Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

    Výsledky vyhledávání pro slovo #pribeh

    Zruš hledání
    katerinamaresova
    4. črc 2017    Čtené 1982x

    Být máma není vždy ten nejhezčí pocit na světě - někdy to fakt nesnáším!

    Když jsem se rozhodovala, zda už je vhodná doba mít miminko, myslela jsem, že vím do čeho jdu. Jsem nejstarší ze všech sourozenců a vzhledem k velkému věkovému rozdílu jsem se o ně často musela sama starat už od jejich narození. Měla jsem kamarádky, které už děti mají. Přečetla jsem spoustu knížek o těhotenství a mateřství a péči o miminko. Prostě jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí. Chyba lávky! 

    Dnes budu zase trochu osobnější. Ráda bych se s vámi podělila o věci a pocity, které mě jako novopečenou mámu zaskočily a které způsobily, že mě to mateřství někdy "leze na mozek". Možná si budete "klepat na čelo" protože vám to bude připadat směšné, možná se v tom najdete a uleví se vám, že v tom nejste samy. 

    Než začnu lamentovat, nad tím, jak hrozné někdy je být mámou, ráda bych, abyste věděli, že to rozhodně není permanentní stav. Svou dceru Sophi bezmezně miluju a jsem šťastná, že nám vstoupila do života a v žádném případě nelituji, že jsem její máma, i když mám občas chvilkově opačné pocity.

    Moje potřeby jsou až na posledním místě

    Nevím, zda za to mohly hormony, ale najednou se ze mě stala máma. Moje potřeby šly do pozadí, hlavní bylo, aby byla spokojená Sophinka. Dřív jsem po probuzení šla do koupelny (záchod, sprcha, zuby), pak následovala snídaně, atd. Po jejím narození jsem měla problém myslet na sebe. Mnohdy se stalo, že jsem v 11 zjistila (až díky připomenutí manžela) že jsem stále v pyžamu, že mi kručí v břiše a že nutně potřebuji sprchu a že vlastně už pár hodin chci jít "čůrat".

    Po pár týdnech se to sice spravilo, ale pořád jsou chvíle, kdy mám pocit, že nejdřív musím obstarat dítě a pak až teprve můžu myslet na sebe (pokud mi na to zbyde síla a čas ovšem). Když se mi náhodou někdy podaří urvat si chvilku, trápí mě potom stejně výčitky svědomí. Takže i když si manžel například vezme malou s sebou na nákup, já místo, abych si v klidu dala kafe, mám pocit, že tu hodinku musím využít k něčemu velmi užitečnému (většinou je to úklid, který jinak dost pokulkává), aby se tak vykompenzovalo, že jsem se zbavila malé.

    Už nikdy nebudu myslet jen na sebe

    Jako kdybych neexistovala samostatně, pořád musím myslet za obě. Když se mě například manžel zeptá "Kam chceš jít?" nemůžu odpovědět čistě podle sebe, samozřejmě, že vyberu místo, které je v prvé řadě vhodné pro naši princeznu. To samé platí při vaření oběda, plánování dovolené, kariéry, atd.

    Prostě už nikdy nebude jen "já" jako žena, vždy jsem v prvé řadě máma. Možná vám to připadá zcela normalní, ale mě tohle před tím prostě nedošlo. Aby se ten pocit ještě umocnil, spousta lidí ve vašem okolí vás taky přestane brát jako jedince. Otázky typu: "Jak se máte? Pořád se kojíte? Už se přikrmujete? Už chodíte? apod." mě ze začátku dost zvedaly ze židle, ale člověk to časem přestane řešit.

    Ne všechna miminka prospí po narození většinu dne a noci

    Zhruba od 7. měsíce těhotenství jsem nemohla v noci spát. Mamka mi říkala, snaž se spát, co nejvíc, po porodu už se nevyspíš. Snažila jsem se ji poslechnout, ale pořád jsem naivně věřila, že to s tím spánkem nebude tak horké. Těšila jsem se, jak se konečně pohodlně vyspím, až nebudu mít to příšerně velké těhotenské břicho s mimčem, co si chce prokopat cestu ven.

    V chytrých knížkách přece psali, že v prvních týdnech po narození, miminka většinu dne a noci prospí. No některá možná ano, ale moje Sophi rozhodně ne. Je to už 21 měsíců, kdy jsem nespala víc jak dvě hodiny v kuse, myslím, že už bych ani déle spát nedokázala. Vstávání na noční kojení jsem sice eliminovala společnou postelí, ale i tak je to někdy boj. 

    Nikdy nic neplánuj - stejně to bude jinak

    Před narozením Sophinky jsem měla touhu mít vše pod úplnou kontrolou. Všechno mělo svůj řád, měla jsem plán a vize. S dítětem zjistíte, že plánování má smysl pouze okrajově, protože Murphyho zákony pro matky fungují ještě spolehlivěji než ty normální a tudíž se vám běžně stane, že váš potomek:

    •  onemocní, když se chystáte na dovolenou
    • pokaká se poté, co jste ho oblékla a už jste byla na odchodu
    • bude protivné, když se konečně vypravíte někam mezi lidi
    • nebude chtít vstávat, když potřebujete ráno brzy odejít
    • bude chtít jít na opačnou stranu, než zrovna potřebujete
    • a tak bych mohla pokračovat do nekonečna...

    Měla jsem taky dost jasné představy o tom, jaká chci být máma, jak budu svoje dítko vychovávat, apod. No, jak jste si možná už dříve přečetli v mém článku Představy o spánku před porodem a dnešní realitatyto ideály vzaly hodně rychle za své. Stejně tak jsem tvrdila, že moje dítě se rozhodně nebude dívat na televizi a minimálně do 5 let nedostane do ruky tablet. Jak jsem teď ráda, když získám díky pohádce na tabletu, půl hodinky klidu. Ať si říká, kdo chce co chce.

    Novorozenecká kolika může trvat i 8 měsíců a zuby rostou pořád

    Kdyby mi někdo před porodem řekl, že se u nás budou několik měsíců řešit pořád dokola "banality" jako je kakání a zaražené větry a že z toho budeme s manželem na nervy, asi bych se mu vysmála. Přesto bylo Sophinčino kakání u nás tématem číslo jedna téměř 8 měsíců. A nervy mi zachránil vynález jménem rektální rourka. V mezičase, kdy jsme si optimisticky mysleli, že jsme se zažívacích problémů zbavili, o sobě zase dávaly vědět zoubky

    A když nerostou zoubky, dostane vaše dítko třeba rýmu. A i když se říka, že nemocní chlapi jsou horší než malé děti, já nesouhlasím. Manžela můžete v krajním případě zavřít v ložnici a vzdálit se do "bezpečí", ale nemocné dítě potřebuje mámu ještě víc než normálně a i obyčejná rýma dokáže pořádně potrápit, zvlášť když neumí ještě smrkat.

    No a zaručeně nejhorší je ten konstantní strach. Bojím se, že si ublíží, že bude nemocná, že něco zanedbám, prostě pořád něco a myslím, že tento strach už nikdy nezmizí. 

    Musím dělat pořád strašně zodpovědná rozhodnutí

    I když jsem se zařekla, že nebudu řešit v souvislosti s mateřstvím a miminkem každou "blbost" stejně jsem musela dělat pořád nějaká rozhodnutí

    Některé mi teď s odstupem nepřipadají tak důležité, ale v návalu těhotenských hormonů a únavy se mi tak jevily. Jako třeba vybrat správný dudlík, kočárek (nebylo jednodušší když prostě byly dva druhy a hotovo?!), nosítko nebo šátek , lahvičku na pití (do té doby jsem žila v blažené nevědomosti, že existují nějaké BPA), a jiné miminkovské vybavení. Člověk se s tím samozřejmě nakonec popere, přece jen nejde o život a při nejhorším nepotřebné věci prodáte v našem koníkovském bazaru, ale i tak mě to dost potrápilo.

    Složitější pro mě bylo rozhodnout věci, které už můžou mít zdravotní důsledky.

    Nejhorší je, že v podstatě neexistuje správná odpověď ani jedno jediné správné řešení. Vždy záleží na úhlu pohledu, informacích, které máte, aktuální situaci, atd. A nikdy nebudete jednoznačně vědět, zda jste se rozhodly správně. Být mámou není jednoduché!

    Rodičovství je záhul na nervy a zkouška vztahu

    Nikdy jsem nechápala, že si někdo třeba pořídí děti ve snaze zachránit vztah a po narození Sophi to už tuplem nechápu.

    Byli jsme s manželem spolu už 4 roky, když jsme se rozhodli pro miminko, náš vztah byl (a pořád je) pevný, milujeme se, věříme se, pomáháme si. Ale nebudu lhát, narození miminka přináší pro jednotlivce velkou zátěž, pro vztah potom dvojnásobnou.

    Nedostatek spánku, nervy na pochodu, neustálá přítomnost miminka, žádný čas pro sebe natož pro partnera, vyčerpání atd. Obzvláště když je u vás na denním pořádku "uřvánkov" snadno se pak na partnera v zoufalství utrhnete, obviníte ho ze všeho špatného, z vaší únavy, z nedostatku porozumění. U nás to nebylo jinak. 

    Když k tomu přidáte fakt, že nemáte vůbec žádné hlídání (krom manžela) a velmi náročné dítě, tak je téměř nemožné opečovávat vztah tak jako dřív. To se na něm samozřejmě podepsalo.

    Během těch 21 měsíců jsem měla několikrát pocit (který naštěstí velmi rychle odezněl) že se snad rozvedeme, že tohle přece nemůžeme vydržet. Naštěstí mám vedle sebe parťáka na celý život a vypadá to, že to nejhorší už máme za sebou, ale utvrdila jsem se v tom, že dítě rozhodně nemá šanci žádný vztah zachránit, spíš naopak.

    Jsem špatná máma

    Neustále mám pocit, že jsem okolím hodnocená. Nejhorší jsou situace, kdy na veřejnosti Sophinka dostane jeden ze svých vzdorovitých záchvatů - to pak vidím ty kritické pohledy, jak čekají, co udělám a nesouhlasně kroutí hlavami, když se mi nepodaří malou okamžitě uklidnit. 

    Dnešní doba klade na maminky strašně vysoké nároky a je hrozně těžké jim dostát. Sama o sobě dost často pochybuji, porovnávám sebe a Sophi s ostatními, panikařím. I přesto, že jsem nikdy netrpěla na nízké sebevědomí, co se týče mateřství, snadno se nechám rozhodit. Otázky typu: "Ty ještě kojíš? A to spí s vámi v posteli? Malá ještě nemluví? To je pořád takhle uřvaná? Proč ji nedáš do školky? Ona má pořád plenku? ..." mně často nedají v noci spát. 

