• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
anetadr
5. kvě 2017 Čtené 985x vybrali jsme

Jak se z autorky článku „můj porod, aneb proč rodit v porodnici“ stala domarodka?

Můj první porod byl horor. Dlouhou dobu jsem byla přesvědčená, že se prostě u něj vyskytla závažná porodní komplikace (patologicky krátký pupečník), kterou lékaři naštěstí dokázali zvládnout a díky tomu jsme oba se synem přežili. Byl to jeden z těch porodů, po kterém aktérka všem říká „kdybych rodila doma, mé dítě by určitě zemřelo“. Jenže po nějaké době jsem se o porod jako takový začala více zajímat a zjistila jsem, že nic není černobílé. Masakru, kterým končil můj první porod, předcházelo několik zbytečných zásahů, nedovolili mi rodit vertikálně, jak jsem v tu chvíli nutně potřebovala (později jsem se dověděla, že děti s krátkým pupečníkem se rodí zásadně vertikálně! – takže mé tělo vědělo jak na to, ale lékaři měli jiný názor) a nenechali mě ani jednou samotnou tlačit na kontrakci, ale od první tlačící kontrakce mi byla prováděna Kristellerova exprese, díky které jsem se nemohla pořádně ani nadechnout, natož tlačit. Porod končil kleštěmi, poprvé jsem se postavila 26h po porodu po dvou krevních transfuzích a následky si nesu částečně dodnes. Můj původní pohled na první porod zde: https://www.modrykonik.cz/blog/anetadr/article/muj-porod-aneb-proc-rodit-v-porodnici/

Ke druhému porodu jsem šla už více informovaná, přesto byl opět vyvolávaný a já možná i díky tomu opět podlehla nabízenému epidurálu, děsně „potřebné“ dirupci vaku blan a dalšímu. Přesto už jsem si nenechala líbit vše, tlačila jsem si, jak jsem potřebovala a druhý porod pro mě končil výrazně líp – odcházela jsem jen s drobným nástřihem a do týdne jsem byla relativně v pořádku. Poporodní popis: https://www.modrykonik.cz/blog/anetadr/article/jak-se-rodi-pet-kilo-stesti-ulqxtk/

V průběhu dalších let jsem opět sem tam něco nového o porodech přečetla a strašně moc jsem toužila, zažít to potřetí prostě jinak. Má první a největší meta byla, aby porod nebyl vyvolávaný. Poprvé byl vyvolávaný kvůli tlaku (s tím moc nenadělám:(), podruhé kvůli velikosti miminka (chápu, že 5020g porodníky může vyděsit – zvláště tři týdny před TP, ale u nás se velká miminka rodí a nikdo na císaři nebyl). Rozhodla jsem se najít si zkušenou PA a s ní se radit ohledně závěru těhotenství, co je a není nutnost a pokusit se vyhnout tlaku na vyvolání.

PA jsem si našla úžasnou, klidu měla na rozdávání a to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Po rozhovorech s ní jsem nakonec začala přemýšlet nad možností domácího porodu. Vyhnout se celé té porodnické mašinérii je prostě strašně lákavé. Aby bylo jasno – já rozhodně nejsem proti lékařské péči!! Ba naopak – všech lékařů si nesmírně vážím a je jasné, že je jich v případě komplikací opravdu třeba. Nicméně u fyziologického těhotenství je bezpečnější nechat rodičku úplně v klidu rodit tak, jak to má v sobě od přírody zakódované a to málo který lékař dokáže. Koukat se se založenýma rukama je prostě něco, co se zdá být spíš špatně, než dobře, ale v tomto případě je opak pravdou.

Další věc, která domácímu porodu výrazně nahrávala je, že rodím vcelku rychle. Ano, první dva porody byly vyvolávané, takže těžko soudit, přesto ale první trval 2,5h a druhý 2h. Nakonec jsme se s manželem i PA dohodli, že tomu necháme volný průběh – pokud nestoupne tlak, nebo se neobjeví jiná komplikace, já se sama rozrodím (což se mi před porodem zdálo skoro jako sen!) a porod bude probíhat rychle a hladce, zůstaneme doma. Když se komukoli z nás nebude cokoli zdát, pofrčíme do porodnice.

Na kontroly jsem jezdila klasicky do porodnice (v Podolí), a dva dny před termínem porodu už mi naměřili tlak 150/90. Po mém ujištění, že doma mám tlak 120/85 (už i na tom tlaku se ukazovalo, jak nervózní z prostředí porodnice jsem) a po řadě testů (vše bylo v naprostém pořádku), jsem byla propuštěna. Jenže pak se začal spodní tlak k 90 přibližovat i doma a já věděla, že buď musí jít miminko ven v řádu jednoho/dvou dnů, nebo se s těžkým srdcem asi budu muset nechat hospitalizovat. Tak jsem se přesně v den termínu porodu dohodla s manželem a PA a v sedm večer vypila slaboučký ricinový koktejl a promluvila k miminku, že pokud se chce narodit doma, má si pospíšit.

