Můj první porod byl horor. Nešlo ani tak o velikost (která byla taky úctyhodná - 4700g a 53cm), ale o patologicky krátký pupečník (dopředu nezjistitelná vážná porodní komplikace). Porod díky tomu končil kleštěmi a já roztrhaná na obou stranách pochvy až k čípku. Jizvu venku jsem měla až na levou půlku. Do normálního stavu jsem se dostávala téměř rok - ale o tom všem už jsem psala, i když dnes bych článek nejraději přepsala, nechávám ho ve starém znění, protože tak jsem to dřív cítila. Šla jsem k porodu jako naprosto podřízená bytost s tím, že ONI ze mě to miminko nějak dostanou. Dopředu jsem se snažila si moc informací nezjišťovat, aby mě to zbytečně nestresovalo a možná i podle toho porod dopadl.
.
Když jsme se rozhodli, že Jiříkovi pořídíme sourozence, o porod jsem se začala zajímat daleko víc a dnes to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí. Na pozitivní test jsme čekali dlouhý rok a čtvrt a když přišel, vůbec jsem to nečekala a chvíli vše "rozdýchávala"🙂. Čas ale běžel a mimo pár návštěv pohotovosti kvůli krvácení nebo špinění uteklo celé těhotenství jak voda. K druhému porodu jsem měla postoj úplně jiný. Už jako relativně dobře informovaná rodička jsem k němu chtěla jít jako kompetentní osoba, která porod povede, protože jsem žena a je to moje poslání. Chtěla jsem si ho užít.
.
Jenže jak se porod blížil, začalo se ukazovat, že Šíma brášku ve velikosti zřejmě trumfne a to ne o malý kousek. Jasně, tříkilové miminko jsem nečekala (přeci jen manžel měl 5050g, já 4320g a Jiřík 4700g), ale Šíma si prostě rostl nějak moc. Na odhadu ve 35+3 už měl 3730g a ve 37+3 už 4456g. Začal tak můj boj se sebou sama ohledně vedení porodu. Tak moc jsem se těšila, že si ho užiji a teď mě řada lékařů děsila a posílala na císaře. Vždyť kolik by asi tak Šíma v termínu mohl mít? A to podotýkám, že mi termín už jednou kvůli velikosti o osm dní posunuli - jinak by ten odhad 4456g byl z 36+2 podle starého TP!!! Vnitřně jsem se s císařem začala smiřovat, zrušila nákup aniballu, jen homeopatika, lněné semínko a maliník jsem klidně užívala - když už jsem to měla nakoupené, tak co. Jenže v momentě, kdy jsem se vnitřně smířila s císařem, jsem narazila na jiného doktora, který mi s klidem řekl, že když jsem už jedno velké dítě porodila, nevidí důvod, abych musela na císaře a že budu rodit normálně. To byl čtvrtek 13.11., já byla 37+6 a bylo rozhodnuto, že v úterý půjdu na zátěžový monitor a ve středu na indukci. Byl to pro mě zase šok, který jsem musela zpracovat a navíc jsem se bála, že v úterý, nebo ve středu narazím na jiného doktora, s jiným názorem a věc se bude opět měnit, což mi činilo značný problém.
.
Nicméně víkend utekl a v úterý na zátěžovém monitoru ticho po pěšině, kontrakce mi to nevyvolalo. Smutně jsem šla s papírem do poradny s tím, že mě asi pošlou na císaře. V poradně jsem narazila opět na jinou doktorku, která na monitor jen zběžně koukla a vůbec ho nekomentovala. Udělala vnitřní vyšetření a prý že jsem otevřená volně na dva prsty a jestli prý na mě může být ošklivá (asi hamilton) - s vidinou toho, že porod druhý den stejně budou vyvolávat jsem souhlasila. Ona se ale ještě zarazila a říkala, že vlastně nechápe, proč se čeká do zítřka. Odhad starý 8 dní na téměř 4,5kg je už tak dost šílený, byla jsem v 38+4 - takže oficiálně bylo mimčo donošené a tak se mě zeptala, zda nechci jít na indukci hned. Myslela jsem, že jí dám snad pusu. Odpustit si ten nejhorší poslední den, kdy bych doma jen trpěla a čekala na druhý den na vyvolání? No proč ne?🙂 Zavolala tedy na sál a odeslala mě tam. Vyšla jsem ven, kde čekal manžel, který si myslel, že jedem domu a já mu suše oznámila, že jdeme rodit. Vyvalil oči a začal být opravdu značně nervózní🙂
.
