přes bolesti, tak myslím, že vydržím celkem dost 😀

Myšlenka na moje miminko mě držela nad vodou,na nic jiného jsem se nezmohla, ani na mluvení,myslela jsem jen na ni...Říkala jsem si, jak dlouho můžu tohle vydržet. Naštěstí ta obrovská bolest hned od začátku k něčemu byla a porodní cesty se otevíraly hodně rychle, v 6:20  mi PA řekla ať vydržím ještě 4 kontrakce a zkusím zatlačit. Šla jsem na to a prý dobrý, tak na sál přišla celá delegace včetně doktorky. Ještě mi dala příkaz ať se snažím pořádně, aby se miminko netrápilo v porodních cestách. To se mě dotklo a  tak se malá narodila na následující stah, přesně v 6:31 abych jim ukázala, že já umím 😀 

Nevěřila jsem ,ale všechno najednou zmizelo🙂..únava, bolest, ani poranění a následné šití už vůbec nebolelo, je to úžasné 🙂 Maličká moje vážila 3720 gramů a měřila 49 cm,, první pohled na ni mě dostal a nikdy na ten okamžik nezapomenu.....

Můj první porod byl horor. Nešlo ani tak o velikost (která byla taky úctyhodná - 4700g a 53cm), ale o patologicky krátký pupečník (dopředu nezjistitelná vážná porodní komplikace). Porod díky tomu končil kleštěmi a já roztrhaná na obou stranách pochvy až k čípku. Jizvu venku jsem měla až na levou půlku. Do normálního stavu jsem se dostávala téměř rok - ale o tom všem už jsem psala, i když dnes bych článek nejraději přepsala, nechávám ho ve starém znění, protože tak jsem to dřív cítila. Šla jsem k porodu jako naprosto podřízená bytost s tím, že ONI ze mě to miminko nějak dostanou. Dopředu jsem se snažila si moc informací nezjišťovat, aby mě to zbytečně nestresovalo a možná i podle toho porod dopadl.

.

Když jsme se rozhodli, že Jiříkovi pořídíme sourozence, o porod jsem se začala zajímat daleko víc a dnes to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí. Na pozitivní test jsme čekali dlouhý rok a čtvrt a když přišel, vůbec jsem to nečekala a chvíli vše "rozdýchávala"🙂. Čas ale běžel a mimo pár návštěv pohotovosti kvůli krvácení nebo špinění uteklo celé těhotenství jak voda. K druhému porodu jsem měla postoj úplně jiný. Už jako relativně dobře informovaná rodička jsem k němu chtěla jít jako kompetentní osoba, která porod povede, protože jsem žena a je to moje poslání. Chtěla jsem si ho užít.

.

Jenže jak se porod blížil, začalo se ukazovat, že Šíma brášku ve velikosti zřejmě trumfne a to ne o malý kousek. Jasně, tříkilové miminko jsem nečekala (přeci jen manžel měl 5050g, já 4320g a Jiřík 4700g), ale Šíma si prostě rostl nějak moc. Na odhadu ve 35+3 už měl 3730g a ve 37+3 už 4456g. Začal tak můj boj se sebou sama ohledně vedení porodu. Tak moc jsem se těšila, že si ho užiji a teď mě řada lékařů děsila a posílala na císaře. Vždyť kolik by asi tak Šíma v termínu mohl mít? A to podotýkám, že mi termín už jednou kvůli velikosti o osm dní posunuli - jinak by ten odhad 4456g byl z 36+2 podle starého TP!!! Vnitřně jsem se s císařem začala smiřovat, zrušila nákup aniballu, jen homeopatika, lněné semínko a maliník jsem klidně užívala - když už jsem to měla nakoupené, tak co. Jenže v momentě, kdy jsem se vnitřně smířila s císařem, jsem narazila na jiného doktora, který mi s klidem řekl, že když jsem už jedno velké dítě porodila, nevidí důvod, abych musela na císaře a že budu rodit normálně. To byl čtvrtek 13.11., já byla 37+6 a bylo rozhodnuto, že v úterý půjdu na zátěžový monitor a ve středu na indukci. Byl to pro mě zase šok, který jsem musela zpracovat a navíc jsem se bála, že v úterý, nebo ve středu narazím na jiného doktora, s jiným názorem a věc se bude opět měnit, což mi činilo značný problém.

.

O tom, že jednoho dne budu mít miminko jsem snila už jako malá holčička, hrála jsem si na maminku a moje panenky byly moje děti. Myslela jsem si, že je mi souzeno být matkou a to je byl i můj životní cíl.

Ale co život nechtěl.... V pubertě se dostavil šok.... Velmi často mě bolívalo břicho, a to vedlo k mnoha vyšetření, doktoři nevěděli co se mnou tak si mě přehazovali jako horkou bramboru. Jednoho dne, díky ultrazvukovému vyšetření přišli na to že v břiše mám něco co by tam být nemělo, tak mě poslali na velké gyn. vyšetření pod nárkozou a zjistili že v břiše mi nic nepřebýva nýbrž chybí.

Po probuzení z narkózy mi doktoři sdělili že nemám dělohu, že trpím vrozenou genetickou vadou a že nikdy nemůžu mít vlastní dítě. Bylo to hrozné a těžké, vždyť jediné po čem jsem v životě toužila bylo dítě a teď mi jen tak řeknou že ho mít nemůžu. Bylo těžké s tím žít a před kamarádama se tvářit že je vše v pořádku ale já byla strašně nešťastná a hodně nocí jsem kvůli tomu probrečela. Ale nic se nedalo dělat život šel dál...

Dlouho dobu jsem tento problém nějak neřešila. Začala jsem to řešit a hledat různá řešení až když jsem potkala svého přítele a věděla jsem že s ním bych dítě chtěla. Hledala jsem na internetu různé možnosti, a jediná dostupná možnost byla náhradní matka, tj. žena která by odnosila moje dítě. Jenže nepsané pravidlo je, že ženy které chcou být náhradními matky si za to berou né malé peníze a ty já neměla a jelikož platím já i můj partner hypotéku tak by nám na to ani nikdo nepůjčil. Takže se to muselo řešit jinak...

Naštěstí mám užasnou rodinu a tak mi nabídla má sestra a má mamka že to pro mě udělají. Přemýšlela jsem nad sestrou, jenže ta nemá žádné svoje dítě a já nechtěla aby první dítě které by porodila musela dát mě. Takže to zbylo na mamku. V době kdy jsme to začali řešit bylo mamce 46let,a i tak vůbec neváhala a šla do toho. Několikrát jsem jí říkala ať si to dobře rozmyslí, že se nebudu zlobit když to nebude chtít udělat, že na ní nechci tlačit, ale ona si to nerozmyslela, řekla bych že už byla pár let připravena na to že to udělá. Musím ještě podotknou, že mamka má tři dcery (25, 23, 6 let)

Domluvily jsme si s mamkou chůzku v centru léčby neplodnosti a tam jsem se setkaly s doktorem a celé to probrali a on s tím souhlasil že do toho půjdeme. Takže začalo pravidelné chození k doktorovi a hormonální léčba, píchaní njekcí a nakonec odběr vajíček, odebrali mi kolem 20 vajíček a z toho se jim podařilo udělat 13 embryí. Na první pokus jsme dávali jen jedno embryo, nechtěli jsme riskovat dvojčata, což už by byla na mamčin věk moc velká zátěž. a nastalo 14 dní čekání na výsledek, po uplynutí této doby jsme volali na kliniku a tam nám bohužel oznámili že to nevyšlo. Mezitím jsem ještě zkončila po oběru vajíček v nemocnici s torzi jednoho vaječníku, který mi museli nakonec vzít.