V jedenáct večer jsme se s manželem začali chystat do postele. Nic se nedělo. Chvilku jsme si povídali a pak jsme se rozhodli umocnit to ještě tím nejpříjemnějším způsobem. Ač to už pro mě nějakou dobu moc příjemné nebylo, ten večer mi to přišlo úžasné:slight_smile:. No, na to asi miminko čekalo, protože přesně ten nejlepší moment byl propojený s mou první kontrakcí:slight_smile:. Když přišla po čtyřech minutách další, manžel znervózněl. Myslela jsem si, že až porod začne, budu to mít chvilinku jen pro sebe v tajnosti (slabé kontrakce), jenže tady od první nešlo utajit nic. Za dalších pár minut znovu. Koukala jsem na hodinky a bylo přesně 23.58h. 15. dubna 2015 zemřel můj táta a já si přála nerodit v den druhého výročí (i když to byl TP). Zaradovala jsem se, že je to dobré, do dvou minut neporodím. No, do dvou ne, ale…

0.05 (časy opisuji z výpisu z telefonu:slight_smile:)

Psala jsem první SMS PA s tím, že se možná něco rozjíždí, ale že to bylo zatím jen pár nepravidelných kontrakcí. To jsem psala ještě z postele. S manželem jsme tedy vstali, já odbíhala na WC se čistit a manžel začal plnit své velké úkoly od PA:

1) připravit porodní místo (igelit a spoustu dek – měla jsem tam mít i obalenou matraci, ale jak brzy pochopíte, ta se nekonala)

2) dát vařit vývar na dobu po porodu - byl připravený v mrazáku, šlo jen o to ho ohřát (ale pak jsem na něj vůbec neměla chuť)

3) uvařit silné kafe pro chránění hráze (na to taky nedošlo)

0.16

Volala jsem PA, že kontrakce jsou sice nepravidelné, ale jdou nějak rychle po sobě. Intervaly cca 1-3min, což mi přišlo nějak rychlé. Mám dojem, že jsem v telefonu nezněla dost naléhavě, neb PA navrhovala, že mám ještě dát vědět později. Manžel jen vytřeštil oči, že ne, ať dorazí. Dohodly jsme se tedy, že dorazí v jednu hodinu a uvidíme, jak to bude dál pokračovat. Domů to nemá daleko, případně ještě odjede a dojede později. Kontrakce jsem měla i v době telefonu, ale vcelku se dalo v jejich průběhu fungovat. Stále jsem chodila po bytě a dochystávala další věci, co by se mohly hodit – třeba jako nezbytné zrcátko pro mou kontrolu porodního poranění (což se - jak jinak - taky nepoužilo).

0.31

Psala jsem PA, že kontrakce už jsou rozhodně pravidelné a ustálily se na intervalu dvou minut s tím, že délka je 50s. Odpověděla, že dorazí v dohodnutý čas. Byla jsem přesvědčená, že tu bude s dostatečným předstihem, neb kontrakce byly stále ještě slabé oproti předchozím porodům. Přesto jsem už instinktivně zabrala pozici v mém porodním koutku (což bylo vystlané místo před sedačkou). Bylo mi tam dobře. Ještě jednou jsem pak vstala (někdy kolem 0.45h), objala jsem manžela a poprvé zapochybovala, zda to doma zvládnu. Kontrakce mi přišly nějaké silné na to, že jsem teprve na začátku. Bála jsem se intenzity z předchozích porodů, kdy u obou byla asi hodina a půl, kdy jsem přes bolest nebyla schopna naprosto ničeho. Bolest mě tehdy zcela paralyzovala. Manžel mě objal, podpořil a na závěr dodal, že z toho co o porodu ví, se obává, že teď už stejně nikam nedojedeme. Já o tom, že by se porod blížil ke konci (ač toho vím o porodech podstatě víc), přesvědčená nebyla. Vždyť to stále nebolí tak, jako předtím. Ano, intenzita je velká na to, že to trvá necelou hodinu, ale k porodu to není.

Opět jsem zaujala svou pozici u gauče a od té doby už jsem tam zůstala.

0.57

Zvoní telefon od PA, je před vchodem. Sláva! Dozvím se, jak to vypadá. PA přišla a poslechla miminku ozvy. Říkala jsem, že si přeji vyšetřit, na to PA řekla, že pokud o to stojím, klidně mě vyšetří, ale není to nutné. Zatím vypisovala dokumentaci. Přišla další kontrakce, při které mi přišlo, že mám nutkání trochu přitláčet. Znejistila jsem – to přeci není možné. Nebolí to k porodu. Stále funguji, stále nejsem bolestí paralyzovaná, jako předtím. Zopakovala jsem svou potřebu nechat se vnitřně vyšetřit v naději, že to, co jsem tušila (tedy že potřeba tlačit opravdu signalizuje začátek druhé doby porodní i přes to, že tomu díky snesitelné síle kontrakcí nevěřím), řekne PA. Tolik jsem tomu nevěřila, že jsem to neřekla. Abych umocnila vážnost mé žádosti o vyšetření, stáhla jsem si tepláky ke kotníkům, jenže v tom přišla další kontrakce.

1.05

Zaklekla jsem zpět ke gauči, cítila, jak lupla voda, jediné mé hlasité slovo bylo „voda“, v tom přiskočila PA dát pode mě savou podložku, ale než to stihla, tak cítím, jak s vodou proplouvá i naše miminko. Miminko bylo do poslední chvíle v děloze, a jak praskla voda, prošlo porodními cestami během několika vteřin. Přesně jsem cítila, jak tam vklouzlo, pak se posunulo níž, pak šla ven hlavička a nakonec celé. Takové 4 rychlé pohyby v průběhu snad pěti sekund maximálně. PA místo podložky chytala miminko. Otočila jsem se (kotníky stále svázané nesundanými tepláky) a přebrala jsem si tu maličkou žížalku. Koukala jsem na něj, pak nevěřícně na PA, která se smála a já to umocnila nevěřícnou otázkou „A to je jako vše?“. Tuhle otázku jsem zopakovala ještě několikrát. V 1.05h, přesně hodinu a sedm minut od prvního podezření, že mi břicho tvrdne nějak bolestivěji než jindy, se narodil náš třetí syn.

