Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

    Výsledky vyhledávání pro slovo #jakserodimiminka

    Zruš hledání
    janina012
    14. lis 2016    Čtené 328x

    Mé těhotenství a porod Elišky

    Měla jsem vcelku bezproblémové těhotenství, všechny těhotenské obtíže mě tak nějak minuly a kdyby nerostlo bříško, ani nevím, že nějaké miminko čekám. Termín porodu dle MS byl stanoven na 17. 11. 2016. Postupně jsme s manželem začali pořizovat nezbytnosti a zařizovat pokojíček. První pohyby jsem začala vnímat kolem 21. - 22. tt. Bylo to krásné. Četli jsme s manželem bříšku pohádky, povídali a hladili. Kolem 30. tt se miminko otočilo hlavičkou dolů, UTZ a všechna vyšetření byla naštěstí v pořádku. Celou dobu jsem nosila své "staré netěhotenské" oblečení, až zhruba ve 33. tt jsem poprvé oblékla těhotenské kalhoty.

    Byl konec října, konkrétně 26. 10., kdy má manžel narozeniny. Bohužel byl v práci, tak jsem mu upekla dort a 27. 10. přišli odpoledne na návštěvu sousedi, se kterými jsme chvíli poseděli a narozeniny oslavili. Šli jsme spát cca ve 23 hodin, byla jsem dost unavená a z neznámého důvodu lítostivá, nevrlá a protivná sama sobě.

    V 1:15 ráno (28. 10.) jsem se vzbudila s pocitem tepla a mokra mezi nohama. Chvilku jsem přemýšlela, jestli je možné, že jsem se počůrala, ale usoudila jsem, že je to blbost 😀 No a pak tedy zbývá jediná možnost - odteklá plodová voda. Byla jsem 37+1 tt dle MS. Jemně jsem pohladila manžela po ruce a když procitl z hlubokého spánku, pravila jsem mu, že mi asi praskla voda. Manžel vyskočil a začal plašit - co jiného od chlapa očekávat, že 😀 Došla jsem si na toaletu, voda stále vytékala, tak za mnou tu mokrou cestičku manžel utíral. Dobalila jsem si tašku do porodnice, dala si sprchu a cca po hodině jsme jeli do porodnice. Zde mi natočili monitor, vše sepsali, řekli že nemám kontrakce (hmm, opravdu? to bych ani neřekla, když mě nic nebolí) a ubytovali na šestinedělí. Bohužel spát se zde nedalo, takže jsem ani oka nezamhouřila. Ráno jsem se po zvážení všech rizik rozhodla podepsat negativní revers a jít čekat na kontrakce domů. Případnou infekci můžu chytit doma stejně tak jako v nemocnici. Máme to tam autem 2 minuty, takže není problém se ihned dostavit. Po tisícech keců velice nepříjemného pana doktora negativní revers sepsal a já podepsala. Ve 14:30 jsem měla jít na monitor a poté na něj z domova docházet každé 3 hodiny.

    Zhruba od 14 hodin jsem měla křeče v podbřišku - pravidelné po 3 minutách, ale tento doktor i porodní asistentky tvrdili, že kontrakce to rozhodně nejsou, že u těch bolí záda a celé břicho, nikoli jen podbřišek. Křeče nebyly nijak hrozné, ale trošku prodýchnout jsem je musela. Ve 14:30 mi začali natáčet monitor, po 15 minutách začal přístroj pískat a došel papír, takže PA jej vyměnila a začala natáčet nanovo. Po 15 hodině mě přišla zkontrolovat zrovna ve chvíli, kdy jsem prodýchávala. Ptala se, zda mám kontrakce. Tvrdila jsem, že podle doktora ne, jen křeč v podbřišku. Po natočení monitoru mě vyšetřila spodem a oznámila mi, že domů rozhodně nejdu, že jsem otevřená na 5-6 prstů a mám zavolat manželovi, že jdeme rodit. V 15:20 dorazil manžel, už jsem byla ve sprše a křeče v podbřišku byly cca po 1,5-2 minutách. V 16 hodin jsem vylezla ze sprchy, asi 10 minut chodila po porodním sálu a pak ucítila nutkání tlačit. PA mi pomohla vyškrábat se do křesla, našla jsem si takovou polohu, která mi vyhovovala a začala jsem trochu tlačit. Byla jsem v polosedě se zapřenýma nohama o PA a manžela a manželovu druhou ruku jsem měla pod hlavou. Za chvilku přišel doktor (ano ten, co mi psal negativní revers a tvrdil že to kontrakce nejsou 😀) a začala jsem tlačit pořádně. V 16:33 jsem se ho ptala, na jak dlouho to tak vidí. Čekala jsem, že řekne třeba 3 nebo 7 hodin. On se podíval na hodiny a řekl, že do 17 hodin je dítě venku. Myslela jsem, že si ze mě prostě utahuje. Párkrát jsem zatlačila a v 16:52 se nám narodila Eliška s porodní váhou 2 840 g a 48 cm. Hned mi jí dali na bříško a přikryli nás. Nechali jsme dotepat pupečník, pak jej manžel přestřihl. Po chvilce jsem porodila i placentu a doktor se jal šití. Hráz natržená nebyla, jen pár vnitřních stehů. Poté všichni odešli a my tři tam zůstali sami. Poprvé jako rodina.

    Je to silný, krásný, nezapomenutelný zážitek. Moc jsem brečela, byli jsme šťastní. Po hodině jsem zavolala mamince, že miminko už je na světě, sice o tři týdny dřív, ale zdravé a že je to holčička Eliška. 

    Po další hodině šly sestřičky Elišku za doprovodu tatínka zvážit a odvezli ji na novorozenecké oddělení. Mě pomohla PA a manžel do sprchy, poté jsem se s manželem rozloučili a mě odvezli na šestinedělí. Dost se mi motala hlava, tak si Elíka nechali na novorozeneckém. Bohužel dostala žloutenku a nepapala, tak byla dva dny pod modrým světýlkem a vozili mi ji jen na kojení. To se nám moc nedařilo, takže ji neustále vážili a dokrmovali UM. Domů jsme šli 1. 11.

    Bylo to krásné, ještě na porodním sále jsem manželovi tvrdila že pokud by to mělo být takové pořád, rodila bych hned znova 🙂

    qwerrtinka
    18. zář 2015    Čtené 0x

    Naše cesta

    Nazvala jsem porod naší cestou. Mojí a naší Sam. Do 36tt jsem házela ramena, že ta naše cesta je pohodová, nemáme žádné problémy a jsme vysmáté. Z omylu mě vyvedly výsledky jaterních testů. Diagnóza těhotenská cholestáza a následná hospitalizace na oddělení šestinedělí. První den pan doktor operoval dokonce s tím, že pokud by se testy nelepšily bylo by nejlepší řešení cisařský řez. Okamžitě jsem se vylekala, ten jsem totiž opravdu nechtěla. Naštěstí se pod kupou léků testy alespoň trošku lepšily. Každopádně z nemocnice jsem se dostala až po šesti dnech, kdy doktoři sami uznali, že léky můžu brát i doma a budu chodit na kontroly. Bylo ale jasné, že přenášet mě určitě nenechají.

    Poslední týden před termínem bylo jasno úplně. Pokud do neděle neporodím, tak v pondělí ráno nástup na vyvolání. Neměla jsem téměř žádné poslíčky ani bolesti, takže mi bylo jasné, že vyvolání se mi nevyhne. Měla jsem trochu strach, ale zároveň jsem byla ráda, že to je takto naplánování. Nemám ráda nárazové akce 🙂

    V pondělí jsem přišla do porodnice, rychlá prohlídka u pana doktora a už mě vedli na porodní box, kde zavedli první tabletu. Poté mě dali na pokoj a celkem nic se nedělo. Ani jsem nečekala, že by se hnedka něco změnilo. Po jedenácté hodině opět na porodní box a další tableta. Na pokoji jsem si lehla s mobilem do postele a zabíjela čas na internetu. V půl jedné mi začly lehké menstruační bolesti. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že by tableta už zabírala. Paní, se kterou jsem byla na pokoji měla návštěvu, tak jsem si říkala, že se schoulím do klubíčka, protože se bolesti začaly stupňovat , i když mezi nimi nebyla žádná pravidelnost. Za další půlhodinu už jsem se přistihla, že pofňukávám nahlas, bez ohledu na to, že jsou na pokoji dva pro mě cizí lidi a dokonce jsem už viděla pravidelnost asi co 6 minut. Čím dál více jsem se na posteli kroutila. Když jsem se rozhodla, že to zkusím jít na chodbu rozchodit, tak jsem si nejprve sedla na postel, ucitíla jsem pod sebou mokro. Praskla mi voda a pode mnou louže. Zavolala jsem sestru a ta už mě vezla na porodní box, plodovka pořád odtékala a na porodním boxu už jsem si kontrakce vychutnávala. Volala jsem příteli ať přijede, že rodíme. Bylo něco po třetí hodině odpoledne.

    Když přítel dorazil už jsem jen chodila po boxu a dýchala. Tekly mi slzy a pořád jsem se opírala o předloktí ať naberu síly. Porodní asistentka mi poradila pár věci, které mi trošku ulevily. Stála jsem kroužila pánví a dýchala. Otevírala jsem se hezky, jen při každé kontrole porodní asistentky jsem myslela, že vyskočím z kůže. Od sestry jsem jen zaslechla:"Paní doktorka, tam má jen dva prsty a tudma musí projít miminko." Jako kdybych to nevěděla! Před osmou hodinou už jsem neměla sílu ani kontrakce vydýchávat, sprcha už nepomáhala a mě bylo na omdlení. Byla jsem neskutečně vyčerpaná a měla jsem tušení že je zle. Kontrakce jsem měla co minutu a najednou se mi podlomily nohy. Sedla jsem si na židli, kterou jsem měla poblíž a usnula jsem. Jenže zase za minutu mě vzbudila kontrakce, takhle se to opakovalo asi třikrát. 

    Po osmé hodině už jsem byla otevřená a nutilo mě to na tlačení. Bohužel jsem už neměla sílu tlačit. Paní doktorka běhala mezi mnou a vedlejším porodním boxem, kde taky rodila jedna maminka. To mi na klidu nepřidalo. Byla jsem zmatená nutilo mě to na tlačení, křičela jsem a nevěděla jsem co se děje "dole". Paní doktorka přišla a řekla příteli:"Až budete mít tři zatlačení, tak řekněte." Kdybych mohla, tak se nervnu. Byla jsem nervozní, že tam je jen přítel a ten si taky moc nevěděl rady, jak mi pomoct. Pořád jsem tlačila, ale vždy jen krátce, protože jsem neměla vůbec žádnou sílu. Když přišla doktorka, jen jsem opakovala, že už nemůžu. "Musíte tlačit déle, jinak vám nemáme jak pomoct." Byla jsem těmito větami vyloženě namotivovaná! Propadla jsem panice, že v tom jsem sama a nikdo mi nepomůže. Ba ani slovně.

    Celé mi to připadalo jako věčnost. PA mě pořád přes můj odpor nutila měnit polohy, nejdřív na jeden bok, což mi na porodním křesle bylo nepříjemné, pak na druhý bok, což mi přišlo ještě horší. Nakonec mě opět přesunula na záda. Přišla další sestra s tím, že mi zatlačí na břícho. Začala jsem tlačit, sestra mi tlačila na břicho, ale vůbec mi to nepomohlo. Po deváté hodině, bylo vidět, že jsou obě bezradné a poslali pro doktora. Přišel doktor, sedl si ke mě a vysvětlil mi, že mi zatlačí na břicho, aby mi pomohl, jen potřebuje, abych tlačila stejně dlouho jako on, a že mi vždy řekne. Byl úžasný, povzbuzoval mě a já jsem najednou cítila, že v tom nejsem sama, že tam nikdo nepobíhá, ale že je tam někdo, kdo mi chce pomoct. První zatlačení můj křík, další a na třetí byla naše Sam venku. Ihned jsem dostala malou na hrudník, tekly mi slzy, hladila jsem ji a líbala.

    Panu doktorovi ještě dnes z mého křiku píská v úších, ale já byla vděčná, že tam byl. 

    Naše Samanthička se narodila 31.8.2015 a měla po porodu 50cm a 3550g 🙂 Jsem nejšťastnější mamča na světě 🙂

    schwarzova4
    28. čer 2015    Čtené 0x

    Můj porod - náš příběh 🙂

    Ahojte holky, tak i já jsem se pro Vás rozhodla sepsat naší ´´porodní story´´ 🙂

    Tak konečně jsme se dočkali, myslela jsem si, že ten den už snad nepřijde... Čím blíže bylo k termínu, tím více jsem se nudila a byla opravdu v očekávání, takže domácnost neminulo každodenní uklízení apod. 🙂 Krátila jsem si tím čekání..

    Byl pátek 29.5.2015 a mě čekala kontrola v termínu, takže přesně ve 40tt... Kontrola dopadla dobře, dle UZ váhový odhad na 3300g, méně plodovvky, ale vše v pořádku, k porodu nic nenasvědčovalo. Pokud by se nic samo nespustilo, čekalo by nás zhruba za 10 dní vyvolání... Uběhl pátek...

    Byla sobota 30.5,2015 🙂 A ten den to začlo... Mimořádně po dlouhé době mě přítel vyvezl na jeho fotbalový zápas, těšila jsem se, že alespoň přijdu na jiné myšlenky a mrknu konečně na přítele 🙂 No už od rána jsem měla divné tušení, lítala jsem na záchod snad každou chvíli, ale moc jsem tomu nedávala, protože tenhle stav už tu jednou byl... Po cestě na fotbal mě tak podezřele 2x píchlo v podbřišku, nějak jinak, tak jsem si říkala, že by? Ale bylo to fakt jen 2x, pak už nic.. Nutno dodat, že cesta byla fakt jak polní, takže jsem si dělala srandu, že ze mě to dítě přítel nejspíš vyklepe už po cestě :D

    No fotbal byl celkem vzrušující, několikrát na mě letěl balón, takže párkrát jsem se tak skrčila, že bylo mimčo snad až za páteří :D A to už jsem se známou po boku vtípkovala, že teda jestli to nebude dneska, tak už fakt nevim :D Skončil fotbal a my vyrazili domů, vlastně ještě na obědo-večeři k rodičům.. Tchýňka dělala obalovanej květák.. S tak velkou chutí jsem se nacpala a po jídle vtipně prohlásila: Tak jsem nacpaná a teď už můžu jít rodit :D No bůh mi požehnal a tak se i stalo...

    Dorazili jsme domů, ulehli k telce, koukali na filmík a najednou byl večer okolo desáté... bolístka sem, bolístka tam a já si toho ani nevšimla.. Najednou kolem půl jedenácté začli být ´´bolesti´´ pravidelné, tak jsem si říkala, že by? Vzala jsem tužku a papír a zapisovala... jejejej máme tu kontrakce po 5 minutkách 🙂) Bolestí se to fakt nazývat nedalo :D Tak jsem si říkala, počkám 2 hodinky, aby to nebyli poslíčci.. dvě hodinky pryč a stále to jelo 🙂 Jenže mě bylo až moc dobře :D Tak jsem si řekla, že to půjdu zaspat.. jojo haha :D nešlo to samozřejmě... čas mezi kontrakcemi se krátil, ale plodovka nepraskla, nic se nedělo a mě pořád bylo dobře 🙂 Kolem druhé ráno jsem si tedy dala sprchu, pak vanu a čekala a čekala... čas mezi kontrakcemi se opět krátil a už byli tak po 3 minutkách... Tak jsem tak chodila po bytě, dobalila poslední věci do tašky do porodky, udělala jsem si sebou čaj do termosky, nějakou sváču a hups, najednou byli 4 ráno 🙂 Kontrakce už byli cítit trochu více, ale pořád to bylo v pohodě.. šla jsem teda probrat přítele, abychom vyrazili, že nás maximálně pošlou domů...

    Do porodky jsme dorazili někdy okolo půl 5 ráno. Udělali mi monitor, asistentka konstatovala, že teda něco málo tam je, ale nic moc.. No po prohlídce od doktorky mi bylo řečeno, že máme půl porodu za sebou, jelikož jsem otevřená už na 6cm 🙂) Jupí, zajásala jsem si 🙂 Přítel si mezitím došel pro obleček k porodu, já dostala tu ´´krásnou´´ nemocniční košilku a čekali jsme...

    Bolesti byli silnější, čas mezi kontrakcemi kratší, ale já byla pořád tak nějak vysmátá 🙂 prostě jsem si onu bolest nepřipouštěla a opravdu se udržovala psychicky ve velké pohodě.. A to je to nejlepší, co můžete udělat, i když je to pak už těžké.. Plodovka sama nepraskla, takže následovalo prasknutí pomocí doktorky, no nic jsem necítila, takže vše v pohodě 🙂 Pak začli být kontrakce silnější, to už jsem si zalezla do sprchy a využívala teplou vodu k uvolnění od bolesti... ve sprše jsem byla na balónu, ale taky jsem stála, spala a houpala se zároveň, no prostě v tranzu :D ale bylo mi hej 🙂

    Jenže čas utíkal, já se krásně otevírala, ale miminko nenestupovalo dolů... Dostala jsem teda kapačku, zřejmě se známým oxitocinem... No pak začlo menší peklo.. bolesti nabraly grády, já byla upoutaná na posteli, kvůli monitoru srdíčka malého a přitom jsem se snažila dýchat dle asistentky jak pes :D přítel statečně seděl po mém boku a nechal si doslova driti ruce.. do té doby jsem nechápala, že někjterý ženksý řvou u porodu, no řvala jsem taky :D chvíli mi bylo trapně (tak vedle seděl přítel...) asi tak po minutě mi to bylo úplně u p*dele :D Přítel mi vždycky jen řekl, zlato, dám ti druhou ruku jo .. 🙂 No bodejť ne, měl je fialový jak blázen :D

    U jsem lapala po dechu, že chci entonox (rajský plyn s kyslíkem), asistentka že mi ho teda nachystá... Během minuty jsem začla řvát, že chci tlačit, jenže asistenka stále chodila, prohlížela mě a ujišťovala, že ještě není co... 

    Aaaaa děláte si srandu?!? Chtělo se mi řvát ještě víc, že už prostě budu tlačit a šmitec :D No snad další minutu na to přišla doktorka, že to teda zkusíme 🙂 No mého rajského plynu už jsem se nedočkala, abych byla plně při vědomí 🙂 Převedli mě na ´´kozu´´ a šlo se na věc, konečně 🙂)) Kontrakce a tlačení dohromady byl docela mazec, ale to už člověk ví, že jde do finále... Tlačila jsem přesně podle doktorky a asistentek, přítele jsem měla po celou dobu u sebe a jsem za to neskutečně moc ráda, byl mi ohromnou oporou 🙂 Za tlačení jsem dostala pochvalu, fakt mi to šlo 🙂 Bohužel tím, že malý moc nesestupoval, tlačili jsme dlouho, prý pomalu třičtvrtě hodinky... To já už neměla vůbec pojem o čase, to už jsem fakt byla napůl v tranzu, ale pořád jsem vnímala.. Celkově mi to tam hrozně rychle utíkalo, přišlo mi, že jsme přijeli a najednou byl Adámek na světě 🙂  Při tlačení i u mě přišla chvilka, kdy jsem si říkala, že to snad nedám, ale vzápětí mi doktorka oznámila, že už viděla vlásky, tak jestli už to tentokrát bude a spatříme ho celého...

    To jsem se naštvala, uvnitř sebe a hecla se, že už ho fakt vytlačim a bude :D Tak jsem zabrala a Adámek byl na světě :-*** 3050g, 49cm

    Byla to ta největší úleva na světě, jakou jsem kdy zažila a zároveň nepopsatelný pocit, vždyť naše tolik vysněné miminko už je mezi námi 🙂))

    Bohužel, Adámek byl moc dlouho v porodních cestách a ke konci už se mu tam nevedlo moc dobře, neustále kontrolovali jeho tep, poté jsem se dozvěděla, že ani plodová voda nebyla ok, byla dost zkalená.. Takže jsem ho hned na sebe nedostala, okamžitě ho vzali zkontrolovat a ošetřit, neměli jsme ani dobré apgar skóre... Ještě jednou jsem zatlačila a byla venku i placenta a nastala konečná úleva... Nástřih jsem měla, ale dle doktorky pouze malý, také mě šila ani ne 3 minutky, odhadem.. Předem mi to umrtvila, takže jsem vůbec nic necítila 🙂 Když mi řekla, že mi to umrtví, moje odpověď byla pouze: Dělejte si tam dole už co chcete :D

    Uběhlo pár minutek a já dostala to naše krásné stvořeníčko do náruče :-* Krásnější pocit jsem v životě nezažila... 

    Ahoj Adámku :-* Tmavé husté vlásky, šišatá hlavička, oteklý obličejík, říkala jsem si, takový malý mongoleček 🙂))

    Chvíli jsem ho měla u sebe, potom mi ho opět odnesli, aby udělali vyšetření a dali ho do inkubátoru..

    Pak už to byla asi klaika, dvě hodinky jsem ještě strávila poblíž, pak už mě převezli na pokoj a Adámka jsem dostala po pár hodinách k sobě na pokoj... V životě jsem se na nikoho netěšila více :-*

    Tak, snad jsem na nic nezapomněla, spíš jsem byla až moc detailní 🙂 Vcelku si myslím, že jsme měli krásný a dobrý porod, i když ten závěr mohl být lepší, čert to vem, protože nejdůležitější je, že Adámek je zdravý a krásný chlapeček, kterého z celého srdce milujeme :-*

    zuziiiiicek
    27. čer 2015    Čtené 0x

    A jak přišla na svět Valerinka?....aneb můj porod za odměnu🙂

    Po narození Adrianky jsme s manželem oba byli názoru, že jedno dítě stačí.