    Nemluvě o tom, že bohužel i v tom virtuálním světě, kde maminky často hledají pomoc či rady, se najdou velmi kritické osoby, které možná nechtěně, ale velmi silně dokáží odsoudit a ranit dotyčnou osobu. Buďme k sobě tolerantní a ohleduplní, po bitvě je každý generál a cizí děti se vychovávají nejlíp.

    Mluvit o tom, že někdy nechcete být mámou se příliš nesluší

    Nejhorší pro mě bylo zjištění, že se se svými pocity nemám komu svěřit. Nejdřív jsem zkoušela manžela, jenže ten jako správný muž si každou moji větu vyložil jako výtku, že mi nepomáhá (což nebyla pravda) a akorát to vyvolalo zbytečnou hádku.

    Mamka mě sice chápala, ale v podstatě mi řekla, že mateřství je náročné a že to bude horší a horší (narážka na to, že i velké děti maminky trápí, ale moc mi to na optimismu nepřidalo). 

    Nejsmutnější byla pro mě reakce většiny kamarádek. Když jsem se odvážila říct, že někdy nechci být máma a že jsem unavená a nezvládám to (a viz výše) setkala jsem se s reakcemi typu: "Kati, buď ráda, že je Sophinka zdravá, co by za to jiní dali, kdyby měli takovou krásnou holčičku. Víš kolik lidí nemůže mít děti?!".  Samozřejmě, že to vím a rozhodně se nechci rouhat, ale to přece neznamená, že nemám právo se cítit unavená a očekávat od kamarádky podporu. Vždyť stačilo říct: "Naprosto tě chápu, já bych tu svoji taky někdy nejradši hodila z balkonu, ale co naděláme no, musíme to vydržet a ony nám to holky na starý kolena jednou vrátí (nebo něco podobného)". 

    Když už jsem se odvážila svěřit se svými smíšenými pocity, většinou jsem toho záhy litovala, protože reakce okolí mě přiměla cítit se ještě hůř. Jako kdybych byla jediná máma, co to nezvládá. Naštěstí jsem znovu objevila svoji kamarádku z gymplu, která mi (byť na dálku několika tisíc kilometrů) poskytla potřebnou podporu a vzhledem k tomu, že je taky máma, se mnou i sdílela podobné radosti a strasti, které mateřství přináší. Tímto ti děkuji Luci! (někteří ji spíš budete znát jako @tvrdohlavamama).

    Bude líp!

    Nechci v žádném případě, aby tento článek vyzněl negativně. Mateřství je nádherná věc, dar, za který jsem velmi vděčná. Naše Sophia je to největší štěstí, které se nám mohlo přihodit a oba ji s manželem bláznivě milujeme nade všechno na světě. Někdy nás přivádí k šílenství, někdy na kratičký okamžik mívám černé myšlenky (ale čím je starší, tím se mi to stává méně), ale neumím si bez ní svůj život představit.

    Netrpím depresí, jen se ve mně občas pere "maminkovské já" s tím mým starým "já", které bylo o dost sobečtější. A i když se na mě možná sesype vlna kritiky z řad našich čtenářek, chtěla jsem to otevřeně napsat. Protože pokud aspoň jedna maminka, kterou trápí podobné pocity, získá díky tomu pocit, že v tom není sama a že tyto pocity jsou normální, splní to přesně svůj účel.

    Je mi jasné, že se ani nenaději a moje princezna půjde do školky a já si pak místo, abych si vychutnala klid a šla na kávu s kamarádkami budu říkat, jak je smutné, že už je tak veliká a vlastně mě už ani nepotřebuje...

    zdroj fotek: vlastní archív

    biscuittt
    17. dub 2015    Čtené 0x

    Na nočník!

    Opět velké téma a za nás zvládnuto. Přidávám několik svých postřehů.

    Dcerka se odplenkovala sama, v době, kdy jí bylo 21 měsíců. V zimě. Já jsem osobně chtěla počkat do léta, kdy bude více klidu, ale vybrala si to sama.

    Již několik měsíců u nás v obýváku stál nočník. O možnosti využít ho, věděla, ovšem na každé moje povzbuzení, zda vyzkoušet nočník, opakovala ne. Při posazení na něj vyskakovala do vteřiny. Tak jsem to nechala být. Občas jsem na nočník posadila plyšáka, aby tam jako vykonal svoji potřebu a byl dcerce vzorem, ale to bylo vše. 

    No a jednoho dne zahlásila čůrat, nechala se na něj posadit a od té doby přes den plenku nemá. Přes denní spánek také ne, jen v noci ji nechávám, i přesto, že bývá suchá. 

    Prostě si do toho dospěla sama. Sama si uvědomila, že to chce, vyšla ze své přirozené motivace a já jsem jí v tom jen podpořila. Doma "nešikulkujeme" ani ne "hodnoholčičkujeme" a já jsem jí podporovala úsměvem, bdělou pozorností. Víc nebylo třeba, její zářící oči z toho, že to dokázala, mluví za vše.

    Pokud občas měla spoustu zájmů a zapomněla, že se jí chce čůrat, tak jsem ji převlékla trpělivě bez zbytečných komentářů. Sama jsem na ní viděla, že z toho nemá radost.

    Mojí zkušeností tedy: 

    1. Odprostit se a povznést nad dotazy okolí a hodnocení, jak je na tom s plenou. Dětství není závod. Každý má svůj čas. Bez srovnávání s ostatními to jde lépe.

    2. Připravit prostředí a příležitost pro dítě si nočník vyzkoušet.

    3. Nevyvíjet fyzický (násilně posazovat), psychický nátlak (to budeš hodná holčička, když se vyčůráš) a neplýtvat zbytečně vlastní energií (zpívání u nočníku, čtení...)

    4. Ve chvíli, kdy se děcko samo rozhodne být bez pleny, tak to vzít jako samozřejmost a důkaz jeho nově nabité schopnosti a samostnatnosti. 

    buryk
    31. led 2015    Čtené 0x

    MK je přece náš

    Milé koníkovky,

    nikdy bych nevěřila, že budu psát na MK článek - nejsem ten typ. Kauza kolem paní Ivy mi ale nedá a ráda bych napsala pár řádků.

    Kauzu kolem paní Ivy jsem zachytila pozdě, až když Honza začal psát. Přidala jsem si do oblíbených a sledovala další vývoj. Když jsem si včera přečetla vaše reakce, jen jsem kroutila hlavou - další podvod a na MK?! Byla jsem lehce nad věcí, protože jsem se aktivně této kauzy neúčastnila. Když jsem se nad tím zamyslela, hodně mi to připomnělo příběh mojí spolužačky na VŠ a ráda bych se s vámi o něho podělila.

    Všichni spolužáci jsme ji znali jen okrajově, byla to šedá myška. Byla u všeho, jen se nějak neúčastnila. Najednou nás začala zahrnovat dramatickými historkami ze svého života. Rázem byla středem zájmu. Ne, že by jsme byli senzacechtivý, ale byla to přece jen spolužačka a rádi jsme ji vyslechli, vytáhli na kafe, odvezli domů a jakkoliv pomohli - aby jí bylo alespoň na chvíli lépe. Pak se začaly její historky "sukovat", až na ni jeden ze spolužáků "uhodil" a ona přiznala, že si vše vymyslela. Chtěla být alespoň chvíli středem pozornosti, být zajímavá, žádaná..... a nenašla lepší způsob. Hrozně nás zasáhla. Nakonec nám to nedalo a s kamarádkou jsme ji s chladnou hlavou vyslechly a pak snad i pochopily (v rámci možnotí). Doma u rodičů byla páté kolo u vozu, měla nádhernou sestru a velmi talentovaného bratra. Rodiče ji nikdy nepochválili, nikdy nepohladili, nikdy je nezajímal její názor. V osmnácti letech si vzala prvního kluka, který jí řekl, že ji má rád a že se mu líbí v bláznivé touze být milovaná, být pro někoho důležitá. Vzala si mamánka a navíc s tchyní i bydleli a byla ještě větší "nikdoš" než u rodičů. Na náš úkor si udělala na malou chvíli lépe.......

    Nenapsala jsem příběh mojí bývalé spolužačky proto, abych se jakkoliv paní Ivy zastala nebo jakkoliv snižovala její hanebné chování. Napsala jsem tyto řádky proto, že si myslím, že její pohnutky byly hodně podobné. Vždyť ona z vás nemámila peníze, nechtěla jakoukoliv materiální pomoc, chtěla "jen" pozornost. Myslím, si, že svým způsobem jste jí i pomohly a teď jen doufám, že jí není a dlouho nebudu dobře z toho, kolika lidem ublížila.

    Chtěla bych vás požádat, aby i po této super špatné zkušenosti na MK jste zůstaly takové jaké jste a dívaly se na tuto životní zkušenost z té lepší stránky. Přestože jste paní Ivu neznaly, dokázaly jste jí v neuvěřitelném počtu a vytrvale dokazovat podporu a držet ji nad vodou. Prosím, nerušte svoje profily na MK, neciťte se jako booo, nekopírujte lékařské zprávy......... Jste prostě úžasné, citlivé, empatické a to si nenechte vzít ....... nedovolte jí, aby vám to vzala. MK je přece náš................

    S pozdravem

    Jitka

    anetadr
    11. pro 2014    Čtené 0x

    Jak se rodí pět kilo štěstí🙂

    Můj první porod byl horor. Nešlo ani tak o velikost (která byla taky úctyhodná - 4700g a 53cm), ale o patologicky krátký pupečník (dopředu nezjistitelná vážná porodní komplikace). Porod díky tomu končil kleštěmi a já roztrhaná na obou stranách pochvy až k čípku. Jizvu venku jsem měla až na levou půlku. Do normálního stavu jsem se dostávala téměř rok - ale o tom všem už jsem psala, i když dnes bych článek nejraději přepsala, nechávám ho ve starém znění, protože tak jsem to dřív cítila. Šla jsem k porodu jako naprosto podřízená bytost s tím, že ONI ze mě to miminko nějak dostanou. Dopředu jsem se snažila si moc informací nezjišťovat, aby mě to zbytečně nestresovalo a možná i podle toho porod dopadl.

    .

    Když jsme se rozhodli, že Jiříkovi pořídíme sourozence, o porod jsem se začala zajímat daleko víc a dnes to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí. Na pozitivní test jsme čekali dlouhý rok a čtvrt a když přišel, vůbec jsem to nečekala a chvíli vše "rozdýchávala"🙂. Čas ale běžel a mimo pár návštěv pohotovosti kvůli krvácení nebo špinění uteklo celé těhotenství jak voda. K druhému porodu jsem měla postoj úplně jiný. Už jako relativně dobře informovaná rodička jsem k němu chtěla jít jako kompetentní osoba, která porod povede, protože jsem žena a je to moje poslání. Chtěla jsem si ho užít.