Všichni jsme tam seděli, koukali na sebe a smáli se. Já to prostě do teď nemůžu vůbec pobrat. Vážně takhle může vypadat porod? Po prvním hororovém porodu jsem myslela, že už nikdy vaginálně (natož přirozeně) rodit nebudu. Myslela jsem si, že to asi neumím – že mé tělo to neumí. No, zjevně umí. Po jednom hororovém porodu, kde mě regulérně rozmasakrovali na sále, po dalším, po kterém jsem odcházela sice po svých, ale s nástřihem a celá od krve, jsem sama doma porodila zdravé miminko bez jediného zranění. Držela jsem v náručí žížalku bez jediné kapičky krve. Já to umím!!! Umím normálně porodit!!! Proč mě dvakrát nenechali? Tomášek (jméno jsme vybrali sotva pár hodin před porodem v naději, že je to ten impulz, na který čeká) měl krásnou růžovou barvu. Žádné z mých dětí nebylo tak krásně růžové. Držela jsem své miminko a poprvé zkoumala pupečník, jak krásně tepe a jak už později netepe. Překvapilo mě, jak rychle vystydl.

Po pár dalších kontrakcích jsem se ptala PA, kdy mám zkoušet porodit placentu. Je zvláštní, jak přesné a barvité představy jsem měla o porodu miminka, ale nenapadlo mě, že i placenta je přeci součást porodu a je to taky jen na mě – přesně to mi v ten moment řekla PA a tak jsem si sama porodila placentu s miminkem v náručí. Celou jsme ji všichni prohlédli a hodinu po porodu, půl hodiny po porodu placenty, manžel přestřihl pupeční šňůru.

Asi hodinu po porodu se zeptala PA, zda se někdo vůbec koukal, jestli je to opravdu kluk. V tu chvíli jsme s manželem se smíchem začali hrabat v ručnících, kde že má to miminko svou chloubu a měl ji tam. No, kdyby ne, tak by to byla asi o to vtipnější historka, protože jsme mu celou hodinu říkali Tomášku, aniž by se někdo podíval :grinning:

Po nějaké době mi PA zkontrolovala porodní cesty. Po klešťovém porodu, kdy jsem byla roztrhaná všude, po dalším porodu, kde jsem byla nastřihnutá, jsem potřetí, i se všemi těmi jizvami, byla zcela bez poranění.

Manžel šel ke starším dětem do pokojíčku pro miminkovské oblečení a přibudil tím prvorozeného šestiletého Jiříka, který se ho zeptal, jestli už jedeme do porodnice (před porodem jsem mu říkala, že se miminko možná narodí doma, ale z předchozího porodu brášky měl stále zafixováno, že miminka se rodí v porodnici). Manžel mu řekl, že miminko už se narodilo a vzal ho do obýváku. Klekl si k nám a se slzami v očích přivítal brášku a šel zase spát. Ráno vylezl už před šestou, jak chudák nemohl dospat:slight_smile:.

Předala jsem ten malinký uzlíček manželovi a šla jsem se osprchovat. Mimo zvláštního pocitu při dýchání (kvůli poklesu všech vnitřních orgánů) jsem na sobě nepociťovala nic neobvyklého. Nepřipadala jsem si, jako bych právě porodila. Díky hormonům jsem měla tak blažený pocit, že jsem skoro létala :grinning:. Sedla jsem si na sedačku, vzala si do rukou ten malý poklad a s úsměvem na rtech na něj zírala až do rána. Spát nešlo. Tomášek první dvě hodiny krásně sál a pak usnul.

Nejbližší rodině jsme volali v noci, ostatním ráno a posílali jsme do světa radostnou novinu o novém životu, který se zrodil sám v den vzkříšení. Ještě ten den jsme přijímali řadu návštěv, stejně jako den následující. Byly to naprosto euforické dva dny, které jsme trávili v obklopení rodiny, přátel i PA, která u nás zpracovávala placentu. Všichni jsme mluvili jen o porodu, neustále dokola rozebírali s údivem celý průběh a neustále se smáli. Nikdy jsem nezažila nic podobně euforického. Po obou předchozích porodech jsem byla vždy v porodnici odříznutá od oslavující rodiny. Tentokrát jsem byla sama ve středu oslav a užívala si každou minutu.

Pokud by se ještě někdy rozhodlo nějaké miminko k nám přijít, doufám, že bude mít opět možnost přijít na svět podobně nenásilně a láskyplně. No, a pokud už žádné nepřijde, budu už nadosmrti vděčná za tu letošní velikonoční neděli, kdy jsem měla možnost zažít něco tak překrásného, jako je úplně normální a ženám přirozený porod.

Změnilo mě to.

Ze srdce děkuji své PA.

Čti celý článek
anetadr
11. pro 2014 vybrali jsme

Můj první porod byl horor. Nešlo ani tak o velikost (která byla taky úctyhodná - 4700g a 53cm), ale o patologicky krátký pupečník (dopředu nezjistitelná vážná porodní komplikace). Porod díky tomu končil kleštěmi a já roztrhaná na obou stranách pochvy až k čípku. Jizvu venku jsem měla až na levou půlku. Do normálního stavu jsem se dostávala téměř rok - ale o tom všem už jsem psala, i když dnes bych článek nejraději přepsala, nechávám ho ve starém znění, protože tak jsem to dřív cítila. Šla jsem k porodu jako naprosto podřízená bytost s tím, že ONI ze mě to miminko nějak dostanou. Dopředu jsem se snažila si moc informací nezjišťovat, aby mě to zbytečně nestresovalo a možná i podle toho porod dopadl.

