Tak jsem se rozhodla také popsat svůj první porod – ráda si čtu příběhy ostatních, tak tady je ten můj.
Ve středu 2. března měl můj manžel promoci. Já jsem byla ve 39. týdnu a na kontrolách v porodnici mi pořád jen (k mé nevoli – už jsem to tak chtěla mít za sebou) říkali, jak se porod ještě rozhodně neblíží, že Jiřík ještě ani nesestupuje, tak jsem se vůbec nebála promoci absolvovat. Byl to dlouhý a náročný den – promoce, pak společný oběd a pak jsme byli do večera u manželových rodičů. Večer, když jsem si chtěla sundat ponožky, koukám, že mám místo noh cosi, co manžel později nazýval jako „Šrečí“ nohy – nikdy jsem nic takového neviděla. Byl už večer a tak jsem si říkala, že je to asi dost podmíněné tím náročným dnem a šli jsme spát. Druhý den byly ale nohy snad ještě horší – byly tak oteklé, že mě bolela kůže, jak se natahovala, tak jsem si pro jistotu změřila tlak – měla jsem 150/100 a papírkem se mi i potvrdila bílkovina v moči. Nedalo se tedy nic dělat, dobalila jsem tašku do porodnice a po velkém naléhání kamarádky na co nejrychlejší přesun do porodnice jsem tak učinila.
V porodnici si mě už nechali, nejprve mi vysoký tlak nenaměřili, tak řekli, že tam budu jen na pozorování do druhého dne, ale pak se vysoký tlak ukázal i tam a tak už jsem se domů nepodívala. Do porodnice jsem tedy byla přijatá ve čtvrtek, v pátek se toho moc nedělo – jen mi udělali utz – na kterém měl Jiřík už 4,5kg! No a pak přišel víkend – o kterém se toho na oddělení rizikového těhotenství moc neděje – jen mě občas někdo zkontroloval, ale na každou otázku mi bylo odpovězeno – Pan doktor vám to v pondělí vysvětlí. Čekala jsem tedy napjatě na pondělí – to mi pak pan doktor Koucký (do kterého jsem se (i přes to že jsem vdaná) „zamilovala“🙂) řekl, že tlak leze nahoru, takže během jednoho dvou dnů půjde Jiřík určitě ven. Byla jsem tak ráda – těšila mě představa, že už to budeme mít za sebou. V pondělí mi ještě udělali zátěžový monitor, který prý nedopadl úplně nejlíp, tak bylo jasné, že úterý 8.3. bude náš den🙂.
Kvůli Jiříkově velké váze nám byl doporučen císařský řez, ale prý bychom mohli porodit i normálně, protože mám širokou pánev. Já jsem tedy řekla, že bychom to mohli zkusit normálně – a tak jsem v úterý v 9h ráno dostala gel k hrdlu, který to měl odstartovat🙂. Bylo mi řečeno, že to asi nezabere, že pak dostanu další a pak kapačky s oxitocinem apod., tak jsem se připravila na dlouhý den – a to zcela bez jídla a pití, protože pořád hrozil císařský řez. Manželovi jsem řekla, ať přijede v jednu, že to začínají návštěvní hodiny, že do té doby se stejně nic dít nebude a šla jsem si ještě lehnout a kupodivu jsem ještě usnula. V jedenáct za mnou přišla sestra, že mám jít na prohlídku – tak jsem šla – a už jsem byla otevřená na 5cm – do té doby jsem měla jen slaboučké bolesti podbřišku – jako při MS – kterým jsem nevěnovala pozornost. Takže se prý mám rychle sbalit a na sál – v tu chvíli to ale začalo – já myslela, že už se ani nesbalím, strašně mě začala každá kontrakce bolet, pokaždé jsem se svalila k zemi a snažila se to nějak rozdýchat, ale v podstatě nic moc nepomáhalo. V rychlosti jsem ještě volala manželovi a řvala do telefonu, ať maká, jinak to nestihne. Kolem dvanácté jsem se tedy dostala na přípravu, kde jsem dostala klystýr (který do mě lili v kontrakci – což bylo strašně příjemné:(). V té době jsem myslela, že s každou další kontrakcí umřu – objímala jsem tam známou porodní asistentku se slovy, že už jsem si to rozmyslela, že už rodit nechci (ku podivu mi porod nikdo nezastavil🙂). Tak mi řekla, ještě dvě kontrakce a půjdeme na sál – to jsem myslela, že si dělá srandu, že za dvě kontrakce už budu mrtvá – no, kdo by to byl řekl, přežila jsem, tak jsem se osprchovala, vzala košili a šla na sál.