    .

    Jenže jak se porod blížil, začalo se ukazovat, že Šíma brášku ve velikosti zřejmě trumfne a to ne o malý kousek. Jasně, tříkilové miminko jsem nečekala (přeci jen manžel měl 5050g, já 4320g a Jiřík 4700g), ale Šíma si prostě rostl nějak moc. Na odhadu ve 35+3 už měl 3730g a ve 37+3 už 4456g. Začal tak můj boj se sebou sama ohledně vedení porodu. Tak moc jsem se těšila, že si ho užiji a teď mě řada lékařů děsila a posílala na císaře. Vždyť kolik by asi tak Šíma v termínu mohl mít? A to podotýkám, že mi termín už jednou kvůli velikosti o osm dní posunuli - jinak by ten odhad 4456g byl z 36+2 podle starého TP!!! Vnitřně jsem se s císařem začala smiřovat, zrušila nákup aniballu, jen homeopatika, lněné semínko a maliník jsem klidně užívala - když už jsem to měla nakoupené, tak co. Jenže v momentě, kdy jsem se vnitřně smířila s císařem, jsem narazila na jiného doktora, který mi s klidem řekl, že když jsem už jedno velké dítě porodila, nevidí důvod, abych musela na císaře a že budu rodit normálně. To byl čtvrtek 13.11., já byla 37+6 a bylo rozhodnuto, že v úterý půjdu na zátěžový monitor a ve středu na indukci. Byl to pro mě zase šok, který jsem musela zpracovat a navíc jsem se bála, že v úterý, nebo ve středu narazím na jiného doktora, s jiným názorem a věc se bude opět měnit, což mi činilo značný problém.

    .

    Nicméně víkend utekl a v úterý na zátěžovém monitoru ticho po pěšině, kontrakce mi to nevyvolalo. Smutně jsem šla s papírem do poradny s tím, že mě asi pošlou na císaře. V poradně jsem narazila opět na jinou doktorku, která na monitor jen zběžně koukla a vůbec ho nekomentovala. Udělala vnitřní vyšetření a prý že jsem otevřená volně na dva prsty a jestli prý na mě může být ošklivá (asi hamilton) - s vidinou toho, že porod druhý den stejně budou vyvolávat jsem souhlasila. Ona se ale ještě zarazila a říkala, že vlastně nechápe, proč se čeká do zítřka. Odhad starý 8 dní na téměř 4,5kg je už tak dost šílený, byla jsem v 38+4 - takže oficiálně bylo mimčo donošené a tak se mě zeptala, zda nechci jít na indukci hned. Myslela jsem, že jí dám snad pusu. Odpustit si ten nejhorší poslední den, kdy bych doma jen trpěla a čekala na druhý den na vyvolání? No proč ne?🙂 Zavolala tedy na sál a odeslala mě tam. Vyšla jsem ven, kde čekal manžel, který si myslel, že jedem domu a já mu suše oznámila, že jdeme rodit. Vyvalil oči a začal být opravdu značně nervózní🙂

    .

    Zazvonili jsme tedy na sál a přišla mi otevřít kamarádka PA co rodila Jiříka. No, kdyby jsme to plánovali, tak by jsme to asi nenaplánovali líp. Následovalo převlečení, vyplnění papírů, vyšetření a opětovné rozebírání, zda je to opravdu na normální porod. To mě mučilo nejvíc. Ať už by to dopadlo tak, nebo tak, mučila mě ta nejistota. Nakonec ale bylo rozhodnuto, že první porod dopadl pro mě tak špatně jen z důvodu krátkého pupečníku, že o váhu nešlo a tak tedy není důvod přistupovat k císařskému řezu a byla mi zavedena půlka tabletky - to bylo 11 hodin. Pak půlhodinka ležení, kterou jsem využila na informování nic netušící rodiny a pochopitelně prosincovek na MK. Pak půlhodinka monitor a pak jsem šla za manželem na chodbu. Nic mi stále nebylo. V půl jedné jsem začala cítit slabé kontrakce, do třičtvrtě jsem ještě byla s manželem na chodbě, ale pak jsem se šla raději ukázat PA. Ta mě potěšila, neb se to opravdu začalo rozjíždět a já byla otevřená na 3-4cm a šla jsem na přípravu. Klystýr mi vůbec nevadil, jen mi vůbec nedělalo dobře sezení na WC:( - takže jsem se vyprazdňovala na několikrát a mezitím jsem se musela vždycky postavit. Když jsem stála, tak to ještě šlo. Pak sprcha a na sál. Tam jsem dorazila cca ve 13,15.

    .

    Původně jsem chtěla porod opravdu co nejvíce přirozený, ale se stupňujícími se bolestmi jsem ztratila odvahu a souhlasila s epidurálem. Přeci jen, na vyvolávaném porodu stejně nic přirozeného není. Přišla anestezioložka a píchla epi. Ptala jsem se, kdy že mi tak asi zabere a ona mi řekla, že za pár kontrakcí. Já se na to tak těšila.... jenže jedna pryč, druhá pryč, třetí pryč.... desátá pryč a mně pomalinku začalo docházet, že tohle asi nevyšlo. Bolesti byly čím dál horší a rychlejší. Ve 13,30 dorazil na sál manžel a já začala opravdu hekat. Nechápala jsem - u Jiříka mi epidurál pomohl, tak jak to, že teď vůbec? Kamarádce PA se mě zželelo a dala mi ještě něco do žíly - jenže účinek úplně stejný. Jen zesílení a zrychlení kontrakcí. Začala jsem odmítat další "tišící" prostředky s tím, že zhoršovat to už víc fakt nepotřebuji. Trpěla jsem. Od té půl druhé jsem fakt trpěla. Pak mi PA píchla vodu a říkala mi, že jí je tam jen hodně málo. Tomu se mi chtělo smát a říkala jsem jí, že to není možné, že vodu mám zmnoženou, že tam být musí. Ale další prostě nebyla.

    .

    Od těch půl druhé do tří hodin mám v mlze jako jednu velkou kontrakci. Byl to horor... chvílemi jsem brečela, chvílemi prosila o císaře, ale zpětně to hodnotím pozitivně - sice to byl masakr, ale trval jen hodinu a půl🙂, protože ve tři jsem byla úplně otevřená. Okamžitě jsem začala mít potřebu roztáhnout nohy tlačit. To, jak jsem celý porod nadávala, že mi nezabraly žádné tišící prostředky, jsem v závěru ocenila, protože jsem vše krásně cítila - co a kdy dělat. Cítila jsem rychlost, s jakou byla hlavička v porodních cestách a následně venku. Samotné tlačení bylo fakt úžasné. To, co jsem měla u prvního porodu tak šílené, jsem si u druhého užila. Pak mi jen přistál na pupku náš Šimon. To jsem s Jiříkem taky nezažila, protože toho fialového okamžitě po klěšťovém porodu odnesli pryč. Šíma mi ale krásně ležel na břiše. Za to mi to stálo. Jen v mlze jsem vnímala poznámky ostatních ohledně té velikosti.

    .

    Všichni si mysleli, že se odhady mýlí, že Šíma tak veliký nebude. Vždyť jsem ani neměla cukrovku. Jojo - odhady se mýlily, ale na druhou stranu, než si všichni mysleli. Když ho odnesli na vážení, jen jsem z dálky slyšela - "No ty vole, on má fakt pět kilo!". Doktorka co mě rodila byla mírně v šoku a trochu vyčinila té mé PA, že ani nevěděla, co to vlastně rodí🙂 (naneštěstí totiž doktor, co mě měl rodit, který rozhodl, že můžu rodit normálně totiž musel na sál k císaři). Já měla jen malý nástřih kvůli ramínkům. Hlavička prý prošla, ale ramínka by se buď vykloubila, nebo by se zlomila klíční kost a proto jsem byla trochu nastřižená. Placenta odešla po chvilce krásně sama a pak následovalo šití, které jsem hodně blbě nesla, protože už jsem té bolesti měla fakt plné zuby. V tom mi má PA donesla entonox - ten mi sice nabízela už při porodu, ale já se ho už po tom všem, co mi nepomohlo - spíš uškodilo fakt bála. Ten mi ale jako jediný úžasně pomohl a šití pak byla pohoda. Manžel říkal, že si to mám užít, když teď nemůžu pít. Pak mi zase přinesli Šímu a já byla tak šťastná, že je vše za námi. Šíma se tedy narodil 18. 11. v 15,07 s 5020g a 56cm (na fotce skočilo 5015g, ale v papírech máme 5020g).

    Oba porody jsou naprosto nesrovnatelné.

    .

    Jiřík se narodil po 2 hodinách těch nejhorších bolestí. Porod byl klešťový s velkým poraněním. Žádný bonding, žádné přestřižení pupečníku tatínkem, jak se šlo na kleště, tak ho ze sálu vyhodili. Šití bylo šílené, krevní ztráta obrovská, poprvé jsem se postavila po 26-ti hodinách po porodu po dvou krevních transfuzích (když nepočítám dva pokusy, které skončili tím, že jsem omdlela). Následky obrovské, léčení téměř na rok. Vztah s Jiříkem jsem si budovala několik dní.

    .

    Šimon se narodil po 1,5 hodině těch nejhorších bolestí. Porod byl jen s malým nástřihem. Měla jsem bonding, manžela u sebe - ten mohl přestřihnout

    pupečník. Šití s entonoxem šlo zvládnout, poprvé jsem se postavila po dvou hodinách po porodu a šla jsem se normálně vysprchovat. Po týdnu jsem už ani nevěděla, že jsem kdy rodila. Šímu jsem milovala od první sekundy, co mi ho dali. Byla jsem na něj připravená, zbyla mi nějaká energie, kterou jsem mu mohla věnovat.

    .

    Jo a ještě rozluštění záhady "zmizelé" plodové vody.... když Šíma vylezl, vyvalila se spousta vody - doktorka jen tak tak stačila uskočit. Šíma totiž udělal hlavičkou přehradu a všechnu vodu si tam do poslední chvíle užíval.

    .

    Ani můj druhý porod nebyl moc přirozený, ale já si ho vlastně docela užila. Hlavně druhou dobu porodní a jsem strašně moc ráda, jsem se rozhodla rodit normálně. Díky šílenému prvnímu porodu jsem měla naprosto regulérní nárok říct, že chci císaře a určitě by mi vyhověli. Jsem ráda, že jsem to neudělala. Jen fakt netuším, jestli riskovat třetí mimčo - to by snad v závěru mělo 6kg ne?

    .

    .