    Jak šel čas, tak se náš názor změnil na "možná jednou bude druhý".

    Ale Valinka se rozhodla, že chce mezi nás teď a ne až za pár let 😀

    V dubnu 2014 jsem vysadila antikoncepci. Ale vůbec ne, abych otěhotněla, ale proto, že mi dělala v těle neplechu.

    V pauzách kdy se antikoncepce nebere mi už tři měsíce po sobě nepřišla menstruace.

    Jedna hodná maminka mi poradila bylinky na srovnání cyklu a já, i když jsem na bylinky nikdy moc nevěřila, jsem to zkusila s tím, že lepší než do sebe začít cpát hned nějakou chemii.

    A ono to zabralo...od toho dubna přicházela MS každý měsíc přesně po 28 dnech.

    Od antikoncepce jsem si chtěla dát pauzu s tím, že než vyberu jinou, tak si budeme dávat pozor.... no...člověk míní a snaží se, ale příroda si to stejně udělá po svým 😀

    Konec srpna 2014

    Adriance je rok a skoro tři měsíce...

    A já už mám tři dny zpoždění... hlavou se mi honilo tooolik věcí....co když jsem těhotná? chci už druhý mimčo? ono už by asi bylo stejně jedno co chci 😀 Není Adrianka ještě moc malá? Zvládneme to? Kdy si udělat test? Asi ještě počkám...

    Nic nebylo jistý tak jsem to zatím tajila před manželem i rodinou...

    Další den už jsem to nevydržela a udělala jsem si test.... a byl tam duch a byl to pro mě celkem šok, vůbec jsem to nečekala.

    Byl sotva vidět, ale viděla jsem ho já i manžel, kterýmu jsem se hned pochlubila 🙂

    Zrovna tapetoval Adriance pokojíček na typicky holčičí barvy, kde samozřejmě převládala naše oblíbená barva - růžová 🙂

    Došla jsem do toho pokoje se slzama v očích, Peťa seděl na zemi a říká: "tak co?"

    "No vypadá to, že budeme mít druhý miminko..."

    Peťa vykulil oči, podíval se po pokojíčku a s úsměvem říká: "Ty vogo, já to tady nebudu zase přetapetovávat na modro!"

    Rozesmálo mě to a říkala jsem mu, že je to padesát na padesát jestli bude nebo nebude muset 😀

    Moc mě překvapil. Pořád říkal, že druhý dítě by zatím nechtěl a po tom, co jsem mu to řekla, byl šťastnej jak blecha.

    Pořád se usmíval, začal plánovat všechno možný a že prý už by se nejradši někomu pochlubil.

    A já? Já jsem na sebe byla naštvaná za ty první pocity, který mě ovládly - zase budu mít velkej břuch, bojím se porodu a budu zase kojit a do toho se starat o Adrianku... Byla jsem hrozně zmatená, druhý miminko jsem si přála, ale asi ne tak brzy... na druhou stranu bych paradoxně byla už zklamaná, kdyby se těhotenství nepotvrdilo, protože jsem se do toho druhýho malýho prcka začala zamilovávat... 🙂

    Termín podle menstruace jsem měla 5.5.2015 (tak krásný datum!!🙂) a podle ultrazvuku v 13. týdnu to bylo 6.5.2015.

    Ve 20. týdnu nám potřetí byla potvrzena holčička, takže se mohl Peťa radovat, že pokojík přetapetovávat nemusí 😀 😀 😀

    A já jsem byla strašně šťastná, druhou holčičku jsem si moc přála.... 🙂

    Celý těhotenství bylo bez problému. Jen mě první asi tři, čtyři měsíce trápila šílená únava a to bylo k nevydržení když už doma jednoho prcka máte a nemůžete si zdřímnou kdykoliv si vaše tělo zamane. 🙂 No a v osmým měsíci to potom byly hrozné bolesti zad, chodila jsem jako kačer 😀

    Stejně jako u Adrianky jsem měla tušení, že prcek vyleze dřív než v termínu (poprvý mi to nevyšlo, tak mi to mělo napovědět, že ani teď mi tušení nevyjde 😀)

    Termín porodu se blížil a čekání bylo nekonečný...kdy to přijde, v noci, ráno, odpoledne? Jak to začne, praskne voda, poznám ty bolesti?

    Člověk by řekl, že když už má jeden porod za sebou tak si bude podruhé sám sebou jistější, ale opak je pravdou... nedalo se na to nemyslet, navíc se mě každou chvilku někdo ptal, volal, psal jestli UŽ? Ještě jsi tady? Ještě nerodíš? Tak kdy už to bude?....takže se mi nejednu noc i zdálo, že už rodím 😀

    A ráno zklamání, že jsem ještě celá 😀 😀

    No a najednou bylo po termínu....

    Úterý 12.5.2015...jsem po další kontrole v porodnici, náladu mám na bodu mrazu, protože jsem se opět dozvěděla, že se ještě nic neděje a pokud si to malá nerozmyslí, tak v pátek ráno nástup na příjem a vyvolávání... :-/ 

    Před porodnicí jsem si i zaslzela, měla jsem už toho čekání plný brejle, zdálo se to nekonečný...

    Už pár večerů mě trápilo tvrdnutí břicha a bolesti, tak jsem doufala, že se to někam hnulo a pan doktor mi vzal vítr z plachet...

    A ona si to Valinka asi hezky připravovala, protože hned další den se rozhodla přijít na svět a nijak se s tím necrcala 😀

    Středa 13.5.2015 (Adrianka má narozky 10.6. a Peťa 13.6.)

    V předchozích dnech jsem zkoušela opakovaně babské rady na vyhnání miminka jako jsou dlouhý procházky, teplá vana, sprcha, chození do schodů, ze schodů, sníst hodně pomerančů, dát si dvojku vína, cucla jsem i pivo 😀 A nic.... proto jsem dnes sáhla po další "zaručený" radě a tou bylo mytí oken. 

    Hned dopoledne jsem se na to vrhla... no zvládla jsem jen dětský pokoj a obývák...strašně mě to unavilo...ono s tím velkým břichem a 18 kilama navrch to bylo přece jen obtížnější než normálně 😀

    Odpoledne jsme vyrazili na procházku. Bylo kolem čtvrté když jsem zaznamenala silnější tvrdnutí břicha, který trvalo chvilku a odeznělo. 

    Ale zjistila jsem, že to přichází pravidelně po deseti minutách a každý další tvrdnutí je o něco nepříjemnější.

    Peťa se mě ptal co pořád koukám na hodinky 🙂 Tak jsem mu říkala, že se možná něco děje už...

    No stavili jsme se v obchodě, nakoupili, co jsme chtěli a že se vydáme ještě na zmrzku...

    Už jsem si ji ani nevychutnávala, protože interval se zkrátil na 7 minut a pokaždé mě to donutilo zastavit a dýchat..

    Tak jsem raději zavelela, že půjdeme pomalu domů...

    Adriance se moc nechtělo...zastavovala se u každýho stromu, kamínku, klacíku 😀 

    Domů jsme dorazili kolem šesté... a jak se zaklaply dveře, tak najednou interval 5 minut a už to bolelo tak, že jsem dýchala a skučela nahlas...

    Adrianku měla hlídat moje mamka, která to sem má 100 km, takže jsem si chtěla být jistá, že rodím, než ji sem zavoláme... zavolala jsem jí teda, že se něco děje, ať je připravená, že pojedeme do porodnice ať se na mě mrknou a dáme vědět.... no jako nevím čím jsem si pořád nebyla jistá 😀 😀

    Vysprchovala jsem se, dobalila tašky a vyrazili jsme všichni směr porodnice...

    20 km Peťa zmáknul asi za 12 minut, protože v autě se interval zkrátil na 3 minuty a kontrakce jsem měla za cestu asi čtyři. Při bolestech jsem si už trošku zařvala....kontrakce v autě, kdy to člověk nemůže pořádně rozchodit nebo si aspoň stoupnout, nejsou nic příjemnýho...

    cca 20:00

    Do kecafonu na porodních sálech jsem oznámila, že jsem ASI přijela rodit 😀

    Porodní asistentka když viděla Peťu s Adriankou v náručí, tak se ptala jestli chce být u porodu...tak jsme řekli, že jo, že musí ještě dcerku odvézt na hlídání, ale že jsme prvně chtěli vědět jestli je to fakt ono...

    Tak se usmála a řekla, že to je ONO a že to jsou už kontrakce k porodu a že jestli to chce tatínek stihnout tak už by měl vyrazit 😀

    Peťa rychle ještě vypsal papír, kde uvedl jaký jsme vybrali jména pro holčičku a chlapečka a rozloučili jsme se.

    Porodní asistentka (PA) mě položila a připojila na monitor, otevřená jsem prý na 3cm...

    Kousek ode mě byl počítač a běhal tam spořič s časem a pamatuju si, že jsem se dívala, že je 20:38 a já ještě pořád ležím na monitoru....proklínala jsem PA, že mě tam nechává ležet tak dlouho...zlatý kontrakce v autě, vleže to bylo ještě horší.

    Do toho furt PA úplně klidným hlasem že ať se nehýbu, ať zhluboka a pomalu dýchám a ne tak krátce a rychle nebo se mi zamotá hlava a miminku tam nepouštím kyslík.... grrrr 😀 dobře míněné rady, ale v tu chvilku jsem si říkala, ať si je strčí za klobouk 😀

    Přesto jsem její slova měla v hlavě a snažila jsem se řídit tím co mi říkala.

    Asi ve třičtvrtě na devět mě konečně odpojila a vzala mě na porodní sál. Ať si prý dám teplou sprchu a zahopsám na balonu a že se na mě za chvilku přijde podívat... při kontrakci ať se prý vždycky zastavím a snažím se mít nohy od sebe, že se bude miminku líp sestupovat...

    Sprchu jsem vydržela chvilku, nebylo mi tam dobře, kontrakce co 2-3 minuty...

    Zkusila jsem ten balon, sedla jsem na něj a hopsala, mezi kontrakcema to bylo super...na ty dvě minuty to byl relax, měla jsem zavřený oči, hopsala, hladila jsem si břicho a mluvila na malou, že ať mě moc dlouho netrápí a jde za náma, že už jsme se na ni načekali dost tak ať se s tím nepáře  😀

    Najednou kontrakce jak prase, vyskočila jsem z balonu na nohy, chytla jsem se lana, který tam viselo ze stropu...snažila jsem se myslet na slova PA, nohy od sebe...ale mě se tou bolestí kroutily do X....dýchat zhluboka a pomalu....snažila jsem se co to šlo, ale musela jsem si už i pořádně zařvat....

    A potom zase úleva, odpadla jsem na balon a zase chvilku relaxovala...další kontrakce snad ještě horší, zase jsem vystřelila na nohy, řvala jsem, cítila jsem hroznej tlak a najednou mi praskla voda...

    Prodělala jsem takhle asi ještě dvě kontrakce a modlila jsem se aby už přišla PA mrknout co se děje, protože už mě to při kontrakcích i nutilo tlačit...

    Po chvíli přišla, řekla mi ať si lehnu, že se mrkne...."jéééé jdeme rodit, vše je připraveno!"

    Nemohla jsem tomu uvěřit... "faaakt?" usmála jsem se...

    Jiná PA se mě ptá: "A kde je tatínek?"

    "No on jel odvézt dcerku na hlídání a přijede zpátky" funím...

    PA: "no tak to už asi nestihne 🙂"

    "Tak maminko...až bude přicházet kontrakce tak se hodně zhluboka nadechněte, bradu na prsa, zavřete oči a až přijde tak tlačte ze všech sil..."

    Kontrakce byla tu, opět ten šílenej tlak, kterej jsem myslela, že mě rozerve..tlačila jsem ze všech sil..

    "Ještě, ještě, vydržte, taaaak, šikovná...."

    Kontrakce byla pryč, odpočívala jsem...

    "Jste šikulka.... a zkusíme to ještě jednou ano? Zase zhluboka nadechnout, zavřít oči a tlačte....."

    božeeeeeeeeeeeee, jááááá tlačíííííííííííííííííííííím.....cítím silnou řezavou bolest...

    "Paráda maminko, hlavička je venku...ještě jendou se do toho opřete a máte to za sebou..."

    nááááádech.....tlačíííím a zase ten šíííílenej tlak. jaaaau, bolíííííí tooooo.....

    A najednou úleva.....

    Na prsou mi přistálo to krásný růžovoučký, teploučký, ušmudlaný miminečko....naše druhá holčička Valerinka...a hlásila se hrdě k světu 🙂 🙂

    Pořád jsem na ni musela koukat, byla tak nádherná!!

    Přestřihli pupeční šňůru a odnesli ji na měření a vážení...

    Najednou slyším "Aaaa tatínek je tady 🙂"

    Zmohla jsem se jen na "No to brzo" a usmála jsem se 🙂

    Děsila jsem se ještě porodu placenty po zkušenostech z prvního porodu, ale ta po chvíli odešla taky sama, bez problémů...

    Nemohla jsem uvěřit tomu, že už to mám za sebou, že to bylo tak rychlý!! Nebyla jsem natržená ani nastřižená.... byla jsem tak šťastná!

    Zpátky už mi Valinku nesl Peťa. Smáli jsme se tomu, že nepřiběhl ani za pět dvanáct, ale pět minut po dvanácté 😀

    Valinka se narodila 13.5.2015 ve 21:27 hodin s mírami 3440 gramů a 51 centimetrů. 🙂

    A stejně jak byl porod za odměnu, tak je i Valinka jako miminko za odměnu. Je hodná, usměvavá, spí celou noc....

    A já děkuju, že si k nám Valinka našla cestu, protože mít DĚTI je nádherný!!!

    Moc ty naše holky milujeme!!!! ♥♥♥♥♥♥

    amilu
    26. čer 2015    Čtené 0x

    Muj porodni pribeh

    Cele to zacalo nekdy v noci,ale to jsem neresila a snazila se spat. V pul pate rano uz jsem se koukla na budik. Kontrakce byli pravidlne asi po 5 minutach. Tak jsem zustala v posteli a jen sem to prodychavala. Ta intenzita se dala snest. Kdyz uz to bylo v posteli nepohodle sla jsem si dat vanu. Tam jsem stravila ani nevim mozna hodinu i vice. S moji dulou,protoze je zaroven i mou dobrou pritelkyni jsme se dohodli ze zavolam brzy a ona prijede a muze pomoci i treba uvarit nebo tak.. Tak jsem ji z vany poslala sms ze uz se neco deje. Tepla voda byla prijemna.pri kontrakcich jsem vymyslela ruzne polohy a rozdychavala to. Kdyz sem vylezla vzbudila manzela a sla si dat neco k jidlu. Cas bezel a dula dorazila ani nevim asi za hodinu po te sms. Pak jsem cely dopoledne prodychavala a hledala vhodne pozice. Pohupovala jsem se ve stoje nebo se opyrala o zed a krouzila boky. Dula se o me pekne starala. Uvarila mi polevku. a hlavne mi porad davala napit.Skvele osvezeni byla kokosova voda ktera prej pomaha predejit dehydrataci. Kontrakce byli porad tak 5 jednou sedm minut od sebe. Silily velice pozvolna. Ale vetsinou to slo do zad.Ocividne byla mala natocena hlavickou spatne takze me tam tlacila. Teplo sem nesnasela. Zvlaste pri kontrakci. Chvilemi jsem si prisla jak na drogach a kupodivu mi delala dobre pri kontrakci stat pohupovat se a dat uplne ruce vzhuru a plne se uvolnit. S kazdou kontrakci jsem se musela proste uvolnit a prodychat to a pak to bylo v pohode. Dula mi pak nabidla takovou elektromagnetickou pomucku proti bolesti.mela sem to na zadech a sama si mohla stelovat jak hodne si to pustim.Jde to az na 15,ale ja cely porod zustala na 5. Bylo to prijemne a nerusive.Myslim ze to trochu pomahalo na tu bolest.Bylo to jako takove mravenceni. Nevim jak se tomu presne rika ale kdysi na rehabilitaci se zadama mi to taky davali.

    Cas plynul a porad se jako nic nedelo. Odpoledne uz to zacalo silit.Kontrakce byli cim dal silnejsi. Premysleli jsem kdy vyrazime na cestu. Meli jsme to celkem daleko.No bez provozu asi 45min ale s provozem klidne hodinu a vice. Kolem ctvrte jsem rozhodli ze radeji pockame az nebude takovy provoz. Sla sem si lehnout a zkusit se trochu vyspat. Diky tem elektro-neco se to dalo se i trochu vyspat. Cele se to tim trochu zpomalilo ale pak zase zacli kontarkce a byli vice intenzivni. Kolem osme vecer uz byli kontrakce kazde tri minuty a my zacali premyslet nad odjezdem. No nez se tak stalo zase to vzalo nejaky cas. Hlavne sme pak nechteli jet zase zpatky. Nakonec celkem pozde kolem asi jedenacte jsme teda jeli. Sedela jsem vzadu.Uz to bylo fakt intenzivni.mela jsem tam polstar a na nem sem odpocivala. Manzel jel po prazdne silnici a prislo mi ze celkem rychle ale tvrdil mi pak ze ne. Te cesty jsem se bala asi nejvic ale nakonec i to se dalo.

    Prijeli jsem a sli na prijem. Tam nas zkontrolovali.Prohlidli me a rekli ze jsem otevrena na 3cm. Udelali ultrazvuk a sledovali monitorem dite. Vsecko vypadalo ze nas poslou se projit ze se stale nic moc nedeje. No pak porodni asistentka prisla na to ze se ji zda ze je tam malo plodove vody takze si nas tu nechaji a budem muset byt sledovani monitory nepretrzite. Nastesti pak moje dula si vyzadala takovy ty monitory s kterejma sem mohla jit i do sprchy.Byla noc a pak rano. Dali mi i kapacku proti dehydrataci prej pro jistotu. No chvilemi sem si pripadala napojena na moc pristroju a bylo to vse nepohodlne ale byl semnou stale muj manzel i dula. Nejak sem to vsecko vnimala ze uz je to dost dlouho ale kontrakce me vzdy hazeli do toho byt tady a ted. Uprimne sem se celou dobu vazne hodne modlila a to mi fakt pomahalo asi nejvic. Modlila sem se abych mela silu a zvladla to. Uz to bylo dost dlouhe a zacinala sem byt trochu unavena. nastesti me dula v prubehu celeho toho cekani obcas nahnala si lehnout a odpocinout. Po te co sem se trosku odpocinula jsem sla do sprchy.tam sem byla asi fakt dlouho.Bylo to prijemne ikdyz sem zacala mit pochybnosti zda to zvladnu. kdyz sem vylezla ze asi uz zacneme neco resit moje dula spala na gauci.no tak tim me asi zachranila abych si o nic nerekla.  Nechala jsem se zkontrolovat a byla jsem otevrena asi na 5cm. Vsechen personal byl musim rict vazne super. Byli moc hodni a podporovali me. Porad chodili a rikala ze si vedu skvele.

    Pak najednou kdyz sem lezela v posteli na boku a manzel stal u me sem citila jak mi praskla voda. Tak mu rikam at da pozor at nema spinavy kalhoty. No najednu stranu jsem byla trcohu mimo ale na druhou jsem porad zustavala samasebou tou v realite. Pak se mi pochvili zacalo chtit na zachod. Tak jsem sla a ja si fakt jako potrebovala dojit  na zachod. Sedela sem tam nejako dlouho.Celou dobu jsem na sobe mela ty moitory. Najednou me prisla zkontrolovat sestra ze se jim ty monitory nezdaji. Tak jsem musela na postel. Pak se to cele nejak rychle zacalo hemzit vice presonalem. Celou dobu tam totiz jen obcas prisla porodni asistentka a nejake sestry to kontrolovat. Ted jich tam bylo nejak hodne a oznamili mi ze detatku klesaji ozvy. Sama jsem uz zacinala mit nutkani tlacit, ikdyz sem spis myslela ze chci jen na zachod. Uz sem z toho vseho byla takova dost mimo a zas az tak sem je vsechny nevnimala. Byli tam ale jako by tam nebyli. Pak uz prisel i doktor,coz tady v te porodnici znamena ze uz jsou komplikace. Vetsinu porodu kdyz jde vse normalne odrodi jen porodni asistentky. Rekl ze ozvy jsou slabe ze musim to dite vytlacit na jednu kontrakci jinak budou muset pouzit ten vysavac nebo jak se to rekne. No ja na ne jen nechapave koukala jak jako muzu na jednu kontrakci vytlacit cely dite. Vubec sem necitila ze by to bylo mozne. Porodni asistentka byla tam dole a pomahala mi se otevrit. To bylo asi z celeho porodu nejhorsi,ale chapu ze to bylo potreba. O malou jsem se zase tolik nebala porad sem nejak mela pocit ze vsichni jen zbytecne plasi. Vyhoda tlacici faze byla ze vsechny bolesti v zadech byli pryc. Rikali ze uz jsem plne otevrena. Snazila jsem se je poslouchat co po me chteli ale necitila jsem kdy je ta kontrakce. Rikam to i sve dula ale pak najednou citim ze tlacim.telo si proste tlacilo samo. Nevim kolikrat jestli 5 nebo 10 zatlaceni ale najednou byla venku a oni mi podavaji ten uzlicek. To jsem nechapala jak je to vubec mozne. Je to jak magicky zazrak. Jak by se tam mohla proste protahnout? No kvuli smolce v plodove vode a tem slabym ozvam mi ji zase hned vzali a kousek ode me ji trochu otreli od krve a zjistovali zda je v poradku. Zacala hned silne brecet. Chtela sem ji co nejdriv zpatky. Taky jsem se toho dost dozadovala. A po vazne asi minutce nebo dvou mi ji vratili. Ikdyz mi to prislo dlouhy,prijmula sem ze to bylo nezbytny. Bohuzel museli i hned prerusit pupecni snuru any ji zkontrolovali. Tak nic neni vzdy uplne jak by jsme si mohli prat ci predstavovat.