Na sále jsem se zuřivě začala dožadovat epidurálu, který mi k mému zděšení nechtěli dát, protože už jsem byla na konci první doby porodní a prý by se mi porod mohl zastavit. Začala jsem tak žalostně škemrat (já se pak tak styděla), že se uvolili, že mi trochu dají. Měla jsem si lehnout – jenže to vůbec nešlo – i mezi kontrakcemi mi bylo tak zle, že jsem si lehnout nebyla schopná – tak mi ho píchali v sedě. Naštěstí se to povedlo a mé bolesti z části ustoupili – rozhodně však ne úplně, jak jsem si bláhově myslela. Po epi mi protrhli plodovou vodu a pustili na sál manžela, kterého jsem už v tu dobu stejně vůbec nevnímala – ten mi pak říkal, že se mě trochu lekl, že jsem byla úplně mimo.
Zhruba po 10min jsme tedy šli na věc. Ze samotného porodu si toho zase tolik nepamatuji – byla jsem vážně jak ve snu – mezi kontrakcemi jsem začala usínat, nebo padat do bezvědomí – ani nevím. Jen si pamatuji, jak se mnou občas zatřásli, že mám začít tlačit, tak jsem se ze všech sil snažila a pak zase nic nevím. Pamatuji si, jak mi jedna porodní asistentka ležela na břiše a pomáhala tlačit. Najednou manžel ze sálu odešel – vůbec jsem netušila proč, ale asi za 20s jsem pochopila – vrazili do mě kleště. Na tu bolest nikdy nezapomenu. Nikdy jsem nic takového nezažila – jako by mě zaživa roztrhli – úplně jsem cítila, jak jsem se po celé délce pochvy roztrhla – jak kdyby mi prostě někdo řezal za živa nohu. Zařvala jsem jako snad nikdy – to mi pak říkal manžel, že jen slyšel ten výjek. Pak už bylo jen jedno zatlačení a Jiřík byl venku – to bylo ve 13,52. Vážil 4700g.
Bohužel, tím to nekončilo, začalo šití – prý jsem moc krvácela, tak museli začít šít v podstatě zaživa, protože epi už vyprchal a oni nemohli čekat. Ale zase na druhou stranu – oproti porodu už to docela šloJ. Po chvilce mi pak manžel donesl Jiříka a já se s ním seznámila - bylo to krásné, ale upřímně – nezažívala jsem to, co tu popisuje většina maminek – v tu vypjatou chvíli, mi bylo mimčo skoro ukradené, kdyby si ho chtěl někdo nechat, ráda bych s tím souhlasila. Jednak jsem byla úplně vyčerpaná, jednak ta krevní ztráta… bylo mi i jedno, když ho pak odnesli. Chtěla jsem jen být s manželem a odpočívat. Po cca 2 hod mi řekla porodní asistentka, že se půjdeme vysprchovat – tak jsem vstala, udělala 3 kroky a švihla jsem sebou. Tak mě jen otřeli a na křesle odvezli na pokoj. Večer jsem se snažila jít vysprchovat ještě jednou a opět jsem sebou švihla – měla jsem ztrátu asi litr krve, tak jsem musela zůstat ležet – druhý den jsem pak dostala transfúzi a pak se to všechno srovnalo a bylo mi už dobře.
Druhý den mi Pan doktor Koucký (který mě i rodil) vysvětlil, co se stalo. Jiřík měl tak krátký pupečník, že se na něm vracel zpět jak na gumě. S kontrakcí šel ven, mezi kontrakcemi opět dovnitř. Jenže jak se pupečník začal natahovat, začal se Jiřík dusit, protože se mu nedostával kyslík – tak tedy manžela ze sálu vyhodili a museli Jiříka rychle vytáhnout kleštěmi, protože už byl hlavou v porodních cestách a tak císař už nepřicházel v úvahu.
Svůj článek jsem také chtěla napsat i jako konfrontační pohled pro maminky, které chtějí rodit doma. Vůbec je neodsuzuji – je to jen jejich rozhodnutí, ale krátký pupečník se zjistit nedá, kdybych rodila doma já, tak by Jiřík určitě umřel a kdo ví, jak bych dopadla já. Další věc je monitor při porodu – prý ho některé maminky nechtějí – opět – kdybych ho neměla já, tak by se asi pozdě přišlo na to, že se Jiřík dusí a mohlo to dopadnout jinak. Já jsem po této zkušenosti vděčná za zdravé miminko a podruhé budu určitě rodit opět u Apolináře – i když někdo říká, že se tam nedá rodit přirozeně – že všem cpou epi a monitory apod. Pro mě je nejdůležitější zdraví miminka, nikoli moje pohodlí, nebo co všechno se s výběrem porodnice řeší. Mám zdravé miminko a nemuselo to tak být – což mi hodně mění pohled na „přírodní“ porody.
Ještě chci dodat, že své dítě neskutečně miluji a po opadnutí první únavy z porodu jsem se do něj zamilovala a začala prožívat i to, co tu popisují ostatní maminky🙂
Tak to jsi vůbec neměla jednoduchý porod :(. Mám z toho husí kůži. Ale hlavně, že to dobře dopadlo a máš zdravého Jiříčka 🙂