.
Když jsme se rozhodli, že Jiříkovi pořídíme sourozence, o porod jsem se začala zajímat daleko víc a dnes to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí. Na pozitivní test jsme čekali dlouhý rok a čtvrt a když přišel, vůbec jsem to nečekala a chvíli vše "rozdýchávala":slight_smile:. Čas ale běžel a mimo pár návštěv pohotovosti kvůli krvácení nebo špinění uteklo celé těhotenství jak voda. K druhému porodu jsem měla postoj úplně jiný. Už jako relativně dobře informovaná rodička jsem k němu chtěla jít jako kompetentní osoba, která porod povede, protože jsem žena a je to moje poslání. Chtěla jsem si ho užít.
.
Jenže jak se porod blížil, začalo se ukazovat, že Šíma brášku ve velikosti zřejmě trumfne a to ne o malý kousek. Jasně, tříkilové miminko jsem nečekala (přeci jen manžel měl 5050g, já 4320g a Jiřík 4700g), ale Šíma si prostě rostl nějak moc. Na odhadu ve 35+3 už měl 3730g a ve 37+3 už 4456g. Začal tak můj boj se sebou sama ohledně vedení porodu. Tak moc jsem se těšila, že si ho užiji a teď mě řada lékařů děsila a posílala na císaře. Vždyť kolik by asi tak Šíma v termínu mohl mít? A to podotýkám, že mi termín už jednou kvůli velikosti o osm dní posunuli - jinak by ten odhad 4456g byl z 36+2 podle starého TP!!! Vnitřně jsem se s císařem začala smiřovat, zrušila nákup aniballu, jen homeopatika, lněné semínko a maliník jsem klidně užívala - když už jsem to měla nakoupené, tak co. Jenže v momentě, kdy jsem se vnitřně smířila s císařem, jsem narazila na jiného doktora, který mi s klidem řekl, že když jsem už jedno velké dítě porodila, nevidí důvod, abych musela na císaře a že budu rodit normálně. To byl čtvrtek 13.11., já byla 37+6 a bylo rozhodnuto, že v úterý půjdu na zátěžový monitor a ve středu na indukci. Byl to pro mě zase šok, který jsem musela zpracovat a navíc jsem se bála, že v úterý, nebo ve středu narazím na jiného doktora, s jiným názorem a věc se bude opět měnit, což mi činilo značný problém.
.
Nicméně víkend utekl a v úterý na zátěžovém monitoru ticho po pěšině, kontrakce mi to nevyvolalo. Smutně jsem šla s papírem do poradny s tím, že mě asi pošlou na císaře. V poradně jsem narazila opět na jinou doktorku, která na monitor jen zběžně koukla a vůbec ho nekomentovala. Udělala vnitřní vyšetření a prý že jsem otevřená volně na dva prsty a jestli prý na mě může být ošklivá (asi hamilton) - s vidinou toho, že porod druhý den stejně budou vyvolávat jsem souhlasila. Ona se ale ještě zarazila a říkala, že vlastně nechápe, proč se čeká do zítřka. Odhad starý 8 dní na téměř 4,5kg je už tak dost šílený, byla jsem v 38+4 - takže oficiálně bylo mimčo donošené a tak se mě zeptala, zda nechci jít na indukci hned. Myslela jsem, že jí dám snad pusu. Odpustit si ten nejhorší poslední den, kdy bych doma jen trpěla a čekala na druhý den na vyvolání? No proč ne?:slight_smile: Zavolala tedy na sál a odeslala mě tam. Vyšla jsem ven, kde čekal manžel, který si myslel, že jedem domu a já mu suše oznámila, že jdeme rodit. Vyvalil oči a začal být opravdu značně nervózní:slight_smile:
.
Zazvonili jsme tedy na sál a přišla mi otevřít kamarádka PA co rodila Jiříka. No, kdyby jsme to plánovali, tak by jsme to asi nenaplánovali líp. Následovalo převlečení, vyplnění papírů, vyšetření a opětovné rozebírání, zda je to opravdu na normální porod. To mě mučilo nejvíc. Ať už by to dopadlo tak, nebo tak, mučila mě ta nejistota. Nakonec ale bylo rozhodnuto, že první porod dopadl pro mě tak špatně jen z důvodu krátkého pupečníku, že o váhu nešlo a tak tedy není důvod přistupovat k císařskému řezu a byla mi zavedena půlka tabletky - to bylo 11 hodin. Pak půlhodinka ležení, kterou jsem využila na informování nic netušící rodiny a pochopitelně prosincovek na MK. Pak půlhodinka monitor a pak jsem šla za manželem na chodbu. Nic mi stále nebylo. V půl jedné jsem začala cítit slabé kontrakce, do třičtvrtě jsem ještě byla s manželem na chodbě, ale pak jsem se šla raději ukázat PA. Ta mě potěšila, neb se to opravdu začalo rozjíždět a já byla otevřená na 3-4cm a šla jsem na přípravu. Klystýr mi vůbec nevadil, jen mi vůbec nedělalo dobře sezení na WC:( - takže jsem se vyprazdňovala na několikrát a mezitím jsem se musela vždycky postavit. Když jsem stála, tak to ještě šlo. Pak sprcha a na sál. Tam jsem dorazila cca ve 13,15.
.