    Můj první článek se jmenoval "Můj porod, aneb proč rodit v porodnici" - dnes vím, že je porod v porodnici z různých hledisek taky dost riskantní - u nekomplikovaného porodu asi riskantnější, než doma. Snad se v tomhle naše porodnictví rychle trochu změní, protože i u zdánlivě nekomplikovaného porodu můžou komplikace nastat a je fajn mít v tu dobu po ruce operační sál..Pokud Vám, nastávajícím maminkám, můžu něco poradit, tak se informujte o porodech. Ale z dobrých zdrojů. Nenechte se děsit strastiplnými porody některých maminek zde. Mně osobně hodně pomohl dokument "Orgasmický porod". Jsme ženy a jsme kompetentní porodit si své děti. Příroda to má dobře vymyšlené. Nebojme se toho. Není to o bolesti, ale o nás a miminku. U porodu by jsme měli hrát hlavní roli my, nikoli lékaři!!! A to ať už se rozhodneme rodit jakkoli.

    eluska88
    21. lis 2014    Čtené 0x

    Prirodni porod moji prvorozenne dcery

    Proc prirodni?

    Jsem proste takovy prirodni typ a tak jsem druhou polovinu tehotenstvi s dcerou stravila v prirode, kde se mala take narodila. 

    Byl horky cerven 2011 , posledni dny tehotenstvi bylo opravdu vedro a ja uz jen odpocivala na louce ve stinu stromu. V den terminu jsem se rano probudila a citila, ze uz je to tu...menstruacni bolesti, nutkave vyprazdneni a lehounke stahy po 12ti minutach... cely den v podstate stejne, cela noc stejna ale stejne jsem nespala a cekala co bude. Rano kolem ctvrte uz jsem citila, ze dal lezet nemuzu a vysla jsem na zahradu. Bylo svezi letni rano, zpivali ptaci a ja rozdelala ohynek, abych si prohrala zada. Ohen byl posledni mesice tehotentstvi na dennim poradku, i jsem na nem rada varila. Zabavila jsem se nosenim dreva a nahrivanim se. Muz jeste spal, mel upal a ja ho nechtela jentak budit. Zacala jsem touzit po vode, jenze stahy me stahovali k zemi a tak jsem muze vzbudila. Vzal kovovou vanu, vydrhnul ji jak se dalo a na ohni zacal hrat vodu. Ja chodila kolem a tesila jsem se az do vody nasypu sul a odpocinu si tam. V 9h jsem se do ni natahla, krasna uleva, konecne me kazdy stah nesrazil na kolena. Zadek jsem mela ve vode uplne volne, coz mi vyhovovalo. Stahy prichazely casteji a casteji, ale ja uz cas nijak nevnimala.. pripadala jsem si jako obrovsky tunel a vnimala jen, co se deje dole... kolem 11te me vyrusilo horko, zjistila jsem, ze uz neni to krasne svezi rano, ale poradne vedro a dusno. Jenze tepla voda byla uzasna a tak me muz aspon chodil polevat hlavu studenou vodou. Vedel, kdy tam ma byt a kdy ne, uzasny porodni asistent. Pred polednem prisla krize, pocit, ze to hrozne trva, ze neumim rodit a dokonce, ze uz koncim a ted to za me nekdo doresi a bude klid, protoze ja uz nechci. Chtela jsem vylezt i z vany, ale prisla kontrakce a srazila me k zemi, tak ze jsem se zavztekala, ze stejne nedojdu ani do auta a vratila se do vody. Onen vztek mi umoznil si uvedomit, ze uz se asi blizi narozeni miminka a ze mi to jde vlastne skvele, dodalo mi to novou silu. Zkusila jsem se sama vysetrit a citila uvnitr obaly a tvrdou hlavicku. Po chvily se kontrakce z otviracich zmenili na tlacici... rekla bych, ze mohlo byt 12hodin. Po cca hodine jsem zjistila, ze se hlavicka sesunula jen o malinko a zkousela jsem tlacit, ale hlavicka vzdy zajela zpet a tak jsem si rekla, ze nebudu plytvat silami, kdovi jak dlouho to jeste potrva. Ponorila jsem se opet do tunelu a nechala telo, at dela, co potrebuje. Kazda kontrakce me donutila vydat ze sebe hlasite grrrr, jak se mi stahovalo cele bricho i s branici. Par poradne silnych stahu a uz jsem citila, ze hlavicka je natlacena uplne u vchodu. Rukama jsem si branila hraz a dal jsem nechavala tempo na telu a miminku. Prisla dalsi trojita kontrakce a hlavicka zajela zas zpet a me v sekunde projelo hlavou, kirna zas se vratila a najednou prisla jedna necekana, telo se stahlo jeste mnohem vic a hlavicka byla venku. Krasna tmava hlavicka..volala jsem muze, at honem prijde. Spolecne jsme hlavicku hladili a cekali na stah. Ten prisel, takovy jemny a byla venku cela. Muz ji drzel a vzajemne se prohlizeli. Dcerka na nej koulela tema velikanskyma novorozeneckyma ocima, bylo 14:50h...dusno, 35st, ostre slunce. Polozil mi ji na hrudnik a ja si prohlizela ty malinke nozicky.. dcerka se jeste prisala a ja porodila placentu, nejak jsem necekala, ze to bude tak brzy a tak jsem mela krvavou lazen. Stejne se blizila bourka a musela jsem i s dcerkou z vody. Muz nam jeste pripravil vodu novou a nez se zacalo bourit, tak jsme si uzivali dal v teple vode. Pak jsme si vsichni zalezli, venku radila poradna letni bourka. Dcerka si vybrala krasny datum 6.6.2011. 

    Ted cekam na druhy porod, tentokrat si uzivam tehotenstvi zas jinak. Bohuzel ne tolik v prirode jako prvne. V peci PA,pece lekaru minimalni(do 20tt, nez mi doslo, ze me to pokazde je  stresuje, ze lekarka jen hleda patologie  divi se, ze zadne nesjou,.)

    A rikam si, jaky prichod na svet si vybere tohle miminko? 🙂 

    anetasyrova
    6. říj 2014    Čtené 0x

    Jak jsme se Dominika dočkali...