Měla bych asi začít tím, že jsem v pondělí 22. září byla poprvé v poradně u své PA. Vyšetřila mně, dostala jsem veškeré informace ohledně porodnice, ukázala mi porodní sál, čekací pokoje a také jsem dostala dokumenty, které byly potřeba vyplnit k porodu. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla rodit dřív, i když já vnitřně cítila, že to dřív bude. Jen jsem netušila, že  hned druhý den , v úterý ráno 23. září vstanu z postele, ucítím mokro a jak mi něco teče po nohou. V tu chvíli první co mně napadlo bylo, že jsem se počůrala! Termín porodu byl 14.-15. října. Říkala jsem si, že to nemůže být plodová voda!!?  Byla jsem v 37+2tt. Další myšlenka byla, nepanikař 😀  Byla jsem sama doma a než jsem zavolala manželovi, čekala jsem co bude…Přijdou kontrakce? Bude ze mě dál odtékat voda? Šupla jsem si vložku mezi nohy a v klidu se nasnídala, vyplnila papíry, bohužel jsem nestihla dát ověřit oddací list. Tašku do porodnice jsem měla zabalenou, takže zbývalo přihodit bačkory a zavolat manželovi, že je to tady. Mezitím jsem volala PA Verču a mojí milované sestřičce, zkušené matce, jestli je to ono 😀  No a bylo…

Manžel  hned nechtěl věřit, když jsem mu volala, ale jak jsem ho přesvědčila, že fakt nežertuju, obvolal celou rodinu, kdo u nás bude jako první ať mě odveze a on, že tam dorazí. Do půl hodiny přijel švagr a jelo se. Na Bulovce už o mně věděli. Udělali mi vyšetření, paní doktorka se snažila o Hemiltna, ale kromě toho, že mi odcházela plodová voda, nic nenasvědčovalo tomu, že budu rodit. Čípek nezkrácený! Nezbývalo nic  jiného než čekat. Na čekacím pokoji jsem strávila 2 dny. První den a noc byla výživná, protože jsem slyšela všechny porody za 24 hodin. Byl to docela očistec a já se duševně připravovala na nejhorší, na největší bolesti v mém životě a byla jsem připravená opravdu na všechno.  Po dobu kdy se nic nedělo ( myšleno, žádné bolesti) , mi zavedli  dvě vyvolávačky, dělali mi monitory a hlídali jestli je malá v pořádku, čípek se pomalinku zkracoval, ale to čekání na to kdy to přijde bylo nekonečný. Moje PA Verča, opakovala „ Trpělivost, buď trpělivá, ono to příjde“. Snažila jsem se o to, jak nejvíc jsem mohla. Být v klidu a trpělivá, zrovna já! 😀 Ve čtvrtek ráno mi zavedli poslední 3. tabletku a kolem půl 9 ráno jsem začala cítit menší, jako by menstruační bolesti. Další vyšetření ukázalo, že už je to konečně na dobré cestě a dopoledne určitě porodím.  Celá rodina byla dva dny jak na trní 😀 Konečně jsem mohla napsat UŽ RODÍM 😀

Silnější kontrakce jsem měla cca od 10ti hodin a Verča (PA) mi konečně sdělila, že rodím  a ať volám tatínka. Vše bylo najednou tak rychlý, že jsem v to ani nedoufala. Manžel dorazil do půl 11 a to už porod opravdu začal. Celou tu dobu mně držel za ruku a když jsem zrovna neměla kontrakce tak mi podával vodu. Z toho funění jsem byla vyprahlá jak Sahara a skoro jsem se uchlastala 😀 Samotný porod trval půl hodiny, prý jsem třikrát zatlačila a malá byla na světě. Byl to ten nejkrásnější moment v mém životě. Hned mi jí položili na prsa a já v tu chvíli pocítila takovou lásku a štěstí , že se to nedá popsat. Naše Marianna se narodila 25.září.2014 v 11:03 minuty. Měřila 46cm a vážila 2830 gramů. Náš malinký uzlíček té největší lásky.

Jsem pyšná na sebe, že jsem to zvládla tak v pohodě a bez jakýchkoliv analgetik. Že to šlo hladce a naše Mariannka šla na svět přirozenou cestou a bez komplikací. Byla jsem hrdá na svého muže, když jsem ho poprvé viděla držet malou v náručí, bezprostředně po porodu. Nikdo v životě už mi nevezme to , jak něžně se na mě a malou díval. Byla jsem v totální euforii a tím , že byl porod rychlý a trval i s bolestma 3 hodiny, jsem měla energie na rozdávání. Plakali jsme štěstím a užívali si ten pocit, že už jsme konečně tři.  Že to máme za s sebou…

Opravdu velké díky, patří mé PA Verče, která byla fakt skvělá a přála bych každé rodičce, aby měla před porodem i během porodu takovou péči  jako jsem měla já!  Během kontrakcí se mnou dokonce tančila 😀 Sice to bylo bez hudby, ale opravdu mi to pohupování ze strany na stranu moc pomáhalo. Vedla mě, říkala mi jak mám dýchat, kdy tlačit, kdy počkat, abych se zbytečně nevysilovala a moc mi pomohlo jak byla klidná a optimistická. Naprosto jsem jí důvěřovala !

Můžu říct, že můj porod byl krásný, dojemný a nad očekávání rychlý. Jasně, bolelo to, ale v momentě, kdy jsem malou poprvé držela v náručí , jsem na všechno zapomněla.  A opravdu to nejsou jen slova…

Myšlenka na druhé mimčo u nás byla aktuální brzy po porodu Nelinky. Chtěli jsme minimální rozdíl mezi dětmi. Otěhotnět se mi podařilo na první pokus a celé těhotenství bylo naprosto bezproblémové. Nabrala jsem pouze 4kg, neměla otoky, poslíčky, tvrdnutí břicha. Prostě reklama na dokonalé těhotenství. A vlastně i na dokonalý porod J

Termín porodu vycházel na 18.10.2014. Od začátku jsem doufala, že to nevyjde a malý se nám narodí jako dárek k výročí svatby – 20.10.2014. nevyšlo ani jedno a naše malá váha si vybrala své datum – 19.10.2014.

Ve čtvrtek jsem byla na kontrole, kde mi dr. Řekl, že plodová voda trošku ubyla, ale je jí pořád dost. A na další týden mě objednal už na kontrolu do porodnice. Odcházela jsem s tím, že jí v klidu absolvuji, protože stejně jako u Nelinky – zcela zavřená, čípek dlouhý, tvrdý. Činnost dělohy nulová.

Během soboty a pak nedělní noci jsem měla pořád pocit, že učůrávám nebo mám výtok, protož jsem měla vlhké kalhotky. V neděli ráno nám to tedy nedalo, povolali jsme hlídání pro Nelinku a vyrazili se ukázat do porodnice, zda to není plodová voda náhodou. No náhodou byla. Po sonu bylo zřejmé, že odtekla všechna voda. Což jsem teda moc nechápala, ale měla radost, že se bude něco dít. Nechali mě ubytovat na pokoj pro čekatelky na porod, protože kontrakce žádné nebyly. Manžel jel domů s tím, že se ozvu jak něco začne.

Na pokoji jsem ležela od 11-19 hodin. Čas jsem vyplnila čtením, koukáním na tv, sledováním internetu. Po celou dobu se nedělo vůůůůůůbec nic. Byla jsem jak na dovolené. V 17,45 přišla doktorka s tím, že se podívá co se děje uvnitř. Nic. Zjistila ale, že se občas vytvoří sekundární vak blan a zablokuje mimčo. To se stalo i mě. Tak mi ho píchla a odešla, že uvidíme co se bude dít a případně ráno začneme vyvolávat. Byla jsem úplně hotová – nechtěla jsem nic umělého, nic „navíc“ než je nutné..

Nebylo to třeba. V 18,21 jsem si všimla, že mi začaly kontrakce. Slabounké, ale pravidelné po 5 minutách. Za půl hodiny jsem zpozorovala, že už jsou po 4 minutách – pořád slabé. Za 20 minut už byly po 3 minutách a byly silnější. Zavolala jsem sestru a říkám jí to. Nechtěla ani věřit, koukla do mě a vidí, že jsem na 4 prsty! Takže jsem volala manžela a následoval přesun na porodní sál.

Tak jsem se konečně dostala k sepsání mého porodu.

Když jsem byla naposled na kontrole u gynekologa, což bylo 20.5. tak mě řekl, že se ještě vůbec nic nechystá, že určitě vydržím do termínu porodu, což bylo 8.6. Já jsem si, ale říkala že je pěkný datum 1.6., tak že bych mohla porodit ten den 🙂

Druhý den po kontrole jsem měla naplánované odjet za segrou do Brna, šak se ještě nic nechystá 🙂, ještě jsem se chtěla podívat po obchodech a koupit v Ikeii, šuplíkáče na nějaké věci pro miminko. Jela jsem vlakem a zůstávala tam až do druhého dne. Se segrou a kamoškou jsme si užily fajn večer, grilovaly jsme, bouhly šampíčko a superně pokecaly.

22.5. jsem se vzbudila hodně brzo a pořád se mě v noci chtělo čůrat, ani ve snu by mě nenapadlo, že do večera porodím 🙂 U segry jsem vstala o 7 hodinách, spolu jsme posnídaly a ona odešla do práce. A já že vyrazím do Ikeii. Jen jsem pořád chodila čurat a začalo mě pobolívat v podbřišku. Tak jsem to přisuzovala tomu, že jsem den předtím hodně chodila a hodně toho vypila, tak tím chodím moc na záchod.

