Jak k nám přišel Šimonek 🙂

Byl pátek, 18.11.2011 a já jsem měla 12 dní do termínu porodu. Protože měl manžel ranní směnu musela jsem na prohlídku ke své doktroce vyrazit sama autobusem, což pro mě znamenalo vyrazit  v půl šesté, abych na půl osmou stihla zajít na monitor a pak na kontrolu.Když se mě doktrorka ptala jak se cítím řekla jsem, že v pohodě, ale že by už malý mohl jít ven, přeci jen v noci už to nebývalo nic moc 🙂. Její odpověď zněla. "To si ještě minimálně týden počkáte, jste "zabetonovaná", takže musíte vydržet". Cestou  z kontroly jsem se procházela po městě a měla jsem za úkol koupit si poslední věc, která mi chyběla a to kojící podprsenku. s dobrým pocitem, že jsem dobře nakoupila jsem vyrazila ke kamarádce (která mimochodem rodila o měsíc později), kde jsem čekala až si mě manžel vyzvedne. Zbytek dne proběhl v pohodě, jen jsem byla unavená, protože mě zmohlo to chození v deštivém a chladném počasí. Večer jsem si šla brzy lehnout. Ve 3 hodiny v noci mě probudilo "čůrání", jako už tolikrát předtím, jenže tentokrát, když jsem vstávala, ze mě začalo něco téct. "Teda, já jsem to asi nevydržela", říkám manželovi. Pak jsem se zarazila a napadlo mě, že by to mohla být plodová voda. To už manžel začal jančit, ať se okamžitě nachystám a jedem. Já jsem byla v klidu, přece nám v kurzu říkali, že pokud je voda čistá a nejsou pravidelné kontrakce můžem počkat i tři hodiny...Po hodině jsem se teda nechala přesvědčit, protože ten pocit "mokra" nebyl zrovna příjemný. Do porodnice jsme dorazili krátce před půl 5, hned mě dali na monitor, pak jsem šla na vyšetření a podle testu zjistili, že se opravdu jedná o plodovou vodu..Pak jsem se šla přecléct do eráru a vyplňovala jsem potřebné dokumenty. Stále jsem se cítila skvěle, protože kromě unikání plodovky, jsem neměla žádné bolesti. Rozloučila jsem se s manželem a domluvila se s ním, že až se bude něco dít, tak mu zavolám. U porodu být nechtěl, protože mu nemocniční prostředí dělá zle a porodníci by asi měli víc starostí s ním, než se mnou, což jsem respektovala. Ubytovala jsem se na předporodním pokoji, kde jsem celý den polehávala a odpočívala, jednou za čas mě dali na monitor nebo jsem šla na vyšetřovnu, kde mě prohlídli. Stále se nic nedělo a já byla bez bolestí. V 15 hodin mi dali antibiotika, protože jsem byla 12 hodin od doby, kdy mi začala odcházet voda. V 15:30 se konečně začali dostavovat pravidelné a silnější kontrakce, které jsem prodýchývala, bylo to jako silnější menzes. Asi v 17 hodin jsem už byla otevřená natolik, abych mohla jít na porodní pokoj. Ikdyž jsem v průběhu těhotenství uvažovala o porodu do vody a byla jsem na pokoji s vanou, nakonec jsem o ni ani pohledem nezavadila. Bolesti se dali vydržet, jednou jsem si zašla do sprchy, ale pak jsem byla natolik líná, že už jsem zůstala na lůžku. Občas se na mě přišla podívat PA. Kolem půl sedmé už jsem cítila tlak, PA mi řekla, ať ještě netlačím, ať si ještě zkusím dvě kontrakce prodýchat na boku. Cítila jsem už velký tlak, takže zpátky na záda mi musela pomoct.Jakmile jsem se otočila slyším, jak křikla na druhou PA: "Rodíme"!!!.Zatlačila jsem na dvě kontrakce a najednou jsem měla na břiše ten nejkrásnější uzlíček štěstí, jaký jsem si jen mohla přát."Tak už jsi tu s námi, Šimonku", řekla jsem a hladila ho po zádech. Pak si ho vzala sestřička na očištění a převážení a přiložila mi ho k prsu. Byl to ten nejnádhernější okamžik v mém životě. tatínek dorazil deset minut po porodu a byl tak krásně dojatý a šťastný jako já. Pár stehů na šití byla brnkačka, pak už mě čekal jen převoz na šestinedělí a po dvou hodinkách odpočinku mi přivezli Šimonka na pokoj a tím začal náš krásný společný život...🙂