    Pak jsem spolu byli uz porad. Snazila jsem se hned o samoprisati.Hledala urputne ikdyz prisati se hned nepovedlo. Na pokoji jsme pak stravili jeste asi 2 hod. Trochu me stvalo ze tam porad nekdo chodil a na neco se ptal. Predstavovala sem si trochu vetsi klid ale po case se tak i stalo. A byli jsme jen mi tri. Kdyz uz jsme byli trochu seznamen po tech 2hod.tak jsme ji nechali premerit a zvazit a nechat tedy dat ten vit K a neco do tech ocicek. Dopredu jsme se s manzelem rozhodli to podstoupit pro jistotu.Dosla jsem si na zachod a celkove se citila plna energie ikdyz moje nohy dostali dost zabrat. 

    Nejak sem tomu ani neverila ze jsme to nakonec cele zvladli po tech 29hodinach bez jakychkoliv leku. Jsem na nas na obe patricne hrda a ikdyz to nebylo dokonale,bylo to presne takove jake to melo byt. Proste jsme si na ni museli dlouho pockat a pak muselo byt trochu drama, kdyz uz tedy kralovna prichazi. Mimochodem jmenuje se Devaki podle jedne kralovny. ;) To jsem se jeste zapomela zminit ze ke konci jsem taky mela 4minutove kontrakce.Proste jedna skoncila a hned jakoby sla dalsi..Nemela jsem v te chvili ani cas o tom premyslet proste sem jen dychala. Dula z toho byla prekvapena ze to nikdy jeste nezazila.

    Celkove musim rict ze ano je to bolest ale takova jina a vlastne bych tomu ani bolest nerikala. Byl to uzasny zazitek.

    Jelikoz nyni zijeme s manzelem v zahranici. Cele se to odehralo tady v Californii v jedne mensi porodnici ve walnut creeku. Doporucila mi to misto moje dula. Urcite by to ve velke porodnici v San Francisku taky probihalo jinak. Ale tady je to spise jako porodni centrum.Maji spousty porodnich asistentek a dokttori jsou spise na prani nebo pri komplikacich. Vsichni jsou uzasne profesionalni a vzdy prijemni a ochotni. Presunuli nas pak na pokoj. Nejdrive na dvouluzak, pac bylo jinak plno ale vecer uz jsem meli svuj vlastni pokoj. Samozrejme s vlastni koupelnou a cokoliv jsme potrebovali hned prinesli. Sester se tam za tu dobu vystridalo celkem dost. Nektere byli trochu divne ale stale profesionalni a jine byli uzasne. Stale mi nabizeli leky proti bolesti, pac prece jen kvuli tomu rychlemu tlaceni jsem se trosicku natrhla. Mam asi dva male stehy a jednu malou prasklinku nebo co. Je to neprijemne ale bez leku se to da vydrzet. Vyuzivala jsem spis chladive vlozky a pak take polevani rodidel po kazde toalete a sprej na hojeni z alkoholu  a bylinek. Porodili jsme kolem osme rano a dalsi den kolem jedne odpoledne jsme uz jeli domu. Celkove jsem s jejich peci velice spokojena. Vsechny testy co nam delali jsem byla u male a hladila ji a byla skoro vzdy v klidu. Koupani jsme nechteli a koupali jsme sami doma az po tydnu. Tak to je nas pribeh.Omlouvam se za formu a ze pisu bez dikritiky ale na tomhle PC to ani jinak nejde.Chybi ceska klavesnice. Tak diky vsem co jste to precetli a preji vsem take takovy pekny zazitek.

    jurilka
    5. led 2015    Čtené 0x

    Příběh mého těhotenství a porodu aneb jak to všechno bylo

    Konečně jsem se po dvou měsících dostala k sepsání příběhu o průběhu mého těhotenství a následném porodu mého 4 400g vážícího a 54 cm měřícího synka.

    Tak abych začala úplně od začátku...
    S přítelem jsme se dali dohromady  v červnu 2013, na nic nechvátali, budoucnost jsme plánovali jen tak letmo. Mým původním plánem bylo dostudovat střední školu, možná zkusit i vysokou, vybudovat kariéru a až po několika letech zakládat rodinu. Veškeré plány se ovšem zhatily 31. ledna 2014. Půlku noci jsme strávili na maturitním plese naší kamarádky, poté jeli domů k mému příteli a následně neplánovaně počali našeho prvorozeného.

       Už následující den jsem se cítila nějak jinak, ale ani jsem netušila, čím by to mohlo být...Každým dalším dnem jsem pořád víc přemýšlela nad tím, jestli náhodou nejsem těhotná a když mi vynechala MS, bylo jasno. Poprvé ve svém životě jsem se odhodlala jít ke gynekologovi (dříve k tomu nebyl důvod) a tehdy mi pan doktor řekl tu úžasnou větu "Gratuluji, jste těhotná"...Když jsem tam šla, bála jsem se, že to řekne, ale poté co onu větu vyslovil, zaplavila mě jen radost a štěstí. Hned za dvěřmi čekal přítel a když se to dozvěděl, byl rozhodnutý si dítě nechat a šťastný, že bude tatínkem.

       Doma to už tak jednoduché nebylo. Okamžitě přišla záplava řečí o tom, jak by byl lepší potrat, že to ještě ani není dítě, že bychom nedokázali být rodiči, když jsme tak mladí atd. Trvalo několik týdnů, než maminka změnila názor a začala se na vnouče těšit, bohužel táta s tím má problém do dnes. Vždy o mně mluvil jako o zmetkovi, blbce a používal i mnohem horší výrazy, ale po oznámení této noviny mi zakázal jakýkoliv kontakt s rodinou, řekl, že da jeho bytu už nevkročím a v podstatě mě vyhodil na ulici.  Nastěhovala jsem se tedy s přítelem k jeho rodičům, odtamtud dojížděla do školy, kterou mi od té chvíle platil přítel a i přese všechny ty problémy se společně s ním těšila na naše děťátko.

      Následovalo několik měsíců plných shánění výbavičky, chození na kontroly a podobných činností. Po zjištění pohlaví našeho potomka jsme nemohli být šťastnější - čekala jsem chlapečka! Přítelův sen o prvorozeném synovi byl splněn a já byla samozřejmě také nadšená. Jen o dva měsíce později radost mírně poklesla. Ve 30. týdnu mi bylo řečeno, že nejspíš porodím každým dnem. Dostala jsem přísný klidový režim a Dr. nevěřil, že se za týden uvidíme. Myslím, že jen díky podpoře přítele a jeho přemlouvání prcka, ať v bříšku ještě zůstane jsme to překonali a já maličkého donosila. Nakonec se se mnou doktor loučil v den termínu s tím, že mě posílá na další kontrolu do porodnice. Absolvovala jsem ještě dalších 7 kontrol.
    Na první kontrole mě strašili, že má malý špatné ozvy. Druhý den mě zase uklidnili, že je to v pořádku. Na třetí kontrole na monitoru stále nic moc, CS 8 a jakýsi mladý doktůrek si mě pozval na příště, že mi tedy udělá ultrazvuk, když na tom tak trvám. Na další kontrolu se ovšem nedostavil a ostatní mi utz odmítli udělat, že prý to není nutné. Při další kontrole jen monitor s jednou větší kontrakcí, už jsem opravdu věřila, že ten den by to mohlo přijít. A prd - nic nepřišlo 😀 Na šesté kontrole opět jen poslouchali ozvy. To už jsem přenášela 10 dní, připadala jsem si jako balón, sotva se hýbala a byla neskutečně vyčerpaná...tak jsem si vyžebrala vyvolávání porodu na pátek 7. 11.
    Na další kontrole ale přišel velký zlom. Přišla doktorka, která si mne prohlédla a uznala, že už musím být tím přenášením vyčerpaná a tak jsme si domluvily vyvolání porodu na druhý den. Byla jsem nadšená 🙂

    Dalšího dne jsme se tedy s přítelem dostavili do porodnice, udělali mi přípravu, dr. protrhla plodové obaly, přivedli mi na předporodní sál přítele a vše začalo. Kontrakce přišly v podstatě okamžitě - po třech minutách, ale slabé. PA přišla asi po hodině a povídala, že mi s tím trošku pomůžou, že bych tam takhle byla až do noci. Dala mi kapačku s oxytocinem a zase bylo všechno ráz na ráz. Během chvilinky se interval zkrátil na minutu a já se kroutila bolestí. Chodili jsme po sále, povídali si, pak jsem si ulevovala horkou sprchou. A poté jsem slyšela něco, co mě totálně odrovnalo: "Otevřená jenom na 5 cm."
    Byla jsem už vysílená, unavená, chtělo se mi brečet, myslela jsem, že to už dál nezvládnu, ale přítomnost mého milovaného mě dokázala uklidnit 🙂
    Posledních 45 minut už jsem jen ležela na koze a čekala, kdy už konečně budu moct tlačit. PA přivedla doktorku, že už je čas. Byla to pro mě neskutečná úleva, když jsem věděla, že za pár minut bude po všem.
    Přišla kontrakce, já zatlačila a nic. Dr. se na mě podívala a říkala, že vůbec netlačím a já přitom víc tlačit snad ani nemohla. Nevěřila, že jen nejde ta hlavička protlačit a že se snažím. I tak ale zachovala klid a radila mi, co a jak mám dělat. Asi po minutě konečně uviděla hlavičku, ale já ji pořád nemohla dostat ven celou. Píchli mi tedy cosi, co mělo vyvolat silnou kontrakci - a taky že jo. Jen jsem trošku přitlačila a hlavička byla venku. Teď následoval horší úkol a to dostat ven i zbytek jeho tělíčka. Bolestí jsem ječela tak, že to muselo být slyšet i před porodnici, ale na jedno zatlačení byl Sebastiánek venku celý 🙂 Už jsem jen viděla užaslé výrazy všech okolo a slyšela zvolání doktorky "Ježiš, ten je ale velkej!"
    Dali mi toho našeho macka na hruď a já pocítila záplavu emocí..V tu chvíli se ze mě stala MÁMA!! Byla jsem nepopsatelně šťastná.

    Malého mi vzali na přeměření a vážení do vedlejší místnosti, přítel šel také, aby byl u všeho a já už jen ležela a poslouchala, co říkají..
    "Musíme vám pomoct porodit placentu, někde nám to moc teče..."
    "Sestři, přineste další tampóny, ta krev stříká všude."
    "Jste hodně roztrhaná, ale venku bude jen pár stehů, nebojte"
    "Nedělá se vám špatně? Ztrácíte krev, ale není vidět odkud to teče."
    "Sestři, zavolejte honem primáře, ztratila moc krve!"
    Po příchodu primáře konečně našli přetrženou cévu a zastavili krvácení...Nasadili mi další kapačku a několik hodin jsem pak ještě ležela na sále...Sama. Nezbývalo než pozorovat, jak se za oknem stmívá.  Od porodu uběhlo dlouhých 5 hodin, než jsem se dostala na pokoj. Mezitím jsem několikrát omdlela, dostala nějakou další injekci, ale stejně to za to všechno stálo. Máme krásného a zdravého syna, který nám teď dělá radost a to je něco, za co by stálo i umřít. 🙂

    maifa
    25. pro 2014    Čtené 0x

    Můj "přirozený" porod po první sekci

    Původně jsem svůj porodní příběh sepisovat nechtěla, říkala jsem si, že to byl normální porod. Ale překvapivá reakce okolí, že jsem rodila vaginálně po prvním císaři mě v tom utvrdila. A tak jsem se dočkala své vytoužené holčičky a "vysněného" porodu.

    Druhé miminko přišlo téměř plánovaně, už jsme se s manželem domlouvali, že je nejvyšší čas se začít snažit o sourozence pro bráchu a najednou to bylo. V obou těhotenstvích jsem přišla do jiného stavu na první pokus, za což jsem v době problémů s početím strašně vděčná. Těhotenství probíhalo bez větších problémů, chvíli mě držely nevolnosti a párkrát jsem zašpinila.

    Po prvním porodu (akutní sekce u KP po odtoku plodové vody bez kontrakcí) ve mě zůstalo trauma. Chtěla jsem syna porodit a neměla jsem tu možnost. Teď jsem byla rozhodnutá, že chci porodit přirozeně. Doktorka to se mnou probrala a dala mi 60-70% na úspěšný vaginální porod. Řekla mi, že mě nenechají přenášet, ani mi nemohou dát nic na vyvolání, aby neohrozila ruptura jizvy a miminko nesmí být moc veliké. TP 13.10. (9.10.)

    Screeningy vyšly dobře a čekali jsme nepotvrzenou holčičku. Kontroly na utz zahrnovaly pravidelné měření tloušťky jizvy na děloze. Ale termín porodu se blížil, a u mě vše na 1000 západů. Z gynekologie mě předali do péče rizikové poradny v nemocnici, chodila jsem na kontroly tam. Ale pořád nic a doktorka se se mnou domluvila na předběžný termín sekce 14.10., pokud v porodnici nerozhodnou jinak. 

    Malá se mě držela, přišel TP a moje CS2-3 se neměnilo. Poslali mě na zátěžový oxytocinový test (ZOT), tam malé kontrakce jako u menstruace, ale jinak nic. Během dalších dnů mě čekaly amnioskopie co 3 dny, ty mi pomohly k CS4-5 ale jinak nic. Váhový odhad miminka se držel okolo 3 kg. Přenášela jsem už týden, rodina i manžel byli značně nervozní, že to necháváme zajít příliš daleko.

    10 dní po druhém termínu jsem se s doktorem domluvila, že nastoupím do nemocnice, kde dostanu ZOT a pokusíme se kapačkami porod rozběhnout. Stále jsem odmítala sekci, i když přenášení bylo zdlouhavé a únavné. Do nemocnice jsem nastoupila 24.10. a dopoledne dostala první oxytocinovou kapačku - absolutně bez odezvy, čísla na CTG se nehly ani o píď. Na noc jsem si nechala dát jakousi injekci na spaní, která neškodí miminku. 

    Ale nespala jsem skoro vůbec, celou noc mě trápila zácpa a křeče, ale kontrakce nikde. Ráno jsem vstávala unavená, s tím, že dopoledne mi dají další kapačku. Doktoři mě strašili, že můžeme zkusit maximálně 3 - 4 kapačky, ale pokud se nebude pořád nic dít, sekci se nevyhnu. Nález na čípku stále stejný. Odmítla jsem oběd a další kapačky už se nedočkala.

    Kolem desáté dopoledne mě začalo pobolívat břicho, asi za hodinu jsem si všimla jisté pravidelnosti. 5,6,7,4,5 minut ... stavil se manžel a já začínala prostávat kontrakce opřená o zeď. Dvě kontrakce jsem se opřela o manžela a něco ze mě hrklo. Manžel odešel a já si cinkla na sestru aby otestovala vložku. Potvrdil se únik plodové vody. Přesunuli mě z šestinedělí zpět na porodní oddělení, tam následovalo další CTG a papírování. To už jsem měla kontrakce po 5 min pravidelně a musela jsem prodýchávat, snažila jsem se v kontrakcích stát, abych se rychleji otevírala. Nález čípek zbývá na 2 cm. 

    Přesunuli mě na porodní box - 14:00. Měla jsem žízeň a byla jsem unavená, mezi kontrakcemi jsem usínala v sedě na posteli, na kontraci se běžela opřít o zeď. Stále přicházely po 5 min, ale mnohem silnější. Napsala jsem manželovi, aby přijel na 15:00. Když dorazil, funěla jsem opřená o zeď a vrčela na něj, aby na mě zrovna nesahal. Pak přišla PA, sáhla do mě a říká dobrý, postupuje to hezky. Požádala jsem o nálev a za chvíli už stála u toalety. Potom dlouhá sprcha.

    Když jsem vylezla, PA mě hnala na pásy. Nakonec mi je natáčela půl hodiny, kdy jsem myslela že umřu. Podle CTG jsem kontrakce neměla, sotva slabých 20.  A srdíčko miminka hlásilo 90 tepů. To se mi nelíbilo, tak manžel zavolal PA že mi ta sonda asi uhnula. PA mě sprdla, že špatně dýchám a dostala jsem za úkol funět nosem - a náhle byl tep zase 130. Byla to moje chyba. Ani mi nedocházelo, že už chci tlačit.. 

    Odpojuje pásy, přichází porodník. Kouká na záznam a nelíbí se mu to. Prohlásil, že to jde buď rychle, nebo je miminku zle. Sáhl do mě a jdu tlačit. Kontrakce slábly a interval se prodlužoval. Ani s oxytocinem do žíly nebyla silnější. Doma jsem cvičila vytlačování s aniballem (nacvičeno 31cm) a chtěla jsem tlačit v polosedu. Ale když jsem PA řekla, že se potřebuji zvednout, podložila mi hlavu. Tlačilo se mi celkově špatně vleže a bez kontrakcí, ale nakonec se podařilo. V 17:50 vyklouzla moje druhá láska Stelinka a hned se hlasitě hlásila. Úleva přišla okamžitě a nic jiného než naše štěstí mě nezajímalo. Měla jsem kosmetický steh vepředu, hráz bez poranění. A zůstala mi ta nejkrásnější holčička na světě 🙂 

    Jsem moc ráda, že jsem si přirozený porod obhájila, samozřejmě že v případě ohrožení malé bych neváhala a šla do sekce znovu. Bolest nesrovnatelná s ničím v životě, ale ihned po porodu jsem o ní nevědla. O první sekci jsem věděla skoro 3 měsíce. Snad některé z vás tenhle článek pomůže 🙂

    A jak se na to dívám skoro po 3 letech? No kdybych měla rodit znovu, tak už ne v leže na zádech, protože to má k přirozenému porodu opravdu daleko. Ale jinak si za vším ostatním stojím. 

    Stela narozena 12 dní po termínu -  25.10.2014 v 17:50 s mírami 3,3kg a 48cm 

    nemcovapetulka
    23. pro 2014    Čtené 0x

    Můj porod 🙂

    Tak jako mnoho z Vás, i já jsem se rozhodla popsat na Modrém koníkovi svůj porod 🙂 Těhotenství bylo náročné, v prvních měsících jsem během čtrnácti dnů díky nevolnostem shodila 12 kilo, skončila na výživě v nemocnici, od 20. týdne jsem měla zákaz dělat téměř vše - hrozil mi předčasný porod, v 27 týdnu jsem se stihla vdát - svatba byla nádherná, přesně podle našich představ! ve 30 byl prcek moc malinký,  ukázali se mi kameny v žlučníku, ve 31 týdnu další pobyt v nemocnici s oboustranným zánětem ledvin, diletací ledvin, ve 33 týdnu jsem se do nemocnice vrátila znovu tentokráte se zánětem močových cest..no žádný med! :D ale přes to na těhotenství vzpomínám ráda a už se těším na další! 🙂 

    Dne 3.9 (39+4 tt)  v 5 ráno jsem cítila, že tohle už nebudou poslíčky. Manžela jsem nechala spát a dala jsem si horkou vanu na uvolnění. Bolesti trochu povolili, tak jsem se ještě na půl hodinky natáhla a usnula. V 6 už jsem manžela budila, že mi asi praskla voda, že je dole nějaké vlhko. manžel se otočil a v polospánku řekl že jooo.. po deseti sekundách mu to asi došlo, vyskočil z postele a začal plašit jak musíme okamžitě jet do porodnice! já si mezitím skočila na záchod a zjistila, že šlo nejspíš o hlenovou zátku, žádné velké mokro se nekonalo - voda nepraskla! Uklidnila jsem manžela. Hned na to se dostavili bolesti hned po 3 minutách. Vzala jsem si bloček a každou kontrakci jsem si poctivě zapsala. Jelo to přesně po 3 minutách a manžel plašil :D. Zatím nevlastníme auto, tak jsme se vydali se sbalenou taškou na autobusovou zastávku a sjeli dvě stanice k nemocnici! Řidič na mě koukal vyděšeně jak kdybych měla porodit v autobuse..:D

    Do porodnice jsme dorazili v půl osmé ráno. Natočili monitor, prohlédli mě a poslali pro manžela, aby si šel chvíli na kafčo, že jsem otevřená na 2cm, porod je v běhu a že udělají přípravu. Manžel se se mnou rozloučil, ujistila jsem ho, že budu volat ihned jak bude moci přijít za mnou. Porodní asistentka mě řádně připravila, přesunula na porodní pokoj a zavolali jsme manžela. Ten mezitím obvolal nastávající babičky a dědečky že UŽ! přijde na svět naše malé překvápko! Asistentka praskla vodu, byla jsem jak chodící cisterna a uvnitř je prý pěkný plaváček 🙂 voda už byla prý zakalená. Bolesti zesilovali, kvůli nízkému tlaku mi začalo být špatně, tak jsem zvracela. Čím byli bolesti větší, tím víc jsem nemohla stát, chodit, ležet už vůbec ne. Jediná poloha ve které se dalo vydržet bylo ve sprše na míči pod proudem horké vody na záda. Ve 12 jsem už cítila obrovský tlak na spodek, ale prý pořád málo otevřená. Najednou bolesti ještě zesílili a já už myslela, že prasknu! :D sestry mě chodili chválit jak jsme statečná, že o mě skoro nevědí a čekalo mě poslední vyšetření.. to pro mě bylo vždy nejhorší. Vyšetření při kontrakci jsem proskučela tak, že když mi manžel můj porod vyprávěl, musel prý odejít za roh, aby mě neviděl trpět - měl chudák v očích slzy.. Asistentka zavelela, že jdeme rodit! Těch cca 10 metrů z porodního pokoje na porodní sál bylo nekonečných! 