Přijela jsem do Avionu, prošla si HMko, Tesko a ještě nějaké další obchůdky, zašla si na zmrzku, sem tam mě zabolelo v podbřišku, tak jsem si říkala jestli to nejsou ti "poslíčci". V poledne za mnou přijela ségra naložit mě ty šuplíkáče, které jsem si vybrala a zašly jsme v Ikeii i na oběd. Než jsme začly obědvat, tak jsem šla na záchod a tam ze mě odešla hlenová zátka, pač jsem měla na toaletním papíru, takový hlen s troškou krve. Nebyla jsem si úplně jistá, ale jak mě pořád pobolíval ten podbřišek, tak jsem tomu už začala věnovat víc pozornost, sem tam sem mrkla na hodinky a interval byl pořád nepravidelný někdy 20 min z toho 15 min. Segra mě pak odvezla na vlak co mě jel 14.30, jela jsem rychlýkem přes Břeclav do Hodonína a tam čekala na vlak který odjížděl kolem 16.30 k nám do Lipova. V Hodoníně, mě začaly pobolívat i kříže, tak jak když jsem měla dostat měsíčky. Když jsem volala s mojí mamkou a řekla jí to, tak tá mě řekla, že určitě už rodím. Tak jsem jí trvdila, že to určitě ještě nerodím, že to nejsou žádné bolesti jen takové pobolívání.

Jak jsem jela s Hodonína, volal mě manžel, že mám vysednout ve Strážnici, kde pracuje ( vozí beton v domíchavači) a jet sním ještě jednu otočku zavést beton. Tak jsem souhlasila.Břicho mě pobolívalo pořád jednou po 15 min, jednou to bylo za dýl, tak jsem si říkala, že až dojedu dom, tak si dám sprchu a ono to povolí. 

Naše cesta začala v lednu 2013,kdy jsme se rozhodli,že obohatíme náš život o další přírůstek... K našemu údivu se zadařilo hned a já seděla v březnu s pozitivním těhotenským testem u dr. Jenže jak naše štěstí rychle začalo,tak i rychle skončilo a po verdiktu,že se těhotenství nevyvijí a následnému krvácení,jsem skončila 30.3. na revizi Najednou tu byl konec roku a naše přání bylo jediné...aby jsme příští Vánoce slavili už ve třech. Každý říkal,nemysli na to,no jo,ale jak..? To se lehce řekne,ale hůř dělá... Když si člověk něco vroucně přeje,tak to nejde najednou vytěsnit... Rozhodla jsem se pro pravý opak a žila s tím,že miminko určitě ještě letos bude,začali jsme bourat pokojíček a pomalu předělávat. Přišel únor a další vynechání MS,testy negativní,u dr.na UZ zvýšená sliznice,bylo mi řečeno,že je to buďto počínající menstruace a nebo těhotenství,odebrali mi krev a že si mám zavolat na výsledky. Druhý den mi bylo oznámeno,že krev je negativní a těhotenství to není. Jenže já to nevzdávala a věděla jsem,že se něco děje... Za 5 dní (14dnů od vynechání) jsem objevila slabého ducha na testu. Přítelovi jsem nic neřekla,dokud malinko test nezesílí. Zesílil a Valentýnský dárek byl na světě 🙂 Jenže jsem přecházela k nové doktorce,takže jsem šla na kontrolu dřív,věděla jsem,že na UZ nebude nic vidět,když byla ovulace dle všeho později,ale dr.si to nenechala vymluvit,samozdřejmě na UZ vidět nic nebylo (dle MS jsem měla být v 8tt). Dr.hned začala šílet,že je to těhotenství mimoděložní a že musím okamžitě do nemocnice,jinak by mi mohl prasknout vejcovod a že to je životu nebezpečné,že mi možná jeden vaječník budou muset odebrat a pokus o další otěhotnění bude možný až za 3 měsíce. V tu chvíli jsem se začala hroutit.... Zavolala mi sanitku a já jela do nemocnice s tím,že zase začne celý kolotoč nanovo. Na ambulanci mě začal dr. uklidňovat,že ještě není nic ztraceno,že se na mě podívá a uvidíme. Nakonec po delším zkoumání,se opravdu na UZ objevil gestační váček,který odpovídal 5+4tt,ale že si mě radši v nemocnici nechají,aby měli jistotu,zda se těhotenství dobře vyvíjí,za 2 dny jsme šli domů s potvrzeným těhotenstvím a ze slibem,že v nemocnici se ukážu až u porodu. Haha,já bláhová najivka...  Za 2 týdny jsem začala krvácet,nakázán klid,max.si dojít na záchod,bohužel to neustalo a já si balila tašku do nemocnice,plod v pořádku,nalezen hematom,po 5 dnech hurá domů a stále těhotná. Měsíc se s měsícem sešel a já se silným krvácením 13+1tt opět navštívila nemocnici,další hematom a po 6 dnech pozorování propuštěna domu a domluvena s novou doktorkou,že si mě převezme do své péče. Bříško rostlo a my se těšili zkaždého dne,z každého pohybu. Ve 29tt jsem znovu odjížděla do nemocnice,tentokrát s častým tvrdnutím břicha,které nakonec způsobovala podrážděná děloha a horečka. V den odchodu jsem slibovala,že se opravdu vrátíme až k porodu a jak jsem slíbila,tak se stalo. 🙂 Ve 33tt jsem našla na kalhotkách krev,po dlouhém rozmýšlení jsem si nakonec zabalila a vyrazila do mého druhédo domova MěN Litoměřice. Ten večer se dostavili moje první kontrakce,nasadili mi gynipral na rozehnání a koňskou dávku magnesia v kapačce,pro každý případ mi píchali kortikoidy,aby malému stihli dozrát plíce. Vše zabralo a já měla na pár dní klid. Jenže moje tělo začalo protestovat a mě zasáhla hrozná zimnice a horečka,něco tak příšernýho jsem v životě nezažila,přez hodinu trvalo,než zabral prášek na sražení a kapačky. Večer se opět dostavili kontrakce a hrozba,že pokud se porod rozjede,budeme převezeni,protože tady můžeme rodit až 35+0tt,to bylo AŽ za 9 dní. Od té doby se kontrakce dostavovali obden,vždy se podařilo je rozehnat,bohužel se přesně po týdnu dostavila horečka znovu a zimnice v ještě větší síle...V tu chvíli jsem se začala modlit,ať už to všechno radši skončí a malý je u mě v náručí,vše už mi bylo jedno,jen ať tohle všechno nemusí ten malý tvoreček semnou snášet... tolik přášků a kapaček co mi bylo prolito tělem,už jsem to nechtěla absolvovat dál... Tam uvnitř jsem věděla,že to prostě přijde a to už brzy... večer jsem si umyla hlavu (co když si ji teď pár dnů nebudu moct umýt),namazala olejíčkem břicho (třeba už je to naposledy) pořádně jsem si ho v zrcadle prohlédla,vzala si vložku (prostě 6tý smysl) a za boha nemohla usnout. Žáha mě pálila jako nikdy a já se do půlnoci převalovala. Usnula jsem ani nevím jak,zdálo se mi o tom,že si s kamarádkou povídám o tom,jak poznám,že mi praskla voda,přetočím se na bok a šup...najednou cítím mokro,říkám si,že bych neudržela moč... přetočím se na druhý bok a znovu,tak tedy vstávám,najednou hrozná úleva a vložka úplně turch a cítím jak mi něco teče po noze. Došla jsem na záchod a začala zkoumat,co to je... žlutý to neni,že by to byla moč,nezapáchá,ale za sestrou jít nemůžu,co když jsem se fakt počůrala,tak budu vypadat jako blbec. Tak se převleču,lehnu do postele a na internetu zkoumám jak poznám,že mi odtéká voda... Dle rad ležím 10 minut a pak zkouším vstát a zase to teče... tentokrát je to narůžovělé a já přestávám pochybovat a jdu za sestrou,ta vložku čímsi přelije a ta zmodrá (já vzdělaná z internetu vím,že se tím pádem opravdu jedná o plodovou vodu). Sestra mě pošle na pokoj,že uděláme monitor a pak se odklidím dolů na porodní sál... Najednou mi to začne docházet,kontrakce rozehnali,ale plodovou vodu už do mě nikdo zpátky nenapustí,už je to tady a já.... BUDU MÁMA. jsou 4hodiny ráno a já píšu příteli :,, Dobal mi věci,začala mi odtékat plodová voda,hlavně nevyšiluj a počkej až zavolám. Ale už je to opravdu tady. Miluju tě´´ Monitor je v pořádku a tak nasedám na křeslo a sanitářka mě odváží na porodní sál,kde na mě čeká moje doktorka,která měla ten den službu. Hned mě vítá s úsměvem ,,teda paní Syrová,to vaše píďátko si to umí vybrat,on opravdu počkal do dne,který jsme mu povolili jako první´´ 🙂 Nález otevřená na jeden prst,ale bohužel přirozený porod to nebude,jak jsem věděla už delší dobu,prcek je na příč,takže císař. Je 4:50 a mě je oznámeno,že sál se chystá a v 5 jdeme na to,rychle volám tatínkovi,že může přijet. Sestra mi napichuje kanylu,moje ruce jsou rozpíchané po těch 14ti dnech,že se ji hledá dobrá žíla horkotěžko,povede se ji to až na třetí pokus,chudák z toho byla nervozní,jak kdyby měla jít na sál ona. 🙂 Při každém přesunu ze mě teče tolik vody,že se pokaždé omlouvám a mám tendence to utírat. Na sále už je všechno přichystané,všichni mě s úsměvem vítají. Anesteziologa ujišťuji v tom,že chci lokální anestezii,on mi na oplátku řekne,co mě v příštích minutách čeká... Opichuje záda a já si po chvíli lehám. O všem co se děje mě informují,pak mě anesteziolog připravuje na to,že se mi může hůř dýchat,jak se do mě ponoří víc rukou a má pravdu,na chvíli mi musejí dávat kyslík,po chvilce se mi udělá špatně znovu,tentokrát mám spíš hořkost v puse a je mi na zvracení. Ta představa,že na zádech,připoutaná,rozřezaná, tam zvracím,byla tak příšerná,že jsem v tu chvíli začala litovat,že jsem se nenechala uspat celá,ještě v odrazu jeho brýlí vidím plno krve a jak mi dr.mačká břicho a strašně u toho funí. Najednou mě všechny výčitky přejdou,když slyším,jak říká moje dr.,,nožička,bříško...tady je hlavička... máte krásnýho chlapa!´´ Slzy se mi spouští z té hromady štěstí... Paní za hlavou mě ujišťuje,že mi malého přinesou ukázat hned,co zkontrolují zda je v pořádku. Za pár minut se mi opravdu objeví sestra za hlavou se slovy,že tatínek vše stihl,natočil a že mi nechává privilegium,ať si na něj šáhnu jako první. Přez slzy na něj skoro nevydím,uvolní mi jednu ruku,abych si ho mohla pohladit... tohle je můj syn a je tak krásnej....