Původně jsem chtěla porod opravdu co nejvíce přirozený, ale se stupňujícími se bolestmi jsem ztratila odvahu a souhlasila s epidurálem. Přeci jen, na vyvolávaném porodu stejně nic přirozeného není. Přišla anestezioložka a píchla epi. Ptala jsem se, kdy že mi tak asi zabere a ona mi řekla, že za pár kontrakcí. Já se na to tak těšila.... jenže jedna pryč, druhá pryč, třetí pryč.... desátá pryč a mně pomalinku začalo docházet, že tohle asi nevyšlo. Bolesti byly čím dál horší a rychlejší. Ve 13,30 dorazil na sál manžel a já začala opravdu hekat. Nechápala jsem - u Jiříka mi epidurál pomohl, tak jak to, že teď vůbec? Kamarádce PA se mě zželelo a dala mi ještě něco do žíly - jenže účinek úplně stejný. Jen zesílení a zrychlení kontrakcí. Začala jsem odmítat další "tišící" prostředky s tím, že zhoršovat to už víc fakt nepotřebuji. Trpěla jsem. Od té půl druhé jsem fakt trpěla. Pak mi PA píchla vodu a říkala mi, že jí je tam jen hodně málo. Tomu se mi chtělo smát a říkala jsem jí, že to není možné, že vodu mám zmnoženou, že tam být musí. Ale další prostě nebyla.
.
Od těch půl druhé do tří hodin mám v mlze jako jednu velkou kontrakci. Byl to horor... chvílemi jsem brečela, chvílemi prosila o císaře, ale zpětně to hodnotím pozitivně - sice to byl masakr, ale trval jen hodinu a půl:slight_smile:, protože ve tři jsem byla úplně otevřená. Okamžitě jsem začala mít potřebu roztáhnout nohy tlačit. To, jak jsem celý porod nadávala, že mi nezabraly žádné tišící prostředky, jsem v závěru ocenila, protože jsem vše krásně cítila - co a kdy dělat. Cítila jsem rychlost, s jakou byla hlavička v porodních cestách a následně venku. Samotné tlačení bylo fakt úžasné. To, co jsem měla u prvního porodu tak šílené, jsem si u druhého užila. Pak mi jen přistál na pupku náš Šimon. To jsem s Jiříkem taky nezažila, protože toho fialového okamžitě po klěšťovém porodu odnesli pryč. Šíma mi ale krásně ležel na břiše. Za to mi to stálo. Jen v mlze jsem vnímala poznámky ostatních ohledně té velikosti.
.
Všichni si mysleli, že se odhady mýlí, že Šíma tak veliký nebude. Vždyť jsem ani neměla cukrovku. Jojo - odhady se mýlily, ale na druhou stranu, než si všichni mysleli. Když ho odnesli na vážení, jen jsem z dálky slyšela - "No ty vole, on má fakt pět kilo!". Doktorka co mě rodila byla mírně v šoku a trochu vyčinila té mé PA, že ani nevěděla, co to vlastně rodí:slight_smile: (naneštěstí totiž doktor, co mě měl rodit, který rozhodl, že můžu rodit normálně totiž musel na sál k císaři). Já měla jen malý nástřih kvůli ramínkům. Hlavička prý prošla, ale ramínka by se buď vykloubila, nebo by se zlomila klíční kost a proto jsem byla trochu nastřižená. Placenta odešla po chvilce krásně sama a pak následovalo šití, které jsem hodně blbě nesla, protože už jsem té bolesti měla fakt plné zuby. V tom mi má PA donesla entonox - ten mi sice nabízela už při porodu, ale já se ho už po tom všem, co mi nepomohlo - spíš uškodilo fakt bála. Ten mi ale jako jediný úžasně pomohl a šití pak byla pohoda. Manžel říkal, že si to mám užít, když teď nemůžu pít. Pak mi zase přinesli Šímu a já byla tak šťastná, že je vše za námi. Šíma se tedy narodil 18. 11. v 15,07 s 5020g a 56cm (na fotce skočilo 5015g, ale v papírech máme 5020g).
Oba porody jsou naprosto nesrovnatelné.
.
Jiřík se narodil po 2 hodinách těch nejhorších bolestí. Porod byl klešťový s velkým poraněním. Žádný bonding, žádné přestřižení pupečníku tatínkem, jak se šlo na kleště, tak ho ze sálu vyhodili. Šití bylo šílené, krevní ztráta obrovská, poprvé jsem se postavila po 26-ti hodinách po porodu po dvou krevních transfuzích (když nepočítám dva pokusy, které skončili tím, že jsem omdlela). Následky obrovské, léčení téměř na rok. Vztah s Jiříkem jsem si budovala několik dní.
.
Šimon se narodil po 1,5 hodině těch nejhorších bolestí. Porod byl jen s malým nástřihem. Měla jsem bonding, manžela u sebe - ten mohl přestřihnout
pupečník. Šití s entonoxem šlo zvládnout, poprvé jsem se postavila po dvou hodinách po porodu a šla jsem se normálně vysprchovat. Po týdnu jsem už ani nevěděla, že jsem kdy rodila. Šímu jsem milovala od první sekundy, co mi ho dali. Byla jsem na něj připravená, zbyla mi nějaká energie, kterou jsem mu mohla věnovat.
.
Jo a ještě rozluštění záhady "zmizelé" plodové vody.... když Šíma vylezl, vyvalila se spousta vody - doktorka jen tak tak stačila uskočit. Šíma totiž udělal hlavičkou přehradu a všechnu vodu si tam do poslední chvíle užíval.
.
Ani můj druhý porod nebyl moc přirozený, ale já si ho vlastně docela užila. Hlavně druhou dobu porodní a jsem strašně moc ráda, jsem se rozhodla rodit normálně. Díky šílenému prvnímu porodu jsem měla naprosto regulérní nárok říct, že chci císaře a určitě by mi vyhověli. Jsem ráda, že jsem to neudělala. Jen fakt netuším, jestli riskovat třetí mimčo - to by snad v závěru mělo 6kg ne?
.