    Vyškrábala jsem se na křeslo, kontrakce byli po minutě a šlo se tlačit. Na hodinách byla půl jedná. Rodila jsem s asistentkou a doktor - mimochodem sympatický černoch se chodil vždy mrknout, jak to vypadá. manžel mě držel za ruku.. tlačil se mnou a Překvápko nešlo ven!  S každou další kontrakcí a neúspěšným tlačením jsem byla vysílenější. Napít mi dát nemohli kvůli nevolnosti, vždy když mi manžel ovlažoval rty, málem jsem mu žízní vcucla tampónek :D po hodině neúspěchu jsem měla už tak sucho v krku, že se mi špatně dýchalo. Tlačila jsem na koze na boku, klasicky a náš Kuřízek ne a ne domeček opustit.  Když už jsme se propracovali k tomu, že koukali vlásky a stále jsem Kuřízka nemohla dostat ven, rozhodl se doktor pro malý nástřih. Ten jsem ani necítila a byla jsem za něj už opravdu vděčna! (ačkoliv byl to jediné, čeho jsem se na porodu děsila) Kontrakce už se mi pomalu i ztráceli, byli čím dál častěji. Zatlačila jsem nejvíc jak to šlo a hlavička byla venku.. na podruhé jsem zatlačila, cítila neuvěřitelný tlak a šup.. ve 14:18, jsem něco malého mokrého teplého měla na prsou. Byla jsem sice vyčerpáním na půl mimo, ale na pocit kdy jsem našeho CHLAPEČKA měla na prsou, vítala jsem se s ním a manžel vykřikl ježiš ten je hustej! nikdy nezapomenu!  

    Manžel přestřihl pupečník a já porodila placentu. Kochali jsme se maličkým KUBÍČKEM. Manžel s Kubíčkem pak odešli na vážení a měření a mě čekalo šití. Musím říct, že mě to jen jemně tahalo - žádný horor! 🙂 Kubínek měl 49 centimetrů, 3600 Gramů, hodně vlásku, šíleně dlouhé řasy - ty má doteď. 🙂 

    Já když slejzala z kozy, klepala jsem se, dvakrát jsem se praštila hlavou o lampu nad křeslem a sotva jsem přelezla na lůžko :D Ale byla jsem šťastná! Kubík měl omotanou šňůru kolem krčku a byl hodně napitý plodovky. 

    Rodila jsem naprosto bez všech utišujících látek.. od oxitocinu až po epidural  - nebyl to nějaký záměr - a neměnila bych!  i ta hodina a půl tlačení mi za to stála a šla bych rodit hned znovu! pro mě i pro manžela to byl nezapomenutelný zážitek.. ( i přes výslovné nakázání že bude stát u mé hlavy a ani se nehne, stejně prý nakukoval jak se náš poklad dere (pěkně pomalu) na svět :D) 

    querty
    22. pro 2014    Čtené 0x

    Můj "rychlý" 50ti hodinový porod

    Od začátku těhotenství jsem se nebála porodu, naopak jsem se na něho moc těšila. Každý mě strašil tím, jak porod bolí a jak těžký to je, jakoby se snažili moje těšení se na onen den převrátit ve strach, ale nic mi ten pocit nevzalo. Jelikož chtěl být přítel u porodu, nemohla jsem se dočkat okamžiku, kdy spolu poprvé uvidíme, uslyšíme a ucítíme našeho syna, na ten moment, kdy přítel bude štěstím brečet jako želva a já budu hrdá na oba dva, šťasná a zničená. Říkala jsem si, že tohle zaručeně bude ten nejkrásnější okamžik a zážitek zárověň, jaký kdy s přítelem prožijeme....  

    ,,Ať mám porod jakýkoliv, ale ať nepřenáším a nemám císaře!" 

    Devět měsíců uplynulo jakoby nic a slibovaný, tolik očekávaný den TP..... minul a já byla stále 2v1. 

    SOBOTA 4.10. 

    Probouzím se s pocitem vlhosti na kalhotkách a cestou na toaletu mi tekl slabý čůrek průhledné, nezapáchající tekutiny po stehni. Na zemi loužička velikosti zhruba padesátikoruny. "Je to tu!" říkala jsem si celá natěšená. Vzbudila jsem přítele, že mi asi unika plodová voda, oblékli jsme se a vyrazili i se vzorkovou vložkou do porodnice, kde moje natěšení zase rychle přešlo. Na monitoru nic a plodová voda se nepotvrdila! "Co to teda bylo?"  pravděpodobně prý hlenová zátka, říkala PA 

    "Chci aby mi praskla plodová voda!" 

    Nevěnovala jsem žádnou pozornost nezvyklm bolestem v kříži a slaboučkým, avšak nepravidelným bolestem v podbřišku. Na oběd ke tchýni jsme dorazili - jak bylo domluveno, pokud neporodim. V odpoledních hodinách už jsem začala bolesti vnímat, stále maličké, nepravidelné a ve vaně se po bolestech slehla zem, ale po chvíli se zase vraceli. Nic co by mě nějak omezovalo - menstruace. 

    Úderem 22:0 bolesti zesílili a zpravidelněly po 10 minutách. Vzorně jsem prodýchavala každou přicházející kontrakci, stále to nebylo nic strašného. Bolelo to, ale ne moc. 

    ,,Jestli jsou tohle porodní bolesti, budu rodit klidně do alejůja!!"

    Bolesti sílili, sílili a interval mezi nimi se snižoval, už jsem bolesti prodáchávala hlasitěji, rychleji a začala zapisovat časy, přicházejících kontrakcí. Uronila jsem i slzu... ne jednu. Ležet, sedět, chodit - NIC. Bolesti po šesti minutách, sprcha nepomohla... po pěti... po OSMI?! ... po šesti, šesti, šesti... pěti, pěti...

    "Vojtí já už bych asi chtěla ject!"  - 02:00 hod. bolesti po čtyřech minutách 

    Při příjezdu do porodnice, kterou máme od baráku pět minut jízdy autem i s červenou na semaforech (!!) se bolesti snížili na dvě minuty a sílili každou chviličkou. Na monitorech se krásně rýsovali, ale nález jen na prst a kousek, mezitím interval kontrakcí nabral zase na čtyři minuty a ustálil se. Sepsal se příjem, přítel se poslal domu a já šla hekat na pokoj. Celou noc jsem nezaspala, bolesti neustali. 

    NEDĚLE 5.10.

    07:00 hod. Bolesti se poskakovali mezi třema a dvěma minutama. Snídám a brečim... 

    09:00 hod. Sedim, čekám na přítele a jsem naštvaná. Nález stejný, bolesti nikde - porod přestal, nebo co? 

    12:30 hod. Aaaa, dlouho jsme se neviděli, bolesti přišli, nabrali obrovskou sílu a rovnou v intervalech dvou minut. Chodila jsem na monitory každou chvilku. Ve sprše trávila hodiny a nahřívala břicho pecičkama. Byla mi píchnutá injekce, že prej si ulevim... kecy, bolesti sílili nesktečnou rychlostí... 

    13:00 hod. Rodim, brečim.. 

    ,, Nechci epidural!! " 

    Přítel se mnou trávil celé dny až do večera, kdy šel spát. Slíbila jsem mu, že každou změnu poctivě nahlásim a tak jsem i konala. Kontroly každou chvilku a beze změny, kontrakce stále po dvou. V noci nespim, chodim do sprchy, rodim, brečim a chodim prosit na sál, aby se mnou sakra už něco udělali, že už nemůžu, jsem unavená, všechno mě bolí a vystřelují mi bolesti do kříže.. K.O! V noci změna - otevřená na dva prsty volně.. WOOOAAA! 

    PONDĚLÍ 6.10. 

    Brečim, brečim, rodim... 

    Už jsem nebyla schopná snad ani prodýchávat bolesti, horká sprcha zaměněna za vařící a pecičky na nahřívání břicha ohřívané každých 15minut! Jsem zoufalá, už nemůžu.. 

    14:30 - Slečno, pojďte si na monitor a kontrolu... 

    Kontrakce snad už po minutě, monitor cca přes hodinu, usínám - omyl.. kontrakce. Otevřená jsem byla, jak řekl přimář  na "skoro tři" 
    Zoufale jsem se na něho podívala, oteklá, rudá, ubrečená v bolestech s pupkem jako hrom.. Na sále jsem už zůstala. 

    PA už nevěděly, jak mi pomoci, tak zkusily přípravu - Klystýr, vanu.. A hele.. jsem na 4 prsty. Řvu. Bolí to. Chci epidural! Přišel anesteziolog, píchl epi, beru do ruky telefon, volám příteli - RODÍME! 

    17:00 - Už jsme na sále kompletní, čára na monitoru skáče jak splašená, bolesti po minutě, dlouhé, táhle, vysilující.. Nespim třetí den a noc, super, ted jim tu mám porodit. To je sranda.. 

    18:00 - ,,Vy jste tu ještě? No a já jsem tu zas" připomenula jedna PA, která přišla na další svou směnu. Ano, mezitím byla doma, vyspala se, naobědvala a šla znovu do práce a já stále 2v1, zase sranda. ,,Čekám na vás, ted už porodíme!"  Neodpustila jsem si. Na šesti prstech se rozhodlo, že už mi píchnou vodu, dali cévku a celkově dopřipravili na samotný porod.  

    Bolesti sílili až došli přesně do bodu, jakého potřebovali. Je to tu, můžu tlačit! Celá nadšená se pouštim do tlačení, ale nemůžu. Jak jsem nespala, neměla jsem žádnou sílu - to jsem přesně věděla... Dali příteli do rukou kyslíkovou masku, at mi přidržuje u pusy, chudák nevěděl, jak dlouho, tak to držel u pusy hlava nehlava, kontrakce nekontrakce až mě přifetoval! :D Proč ne.. Otíral mi čelo hadrem, držel za ruku, nosil pití, mluvil se mnou, snažil se odlehčit.. byl úžasnej. Nikdy jsem ho nemilovala víc, než při porodu. Myslim, že to dva stmelí ještě víc! Čas utíká a hele, je už DEVET! Tlačim přes dvě hodiny a PA s Dr. se netváří moc nadšeně. Na deseti prstech, jsem si měla jít zaskákat na míč a dělat jim tam akrobatický cviky - nebo alespon pro mě to bylo nadlický, se v kontrakci přetočit na bok, záda, bok.. a ještě se snad usmívat. Měla jsem dost! Tlačim, tlačim, tlačim a dr. kroutí hlavou. Už jsem byla vysílená, usínala jsem napříč nepřetržitým bolestem a najednou slyšim, jak doktorka vážnym tónem vysvětluje příteli situaci a že musí provést císařský řez - prudce se vzbouzim a brečim, císaře ne! Rychle ze mě sundali košili, navlíkli andělíčka, postavili na nohy, byla jsem podpíraná z obou stran doprovozená na operační sálek. Kontrakce bolí, že křičim na celou porodnici (chudinky prvorodičky, co ještě neporodily) Lehla jsem si na stůl, a jen pozorovala nával doktorů, co okamžitě začali dělat svou práci. Křičim, kontrakce! Příprava proběhla v rychlosti je 21:15 a já cítím, jak narkoza zabírá - vysvobození! 

    * Theodor Knebl 6.10.2014 , 52cm, 3 050g, 21:29hod. 

    Ihned po "porodu" přítel držel malého v náruči a já byla převážená na JIPku. Absolutně nic mi nevyšlo, jak jsem chtěla, malého jsem viděla druhý den na fotkách a následně odpoledne na pokoji. Brečim... teď už štěstím. Je nádhernej a dnes už skoro třímesíční ♥

    noninka_
    13. pro 2014    Čtené 0x

    Věděla jsem, že 11.10.2014 jsme spolu ve dvou naposledy:-*


    Byl to nádherný den, prakticky spíše letní a já stále nedokážu říct jak jsem se cítila, ale bylo to jiné všechno 🙂.Zrovna probíhaly volby do zastupitelstva a já řekla manželovi, že půjdeme odvolit, nějak se k těm volbám ještě dobelhám- měla jsem v těhotensví obrovské bolesti při chůzi a ke konci už jsem se zastavovala snad co deset metrů 😀.. Ale já chtěla jít ven a užít si ještě procházku ruku v ruce, udělali jsme si den pro sebe, krásný večer, dali si sklenici vínka a poslala jsem muže spát. 

    Sedím si tak sama v obyváku, dívám se na psa, on na mě...moc dobře věděl, co přijde 🙂. Vzala jsem si papír a sepsala si, co všechno musím posbírat ještě po bytě až to přijde. Bylo už docela pozdě, rozloučila jsem se na koníku s holkama v říjnovkách s tím, že tuším divokou noc a šla si lehnout. Prakticky jsem jen čekala kdy to přijde s mobilem v ruce...

    A pak asi pět minut po půlnoci taková rána, až jsem leknutím zakřičela. Nebolelo to ani trochu, ale byla to teda síla, praskla mi voda. Budím manžela a říkám: "miláčku, víš, praskla mi voda" a on na to chudák celý pomatený:" tak já ti pomůžu se převléct do suchého" a já na něj: "víš, ale tohle je konec, my už dneska v noci spát nebudeme" 😀..Pochopil vážnost situace, uklidnovala jsem spíš já jeho, aby se v klidu oblékl a najedl, že si pobalím ještě věci.

    Nebyla jsem ovšem už tak připravená na to, co přišlo asi deset minut poté. Jako prvorodička jsem měla nastudováno, že ze začátku jsou stahy mírné v delších intervalech. U mě byl nástup takový, že jsem se skoro svalila na zem, na druhou už jsem byla připravenější, ale i tak byl skoro problém dojít do auta. Intervaly byly od začátku max. dvě minuty. A tak vše probíhalo tak, jak to znám z filmu, zkrátka divoká noční jízda v šílených bolestech směr porodnice 😀.. Musím říct že na příjmu kolem druhé hodiny ranní už jsem to nedávala, bolest vystřelovala do kyčlí, páteře, nohou, prostě všude, nedalo se odpočívat, stahy jely prakticky vkuse..zbaběle jsem si vyprosila epidural který bolesti vrátil aspon jen do břicha 🙂...Ženy, mohu vám říct že všechny maminky měly v tu chvíli můj veškerý obdiv a vůbec ty, které do toho šly už vícekrát,doslova  jsem tam omdlévala a prosila at už je konec..😀 Nevím jestli jsem taková bábovka nebo co, ale vzhledem k tomu že ten katetr do páteře jsem ani necítila přes bolesti, tak myslím, že vydržím celkem dost 😀

    Myšlenka na moje miminko mě držela nad vodou,na nic jiného jsem se nezmohla, ani na mluvení,myslela jsem jen na ni...Říkala jsem si, jak dlouho můžu tohle vydržet. Naštěstí ta obrovská bolest hned od začátku k něčemu byla a porodní cesty se otevíraly hodně rychle, v 6:20  mi PA řekla ať vydržím ještě 4 kontrakce a zkusím zatlačit. Šla jsem na to a prý dobrý, tak na sál přišla celá delegace včetně doktorky. Ještě mi dala příkaz ať se snažím pořádně, aby se miminko netrápilo v porodních cestách. To se mě dotklo a  tak se malá narodila na následující stah, přesně v 6:31 abych jim ukázala, že já umím 😀 

    Nevěřila jsem ,ale všechno najednou zmizelo🙂..únava, bolest, ani poranění a následné šití už vůbec nebolelo, je to úžasné 🙂 Maličká moje vážila 3720 gramů a měřila 49 cm,, první pohled na ni mě dostal a nikdy na ten okamžik nezapomenu.....

    ...bála jsem se celé těhotenství, jestli poznám vůbec začátek porodu, nakonec asi nějaký šestý smysl  a věděla jsem hodiny předem, že to přijde. Vyšlo mi to prostě podle plánu. Porod byl bez komplikací a hlavně rychlý, když to beru zpětně, asi by takový porod brala každá🙂.. My ženy jsme tak silné, že 6 hodin svíjení je nic...20 hodin už může trochu rozhodit 😀..

    A nakonec, po dvou měsících si i já dovedu představit, že bych do toho šla znovu, takže Adrianka možná nebude jedináček jak jsem jí slibovala hned od prvního dne 😀..Miluju ji nade vše, s ní žiju naplno a čas najednou letí jako splašený:-*

    anetadr
    11. pro 2014    Čtené 0x

    Jak se rodí pět kilo štěstí🙂

    Můj první porod byl horor. Nešlo ani tak o velikost (která byla taky úctyhodná - 4700g a 53cm), ale o patologicky krátký pupečník (dopředu nezjistitelná vážná porodní komplikace). Porod díky tomu končil kleštěmi a já roztrhaná na obou stranách pochvy až k čípku. Jizvu venku jsem měla až na levou půlku. Do normálního stavu jsem se dostávala téměř rok - ale o tom všem už jsem psala, i když dnes bych článek nejraději přepsala, nechávám ho ve starém znění, protože tak jsem to dřív cítila. Šla jsem k porodu jako naprosto podřízená bytost s tím, že ONI ze mě to miminko nějak dostanou. Dopředu jsem se snažila si moc informací nezjišťovat, aby mě to zbytečně nestresovalo a možná i podle toho porod dopadl.

    .

    Když jsme se rozhodli, že Jiříkovi pořídíme sourozence, o porod jsem se začala zajímat daleko víc a dnes to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí. Na pozitivní test jsme čekali dlouhý rok a čtvrt a když přišel, vůbec jsem to nečekala a chvíli vše "rozdýchávala"🙂. Čas ale běžel a mimo pár návštěv pohotovosti kvůli krvácení nebo špinění uteklo celé těhotenství jak voda. K druhému porodu jsem měla postoj úplně jiný. Už jako relativně dobře informovaná rodička jsem k němu chtěla jít jako kompetentní osoba, která porod povede, protože jsem žena a je to moje poslání. Chtěla jsem si ho užít.

    .

    Jenže jak se porod blížil, začalo se ukazovat, že Šíma brášku ve velikosti zřejmě trumfne a to ne o malý kousek. Jasně, tříkilové miminko jsem nečekala (přeci jen manžel měl 5050g, já 4320g a Jiřík 4700g), ale Šíma si prostě rostl nějak moc. Na odhadu ve 35+3 už měl 3730g a ve 37+3 už 4456g. Začal tak můj boj se sebou sama ohledně vedení porodu. Tak moc jsem se těšila, že si ho užiji a teď mě řada lékařů děsila a posílala na císaře. Vždyť kolik by asi tak Šíma v termínu mohl mít? A to podotýkám, že mi termín už jednou kvůli velikosti o osm dní posunuli - jinak by ten odhad 4456g byl z 36+2 podle starého TP!!! Vnitřně jsem se s císařem začala smiřovat, zrušila nákup aniballu, jen homeopatika, lněné semínko a maliník jsem klidně užívala - když už jsem to měla nakoupené, tak co. Jenže v momentě, kdy jsem se vnitřně smířila s císařem, jsem narazila na jiného doktora, který mi s klidem řekl, že když jsem už jedno velké dítě porodila, nevidí důvod, abych musela na císaře a že budu rodit normálně. To byl čtvrtek 13.11., já byla 37+6 a bylo rozhodnuto, že v úterý půjdu na zátěžový monitor a ve středu na indukci. Byl to pro mě zase šok, který jsem musela zpracovat a navíc jsem se bála, že v úterý, nebo ve středu narazím na jiného doktora, s jiným názorem a věc se bude opět měnit, což mi činilo značný problém.

    .

    Nicméně víkend utekl a v úterý na zátěžovém monitoru ticho po pěšině, kontrakce mi to nevyvolalo. Smutně jsem šla s papírem do poradny s tím, že mě asi pošlou na císaře. V poradně jsem narazila opět na jinou doktorku, která na monitor jen zběžně koukla a vůbec ho nekomentovala. Udělala vnitřní vyšetření a prý že jsem otevřená volně na dva prsty a jestli prý na mě může být ošklivá (asi hamilton) - s vidinou toho, že porod druhý den stejně budou vyvolávat jsem souhlasila. Ona se ale ještě zarazila a říkala, že vlastně nechápe, proč se čeká do zítřka. Odhad starý 8 dní na téměř 4,5kg je už tak dost šílený, byla jsem v 38+4 - takže oficiálně bylo mimčo donošené a tak se mě zeptala, zda nechci jít na indukci hned. Myslela jsem, že jí dám snad pusu. Odpustit si ten nejhorší poslední den, kdy bych doma jen trpěla a čekala na druhý den na vyvolání? No proč ne?🙂 Zavolala tedy na sál a odeslala mě tam. Vyšla jsem ven, kde čekal manžel, který si myslel, že jedem domu a já mu suše oznámila, že jdeme rodit. Vyvalil oči a začal být opravdu značně nervózní🙂

    .

    Zazvonili jsme tedy na sál a přišla mi otevřít kamarádka PA co rodila Jiříka. No, kdyby jsme to plánovali, tak by jsme to asi nenaplánovali líp. Následovalo převlečení, vyplnění papírů, vyšetření a opětovné rozebírání, zda je to opravdu na normální porod. To mě mučilo nejvíc. Ať už by to dopadlo tak, nebo tak, mučila mě ta nejistota. Nakonec ale bylo rozhodnuto, že první porod dopadl pro mě tak špatně jen z důvodu krátkého pupečníku, že o váhu nešlo a tak tedy není důvod přistupovat k císařskému řezu a byla mi zavedena půlka tabletky - to bylo 11 hodin. Pak půlhodinka ležení, kterou jsem využila na informování nic netušící rodiny a pochopitelně prosincovek na MK. Pak půlhodinka monitor a pak jsem šla za manželem na chodbu. Nic mi stále nebylo. V půl jedné jsem začala cítit slabé kontrakce, do třičtvrtě jsem ještě byla s manželem na chodbě, ale pak jsem se šla raději ukázat PA. Ta mě potěšila, neb se to opravdu začalo rozjíždět a já byla otevřená na 3-4cm a šla jsem na přípravu. Klystýr mi vůbec nevadil, jen mi vůbec nedělalo dobře sezení na WC:( - takže jsem se vyprazdňovala na několikrát a mezitím jsem se musela vždycky postavit. Když jsem stála, tak to ještě šlo. Pak sprcha a na sál. Tam jsem dorazila cca ve 13,15.