Dneka je to 19 dní,leží tady vedle mě v postýlce a já tomu nemůžu pořád uvěřit,že je ten andílek náš. Je to náš bojovník a tak moc ho milujeme! Kdo zažil ví a ti co na to čekají,nevzdávejte naději... Je to nádhera!

Tak konečně i ja sepisu můj porod....

sobota 20.9. Začala úplně normálně v noci zadní poslicci , bolesti a kontrakce . Byla jsem domluvena, ze se zastavím do porodnice na monitor. Julietta mela vysoký tep den předem , děti jsme nechaly u našich a jeli jsme, na monitoru natočili lepší hodnoty ukázaly se dvě silnější kontrakce a nic. Primář mi udělal Utz jen přes břicho jestli je mimco ok .Na další kontrolu me napsal 24.9. Můj TP . Tak jsme odjeli k našim dali jsme si oběd a ještě jsme jeli nakoupit , odpoledne jsem byla s deckama venku vencila jsem psa, ale začala jsem mít slabší kontrakce .

Doma jsem si napustila horkou vanu  i s malou a jsem si říkala bud se to rozjede anebo ne, po koupeli to začalo měřila jsem si kontrA v aplikaci tak to bylo 15, 10 ,7, 5,5,5 ,17 a i docela bolestivé musela jsem je rozdychavat nevěřila jsem moc ze uz je to ono, tak ještě jsem dovarila, povesilA prádlo a chvíli jsme čekali co bude , ale pak uz mi můj říká volame rodiče to jsou ty pravé a pořad se chodil dívat do telefonu po jak dlouhe době jsou 🙂 kolem 21hod. Přijeli naši hlídat drobky, malem mi tekly slzy jak jsem je viděla je mávat.

do porodnice jsme přijeli 21.30 příjem monitor nějaké kontrakce byli, vyšetření opět s primářem a otevrenA na 3 cm tak mi říká : tak to Vás uz domu nepustim, presunuli jsme se na nově udělaný rodinný pokoj a hle podpasovka neteče tepla voda ... To byla moje jediná záchrana při kontra... No nic.... Dostala jsem klystyr, noční košili ze zacatku sranda . 

22.45 hod mi prymar pichnul vodu neslo mu to zrovnA jsem neměla kontrakci, potom se to povedlo je to úplně bezbolestne ....ještě mi dali tabletku na zaniknuti branky a proti bolesti spis si myslím , ze to bylo na bolest. Opět zpátky na pokoj, taky uz začali ty hodně kruté kontrakce , po 3 minutAch, po 2 min. Dychala jsem nadech nosem do bricha vydech pusou. Otevrena na 7 cm.

Opet jsem byla zAvolana na sal mereni kontra bylo jine nez na zacatku , zpatky uz jsem nedavala slezt s kresla pomahal mi pritel , ale tak tAk jsme tam dosli, po dvou minutach stravenych u takovych zebrin jedine co mi pomahalo rokrocene nohy a vydychavat , najednou sileny tlak na konecnik rikam mojemu zavolej sestru, nekam odbehla .... Nastesti se ukazala brzo rikam ji Uzzzz ... Na sal silene dojit, na kozu jsem sedla, ale v kontra mi neslo si lehnout pak se mi to povedlo ale tlacit jsem chtela strasne .Dychat jako pes ok ze zacatku , PA mi rika nadech nosem a tlacte do konecniku zatlacilA jsem a potom asi 5-6 krat docela zahul a najednou jsem citilA ze je venku podivala jsem se na ten uzlik fialovy cerveno jak odstrihly snuru tak mi ji za 2 minutky daly na telo no reknu Vam Mala se hned prisala a ja zacala mit silenou zimnici. Kazdopadne jsem byla ta nejstastnejsi 🙂 Julietta se narodila 21.9. v 00.24 minut . Dala mi hodne zabrat mela 3,85 kg macek. Z tech 3 porodu byl tento celkem rychly, ale nejbolestivejsi co se kontra tyce. Po porodu jsem sama odchazelA na pokoj jeste me sili ani nevim kolik mam stehu radsi, bez nastrihu, siti me nebolelo, porod placenty taky ne. Jinak druhy den jsem se citilA ospale protoze jsem preskocilA noc, ale uplne bez bolesti. Na zavinovani delohy si bravam prasek od bolesti , ale oproti kontra je to Mala bolest. Tak to je muj porod 🙂

Tak i já jsem si udělala chvilku a píšu podrobný příběh o tom, jak přišel nás uzlíček štěstí na svět 🙂

Sobota 7.9.2014..
Je 20:00 v TV mi začíná Líbáš jako ďábel 🙂 udělala jsem si palačinky, na to jsem si nachystala misku ovoce s jogurtem ( jak mi tady na koníkovi ve skupince někdo dělal chutě už delší dobu 😀 )
Ve 21:30 mi přijel přítel po víkendové rally, která byla 100 km od domova, sice jsem se s ním nebavila a dělala naštvanou, ale byla jsem ráda že je doma 🙂

Je 22:00 a mě začínají lehké bolesti, které jsem moc neřešila, protože poslíčky jsem měla denně a bolesti celé těhotenství. Tak jsem vypla TV a chtěla to zksuit zaspat. To už se ale nepovedlo, Po hodinovém převalováí jsem si vzala telefn a začala měřit čas a když jsem zjistila, že bolesti spojené s bolestmi zad a tvrdnutím bříška se opakují co 3 min, vystraeně jsem se přestěhovala do obývacího pokoje, abych nebudila převalováním se přítele 🙂

Neděle 7.8.2014
Čas se posunul k 00:00 a já s bolestma lezla do vany, abych si dala sprškua rozehnala bolesti. To se mi nepovedlo a docíila jsem jen toho, že jsem vypotřebovala z bojleru všechnu teplou vodu 😀
00:30 jsme byla budit chlapa s tím, že bolesti nepřestaly, že pojedem do nemocnice.. Tak jsme se vydali na cestu 🙂 Kontrakce byly silnější a objevovalo se v rozmezí 3 - 4 a 5 minut.
Na příjmu byla velmi příjemná sestra a i doktor nebyl k zahození a tak po monitoru a veškerém vyšetření byl nález takový, že sice kontrakce jsou ale nejsou pravidelné a já otevřená pro prst, ale vyšší tuhá branka, tak mě poslali zase pěkně domů, že to na porod není a že to jsou jen poslíčci.. naštvaná s bolestma jsem dojela domů, přítel naplnil nahřívací láhev ( teplou vodu musel ohřát v konvici - stále teplá netekla 😀 ) a já zalehla s tím že to přejde.. To jsem ale byla na omylu, teplo mi na břicho a podbřišek začalo dělat zle a mě bylo pomlau až na zvracení. A když jsem viděla že příel konečně zabral a usnul, vydala jsem se s mobilem a dekou opět do obýváku na sedačku.
Čas utíkal tak pomlau a v rozmezí mezi 2:00 a 6:00 jsem myslela že skočím z okna a na bolest mi pomáhalo pouze to, že jsem se zapřela o okení parapet a snažila se bolest rozdýchat. Nejhorší na tom byla ta představa, že já největší spáč budu rodit po probdělé noci a že nebudu mít ani kousek síly. 
V 7.00 se konečně ohřála voda a já mohla napustit vanu. Vlezla jsem do vany, poležela si tam a bolesti začaly zesilovat.. Pozorovala jsem na sobě, jak mimo kontrakce usínám ve vodě, ale vždy se probouzím po těch 4 minutách a přichází bolest.. až jsem se jednu době sama sobě smála jak i únavou padá hlava 😀
9:00 a já budím přítele, že už to doma nevydržím, že jedem zpět do nemocnice, ať mi alespoň dají něco na bolest.. Na příjmu druhá směna a ještě lepší a milější než v noci 🙂 Hned po monitoru bylo jasné, že už doml nepojedu a že zůtanu v nemocnici.. Po prohlídce dr konstatoval že jsem otevřená na cm a půl a že to bude trvat dlouho a převezli mě na hekárnu. Super pokojík, tv, balony a polohovací postel.. To jsme ještě netušila, že si bolestma ani jednou nelehnu.