.

Můj první článek se jmenoval "Můj porod, aneb proč rodit v porodnici" - dnes vím, že je porod v porodnici z různých hledisek taky dost riskantní - u nekomplikovaného porodu asi riskantnější, než doma. Snad se v tomhle naše porodnictví rychle trochu změní, protože i u zdánlivě nekomplikovaného porodu můžou komplikace nastat a je fajn mít v tu dobu po ruce operační sál.
.
Pokud Vám, nastávajícím maminkám, můžu něco poradit, tak se informujte o porodech. Ale z dobrých zdrojů. Nenechte se děsit strastiplnými porody některých maminek zde. Mně osobně hodně pomohl dokument "Orgasmický porod". Jsme ženy a jsme kompetentní porodit si své děti. Příroda to má dobře vymyšlené. Nebojme se toho. Není to o bolesti, ale o nás a miminku. U porodu by jsme měli hrát hlavní roli my, nikoli lékaři!!! A to ať už se rozhodneme rodit jakkoli.
Čti celý článek
anetadr
12. črc 2014 vybrali jsme

Zdravím všechny:slight_smile:, mám již odvozené jedno dítě a teď sháním kočárek pro druhé. Rozhodla jsem se sepsat pár postřehů, které jsem za dobu používání pochytila - na co si dát pozor. Budu moc ráda, pokud to některé z vás pomůže při výběru a zároveň budu ráda, když mě kdokoli doplníte - ať je článek co nejvíce přínosný:slight_smile:

Jako první kritérium vždy platí váše situace - kde bydlíte, kam s kočárkem budete jezdit, co považujete za důležité apod. Nikdy nejde vybrat jeden kočárek, že je nejlepší pro všechny! Ani se o to nesnažím - jen není špatné vědět, na co se při výběru vůbec soustředit - hlavně pokud vybíráte kočárek poprvé. Za případné chyby se omlouvám - kldně mě upozorněte a já je opravím:slight_smile: (nejsem dobrý češtin)

PODVOZEK

počet kol (U tříkolového je vždy třeba kočárek v obchodě vyzkoušet, zda je stabilní, myslete i na to, že s ním třeba budete nastupovat do tramvaje apod., kde nejprve budete muset dát jen přední kolo, pak zvednout zadek kočárku a do toho držet rovnováhu na jednom kolečku.)

otočná/neotočná přední kola (Otočná do města velká pomoc, koukejte na způsob aretace - pokud je tam jen páčka na zamáčknutí, dítě ji může snadno samo stlačit nožičkou. Do velkého terénu zase lepší ty úplně neotočná, neb i při blokaci otáčení se nepevná kolečka trochu hýbají. Každopádně pokud budete jezdit do terénu jen občas, tak to stačí.)

vzorek kol (Velký členitý vzorek je vcelku na nic - nepoznala jsem jedinou výhodu, naopak při zajetí do psího exkrementu vám garantuji, že čím méně členitý vzorek, tím budete raději:slight_smile:)
.
nafukovací/plná kola (Nafukovací více tlumí otřesy kočárku při jízdě, ovšem občas duše praskne a pak (obvykle v nejméně vhodnou dobu) sháníte náhradní duší. Doporučuji mít ji v zásobě ještě před karambolem!)
.
váha podvozku (Čím lehčí, tím líp se ponese, ale pozor na to, aby zase byl stabilní!!)
.
ruční brzda (Využije se při jízdě z kopce, osobně s ní zkušenost nemám, ale je fakt, že z kopce mě kočárek vždycky dost táhl a tak to může být příjemné.)
.
.
KORBA
.
velikost (Myslete na případné genetické odlišnosti v rodině - pokud se u vás rodí větší děti, shánějte větší korbu. Další věc na zvážení je roční období porodu. Pokud porodíte před zimou, budete mít miminko v zimě ve fusaku ještě malé a na jaře a v létě nebude problém. Pokud ale rodíte před létem, myslete na větší korbu, aby jste v ní mohli vozit dítě ještě v zimě ve fusaku!)
.
možnost zvednutí zádové opěrky (Zvláště u větších korbiček, kde bude dítě třeba do 9 měsíců, už třeba bude sedět, tak oceníte možnost mu záda podložit.)
.
pratelnost textilií (Vyzkoušejte si jak snadno a co vše lze z korbičky odstrojit. To co sundat nepůjde se vám zákonitě ušpiní jako první.)
.
možnost složit korbu (Některé kočárky mají možnost odjistit pojistky a složit korbičku do placky - výhoda při cestování a skladování.)
.
sluneční clona (Myslete i na to, jak snadno/obtížně půjde nainstalovat nějaká sluneční clona - ať už obyčejná plenka, nebo cokoli dokoupeného.)
.
očka na kšíry (Pokud je dítě v korbičce a už se třeba houpe na kolínkách apod., je lepší, když máte možnost ho v korbičce pojistit, aby nevypadlo.)
.
.
SPORTOVNÍ VERZE
.
možnost dát sedačku pro i proti směru jízdy (Výhoda hlavně pro maminky větších dítek, které jsou do sportovní verze brzy. Dejte si taky pozor jak snadné je
otočení - přemýšlejte, jak často a zda to budete dělat.)
.
velikost (Opět zde platí - pokud jste vy, rodiče vysocí, pravděpodobně budete mít i větší dítě a je třeba na to myslet i u sportovní verze.)
.
šířka (Zde jde o pohodlí potomka.)
.
pásy (Obvykle už jsou všude 5-ti bodové, ale zkontrolujte pevnost zapnutí, někdy je rozepnutí popruhů tak snadné, že se to dítě brzy naučí a pásy jsou vám pak na nic.)
.
područka (Obvykle se musí odepínat, když dítě leze do či z kočárku, myslete tedy na to, že to budete odepínat x krát za procházku - mělo by to jít snadno, ale ne tak snadno, aby to zvládlo dítě samo - alespoň ty menší.)
.
pratelnost textilií (Platí stejné jako u korby, ale vzhledem k tomu, že sportovní verze bude asi v provozu déle a navíc tam už bude dítě často jíst, doporučuji si na to dát ještě větší pozor.)
.
barva (Světlá bude hned špinavá - zvláště po návštěvě hřiště a po jídle.)
.
polohovatelnost zádové opěrky (Zde pozor, jsou důležité dvě věci - jednak možnost dát opěrku i podnožku do vodorovné polohy - nebo alespoň téměř, kvůli spánku a jednak způsob, jakým se to dělá - věřte, že někteří výrobci snad neuvažují racionálně a to, co jsou schopni namontovat na opěrku za mechanismus budete proklínat celou dobu používání:()
.
stříška (Myslete na to, že sluníčko může jít odkudkoli - čím větší variabilita, tím lepší, ale pozor, aby to nebylo na úkor snadného používání. Pozor na nezakryté
slídové části - je to hodně nešikovné, na dítě může otvory svítit slunce a vy budete na stříšce pořád muset nosit plenku, nebo dokupovat něco, co stříšku zakryje. Navíc slídy často praskají.)
.
.
CELÝ KOČÁREK
.
snadnost zacvaknutí/vycvaknutí korby/sedačky sportovní verze do podvozku (Myslete na to, že to hlavně v případě korby budete dělat často i s miminkem - a pokud se musíte trefit do 4 různých otvorů najednou, tak je to hodně nepohodlné.)
.
snadnost složení (Vždy vyzkoušejte!!! Budete to dělat často a pokud to půjde hůř, brzy vám to začne vadit.)
.
velikost složeného kočárku (Vyzkoušejte přímo do svého auta - většina obchodů vám to umožní.)
.
možnost sundat kolečka (Až pojedete na dovolenou a budete potřebovat dát do kufru spoustu věcí jistě oceníte, že se dají z kočárku odstrojit i kolečka a tím se stane ještě skladnější.)
.
váha (Nad 15kg bych osobně nešla, jinak zde opět platí - záleží na vás, kde bydlíte a jak často budete kočárek tahat do schodů, dopravních prostředků apod.)
.
úložné prostory (Velikost koše je důležitá hlavně pro maminky, co chodí nakupovat s kočárky a chtějí v nich odtáhnout co nejvíc. Koukejte taky na to, jak bytelně je košík přidělaný, kolik toho uveze. Dále bývají na kočárcích dodatečné kapsy - myslete na to, že budete potřebovat mít někde pláštěnku, moskytiéru, náhradní duší apod.)
.
příslušenství (Při koukání po ceně zvažujte, co vše je pro vás důležité u kočárku mít. Některé celkové ceny kočárků v sobě zahrnují i další příslušenství jako přebalovací tašku, pláštěnku, moskytiéru, držák na pití, sluneční clonu apod. U některých si vše musíte dokupovat a kočárek se vám tak v závěru hodně prodraží - pochopitelně záleží na tom, co vše ke kočárku budete chtít.)
Čti celý článek
anetadr
25. črc 2011