Zazvonili jsme tedy na sál a přišla mi otevřít kamarádka PA co rodila Jiříka. No, kdyby jsme to plánovali, tak by jsme to asi nenaplánovali líp. Následovalo převlečení, vyplnění papírů, vyšetření a opětovné rozebírání, zda je to opravdu na normální porod. To mě mučilo nejvíc. Ať už by to dopadlo tak, nebo tak, mučila mě ta nejistota. Nakonec ale bylo rozhodnuto, že první porod dopadl pro mě tak špatně jen z důvodu krátkého pupečníku, že o váhu nešlo a tak tedy není důvod přistupovat k císařskému řezu a byla mi zavedena půlka tabletky - to bylo 11 hodin. Pak půlhodinka ležení, kterou jsem využila na informování nic netušící rodiny a pochopitelně prosincovek na MK. Pak půlhodinka monitor a pak jsem šla za manželem na chodbu. Nic mi stále nebylo. V půl jedné jsem začala cítit slabé kontrakce, do třičtvrtě jsem ještě byla s manželem na chodbě, ale pak jsem se šla raději ukázat PA. Ta mě potěšila, neb se to opravdu začalo rozjíždět a já byla otevřená na 3-4cm a šla jsem na přípravu. Klystýr mi vůbec nevadil, jen mi vůbec nedělalo dobře sezení na WC:( - takže jsem se vyprazdňovala na několikrát a mezitím jsem se musela vždycky postavit. Když jsem stála, tak to ještě šlo. Pak sprcha a na sál. Tam jsem dorazila cca ve 13,15.
.
Původně jsem chtěla porod opravdu co nejvíce přirozený, ale se stupňujícími se bolestmi jsem ztratila odvahu a souhlasila s epidurálem. Přeci jen, na vyvolávaném porodu stejně nic přirozeného není. Přišla anestezioložka a píchla epi. Ptala jsem se, kdy že mi tak asi zabere a ona mi řekla, že za pár kontrakcí. Já se na to tak těšila.... jenže jedna pryč, druhá pryč, třetí pryč.... desátá pryč a mně pomalinku začalo docházet, že tohle asi nevyšlo. Bolesti byly čím dál horší a rychlejší. Ve 13,30 dorazil na sál manžel a já začala opravdu hekat. Nechápala jsem - u Jiříka mi epidurál pomohl, tak jak to, že teď vůbec? Kamarádce PA se mě zželelo a dala mi ještě něco do žíly - jenže účinek úplně stejný. Jen zesílení a zrychlení kontrakcí. Začala jsem odmítat další "tišící" prostředky s tím, že zhoršovat to už víc fakt nepotřebuji. Trpěla jsem. Od té půl druhé jsem fakt trpěla. Pak mi PA píchla vodu a říkala mi, že jí je tam jen hodně málo. Tomu se mi chtělo smát a říkala jsem jí, že to není možné, že vodu mám zmnoženou, že tam být musí. Ale další prostě nebyla.
.
Od těch půl druhé do tří hodin mám v mlze jako jednu velkou kontrakci. Byl to horor... chvílemi jsem brečela, chvílemi prosila o císaře, ale zpětně to hodnotím pozitivně - sice to byl masakr, ale trval jen hodinu a půl🙂, protože ve tři jsem byla úplně otevřená. Okamžitě jsem začala mít potřebu roztáhnout nohy tlačit. To, jak jsem celý porod nadávala, že mi nezabraly žádné tišící prostředky, jsem v závěru ocenila, protože jsem vše krásně cítila - co a kdy dělat. Cítila jsem rychlost, s jakou byla hlavička v porodních cestách a následně venku. Samotné tlačení bylo fakt úžasné. To, co jsem měla u prvního porodu tak šílené, jsem si u druhého užila. Pak mi jen přistál na pupku náš Šimon. To jsem s Jiříkem taky nezažila, protože toho fialového okamžitě po klěšťovém porodu odnesli pryč. Šíma mi ale krásně ležel na břiše. Za to mi to stálo. Jen v mlze jsem vnímala poznámky ostatních ohledně té velikosti.
.