10:00 až 15:00 - snad nejhorší chvíle v životě
Kontrakce zesilovaly, byly praavidelně po 2 min a já nemohla ani ležet, ani sedět ani skákat na balonu.. Při každé kontrakci jsem myslela že neustojím a zapřená o skříňku jsem bušila pěstí ať už je po všem.. Každá kontrakce trvala asi minutu, ale byly to nejdelší minuty života..
16:00 a já zvonila na sestru aby mi přišli píchnout ten epidurál o kterém jsme se bavili na příjmu. za chvíli došel velmi milý anesteziolog a šlo mu to od ruky, 15 min a epi byl zaveden do páteře 🙂 konečně jsem si oddychla..

Tedy oddychla.. 😀 oddychla jsem si tak dvě kontrakce, bolest v podbřišku přestala, do zad nic nevystřelovalo. Přítel mě držel za ruku.. v tom přišel ten tlak..
Další kontrakce a já měla nutkání prostě tlačit. Nikdy jsem nic podobného nezažila, jak to tělo samo ví, že prostě miminko musí ven..
nasále jen já a přítel.. sestry pryč, doktor pryč a já se snažila co to dalo, abych netlačila. Přítel utíkal sehnat někoho, kdo by nám sdělil co se vlastně děje a když přišla porodní asistentka, zjistila, že hlavička je pomalu venku a šlo se na věc 🙂
4x jsem zatlačila, jak nejvíc to šlo a malý vyletěl jak namydlený blesk 😀 

17:24 jsem se poprvé podívala na to naše štěstíčko
Nepopsatelý pocit, když začal plakat,i když mi ho položili na prsa.. Byl klidný a okamžitě si začal cucat ručičku 🙂 Přítel nevěděl co dříve, jestli se vynadívat na našeho prca nebo hladit a chválit mě, jak jsem to statečně zvládla 🙂
malého odnesli, tatínek si ho podepsal a vrátili se s krásnými mírami 3500g a 51 cm 🙂

Elisabetta narozena 9/8/2008 v 7.50 hodin,. 3,30 kg  19. Srpen 2008 - 21:33 |   Elisa

Ahoj holky,
tak jsem si konecne nasla chvilku, abych popsala muj porod  , 8/8 v patek jsem fungovala uplne normalne cely den, divala jsem se jeste na olimpijske hry , dala jsem si pekne kuratko s bramborem, ale uz u vecere mi zacali kontrakce,ale treba po 15 minutach potom po 5 hodne nepravidelne.l No tak jsem si dala teplou sprchu a bylo mi o neco lip. sli jsme si i s pritelem lehnout, ale uz jsem neusnula, kontrakce zacali i zesilovat, ale porad tak nejak po 10 minutach, pritel mi rika, ze jedem do porodnice, ale ja jsem mu rekla, ze jeste pockame, az budou po 5 minutach ve finale to bylo kolem 00.30 v noci, jsme se rozhodli , ze vyrazime, v porodnici se mnou sikovny doktor sepsal porodopis ( dala jsem jim taky muj porodni plan, ale ve finale jsem ulplne zapomela na nejaky epidural), monitor, ale kontrakce dosahovalo 40 tak jsem si rikala,jake to asi je mit anebo byt u cisla 100, no za par hodin uz jsem vedela. Celou dobu jsem byla spritelem na hekarne, byla tam velka vana, sprcha , postel a balony na skakani, ktere mi trochu pomohly pri kontrakcich, ktere porad silily, davala jsem si teplou sprchu a pritom skakala na balone, potom mi dali klystyr a prasek na uvolneni porodnich cest, pri ceste na monitor, uz jsem skoro nemohla chodit tak tak jsem to rozdychavala, ale to jsem nevedela, ze nejhorsi me teprve ceka. Kolem 7.30 rano uz jsem nemohla kontrakce byli po 1 minute a ja z toho jak jsem vse rozdychvala (uspesne), pomahal mi hodne pritel, ktery byl porad u me. No ve finale jsme se nejak dostali na porodni sal, prekvapilo me, ze tam byla jen jedna porodni asistentka a zadne svetlo, myslela jsem, ze kolem me bude vice lidi, dala jsem nohy na operkky, nohy a ruce jsem ve finale vubec necitila, protoze jsem je mela odkyslicene tim prodychavanim, no myslela jsem, ze uz to nezvladnu, v tu chvili se mi chtelo strasne tlacit, ale asistentka rikala, jeste neeee, tak bezela pro doktora , ktery pribehl asi za 1 sekundu a pak uz jen nadech nosem zadrzet a tlacit asi na 5 zatlaceni byla Elisabetta na svete, krasna holcicka to nejlepsi a nejkrasnejsi, co jsem mela u sebe 9 mesicu, jsem si behem par minut mohla pochovat a dat k prsu, byl to nadherny pocit , ale nejvic komu dekuju je muj pritel , ktery byl uplne perfektni, kdyz jsem mu drtila a kousala do ruky , dekuju  Ti moc , tak to je vse, doufam, ze jsem Vam nejak nevystrasila, ta bolest jak rikaji vsichni stoji za to.Mej te se hezky

Chtela bych se s Vami podelit o zazitek z porodu ve Vsetinske porodnici. Termin jsem mela stanoveny na 29.3.2010 ten den jsem rano normalne vstala , hrala jsem si se svou skoro 2 letou dcerou a kolem obeda jsme sly nakoupit...zpatky z obchodu mi zacalo byt tochu divne , tak jsem si rikala, ze jsem to asi prehnala s tezkou taskou...vratili jsme se domu a trochu jsem odpocivala, odpoledne prijela kamaradka , tak jsme si dali kaficko a rikaly si kdy konecne tak porodim...bylo pul 6 a ja jsem zacala mit meensi kontrakce...pritel zrovna prijel z prace tak jsem ho poreferovala... udelali jsem veceri , mezitim jsem si dala horkou sprchu...a kontrakce zesilovali...zacala jsem si psat minuty bylo to myslim po 20, 15 ,10 minutach pak dlouho pauza...tak jsem rozhodla, ze pojedem do porodky bylo pul 9 vecer , ze uz jsou to ty prave stahy., ..malou jsme dal rodicum ( i pro ni to byla premiera) a jeli jsme do porodnice. Na prijmu v porodce se me ptali copak me trapi-tak jsem to brala s humorem  a ukazala na bricho, moc jsem ttiz nevypadala, ze budu rodit. Bylo 21.00 hodin , PA mi natocila monitor a kontrakce pomalu zesilovali...mela jsem ze 100- 50, pak me poslali k vysetreni k panu dokorovi.. ten me prohlidl a konstatoval, ze se miminko se narodi dnes anebo zitra🙂, a ze to bude rychle...tak jsem mu teda podekovala🙂. PA mi udelala klystyr a pichla injekci proti bolesti a nahnala me do sprchy at skacu na balonu a nahrivam si zada a podbrisek teplou vodu...to bylo 22.00 hodinu jsem skakala na balone a kontrakce jsem pres tepllou vodu skoro necitila doporucuju opravdu tuto ulevovou metodu u me zabirala....ale sem tam jsem kontrakci musela prodychat do bricha...zabiralo to..v 22.30 jsem vylezla ze sprchy , natocili mi kontrakce byli o neco silnejsi...rozhodlo se, ze mi pichnou vodu, tak se i stalo necitila, jsem nic jen jak ze me vytekla voda je to nebolestivy zakrok... vratila jsem se zpatky na pokoj a asi za 5 minut to zacalo , kontrakce prichazeli pravidelne po 5 a 2 minutach a to uz mi zacalo byt tezko....snazila jsem se rozdychat jak jsem mohla zatim porad do bricha....asi po 20 minutach jsem volala PA , protoze mi zacalo byt na zvraceni a chtela jsem tlacit....bylo mi receno at rozdychavam jako pejsem melce, pri kontrakci...tak jsem to i delala dalo se to rozdychat, ale o minutu pozdeji dalsi kontrakce...pritel me dovedl na sal, lehla jsem si stezi na porodni luzku a otocili me na levy bok s nohou nahore, jeeste jsem nemohla tlacit...a me se tak chtelo, myslim, ze pritel dychal za me strasne me podrzel...myslela jsem, ze to fakt nerozdycham , prestala jsem citit ruce z dychani upne odkrvene to jsem mela i u prvniho porodu ...pak prisla dalsi asistenka a to se uz schylovalo k porodu...ve finale nestacili ani zavolat doktora, protoze jsem napoprve zatlacila a hlavicku s pulkou telicka byli venku pak jsem zatlacila strasne silne do zadecku a maly Matteo byl na svete ( uplnee modroucky-tim jak jsem tlacila videlaj sem ho jak ze me vylezl a pak strasnaaaaa ulevaa🙂 maly se narodil 31.3.2010 ve 00.01 hodin vazil 3,80 kg (macek) a meril to az po 3 dnech 52 cm.Po porodu prisel pan doktor jeste jsem porodila placentu...teda spis ze me sama vylezla a pan doktor me zasil, protoze jako druhorodicku me nenastrihavali...3 stehy zevnitr a 3zvenku trochu t stipkalo, ale oproti bolesti predtim to byla prkotina. 2 hodiny jsem stravila na porodnim luzku, do 30 minut mi pristavili Mattea k prsu, ale moc se mu nechtelo...pak me odvezli na pokoj sestinedeli. Maly je nadherny a krasny , proste je to super mit zase takoveho maleho bobecka. tedko uz jsme doma a uzivame si velikonocni vikend. Je pravda, ze druhy porod je kratsi, ale o to intenzivnejsi...ale stoji to za to , je to zazitek na ktery nikdy nezapomenu. Vsem preju porod bez komplikaci a zdrave deti. Mnozte se🙂))