Tak jsem se rozhodla také popsat svůj první porod – ráda si čtu příběhy ostatních, tak tady je ten můj.

Ve středu 2. března měl můj manžel promoci. Já jsem byla ve 39. týdnu a na kontrolách v porodnici mi pořád jen (k mé nevoli – už jsem to tak chtěla mít za sebou) říkali, jak se porod ještě rozhodně neblíží, že Jiřík ještě ani nesestupuje, tak jsem se vůbec nebála promoci absolvovat. Byl to dlouhý a náročný den – promoce, pak společný oběd a pak jsme byli do večera u manželových rodičů. Večer, když jsem si chtěla sundat ponožky, koukám, že mám místo noh cosi, co manžel později nazýval jako „Šrečí“ nohy – nikdy jsem nic takového neviděla. Byl už večer a tak jsem si říkala, že je to asi dost podmíněné tím náročným dnem a šli jsme spát. Druhý den byly ale nohy snad ještě horší – byly tak oteklé, že mě bolela kůže, jak se natahovala, tak jsem si pro jistotu změřila tlak – měla jsem 150/100 a papírkem se mi i potvrdila bílkovina v moči. Nedalo se tedy nic dělat, dobalila jsem tašku do porodnice a po velkém naléhání kamarádky na co nejrychlejší přesun do porodnice jsem tak učinila.

V porodnici si mě už nechali, nejprve mi vysoký tlak nenaměřili, tak řekli, že tam budu jen na pozorování do druhého dne, ale pak se vysoký tlak ukázal i tam a tak už jsem se domů nepodívala. Do porodnice jsem tedy byla přijatá ve čtvrtek, v pátek se toho moc nedělo – jen mi udělali utz – na kterém měl Jiřík už 4,5kg! No a pak přišel víkend – o kterém se toho na oddělení rizikového těhotenství moc neděje – jen mě občas někdo zkontroloval, ale na každou otázku mi bylo odpovězeno – Pan doktor vám to v pondělí vysvětlí. Čekala jsem tedy napjatě na pondělí – to mi pak pan doktor Koucký (do kterého jsem se (i přes to že jsem vdaná) „zamilovala“:slight_smile:) řekl, že tlak leze nahoru, takže během jednoho dvou dnů půjde Jiřík určitě ven. Byla jsem tak ráda – těšila mě představa, že už to budeme mít za sebou. V pondělí mi ještě udělali zátěžový monitor, který prý nedopadl úplně nejlíp, tak bylo jasné, že úterý 8.3. bude náš den:slight_smile:.

Kvůli Jiříkově velké váze nám byl doporučen císařský řez, ale prý bychom mohli porodit i normálně, protože mám širokou pánev. Já jsem tedy řekla, že bychom to mohli zkusit normálně – a tak jsem v úterý v 9h ráno dostala gel k hrdlu, který to měl odstartovat:slight_smile:. Bylo mi řečeno, že to asi nezabere, že pak dostanu další a pak kapačky s oxitocinem apod., tak jsem se připravila na dlouhý den – a to zcela bez jídla a pití, protože pořád hrozil císařský řez. Manželovi jsem řekla, ať přijede v jednu, že to začínají návštěvní hodiny, že do té doby se stejně nic dít nebude a šla jsem si ještě lehnout a kupodivu jsem ještě usnula. V jedenáct za mnou přišla sestra, že mám jít na prohlídku – tak jsem šla – a už jsem byla otevřená na 5cm – do té doby jsem měla jen slaboučké bolesti podbřišku – jako při MS – kterým jsem nevěnovala pozornost. Takže se prý mám rychle sbalit a na sál – v tu chvíli to ale začalo – já myslela, že už se ani nesbalím, strašně mě začala každá kontrakce bolet, pokaždé jsem se svalila k zemi a snažila se to nějak rozdýchat, ale v podstatě nic moc nepomáhalo. V rychlosti jsem ještě volala manželovi a řvala do telefonu, ať maká, jinak to nestihne. Kolem dvanácté jsem se tedy dostala na přípravu, kde jsem dostala klystýr (který do mě lili v kontrakci – což bylo strašně příjemné:(). V té době jsem myslela, že s každou další kontrakcí umřu – objímala jsem tam známou porodní asistentku se slovy, že už jsem si to rozmyslela, že už rodit nechci (ku podivu mi porod nikdo nezastavil:slight_smile:). Tak mi řekla, ještě dvě kontrakce a půjdeme na sál – to jsem myslela, že si dělá srandu, že za dvě kontrakce už budu mrtvá – no, kdo by to byl řekl, přežila jsem, tak jsem se osprchovala, vzala košili a šla na sál.