    Naše cesta začala v lednu 2013,kdy jsme se rozhodli,že obohatíme náš život o další přírůstek... K našemu údivu se zadařilo hned a já seděla v březnu s pozitivním těhotenským testem u dr. Jenže jak naše štěstí rychle začalo,tak i rychle skončilo a po verdiktu,že se těhotenství nevyvijí a následnému krvácení,jsem skončila 30.3. na revizi Najednou tu byl konec roku a naše přání bylo jediné...aby jsme příští Vánoce slavili už ve třech. Každý říkal,nemysli na to,no jo,ale jak..? To se lehce řekne,ale hůř dělá... Když si člověk něco vroucně přeje,tak to nejde najednou vytěsnit... Rozhodla jsem se pro pravý opak a žila s tím,že miminko určitě ještě letos bude,začali jsme bourat pokojíček a pomalu předělávat. Přišel únor a další vynechání MS,testy negativní,u dr.na UZ zvýšená sliznice,bylo mi řečeno,že je to buďto počínající menstruace a nebo těhotenství,odebrali mi krev a že si mám zavolat na výsledky. Druhý den mi bylo oznámeno,že krev je negativní a těhotenství to není. Jenže já to nevzdávala a věděla jsem,že se něco děje... Za 5 dní (14dnů od vynechání) jsem objevila slabého ducha na testu. Přítelovi jsem nic neřekla,dokud malinko test nezesílí. Zesílil a Valentýnský dárek byl na světě 🙂 Jenže jsem přecházela k nové doktorce,takže jsem šla na kontrolu dřív,věděla jsem,že na UZ nebude nic vidět,když byla ovulace dle všeho později,ale dr.si to nenechala vymluvit,samozdřejmě na UZ vidět nic nebylo (dle MS jsem měla být v 8tt). Dr.hned začala šílet,že je to těhotenství mimoděložní a že musím okamžitě do nemocnice,jinak by mi mohl prasknout vejcovod a že to je životu nebezpečné,že mi možná jeden vaječník budou muset odebrat a pokus o další otěhotnění bude možný až za 3 měsíce. V tu chvíli jsem se začala hroutit.... Zavolala mi sanitku a já jela do nemocnice s tím,že zase začne celý kolotoč nanovo. Na ambulanci mě začal dr. uklidňovat,že ještě není nic ztraceno,že se na mě podívá a uvidíme. Nakonec po delším zkoumání,se opravdu na UZ objevil gestační váček,který odpovídal 5+4tt,ale že si mě radši v nemocnici nechají,aby měli jistotu,zda se těhotenství dobře vyvíjí,za 2 dny jsme šli domů s potvrzeným těhotenstvím a ze slibem,že v nemocnici se ukážu až u porodu. Haha,já bláhová najivka...  Za 2 týdny jsem začala krvácet,nakázán klid,max.si dojít na záchod,bohužel to neustalo a já si balila tašku do nemocnice,plod v pořádku,nalezen hematom,po 5 dnech hurá domů a stále těhotná. Měsíc se s měsícem sešel a já se silným krvácením 13+1tt opět navštívila nemocnici,další hematom a po 6 dnech pozorování propuštěna domu a domluvena s novou doktorkou,že si mě převezme do své péče. Bříško rostlo a my se těšili zkaždého dne,z každého pohybu. Ve 29tt jsem znovu odjížděla do nemocnice,tentokrát s častým tvrdnutím břicha,které nakonec způsobovala podrážděná děloha a horečka. V den odchodu jsem slibovala,že se opravdu vrátíme až k porodu a jak jsem slíbila,tak se stalo. 🙂 Ve 33tt jsem našla na kalhotkách krev,po dlouhém rozmýšlení jsem si nakonec zabalila a vyrazila do mého druhédo domova MěN Litoměřice. Ten večer se dostavili moje první kontrakce,nasadili mi gynipral na rozehnání a koňskou dávku magnesia v kapačce,pro každý případ mi píchali kortikoidy,aby malému stihli dozrát plíce. Vše zabralo a já měla na pár dní klid. Jenže moje tělo začalo protestovat a mě zasáhla hrozná zimnice a horečka,něco tak příšernýho jsem v životě nezažila,přez hodinu trvalo,než zabral prášek na sražení a kapačky. Večer se opět dostavili kontrakce a hrozba,že pokud se porod rozjede,budeme převezeni,protože tady můžeme rodit až 35+0tt,to bylo AŽ za 9 dní. Od té doby se kontrakce dostavovali obden,vždy se podařilo je rozehnat,bohužel se přesně po týdnu dostavila horečka znovu a zimnice v ještě větší síle...V tu chvíli jsem se začala modlit,ať už to všechno radši skončí a malý je u mě v náručí,vše už mi bylo jedno,jen ať tohle všechno nemusí ten malý tvoreček semnou snášet... tolik přášků a kapaček co mi bylo prolito tělem,už jsem to nechtěla absolvovat dál... Tam uvnitř jsem věděla,že to prostě přijde a to už brzy... večer jsem si umyla hlavu (co když si ji teď pár dnů nebudu moct umýt),namazala olejíčkem břicho (třeba už je to naposledy) pořádně jsem si ho v zrcadle prohlédla,vzala si vložku (prostě 6tý smysl) a za boha nemohla usnout. Žáha mě pálila jako nikdy a já se do půlnoci převalovala. Usnula jsem ani nevím jak,zdálo se mi o tom,že si s kamarádkou povídám o tom,jak poznám,že mi praskla voda,přetočím se na bok a šup...najednou cítím mokro,říkám si,že bych neudržela moč... přetočím se na druhý bok a znovu,tak tedy vstávám,najednou hrozná úleva a vložka úplně turch a cítím jak mi něco teče po noze. Došla jsem na záchod a začala zkoumat,co to je... žlutý to neni,že by to byla moč,nezapáchá,ale za sestrou jít nemůžu,co když jsem se fakt počůrala,tak budu vypadat jako blbec. Tak se převleču,lehnu do postele a na internetu zkoumám jak poznám,že mi odtéká voda... Dle rad ležím 10 minut a pak zkouším vstát a zase to teče... tentokrát je to narůžovělé a já přestávám pochybovat a jdu za sestrou,ta vložku čímsi přelije a ta zmodrá (já vzdělaná z internetu vím,že se tím pádem opravdu jedná o plodovou vodu). Sestra mě pošle na pokoj,že uděláme monitor a pak se odklidím dolů na porodní sál... Najednou mi to začne docházet,kontrakce rozehnali,ale plodovou vodu už do mě nikdo zpátky nenapustí,už je to tady a já.... BUDU MÁMA. jsou 4hodiny ráno a já píšu příteli :,, Dobal mi věci,začala mi odtékat plodová voda,hlavně nevyšiluj a počkej až zavolám. Ale už je to opravdu tady. Miluju tě´´ Monitor je v pořádku a tak nasedám na křeslo a sanitářka mě odváží na porodní sál,kde na mě čeká moje doktorka,která měla ten den službu. Hned mě vítá s úsměvem ,,teda paní Syrová,to vaše píďátko si to umí vybrat,on opravdu počkal do dne,který jsme mu povolili jako první´´ 🙂 Nález otevřená na jeden prst,ale bohužel přirozený porod to nebude,jak jsem věděla už delší dobu,prcek je na příč,takže císař. Je 4:50 a mě je oznámeno,že sál se chystá a v 5 jdeme na to,rychle volám tatínkovi,že může přijet. Sestra mi napichuje kanylu,moje ruce jsou rozpíchané po těch 14ti dnech,že se ji hledá dobrá žíla horkotěžko,povede se ji to až na třetí pokus,chudák z toho byla nervozní,jak kdyby měla jít na sál ona. 🙂 Při každém přesunu ze mě teče tolik vody,že se pokaždé omlouvám a mám tendence to utírat. Na sále už je všechno přichystané,všichni mě s úsměvem vítají. Anesteziologa ujišťuji v tom,že chci lokální anestezii,on mi na oplátku řekne,co mě v příštích minutách čeká... Opichuje záda a já si po chvíli lehám. O všem co se děje mě informují,pak mě anesteziolog připravuje na to,že se mi může hůř dýchat,jak se do mě ponoří víc rukou a má pravdu,na chvíli mi musejí dávat kyslík,po chvilce se mi udělá špatně znovu,tentokrát mám spíš hořkost v puse a je mi na zvracení. Ta představa,že na zádech,připoutaná,rozřezaná, tam zvracím,byla tak příšerná,že jsem v tu chvíli začala litovat,že jsem se nenechala uspat celá,ještě v odrazu jeho brýlí vidím plno krve a jak mi dr.mačká břicho a strašně u toho funí. Najednou mě všechny výčitky přejdou,když slyším,jak říká moje dr.,,nožička,bříško...tady je hlavička... máte krásnýho chlapa!´´ Slzy se mi spouští z té hromady štěstí... Paní za hlavou mě ujišťuje,že mi malého přinesou ukázat hned,co zkontrolují zda je v pořádku. Za pár minut se mi opravdu objeví sestra za hlavou se slovy,že tatínek vše stihl,natočil a že mi nechává privilegium,ať si na něj šáhnu jako první. Přez slzy na něj skoro nevydím,uvolní mi jednu ruku,abych si ho mohla pohladit... tohle je můj syn a je tak krásnej....

    Dneka je to 19 dní,leží tady vedle mě v postýlce a já tomu nemůžu pořád uvěřit,že je ten andílek náš. Je to náš bojovník a tak moc ho milujeme! Kdo zažil ví a ti co na to čekají,nevzdávejte naději... Je to nádhera!

    apacheeeAMBASADORKA
    27. srp 2014    Čtené 0x

    Jak se Eliášek narodil (přirozený porod KP)

    Kdo četl můj předchozí článek, ví, že naše cesta za přirozeným porodem nebyla z těch nejjednodušších, ale jednou jsem si zvolila cestu a teď už jen zbývalo se po ní vydat. Temín jsme měli sice vypočítaný na 13. srpna, ale počítali jsme s vyvolávaným porodem kvůli velikosti miminka (pravděpodobně by to bylo kolem 7. srpna). V pátek 1. srpna jsem se tedy vydala na poslední poradnu ke svému gynekologovi, který po prohlídce zkonstatoval, že se porodní cesty začínají pěkně připravovat (CS7) a pokud by mi náhodou odtekla plodová voda (což je u porodu KP poněkud riskantní), nemám jezdit do své vybrané porodnice (vzdálené přes 100 km), ale radši do té nejbližší, což by znamenalo jasného císaře. Od doktora jsem odcházela velice potěšená, protože připravené porodní cesty = méně hrozné vyvolávání🙂. Ten den mě ještě čekal monitor v místní porodnici, který ukázal poměrně hezké kopečky při poslíčkách (PA se mě ještě poměrně vyjeveně ptala, kdyže to mám termín) a já byla o to spokojenější, protože se mi zdálo, že se prostě porod blíží. S manželem jsme počítali s tím, že tento víkend bude náš poslední bezdětný - v sobotu bylo nádherně, tak jsme celé odpoledne strávili na koupališti, kde mi bylo v poslední době nejlépe. V neděli jsme začali dodělávat poslední resty v domácnosti - pověšení vypraných záclon, úklid sklepa a já jsem ještě domalovávala obrázky na zdi v pokojíčku (asi 3 hodinové nekonečné lezení na židli a dolů). Nakonec jsme večer završili tím, že jsme se rozhodli připravit postýlku (přestože jsme to měli v plánu udělat až po příjezdu z porodnice), chvíli jsme se pokochali a šli jsme si lehnout s tím, že si zahrajeme Scrabble a půjdeme spát. Prcek se v bříšku nezvykle šil a najednou při mém třetím tahu ... praskla voda ("Co to je? A do prdele, jedeme..."). Šok, nedobalená taška, nenabitý ani jeden mobil, natož pak foťák. Začala jsem lítat po bytě (vypadalo to u nás jak v mokré čtvrti - no nechápu, jak někdo může nepoznat odtok vody) a dobalovat to nejnutnější. Nebyla jsem kupodivu vůbec vystreslá a intuice mi říkala, že všechno je v pořádku, takže jsme se přeci jen vydali na cestu do té vzdálené porodnice.

    V autě jsem si pořádně nahlas pustila Čechomor a celou cestu jsme si s manželem prozpěvovali. Slabé kontrakce se začaly objevovat asi až po hodině od prasknutí vody a chodily po cca 6 minutových intervalech, nijak to nebolelo a já začínala být nad věcí - pořád jsem si v duchu opakovala, že maximálně za 48 hodin budeme mít Eliáška u sebe. Do porodnice jsme přijeli kolem 23:30. Porodní asistentky se mnou nejprve sepsaly všechny možné papíry, připojily mě na monitor a přišla mě vyšetřit mladá sympatická doktorka. S radostí zkonstatovala, že se vše krásně rozbíhá a já jsem otevřená na 3 prsty a hned mě pošle na sál. Potom si pročetla můj porodní plán (k přečtení na mém blogu) a úsměv jí trochu ztuhl - přála jsem si zkusit rodit bez nástřihu a ve vertikální poloze. Doktorka byla hodná, ale bylo na ní vidět, že jí moc nepotěšilo rodit KP, natož netradičně. Rozhovor byl víceméně ukončen se slovy, že moje přání asi splnit nepůjdou, protože přece existují doporučené postupy, které se musí vždy dodržet. Ještě jsme rychle vyrazily na UTZ, aby se zkontrolovala aktuální poloha miminka - stále řitní postavení KP, velice vhodná poloha pro přirozený porod.

    Manžel musel jít nejprve zaplatit poplatek a pak už ho pustili za mnou na porodní sál. Byla asi 1 hodina v noci - nejprve mě čekal klystýr, trochu jsem se ho bála, ale nebylo to nic hrozného. Hrozné bylo udržet to v sobě🙂 Ale i to jsem nakonec s vypětím sil dokázala. Pak se mi čas hodně slíval - monitory, slabé kontrakce, sem tam vnitřní vyšetření a spánek. Od porodní asistentky jsem vyzvěděla, že další směna přijde v 7 hodin ráno a mě tak napadlo, že by bylo fajn vydržet s porodem na jiného doktora (v duchu jsem si moc a moc přála, aby sloužila ta "moje" lékařka). Každé vyšetření ukazovalo, že porodní nález zůstává beze změny a já se začala radovat, že se mi přání asi splní. V 7 hodin ráno se otevřely dveře a v nich stála "moje vysněná lékařka" - sice ten den vůbec neměla službu na porodních sálech, ale rozhodla se, že když mě na tuto porodnici navnadila, tak mně taky pomůže s porodem. Neumíte si ani představit, jakou radost jsme s manželem měli. Představila nám ještě staršího lékaře, který s ní bude na mém porodu pracovat - když odešel, hned jsem se jí ptala, jak se kolega tváří na můj PP. Usmála se a řekla, že to je ten nejlepší lékař, jakého jsem si mohla pro svá přání přát, nemá prý problém zkusit rodit bez nástřihu a v poloze, jakou si sama zvolím. Hurá.