Tak konečně sem k tomu sedla i já 🙂. v počítači to mám napsané už dlouho, ale teď to zrealizuji i tady. Jak probíhal můj druhý porod.

Poslíčky sem sice měla už  14dní, ale datum 24.7 se mi líbil, že jsem věřila, že jdu doma spát bez Kubíka naposledy.Bylo půl jedné v noci  tak sem konečně ulehla na madrace co sme měli na zemi . Předělávali jsme ložnici a manžel vyráběl postel do patra, tak jsem půlku těhotenství prospala jen na madracích 🙂.Ve tři mě probudila kontrakce, a za půl hoďky byla další. Ale protože už to nešlo zaspat tak jsem ve čtyři napsala manžlovi ať jede z práce domů, že jedem rodit. Pořád jsem měla kontrakce po cca osmi minutách, ale pořád to šlo v klidu rozdýchat a nebylo to nic silného, ale přišla půl šestá ráno a kontrakce už byli dost silné. Manžel přijel domů osprchoval se, já šla zatím vzbudit babičku, aby pohlídala elišku, a ještě jsem se mezi kontrakcemi namalovala. A to z důvodu, když jsem viděla fotky po prvním porodě tak jsem nešla ani vidět u té stěny 🙂, tak jsem si řekla že po druhém porodě budu kočka a vsichni budou koukat 🙂. Od půl sedmé už byli váážne hodně silné, že už jsem fakt funěla tak jsme vyrrazili do porodnice co máme 40km daleko. Cesta byla hooodně náročná. Samá díra. Takže mezi kontrakcema sme valili co to jen šlo a jak přichazela musel zpomalit či zastavit, protože to drncání bylo vážne neúnosné. Chvílema jsem měla pocit, že vyskočík ztoho auta a půjdu radši pěšky, Vážně  super stav ty silnice 🙂. Do porodnice jsme dojeli ve ctrvt na osm dole u vchodu sem řekla manželovi počkej jdu čurat, ale tak nějak se mé tělo začalo samo vyprázdňovat takže sem tam byla 10minut a chlap pěkně čekal 🙂 ale bál se jestli už nerodím 🙂. O půl osmé jak jsme zazvonili mě hned vzali na monitor tam se to ještě v klidu dalo rozdýchat, i když už to pěkně bolelo. Po osmé hodině už jsem to měla po čtyřech minutách a už váááážne hodně silné.PA říkala, že odrodí porod vedle a přijde mi dát klystýr, aby se to urychlilo, ale než přišla už neměla co urychlovat .Pak jsem měla kontrakce už jen po třech a po dvou minutách a už sem funěla jak pes ve vedrech. O půl desáté šel manžel pro PA měli fakt frmol jeden porod skončil a druhej začal, k nám přišli tak tak. Já už jsem měla pocit na tlačení, že jsem myslela, že už porodím, i když sem se třepala z posledních sil. Manžel mi musel dát nohy na kozu, protože já se jen třepala jak už nemám sílu na to.Bylo cca 9:40 PA si rychle dala rukavice, protože hlavička už lezla ale pořád jsem měla neprasklou vodu, tak mi jí píchla a rukou přidržovala hlavičku aby jí hned nevylítl malej ven. Pak Jsem zatlačila a hlavička byla venku kontrakce už nebyli a já neměla sílu tak mi řekla ať zatlačím no a malej už měl ramínka venku a pak poslední a byl celej. Přislo mi to jako večnost aspoň půl hodinky ale podle zprávy to byli jen 3 minuty od prasknutí vody. Takže vážně fofr.Ale opravdu mi to přišlo dlouhý delší jak u prvního porodu který samotné tlačení trvalo 7 minut. Vše jsme zvladli bez nástřihu no vlastně ani na něj nebyl čas 🙂 a ani mě nepotrhal, takže ani jeden steh nic a ja byla celá šťastná, že po druhé se šití nekonalo 🙂Jen byl hodně pomačkanej jak nějaký boxer a doufali jsme, že se mu ten nos srovná🙂 naštěstí do druhého dne ho měl krásnej. Jen měl silnou žloutenku tak byl chudček malej v inkubatoru, a běžně se pousti jen deska z vrchu ale on musel mít i ze spodu, takže tam chudáček měl 42stupňů a byl celý spocený, že ho museli vytahovat a ovlažovat. Bylo mi ho děsně líto jak sem si ho večer chovala uplně sem za něj plakala jak on je statečný pěkně papá a vše zvládá na jedničku. Ale ja se úplně zesypala, že jsme tam museli zůstat o jeden den déle. Asi ty hormony. Já měla svého mlíčka hodně ale málemu moje mlíčko vadilo, tak mu ho museli převařovat a já sem odstříkavala. Už tam druhý den jsem odtřikala 125ml z obou prs. Bylo to šílený já sem nestíhala, Holky na pokoji zas měli málo a přikrmovali. Ale 4den jsme šli domů 🙂

Doufám, že je to aspoň trochu čitatelný 🙂 Děkuji všem těm co se dočetli až na konec.

Ve středu 11.Června 2014 jsem byla na kontrole v porodnici Příbram a že jsem na prst otevřená ale na porod to nevypadá.Jediné co se jim nelíbilo tak monitor tam mě připnuly na druhý a položily na bok no a po 5 minutách na boku jsem začla dostávat pravydelné bolesti po 5-2 minutách.Po dalších 15 minutách mě doktorka poslala na kafe a at se 2 hodinky procházím a že jestli to přejde tak at jedu domu a pokud ne tak at se vrátím a natočíme další monitor a popřípadě by si mě tam nechaly.Asi po půl hodince procházky bolesti přešly tak že to byly jen poslíčci.Tak jsem jela domů stím že další prohlídka je za týden ve středu.Večer jsme se s partnerem domluvily že rano před prohlídkou dojdem na matriku kvůli uznání otcovství a příjmení pro malého aby ho měl stejné jak přítel.

Ráno 25.Června 2014 v 10:00 jsme se vzbudila z bolestma po 3-5 minutách tak jsem si šla dát sprchu tam se mi trochu ulevilo tak jsem šla vzbudit partnera se slovi '' MILÁČKU POKUD TO NEPŘEJDE TAK NA TU MATRIKU TO NESTIHNEM ''  

Sanitku volal v 10:15 a to už jsem měla kontrakce po 2 minutách.

Sanitka přijela v 10:30 a v 11:00 jsme stály před porodnicí.

Příjem v porodnici byl v 11:05 a hned jsem šla na porodní sál s kontrakcemi po 1 minutě a otevřená na 4 cm.V 11:15 přišel partner a ja jsem byla strašně ráda že to stihnul protože malej chtěl strašně rychle ven ale já jsem se pomalu otevýrala takže jsem trpěla strašlyvýma bolestma a na epidural bylo pozdě ani oxytocin mi nestihly dát.Protože jen co mi v 11:30 píchly vodu no a v 11:43 byl na světě náš druhý šmoulík Štěpánek.

    ŠTĚPÁNEK 25.6.2014 V 11:43HOD. S VÁHOU 3430G A 51CM

V pátek 23.Března 2012 jsem byla na kontrole v porodnici Motol a tam mi řekly je jsem otevřená na jeden prst a že to na porod vůbec nevypadá.Tak mě odjednaly na další kontrolu která měla být asi za 14 dní což mi přišlo divné ale nechala jsem to být.Byla jsem ráda že po 2 hodinách v čekárně a půl hodině u doktorky která se ve mě hrabala jak bába v koksu.No nic jela jsem radši domů za svým přítelem abych ho ještě stihla než odjede do práce.