    .

    Původně jsem chtěla porod opravdu co nejvíce přirozený, ale se stupňujícími se bolestmi jsem ztratila odvahu a souhlasila s epidurálem. Přeci jen, na vyvolávaném porodu stejně nic přirozeného není. Přišla anestezioložka a píchla epi. Ptala jsem se, kdy že mi tak asi zabere a ona mi řekla, že za pár kontrakcí. Já se na to tak těšila.... jenže jedna pryč, druhá pryč, třetí pryč.... desátá pryč a mně pomalinku začalo docházet, že tohle asi nevyšlo. Bolesti byly čím dál horší a rychlejší. Ve 13,30 dorazil na sál manžel a já začala opravdu hekat. Nechápala jsem - u Jiříka mi epidurál pomohl, tak jak to, že teď vůbec? Kamarádce PA se mě zželelo a dala mi ještě něco do žíly - jenže účinek úplně stejný. Jen zesílení a zrychlení kontrakcí. Začala jsem odmítat další "tišící" prostředky s tím, že zhoršovat to už víc fakt nepotřebuji. Trpěla jsem. Od té půl druhé jsem fakt trpěla. Pak mi PA píchla vodu a říkala mi, že jí je tam jen hodně málo. Tomu se mi chtělo smát a říkala jsem jí, že to není možné, že vodu mám zmnoženou, že tam být musí. Ale další prostě nebyla.

    .

    Od těch půl druhé do tří hodin mám v mlze jako jednu velkou kontrakci. Byl to horor... chvílemi jsem brečela, chvílemi prosila o císaře, ale zpětně to hodnotím pozitivně - sice to byl masakr, ale trval jen hodinu a půl🙂, protože ve tři jsem byla úplně otevřená. Okamžitě jsem začala mít potřebu roztáhnout nohy tlačit. To, jak jsem celý porod nadávala, že mi nezabraly žádné tišící prostředky, jsem v závěru ocenila, protože jsem vše krásně cítila - co a kdy dělat. Cítila jsem rychlost, s jakou byla hlavička v porodních cestách a následně venku. Samotné tlačení bylo fakt úžasné. To, co jsem měla u prvního porodu tak šílené, jsem si u druhého užila. Pak mi jen přistál na pupku náš Šimon. To jsem s Jiříkem taky nezažila, protože toho fialového okamžitě po klěšťovém porodu odnesli pryč. Šíma mi ale krásně ležel na břiše. Za to mi to stálo. Jen v mlze jsem vnímala poznámky ostatních ohledně té velikosti.

    .

    Všichni si mysleli, že se odhady mýlí, že Šíma tak veliký nebude. Vždyť jsem ani neměla cukrovku. Jojo - odhady se mýlily, ale na druhou stranu, než si všichni mysleli. Když ho odnesli na vážení, jen jsem z dálky slyšela - "No ty vole, on má fakt pět kilo!". Doktorka co mě rodila byla mírně v šoku a trochu vyčinila té mé PA, že ani nevěděla, co to vlastně rodí🙂 (naneštěstí totiž doktor, co mě měl rodit, který rozhodl, že můžu rodit normálně totiž musel na sál k císaři). Já měla jen malý nástřih kvůli ramínkům. Hlavička prý prošla, ale ramínka by se buď vykloubila, nebo by se zlomila klíční kost a proto jsem byla trochu nastřižená. Placenta odešla po chvilce krásně sama a pak následovalo šití, které jsem hodně blbě nesla, protože už jsem té bolesti měla fakt plné zuby. V tom mi má PA donesla entonox - ten mi sice nabízela už při porodu, ale já se ho už po tom všem, co mi nepomohlo - spíš uškodilo fakt bála. Ten mi ale jako jediný úžasně pomohl a šití pak byla pohoda. Manžel říkal, že si to mám užít, když teď nemůžu pít. Pak mi zase přinesli Šímu a já byla tak šťastná, že je vše za námi. Šíma se tedy narodil 18. 11. v 15,07 s 5020g a 56cm (na fotce skočilo 5015g, ale v papírech máme 5020g).

    Oba porody jsou naprosto nesrovnatelné.

    .

    Jiřík se narodil po 2 hodinách těch nejhorších bolestí. Porod byl klešťový s velkým poraněním. Žádný bonding, žádné přestřižení pupečníku tatínkem, jak se šlo na kleště, tak ho ze sálu vyhodili. Šití bylo šílené, krevní ztráta obrovská, poprvé jsem se postavila po 26-ti hodinách po porodu po dvou krevních transfuzích (když nepočítám dva pokusy, které skončili tím, že jsem omdlela). Následky obrovské, léčení téměř na rok. Vztah s Jiříkem jsem si budovala několik dní.

    .

    Šimon se narodil po 1,5 hodině těch nejhorších bolestí. Porod byl jen s malým nástřihem. Měla jsem bonding, manžela u sebe - ten mohl přestřihnout

    pupečník. Šití s entonoxem šlo zvládnout, poprvé jsem se postavila po dvou hodinách po porodu a šla jsem se normálně vysprchovat. Po týdnu jsem už ani nevěděla, že jsem kdy rodila. Šímu jsem milovala od první sekundy, co mi ho dali. Byla jsem na něj připravená, zbyla mi nějaká energie, kterou jsem mu mohla věnovat.

    .

    Jo a ještě rozluštění záhady "zmizelé" plodové vody.... když Šíma vylezl, vyvalila se spousta vody - doktorka jen tak tak stačila uskočit. Šíma totiž udělal hlavičkou přehradu a všechnu vodu si tam do poslední chvíle užíval.

    .

    Ani můj druhý porod nebyl moc přirozený, ale já si ho vlastně docela užila. Hlavně druhou dobu porodní a jsem strašně moc ráda, jsem se rozhodla rodit normálně. Díky šílenému prvnímu porodu jsem měla naprosto regulérní nárok říct, že chci císaře a určitě by mi vyhověli. Jsem ráda, že jsem to neudělala. Jen fakt netuším, jestli riskovat třetí mimčo - to by snad v závěru mělo 6kg ne?

    .

    .

    Můj první článek se jmenoval "Můj porod, aneb proč rodit v porodnici" - dnes vím, že je porod v porodnici z různých hledisek taky dost riskantní - u nekomplikovaného porodu asi riskantnější, než doma. Snad se v tomhle naše porodnictví rychle trochu změní, protože i u zdánlivě nekomplikovaného porodu můžou komplikace nastat a je fajn mít v tu dobu po ruce operační sál..Pokud Vám, nastávajícím maminkám, můžu něco poradit, tak se informujte o porodech. Ale z dobrých zdrojů. Nenechte se děsit strastiplnými porody některých maminek zde. Mně osobně hodně pomohl dokument "Orgasmický porod". Jsme ženy a jsme kompetentní porodit si své děti. Příroda to má dobře vymyšlené. Nebojme se toho. Není to o bolesti, ale o nás a miminku. U porodu by jsme měli hrát hlavní roli my, nikoli lékaři!!! A to ať už se rozhodneme rodit jakkoli.

    prchalkaesi
    8. pro 2014    Čtené 0x

    Maminka mi dala syna

    O tom, že jednoho dne budu mít miminko jsem snila už jako malá holčička, hrála jsem si na maminku a moje panenky byly moje děti. Myslela jsem si, že je mi souzeno být matkou a to je byl i můj životní cíl.

    Ale co život nechtěl.... V pubertě se dostavil šok.... Velmi často mě bolívalo břicho, a to vedlo k mnoha vyšetření, doktoři nevěděli co se mnou tak si mě přehazovali jako horkou bramboru. Jednoho dne, díky ultrazvukovému vyšetření přišli na to že v břiše mám něco co by tam být nemělo, tak mě poslali na velké gyn. vyšetření pod nárkozou a zjistili že v břiše mi nic nepřebýva nýbrž chybí.

    Po probuzení z narkózy mi doktoři sdělili že nemám dělohu, že trpím vrozenou genetickou vadou a že nikdy nemůžu mít vlastní dítě. Bylo to hrozné a těžké, vždyť jediné po čem jsem v životě toužila bylo dítě a teď mi jen tak řeknou že ho mít nemůžu. Bylo těžké s tím žít a před kamarádama se tvářit že je vše v pořádku ale já byla strašně nešťastná a hodně nocí jsem kvůli tomu probrečela. Ale nic se nedalo dělat život šel dál...

    Dlouho dobu jsem tento problém nějak neřešila. Začala jsem to řešit a hledat různá řešení až když jsem potkala svého přítele a věděla jsem že s ním bych dítě chtěla. Hledala jsem na internetu různé možnosti, a jediná dostupná možnost byla náhradní matka, tj. žena která by odnosila moje dítě. Jenže nepsané pravidlo je, že ženy které chcou být náhradními matky si za to berou né malé peníze a ty já neměla a jelikož platím já i můj partner hypotéku tak by nám na to ani nikdo nepůjčil. Takže se to muselo řešit jinak...

    Naštěstí mám užasnou rodinu a tak mi nabídla má sestra a má mamka že to pro mě udělají. Přemýšlela jsem nad sestrou, jenže ta nemá žádné svoje dítě a já nechtěla aby první dítě které by porodila musela dát mě. Takže to zbylo na mamku. V době kdy jsme to začali řešit bylo mamce 46let,a i tak vůbec neváhala a šla do toho. Několikrát jsem jí říkala ať si to dobře rozmyslí, že se nebudu zlobit když to nebude chtít udělat, že na ní nechci tlačit, ale ona si to nerozmyslela, řekla bych že už byla pár let připravena na to že to udělá. Musím ještě podotknou, že mamka má tři dcery (25, 23, 6 let)

    Domluvily jsme si s mamkou chůzku v centru léčby neplodnosti a tam jsem se setkaly s doktorem a celé to probrali a on s tím souhlasil že do toho půjdeme. Takže začalo pravidelné chození k doktorovi a hormonální léčba, píchaní njekcí a nakonec odběr vajíček, odebrali mi kolem 20 vajíček a z toho se jim podařilo udělat 13 embryí. Na první pokus jsme dávali jen jedno embryo, nechtěli jsme riskovat dvojčata, což už by byla na mamčin věk moc velká zátěž. a nastalo 14 dní čekání na výsledek, po uplynutí této doby jsme volali na kliniku a tam nám bohužel oznámili že to nevyšlo. Mezitím jsem ještě zkončila po oběru vajíček v nemocnici s torzi jednoho vaječníku, který mi museli nakonec vzít.

    Jelikož byl zrovna předvánoční čas tak jsme si řekli, že druhý pokus necháme až na nový rok. Nastal čas na pokus číslo 2 , doktor nám řekl že by bylo lepší zkusit dvě embryia, že je větší pravděpodobnost aby se chytlo aspoň to jedno. Po dlouhém zavžování jsme nakonec rozhodly tak jak doktor říkal a nechaly jsme dát dvě embrya. a opět 14 dní čekání ...

    Po 14 dnech jsme byly u sestry na návštěvě a připravovaly jsme se na to, že budeme volat, ale měly jsme strach vůbec se nám do toho nechtělo, měly jsme strach že zase řeknou to co předtím. Tak jsme měli položený telefon na stole a jen se na něj bezmocně dívaly a neodvažovaly jsme se volat. Když v tom najednou začal telefon zvonit a volalo neznáme číslo, tak to mamka zvedla a šla telefonovat, a najednou jsme se sestrou slyšely jak mamka volá nadšeně do telefonu VÁŽNĚ? OPRAVDU? JÉÉ MOC VÁM DĚKUJEME ZA SKVĚLOU ZPRAVU, a my už věděly že nám volali z kliniky, mamka přišla za náma do pokoje a plakala štěstím ono to vyšlo, ČEKALY JSME MIMINKO!!

    Na všechny kontroly jsem chodila s mamkou, skoro všechen volný čas jsem byla sní, pomáhala jí s čím se dalo. Bylo to dlouhých 9 měsíců, sledování jak moje miminko roste a né v mojem břiše, jak mamku kope a já to necítím, pokaždé když jsem si sáhla na břicho tak přestal kopat, jinak všechny ostatní kdo si na něj šahli kopal. Strašně jsem se těšila až se narodí a bude konočně u mě. Všechny kontroly a vyšetření dopadly dobře, všechno bylo v pořádku,a naše miminečko si vesele rostlo, a čím bylo větší tím víc mamku trápilo. Na posledním screeningu nám konečně řekli pohlaví a bylo jasno že budeme mít malého fotbalistu, který se v břiše ani na chvilku nezastavil.

    Měsíc a půl před porodem jsem se s přítelem vzali, což bylo nutné aby po porodu vše probíhalo tak jak by mělo. U nás se zákony na náhradní mateřství nevztahují, a proto platí že matkou je žena ktará dítě porodila a bohužel né biologická matka a z toho důvodu je třeba dítě potom adoptovat.

    Porod jsme si naplánovali na 19.9.2014, jelikož jsme se rozhodly že se bude rodit omocí císařského řezu. U porodu jsme byla já i manžel, bylo to hodně emotivní když jsem poprvé uviděla malého a když jse ho měla poprvé na rukách a šla ho ukázat jeho babičce, která mi ho odnosila a díky které mám svoje dítě. V porodnici jsme si s mamkou domluvily společný pokoj a o malého jsem se už starala já. Moc hezky se k nám v porodnici chovali, ještě se tam nikdo nesetkal s takovým případem tak všichni byli na nás zvědaví. Po 4 dnech v nemocnici jsem si mojeho malého prince Erika odnesla domů a dnes už má skoro 12.týdnů a je naprosto úžasný<3

    TÍMTO DĚKUJI MOJÍ SKVĚLÉ MAMINCE, ŽE DÍKY NÍ MÁM TO NEJVĚTŠÍ STĚSTÍ NA SVĚTĚ. MÁM TĚ MOC RÁDA :-*

    eluska88
    1. pro 2014    Čtené 0x

    Prvni rozena za bourky, druha jako bourka..

    Muj druhy domaci porod probehl opravdu jako jedna velka boure, tornado... Poslicci ten den byli castejsi, ale porad podobne jako jine dny... vecer mi tedy projelo hlavou, ze treba nechce ven 12.12.(coz by bylo fajn, kdyz prvni je 6.6. )... ve 22h jsem mela pocit, ze se mi rozskoci pupek, miminko se pretocilo z prave predni polohy jednim skokem na levou stranu. Udelalo se mi mdlo a zle od zaludku, od te doby mi bylo zle z vecere a kazdou chvilku jsemmela pocit ze to vyzvracim, coz je pro me katastrofa... Do 3 do rana obcas poslicek u ktereho jsem kvuli zaludku mela pocit, ze asi umru, jak miminko tlacilo na zaludek.A ve 3h a par minut to zaclo... ostre pichani do beder a slabin kazdych par minut.  Prestalo mi byt komplet zle...ale prisla smrst... zadny bezbolestny porod, ale pichance nozem...jeste jsem se snazila uvolnovat rty a neblokovat si otvirani. V 5h a par minut jsem usoudila, ze v leze ve vane uz dalsi stah nevydrzim a napadlo me se vnitrne vysetrit, nebyla jsem z toho vubec chytra, ale dalsi stah byl komplet tlacici...a dalsi a dalsi...takze jsem byla zavesena o vanu a rvala jak silena... mezi stahy jsem kontrolovala vnitrek a nechapala, ze po chvilince mam hlavu miminka napul cesty pochvou, protrhla jsem blany a dalsim stahem byla hlavicka u hraze, strcila jsem prsty do hraze a posledni 4 obri stahy vypudili hlavicku ven.. mohlo to trvat 10-15min az do porodu celeho miminka. 

    Malicka byla naprosto klidna, ruzova... Ja v soku 😉 

    Byl to planovany domaci porod, ale ja bych snad nestihla dojit ani tech 50metru... 

    V poledne prijela PA, nemam zadne poraneni, miminko v poradku.... vstrebavame sok 😉

    eluska88
    21. lis 2014    Čtené 0x

    Prirodni porod moji prvorozenne dcery

    Proc prirodni?

    Jsem proste takovy prirodni typ a tak jsem druhou polovinu tehotenstvi s dcerou stravila v prirode, kde se mala take narodila. 

    Byl horky cerven 2011 , posledni dny tehotenstvi bylo opravdu vedro a ja uz jen odpocivala na louce ve stinu stromu. V den terminu jsem se rano probudila a citila, ze uz je to tu...menstruacni bolesti, nutkave vyprazdneni a lehounke stahy po 12ti minutach... cely den v podstate stejne, cela noc stejna ale stejne jsem nespala a cekala co bude. Rano kolem ctvrte uz jsem citila, ze dal lezet nemuzu a vysla jsem na zahradu. Bylo svezi letni rano, zpivali ptaci a ja rozdelala ohynek, abych si prohrala zada. Ohen byl posledni mesice tehotentstvi na dennim poradku, i jsem na nem rada varila. Zabavila jsem se nosenim dreva a nahrivanim se. Muz jeste spal, mel upal a ja ho nechtela jentak budit. Zacala jsem touzit po vode, jenze stahy me stahovali k zemi a tak jsem muze vzbudila. Vzal kovovou vanu, vydrhnul ji jak se dalo a na ohni zacal hrat vodu. Ja chodila kolem a tesila jsem se az do vody nasypu sul a odpocinu si tam. V 9h jsem se do ni natahla, krasna uleva, konecne me kazdy stah nesrazil na kolena. Zadek jsem mela ve vode uplne volne, coz mi vyhovovalo. Stahy prichazely casteji a casteji, ale ja uz cas nijak nevnimala.. pripadala jsem si jako obrovsky tunel a vnimala jen, co se deje dole... kolem 11te me vyrusilo horko, zjistila jsem, ze uz neni to krasne svezi rano, ale poradne vedro a dusno. Jenze tepla voda byla uzasna a tak me muz aspon chodil polevat hlavu studenou vodou. Vedel, kdy tam ma byt a kdy ne, uzasny porodni asistent. Pred polednem prisla krize, pocit, ze to hrozne trva, ze neumim rodit a dokonce, ze uz koncim a ted to za me nekdo doresi a bude klid, protoze ja uz nechci. Chtela jsem vylezt i z vany, ale prisla kontrakce a srazila me k zemi, tak ze jsem se zavztekala, ze stejne nedojdu ani do auta a vratila se do vody. Onen vztek mi umoznil si uvedomit, ze uz se asi blizi narozeni miminka a ze mi to jde vlastne skvele, dodalo mi to novou silu. Zkusila jsem se sama vysetrit a citila uvnitr obaly a tvrdou hlavicku. Po chvily se kontrakce z otviracich zmenili na tlacici... rekla bych, ze mohlo byt 12hodin. Po cca hodine jsem zjistila, ze se hlavicka sesunula jen o malinko a zkousela jsem tlacit, ale hlavicka vzdy zajela zpet a tak jsem si rekla, ze nebudu plytvat silami, kdovi jak dlouho to jeste potrva. Ponorila jsem se opet do tunelu a nechala telo, at dela, co potrebuje. Kazda kontrakce me donutila vydat ze sebe hlasite grrrr, jak se mi stahovalo cele bricho i s branici. Par poradne silnych stahu a uz jsem citila, ze hlavicka je natlacena uplne u vchodu. Rukama jsem si branila hraz a dal jsem nechavala tempo na telu a miminku. Prisla dalsi trojita kontrakce a hlavicka zajela zas zpet a me v sekunde projelo hlavou, kirna zas se vratila a najednou prisla jedna necekana, telo se stahlo jeste mnohem vic a hlavicka byla venku. Krasna tmava hlavicka..volala jsem muze, at honem prijde. Spolecne jsme hlavicku hladili a cekali na stah. Ten prisel, takovy jemny a byla venku cela. Muz ji drzel a vzajemne se prohlizeli. Dcerka na nej koulela tema velikanskyma novorozeneckyma ocima, bylo 14:50h...dusno, 35st, ostre slunce. Polozil mi ji na hrudnik a ja si prohlizela ty malinke nozicky.. dcerka se jeste prisala a ja porodila placentu, nejak jsem necekala, ze to bude tak brzy a tak jsem mela krvavou lazen. Stejne se blizila bourka a musela jsem i s dcerkou z vody. Muz nam jeste pripravil vodu novou a nez se zacalo bourit, tak jsme si uzivali dal v teple vode. Pak jsme si vsichni zalezli, venku radila poradna letni bourka. Dcerka si vybrala krasny datum 6.6.2011. 

    Ted cekam na druhy porod, tentokrat si uzivam tehotenstvi zas jinak. Bohuzel ne tolik v prirode jako prvne. V peci PA,pece lekaru minimalni(do 20tt, nez mi doslo, ze me to pokazde je  stresuje, ze lekarka jen hleda patologie  divi se, ze zadne nesjou,.)