    Následovalo další vnitřní vyšetření, které ukázalo opět stejný výsledek. Po vyšetření jsem konečně mohla do vany - vybrala jsem si sál s obrovskou vířivou vanou, PA mi doporučila co nejteplejší vodu a já se začala nahřívat. PA byla úžasná, přesně ten typ, co bych si vybrala, kdybych měla tu možnost - zabývala se homeopatiky a přírodním tlumením bolestí, takže mi neustále vymýšlela nějaké vonné směsi, potírala mi břísko olejem, nahřívala polštářkem z třešňových pecek, no prostě nádhera. Občas si přišla miminko poslechnout a po 2 hodinách jsem musela ven z vody kvůli dalšímu vyšetření. Modlila jsem se, aby se už konečně ukázal nějaký posun - doktor mě vyšetřil a hend podle jeho spokojeného výrazu bylo vidět, že se to konečně pohnulo - výsledek prý překvapil i jeho, otevřená na minimálně šest prstů. Znovu jsem se naložila do vany a tak to probíhalo nějakou dobu - vana, monitory, záchod, potírání břicha a kontrakce pomalu nabývaly na intenzitě, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. A tak to šlo až do 13. hodiny, kdy lékař zkonstatoval, že je branka zašlá, ale je vidět ještě nějaký lem (dodnes vlastně nevím, co to je). Po další třičtvrtě hodině byl pryč i ten lem, jen se muselo čekat, až malý sestoupí zadečkem pořádně dolů - když cestu proráží tvrdá hlavička, je to prý o dost rychlejší, ale to jsem věděla a počítala s tím. Kontrakce už začaly být šílené, přicházely zhruba po 3 - 4 minutách a každá kontrakce začínala šíleným nutkáním tlačit. PA mi doporučila přesunout se k balónu, opřít se o něj prsy a být v takovém jakoby kleku na 4 - že to prý miminku pomůže sestoupit dolů. Opřela jsem se tedy o balon a čekala na kontrakci. Když přišla, málem jsem z toho balonu spadla - ta bolest byla neskutečná, naštěstí byly přede mnou žebřiny, pořádně jsem se jich chytla a při každé kontrakci je drtila rukama a hlavně se držela, jinak bych musela spadnout. Bolest už začala být neskutečná, přiznám se, že jsem překvapila sama sebe, myslela jsem si, že bolest zvládnu lépe, ale v kontrakci jsem nebyla ani schopná dýchat, natož myslet. Křičela jsem a v duchu si fakt přála, ať to brzy skončí, protože jsem věděla, že to už dlouho nevydržím. Navíc jsem měla už opravdu šílené nutkání tlačit, doktor mi tlačení ještě zakázal, ale tělo už si nechtělo nechat říct. Pomalu jsme se začali přesouvat na porodní lůžko, doktor se mě zeptal, v jaké poloze si teda nakonec přeju rodit. Nakonec jsem se dohodli, že zkusíme v sedě na porodním lůžku (s nohami opřenými o ty zvedáky), mám prý vydržet ještě 3 kontrakce a jdeme na to. Doktorka mně pro jistotu píchla injekci, kdyby byl přece jen potřeba nástřih. Při další kontrakci už jsem to nevydržela a musela jsem tlačit - až později jsem se od manžela dozvěděla, že zatímco jsem tlačila, PA mi miminko zasouvala zase zpátky🙂 Po téhle kontrakci už doktor řekl, že jdeme na to a já najednou byla v šoku, jak rychle to uteklo🙂

    Je to zajímavé, ale od téhle chvíle už kontrakce nebolely ani maličko. Na první zatlačení vykoukl zadeček s nožičkami, na druhé vyjelo celé tělíčko (v tuhle chvíli jsem dostala injekci oxytocinu pro posílení kontrakce kvůli porodu hlavičky) a na třetí zatlačení byla venku hlavička. A najednou se ozvalo takové tiché zakňournutí (ne pláč) a já měla Eliáška na prsou. Čekala jsem slzy štěstí, ale neobjevily se - objevil se jen pocit obrovské úlevy a pýchy na to, že jsme to dokázali. Bez nástřihu a jediného poranění, bez jediné komplikace a v rekordním čase - za 3 minuty byl Eliášek na světě. Manžel pořád opakoval, jak je prcek nádherný a já mu zatím pořád neviděla do obličeje, protože ho měl zabořený mezi mými prsy🙂. Pak už jsem jen jednou zatlačila a objevila se celá placenta. 

    Stali se z nás rodiče🙂 Všichni odešli a nám začaly 2 hodinky nefalšovaného bondingu - Eliášek byl na mém nahém těle, a společně jsme byli přikrytí dekami. Na tuhle chvíli asi v životě nezapomenu - manžel si po chvilce lehl k nám a bylo nám strašně krásně. Po chvilce si prcek začal olizovat ručičky a neochvějně se dostal k prsu, kde se hned přisál - ani jednou nezabrečel, bylo vidět, že je mu taky dobře.

    Jsem hrozně ráda, že jsem dala na svoji intuici a věřila svému tělu, že to dokáže. Jsem neskutečně vděčná za celý tým, který se mého porodu účastnil - porodní asistentka, Mudr. Tangishaka a Mudr. Bederková. Věřím tomu, že kdyby měla každá žena u svého porodu takto úžasné lidi, kteří nejen, že dělají dobře svoji práci, ale dělají ji s citem a individuálním přístupem, respektují přání rodičky a nedělají věci rutině, nechtělo by tolik žen rodit doma. Je smutné, že takto to nefunguje všude. A taky jsem hrozně ráda, že jsem nedala na všechno to strašení a vybojovala jsem si přirozený porod KP - na mém příkladu vidíte, že to opravdu není nic hrozného. Jasně, kontrakce bolely šíleně (ale to vás čeká při každém porodu), ale jinak si myslím, že ten porod nemůže být o nic horší než při poloze PPH. Když se to tak vezme, měla jsem odrozeno během 6 hodin od doby, kdy se začaly objevovat otevírací kontrakce, přičemž opravdu bolestivá byla jen jedna jediná hodina. 

    Porod pro mě byl opravdu obrovsky silný zážitek (možná dokonce nejsilnější v mém životě) a zatím na něj myslím každý den. Vůbec ho neberu jako traumatický, naopak. Krásný zážitek má i manžel, který si nedal říct a koukal na to, jak se Eliášek dere ven - bylo to prý nádherné. Byl to krásný zážitek a já se teď cítím opravdu jako bohyně: silná a hrdá - a myslím, že takto by si měla po zázraku, kdy přivede na svět dítě, připadat každá žena.

    Později za mnou přišlo několik lékařů, můj porod se tam stal docela raritou - a hrozně obdivovali, jak úžasně jsem to zvládla. Nevím to jistě, ale skoro bych řekla, že budu opravdu jedna z mála žen v ČR, které se podařilo porodit KP bez nástřihu a jediného poranění. A to bylo řečí, že to nepůjde - za to vděčím především cvičení s Aniballem a lékařům, kteří se se mnou nebáli zkusit zbořit jeden porodnický mýtus🙂

    Pár čísel na konec:

    Datum narození: 4. 8. 2014 (38 + 3 tt.)

    Čas narození: 14:33

    Váha: 2920 gramů

    Výška: 47 cm

    angel456
    14. pro 2013    Čtené 0x

    Střídavá péče v praxi

    Jen pro začátek, to že střídavá péče nám funguje a vyhovuje nám, neznamená, že je vhodná pro všechny a neznamená to, že bych jí všem doporučovala. Je to strašně o lidech o přístupu, o dětech, o celé široké rodině... Takže předem říkám, tento článek není boj za střídavku, nebo její propagace, jen jeden příběh, takové normální rodinky. 🙂 Píšu článek z pozice macešky 

    Střídavou péči mohu doporučit, tam, kde se muž o děti staral i v manželství, vodil je k doktorům, vstával k nim, vařil, uklízel, dělal úkoly, stejně jako matka. Dva lidé, kteří se oba právoplatně o děti starali i v manželství a kteří se kvůli něčemu rozchází (pokud to není týrání, alkoholismus…) a kteří jsou ochotni se poslouchat a přizpůsobit se dětem, mají reálnou šanci toho docílit. Jsem proti tomu, aby střídavku navrhoval soud… aby jí dal třeba pravidla a poradil, ano, ale ne přes sílu. Je to o tom se zamyslet nad tím, proč se toho tak lidé bojí. Jsou to staré postupy myšlení, když mu „dám“ dítě budu vypadat jako špatná matka. Ale nejde o pohled okolí, ale o dítě o nic víc a nic míň a když zkusíte vygumovat třeba nevěru… nemůžeme potrestat to dítě za chybu někoho jiného. Pro něho je to milující táta, máma nechápe proč by o něj mělo přijít, když jemu nikdy neublížil/a, je to strašně těžké, strašně, ale zkuste to. Děláte to pro ty děti, i když to bude stát strašně sil a potoky slziček.

    Podle mě by to nemělo vypadat tak, že dítě je od neděle 4 odpoledne u mámy a další neděli ve 4 jde k tátovi. Myslím, že by dítě mělo oběma světy přirozeně proplouvat, ale neexistuje v žádném případě, tady mi zakázali počítač jdu k mámě… NEEXISTUJE!!!!!

    Můj/náš příběh začal před 4 lety, dnes už manžel. Pracuje v pojišťovně, protože jsem pojišťovnictví studovala a hledala jsem praxi, našla jsem si ji přes známe u něho. 1. den co jsem nastoupila, mi řekl, ať přijdu za 14 dní v pátek, že mi vše podepíše a kdyby mě někdo sháněl, řekne, že jsem s kolegou na jednání, bože já ho """milovala""" 🙂, přišla jsem v pátek, to jsem už od známých věděla, že se odstěhoval od manželky, co se zamilovala do šéfa, zrovna hráli v rádiu nějakou písničku, jen tak u vyplňování papírů, říkám jí u toho jsem se včera učila... zvednul oči a říká: "Já na škole nic jiného při učení neposlouchal" bum prásk jiskra a bylo. 🙂

    Při prvním seznámení s nejstarší Verunkou tehdy 8 let mi pozvracela  v autě ruce (jeli jsem pro ni k tetě, protože jí nebylo dobře). Super. 🙂

    Další oťukávání probíhalo u koní, kde se do mě zamilovala prostřední  Tea tehdy 4 roky, a Sašence  tehdy 2 roky, jsem byla volná, hlavně že vidí koně 🙂

    Následovala Zoo... 