Na sále jsem se zuřivě začala dožadovat epidurálu, který mi k mému zděšení nechtěli dát, protože už jsem byla na konci první doby porodní a prý by se mi porod mohl zastavit. Začala jsem tak žalostně škemrat (já se pak tak styděla), že se uvolili, že mi trochu dají. Měla jsem si lehnout – jenže to vůbec nešlo – i mezi kontrakcemi mi bylo tak zle, že jsem si lehnout nebyla schopná – tak mi ho píchali v sedě. Naštěstí se to povedlo a mé bolesti z části ustoupili – rozhodně však ne úplně, jak jsem si bláhově myslela. Po epi mi protrhli plodovou vodu a pustili na sál manžela, kterého jsem už v tu dobu stejně vůbec nevnímala – ten mi pak říkal, že se mě trochu lekl, že jsem byla úplně mimo.

Zhruba po 10min jsme tedy šli na věc. Ze samotného porodu si toho zase tolik nepamatuji – byla jsem vážně jak ve snu – mezi kontrakcemi jsem začala usínat, nebo padat do bezvědomí – ani nevím. Jen si pamatuji, jak se mnou občas zatřásli, že mám začít tlačit, tak jsem se ze všech sil snažila a pak zase nic nevím. Pamatuji si, jak mi jedna porodní asistentka ležela na břiše a pomáhala tlačit. Najednou manžel ze sálu odešel – vůbec jsem netušila proč, ale asi za 20s jsem pochopila – vrazili do mě kleště. Na tu bolest nikdy nezapomenu. Nikdy jsem nic takového nezažila – jako by mě zaživa roztrhli – úplně jsem cítila, jak jsem se po celé délce pochvy roztrhla – jak kdyby mi prostě někdo řezal za živa nohu. Zařvala jsem jako snad nikdy – to mi pak říkal manžel, že jen slyšel ten výjek. Pak už bylo jen jedno zatlačení a Jiřík byl venku – to bylo ve 13,52. Vážil 4700g.

Bohužel, tím to nekončilo, začalo šití – prý jsem moc krvácela, tak museli začít šít v podstatě zaživa, protože epi už vyprchal a oni nemohli čekat. Ale zase na druhou stranu – oproti porodu už to docela šloJ. Po chvilce mi pak manžel donesl Jiříka a já se s ním seznámila - bylo to krásné, ale upřímně – nezažívala jsem to, co tu popisuje většina maminek – v tu vypjatou chvíli, mi bylo mimčo skoro ukradené, kdyby si ho chtěl někdo nechat, ráda bych s tím souhlasila. Jednak jsem byla úplně vyčerpaná, jednak ta krevní ztráta… bylo mi i jedno, když ho pak odnesli. Chtěla jsem jen být s manželem a odpočívat. Po cca 2 hod mi řekla porodní asistentka, že se půjdeme vysprchovat – tak jsem vstala, udělala 3 kroky a švihla jsem sebou. Tak mě jen otřeli a na křesle odvezli na pokoj. Večer jsem se snažila jít vysprchovat ještě jednou a opět jsem sebou švihla – měla jsem ztrátu asi litr krve, tak jsem musela zůstat ležet – druhý den jsem pak dostala transfúzi a pak se to všechno srovnalo a bylo mi už dobře.

Druhý den mi Pan doktor Koucký (který mě i rodil) vysvětlil, co se stalo. Jiřík měl tak krátký pupečník, že se na něm vracel zpět jak na gumě. S kontrakcí šel ven, mezi kontrakcemi opět dovnitř. Jenže jak se pupečník začal natahovat, začal se Jiřík dusit, protože se mu nedostával kyslík – tak tedy manžela ze sálu vyhodili a museli Jiříka rychle vytáhnout kleštěmi, protože už byl hlavou v porodních cestách a tak císař už nepřicházel v úvahu.

Svůj článek jsem také chtěla napsat i jako konfrontační pohled pro maminky, které chtějí rodit doma. Vůbec je neodsuzuji – je to jen jejich rozhodnutí, ale krátký pupečník se zjistit nedá, kdybych rodila doma já, tak by Jiřík určitě umřel a kdo ví, jak bych dopadla já. Další věc je monitor při porodu – prý ho některé maminky nechtějí – opět – kdybych ho neměla já, tak by se asi pozdě přišlo na to, že se Jiřík dusí a mohlo to dopadnout jinak. Já jsem po této zkušenosti vděčná za zdravé miminko a podruhé budu určitě rodit opět u Apolináře – i když někdo říká, že se tam nedá rodit přirozeně – že všem cpou epi a monitory apod. Pro mě je nejdůležitější zdraví miminka, nikoli moje pohodlí, nebo co všechno se s výběrem porodnice řeší. Mám zdravé miminko a nemuselo to tak být – což mi hodně mění pohled na „přírodní“ porody.

Ještě chci dodat, že své dítě neskutečně miluji a po opadnutí první únavy z porodu jsem se do něj zamilovala a začala prožívat i to, co tu popisují ostatní maminky:slight_smile:

Čti celý článek