    A rikam si, jaky prichod na svet si vybere tohle miminko? 🙂 

    darja84
    30. říj 2014    Čtené 0x

    Můj porod snů 🙂

    Měla bych asi začít tím, že jsem v pondělí 22. září byla poprvé v poradně u své PA. Vyšetřila mně, dostala jsem veškeré informace ohledně porodnice, ukázala mi porodní sál, čekací pokoje a také jsem dostala dokumenty, které byly potřeba vyplnit k porodu. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla rodit dřív, i když já vnitřně cítila, že to dřív bude. Jen jsem netušila, že  hned druhý den , v úterý ráno 23. září vstanu z postele, ucítím mokro a jak mi něco teče po nohou. V tu chvíli první co mně napadlo bylo, že jsem se počůrala! Termín porodu byl 14.-15. října. Říkala jsem si, že to nemůže být plodová voda!!?  Byla jsem v 37+2tt. Další myšlenka byla, nepanikař 😀  Byla jsem sama doma a než jsem zavolala manželovi, čekala jsem co bude…Přijdou kontrakce? Bude ze mě dál odtékat voda? Šupla jsem si vložku mezi nohy a v klidu se nasnídala, vyplnila papíry, bohužel jsem nestihla dát ověřit oddací list. Tašku do porodnice jsem měla zabalenou, takže zbývalo přihodit bačkory a zavolat manželovi, že je to tady. Mezitím jsem volala PA Verču a mojí milované sestřičce, zkušené matce, jestli je to ono 😀  No a bylo…

    Manžel  hned nechtěl věřit, když jsem mu volala, ale jak jsem ho přesvědčila, že fakt nežertuju, obvolal celou rodinu, kdo u nás bude jako první ať mě odveze a on, že tam dorazí. Do půl hodiny přijel švagr a jelo se. Na Bulovce už o mně věděli. Udělali mi vyšetření, paní doktorka se snažila o Hemiltna, ale kromě toho, že mi odcházela plodová voda, nic nenasvědčovalo tomu, že budu rodit. Čípek nezkrácený! Nezbývalo nic  jiného než čekat. Na čekacím pokoji jsem strávila 2 dny. První den a noc byla výživná, protože jsem slyšela všechny porody za 24 hodin. Byl to docela očistec a já se duševně připravovala na nejhorší, na největší bolesti v mém životě a byla jsem připravená opravdu na všechno.  Po dobu kdy se nic nedělo ( myšleno, žádné bolesti) , mi zavedli  dvě vyvolávačky, dělali mi monitory a hlídali jestli je malá v pořádku, čípek se pomalinku zkracoval, ale to čekání na to kdy to přijde bylo nekonečný. Moje PA Verča, opakovala „ Trpělivost, buď trpělivá, ono to příjde“. Snažila jsem se o to, jak nejvíc jsem mohla. Být v klidu a trpělivá, zrovna já! 😀 Ve čtvrtek ráno mi zavedli poslední 3. tabletku a kolem půl 9 ráno jsem začala cítit menší, jako by menstruační bolesti. Další vyšetření ukázalo, že už je to konečně na dobré cestě a dopoledne určitě porodím.  Celá rodina byla dva dny jak na trní 😀 Konečně jsem mohla napsat UŽ RODÍM 😀

    Silnější kontrakce jsem měla cca od 10ti hodin a Verča (PA) mi konečně sdělila, že rodím  a ať volám tatínka. Vše bylo najednou tak rychlý, že jsem v to ani nedoufala. Manžel dorazil do půl 11 a to už porod opravdu začal. Celou tu dobu mně držel za ruku a když jsem zrovna neměla kontrakce tak mi podával vodu. Z toho funění jsem byla vyprahlá jak Sahara a skoro jsem se uchlastala 😀 Samotný porod trval půl hodiny, prý jsem třikrát zatlačila a malá byla na světě. Byl to ten nejkrásnější moment v mém životě. Hned mi jí položili na prsa a já v tu chvíli pocítila takovou lásku a štěstí , že se to nedá popsat. Naše Marianna se narodila 25.září.2014 v 11:03 minuty. Měřila 46cm a vážila 2830 gramů. Náš malinký uzlíček té největší lásky.

    Jsem pyšná na sebe, že jsem to zvládla tak v pohodě a bez jakýchkoliv analgetik. Že to šlo hladce a naše Mariannka šla na svět přirozenou cestou a bez komplikací. Byla jsem hrdá na svého muže, když jsem ho poprvé viděla držet malou v náručí, bezprostředně po porodu. Nikdo v životě už mi nevezme to , jak něžně se na mě a malou díval. Byla jsem v totální euforii a tím , že byl porod rychlý a trval i s bolestma 3 hodiny, jsem měla energie na rozdávání. Plakali jsme štěstím a užívali si ten pocit, že už jsme konečně tři.  Že to máme za s sebou…

    Opravdu velké díky, patří mé PA Verče, která byla fakt skvělá a přála bych každé rodičce, aby měla před porodem i během porodu takovou péči  jako jsem měla já!  Během kontrakcí se mnou dokonce tančila 😀 Sice to bylo bez hudby, ale opravdu mi to pohupování ze strany na stranu moc pomáhalo. Vedla mě, říkala mi jak mám dýchat, kdy tlačit, kdy počkat, abych se zbytečně nevysilovala a moc mi pomohlo jak byla klidná a optimistická. Naprosto jsem jí důvěřovala !

    Můžu říct, že můj porod byl krásný, dojemný a nad očekávání rychlý. Jasně, bolelo to, ale v momentě, kdy jsem malou poprvé držela v náručí , jsem na všechno zapomněla.  A opravdu to nejsou jen slova…

    Klidně bych si to zopakovala znovu a kéž by mi někdo zaručil, že to podruhé bude probíhat stejně 😀

    baraz
    23. říj 2014    Čtené 0x

    Narodil se Maxík – maminkou podruhé

    Myšlenka na druhé mimčo u nás byla aktuální brzy po porodu Nelinky. Chtěli jsme minimální rozdíl mezi dětmi. Otěhotnět se mi podařilo na první pokus a celé těhotenství bylo naprosto bezproblémové. Nabrala jsem pouze 4kg, neměla otoky, poslíčky, tvrdnutí břicha. Prostě reklama na dokonalé těhotenství. A vlastně i na dokonalý porod J

    Termín porodu vycházel na 18.10.2014. Od začátku jsem doufala, že to nevyjde a malý se nám narodí jako dárek k výročí svatby – 20.10.2014. nevyšlo ani jedno a naše malá váha si vybrala své datum – 19.10.2014.

    Ve čtvrtek jsem byla na kontrole, kde mi dr. Řekl, že plodová voda trošku ubyla, ale je jí pořád dost. A na další týden mě objednal už na kontrolu do porodnice. Odcházela jsem s tím, že jí v klidu absolvuji, protože stejně jako u Nelinky – zcela zavřená, čípek dlouhý, tvrdý. Činnost dělohy nulová.

    Během soboty a pak nedělní noci jsem měla pořád pocit, že učůrávám nebo mám výtok, protož jsem měla vlhké kalhotky. V neděli ráno nám to tedy nedalo, povolali jsme hlídání pro Nelinku a vyrazili se ukázat do porodnice, zda to není plodová voda náhodou. No náhodou byla. Po sonu bylo zřejmé, že odtekla všechna voda. Což jsem teda moc nechápala, ale měla radost, že se bude něco dít. Nechali mě ubytovat na pokoj pro čekatelky na porod, protože kontrakce žádné nebyly. Manžel jel domů s tím, že se ozvu jak něco začne.

    Na pokoji jsem ležela od 11-19 hodin. Čas jsem vyplnila čtením, koukáním na tv, sledováním internetu. Po celou dobu se nedělo vůůůůůůbec nic. Byla jsem jak na dovolené. V 17,45 přišla doktorka s tím, že se podívá co se děje uvnitř. Nic. Zjistila ale, že se občas vytvoří sekundární vak blan a zablokuje mimčo. To se stalo i mě. Tak mi ho píchla a odešla, že uvidíme co se bude dít a případně ráno začneme vyvolávat. Byla jsem úplně hotová – nechtěla jsem nic umělého, nic „navíc“ než je nutné..

    Nebylo to třeba. V 18,21 jsem si všimla, že mi začaly kontrakce. Slabounké, ale pravidelné po 5 minutách. Za půl hodiny jsem zpozorovala, že už jsou po 4 minutách – pořád slabé. Za 20 minut už byly po 3 minutách a byly silnější. Zavolala jsem sestru a říkám jí to. Nechtěla ani věřit, koukla do mě a vidí, že jsem na 4 prsty! Takže jsem volala manžela a následoval přesun na porodní sál.

    Než dojel manžel kontrakce sílily. Po jeho příjezdu jsem dostala klystýr, což jsem uvítala a vůbec to nebylo nic strašného. Pro mou psychiku to bylo uklidnění, že se při porodu nedostane ven nic nežádoucího. Potom jsme šli do sprchy, ale nebyla moc příjemná a tak jsem zase honem rychle vylezla. Asi půl hodiny jsem zkoušela skákat na míči a manžel mi masíroval záda.

    Kontrakce byly silnější, ale pořád to šlo. Potom mě napojili na monitor. Bylo asi 21,45. PA přišla na pokoj, podívala se na mě a řekla, že jsem na 7 prstů. Potom začala chystat lůžko pro mimčo. Tak jí říkám – už se připravujete jo? A ona – no, už to nebude dlouho trvat. Tak hodinku, max 2. Já vyvalila oči a říkám – coo?? To nedám, to je šíleně dlouho. Pak přišla silnější kontrakce, když jsem jsem manželovi drtila ruku. Druhá taková. Třetí už jsem nevydržela, zatlačila. Půl hlavičky venku. Přiběhla PA, která stále něco rovnala na tom lůžku, chytla mi nohu. Já během té stejné kontrakce zatlačila ještě jednou a malý vylezl. Sama jsem takovou rychlost nečekala. Neměla jsem žádnou trhlinku, jen malou odřeninku na 2 kosmetické stehy. Nic mě nebolelo. Bylo to vlastně „fajn“. Ikdyž půl hodiny před tím jsem málem umírala J. Malého mi hned dali na břicho, celého špinavého ale krááásného a plného chuti do života. Tak krásně na mě koukal a podařilo se mu přisát se! Maxík se narodil v 22,13 19.10.2014.  S váhou 3308g a 49cm  a obvodem hlavičky 35cm. Je to můj chlap života. Spolu s jeho tatínkem!

    Ps. Malý dodatek těhotenství Nelinka x Maxík

    Oba pozitivní testy jsem objevila v pondělí. Oba pondělky byly s datem 10. Obě děti se narodily v neděli. Ve 22 hodině. Na stejném porodním sále v plzeňské porodnici. Zcela neplánovaně jsem zjistila, že i manžel měl stejné tričko jako před rokem a já stejnou noční košili J no, řekla bych, že těch náhod je celkem dost – tak snad si naše „dvojčátka“ budou spolu rozumět J

    marand
    10. říj 2014    Čtené 0x

    Porod

    Tak jsem se konečně dostala k sepsání mého porodu.

    Když jsem byla naposled na kontrole u gynekologa, což bylo 20.5. tak mě řekl, že se ještě vůbec nic nechystá, že určitě vydržím do termínu porodu, což bylo 8.6. Já jsem si, ale říkala že je pěkný datum 1.6., tak že bych mohla porodit ten den 🙂

    Druhý den po kontrole jsem měla naplánované odjet za segrou do Brna, šak se ještě nic nechystá 🙂, ještě jsem se chtěla podívat po obchodech a koupit v Ikeii, šuplíkáče na nějaké věci pro miminko. Jela jsem vlakem a zůstávala tam až do druhého dne. Se segrou a kamoškou jsme si užily fajn večer, grilovaly jsme, bouhly šampíčko a superně pokecaly.

    22.5. jsem se vzbudila hodně brzo a pořád se mě v noci chtělo čůrat, ani ve snu by mě nenapadlo, že do večera porodím 🙂 U segry jsem vstala o 7 hodinách, spolu jsme posnídaly a ona odešla do práce. A já že vyrazím do Ikeii. Jen jsem pořád chodila čurat a začalo mě pobolívat v podbřišku. Tak jsem to přisuzovala tomu, že jsem den předtím hodně chodila a hodně toho vypila, tak tím chodím moc na záchod.

    Přijela jsem do Avionu, prošla si HMko, Tesko a ještě nějaké další obchůdky, zašla si na zmrzku, sem tam mě zabolelo v podbřišku, tak jsem si říkala jestli to nejsou ti "poslíčci". V poledne za mnou přijela ségra naložit mě ty šuplíkáče, které jsem si vybrala a zašly jsme v Ikeii i na oběd. Než jsme začly obědvat, tak jsem šla na záchod a tam ze mě odešla hlenová zátka, pač jsem měla na toaletním papíru, takový hlen s troškou krve. Nebyla jsem si úplně jistá, ale jak mě pořád pobolíval ten podbřišek, tak jsem tomu už začala věnovat víc pozornost, sem tam sem mrkla na hodinky a interval byl pořád nepravidelný někdy 20 min z toho 15 min. Segra mě pak odvezla na vlak co mě jel 14.30, jela jsem rychlýkem přes Břeclav do Hodonína a tam čekala na vlak který odjížděl kolem 16.30 k nám do Lipova. V Hodoníně, mě začaly pobolívat i kříže, tak jak když jsem měla dostat měsíčky. Když jsem volala s mojí mamkou a řekla jí to, tak tá mě řekla, že určitě už rodím. Tak jsem jí trvdila, že to určitě ještě nerodím, že to nejsou žádné bolesti jen takové pobolívání.

    Jak jsem jela s Hodonína, volal mě manžel, že mám vysednout ve Strážnici, kde pracuje ( vozí beton v domíchavači) a jet sním ještě jednu otočku zavést beton. Tak jsem souhlasila.Břicho mě pobolívalo pořád jednou po 15 min, jednou to bylo za dýl, tak jsem si říkala, že až dojedu dom, tak si dám sprchu a ono to povolí. 

    S manželem jsme zavezli beton, to už jak semnou kodrcal v té scanii, tak mě bolesti začali zesilovat, ale pořád se to dalo vydržet nic hrozného, když začli, tak jsem jen moc nemluvila a dýchala a to na mě poznal, že něco neni v pořádku. Zavezl mě ještě dom, pač vezl beton kousek od našeho domu. Já se šla rovnou osprchovat a čekala jsem jestli to přejde. On jel odvést auto do práce a vzít naše.

    Když mě přivezl bylo přesně šest hodin. Já si dala horkou sprchu a bolesti povolili, ale zato mě to začalo nutit strašně na záchod na velkou. Když jsem šla tak jsem začla i krvácet a to mě vylekalo. Volala jsem to mamce jestli když rodila tak jestli předem krvácela, řekla mě že ne. Tak jsem si dobalila tašku a čekala na manžela až přijede. Mezitím jsem se dívala na Ulicu a chodila co chvilku na záchod na velkou. Tam mě i bolesti vždycky trošku polevili, ale i tak se to dalo pořád vydržet. Manžel dojel 19.10 hod a mě zrovna praskla voda. Tak jsem mu řekla ať se rychle sprchne a že pojedem do porodnice, že asi rodím. Ale nech hlavně nezmatkaří, že určitě máme ještě čas. Do porodnice to od nás máme zhruba 30 min. No odjížděli jsme z domu 19.30.

    Jenže mě jak praskla voda, tak se interval mezi tím zkrátil na 5-8 min a pak se strašně rychle zkracoval. A to se mě už moc nelíbilo. Tak jsem po cestě zavelila ať mě zaveze do Veselí na záchranku, že bysme to nestihli dojet, pač z Veselí na Kyjov byla uzavřená cesta a byla tam objížďka, která to sice moc neprodlužovala, ale i tak. 

    Když mě přebírali chlapi ze záchranky, tak jsem měla bolesti po 2 min až 5 min. Vyrazili jsme opravdu rychle do Kyjova, po cestě semnou pan saniťák vypisoval papíry a ptal se jak mě je a kdy mám bolesti a kdy skončí a ne jednou mě upozorňoval ať držím kolena u sebe, jinak jim porodím v sanitce. Manžel dostal od záchranářů povel, že má jet za nima, ale né takovou rychlostí 😀 V Kyjově už na nás čekaly, dveře na porodní sály otevřené. Tam jsem přesedla z lehátka na vyšetřovací stůl, dr. mě vyšetřila, řekla "rodíme je otevřená" a už jsem zas musela přelézat na židličku, kterou mě vezla sestra na porodní sál, tam sem dostala košily a přesedla si na porodní lůžko. Natočily srdíčko, a řekly a teď při kontrakci tlačte. Manžel doběhl asi pět minut po nás, sestra po něm jen mrskla oblečení a už stál vedle mě a já ještě dvakrát zatlačila a narodilo se nám 20.26 hod. naše štěstíčko jménem Terezka.

    Manžel plakal dojetím, sestřička na něj bafla tatínku, kde máte foťák, tak jsem ho musela navést, kde je v tašce schovaný, vyfotil nás a pak šel sestřičce pomoct s Terezkou. 

    Paní doktorka co mě rodila mě řekla, že na to že jsem prvorodička, tak jsem měla opravdu rychlý porod a s druhým mám přijet prej dřív 🙂 Ale kdy dřív, když jsem měla termín až za 14 dní a ještě ráno jsem si nemyslela, že budu večer rodit. On tomu taky ani nikdo moc nechtěl věřit, když jsme to s manželem dávali vědět rodině a kamarádům 😀

    Tímto můžu říct že jsem měla rychlý porod ani né s velkýma bolestma a rozhodně jsem zvědavá jaký bude ten další 😀

    anetasyrova
    6. říj 2014    Čtené 0x

    Jak jsme se Dominika dočkali...