    Když jsem začala holky pacifikovat a něco po nich chtít, přišla věta: „Ale ty nejsi naše maminka, tak tě poslouchat nebudeme“ přišla rychlá odpověď „ A vy nejste moje děti a poslouchat  teda budete!“ Holky pochopily, že tudy cesta nepovede, že teda poslouchat budou, ale že já jim určitě mámu nahrazovat nebudu, vždyť jednu už mají a byl klid. Šlo to díky tomu, že byly malý, tohle říct puberťákovi, tak nevím, nevím… J

    Moje maminka, když se dozvěděla, že chodím s o 9 let starších chlapem se třema dětma, šla do kolen, pořád dokola mi opakovala: " Nemysli si, že ty děti někdy překročí práh tohohle domu, nikdy jim nic nekoupím, nikdy sem nepříjdou..." Ok, vždyť si ho neberu 😀

    1. setkání proběhlo náhodou na pouti, dvouletá Sašenka se na mojí mámu podívala a říká jí: “Ty jsi maminka Betty? To budeš asi moje moje babička, co?“ a koukala na ní těma velikýma nevinnýma očima... No babička s nima utratila na pouti půl výplaty, druhý den, kupovala houpačku a objednávala trampolínu 🙂

    Holky si více méně sami na úplný začátku  (2, 4 a 8 let) určily sami, že chtějí střídání být jak u mámy tak u táty. První  střídání bylo po cca 2 nocích, ze začátku pořád řvaly, pořád, pořád pořád a všude, když byli u nás, že chtějí k mámě, u mámy, že chtějí k nám. Po zhruba měsíci střídání pochopily, že když jsou u táty, mámu uvidí a že když jsou u mámy tátu taky uvidí... pochopily, že se s námi dá dohodnout a stačí říct a dá se s tím něco dělat, takže jsem měli doma 0-3 děti většinou tak 2 🙂. Začátky byli strašný. jenže nešlo "je nechat" tam nebo tam, prostě tam i tam řvaly... Byl v nich pocit, že teď budou napořád u nás nebo u mámy, že toho druhýho neuvidí a tak řvaly.

    Po čase, když pochopili, že je to jako jet od rodičů k babičce, že si to tam můžou užívat, protože vědí, že se zase vrátí, nastal klid a  začaly být v klidu jak u nás tak u mámy. Ale s takovou frekvencí a nerežimem nastal neudržitelný klid, v obou rodinách byl jiný režim dne, maminka byla ještě na mateřské, malé holky si většinou nechávala doma, tak spaly třeba do 9 u nás jsem je budili v 6 a museli do školky. Proto se intervaly začaly prodlužovat, až z toho je týden a týden. 

    My máme od soudu napsáno předávání dětí probíhá u rodiče, který děti měl ten týden v neděli ve 4 hodiny, rodič dítěti sbalí… Třeba teď u nás je to tak, že nejstarší 11 let, jde proti malým, malý 6 a 7 let přicházení v pondělí a nejstarší třeba ve středu ve čtvrtek, stejně tak další týden, málý odejdou, velká zůstane do čtvrtka. Chce mít taky svůj klid J. Většinou, když holky příjdou a řeknou, tati, chtěla bych dneska po škole jít k mámě, protože se potřebuju učit, chci si jí užít… není problém, neexistuje, říct tady mám zaracha tak jdu k tátovi, může, ale zaracha má i u nás, když tady nic neprovedla plus zákaz na počítač, protože to zkouší… stejně naopak. Což nám strašně moc ulehčilo práci, je to lákavý se zalíbit dítěti a koupit si ho, ale jdete tím sami proti sobě a děláte to těm dětem jen a jen horší a těžší. Telefonovat si samozřejmě můžou taky kdy chtějí, nejstarší mobil má a mladší si půjčují od rodičů.

    Je asi fakt, že (musím se pochválit) spousta práce, jak to funguje je moje zásluha, já byla ta, co je měla ráda, ale nebyla jsem "zaslepená" mateřskou láskou a nenávistí k tomu druhému. A jako dítě z rozvedené rodiny jsem to brala jako pomoc jim, ale hlavně i sobě... Vysvětlovala jsem proč musí být drsný, proč musí poslouchat ty děti, ale nenechat se zmanipulovat, ano není problém jdi k mamince, ale neexistuje utíkat před zákazama... pochopil a pak to přednesl na druhou stranu a druhá strana taky pochopila. 🙂 

    Jinak teď je spousta věcí na mě protože jsem doma, ale jinak manžel vše zastane a dělá i sám, škola, úklid, praní (to mi musí být fakt ouvej) balení oblečení (to nezvládá) a příprava oblečení do školy... je taky jen a pouzena mě. 🙂 když mi to všechno přeroste, zalezu do ložnice a starej se. taťko, ale co je super, že vaří a nakuje jídlo, dělá svačiny, snídaně, obědy, večeře... idylku mám

    A jak to vypadá v praxi?

    Třeba peníze, jsou až na 1. místě. vezme se plat muž a ženy (jejich partneři se taky zapisují), vypočítají se kolik by platila žena muži alimenty, kolik muž ženě, obě částky se rozpůlí a rozdíl posílá jeden druhému. s tím že všechny další náklady jdou na půl. Oblečení, boty, kola... by si každý rodič měl kupovat svoje. Půlí se náklady na kroužky, obědy, výlety, dojíždění... U nás je to tak, že oblečení, boty, bundy, trika..... platí a nakupuje naše paní a obědy všem platí manžel. Oblečení se každý týden, vyprané a vyžehlené posílá, tomu druhému (většinou jen hezké věci do školy... věci na doma.si necháváme). stejně tak se převážejí kola, koloběžky, brusle (máme velké auto). 🙂

    Předávání Holky se střídají každé pondělí přes školu a školku, ráno jí tam dá naše paní a odpoledne si jí vyzvedne my, větší holky ze školy dojdou. Bydlíme v jednou městě kousek od sebe, takže holky mají jednu školu, školku, kamarády, kroužky....  Toto považuji za základ dobře fungující a dlouhodobě udržitelné střídavky. Teď nejstarší chodí a odchází po domluvě ve středu, čtvrtek.

    Máme to nastavené tak, že když jsou třeba nějaké akce, chceme jet na výlet omezený datem (výstava, akce, oslava…) není problém si vzít holky i v týdnu kdy jsou tam. Stejně tak naopak, ale není to tak, že bychom si vymýšleli akce jen, aby nešli k mámě… to ne. Většinou je to výjímečně.

    Prázdninová střídavka probíhá velmi uvolněně, tam pár dní, pak tábor, pak teta, babička, kamarádka… každá to má jinak.

    Vánoce se taky přizpůsobují potřebám dětí a široké rodiny, letos vycházení Vánoce na úterý neznamená to, že v pondělíí 23. 12. odejdou a příjdou 30. 12. Je to domluvě, kdo kam, kdy chce jet… Na dárkách se většinou domluví cca měsíc dopředu, holky potřebují vybavení do školy OK, já koupím tašku a ty penál, desky….. já budu kupovat tablet a my helmu na koně… aby neměli 2 tašky do školy a 4 tablety J jinak hračky… už záleží na nás.

    Můj vztah s naší paní, respektuju ji jako matku manželových dětí. Pozdravím, ale tím celý náš vztah hasne. Do dnes si vykáme, komunikujeme jen nejkrajnějších situacích, ale zdvořile a na úrovni. Teď je naprosto v pohodě, ale byli doby, kdy se nás dost natrápila,  ale to je jen a pouze náš úhel pohledu a ona to vidí zase jinak, takže je to úúúplně jedno.

    Doktoři, při akutních návštěvách, drobné úrazy, chřipky, zubař, očař, jde ten kdo je po ruce, většinou já, naše paní má malý mimčo, tak to má složitější, manžel lítá po jednáních… já jsem doma jako těhule, tak jsem nejflexibilnější. Na velká vyšetření, jako jsou EKG… jezdí spolu máma s tátou.

    Nový partneři. Já to měla jednoduchý, já spoluvytvářela střídavku, režim domácnosti, vybavení domácnosti… v tom jsem to měla 10000x  jednodušší než muži na druhé straně, kteří přišli do zaběhnutých kolejí, kde pro ně bylo připravené přesné prázdné místo, které museli vyplnit.  Holky trochu s partnerem naší paní bojují, ale nic strašného.

    Besídky a vystoupení-  to je asi nejnáročnější jak pro nás tak pro děti. Většinou vystupují 2x, tak se snažíme jedno my jednou oni, ale když je jen jedno,  je to „blbý. Navzájem se moc nevyhledáváme. Tak každý sedíme se svými přáteli v jiném rohu místnosti a holky si „musí vybrat“ ke komu půjdou, komu dají 1. Pusu komu dají přáníčko, je to všechno strašně zraňující a citlivé… besídky… bych zrušila.  

    Vztah školy, školky k nám – ve škole i ve školce, když je problém (zánět ucha, ne výchovný) volají mě, vědí, že jsem doma s těhotenství a jsem ještě pohyblivá. dojdu k doktorovi a odvedu buď k nám nebo k mamince. Jak chce .

    Domácí práce musí pomáhat, vyklízet a nandávat myčku, dávat příbory, utírat prach a dělat co se po nich v danou chvíli chce. Jsem teď doma, tak to zvládám více méně sama, ale to neznamená, že nepomáhají.

    Škola  úkoly apřípravu do školy u nás dělám já, kontrola tašky úkoly, když jsou špatný známky holky jsou naučený ze školy volat nám i mámě, jinak je průšvih, že neinformují, vědí, že když to řeknou nic se neděje, jen jim to vysvětlíme a jede se dál, když neřeknou zákaz na PC, protože pak chytnou další blbý známky a vezou se... 

    pokojíček-  mají kompletně zařízený jak u nás tak u maminky, hračky, postele, stoly, dekorace, ... 

    Co se bavím s holkama, jestli jim to vyhovuje co by udělaly jinak… říkají, ž jsou rádi, ajk to je, že se máma s táto pořád strašně hádali a byli na sebe zlý (žádný mlácení…) a že mají jak mámu tak tátu, a že jim to děti ve třídě závidí, hlavně ty co mají výhradní péči a tátu nevidí… Holky mají 4 babičky a dědy, 5 prababiček a pradědů, nespočet tet, strejdů, bratranců… a všichni jsou z nich poprděný.

    Není to vždycky tak jednoduchý a jasný jak to vypadá, trvalo hodně dlouho než jsem se dostali až sem, co já bych dala, za to kdyby nám někdo poradil, řekl děláte to dobře jen tak dál. Stálo a stojí to potoky slz a trápení, ale stojí to za to. 

     Je spoustu veselých a neuvěřitelných příhod a dostanete do spousty situací, které vás ani ve snu nenapadnou.