Večer kolem 20:00 jsem jela za přítelem do prace abych mu tam pomohla.Domů jsme se dostaly ve 23:45.Já myslela že půjdeme hned spát ale ne.O půlnoci volala přítely moje tchýně jestly u nás můžou přespat takže jsme ještě čekaly než přijedou.Když přijely tak mi v 00:30 všichni přály k mým 21 narozeninám.Najednou se na mě tchýně podívala a řekla že mám najednou bříško strašně moc dole.

Když jsme dokoukaly hanibala který skončil ve 3:00 tak jsme šly konečně spát. 🙂

Ráno 24.Března 2012 v 6:00 jsem se zbudila s příšernýma bolestma.Vzhledem ktomu že byly pravydelné po 5 minutách tak jsem usoudila že jde o kontrakce.Tak jsem začla chodit po bytě zda se bolesti neuklidní ale ani náhodou,tak přišla na řadu sprcha tak jsem byla asi 30 minut.Když jsem z ní vylezla tak se mi udělalo zle že jsem musela jít zvracet.Potoj jsem šla zpátky do ložnice abych vzbulila partnera ale vzhledem ktomu že jsme šli spát až ve 3:00 ráno tak jsem měla problém ho vzbudit a podařilo se mi to až v 7:15.Když se na mě podíval ještě rozespalej a já se tam kroutila v bolestech tak se mě zeptal '' MÁM TI ZAVOLAT SANITKU? '' .

Sanitku volal v 7:30 a to už jsem měla kontrakce po 2-3 minutách.

Sanitka přijela v 7:50 a v 8:00 jsme stály před porodnicí.

Ahojky Maminky, tak jsem se konečně dostala k tomu,abych se také svěřila se svým příběhem-porodem. Musím říct,že jsem se na porod těšila,a nenervovala se a nenechala se nikým a ničím nervovat.Termín jsem měla 25.května 2014. Celé těhotenství probíhalo bez komplikací, to že jsem měla nízký tlak,nebo mi v prvním trimestru bylo špatně jsem neřešila,a užívala si každý den 🙂 V třetím trimestru se bohužel stalo, že mi začalo tvrdnout hodně bříško,a to konkrétně v 32. týdnu, tak jsem si poležela tři a půl dne a tři a půl noci v nemocnici na kapačkách, a z toho jsem dvě noci byla na čekankách a zažila jsem dva porody, a to jsem oplakala,bála jsem se moc o miminko,a však víte, že to je nelehké citové období, natož když něco není v pořádku. Díkybohu po již zmíněné době mě propustili z nemocnice domů,a já jsem se opatrovala a šetřila co to šlo 🙂 Pak mi začaly otékat ruce,a ke konci těhotenství i nohy,a to opravdu hodně :( Tlak jsem měla dvakrát vysoký, a nic nenasvědčovalo tomu,že bych měla mít Preeklampsii. Od začátku května jsem si každý den říkala, tak holka už se to blíží,kdypak to asi přijde. Samozřejmě rodina a přátelé si přáli,aby se miminko narodilo např. 29.května to má narozky mladší ségra, nebo 26.května kolegyně mé sestry, pak 25.května přímo v termín porodu má narozky kamarádka. Někteří tvrdili,že budu přenášet, takže padali další přání termínu porodu v červnu 🙂 Já si říkala v duchu,že by se mohl splnit sen,který se mi zdál,že porodím 14.května...a nic...ale poslíčky jsem párkrát měla. Blížil se termín porodu a to také jistě znáte všichni byli dosti nervní 🙂 a já z nich 🙂 Tatínek, můj manžel budoucí jen při vyslovení slova porod,trošku bledl,ale byli jsme domluvení, že až přijde tak chvíle...když to nebude zvládat,tak bude na chodbě a počká si...V sobotu 24.května na můj svátek (Jana) jsem si řekla, tak dneska by ses naše štěstíčko mohlo narodit,a když ne dnes,tak přímo v termín porodu bylo by to krásný 🙂 a musím podotknout,že mi nebylo zrovna dobře...Únava,a takový divný pocit...asi určitá nervózita mnou cloumala od rána, odpoledne víc,a večer když jsem se sprchovala, tak jsem se lekla, že už mi odtéká plodová voda...V klidu jsem přišla za manželem,a řekla,že radši pojedeme do porodnice,že si nejsem úplně jistá (protože všude to popisují jinak...jak je to s odtokem plodové vody), ale že mi možná trochu odtekla,a že cítím,že bych měla jet do porodnice. Vše jsem měla už měsíc sbalené, tak jsem se jen rozloučila s naším labradorem a jeli jsme...to bylo cca 22:10 h.. V porodnici mi hned podali košili ať se převléknu,poté mi natočili monitor a mezitím z vložky,kterou jsem jim přivezla zjistili,že to tedy plodová voda ještě není,ale že si mě tam nechají radši,a dali mě na čekanky, kde jsem se setkala s paní,která měla silné poslíčky. To bylo cca 23 hod. loučení s manželem bylo, tak zítra si pro mě přijedeš když se nic nebude dít a pa....Ale intuice žen je opravdu zvláštní, protože ve tři hodiny ráno,kdy jsem trošku dřímala, mne probudilo,takové lupnutí,leknutí a nevěděla jsem co...a jen jsem cítila to teplo...a začala mi odtékat plodová voda,to už jsem si byla jistá,a šťastně jsem napochodovala s vložkou za sestrou,že bych řekla,že teď to je plodová voda určitě 🙂 a ona mi to potvrdila a šla připravit kapačku s antibiotiky na Streptokoka. Ve čtyři jsem začala mít kontrakce a v půl páté odešla hlenová zátka. Já se ptala sestry kdy můžu zavolat manželovi,ta mě ujistila,že je čas..v pět ráno přijde primář,prohlédne si mě a pak se uvidí. Jak řekla,tak se stalo...a výsledek...nebyla jsem otevřená vůbec...Bolesti se začali stupňovat,prodýchavala jsem to,a věřila,že dnes porodím....jelikož primář mi řekl,no snad dnes porodíte,kdyžtak to další den ráno vyvoláme....:( V půl osmé mě poslali na snídani,že když se neotvírám,že to bude ještě dlouhá cesta,tak ať se posilním, u snídaně jsem měla kontrakce cca po sedmi minutách, po hodině najednou po třech minutách,a tak to už zůstalo...otevřená jsem byla na 1 cm...Poslali mě na svačinu, nejen,že jsem neměla chuť,ale navíc po chlebu mě pálí žáha,bála jsem se,abych pak nezvracela...nesnědla jsem nic...Kolem půl 12 cca přijel manžel s věcmi, s tím,že dnes asi porodím,že se na mě jde podívat a pak ještě zajede domů vyvenčit hafana, když jsem "v pohodě",ale to jsem řekla,že začínají být ty kontrakce fakt silné...Primář mě vyšetřil a sdělil sestře ať mě vezme na přípravu,že jsem na 3 cm. Při klystýru jsem měla už takové kontrakce,že jsem si říkala,já jí porodím tady 🙂 A poté v koupelně jsem nedokázala myslet na nic jiného než na tu bolest,a byla to jedna kontrakce za druhou...Mezitím to sdělili manželovi,který jaksi nechápal,že se ta situace změnila 🙂a jel rychle na chvíli domů. Když kolem půl jedné přijel,už jsem ležela na sále,a oči jsem otvírala jen když to šlo...a šlo to špatně...únavou jsem ztrácela vědomí..usínala...Píchli mi Oxytocin...nu žádná sláva...a do toho mě začalo zlobit srdíčko...Tachykardie,ale Miminko naštěstí v pořádku...Několikrát mě vyšetřovali,a já byla otevřená cca na 3 cm kolem půl 4, řekla jsem si o Epidural,i primář souhlasil, že by to mohlo pomoct porodu...aby se rozjel...Píchli mi Epidural,ulevilo se mi,že jsem zvládala zase komunikovat. Čas se vlekl,a kolem šesté mi dali další Epidural. Blížila se osmá hodina a já jsem měla takové bolesti,jak maminky uvádí...že Tě to zlomí vejpůl 🙂 a jelikož jsem byla otevřená cca na 8 a půl cm,věřila jsem,že do desíti porodím 🙂 A dozvěděla jsem se, že mám bílkovinu v moči, to že jsem měla tak strašně oteklé nohy, že se sestry na ně dívali s hrůzou v očích,a to nepřenáhím.....Takže Preeklampsie potvrzena...V půl desáté jsem byla na 8 a půl centimetru...a to už jsem měla dávno pocity na tlačení, chodila jsem s manželem do sprchy,který mi byl neuvěřitelnou oporou. Pak kolem 22: 20 hod. přišel primář, pomyslela jsem si, tak a teď to řekne, zatlačte ... Místo toho řekl...Je mi líto, ale musíme udělat Císařský řez...Musím se přiznat,že jsem to vůbec nečekala,byla jsem odhodlaná to zvládnout a zvládala jsem to doteď...tak proč????Řekl,že je to nepostupující porod, a že musím akutně na sál....Rychle jsem stačila říct, že chci Spinální anestezii a manžela mít u sebe. Pan primář naprosto skvělý lékař a člověk, bez mrknutí oka řekl, že ano,a pak to šlo tak rychle. Bandáž nohou, zastavení Oxytocinu...ale bolesti jsem dál měla, pak přechod na lůžko a převoz na sál...A po napíchnutí Spinalu,to byl fofr ještě větší,během chviličky u mě byl manžel,dost bledý strachy...o nás...Nevěděli jsme jestli se nám za chvíli narodí holčička nebo chlapeček...chtěli jsem být překvapeni...a já si byla jistá, že to bude holčička a manžel si to moc přál...po chvíli kdy jsem ucítila tlak v břiše, pak takové zvláštní lupnutí a pak ten nejněžnější a nejkrásnější hlásek na světě....V tu chvíli jsem už měla zimnici...a drkotajíc ptám se svého milého : "Co to je" ? Anesteziolog řekl, tak se podívejte Tatínku. Jenže neměl hned takový výhled,aby to mohl říct,a pak už jen slyším holčička...Chtěla jsem moc plakat,ale nešlo to,asi únavou...A při pohledu na manžela a na jeho oči,tedy spíš ty škvírky štěstí..jsem byla ta nejšťastnější na světě 🙂 A naše Barborka nejkrásnější na světě...zahlédla jsem jí na chvíli...Měla jsem hroznou zimnici,která trvala asi dvacet minut...Odvezli mě na pokoj..a Maličkou přivezli,ať jí vidím...nedá se popsat ten pocit štěstí...Manžel byl absolutně dojatý a šťastný, že jsme v pořádku....si si myslíte...tak to je vše...ale není. Ráno přivezli Barborku na kojení,přisála se na první pokus,pyšně jsem na ni hleděla a řekla manželovi,že jdu rodit znovu,opravdu si nevymýšlím,řekla jsem to a stojím si za tím furt...Jenže po pár hodinách za mnou začali chodit pediatři,že Barborka ublinkává,tak jsem řekla,že to je časté po porodu,napolykají plodovou vodu a pak mají chuděrky takové trable...Jenže za chvíli i sestra s kamennou tváří,že ublinkává...Pak přišla hlavní doktorka z pediatrie,že převezou Barborku do nemocnice kde mají dětskou JIPku...ještě jsem se držela,byla jsem si jista,že převezou i mě s ní...Jsem přece maminka...musím být s ní...navíc i kvůli laktaci nééé?Jenže řekli,že to nejde,že převezou jen jí.....trošku jsem plašila,víc plakala...Manžel se držel...Malou odvezli...Volala jsem hned v úterý ráno, a že je v pořádku...že ji,ale udělají testy další....Večer jsem volala zas, a zase mi bylo řečeno,že je v pořádku...Ve středu ráno i večer totéž je v pořádku...a že bych mohla přijet já za ní,že tam mají místo pro mě...Jenže v noci mi začalo být divně...nedá se to popsat...Tlak,nepříjemné pocity...Změřili mi tlak a už to lítalo, měla jsem hodně vysoký tlak a Preklampsie se začala rozvíjet do té horší úrovně...ráno to bylo ještě horší, dali mi už x-tou infúzi....a na speciální přístroj hlídající tlak po patnácti minutách,tak vysoký tlak jsem měla,hrozila mi mrtvice...pak přístroj na odměřování dávky infúze...a do toho jsem řešila jak se dostanu na Kladno,ale věděla jsem,že bude problém,že mě pro změnu nepustí...což se potvrdilo...Lékař z nemocnice kde byla Barborka byl dosti udiven náhlou změnou situace a najednou řekl (a to byl čtvrtek),že dnes už to nepůjde,ale v pátek bychom Vám dcerku tedy přivezli...Nemohla jsem se dočkat pátku...Bylo kolem desáté hodiny,když jsem slyšela pravidelné pípání inkubátoru,který byl slyšet na chodbě....a já už věděla,že za chvíli mi bude nejlíp 🙂 Dojetím jsem nemohla ani plakat.....Konečně po dnech a nocích hrůzy ji mám u sebe lásku mojí největší...Tlak jsem měla tuplem vysoký,ale pak už to bylo jen lepší...Z Preklampsie jsem se dostala a tlak mám v pořádku, léky jsem brala doma cca tři týdny a nyní jsem v pořádku..Zažila jsem si vlastně dva porody..přirozený,bez závěru a císaře..a Maminky,můžu Vám říct, šla bych do toho hned den po porodu jak jsem řekla,každá ta kontrakce za to stála...Protože já jsem MAMINKA, a jsem ta nejšťastnější žena na světě a mám naprosto úžasného manžela,který byl u porodu tak skvělý a báječný,že pláču jen při vzpomínce, a na závěr mám tu nejkouzelnější a nejkrásnější holčičku na světě! Moc Tě Miluju Baruško a můj drahý budoucí mužíčku Luboši !!!