    Naše cesta začala v lednu 2013,kdy jsme se rozhodli,že obohatíme náš život o další přírůstek... K našemu údivu se zadařilo hned a já seděla v březnu s pozitivním těhotenským testem u dr. Jenže jak naše štěstí rychle začalo,tak i rychle skončilo a po verdiktu,že se těhotenství nevyvijí a následnému krvácení,jsem skončila 30.3. na revizi Najednou tu byl konec roku a naše přání bylo jediné...aby jsme příští Vánoce slavili už ve třech. Každý říkal,nemysli na to,no jo,ale jak..? To se lehce řekne,ale hůř dělá... Když si člověk něco vroucně přeje,tak to nejde najednou vytěsnit... Rozhodla jsem se pro pravý opak a žila s tím,že miminko určitě ještě letos bude,začali jsme bourat pokojíček a pomalu předělávat. Přišel únor a další vynechání MS,testy negativní,u dr.na UZ zvýšená sliznice,bylo mi řečeno,že je to buďto počínající menstruace a nebo těhotenství,odebrali mi krev a že si mám zavolat na výsledky. Druhý den mi bylo oznámeno,že krev je negativní a těhotenství to není. Jenže já to nevzdávala a věděla jsem,že se něco děje... Za 5 dní (14dnů od vynechání) jsem objevila slabého ducha na testu. Přítelovi jsem nic neřekla,dokud malinko test nezesílí. Zesílil a Valentýnský dárek byl na světě 🙂 Jenže jsem přecházela k nové doktorce,takže jsem šla na kontrolu dřív,věděla jsem,že na UZ nebude nic vidět,když byla ovulace dle všeho později,ale dr.si to nenechala vymluvit,samozdřejmě na UZ vidět nic nebylo (dle MS jsem měla být v 8tt). Dr.hned začala šílet,že je to těhotenství mimoděložní a že musím okamžitě do nemocnice,jinak by mi mohl prasknout vejcovod a že to je životu nebezpečné,že mi možná jeden vaječník budou muset odebrat a pokus o další otěhotnění bude možný až za 3 měsíce. V tu chvíli jsem se začala hroutit.... Zavolala mi sanitku a já jela do nemocnice s tím,že zase začne celý kolotoč nanovo. Na ambulanci mě začal dr. uklidňovat,že ještě není nic ztraceno,že se na mě podívá a uvidíme. Nakonec po delším zkoumání,se opravdu na UZ objevil gestační váček,který odpovídal 5+4tt,ale že si mě radši v nemocnici nechají,aby měli jistotu,zda se těhotenství dobře vyvíjí,za 2 dny jsme šli domů s potvrzeným těhotenstvím a ze slibem,že v nemocnici se ukážu až u porodu. Haha,já bláhová najivka...  Za 2 týdny jsem začala krvácet,nakázán klid,max.si dojít na záchod,bohužel to neustalo a já si balila tašku do nemocnice,plod v pořádku,nalezen hematom,po 5 dnech hurá domů a stále těhotná. Měsíc se s měsícem sešel a já se silným krvácením 13+1tt opět navštívila nemocnici,další hematom a po 6 dnech pozorování propuštěna domu a domluvena s novou doktorkou,že si mě převezme do své péče. Bříško rostlo a my se těšili zkaždého dne,z každého pohybu. Ve 29tt jsem znovu odjížděla do nemocnice,tentokrát s častým tvrdnutím břicha,které nakonec způsobovala podrážděná děloha a horečka. V den odchodu jsem slibovala,že se opravdu vrátíme až k porodu a jak jsem slíbila,tak se stalo. 🙂 Ve 33tt jsem našla na kalhotkách krev,po dlouhém rozmýšlení jsem si nakonec zabalila a vyrazila do mého druhédo domova MěN Litoměřice. Ten večer se dostavili moje první kontrakce,nasadili mi gynipral na rozehnání a koňskou dávku magnesia v kapačce,pro každý případ mi píchali kortikoidy,aby malému stihli dozrát plíce. Vše zabralo a já měla na pár dní klid. Jenže moje tělo začalo protestovat a mě zasáhla hrozná zimnice a horečka,něco tak příšernýho jsem v životě nezažila,přez hodinu trvalo,než zabral prášek na sražení a kapačky. Večer se opět dostavili kontrakce a hrozba,že pokud se porod rozjede,budeme převezeni,protože tady můžeme rodit až 35+0tt,to bylo AŽ za 9 dní. Od té doby se kontrakce dostavovali obden,vždy se podařilo je rozehnat,bohužel se přesně po týdnu dostavila horečka znovu a zimnice v ještě větší síle...V tu chvíli jsem se začala modlit,ať už to všechno radši skončí a malý je u mě v náručí,vše už mi bylo jedno,jen ať tohle všechno nemusí ten malý tvoreček semnou snášet... tolik přášků a kapaček co mi bylo prolito tělem,už jsem to nechtěla absolvovat dál... Tam uvnitř jsem věděla,že to prostě přijde a to už brzy... večer jsem si umyla hlavu (co když si ji teď pár dnů nebudu moct umýt),namazala olejíčkem břicho (třeba už je to naposledy) pořádně jsem si ho v zrcadle prohlédla,vzala si vložku (prostě 6tý smysl) a za boha nemohla usnout. Žáha mě pálila jako nikdy a já se do půlnoci převalovala. Usnula jsem ani nevím jak,zdálo se mi o tom,že si s kamarádkou povídám o tom,jak poznám,že mi praskla voda,přetočím se na bok a šup...najednou cítím mokro,říkám si,že bych neudržela moč... přetočím se na druhý bok a znovu,tak tedy vstávám,najednou hrozná úleva a vložka úplně turch a cítím jak mi něco teče po noze. Došla jsem na záchod a začala zkoumat,co to je... žlutý to neni,že by to byla moč,nezapáchá,ale za sestrou jít nemůžu,co když jsem se fakt počůrala,tak budu vypadat jako blbec. Tak se převleču,lehnu do postele a na internetu zkoumám jak poznám,že mi odtéká voda... Dle rad ležím 10 minut a pak zkouším vstát a zase to teče... tentokrát je to narůžovělé a já přestávám pochybovat a jdu za sestrou,ta vložku čímsi přelije a ta zmodrá (já vzdělaná z internetu vím,že se tím pádem opravdu jedná o plodovou vodu). Sestra mě pošle na pokoj,že uděláme monitor a pak se odklidím dolů na porodní sál... Najednou mi to začne docházet,kontrakce rozehnali,ale plodovou vodu už do mě nikdo zpátky nenapustí,už je to tady a já.... BUDU MÁMA. jsou 4hodiny ráno a já píšu příteli :,, Dobal mi věci,začala mi odtékat plodová voda,hlavně nevyšiluj a počkej až zavolám. Ale už je to opravdu tady. Miluju tě´´ Monitor je v pořádku a tak nasedám na křeslo a sanitářka mě odváží na porodní sál,kde na mě čeká moje doktorka,která měla ten den službu. Hned mě vítá s úsměvem ,,teda paní Syrová,to vaše píďátko si to umí vybrat,on opravdu počkal do dne,který jsme mu povolili jako první´´ 🙂 Nález otevřená na jeden prst,ale bohužel přirozený porod to nebude,jak jsem věděla už delší dobu,prcek je na příč,takže císař. Je 4:50 a mě je oznámeno,že sál se chystá a v 5 jdeme na to,rychle volám tatínkovi,že může přijet. Sestra mi napichuje kanylu,moje ruce jsou rozpíchané po těch 14ti dnech,že se ji hledá dobrá žíla horkotěžko,povede se ji to až na třetí pokus,chudák z toho byla nervozní,jak kdyby měla jít na sál ona. 🙂 Při každém přesunu ze mě teče tolik vody,že se pokaždé omlouvám a mám tendence to utírat. Na sále už je všechno přichystané,všichni mě s úsměvem vítají. Anesteziologa ujišťuji v tom,že chci lokální anestezii,on mi na oplátku řekne,co mě v příštích minutách čeká... Opichuje záda a já si po chvíli lehám. O všem co se děje mě informují,pak mě anesteziolog připravuje na to,že se mi může hůř dýchat,jak se do mě ponoří víc rukou a má pravdu,na chvíli mi musejí dávat kyslík,po chvilce se mi udělá špatně znovu,tentokrát mám spíš hořkost v puse a je mi na zvracení. Ta představa,že na zádech,připoutaná,rozřezaná, tam zvracím,byla tak příšerná,že jsem v tu chvíli začala litovat,že jsem se nenechala uspat celá,ještě v odrazu jeho brýlí vidím plno krve a jak mi dr.mačká břicho a strašně u toho funí. Najednou mě všechny výčitky přejdou,když slyším,jak říká moje dr.,,nožička,bříško...tady je hlavička... máte krásnýho chlapa!´´ Slzy se mi spouští z té hromady štěstí... Paní za hlavou mě ujišťuje,že mi malého přinesou ukázat hned,co zkontrolují zda je v pořádku. Za pár minut se mi opravdu objeví sestra za hlavou se slovy,že tatínek vše stihl,natočil a že mi nechává privilegium,ať si na něj šáhnu jako první. Přez slzy na něj skoro nevydím,uvolní mi jednu ruku,abych si ho mohla pohladit... tohle je můj syn a je tak krásnej....

    Dneka je to 19 dní,leží tady vedle mě v postýlce a já tomu nemůžu pořád uvěřit,že je ten andílek náš. Je to náš bojovník a tak moc ho milujeme! Kdo zažil ví a ti co na to čekají,nevzdávejte naději... Je to nádhera!

    elisa1306
    22. zář 2014    Čtené 0x

    3 porod Julietta 21.9.2014 -3,85 kg a 50 cm

    Tak konečně i ja sepisu můj porod....

    sobota 20.9. Začala úplně normálně v noci zadní poslicci , bolesti a kontrakce . Byla jsem domluvena, ze se zastavím do porodnice na monitor. Julietta mela vysoký tep den předem , děti jsme nechaly u našich a jeli jsme, na monitoru natočili lepší hodnoty ukázaly se dvě silnější kontrakce a nic. Primář mi udělal Utz jen přes břicho jestli je mimco ok .Na další kontrolu me napsal 24.9. Můj TP . Tak jsme odjeli k našim dali jsme si oběd a ještě jsme jeli nakoupit , odpoledne jsem byla s deckama venku vencila jsem psa, ale začala jsem mít slabší kontrakce .

    Doma jsem si napustila horkou vanu  i s malou a jsem si říkala bud se to rozjede anebo ne, po koupeli to začalo měřila jsem si kontrA v aplikaci tak to bylo 15, 10 ,7, 5,5,5 ,17 a i docela bolestivé musela jsem je rozdychavat nevěřila jsem moc ze uz je to ono, tak ještě jsem dovarila, povesilA prádlo a chvíli jsme čekali co bude , ale pak uz mi můj říká volame rodiče to jsou ty pravé a pořad se chodil dívat do telefonu po jak dlouhe době jsou 🙂 kolem 21hod. Přijeli naši hlídat drobky, malem mi tekly slzy jak jsem je viděla je mávat.

    do porodnice jsme přijeli 21.30 příjem monitor nějaké kontrakce byli, vyšetření opět s primářem a otevrenA na 3 cm tak mi říká : tak to Vás uz domu nepustim, presunuli jsme se na nově udělaný rodinný pokoj a hle podpasovka neteče tepla voda ... To byla moje jediná záchrana při kontra... No nic.... Dostala jsem klystyr, noční košili ze zacatku sranda . 

    22.45 hod mi prymar pichnul vodu neslo mu to zrovnA jsem neměla kontrakci, potom se to povedlo je to úplně bezbolestne ....ještě mi dali tabletku na zaniknuti branky a proti bolesti spis si myslím , ze to bylo na bolest. Opět zpátky na pokoj, taky uz začali ty hodně kruté kontrakce , po 3 minutAch, po 2 min. Dychala jsem nadech nosem do bricha vydech pusou. Otevrena na 7 cm.

    Opet jsem byla zAvolana na sal mereni kontra bylo jine nez na zacatku , zpatky uz jsem nedavala slezt s kresla pomahal mi pritel , ale tak tAk jsme tam dosli, po dvou minutach stravenych u takovych zebrin jedine co mi pomahalo rokrocene nohy a vydychavat , najednou sileny tlak na konecnik rikam mojemu zavolej sestru, nekam odbehla .... Nastesti se ukazala brzo rikam ji Uzzzz ... Na sal silene dojit, na kozu jsem sedla, ale v kontra mi neslo si lehnout pak se mi to povedlo ale tlacit jsem chtela strasne .Dychat jako pes ok ze zacatku , PA mi rika nadech nosem a tlacte do konecniku zatlacilA jsem a potom asi 5-6 krat docela zahul a najednou jsem citilA ze je venku podivala jsem se na ten uzlik fialovy cerveno jak odstrihly snuru tak mi ji za 2 minutky daly na telo no reknu Vam Mala se hned prisala a ja zacala mit silenou zimnici. Kazdopadne jsem byla ta nejstastnejsi 🙂 Julietta se narodila 21.9. v 00.24 minut . Dala mi hodne zabrat mela 3,85 kg macek. Z tech 3 porodu byl tento celkem rychly, ale nejbolestivejsi co se kontra tyce. Po porodu jsem sama odchazelA na pokoj jeste me sili ani nevim kolik mam stehu radsi, bez nastrihu, siti me nebolelo, porod placenty taky ne. Jinak druhy den jsem se citilA ospale protoze jsem preskocilA noc, ale uplne bez bolesti. Na zavinovani delohy si bravam prasek od bolesti , ale oproti kontra je to Mala bolest. Tak to je muj porod 🙂

    lucc23
    8. zář 2014    Čtené 0x

    Matrínek ♥ jak přišel na svět..

    Tak i já jsem si udělala chvilku a píšu podrobný příběh o tom, jak přišel nás uzlíček štěstí na svět 🙂

    Sobota 7.9.2014..
    Je 20:00 v TV mi začíná Líbáš jako ďábel 🙂 udělala jsem si palačinky, na to jsem si nachystala misku ovoce s jogurtem ( jak mi tady na koníkovi ve skupince někdo dělal chutě už delší dobu 😀 )
    Ve 21:30 mi přijel přítel po víkendové rally, která byla 100 km od domova, sice jsem se s ním nebavila a dělala naštvanou, ale byla jsem ráda že je doma 🙂

    Je 22:00 a mě začínají lehké bolesti, které jsem moc neřešila, protože poslíčky jsem měla denně a bolesti celé těhotenství. Tak jsem vypla TV a chtěla to zksuit zaspat. To už se ale nepovedlo, Po hodinovém převalováí jsem si vzala telefn a začala měřit čas a když jsem zjistila, že bolesti spojené s bolestmi zad a tvrdnutím bříška se opakují co 3 min, vystraeně jsem se přestěhovala do obývacího pokoje, abych nebudila převalováním se přítele 🙂

    Neděle 7.8.2014
    Čas se posunul k 00:00 a já s bolestma lezla do vany, abych si dala sprškua rozehnala bolesti. To se mi nepovedlo a docíila jsem jen toho, že jsem vypotřebovala z bojleru všechnu teplou vodu 😀
    00:30 jsme byla budit chlapa s tím, že bolesti nepřestaly, že pojedem do nemocnice.. Tak jsme se vydali na cestu 🙂 Kontrakce byly silnější a objevovalo se v rozmezí 3 - 4 a 5 minut.
    Na příjmu byla velmi příjemná sestra a i doktor nebyl k zahození a tak po monitoru a veškerém vyšetření byl nález takový, že sice kontrakce jsou ale nejsou pravidelné a já otevřená pro prst, ale vyšší tuhá branka, tak mě poslali zase pěkně domů, že to na porod není a že to jsou jen poslíčci.. naštvaná s bolestma jsem dojela domů, přítel naplnil nahřívací láhev ( teplou vodu musel ohřát v konvici - stále teplá netekla 😀 ) a já zalehla s tím že to přejde.. To jsem ale byla na omylu, teplo mi na břicho a podbřišek začalo dělat zle a mě bylo pomlau až na zvracení. A když jsem viděla že příel konečně zabral a usnul, vydala jsem se s mobilem a dekou opět do obýváku na sedačku.
    Čas utíkal tak pomlau a v rozmezí mezi 2:00 a 6:00 jsem myslela že skočím z okna a na bolest mi pomáhalo pouze to, že jsem se zapřela o okení parapet a snažila se bolest rozdýchat. Nejhorší na tom byla ta představa, že já největší spáč budu rodit po probdělé noci a že nebudu mít ani kousek síly. 
    V 7.00 se konečně ohřála voda a já mohla napustit vanu. Vlezla jsem do vany, poležela si tam a bolesti začaly zesilovat.. Pozorovala jsem na sobě, jak mimo kontrakce usínám ve vodě, ale vždy se probouzím po těch 4 minutách a přichází bolest.. až jsem se jednu době sama sobě smála jak i únavou padá hlava 😀
    9:00 a já budím přítele, že už to doma nevydržím, že jedem zpět do nemocnice, ať mi alespoň dají něco na bolest.. Na příjmu druhá směna a ještě lepší a milější než v noci 🙂 Hned po monitoru bylo jasné, že už doml nepojedu a že zůtanu v nemocnici.. Po prohlídce dr konstatoval že jsem otevřená na cm a půl a že to bude trvat dlouho a převezli mě na hekárnu. Super pokojík, tv, balony a polohovací postel.. To jsme ještě netušila, že si bolestma ani jednou nelehnu.

    10:00 až 15:00 - snad nejhorší chvíle v životě
    Kontrakce zesilovaly, byly praavidelně po 2 min a já nemohla ani ležet, ani sedět ani skákat na balonu.. Při každé kontrakci jsem myslela že neustojím a zapřená o skříňku jsem bušila pěstí ať už je po všem.. Každá kontrakce trvala asi minutu, ale byly to nejdelší minuty života..
    16:00 a já zvonila na sestru aby mi přišli píchnout ten epidurál o kterém jsme se bavili na příjmu. za chvíli došel velmi milý anesteziolog a šlo mu to od ruky, 15 min a epi byl zaveden do páteře 🙂 konečně jsem si oddychla..

    Tedy oddychla.. 😀 oddychla jsem si tak dvě kontrakce, bolest v podbřišku přestala, do zad nic nevystřelovalo. Přítel mě držel za ruku.. v tom přišel ten tlak..
    Další kontrakce a já měla nutkání prostě tlačit. Nikdy jsem nic podobného nezažila, jak to tělo samo ví, že prostě miminko musí ven..
    nasále jen já a přítel.. sestry pryč, doktor pryč a já se snažila co to dalo, abych netlačila. Přítel utíkal sehnat někoho, kdo by nám sdělil co se vlastně děje a když přišla porodní asistentka, zjistila, že hlavička je pomalu venku a šlo se na věc 🙂
    4x jsem zatlačila, jak nejvíc to šlo a malý vyletěl jak namydlený blesk 😀 

    17:24 jsem se poprvé podívala na to naše štěstíčko
    Nepopsatelý pocit, když začal plakat,i když mi ho položili na prsa.. Byl klidný a okamžitě si začal cucat ručičku 🙂 Přítel nevěděl co dříve, jestli se vynadívat na našeho prca nebo hladit a chválit mě, jak jsem to statečně zvládla 🙂
    malého odnesli, tatínek si ho podepsal a vrátili se s krásnými mírami 3500g a 51 cm 🙂

    Teď, když je venku a spokojen mi tady to stvořeníčko chrupká, si říkám, že to vše za to, aby byl s námi stálo.. ale to co jsem si prožila bych nepřála ani nejvetšímu nepříteli.. 

    V těhotenství jsem sázela na maliník a lněné semínko, ani jedno mi nepomohlo, ale epidurál byl pro mě vysvobozením.. i když nikdo nečekal, že to nabere takové obrátky a malý bude za hoďku venku 🙂

    Chci poděkovat hlavně příteli, který mě neskutečně podporoval a samozdřejmě personálu Valašskomeziříčské nemocnice 🙂
    A taky holkám tady na koníkovi, které mi tak moc držely palce 🙂

    elisa1306
    2. zář 2014    Čtené 0x

    Prvni porod Elisabetta 9.8.2008

    Elisabetta narozena 9/8/2008 v 7.50 hodin,. 3,30 kg  19. Srpen 2008 - 21:33 |   Elisa

    Ahoj holky,
    tak jsem si konecne nasla chvilku, abych popsala muj porod  , 8/8 v patek jsem fungovala uplne normalne cely den, divala jsem se jeste na olimpijske hry , dala jsem si pekne kuratko s bramborem, ale uz u vecere mi zacali kontrakce,ale treba po 15 minutach potom po 5 hodne nepravidelne.l No tak jsem si dala teplou sprchu a bylo mi o neco lip. sli jsme si i s pritelem lehnout, ale uz jsem neusnula, kontrakce zacali i zesilovat, ale porad tak nejak po 10 minutach, pritel mi rika, ze jedem do porodnice, ale ja jsem mu rekla, ze jeste pockame, az budou po 5 minutach ve finale to bylo kolem 00.30 v noci, jsme se rozhodli , ze vyrazime, v porodnici se mnou sikovny doktor sepsal porodopis ( dala jsem jim taky muj porodni plan, ale ve finale jsem ulplne zapomela na nejaky epidural), monitor, ale kontrakce dosahovalo 40 tak jsem si rikala,jake to asi je mit anebo byt u cisla 100, no za par hodin uz jsem vedela. Celou dobu jsem byla spritelem na hekarne, byla tam velka vana, sprcha , postel a balony na skakani, ktere mi trochu pomohly pri kontrakcich, ktere porad silily, davala jsem si teplou sprchu a pritom skakala na balone, potom mi dali klystyr a prasek na uvolneni porodnich cest, pri ceste na monitor, uz jsem skoro nemohla chodit tak tak jsem to rozdychavala, ale to jsem nevedela, ze nejhorsi me teprve ceka. Kolem 7.30 rano uz jsem nemohla kontrakce byli po 1 minute a ja z toho jak jsem vse rozdychvala (uspesne), pomahal mi hodne pritel, ktery byl porad u me. No ve finale jsme se nejak dostali na porodni sal, prekvapilo me, ze tam byla jen jedna porodni asistentka a zadne svetlo, myslela jsem, ze kolem me bude vice lidi, dala jsem nohy na operkky, nohy a ruce jsem ve finale vubec necitila, protoze jsem je mela odkyslicene tim prodychavanim, no myslela jsem, ze uz to nezvladnu, v tu chvili se mi chtelo strasne tlacit, ale asistentka rikala, jeste neeee, tak bezela pro doktora , ktery pribehl asi za 1 sekundu a pak uz jen nadech nosem zadrzet a tlacit asi na 5 zatlaceni byla Elisabetta na svete, krasna holcicka to nejlepsi a nejkrasnejsi, co jsem mela u sebe 9 mesicu, jsem si behem par minut mohla pochovat a dat k prsu, byl to nadherny pocit , ale nejvic komu dekuju je muj pritel , ktery byl uplne perfektni, kdyz jsem mu drtila a kousala do ruky , dekuju  Ti moc , tak to je vse, doufam, ze jsem Vam nejak nevystrasila, ta bolest jak rikaji vsichni stoji za to.Mej te se hezky

    elisa1306
    2. zář 2014    Čtené 0x

    Muj druhy porod 30.3.2010

    Chtela bych se s Vami podelit o zazitek z porodu ve Vsetinske porodnici. Termin jsem mela stanoveny na 29.3.2010 ten den jsem rano normalne vstala , hrala jsem si se svou skoro 2 letou dcerou a kolem obeda jsme sly nakoupit...zpatky z obchodu mi zacalo byt tochu divne , tak jsem si rikala, ze jsem to asi prehnala s tezkou taskou...vratili jsme se domu a trochu jsem odpocivala, odpoledne prijela kamaradka , tak jsme si dali kaficko a rikaly si kdy konecne tak porodim...bylo pul 6 a ja jsem zacala mit meensi kontrakce...pritel zrovna prijel z prace tak jsem ho poreferovala... udelali jsem veceri , mezitim jsem si dala horkou sprchu...a kontrakce zesilovali...zacala jsem si psat minuty bylo to myslim po 20, 15 ,10 minutach pak dlouho pauza...tak jsem rozhodla, ze pojedem do porodky bylo pul 9 vecer , ze uz jsou to ty prave stahy., ..malou jsme dal rodicum ( i pro ni to byla premiera) a jeli jsme do porodnice. Na prijmu v porodce se me ptali copak me trapi-tak jsem to brala s humorem  a ukazala na bricho, moc jsem ttiz nevypadala, ze budu rodit. Bylo 21.00 hodin , PA mi natocila monitor a kontrakce pomalu zesilovali...mela jsem ze 100- 50, pak me poslali k vysetreni k panu dokorovi.. ten me prohlidl a konstatoval, ze se miminko se narodi dnes anebo zitra🙂, a ze to bude rychle...tak jsem mu teda podekovala🙂. PA mi udelala klystyr a pichla injekci proti bolesti a nahnala me do sprchy at skacu na balonu a nahrivam si zada a podbrisek teplou vodu...to bylo 22.00 hodinu jsem skakala na balone a kontrakce jsem pres tepllou vodu skoro necitila doporucuju opravdu tuto ulevovou metodu u me zabirala....ale sem tam jsem kontrakci musela prodychat do bricha...zabiralo to..v 22.30 jsem vylezla ze sprchy , natocili mi kontrakce byli o neco silnejsi...rozhodlo se, ze mi pichnou vodu, tak se i stalo necitila, jsem nic jen jak ze me vytekla voda je to nebolestivy zakrok... vratila jsem se zpatky na pokoj a asi za 5 minut to zacalo , kontrakce prichazeli pravidelne po 5 a 2 minutach a to uz mi zacalo byt tezko....snazila jsem se rozdychat jak jsem mohla zatim porad do bricha....asi po 20 minutach jsem volala PA , protoze mi zacalo byt na zvraceni a chtela jsem tlacit....bylo mi receno at rozdychavam jako pejsem melce, pri kontrakci...tak jsem to i delala dalo se to rozdychat, ale o minutu pozdeji dalsi kontrakce...pritel me dovedl na sal, lehla jsem si stezi na porodni luzku a otocili me na levy bok s nohou nahore, jeeste jsem nemohla tlacit...a me se tak chtelo, myslim, ze pritel dychal za me strasne me podrzel...myslela jsem, ze to fakt nerozdycham , prestala jsem citit ruce z dychani upne odkrvene to jsem mela i u prvniho porodu ...pak prisla dalsi asistenka a to se uz schylovalo k porodu...ve finale nestacili ani zavolat doktora, protoze jsem napoprve zatlacila a hlavicku s pulkou telicka byli venku pak jsem zatlacila strasne silne do zadecku a maly Matteo byl na svete ( uplnee modroucky-tim jak jsem tlacila videlaj sem ho jak ze me vylezl a pak strasnaaaaa ulevaa🙂 maly se narodil 31.3.2010 ve 00.01 hodin vazil 3,80 kg (macek) a meril to az po 3 dnech 52 cm.Po porodu prisel pan doktor jeste jsem porodila placentu...teda spis ze me sama vylezla a pan doktor me zasil, protoze jako druhorodicku me nenastrihavali...3 stehy zevnitr a 3zvenku trochu t stipkalo, ale oproti bolesti predtim to byla prkotina. 2 hodiny jsem stravila na porodnim luzku, do 30 minut mi pristavili Mattea k prsu, ale moc se mu nechtelo...pak me odvezli na pokoj sestinedeli. Maly je nadherny a krasny , proste je to super mit zase takoveho maleho bobecka. tedko uz jsme doma a uzivame si velikonocni vikend. Je pravda, ze druhy porod je kratsi, ale o to intenzivnejsi...ale stoji to za to , je to zazitek na ktery nikdy nezapomenu. Vsem preju porod bez komplikaci a zdrave deti. Mnozte se🙂))

    apacheeeAMBASADORKA
    27. srp 2014    Čtené 0x

    Jak se Eliášek narodil (přirozený porod KP)