    Třeba záhada mizejících ponožek, má u nás ještě další rozměr, ve většině, domácností je děti někam zakopou, najdou se pak pod postelí… u nás je to level výš. Pořád jsem řešila absolutní nedostatek ponožek do páru. 2 igelitky toho za dva roky byli a to jsme se stěhovali, takže prostě neměli kdy být… Až jednou,  jsem na záhadu přišla. Holky mají u nás tak u maminky, za povinnost párovat ponožky.  Jenže jim je už jedno, že tahle ponožka má tmavě modrý proužek a druhá světle modry, protože jinak jsou stejný, spárují je takto, vezmou si je v pondělí na sebe, přejdou k tomu druhému večer se svlíknou hodí to do koše… pak se ponožky vyperou a protože holky těm ponožkám moc nedají při dobalování, zbydou mě i na druhé straně 2 plonkové ponožky, když to vezmete krát tři děti, krát každý týden, krát dva roky… J Pak jsem je s vysvětlení poslala naší paní a světe div se vrátila se mi asi třetina plonkových a igelitka a kus spárovaných J

    Najedno jsem zjistila, že máme plný šuplík malých lžiček, prostě jich je nějak moc, po cca dvou měsících, my došlo, že holky nosí ho školy u maminky jogurty a já jim vyndávám v pondělí z tašek a dávám je do myčky… J

    Tuhle se u mě v posteli objevili krajkové kalhotky, které nebyli moje, no málem rozvod a ještě si jí tam zve, když tam jsou děti, chlívák. Manžel „zapírál“,  pak vyšlo na povrch, že když já byla přes noc ve škole, v naší posteli spal s dětma a nejstarší se převlíkala v ložnici do pyžama a měla na sobě máminy kalhotky, který jí vzala a prostě je nechala u mě v posteli. (Byli u nás a spaly s ním v posteli opravdu děti) 

    Babička Hanička (maminka exmanželky) k nám chodí na návštěvy, kupuje nám i mě k narozeninám... dárky... díky ní jsem těhotná, dla mi k narozeninám krááásné kalhotky a já sveda manžela a bylo. 

    Ve školce, holky dělaly ke dni matek dvě přáníčko jedno ke dni macešek ( otýden dříve než den matek, mám ráda dárky, no) a jeden pro maminku.

    veselé také je, že já i naše paní jinak skládáme prádlo (trička kalhoty...) já ohnu okraje, podéll dám rukávy a přehnu, ona přehne jen rukávy a přehodí spodek trička. takže já mám komínky do čtveerečku, ona do obdélníčku. kahoty já skládám na 3x ona na 2x... 🙂 takže je """problém""" při vybalování oblečení 🙂 ale to není ani moje ani její chyba, jen jsem to musely sladit 🙂

    miwu
    7. lis 2013    Čtené 0x

    Když se řekne MATKA

    Zdravím Vás, maminky  na plný úvazek, nastávající, i Ty s již odrostlými ratolestmi 🙂 

    Začnu pár slovy o mém příběhu, aby jste lépe pochopily mé myšlenky, pocity, niterní pohnutky...

    Narodila jsem se po urputném boji své maminky (která letos oslavila 61 let a nadevše ji miluji) v roce 1994. Můj otec byl jejím druhým manželem - v prvním manželství se jí narodili synové Jiří, Martin a nejmladší dcera Jana. Radost z dětí byla utlumena faktem, že jejich otec velice rád holdoval lehkým děvám a nestyděl se je přivést až domů, do jejich společné ložnice. Jako policista měl výrazný plat, tedy děti se měly dobře. Postavili společně s maminkou velký nádherný dům, nicméně spokojena se svým životem nebyla - přesto při práci, stavbě domu a třech dětech vystudovala druhou střední školu. Nastal zlom, když syn Jiří po několikanásobných slibech otce v 16ti letech ztratil nervy a vyjel se na motorce projet sám (otec nejevil zájem jet s ním) a v mlze jej srazilo auto a on nehodu nepřežil... tehdy maminka sebrala poslední síly a od manžela odešla do maličké garzonky - děti chtěly zůstat u otce. Po pár letech, co pracovala jako archivářka jí začal nadbíhat o 10 let mladší skladník. Po nějaké době se uvolila, že si s ním vyjde a po dalších pár letech se vzali a maminka se nastěhovala k otci domů a začali rekonstruovat podkroví v domě jeho rodičů. Se svojí tchýní k sobě nikdy nenašly cestu - pro ni nebyla maminka dost dobrá - stará, s dětmi, rozvedená...

    Čtyři roky po svatbě se snažili a maminka nemohla otěhotnět (40 let). Když se podařilo, radost byla dvojnásobná, protože čekala dvojčata - dvě holčičky. Začala s výbavičkou, koupila si kočárek pro dvojčátka, pletla na dvě miminka... a nastala další životní rána. Jedna z holčiček trpěla Downovým syndromem a dostala na výběr ze dvou možností (podotýkám, že mluvím o roku 1994, kdy tyto výzkumy byly u nás v začátcích). Buď donosí obě holčičky a bude riskovat, že nepřežije ani jedna (pravděpodobnější), a pokud ano, tak jedna z holčiček bude vždy úplně jinde, než ta druhá - a nebo usmrtit postižené miminko v děloze a donosit pouze jednu holčičku. Na rozmyšlenou neměla ani 24 hodin a můj otec jí také nepomohl, když jí na otázky odpověděl slovy: "Nech to zabít, kdo se na to má dívat...". Tehdy nastala další životní rána - její druhý životní partner nebyl tím, se kterým by chtěla žít - definitvně se jí otevřely oči. Rozhodla se pro variantu, kdy dá šanci alespoň jednomu tvorečkovi přijít na svět, přestože pro ni toto rozhodnutí nebylo nikterak jednoduché a šance, že alespoň jedno miminko přežije byla 50:50. Donosila tedy jednu živou a jednu mrtvou holčičku úspěšně až do 9 měsíce a týden před termínem byla na kontrole u svého lékaře, který si od ní vzal dokumentaci se slovy, že jak se za týden vrátí z dovolené, tak ji odrodí. Jak už to bývá, porod přišel dříve a maminku odvezl tchán do porodnice - bez dokumentace, v bolestech. Tam ji doprovodil na porodní - kde ji NEPŘIJALI, PROTOŽE NEMĚLA DOKUMENTACI (Olomoucká nemocice). Rodila tedy v křečích na chodbě a nikdo si jí nevšímal. Až jedna studentka co procházela s hrůzou v očích utíkala o patro výš do jiného oddělení, kde měla praxi a zburcovala doktory, že jim paní rodí na chodbě a nevypadá to dobře. Doktoři pro ni utíkali, a poslední co maminka slyšela, než začal působit uspávací prostředek na operačním sále bylo: "Tohle jsem ještě neviděl!". Císařským řezem se "narodilo" nejprve mé dvojče a potom já. O život jsem usilovala od naprostého počátku, od okamžiku zrození. Narodila jsem se maličká, vyčerpaná, se srdeční vadou a narodila se mne "jen půlka". 

    Když maminka překonala všechny tyto zážitky, dětská doktorka jí řekla, že nikdy nebudu chodit. Nevěřila jí, stála si za tím, že její holčička všechno zvládla a je přeci v pořádku! Ale svědomí jí nedalo a nechala provést vyšetření. Lekářka měla pravdu. Nikdy jsem neměla chodit. Maminka se nevzdala a začala  mne vozit na Vojtovu metodu. A světe div se, já nejen chodím, ale jezdím na koních, sportuji a žiji plnohodnotný život. Jen díky pozornosti lékařky a láskyplné péči mé maminky. Srdeční vada se sama upravila natolik, že mne již téměř neomezuje - a doporučení, že nikdy nesmím žádný sport dělat aktivně, natož závodit na koních bylo zbytečné. Právě proto, že jsem bojovala a maminka mne v tom podporovala jsme to obě zvládly. 

    Když mi maminka tyto zážitky sdělila, bylo mi 15 let. Dva roky jsem jí nemohla odpustit, že mi to neřekla dříve. Vždy jsem měla pocit, že mi "něco chybí".... pouto dvojčat se nedá jen tak roztrhnout.  Až v mých 17 letech jsem jí byla schopna odpustit - a také sobě, za své reakce, protože pro ni to bylo mnohem, MNOHEM náročnější. A začala jsem náš vztah vnímat úplně jinak. Celý život mi dávala, co jsem potřebovala a spoustu navíc. Ne zadarmo, ale vždy se snažila dát mi vše, co mohla. Jednala se mnou od malička jako se sobě rovným člověkem - nikoli jako s dítětem, ale jako s malým člověkem. Vztah matka/kamarádka a dcera/kamarádka. V mých 14 letech nás otec defintivně připravil o střechu nad hlavou. Maminka se s ním rozvedla, bojovaly jsme o to, abychom zůstaly spolu... a zůstaly. Prošly jsme si bahnem na úplném dnu v době, kdy jsem nejvíc potřebovala oba rodiče a domov, který jsme neměly. Zvedly jsme se a šly jsme dál za svým cílem - žít NORMÁLNÍ ŽIVOT. Nepotřebovaly jsme hromadu peněz, chtěly jsme mít jen místo, kde bychom mohly být doma. Stále náš boj pokračuje, až na to, že já jsem svůj domov našla - u svého partnera. Vždy budu doma tam, kde je on a moje maminka. Mamince jsme našli byt a ona se dál snaží vše dotáhnout do zdárného konce, abychom mohly žít náš vysněný život - bez obav z exekutorů a dalších proher.

    Fotografie z doby, kdy jsme přišly o všechno - přesto jsme tu vždy byly jedna pro druhou.

    Nyní, když jsem otěhotněla, svoji maminku chápu více, než kdy dříve. Miluji ji více, než kdy dříve a obdivuji její životní sílu. Vždyť, představte si čím vším si prošla! A žije dál, bojuje za spravedlnost a za nás dvě. Žádný happy end se nekonal - stále máme velké dluhy (půjčky = společné jmění manželů) a hrozí i ta možnost, že je jednou budu muset doplatit já.

    Ale věřím, že si své životy dáme do pořádku a že přesto, že je mé mamince 61 let budeme ještě dlouho spolu. Fakt, že čekám miminko byl pro maminku nádherný, zároveň bolestivý a pln strachu - přiznávám, že když jsme přijeli z prvního screeningu, spadl mi kámen ze srdce, že pravděpodobnost některé z nemocí je nejnižší ( 1: 50 000) a okamžitě jsme to jeli sdělit mojí mamince.

    Proč Vám to všechno píšu? Protože Vám tím chci říci...

    ...NIKDY SE NEVZDÁVEJTE!!!!!!!!

    Nakonec...

    Ve své podstatě jsme všichni stejně zranitelní. Je na nás, jak se s tím vypořádáme. 

    (Myšlenka, která mi včera zůstala v hlavě po mém přemítání. Foto Z. Vymyslický 2012)

    Milující dcera a nastávající milující maminka Miwu