Všichni si mysleli, že se odhady mýlí, že Šíma tak veliký nebude. Vždyť jsem ani neměla cukrovku. Jojo - odhady se mýlily, ale na druhou stranu, než si všichni mysleli. Když ho odnesli na vážení, jen jsem z dálky slyšela - "No ty vole, on má fakt pět kilo!". Doktorka co mě rodila byla mírně v šoku a trochu vyčinila té mé PA, že ani nevěděla, co to vlastně rodí🙂 (naneštěstí totiž doktor, co mě měl rodit, který rozhodl, že můžu rodit normálně totiž musel na sál k císaři). Já měla jen malý nástřih kvůli ramínkům. Hlavička prý prošla, ale ramínka by se buď vykloubila, nebo by se zlomila klíční kost a proto jsem byla trochu nastřižená. Placenta odešla po chvilce krásně sama a pak následovalo šití, které jsem hodně blbě nesla, protože už jsem té bolesti měla fakt plné zuby. V tom mi má PA donesla entonox - ten mi sice nabízela už při porodu, ale já se ho už po tom všem, co mi nepomohlo - spíš uškodilo fakt bála. Ten mi ale jako jediný úžasně pomohl a šití pak byla pohoda. Manžel říkal, že si to mám užít, když teď nemůžu pít. Pak mi zase přinesli Šímu a já byla tak šťastná, že je vše za námi. Šíma se tedy narodil 18. 11. v 15,07 s 5020g a 56cm (na fotce skočilo 5015g, ale v papírech máme 5020g).
Oba porody jsou naprosto nesrovnatelné.
.
Jiřík se narodil po 2 hodinách těch nejhorších bolestí. Porod byl klešťový s velkým poraněním. Žádný bonding, žádné přestřižení pupečníku tatínkem, jak se šlo na kleště, tak ho ze sálu vyhodili. Šití bylo šílené, krevní ztráta obrovská, poprvé jsem se postavila po 26-ti hodinách po porodu po dvou krevních transfuzích (když nepočítám dva pokusy, které skončili tím, že jsem omdlela). Následky obrovské, léčení téměř na rok. Vztah s Jiříkem jsem si budovala několik dní.
.
Šimon se narodil po 1,5 hodině těch nejhorších bolestí. Porod byl jen s malým nástřihem. Měla jsem bonding, manžela u sebe - ten mohl přestřihnout
pupečník. Šití s entonoxem šlo zvládnout, poprvé jsem se postavila po dvou hodinách po porodu a šla jsem se normálně vysprchovat. Po týdnu jsem už ani nevěděla, že jsem kdy rodila. Šímu jsem milovala od první sekundy, co mi ho dali. Byla jsem na něj připravená, zbyla mi nějaká energie, kterou jsem mu mohla věnovat.
.
Jo a ještě rozluštění záhady "zmizelé" plodové vody.... když Šíma vylezl, vyvalila se spousta vody - doktorka jen tak tak stačila uskočit. Šíma totiž udělal hlavičkou přehradu a všechnu vodu si tam do poslední chvíle užíval.
.
Ani můj druhý porod nebyl moc přirozený, ale já si ho vlastně docela užila. Hlavně druhou dobu porodní a jsem strašně moc ráda, jsem se rozhodla rodit normálně. Díky šílenému prvnímu porodu jsem měla naprosto regulérní nárok říct, že chci císaře a určitě by mi vyhověli. Jsem ráda, že jsem to neudělala. Jen fakt netuším, jestli riskovat třetí mimčo - to by snad v závěru mělo 6kg ne?
.
.
Můj první článek se jmenoval "Můj porod, aneb proč rodit v porodnici" - dnes vím, že je porod v porodnici z různých hledisek taky dost riskantní - u nekomplikovaného porodu asi riskantnější, než doma. Snad se v tomhle naše porodnictví rychle trochu změní, protože i u zdánlivě nekomplikovaného porodu můžou komplikace nastat a je fajn mít v tu dobu po ruce operační sál..Pokud Vám, nastávajícím maminkám, můžu něco poradit, tak se informujte o porodech. Ale z dobrých zdrojů. Nenechte se děsit strastiplnými porody některých maminek zde. Mně osobně hodně pomohl dokument "Orgasmický porod". Jsme ženy a jsme kompetentní porodit si své děti. Příroda to má dobře vymyšlené. Nebojme se toho. Není to o bolesti, ale o nás a miminku. U porodu by jsme měli hrát hlavní roli my, nikoli lékaři!!! A to ať už se rozhodneme rodit jakkoli.
Taky jsem si před prvním porodem o porodu nic moc nezjišťovala, a byla to chyba:-/