    Kdo četl můj předchozí článek, ví, že naše cesta za přirozeným porodem nebyla z těch nejjednodušších, ale jednou jsem si zvolila cestu a teď už jen zbývalo se po ní vydat. Temín jsme měli sice vypočítaný na 13. srpna, ale počítali jsme s vyvolávaným porodem kvůli velikosti miminka (pravděpodobně by to bylo kolem 7. srpna). V pátek 1. srpna jsem se tedy vydala na poslední poradnu ke svému gynekologovi, který po prohlídce zkonstatoval, že se porodní cesty začínají pěkně připravovat (CS7) a pokud by mi náhodou odtekla plodová voda (což je u porodu KP poněkud riskantní), nemám jezdit do své vybrané porodnice (vzdálené přes 100 km), ale radši do té nejbližší, což by znamenalo jasného císaře. Od doktora jsem odcházela velice potěšená, protože připravené porodní cesty = méně hrozné vyvolávání🙂. Ten den mě ještě čekal monitor v místní porodnici, který ukázal poměrně hezké kopečky při poslíčkách (PA se mě ještě poměrně vyjeveně ptala, kdyže to mám termín) a já byla o to spokojenější, protože se mi zdálo, že se prostě porod blíží. S manželem jsme počítali s tím, že tento víkend bude náš poslední bezdětný - v sobotu bylo nádherně, tak jsme celé odpoledne strávili na koupališti, kde mi bylo v poslední době nejlépe. V neděli jsme začali dodělávat poslední resty v domácnosti - pověšení vypraných záclon, úklid sklepa a já jsem ještě domalovávala obrázky na zdi v pokojíčku (asi 3 hodinové nekonečné lezení na židli a dolů). Nakonec jsme večer završili tím, že jsme se rozhodli připravit postýlku (přestože jsme to měli v plánu udělat až po příjezdu z porodnice), chvíli jsme se pokochali a šli jsme si lehnout s tím, že si zahrajeme Scrabble a půjdeme spát. Prcek se v bříšku nezvykle šil a najednou při mém třetím tahu ... praskla voda ("Co to je? A do prdele, jedeme..."). Šok, nedobalená taška, nenabitý ani jeden mobil, natož pak foťák. Začala jsem lítat po bytě (vypadalo to u nás jak v mokré čtvrti - no nechápu, jak někdo může nepoznat odtok vody) a dobalovat to nejnutnější. Nebyla jsem kupodivu vůbec vystreslá a intuice mi říkala, že všechno je v pořádku, takže jsme se přeci jen vydali na cestu do té vzdálené porodnice.

    V autě jsem si pořádně nahlas pustila Čechomor a celou cestu jsme si s manželem prozpěvovali. Slabé kontrakce se začaly objevovat asi až po hodině od prasknutí vody a chodily po cca 6 minutových intervalech, nijak to nebolelo a já začínala být nad věcí - pořád jsem si v duchu opakovala, že maximálně za 48 hodin budeme mít Eliáška u sebe. Do porodnice jsme přijeli kolem 23:30. Porodní asistentky se mnou nejprve sepsaly všechny možné papíry, připojily mě na monitor a přišla mě vyšetřit mladá sympatická doktorka. S radostí zkonstatovala, že se vše krásně rozbíhá a já jsem otevřená na 3 prsty a hned mě pošle na sál. Potom si pročetla můj porodní plán (k přečtení na mém blogu) a úsměv jí trochu ztuhl - přála jsem si zkusit rodit bez nástřihu a ve vertikální poloze. Doktorka byla hodná, ale bylo na ní vidět, že jí moc nepotěšilo rodit KP, natož netradičně. Rozhovor byl víceméně ukončen se slovy, že moje přání asi splnit nepůjdou, protože přece existují doporučené postupy, které se musí vždy dodržet. Ještě jsme rychle vyrazily na UTZ, aby se zkontrolovala aktuální poloha miminka - stále řitní postavení KP, velice vhodná poloha pro přirozený porod.

    Manžel musel jít nejprve zaplatit poplatek a pak už ho pustili za mnou na porodní sál. Byla asi 1 hodina v noci - nejprve mě čekal klystýr, trochu jsem se ho bála, ale nebylo to nic hrozného. Hrozné bylo udržet to v sobě🙂 Ale i to jsem nakonec s vypětím sil dokázala. Pak se mi čas hodně slíval - monitory, slabé kontrakce, sem tam vnitřní vyšetření a spánek. Od porodní asistentky jsem vyzvěděla, že další směna přijde v 7 hodin ráno a mě tak napadlo, že by bylo fajn vydržet s porodem na jiného doktora (v duchu jsem si moc a moc přála, aby sloužila ta "moje" lékařka). Každé vyšetření ukazovalo, že porodní nález zůstává beze změny a já se začala radovat, že se mi přání asi splní. V 7 hodin ráno se otevřely dveře a v nich stála "moje vysněná lékařka" - sice ten den vůbec neměla službu na porodních sálech, ale rozhodla se, že když mě na tuto porodnici navnadila, tak mně taky pomůže s porodem. Neumíte si ani představit, jakou radost jsme s manželem měli. Představila nám ještě staršího lékaře, který s ní bude na mém porodu pracovat - když odešel, hned jsem se jí ptala, jak se kolega tváří na můj PP. Usmála se a řekla, že to je ten nejlepší lékař, jakého jsem si mohla pro svá přání přát, nemá prý problém zkusit rodit bez nástřihu a v poloze, jakou si sama zvolím. Hurá.

    Následovalo další vnitřní vyšetření, které ukázalo opět stejný výsledek. Po vyšetření jsem konečně mohla do vany - vybrala jsem si sál s obrovskou vířivou vanou, PA mi doporučila co nejteplejší vodu a já se začala nahřívat. PA byla úžasná, přesně ten typ, co bych si vybrala, kdybych měla tu možnost - zabývala se homeopatiky a přírodním tlumením bolestí, takže mi neustále vymýšlela nějaké vonné směsi, potírala mi břísko olejem, nahřívala polštářkem z třešňových pecek, no prostě nádhera. Občas si přišla miminko poslechnout a po 2 hodinách jsem musela ven z vody kvůli dalšímu vyšetření. Modlila jsem se, aby se už konečně ukázal nějaký posun - doktor mě vyšetřil a hend podle jeho spokojeného výrazu bylo vidět, že se to konečně pohnulo - výsledek prý překvapil i jeho, otevřená na minimálně šest prstů. Znovu jsem se naložila do vany a tak to probíhalo nějakou dobu - vana, monitory, záchod, potírání břicha a kontrakce pomalu nabývaly na intenzitě, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. A tak to šlo až do 13. hodiny, kdy lékař zkonstatoval, že je branka zašlá, ale je vidět ještě nějaký lem (dodnes vlastně nevím, co to je). Po další třičtvrtě hodině byl pryč i ten lem, jen se muselo čekat, až malý sestoupí zadečkem pořádně dolů - když cestu proráží tvrdá hlavička, je to prý o dost rychlejší, ale to jsem věděla a počítala s tím. Kontrakce už začaly být šílené, přicházely zhruba po 3 - 4 minutách a každá kontrakce začínala šíleným nutkáním tlačit. PA mi doporučila přesunout se k balónu, opřít se o něj prsy a být v takovém jakoby kleku na 4 - že to prý miminku pomůže sestoupit dolů. Opřela jsem se tedy o balon a čekala na kontrakci. Když přišla, málem jsem z toho balonu spadla - ta bolest byla neskutečná, naštěstí byly přede mnou žebřiny, pořádně jsem se jich chytla a při každé kontrakci je drtila rukama a hlavně se držela, jinak bych musela spadnout. Bolest už začala být neskutečná, přiznám se, že jsem překvapila sama sebe, myslela jsem si, že bolest zvládnu lépe, ale v kontrakci jsem nebyla ani schopná dýchat, natož myslet. Křičela jsem a v duchu si fakt přála, ať to brzy skončí, protože jsem věděla, že to už dlouho nevydržím. Navíc jsem měla už opravdu šílené nutkání tlačit, doktor mi tlačení ještě zakázal, ale tělo už si nechtělo nechat říct. Pomalu jsme se začali přesouvat na porodní lůžko, doktor se mě zeptal, v jaké poloze si teda nakonec přeju rodit. Nakonec jsem se dohodli, že zkusíme v sedě na porodním lůžku (s nohami opřenými o ty zvedáky), mám prý vydržet ještě 3 kontrakce a jdeme na to. Doktorka mně pro jistotu píchla injekci, kdyby byl přece jen potřeba nástřih. Při další kontrakci už jsem to nevydržela a musela jsem tlačit - až později jsem se od manžela dozvěděla, že zatímco jsem tlačila, PA mi miminko zasouvala zase zpátky🙂 Po téhle kontrakci už doktor řekl, že jdeme na to a já najednou byla v šoku, jak rychle to uteklo🙂

    Je to zajímavé, ale od téhle chvíle už kontrakce nebolely ani maličko. Na první zatlačení vykoukl zadeček s nožičkami, na druhé vyjelo celé tělíčko (v tuhle chvíli jsem dostala injekci oxytocinu pro posílení kontrakce kvůli porodu hlavičky) a na třetí zatlačení byla venku hlavička. A najednou se ozvalo takové tiché zakňournutí (ne pláč) a já měla Eliáška na prsou. Čekala jsem slzy štěstí, ale neobjevily se - objevil se jen pocit obrovské úlevy a pýchy na to, že jsme to dokázali. Bez nástřihu a jediného poranění, bez jediné komplikace a v rekordním čase - za 3 minuty byl Eliášek na světě. Manžel pořád opakoval, jak je prcek nádherný a já mu zatím pořád neviděla do obličeje, protože ho měl zabořený mezi mými prsy🙂. Pak už jsem jen jednou zatlačila a objevila se celá placenta. 

    Stali se z nás rodiče🙂 Všichni odešli a nám začaly 2 hodinky nefalšovaného bondingu - Eliášek byl na mém nahém těle, a společně jsme byli přikrytí dekami. Na tuhle chvíli asi v životě nezapomenu - manžel si po chvilce lehl k nám a bylo nám strašně krásně. Po chvilce si prcek začal olizovat ručičky a neochvějně se dostal k prsu, kde se hned přisál - ani jednou nezabrečel, bylo vidět, že je mu taky dobře.

    Jsem hrozně ráda, že jsem dala na svoji intuici a věřila svému tělu, že to dokáže. Jsem neskutečně vděčná za celý tým, který se mého porodu účastnil - porodní asistentka, Mudr. Tangishaka a Mudr. Bederková. Věřím tomu, že kdyby měla každá žena u svého porodu takto úžasné lidi, kteří nejen, že dělají dobře svoji práci, ale dělají ji s citem a individuálním přístupem, respektují přání rodičky a nedělají věci rutině, nechtělo by tolik žen rodit doma. Je smutné, že takto to nefunguje všude. A taky jsem hrozně ráda, že jsem nedala na všechno to strašení a vybojovala jsem si přirozený porod KP - na mém příkladu vidíte, že to opravdu není nic hrozného. Jasně, kontrakce bolely šíleně (ale to vás čeká při každém porodu), ale jinak si myslím, že ten porod nemůže být o nic horší než při poloze PPH. Když se to tak vezme, měla jsem odrozeno během 6 hodin od doby, kdy se začaly objevovat otevírací kontrakce, přičemž opravdu bolestivá byla jen jedna jediná hodina. 

    Porod pro mě byl opravdu obrovsky silný zážitek (možná dokonce nejsilnější v mém životě) a zatím na něj myslím každý den. Vůbec ho neberu jako traumatický, naopak. Krásný zážitek má i manžel, který si nedal říct a koukal na to, jak se Eliášek dere ven - bylo to prý nádherné. Byl to krásný zážitek a já se teď cítím opravdu jako bohyně: silná a hrdá - a myslím, že takto by si měla po zázraku, kdy přivede na svět dítě, připadat každá žena.

    Později za mnou přišlo několik lékařů, můj porod se tam stal docela raritou - a hrozně obdivovali, jak úžasně jsem to zvládla. Nevím to jistě, ale skoro bych řekla, že budu opravdu jedna z mála žen v ČR, které se podařilo porodit KP bez nástřihu a jediného poranění. A to bylo řečí, že to nepůjde - za to vděčím především cvičení s Aniballem a lékařům, kteří se se mnou nebáli zkusit zbořit jeden porodnický mýtus🙂

    Pár čísel na konec:

    Datum narození: 4. 8. 2014 (38 + 3 tt.)

    Čas narození: 14:33

    Váha: 2920 gramů

    Výška: 47 cm

    tvvigina
    15. srp 2014    Čtené 0x

    Jakub 24.7.2013

    Tak konečně sem k tomu sedla i já 🙂. v počítači to mám napsané už dlouho, ale teď to zrealizuji i tady. Jak probíhal můj druhý porod.

    Poslíčky sem sice měla už  14dní, ale datum 24.7 se mi líbil, že jsem věřila, že jdu doma spát bez Kubíka naposledy.Bylo půl jedné v noci  tak sem konečně ulehla na madrace co sme měli na zemi . Předělávali jsme ložnici a manžel vyráběl postel do patra, tak jsem půlku těhotenství prospala jen na madracích 🙂.Ve tři mě probudila kontrakce, a za půl hoďky byla další. Ale protože už to nešlo zaspat tak jsem ve čtyři napsala manžlovi ať jede z práce domů, že jedem rodit. Pořád jsem měla kontrakce po cca osmi minutách, ale pořád to šlo v klidu rozdýchat a nebylo to nic silného, ale přišla půl šestá ráno a kontrakce už byli dost silné. Manžel přijel domů osprchoval se, já šla zatím vzbudit babičku, aby pohlídala elišku, a ještě jsem se mezi kontrakcemi namalovala. A to z důvodu, když jsem viděla fotky po prvním porodě tak jsem nešla ani vidět u té stěny 🙂, tak jsem si řekla že po druhém porodě budu kočka a vsichni budou koukat 🙂. Od půl sedmé už byli váážne hodně silné, že už jsem fakt funěla tak jsme vyrrazili do porodnice co máme 40km daleko. Cesta byla hooodně náročná. Samá díra. Takže mezi kontrakcema sme valili co to jen šlo a jak přichazela musel zpomalit či zastavit, protože to drncání bylo vážne neúnosné. Chvílema jsem měla pocit, že vyskočík ztoho auta a půjdu radši pěšky, Vážně  super stav ty silnice 🙂. Do porodnice jsme dojeli ve ctrvt na osm dole u vchodu sem řekla manželovi počkej jdu čurat, ale tak nějak se mé tělo začalo samo vyprázdňovat takže sem tam byla 10minut a chlap pěkně čekal 🙂 ale bál se jestli už nerodím 🙂. O půl osmé jak jsme zazvonili mě hned vzali na monitor tam se to ještě v klidu dalo rozdýchat, i když už to pěkně bolelo. Po osmé hodině už jsem to měla po čtyřech minutách a už váááážne hodně silné.PA říkala, že odrodí porod vedle a přijde mi dát klystýr, aby se to urychlilo, ale než přišla už neměla co urychlovat .Pak jsem měla kontrakce už jen po třech a po dvou minutách a už sem funěla jak pes ve vedrech. O půl desáté šel manžel pro PA měli fakt frmol jeden porod skončil a druhej začal, k nám přišli tak tak. Já už jsem měla pocit na tlačení, že jsem myslela, že už porodím, i když sem se třepala z posledních sil. Manžel mi musel dát nohy na kozu, protože já se jen třepala jak už nemám sílu na to.Bylo cca 9:40 PA si rychle dala rukavice, protože hlavička už lezla ale pořád jsem měla neprasklou vodu, tak mi jí píchla a rukou přidržovala hlavičku aby jí hned nevylítl malej ven. Pak Jsem zatlačila a hlavička byla venku kontrakce už nebyli a já neměla sílu tak mi řekla ať zatlačím no a malej už měl ramínka venku a pak poslední a byl celej. Přislo mi to jako večnost aspoň půl hodinky ale podle zprávy to byli jen 3 minuty od prasknutí vody. Takže vážně fofr.Ale opravdu mi to přišlo dlouhý delší jak u prvního porodu který samotné tlačení trvalo 7 minut. Vše jsme zvladli bez nástřihu no vlastně ani na něj nebyl čas 🙂 a ani mě nepotrhal, takže ani jeden steh nic a ja byla celá šťastná, že po druhé se šití nekonalo 🙂Jen byl hodně pomačkanej jak nějaký boxer a doufali jsme, že se mu ten nos srovná🙂 naštěstí do druhého dne ho měl krásnej. Jen měl silnou žloutenku tak byl chudček malej v inkubatoru, a běžně se pousti jen deska z vrchu ale on musel mít i ze spodu, takže tam chudáček měl 42stupňů a byl celý spocený, že ho museli vytahovat a ovlažovat. Bylo mi ho děsně líto jak sem si ho večer chovala uplně sem za něj plakala jak on je statečný pěkně papá a vše zvládá na jedničku. Ale ja se úplně zesypala, že jsme tam museli zůstat o jeden den déle. Asi ty hormony. Já měla svého mlíčka hodně ale málemu moje mlíčko vadilo, tak mu ho museli převařovat a já sem odstříkavala. Už tam druhý den jsem odtřikala 125ml z obou prs. Bylo to šílený já sem nestíhala, Holky na pokoji zas měli málo a přikrmovali. Ale 4den jsme šli domů 🙂

    Doufám, že je to aspoň trochu čitatelný 🙂 Děkuji všem těm co se dočetli až na konec.

    barakublova
    7. srp 2014    Čtené 0x

    Můj druhý porod : Štěpánek 25.6.2014

    Ve středu 11.Června 2014 jsem byla na kontrole v porodnici Příbram a že jsem na prst otevřená ale na porod to nevypadá.Jediné co se jim nelíbilo tak monitor tam mě připnuly na druhý a položily na bok no a po 5 minutách na boku jsem začla dostávat pravydelné bolesti po 5-2 minutách.Po dalších 15 minutách mě doktorka poslala na kafe a at se 2 hodinky procházím a že jestli to přejde tak at jedu domu a pokud ne tak at se vrátím a natočíme další monitor a popřípadě by si mě tam nechaly.Asi po půl hodince procházky bolesti přešly tak že to byly jen poslíčci.Tak jsem jela domů stím že další prohlídka je za týden ve středu.Večer jsme se s partnerem domluvily že rano před prohlídkou dojdem na matriku kvůli uznání otcovství a příjmení pro malého aby ho měl stejné jak přítel.

    Ráno 25.Června 2014 v 10:00 jsme se vzbudila z bolestma po 3-5 minutách tak jsem si šla dát sprchu tam se mi trochu ulevilo tak jsem šla vzbudit partnera se slovi '' MILÁČKU POKUD TO NEPŘEJDE TAK NA TU MATRIKU TO NESTIHNEM ''  

    Sanitku volal v 10:15 a to už jsem měla kontrakce po 2 minutách.

    Sanitka přijela v 10:30 a v 11:00 jsme stály před porodnicí.

    Příjem v porodnici byl v 11:05 a hned jsem šla na porodní sál s kontrakcemi po 1 minutě a otevřená na 4 cm.V 11:15 přišel partner a ja jsem byla strašně ráda že to stihnul protože malej chtěl strašně rychle ven ale já jsem se pomalu otevýrala takže jsem trpěla strašlyvýma bolestma a na epidural bylo pozdě ani oxytocin mi nestihly dát.Protože jen co mi v 11:30 píchly vodu no a v 11:43 byl na světě náš druhý šmoulík Štěpánek.

        ŠTĚPÁNEK 25.6.2014 V 11:43HOD. S VÁHOU 3430G A 51CM

    Propuštěni z porodnice jsme byly 28.6.2014 v 10:30