První porod jsem měla plánovaným císařským řezem. Nelinka byla koncem pánevním a tak rozhodnutí bylo jednoznačné. Ve skrytu duše jsem cítila, že druhé dítko toužím porodit přirozeně. Možná to bylo trochu egoistické, přiznávám.

26. 10. 2013 jsem zjistila, že jsem těhotná, na druhém prckovi jsme pracovali přes rok. Z ultrazvuku ve 13. týdnu nám byl stanoven termín na 3.7. 2014. Z počátku bylo vše v naprostém pořádku až na tripple testy v 16. týdnu, které mi vyšly pozitivní. Měli jsme před sebou přes měsíc starostí a stresu, které se naštěstí ukázaly jako zbytěčné. Výsledky byly naprosto v pořádku a dozvěděli jsme se, že čekáma chlapečka.

Další průběh těhotenství byl bezproblémový. Běžel týden po týdnu a najednou jsem se loučila se svým gynekologem a mířila do těhotenské poradny v mostecké Nemocnici. Hned při první konzultaci s paní doktorkou Jůnovou jsem ji řekla, že bych si přála rodit přirozeně. Její odpověď mě potěšila. Řekla, že nevidí žádný problém, ale musím se rozrodit do 42. týdne. Jelikož po sekcích prý porody nevyvolávají.

Další týden proběhla kontrola v pořádku, doktorka mi udělala hamiltna s tím, že malému trochu pomůžeme...nic. Během týdne mi začala odcházet hlenová zátka. Je až neuvěřitelné kolik toho bylo. Následující kontrola proběhla v sobotu, kdy si mě paní doktorka pozvala na natočení a opět mi udělala hamiltna...nic. V úterý následující kontrola, to už jsem byla 40+5. Paní doktorka mi sdělila, že pokud neporodím, mám přijít ve čtvrtek a naplánujeme sekci. Opět mi provedla hamiltna. Celé odpoledne jsem probrečela. Sen o přirozeném porodu se mi začal ztrácet před očima.

Ve středu ráno jsem se vzbudila a musela jít hned na velkou. Což se mi nestává. Proběhla očista, která se několikrát opakovala. V 8.00 mi začaly slabé kontrakce...bolesti do podbřišku a zad. Někdy okolo desáté zintenzivněly, tak jsem začala měřit. Od samého počátku jsem je měla po 4 min. Okolo poledne jsem se rozhodla zavolat manželovi, aby přijel z práce, že asi rodíme. Sama jsem tomu nemohla uvěřit, furt jsem si říkala, že to jsou určitě poslíčci a až přijedeme do porodnice, že nás pošlou domu. Manžel přijel ve 13.00 domu. Mezitím jsem volala tchýni-babičce Ivče...dostala jsem vynadáno, co ještě dělám doma, když mám pravidelné kontrakce. Babička tu byla za 10 min. a vzala si Nelinku na zahrádku.

V porodnici nás přijali ve 13.35. Jedna PA mi natočila monitor a druhá sepisovala formality. Když mi dávaly podepsat všelijaké papíry, tak mi došlo že opravdu budeme rodit. Monitor byl v pořádku kontrakce pravidelné, přišla paní doktorka Jůnová a vyšetřila mě. Konstatovala, že od včera se nic nezměnilo a nález se jí zdá stejný...byla jsem trochu zklamaná. Čekala jsem, že se tam něco dole za celé dopoledne pohnulo. Naordinovala mi klystýr, který mi sestra ihned provedla. Popravdě vydržet to v mém případě 6 min. bylo hrozné, ale dalo se to. Po klystýru kontrakce zesílily...